Mimochodem
kniha od: Woody Allen (p)
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451887/bmid_mimochodem-tOa-451887.jpeg
4.3
118
Slavný režisér, komik, herec a spisovatel ve svých pamětech nic neskrývá a jeho pohled na vlastní bouřlivé životní osudy nepostrádá humor. Popisuje své dětství v Brooklynu; jak získával autorské ostruhy, když za dřevních časů televize po boku slavných komiků psal pro oblíbenou varietní show Sida Caesara; vypráví, jak se předtím, než dosáhl úspěchu a uznání, těžce protloukal jako komik na standupových pódiích. Svým šťavnatým vypravěčským stylem vykládá o tom, jak posléze přeběhl k filmu, provede nás celou svou dlouhou režisérskou kariérou, od komediálního debutu Seber prachy a vypadni přes klasické filmy jako Annie Hallová či Manhattan až po poslední snímky. Průběžně se přitom vyjadřuje ke svým manželstvím, láskám a velkým přátelstvím, mluví o jazzu, o knihách a divadelních hrách, které za více než půlstoletí napsal. Dozvíme se o jeho démonech, o jeho omylech i o tom, nač je hrdý, o lidech, které miloval, s nimiž pracoval a od nichž se zároveň mnohému naučil. Woody Allen, vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (*1. prosince 1935 v Bronxu), je světově proslulý režisér, scenárista, spisovatel, herec a komik. Patří k hrstce amerických filmařů, kteří se dokázali prosadit coby tvůrci ryze autorských snímků. Vděčil za to široké škále svých talentů. Ačkoli nedokončil ani první semestr na Newyorské univerzitě, bezesporu se řadí k významným intelektuálům své doby, se zvláštní citlivostí pro neuralgické body moderní společnosti. Jeho osobní život byl a je plný výstřelků a eskapád, ale i díky tomu se mohl stát inspirací pro Allenovou nadobyčej bohatou tvůrčí kariéru. S obojím se vyrovnává v rozsáhlé vzpomínkové knize, která vyvolala pořádný rozruch ještě před vydáním.... celý text
Biografie a memoáry
Vydáno: 2021 , Argo
Originální název:
Apropos of Nothing , 2020
více info...
Komentáře (40)
Komentáře 40 Recenze 1
Výborné, plné trefného upřímného vtipu i melancholie... místy důrazné ze zjevných příčin (bez toho bych se obešel, ale chápu proč to tam je) :-)
Miluju Allena, jeho knihy i filmy. Toto je pohled do jeho nitra z jeho pohledu - nakonec tedy není až takový blázen, jak jsem si myslela, i když sem tam nezklame (musím bydlet na dohled od nemocnice :-)).
Je vidět, že obvinění od Miy Farrow s hlavně to, co všechno kvůli němu následovalo, nepřebolelo ani po letech.
Čím déle jsem ji poslouchala, tím méně mě bavila. První kapitoly, kde Woody Allen vypráví o svém dětství a dospělosti, mi přišly naprosto úchvatné. Byl tam onen jemný sarkasmus, vtip a popíchnutí, které jsem čekala. Ale pak začalo nečekaně únavné vytahování jmen všech možných slavných osobností třeba jen vzdáleně spojených s filmovým průmyslem a popravdě mi u toho občas mozek i uši vypl.
Určitě by knihu neměl minout nikdo, komu není humor Woody Allena cizí. Na jedné stránce se řežete smíchy a o pár stran dál nechápete, že se mu dělo to, co se mu dělo. Naštěstí má Woody úžasnou povahu a podobné věci po něm stečou jako voda. Jsem moc ráda, že jsem tuhle knížku díky databázi objevila, je pravda že poslední dobou jsem Allenovu tvorbu úplně nesledovala. Musím napravit.
" Když si vzpomenu na dobu, kdy jsem pracoval v nočních klubech, musím říct, že dnešním bavičům a bavičkám nesahám ani po pás. Jediné, co mi na nich vadí, že mnozí z nich jsou zbytečně sprostí. Všimněte si, že říkám zbytečně. Nevadí mi vulgarity, když přispívají ke komickému účinku, ale od šedesátých let, kdy se jazyk osvobodil, je člověku často trapně, když slyší komiky, jak špikují svoje čísla někdejšími takzvanými sprostými slovy.
.....
Dnešní tuctoví komici vylezou na jeviště, vytáhnou mikrofon ze stojanu, aby se mohli potulovat po jevišti, vykřikovat své vtipy a nedejbože chodit k židli nebo ke stolu uprostřed jeviště, na kterém stojí láhev s vodou, aby se ten komik mohl tu a tam napít. Odkud se vzali všichni ti žízniví komici? Ještě jsem nezažil, aby někdo uprostřed monologu padl k zemi žízní. Herci dokáží celé hodiny hrát Shakespeara, aniž se Hamlet nebo král Lear odkradou do kulis loknout si minerálky. Ale v televizi můžete vidět i komika, co přechází sem a tam po jevišti a vykládá - Víte, co mě sere? Byli jste někdy na jedné z těch zasraných výletních plaveb po Karibiku? Ty jsou úplně na hovno- A hned si musí cucnout vody, jinak najdou na jevišti jeho vysušené ostatky jako kostru na poušti. Než si svlaží vyschlé mandle, přepnu vždycky na něco poutavějšího, jako je třeba reklama na hodinky."
