Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1593
415
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Tak trochu /ne/povedená rekonstrukce jedné události, která zásadním způsobem ovlivnila život hlavní hrdinky. Chce pochopit motivy jednání své matky, jež zavraždila své dítě a sebe. Nebo to vše bylo jinak?
Zpočátku jsem byla nadšená - a zvědavá na výsledky pátrání, do něhož se Eliška na vlastní pěst s vervou pustila. Časem jsem však spíše byla unavená a roztrpčená - chování hrdinky se totiž později dalo i předvídat, období její "mánie" se opakovala s děsivou pravidelností. Otevřený konec celému příběhu rozhodně nepřidal.
Pro Elišku se samotné přehrabování v minulosti stalo smyslem života, kvůli němu zcela odsunula svůj život současný. Její posedlost mi přišla jako určitý druh obsedantně-kompulzivní poruchy spolu s rysy bipolární afektivní poruchy. Nejsem odborník, ale nezdá se mi pravděpodobné, že by s takovými potížemi dokázal někdo tak dlouho žít bez stanovení diagnózy. Navíc těch "bláznů" kolem ní bylo až podezřele hodně - kamarádka s depresemi, otec žijící minulostí, kantorka trpící bludy... O její matce se toho vlastně příliš nedozvíme. Odnášíme si jen pocit, že "rekonstruovat" chování druhého člověka je zhola nemožné. Hrdinka na to šla matematicko-analytickou metodou, ale uvažování a prožívání člověka se prostě nedá zjednodušit na jakési vzorce: ostatně, nejsme žádné stroje.
Zajímavá mi přišla postava vyšetřovatele, jenž Elišce leccos k tématu vražd ozřejmil, zároveň se však nebál odkrýt své pochybnosti, které mu jeho práce nakonec paradoxně přinesla.
Docela se divím, že se hrdinka neobrátila spíše na skutečné odborníky, tedy psychology a psychiatry, kteří se problematikou zabývají - místo toho jen sjížděla medializované případy vražedkyň. Text se tak zcela zbytečně "nafukuje" nudnými citacemi z reportáží, které jsou důležité pouze pro hlavní hrdinku.
Najdeme zde ale zajímavé úvahové pasáže - například tehdy, když se David snaží Elišce vysvětlit, jak nespolehlivé naše vzpomínky mohou být, a své myšlenky opírá o prokázaná fakta.
Oceňuji úsilí autorky přiblížit nám téma, o němž se příliš nemluví: motivace žen k vraždám v rámci vlastní rodiny. Román přináší i spoustu odkazů na další literaturu. Ztvárnění postavy Elišky však přeci jen lehce pokulhává.
Velmi dobře napsaný uvěřitelný příběh. Kniha mne nenechala chladnou, není to jen krmivo (rozuměj - bytostně musím číst, tak jako musím jíst), ale zážitek. Je to už pár dní, co mám dočteno, ale stále ji mám v hlavě, přemýšlím o různých pasažích, střípcích.
Osud Elisky byl silny a zaroven nebyl. Po precteni jsem si chtela precist dalsi Hanisovou, jelikoz me zaujaly jeji namety, jeji styl psani. S odstupem casu vsak musim rict, ze me dojmy vyprchavaji a nyni (asi mesic po precteni) bych dej shrnula dvema vetama: "Kdyz jsou lide unaveni, nebo psychicky nemocni, mohou udelat neco nemyslitelneho. Ale vic o tom bohuzel nevim."
Z knihy mám opravdu zvláštní pocit. Celou dobu jsem doufala, že se dozvím, co se opravdu stalo. Také jsem čekala rozuzlení rodinné situace samotné Elišky - vztah s Davidem, Kubíkem i nenarozeným dítětem. Chápu, že vše bylo na pozadí událostí v jejím životě, pátrání a pravděpodobně zděděné psychické poruchy, ale očekávala jsem tak nějak víc.
Opět skvele temná Hanišová. Skvěle se čte, skvěle staví příběh a skvěle ho graduje. Opravdu požitek z cetby, kniha z kategorie neodlozitelnych. Závěr byl spojen s takovou úzkostí, že je opravdu potřeba autorce zatleskat!
To zase byla síla.. Ještě teď mi z knihy běhá mráz po zádech.. Krásně napsaná kniha, i když téma bylo vážné a kruté.. Hlavně nejsem moc spokojená s koncem, nějak bych ho trochu víc rozvedla, i když možná hledaná odpověď neexistuje.. Možná je v knize uvedené vše a člověk to tak prostě musí brát.. Líbí se mi autorčiny knihy, jsou výjimečné tématy i podáním..
Tak to byla opravdu zdařilá rekonstrukce. :o( Stejně jako u předchozích knížek od Hanišove jsem se nemohla odtrhnout a obdivovala uvěřitelnost příběhu i jednotlivých postav. Poměrně dlouho jsem se ale pozastavovala nad Eliščinou vyrovnaností a schopností i přes prožité trauma normálně fungovat. Každopádně i jí jsem, stejně jako Houbařce a Anežce, držela palce až do poslední stránky.
