Anežka

Ty brďo! Tak tahle kniha je něco!

Tohle není žádné ploché čtení. Tohle je hluboký, silný a místy hodně bolestivý příběh, který otevírá jedno těžké téma za druhým. A přesto to nepůsobí přeplácaně. Naopak. Všechno do sebe skvěle zapadá.

Hlavní hrdinka Julie je úspěšná žena. Má partnera, vysokou školu, skvělou práci a dítě zatím neřeší. Když se pro něj ale rozhodne, najednou to nejde. A právě honba za miminkem je popsána naprosto skvěle. Takhle to totiž opravdu je. Bez příkras, bez romantizování, prostě na plnou hubu.

Julie nakonec touží po dítěti natolik, že obejde zákon a osvojí si romskou holčičku Anežku. A tady přichází další neskutečně silné téma. Takové, o kterém se moc nemluví, ale všichni vědí, že existuje.

Řeší se tu předsudky vůči jinému etniku, strach z jiných genů a taky otázka, která možná není úplně košér, ale myslím si, že si ji někdy položí každý adoptivní rodič. Jak moc dokáže dítě ovlivnit výchova a co už je prostě dáno geneticky. Obzvlášť v pubertě, kdy každé dítě hledá samo sebe, to může být hodně složité.

Moc se mi líbilo i to, jak autorka popsala první dny, týdny a měsíce s miminkem. Pocity matky byly uvěřitelné a často až nepříjemně skutečné.

Jako takhle. Julii jsem si vůbec neoblíbila. Přesto jsem si tu knihu neskutečně užila. Hltala jsem stránku za stránkou, i když to rozhodně nebylo žádné pohlazení po duši. U některých scén mi bylo fakt ouvej.

A tohle, že byla autorčina prvotina? Tak to smekám klobouk.

Hanišové Anežka vznikla jako literární polemika s Rokem kohouta Terezy Boučkové, kdo by o tom snad pochyboval ještě na posledních stranách, tak závěrečná "poprava kohouta" už nemůže být doslovnější (kdo nerozumí závěru románu, doporučuju přečíst Boučkovou)

v bouřlivé diskusi o příčinách selhání adopce, která přerostla až do senátu, soudu a syndikátu, se Hanišová postavila na stranu "problémového" dítěte a převrátila optiku (stejně jednostranným) odsudkem všech a všeho okolo;
Anežka není psychologický román, protože v něm nevystupuje žádná psychologicky prokreslená postava, žádný charakterový profil individua, nýbrž výhradně ploché černobílé stereotypy a předvídatelné karikatury, které v příběhu zastupují určitou dominantní a odpudivou vlastnost;
Anežka není ani parodie, ani travestie, protože chce promlouvat vážně o závažném tématu, je spíše nepovedeným pamfletem, protože víc mýtů vytváří než boří (přestal jsem ho brát vážně už v prvních kapitolách, kde se popisuje proces, jakým si Julie osvojila Agnes: jen netuším, jestli jde o Hanišové záměrnou absurditu, anebo o nepoučenost v dané problematice)

(SPOILER) Anežka je třetí knížkou, kterou jsem od autorky četla. A zasáhla mě zatím úplně nejvíc. Musela jsem si stránky dávkovat po hooodně malých soustech, bylo to pro mě velmi bolavé a frustrující čtení. Sama jsem mámou a o to větší stopu ve mě příběh Julie a Agnes zanechal.

Už od prvních stránek bylo jasné, že je všechno špatně. Nezdravým vztahem mezi Julií a Markem počínaje, posledním pátráním po Agnes konče. Ne každá žena by měla být matkou. A tím spíš ne tou adoptivní. Celé soužití těchto dvou hlavních postav bylo víc než nešťastné.

Agnes byla od dětství na všechno sama a nepochopená, škatulkovaná. Od plínek byla obětí předsudků, šikany, obětí Juliiných přehnaných nároků...
Julie se upnula na své ještě nenarozené dítě, naplánovala té holčičce celý život, chtěla z ní mít dokonalou panenku, svůj doplněk. Její život se po prodělaném potratu zcela zhroutil a ona byla rozhodnutá udělat cokoli, aby se stala matkou. Proto požádala o adopci a zbyla na ni Agnes - nechtěné romské děvčátko. A Julie, ač plná předsudků, se jí ujala, s nadějí, že z ní vychová svou Anežku. Zatajila dívence její původ a snažila se z ní vychovat sebevědomou kubánku. Až tem všem lžím snad i sama začala věřit. Ale děti jsou zvídavé, bylo otázkou času, kdy se Agnes dozví, kdo ve skutečnosti je.