Po přečtení mám chuť podívat se znovu na jeho filmy. Chytrej chlap, bystrej pozorovatel. Takhle by možná fungoval náš Karel Čapek, kdyby vyrůstal v USA. I když ten by se nejspíš vyvaroval sexuálních skandálů. Stárnoucího Woodyho to jistě mrzí, i když to umí trefně okomentovat... v tom smyslu, že po člověku s nálepkou zhýralec aspoň nikdo nechce, aby zachraňoval velryby. :)
Nejsem milovnicí jeho filmu... Vlastně ho znám jen z bulváru...
Ale tato kniha neměla chybu.
Doporučuji k poslechu i ke čtení.
Nejlepší životopis, co jsem kdy četl. Životopisy ale skoro nečtu, takže to moc neznamená. Ale jedna z nejlepších knížek, co jsem kdy četl, to je taky. A čtu docela dost. P.S. Pokud máte rádi Miu Farrow a rádi byste ji i rádi dál měli, tohle není kniha pro vás (a to tam o ní Allen píše spíš v dobrým nebo neutrálně). P.S.2 Nepřehlédněte věnování, je boží.
Ta vřelost, s jakou Allen mluví o Diane Keaton mě z nějakého důvodu hrozně dostala, melancholická, podprahově hřejivá (vzpomněl jsem si na 'Annie Hall', což je asi jediný Allenův film, co jsem viděl dvakrát), všechno, co chcete v ženě; blízká přítelkyně, společnice, bezobsažně zábavná, bez obalu sama sebou a taky vám svoje názory vmete do ksichtu a má tak trochu vidlácké způsoby, ale pořád je překrásná a šarmantní. Full package. Allen s ní byl ve vztahu, pak se rozešli, aby se stali velice blízkými přáteli a následně spolu natočili snad svoje nejlepší filmy, viz například právě zmíněnou 'Annie Hall' (což je mimochodem vlastní jméno Diane Keaton, Diane Hall), ta první polovina knihy, kdy se Allen tak nějak pachtí hop sem hop tam, je hrozně fajn; dětství, jak se dostal k tomu a k tomu "já vlastně ani nejsem intelektuál, to si o mě lidi jen tak utvořili představu", nakonec zjistíte, že na to, jak neurotický je, měl vlastně neskutečně úspěšný život, ale pokaždé mě autobiografie překvapí hlavně (naposledy např. David Lynch) tím lidským, normálním rozměrem kdy zjišťujete, jak je vlastně každý, normální člověk, jako každý jiný, jen se sem tam občas děje něco trochu jiného, nebo divného. Jakožto svého času cinefil, člověk nemůže opomenout ikonu jakou je Woody Allen, tomu se prostě nedá vyhnout, otázka je, jak moc jeho status vnímáte a necháte na sebe působit. Sám Allen přiznává, že se nikdy jako někdo veliký neviděl, dost slušnou část knihy tráví tím, že sráží sebe a svoje úspěchy. Nikdy jsem ho nežral tolik, jako jeho zarytí fanoušci, ale viděl jsem bezmála asi dvacet jeho snímků a vždycky mi přišly takové milé, kinematické, úsměvné, zápletka se rozvíjí a je to sympatické tím, jak se to nesnaží nikdy tlačit na pilu. Dvacet filmů ale při kadenci tohohle tvůrce pořád nečiní ani polovinu jeho produkce a dodnes jsem nepřečetl ani jedinou jeho knihu, ač jsem okolo nich kroužil dlouho a přemýšlel nad tím. A pořád nemůžu říct, že bych k němu zaujal určitý postoj. Ale vnímám ho. A tohle byla moc příjemná publikace, ohlédnutí, která se v polovině přehoupne do, jistého druhu pekla, obhajobu, která mě absolutně minula, protože se v tom až tolik nebabrám, něco jsem samozřejmě během let zaslechl, ale člověk tak nějak pořád slyší bulvár sem, bulvár tam, mávnete rukou "já mám svoje starosti". Zničehonic kniha nabere děsivě právnický rozměr, kdy začneme spatřovat a říkat si skoro až "tak možná proto Allen tohle vůbec napsal" - jako obhajobu. O čem mluvím je, pokud je Allenova výpověď pravdivá, a tady je to slovo proti slovu, tak sledujeme ztělesnění ďábla, jménem Mia Farrow (no, koneckonců, Rosemary, hehe), žena, která zneužívá všechno a všechny okolo sebe, týrala a týrá, manipuluje, vymývá mozky svým dětem, a že se ale dokázala obklopit velikou rodinou, kdo ví, aby dosáhla toho, čeho chce, jestli je tohle pravda, myslím si, že by podobné "Amber Heard situace" měly být rovnocenně trestány, protože jestli se rozhodnete dnes jako žena, využít svoji platformu, sílu, páku, kterou vám společnost dává (a jakože v některých ohledech soudy opravdu ženám těžce straní na základě skoro až zvyku), jestliže ale žena chce někoho očernit, pošpinit a zničit, na základě vlastních emocionálních pohnutek, přivodit mu finanční, emocionální a kariérní újmu, měli by vás za to trestat stejnou měrou, jakou vy zamýšlíte učinit tomu člověku, nebo minimálně prověřit, zda tahle osoba netrpí nějakou psychickou poruchou, deziluzí, či vadou, protože od té doby, co se spustilo #metoo se nespustila jen vlna obětí, ale taky vlny lidí, co se snaží chopit příležitostí. V perspektivě Allenově. Nebuďte Mia Farrow, buďte Diane Keaton.
