Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1591
414
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Téma knihy mě zaujalo, ještě jsem o tom nečetla. Chápu, jak to musí být těžké, mít takové životní trauma.
Již v půlce knihy jsem si říkala, že hlavní hrdinka je ujetá, hlavně když studovala. Na konci se mi to potvrdilo. Není dobré si zahrávat s informacemi, s tím, co do sebe vpouštíme.
(SPOILER)
Spoiler allert: Když v dětství najdete mrtvou matku a bratra, tak vás to na celý život poznamená.
A kolem toho se točí celá kniha. Čekala jsem na nějakou pointu či rozřešení a... nepřišlo. Snad jen v tom, že hlavní dostava čekala asi dost na to stejné.
Konec rychle, otevřeně ukončený. Na začátku čekáte, že se dozvíte, proč to matka udělala, ale pak se knížka zvrtne trochu jiným směrem. Ale čtivé to je.
(SPOILER) Za mě 5*. Sice 3/3 trochu slábla, nicméně v cílové rovince opět nabrala dech a ve finiši sprintovala. Původně sice jsme svědky pátrání Elišky po osudech své rodiny a toho co se vlastně stalo. Postupem času jsme ale spíše účastníky jejích osobního života a toho jak celé pátrání do něj zasahuje. Konec je sice otevřený, ale myslím, že hodně napovídá. Za mě velice pěkně napsané. Jdu hledat další knihy autorky.
Řekla bych už taková klasika od Hanišové. Kniha se četla dobře, příběh byl dobře strukturovaný a konec zůstal otevřený. Styl psaní Hanišové mi sedí, a ačkoliv mě třeba víc zaujala Houbařka nebo Anežka, tak Rekonstrukci bych také doporučila ke čtení. Možná mi jen přišla o něco slabší hlavní postavou, která mi od půlky knihy začala být značně nesympatická a neměla jsem tak potřebu se dozvědět, proč se jí to celý stalo. Člověk má pak pocit, že příběhu něco chybí. Ale celkový dojem z knihy hodnotím pozitivně.
Pro mě za pět hvězd, naprosto jednoznačně. Řekla bych, že se tu velmi zdařil rozbor dětské dušičky po tak traumatizujcím zážitku. Zůstat v podstatě sama, jen se svými myšlenkami, otázkami, se svou minulostí, přítomností a budoucností...to je fakt silné kafe. Doposud nikdy mě nenapadlo se nad tím zamyslet a k úplnému pochopení této knihy v sobě člověk musí mít nejspíš spoustu empatie. A slova - Přežít ještě neznamená žít - to dokonale vystihují.
Na knihu jsem se těšila a dlouho si ji chtěla přečíst. Ve finále jsem byla ovšem docela zklamaná, což mě velice mrzí.. Hlavní hrdinka mi byla hrozně nesympatická a občas úplně na facku. Chápu, že se chtěla dozvědět pravdu, ale prostě tohle už bylo moc, kdyby ji autorka trošku ,,zklidnila", tak by to asi bylo lepší. Houbařka se mi líbila víc, tak zkusím třeba ještě nějakou knihu a uvidíme.
(SPOILER)
Jak se mi Houbařka líbila, tak z této knihy jsem byla lehce zklamaná.
Z anotace jsem měla pocit, že budu číst o téměř detektivním pátrání po příčinách vraždy a sebevraždy. Ještě v polovině knihy jsem s napětím čekala co mi autorka odkryje za tajemství, co Eliška objeví, jaké okolnosti vyjdou najevo. A pak nic. Najednou se z polodetektivního pátrání po záhadě stal vztahový rozbor. Zřejmě mě jako čtenářku měl jako katarze příběhu dojmout fakt, že vzory chování se opakují, že jablko nepadá daleko od stromu, že jaká matka taká Katka ... ale to se nekonalo. K tomu jsem znala příběh Eliščiny matky jen povrchně a i do Elišky se mi nepodařilo moc proniknout. Na to, abych to ocenila jako vztahový román, jsme moc klouzali po povrchu povah a osobností.