(SPOILER)
Tak tohle byla pecka. Nenápadná, vcelku útlá knížka, ale tak nadupaná dějem a úžasně zpracovaná, že mi vzala dech. Vypráví příběh devítileté Elišky, jejíž matka zabije svého syna a spáchá sebevraždu. Eliška pak bydlí se svou tichou a nemluvnou tetou ve velkém domě.Má vlastně všechno, ale nemá nic. Nemá rodinu. Nemá vztahy. Nemá informace o svém otci, nezná pohnutky, jež vedly její matku k tak strašlivému činu. vyrůstá tak v informačním i citovém vakuu, které formuje i její další vztahy, jak přátelské, tak milostné a později i vlastní vztah k mateřství.
Rozhodně to není oddechová kniha, ale rychlému čtení napomáhají krátké a úderné kapitoly, které vždy končí nějakým zvratem, který nutí čtenáře hltat další a další stránky. Moc se mi líbilo výborné psychologické zpracování všech postav, i to, že si hlavní hrdinka vybírá za své přátele také lidi s nějakým způsobem "pokřivenou" osobností. Příběh plyne lineárně a logicky a já se určitě vrhnu na další knížky od této úžasné české autorky.
Moje první kniha od této české autorky. Měla jsem ji z Databáze knih v podvědomí, stále ve veřejné knihovně na poličce, pasovala mi do ČV 2021, tak jsem po ní sáhla. Byla čtivá, napínavá, psychologická a překvapivá.
Ukázkový příběh toho, jak nás naše šrámy z dětství ovlivňují v dospělosti. A nebo taky ne.
Geniální.
Knihy od Hanišové prostě nezklamou… Přečteno za jeden den, příběh Elišky mě pohltil a chtěla jsem stejně jako ona vědět, proč to její matka spáchala. Konec mě tedy trošku zklamal, mnoho otázek zůstalo nezodpovězeno. I tak se ale jedná o další autorčino skvělé dílo. Musím přiznat, že čtení určitých pasážích mi bylo, především teď v období těhotenství coby nastávající mamince, dost nepříjemné. Knihu ale určitě doporučuji, stojí za přečtení.
První polovina se mi líbila hodně a když začala pátrat v minulosti, tak mi to moc nebavilo a spíš nudilo, ale nutilo mě to číst, kam se ve svém pátrání dostane. Otevřené konce nemám ráda a čím dál víc knížek tak končí, ale já nechci mít jen svou představu, chci nějaký závěr a připadám si ošizená. :-(
Síla.
Poutavé, čtivé, skvěle napsané.
Záleží na perspektivě, kterou se na tu či onu událost díváme.
A ten konec .
Román o tom, ako človeka ovplyvní trauma, o posadnutosti hľadaním odpovedí na zúfalé otázky.
Zaujalo ma niekoľko myšlienok. Najprv paralela rekonštrukcie svojej minulosti s Eliškiným oborom - architektúrou, v ktorej sa venovala práve rekonštruovaniu starých budov. Potom úvahy Eliškinho partnera, ktorý nebol jediný, kto ju presviedčal, aby sa v tom prestala máchať, a mal na to teóriu kauzality. Podľa nej nikto nemôže za to, akého činu sa dopustí, pretože všetko čo robíme, je následkom nejakého impulzu, ten zase následkom iného impulzu a vo finále je všetko dávno predurčené, a tak nemá zmysel sa trápiť tým, že sa niečo stalo. Nakoniec filozofia poznamenaná ekologickým splínom, kde človek prestáva vidieť zmysel v udržiavaní života na Zemi, ktorá nezvratne smeruje do záhuby.
Osobne mám radšej konce, kde sa každá dráma vysvetlí a kde fantázia je čisto autorovou parketou a čitateľovi na ňu nedáva priestor. Priaznivci Viktorie Hanišovej sa však musia zmieriť s tým, že jej príbehy vo vás zostávajú a nútia k premýšľaniu.
(SPOILER) To bylo tedy zase něco! Jako vždy napsané skvěle a úžasně a čtivě. Kniha mě rozhodně donutila přemýšlet a nejspíš ještě donutí. Po dočtení jsem nevěděla, jak mám konec chápat. Čím víc nad tím ale přemýšlím, tím víc mám pocit, že věta: ,,Celé je to jen otázka perspektivy.", vystihuje a vysvětluje vše.
Ta kniha byla super. Nejprve jsem byla strašně napjatá, jakým způsobem odhalí tajemství matčiných pohnutek. Bavily mě slepé uličky, které se občas v knize objevily. Lidé, kteří přišli a odešli, aniž by to bylo zvlášť důležité - ostatně, tak to v životě bývá. Autorka trochu odkryla mé vnitřní strachy, to se přiznám. A na konci? Měla jsem za to, že se kruh uzavře. A vlastně nic neskončilo, ale začalo, za hranicí knihy, což mi vlastně bylo sympatické, protože ze zahraniční tvorby jsem zvyklá na to, že všechno souvisí se vším, a je to uceleným celkem s velkým finále, ale tady nee (NAŠTĚSTÍ). 5* ;)
“Všechno je jinak, než jsem si doposud myslela. Celé to je jen otázka perspektivy.”
Čtivý příběh na téma mateřství, hodnotím o něco lépe než Anežku. Otevřený konec je podle mě záměr autorky, je jen otázkou perspektivy (pohledu, názoru, zkušenosti) každého čtenáře jak si ho vyloží.
Jsem zvědavá na Houbařku.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Svižné, čtivé, ale ve výsledku na konci nenaplnilo moje očekávání.