Jediný chlap, u ktorého mi tie seba-ironizujúce komentáre neprídu trápne. Rozumiem že tu viac ako o životopis išlo dostať to zo seba von, čo mi nevadí, lebo sa aj tak nevyznám v hercoch tej doby a jeho filmom som nikdy neprišiel na chuť . To čo popisuje s Miou ma zdvíhalo zo stoličky a žeriem mu to aj s navijakom. Jediné čo som nepochopil, že načo si ľudia adoptujú dieťa , keď si k nemu rovno pribalia opatrovateľku. To je ako kúpiť si Lambo so šoférom.
Paměti jednoho z mých oblíbených režisérů jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a autorův humor známý z dialogů ve filmech zde stále srší z textu. Velmi zajímavá je předfilmová část o Allenově dětství, kultuře, která ho formovala a kariéře komika, i jak se dostal k režii. O některých filmech se zmíní jen letmo, u některých probere vznik trochu víc, ale není příliš sentimentální a u některých titulů radši věnuje odstavec lehkému čtení, jak je nějaká herečka krásná nebo jak znechutil Emmu Stone, než aby vyprávěl víc o vzniku každého filmu. Samozřejmě jsem očekával, že část memoárů věnuje rozchodu s psycho Miou Farrow a její snaze se pomstít (a je to v pořádku), ale převyprávěným zážitkům dětí z její rodiny je věnováno docela hodně prostoru a je děs, jak si v USA může slavná celebrita osvojit mraky dětí, udělat si z nich poslušné loutky a nikde žádná sociálka. Představuju si, jak by u čtení těch pasáží krčil můj oblíbený spisovatel Stephen King rameny, protože mechanizmus týrání dětí v rodinách popsal v mnoha jeho knihách přesně. Škoda, že místo toho Allen radši víc nezavzpomínal na některé filmy, ale je dobře, že se k aféře mohl svobodně vyjádřit.
Na Woodyho biografii jsem byla jednoduše zvědavá. Vnímala jsem ho prostřednictvím jeho filmů jako vtipného newyorského neurotického intelektuála a v tomto směru mě nezklamal. Zejména pasáže o jeho dětství, rodinných příslušnících a začátcích umělecké kariéry byly podány velmi zábavně.
Časem autor zvážněl, popisoval-li tvůrčí procesy při psaní filmových scénářů nebo režírování filmů.
Části týkající se jeho sporu s Miou Farrow pak byly až nepříjemné, ale i tento příběh patří k jeho životu. Smutné je, že ho v USA na sklonku života vnímají hlavně optikou těchto událostí. Nikdy mu nebylo nic prokázáno, ačkoliv byl vyšetřován. Chápu proto, že má potřebu sdělit i svoji verzi příběhu.
Doporučuji.
Woodyho znám jen z jeho filmů, nikdy jsem od něj žádnou knihu nečetl. Na jeho autobiografii jsem byl ale velmi zvědav. Především proto, že mě zajímal jeho pohled na vlastní tvorbu, ale i na život a tak vůbec. Knihu jsem doslova zhltl. Woody zde používá pro něj tak typický humor, jímž nešetří hlavně sám sebe. Svou tvorbu a sebe jako umělce i jako člověka vesměs shazuje. Nemalá část knihy je věnována kauze kolem sex. skandálu vyvolaném Miou F. To není věru veselé čtení. Woody ale přesto žije a tvoří dál. Jsem rád, že jsem se dozvěděl mnoho užitečných informací nejen o filmech W.Allena, ale i o tvůrci samém. O trochu více nyní chápu, proč se o humoristech říká, že jsou často v soukromí ve skutečnosti smutní.
Během Woodyho vyprávění mi postupně běžely před očima jeho filmy, dokonale ilustrující jeho životaběh, ať už Zlaté časy rádia, Annie, Hana, atakdále na tři krále. Je to holt dokonalý vypravěč, asi i psycholog, a rozhodně jeden z největších hlásičů a frkálistů všech dob. Takže pět hvězd bez přemejšlení ode mě, a jednu by určitě zasloužil i v Hollywoodu, ale ceremoniál je určitě podmíněn účastí oceněného, takže to prozatím nehrozí. Naštěstí je mu světská sláva polní tráva.