Prozření přišlo ve chvíli, kdy si uvědomila, že Agnes je Agnes a že nikdy nemůže být Anežkou. Ani nikým jiným. Bohužel na to přišla pozdě, až ve chvíli, kdy o svou jedinou dceru přišla.

V knížce se střídaly dvě časové roviny - v jedné Julie naposled nechává pátrat po své ztracené dceři, v druhé postupně odkrývá průběh adopce a Agnesino dospívání.

Hanišová umí perfektně psát. Ty emoce z knihy úplně stříkaly a já často usínala s myšlenkou na ty dvě. I po dočtení je mám pořád v hlavě.

Těžké a bolavé téma adopce.
Na jedné straně žena Julie, která se snaží o dítě, nakonec zlomená osudem zvolí adopci.
Na druhé straně adoptovaná Agnes, která necítí matčinu lásku ani pochopení.
A tak začíná série útěků a výčitek.
To čtení bolelo mojí duši,ale nemohla jsem přestat číst, přála bych si lepší závěr než takové plytké useknutí. Škoda.

Půl * za snahu. Ne moji, autorčinu. Nedočteno. Nemám na to, číst o špatném zacházení s dětmi.

Velmi silný příběh s otevřeným koncem - hodně pravdy lze naleznout v níže uvedených komentářích.

(SPOILER) Často si čtu v autobusu, jelikož mam úzkosti z lidí a chci se soustředit na něco hezčího, tady jsem si do úzkostu spíš ještě něco dopřidala, haha. Bylo to tak reálný, absolutně pochopitelně a zároveň čtivě vysvětlení klasický čecháčkovství ve stylu: 'protože jsem to řekla' který zná snad každej z nás a bere to už pomalu automaticky, přitom víme, jak hrozný to může bejt. Některý pasáže pro mě velmi nepříjemný, hodně jsem to prociťovala. Z počínajícího: 'omg, snad bude mít děti!' velmi rychle do: 'snad už se s holkou nikdy neuvidí' je bláznivej dějovej vývoj. Must read pro nastávající rodiče hned vedle Vrán od Petry Dvořákové.

Jediná věc, která mi vadila stejně, jako u Houbařky – otevřený, jednoduchý konec. Vždycky prahnu po pořádném konci, nebo aspoň po nějakém, tady mě to spíš načalo na dalších potencionálních 40 stránek, který si ale asi budu muset domyslet. Respektuju i takový finiš, ale hezký pocit na srdíčku z toho nemám.

Po Houbařce má druhá zkušenost s autorkou. Opět velmi silný příběh, skvělé vykreslení postav. Kniha se mi líbila, až na ten závěr, zde musím souhlasit se čtenárem @DaViD_082.

Byla to má 4. kniha od paní Hanišové a je tak nejvyšší čas si tuto vynikající spisovatelku zařadit na seznam těch, které mám ráda. Náročná četba, poslech, který přináší mnohé rady a poučení. Tuto knihu bych doporučila k přečtení všem nastávajícím maminkám. Každý by měl mít jasnou představu o tom, co to obnáší vychovávat dítě. Audiokniha je načtena obstojně a načetla jí paní Dana Pilařová.

*Zpráva poměrně výstižně popisovala její vzhled, ale o ní samotné neříkala nic.*

Začněme tím, co jinak působivému debutu podráží nohy tak nesportovně, na poslední chvíli, zbytečně a trestuhodně, že se chce čtenáři za autorku skoro až brečet. Závěr. Useknutý, náhlý, mnohoznačný, otevřený. Což může fungovat, o tom žádná, ovšem nikoli zde, kde to nepůsobí jako sedící a zasloužený konec, ale čistě v rovině "sakra, nechci psát dalších sto stran, nevím co s tím, takže to nechám na čtenáři a sbohem a šáteček". Dlouho jsem nebyl tak rozčarován z (ne)závěru, grrr...

Jinak vynikající, sugestivní, syrové, strohé, úsečné, tnoucí do živého skrze adresování čecháčkovství, mateřství (za každou cenu a navzdory všem), adopci, lhaní sobě sama, neuróz, nefunkčního systému a xenofobii z pohledů, kterými se na tato témata u nás příliš často nenahlíží. Mnohdy právě přes očekávání čtenáře a jeho osobní postoje. Samá silná témata, ale zpracovaná s citem, nelacině a přesto s dopadem, který se zaryje pod kůži postavám i čtenářům. Má to tedy "koule", pohrává si to s formou i výstavbou, cit pro jazyk je neoddiskutovatelný a charakterizace je na úrovni, která se v našich luzích a hájích často nevidí. Jen ten zpropadený konec. Ach jo.