Nemohu ale odepřít autorce fakt, že píše hezky a čtivě. Jen to rozuzlení mě prostě zklamalo.
Kniha se četla skvěle, byla jsem zvědavá jak to dopadne, ale na závěr zklamání. Kniha bez konce. Škoda.
Výborná, i když v podstatě depresivní kniha, která čtenáře připoutá během prvních pár stránek a už ho nepustí. Tempo příběhu se neustále zrychluje. Konec je možná trochu zvláštní, nebo spíše useknutý, ale ke knize se hodí.
Autorka pise opravdu velmi citliva temata a o jejich knizkach musim dlouho jeste premyslet. Tak jako o teto knize. Jelikoz jsem matka, tak si nedovedu vubec dane tema predstavit, ze by se stalo u mne. Po precteni jsem se musela dlouho s dcerou obejmout
Nejslabší kniha od Hanišové, kterou jsem zatím četla. Začínají mi lézt na nervy její otevřené a nic neříkající konce. Kniha o ničem, ale postavy (ostatně jako vždy) byly perfektně vykreslené a uvěřitelné.
Z téhle knihy mám trochu rozporuplné pocity. Hanišová umí příběh rozepsat, vykreslit postavy, ale konce v jejích knihách mi přijdou takové nedodělané. I když je to nejspíš záměr - nedat úplné odpovědi a být pořád tak trochu tajemná.
Příběh Elišky, která se učí žít. Její matka zavraždila jejího malého brášku a pak spáchala sebevraždu. S tím nechce žít nikdo. Jenže i když je to silný příběh, nějak vám nesedí maličkosti, které do logiky příběhu prostě nezapadají.
Po přečtení anotace jsem byla na příběh neskutečně natěšená, po dočtení ale odcházím s rozporuplnými pocity. Potenciál totiž dle mého nebyl úplně naplněný.
Kniha je ale velice čtivá
Lehký nadprůměr. Přišlo mi to mezi Soukupovou a Bolavou. Ale tentokrát jsem se nějak do toho příběhu nemohl pořád dostat. Nejzajímavější mi připadaly pasáže s Davidem, naopak řada epizod (např. s Liškou) byla, dle mého názoru zbytečná, případně nedotažená. Ono hodně zůstává na čtenáři, co si z náznaků vybere, včetně konce, ale upřímně, natolik mě kniha nezaujala, abych nad tím nějak dlouho uvažoval.
3,5*
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Kniha Rekonstrukce je v
| Právě čtených | 20x |
| Přečtených | 2 210x |
| Čtenářské výzvě | 462x |
| Doporučených | 51x |
| Knihotéce | 377x |
| Chystám se číst | 568x |
| Chci si koupit | 110x |
| dalších seznamech | 13x |
(SPOILER) Nějak osciluji mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, nakonec dávám jen tři. Viktorie Hanišová umí víc, než předvedla tentokrát. Bylo by docela zajímavé sledovat postupný rozklad Eliščiny osobnosti, jak ji víc a víc stravovalo trauma prožité v dětství a nepřicházející odpovědi na její otázky. Taky příběh její spolubydlící Romany a přítele Davida byl krásně zakomponovaný. Ale proč děj tolik natahovat a rozbíjet nepodstatnými epizodami (exotický milenec na Erasmu, ateliérové dny, sraz se spolužáky ze základky, troska bývalé spolužačky Lišky...) a zdlouhavým vyprávěním o studiu? Celému tomu rozpitvávání studia architektury jsem nějak nemohla přijít na kloub. To aby byla hlavní postava uvěřitelnější? Nebo to měla být nějaká paralela rekonstrukce činu Eliščiny matky vs. rekonstrukce starých budov, kterým se chtěla Eliška v budoucnu věnovat? Že než by vybudovala něco nového a krásného, tak raději neustále rekonstruuje něco starého a prohnilého? Asi jo. A nebo se v tom už sama moc pitvám. Takže knihu hodnotím podobně jako Listopád od Mornštajnové: krásný jazyk, umně vyprávěno, ale příběh s nevyužitým potenciálem.