Celá ta kauza údajného sexuálního obtěžování nevlastní dcery Mii Farrow jménem Dylan, která vypukla začátkem 90. let a jako bumerang se vrátila o 25 let později, když se strhla vlna hysterie kolem MíTů, je bohužel zřejmě důvodem, proč Wůdy tudle autobiografii napsal. Protože nebýt jí, asi by se do psaní svých vzpomínek vůbec nepustil, takže paradoxně díky za to false obvinění, aspoň si můžu přečíst slova napsaná samotným wůdym, kterýho beztak znám už dobře hlavně z knihy rozhovrů se Stigem Bjorkmanem, která tu vyšla v polovině 90tek. Ale todle má tu výhodu, že to sahá až k nedávné minulosti a k dosud stále poslednímu filmu, kterým je prozatím ještě stále dva roky starý Rifkin. Jo, je to strašná ostuda, že jeden z nejlepších amerických tvůrců, je dnes považován za pedofila a sexuálního zvrhlíka, a je neuvěřitelný, že tý báchorce vymyšlený Miou může někdo přikládat vůbec nějakou váhu. Jenže, co kdyby měla náhodou pravdu a Wůdy byl fakt pervert? Takže radši budem věřit false obvinění, kdyby se náhodou pak ukázalo pravdivý, než věřit pravdě, kdyby se náhodou pak ukázala nebýt pravdou. Vždycky je lepší radši věřit lži a jít s davem než stát na straně pravdy a bejt za to pronásledovanej, historie je takovejch příkladů plná. Já samozřejmě pokládám celou tu kauzu za absurdní a věřim Wůdymu. Kdyby to byl skutečně pedofil, myslim, že by se to už dávno profláklo a rozhodně by nezůstalo jen u jednoho obvinění a bylo by jich za ta léta mnohem víc aneb když někdo udělá svinstvo jednou, už v tom pokračuje, tak se pozná skutečnej zvrhlík. Ale jinak, když se odhlídne od tohodle, pak se tam člověk, kterej s wůdym vyrůstal a zná ho, moc novinek nedoví. Wůdy stále dokola do omrzení obdivuje talent Bergmana a Tenesí Wilijemse a může se zvencnout z Tramvaje do stanice touha a strašně by si přál mít jejich talent a přitom si neuvědomuje, že jeho talent zase neměli Bergman a Wilijems a i kdyby se postavili na hlavu, nikdy by oni nedokázali natočit něco tak legračního jako je Láska a smrt nebo Annie Hall. Zkrátka je nefér, že jejich talent staví výš než svůj, protože drama nebo tragédie nestojí výš než komedie, jsou to jen rub a líc jedné mince, sakra, zrovna on by to měl vědět, protože to dělá celej život, že míchá komedii s tragédií, ale stejně bude furt velebit "vážno" a shazovat "nevážno". Chtěl bych mu říct, Wůdy, buď vděčnej za to co máš, co by za to takovej Bergman nebo Wilijems dali, kdyby dokázali natočit vtipnou komedii, která pobaví, jenže oni to nedokázali a tak museli točit vážný filmy a psát dramata, z kterejch jseš ty tak hotovej. Jenže tady nejde o možnost volby, každej je odsouzenej k tomu, k čemu má vlohy. Ty máš talent pro komedii, oni měli talent pro tragédii, ale nic z toho není nadřazený tomu druhýmu, je to jedno a to samý. Tak jo Wůdy, měj se fajn a pozdravuj Sůnji. A když bůh dá, tak snad se zase vítr obrátí, a možná se ti dostane spravedlnosti ještě na tomto světě, když ne, tak až na tom jiném. Tak či tak, bylo mi ctí a i kdybys už nic nenatočil, natočil si toho i tak dost. A i když, jak tvrdíš, si nikdy nenatočil "velký" film, tak věz, že si natočil víc než dost "malých" filmů, které mám mnohem raději než ty takzvané velké.
Chovám k Woody Allenovi velký obdiv. Za tu nekonečnou lásku k filmu, jako takovému. Přes všechny útrapy, které mu svět nadělil, je schopný tvořit dál a dělat radost svým divákům. Jeho kniha je v lecčem jiná, než jiné autobiografie a ukazuje spíš Woodyho myšlení a pohled na filmový svět, než že by nějak konstruktivně popisoval zákulisí svého života. Svým filmům se vlastně věnuje jen okrajově, naopak hodně prostoru dostalo obhajování skandálu se zneužíváním. Ze změny tónu knihy v momentech, kdy píše o nařčení a následném oživení v kauze MeToo, je znát, jak ho to štve a stále pálí. Pochopitelně. Humoru v knize je spíš poskrovnu, ale když už přijde, trefně zarezonuje, tak jak máme u Woodyho rádi. Nevím co bude, až Woody nebude. Já doufám, že ještě nějaký ten rok bude a natočí svůj velký film.
Výborné počteníčko. Woody Allen ve skvělé formě. Chápu i jeho potřebu vyjádřit ke kauze Mia. Z knihy si odnáším Allenovu lásku k lidem, k umění. Výborným způsobem popisuje svoji tvorbu. I velmi vkusně i své lásky. A s chutí si pustím nějaký jeho film.
Absurdní humor komedií Woodyho Allena miluji. A v podobném duchu se nese i povídání o jeho životě. Aspoň zpočátku. Snad že vše vidíme Woodyho očima. Rozumím i jeho potřebě rozmotat trošku tu motanici Mia-houf dětí-Soon-Yi. Pro některé lidi s černobýlým viděním světa je prostě padouch bez možnosti vyjádřit se. Tak aspoň díky knize dostal tu příležitost.
Posloucháno na ČR, ale mám i knihu, už se na ni těším. Woodyho filmy miluju, jeho humor také. Líbí se mi i literární styl.
Civilnost a (až sarkastická) sebeironie patří samozřejmě k hlavním kladům těchto memoárů. Ale když je sebeironie moc, stane se, jako se to stalo mě, že přestávám trochu autorovi věřit. Rád bych ho měl za skromného génia, který za každých okolností umí chrlit jeden "hlod" za druhým, a který i přes svou nervovou nevyrovnanost téměř nevědomky posunul kinematografii o několik sáhů dál, nebo alespoň do ní vnesl naprosto neopakovatelný typus příběhů i hrdiny, podobně jako třeba Chaplin. (Však dělali se stejným producentem...) Jako filmový nadšenec a dychtitel bych se velmi rád dozvídal o zákulisí všech jeho filmů, co ho k čemu vedlo, jak probíhalo natáčení, a samozřejmě jestli s Keatonovou zrovna chodil, když točil Annie Hall nebo ne apod. Tohle všechno v přítomných memoárech je a bylo by možné se tedy rochnit blahem.