Osobně bych možná oželel i překlopení "z pohledu koho to sledujeme" ve druhé polovině a držel se čistě vnímáním dění skrze nespolehlivého vypravěče v podobě Julie. Ne snad, že by Anežka samotná byla nezajímavá, naopak, ale ona je hromosvod, do značné míry vedlejší postava a naplno odhaluje/říká to, co stejně každý "mezi řádky" vyčte i tak. Což, oproti tomu zpropadenému závěru, je osobní výtka a nikoli skutečný problém.

Pokud máte pocit, že vůči závěru mám až osobní pifku, tak ano, mám. Protože nebýt finále (již jsem zmiňoval, jak moc je se čtenářem doslova, pardon za silná slova, vyjebávající zoufale laciným způsobem?), tak bych se nebál Anežku postavit na piedestal toho nejpůsobivějšího, co u nás za poslední dekádu bylo na poli debutů napsáno. A že se objevilo až nezvykle mnoho sakra dobrých výrazných talentů. Ovšem i tak Hanišové všechna čest a jdu obratem shánět Houbařku.

Na knihy Viktorie Hanišové se při čtení vytvoří závislost. Čtete o věcech, které jsou ošklivé, nesouhlasíte s nimi, odmítáte je, ale nemůžete se čtením přestat... A o to přesně jde!

Kniha sa mohla volať "ako pokaziť dieťa"...
zajímavá téma, podľa komentárov vidieť, že oslovila veľa čitateľov a každý si vycucol to svoje..od nezáujmu, klišé, až po silné dojmy..
Mne sa páčila. Áno, asi boli postavy dovedené do extrému, hlavne Julie, a zároveň si viem predstaviť, že niekto taký naozaj žije.. a niekomu sa zdalo veľa klišé aj okolo Agnes a jej rómskeho pôvodu. (ja sa napríklad vôbec nedivím, že si Agnes priezvisko Červeňáková dala do súvislostí..keď deti počúvajú, o čom a ako sa rodičia doma bavia, prečo by si nemala hneď spojjiť s rómami ? alebo keď bývajú v lokalite, kde je rómska komunita, spolužiaci..v ČR je o celkom dosť typické priezvisko, čo sa o Slovensku tak úplne tvrdiť nedá :D .) Veď je to úplne jedno..genetika ?? a čo vzorce chovania ?? taká Julie by pokazila akékoľvek dieťa, či eskymáka, české či naozaj z Kuby... AGnes vyrástla tak, že nedostala šancu vidieť a vyrastať v láskavom prijatí...ako by malo každé dieťa.. miesto opory sóda aj doma.. aby to nedopadlo, ako dopadlo..i keď koniec si môžme domyslieť.

Pozrime sa radšej do zrkadla..ako jednáme my ? ako ideme za svojimi cieľmi ? ako sa chováme k sebe a následne k vlastným deťom ?
A prečo niektorí ľudia nemôžu mať vlastné deti ? nechce im tá príroda niečo naznačiť ? prečo túžia po deťoch za každú cenu ? čo im majú v živote zalepiť ? je veľa otázok, ktoré sa pri AGnes môžu vynoriť...
zaujímavé čítanie...Viktorie Hanišová vie rýpnuť...

Kniha psychologicky velmi zajímavá. Trošku mi vadily dějové skoky, vždy mi chvíli trvalo se zorientovat.
Na život není univerzální příručka ... Člověk míní, život mění.

Skvělá kniha (ale moc ne na dovolenou). Plná tísně, přesně popsaných patologických motivací, toxických situací. Nejhorší je, že chápete mámu i dceru a nesnášíte mámu i dceru. A přitom by stačilo tak málo: místo nároků naslouchat, místo odsuzování a zbytečné hysterie věřit a místo vysněných výsledků se prostě jen mít spolu dobře.

Při čtení mě napadlo staré přísloví, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly… oč by byl život jednodušší, kdyby se lidi k sobě nechovali podle toho, co si oni sami myslí, že je pro druhého to nejlepší a aby raději víc druhým naslouchali…

Z této knihy mi bylo vážně úzko..

Někteří lidi by neměli mít děti..

No tak tohle bylo odporný a strašně smutný čtení. Několikrát jsem chtěla vzteky mrsknout knihou do kouta, chtěla jsem to vzdát a proklínala jsem se, že jsem se do ní vůbec pustila. Ale ona mi to nedovolila, zaryla se mi pod kůži a nepustila do poslední věty. Naštěstí to celý netrvalo víc než dva večery. K ději mám jediný, někteří lidé by nikdy neměli mít děti. Marně přemýšlím, jestli v tomhle příběhu bylo vůbec něco správně…

Já to četla dlouho do noci, nešlo přestat. Otázka je, pokud by Agnes neměla tak tvrdou mámu, jestli by se to vyvíjelo jinak a nebo to bylo třeba ještě horší, stejné, lepší ? Na kolik dítě ovlivní výchova a geny?