Ale tu jednu hvězdičku tomuto textu, (přestože autora mám ve velké úctě), dát nemohu. Ten výše zmíněný sarkasmus mi začal být postupně trochu na obtíž, protože začal být skoro povinný a všechna ta přirovnání v tomto množství mi začaly připadat umělé a hlavně neupřímné. To se totiž posílilo nejvíc v pasážích, které jsou ostře kontrastní - kde líčí svůj pohled na tu svou kauzu, která ho navždy poznamenala, i když - jak říká - byla prokázána nevina. Najednou jsem začal mít pocit, že to je obhajoba, tedy úplně jiný žánr.
Nicméně fascinovalo mě, že je to především člověk, který má rád film, a který hlavní smysl vidí v jejich tvorbě, ale ne proto, že je umělec s nějakým sdělením (jako třeba Vláčil), ale jako řemeslník, kterého to prostě baví a protože mu ty fóry jdou, tak proč to nedělat. Tenhle přístup k filmu-obživě, která mu náhodou vynesla několik Oscarů (pro které si ani nešel), je na jednu stranu sympatická a má z něj udělat toho skromného génia, zároveň je trochu nepřesvědčivá. Jakoby chtěl knihou hlavně říci - nic moc si o mě nemyslete, protože ani já si moc nemyslím, jsem nešika, všechno byla náhoda, spousta lidí mi pomohla, v té kauze jsem nevinně a Mia Farrow je šílenec, pozor na ni. Čekal jsem hlubší ponor.
Čtení na pokračování ČRo2
Poslouchala jsem jako kulisu při pečení vánočního cukroví a opravdu mě to bavilo. Zajímavé a sebeironické vyprávění, značná část je věnována aféře dlouhodobě tolik probírané v bulváru. Knize určitě prospěl i znamenitý překlad Michaela Žantovského.
Poslechla jsem na ČRo a moc se mi líbilo. Pana W. Allena mám moc ráda a obdivuji jeho humor a talent. Baví mě i jeho hypochondrie a uzlíček nervů. Těším se na každý jeho nový film. Líbí se mi všechny. Autobiografie je velmi hezky překvapivě až intimně i odvážně napsána. Vypsal se v ní a já mu věřím. Galantně vše odkryl.
Díky Woody Allene, že jsem i přes tvou plachost mohla, jen tak mimochodem, nahlédnout do tvého života.
Řadím se mezi dlouholeté obdivovatele Woodyho Allena a proto jsem pokládal za naprosto logické a samozřejmé přečíst si jeho autobiografii.
WA i přes svůj požehnaný věk neztratil nic ze své obvyklé formy: jeho vyprávění je plné duchaplného humoru a sebeironie - tak typické pro umělcovu tvorbu. Musím však zároveň přiznat, že se raději dívám na jeho filmy nebo čtu jeho povídky.
Autobiografie režiséra, herce a spisovatele Woodyho Allena (narozen v r. 1935). Popisuje svůj pohnutý život, jak jinak než s velkým nadhledem a smyslem pro štiplavější humor, včetně trapných nebo svízelných situací. Postoj velmi inteligentního, zábavného neurotika, který se snaží a navenek dokáže oprostit od sebelitování tím, že potíže zabalí do veselé, nadlehčené polohy. Nevyhýbá se kritice ani sebe samého ani blízkých lidí, kteří ho obklopovali. Věnuje se pracovnímu životopisu, je hodně pilný a píle a až abnormální aktivita je u něho ústřední. K tomu probírá i poměrně otevřeně svůj osobní život. Zmiňuje se taky o mnohých osobnostech z filmového průmyslu a umění.
Woody Allen je veličina. Je vtipný, neurotický, chaotický a nebojí se to přiznat. Celý život dělá to, co ho baví a dokáže to neuvěřitelně dobře. Jeho život nebyl vždy růžový a on nám ho předkládá ze svého pohledu, aby jsme si udělali obrázek sami. Ber nebo nech být. Já jsem knihu četla se zaujetím, občas se smála a jindy mi bylo smutno a to asi autor zamýšlel. Jsem opravdu ráda, že jsem na knihu narazila. Teď jen dohnat ty filmy.
Filmy Woodyho Allena mám ráda a říkala jsem si, že bych měla zkusit i nějakou jeho knihu. A proč se tedy nevrhnout rovnou do autobiografie Mimochodem?
Slavný režisér, herec a spisovatel (a nejen to) popisuje své dětství na Manhattanu - židovskou rodinu, kina, spolužačky. Postupuje chronologicky, až se čtenář dostane k dráze komika, k prvním filmům a manželství. Nešetří vtipnými poznámkami, je kritický, otevřený a uznává své chyby.
Velká většina jmen hudebníků a dalších umělců mi nic neříkala. Věřím, že bych si knihu užila více, kdybych věděla, o kom se přesně mluví. Pokud jste ale velkým fanouškem Woodyho Allena, neměli byste si Mimochodem nechat ujít.
Sžíravě sebeironické, vtipné, navzdory záplavě jmen velmi čtivé, ale také nostalgické, občas trpké a místy i hodně smutné – zvláště v závěrečných pasážích, pojednávajících o novodobém, nedůstojném a mccarthismem naočkovaném honu na čarodějnice.
Je hodně lidí, kteří své velké filmové hobby dokázali proměnit v příjemné povolání. Tři jsou mi blízcí. Jedním z nich jsem (byl 20 let) já, tím druhým je Quentin Tarantino a třetí Woody Allen. Mám rád jeho filmy, povídky, jeho jemný humor, jeho nostalgické vzpomínání, kterého je kniha plná a které mi často dokázalo připomenout i mé dětství, školu, pubertu, lásky, vlastně celý život. Jen ten nekonečný výčet amerických poválečných komiků, zdánlivě nedostižných vzorů na začátku jeho kariéry, mou pamětí rychle proplul bez přistání.
No, a Mia Farrow? Kdo ví?
95 % (aktuálně 35 hodnotících s průměrem 89 %).
…
Jenomže trávit každý den s úplně cizím člověkem mohlo taky dopadnout špatně a jedna z těch služebných mě zabalila do deky a vysvětlovala mi, jak by bylo jednoduché mě v ní udusit a pak vyhodit tu deku i se mnou do popelnice.
…
Vám můžou ty vyzáblé modelky spodního prádla připadat krásné a přitažlivé, zatímco mně ne. Až na to, že mně přitažlivé připadají, a nemůžu s tím nic dělat. Tomu se říká vkus.
…
Usmála se a řekla ahoj, a jak jsem se tam na ni uchváceně koukal, ani se mi nesnilo o tom, že jednou to bude moje žena a pak se rozejdeme, ale zůstaneme přáteli na celý život, a mně je teď čtyřiaosmdesát a jí je jednaosmdesát, a kdyby byl Čechov naživu, tak by věděl, co tím chci říct.
Woody Allen - skvělý režisér, výborný satirik a spisovatel, a bohužel taky dost kontroverzní osoba: Pro jedny pedofilní úchyl, pro jiné oběť pomsty, která mu zničila život. K tomu poslednímu aspektu Allenovy osobnosti se nechci moc vyjadřovat, protože (stejně jako vy všichni, ať už si myslíte cokoli a jste přesvědčeni o pravdivosti kterékoli strany sporu) o tom vím jen to, co znám z médií a z různých prohlášení. Jinými slovy, nevím vůbec nic. Avšak pokud jste přesvědčeni o Allenově vině, minimálně byste si mohli poslechnout také druhou stranu, neboť Woody v téhle knize oněm událostem věnuje dost prostoru a zmiňuje mnoho zdrojů, které by člověk měl alespoň zvážit, než ho odsoudí...
Tak a teď k tomu, proč jsem si knihu vlastně koupil, protože kvůli sporu Allen X Farrow to fakt nebylo. Allen píše výborně, i v autobiografii je mistrem svého typického humoru (spíš toho, který známe z jeho próz než filmů), ironie, obří sebeironie. A pokud máte rádi jeho filmy, určitě je fajn nakouknout pod pokličku, do pozadí a historie vzniku, místy je to velmi zábavné, jindy plné nečekaných a často podivných až bizarních okolností. A pokud je rádi nemáte, pořád je tu vše ostatní. Nehledě na to, že (a ne, opět tím nemyslím spor Allen X Farrow) patří tato kniha k životopisům v mnohém inspirativním, což je v kombinaci s Allenovým humorem neodolatelně symbiotické.
Ve své autobiografii uplatňuje Woody Allen humor dobře zbámý už jeho předchozím divákům a čtenářům, takže fanoušci by nemuseli být zklamáni - dostanou slušně obsáhlé, více či méně vtipné shrnutí filmařova života a kariéry. Allen se tu stylizuje, nebo spíše odkrývá, jako neurotický newyorčan, který má za sebou několik pozoruhodných pletek se ženami, ačkoliv sám zas tak pozoruhodný není, a shodou okolností je slavný, protože je vtipný. "Chápal jsem život jako tragický nebo komický podle momentální hladiny cukru v krvi, ale vždycky jako nesmyslný. Cítil jsem se jako tragéd v roli estrádního komika." Výtižné shrnutí.
Svůj životní příběh začíná, jak je ostatně zvykem, v dětství. První část knihy, ve které Allen líčí mladistvé okouzlení kiny na Manhattenu, krásnými spolužačkami a krásnějšími herečkami a samozřejmě jazzem, ve které popisuje vyrůstání ve velké židovské rodině a první krůčky jako komika, jsou velmi zábavné čtení. Později se dostáváme k prvním filmům a prvním manželstvím, Allen hovoří otevřeně o svých partnerkách i spolupracovnících, přičemž sám sebe pokaždé shazuje. O práci na filmech se nedozvídáte tolik zásadních informací jako spíše o jeho celkovém přístupu k natáčení.
Asi třetinu knihy tvoří část, která je nezbytná a má rozhodně své opodstatnění, ačkoliv objektivně zato v ní není humoru ani za mák a jejím účelem není ani být zvlášť čtivá. Jedná se výhradně o obranu Allenovu - samozřejmě že mluvím o sporu Allen vs. Farrow. Je nepravděpodobné, že je zde předkládaná verze událostí nezaujatá a objektivní, ale z mnoha různých důvodů, ke kterým patří i nepopiratelné důkazní materiály, Allenově výpovědi plně důvěřuji. Ale nepředstírám, že cause cele rozumím - rozumím jí natolik, nakolik jí může rozumět člověk, jemuž jsou předkládány mediální informace nezaručitelné, často pokřivené povahy. A popravdě se tím ani tolik zabývat nehci. Radši se zase podívám na Annie Hall.
Ta část knihy, kde by se měl Allen zabývat svou filmovou kariérou, která následovala po vypuknutí sporu, je v podstatě redukována na výčet filmů a nekonečné vypočítávání jmen spolupracovníků, které čtenáři často nic neřeknou, spolu s nezbytným konstatováním, o jakou se jednalo mimořádnou a skvělou herečku / herce / editora / kameramana / poslíčka s pizzou. Ostatně celá kniha je prošpikována jmény čtenáři nicneříkajícími. (Alespoň pokud mluvíme o čtenáři jako jsem já, jehož přehled v oblasti hollywoodské produkce a newyorských celebrit by se zatím dal označit za základní.)
I přes některé své nedostatky, které jsem nastínil, autobiografie Woodyho Allena rozhodně stojí za přečtení, rovněž z důvodů, které jsem tu nastínil. Tak, zdá se, že už jsem skončil.
W.A. sepsal a předkládá svůj životopis "ve vlastní režii". Jeho kritici mohou namítat, že stejně jako ve svých filmech, ke kterým určitá míra mystifikace patří, nelze knihu brát vážně. Na druhou stranu vznikala právě v protiallenovské atmosféře, kterou tito kritici vytváří, a W.A. jistě nepočítal, že by mu něco odpustili nebo dali zadarmo.
Vedle klasických vtípků, jejichž koncentrace je proti jeho povídkovým knihám pochopitelně nesrovnatelně menší, jsou v knize shrnuta a různě rozvedena a doplněna klíčová, převážně autobiografická, témata jeho filmů (židovství, jazz, filmofilie, New York resp. Manhattan, sport, psychické a jiné karamboly, pocit méněcenosti, psychiatři atp.). V protikladu k nim se pak zároveň ukazuje, otázka jak hodně "mimochodem", jak vlastně úspěšný, sebevědomý a vitální je W.A. jako autor.
A je tu pak samozřejmě v souvislosti s knihou téma zmiňované asi nejčastěji, kauza W.A. vs. M. Farrow a jakési vidění světa "bílého postaršího heterosexuálního muže". Těžko se hledá nějaká nezvratná pravdivá opora. Mými sympatiemi k W.A. kniha ale nijak neotřásla a mám naopak pocit, že by si zasloužil, v celé té v mnohém absurdně vyznívající situaci, spíš držet palce.
Když jsem koncem 80. let v pardubické kinokavárně za doprovodu rodičů poprvé viděla Hanu a její sestry, byla jsem zaskočená. Film se mi líbil, ale koncentrace a kadence vět spolu s bizarními (mužskými) hrdiny byla pro mě v mých zhruba 14 letech stejně šokující jako to, že mi zmrzlinový pohár v kuchyni přelili griotkou.
Woody Allen z mého dnešního pohledu patří k tvůrcům, kteří točí filmy, protože je to jejich přirozenost, řemeslo, láska – a do každého z nich otisknou kousek sebe.
Oproti Allenovým povídkám věrným sarkasmu a chaosu filmových postav je jeho biografie přece trochu jiná. Předně velmi detailní, a také důsledně chronologicky uspořádaná. I když autorovi myšlenky občas odbíhají, vždycky se vrátí k základní vypravěčské linii. Odlehčení a vtip, které jsem čekala, mi na úvodních stránkách připadaly až příliš příkré, slovník jako by se blížil jeho oblíbeným gangsterkám. Ale i když Woody Allen možná nešetří členy své rodiny, k sobě je minimálně stejně náročný a kritický. Překlad Michaela Žantovského je samozřejmě velmi profesionální, stylisticky čistý a plynulý. (Až na jedinou vazbu "je to o tom", které jsem doposud nepřivykla :-)).
Dětství, začátky ve stand-up klubech, jazz, vlastní tvorba, ale i ženy, neurózy a nakonec obvinění ze sexuálního zneužívání (jež však knize prvoplánově nedominuje), celé houfy mně často i neznámých hudebníků, herců a přátel pomáhají doplnit obraz Woodyho Allena jako člověka, který může působit intelektuálně potrhle nebo nevyrovnaně, ale zná své přesvědčení a zůstává mu věrný. Ovšem jestli mu doopravdy něco nevěřím, pak je to misantropie – protože v té dlouhatánské řadě jeho spolupracovníků snad neexistuje člověk, na kterém by nenašel něco dobrého.
„I když asi nedokážu přetvořit své utrpení ve velké umění či hlubokou filozofii, dokážu psát dobré fóry, které člověka na okamžik rozptýlí a přinesou mu chvilkovou úlevu od nezodpovědných následků velkého třesku.“
Proto mám Woodyho Allena ráda, pro jeho schopnost relativizovat. Trápení, prohry, úspěchy, svůj život - už to, nazvat takto autobiografii zahrnující celý život, trvající v době napsání 84 let, mi ohromně vyhovuje. Miluji naprostou většinu jeho filmů, dost z nich jsem viděla víckrát a mám je ve své hlavě zapsané mezi nejlepšími z nejlepších. „Mimochodem“ je napsáno pro ty, kteří ho vidí podobně jako já.
Knížka je skvělá. Vtipná téměř celou dobu, bavící pohledem na dětství a rodinu, zajímavá vším týkajícím se kariéry komika, vzniku filmů a jejich přijetí, hodnocení herců. Allen vystupuje tak, jak ho mám nejradši: introvert, laskavý ke spolupracovníkům, přiměřeně kritický, většinou uznávající své chyby. Část týkající se obvinění je především smutná, těšila jsem se, až ji budu mít za sebou. (Ve svém věku si dovolím nemít na to vyhrocený vlastní názor; jen mě děsí, jaká atmosféra ovládá v současnosti západní civilizaci, jak se to plíží i k nám - a chce se mi křičet: lidi, používejte svůj rozum a nevyslovujte se k něčemu, o čem víte houbeles!)
Je to zvláštní, jak člověk bojující se svými běsy, strachy a fobiemi umí předat divákům a čtenářům úplný opak. Pro mě už udělal víc než všichni jeho psychiatři pro něho.
„Realitu odjakživa nesnáším, ale je to jediné místo, kde se dají dostat dobrá grilovaná kuřecí křidélka“ (s. 133). Má smysl něco o této knize psát? Pro Woodyho fans je to must. Woody píše otevřeně, převážně kousavě vtipně. Svým nezaměnitelným stylem popisuje dětství, které ho formovalo, a jemuž zůstal věrný (okouzlení newyorským Manhattanem, dobou psacích strojů, papírových komiksů, hollywoodských filmů, mafiánů, baseballu a jazzu). Strhává nálepku intelektuála a vypráví o cestě k psaní vtipů, scénářů a režírování filmů, stejně jako o kariéře stand-up komika. Tato cesta je protkaná neuvěřitelnou řadou person a osobností z pop-kultury, na které Woody odkazuje, až by to chtělo poznámkový aparát. Woody odhaluje svoje partnerské vztahy, tak jak šly za sebou, stejně jako své filmy a psychoterapie. Nevyhýbá se samozřejmě aktuálnímu vztahu se současnou dlouholetou manželkou - adoptivní dcerou Mii Farrow korejského původu Soon-Yi. Kniha nabírá hořkého – nicméně stále věcného tónu – v popisu aféry s obviněním ze zneužívání, kterému Woody čelil, a které bylo nedávno opět rozdmýcháno v souvislosti s #metoo. Je nabíledni, že Mia Farrow z toho nevychází zrovna dvakrát dobře, nejde však o prvoplánové házení špíny nebo očerňování. Ať už je pravda jakákoliv, milovník starých časů Woody, a svět který stvořil ve svých filmech, bude mít v mém srdci vždycky místo (a nyní i tato kniha v mé knihovně).
Woodyho Allena mám rád především jako herce.Málo lidí dokáže parodovat nerozhodného a pochybujícího intelektuála tak jako on.Kdybych žil v New Yorku na Manhattanu v 50-tých letech,zřejmě bych si knihu daleko víc užil,protože jména umělců,komiků a hudebníků,které zmiňuje mi mnoho neříkají.Nekterým pasážím jsem se ale hlasitě smál,je to perfektně napsáno se spoustou vložených vět a odbočujících poznámek aniž by se čtenář ztrácel.Trochu mu dojde dech až ve chvíli,kdy začne mluvit o Mii Farrow a celé té mediálně propírané kauze kolem nařčení ze sexuálního obtěžování dcery Dylan. Teprve tam jsem si uvědomíl,že celé tyhle vzpomínky byly napsány právě kvůli tomu,aby podal svoji verzi příběhu.To ostatní je jenom křoví. Musel bych však znát pohled i z druhé strany,abych si udělal názor jak to ve skutečnosti bylo…
Zajimavé je,i jak hodnotí svůj vztah s poslední o mnoho let mladší manželkou Soon–Yi,která předtím byla jeho adoptovanou dcerou.No,budiž jim přáno! Věřím,že Soon –Yi měla těžké dětství.Obtížně se však zbavuji pocitu,že je to podobné manželství jako bylo Salvatora a Galy Dalíových kdy muž v tom vztahu je jenom jakési přerostlé dítě,racionálně smýšlející ženy.
Vyprávění končí velmi pateticky a i přes Woodyho specifický a charakteristický humor ve mně zanechalo spíše melancholický pocit.Stojí však za přečtení už jenom kvůli těm jeho neuvěřitelně vtipným a trefným sebeironickým bonmotům neurotika,který si uvědomuje svoje slabosti,ale nedokáže je překonat.
Velmi svěže a s typickým allenovským humorem napsané vzpomínky. Potěšitelné je rovněž, že v pasážích věnovaných ať už pracovní spolupráci nebo partnerskému životu s Miou Farrow, je Woody Allen spíše věcný. Osobně bych přivítal více informací ke vzniku a ohlasu jednotlivých filmů, vůbec k zákulisí jeho filmografie. Zároveň uznávám, že rozsah knihy je adekvátní. Jedná se o povedené memoáry.
„Měl jsem pocit, že pokud člověk uvěří všemu, co čte v bulvárních novinách, pak si svůj život zaslouží.“ Woody Allen se ve svých pamětech stejně jako hrdinové jeho raných filmů opakovaně obrací k publiku. V jednu chvíli směrem ke čtenářům vyjadřuje naději, že jejich důvodem ke koupi knihy nebyl skandál související s rodinou Farrowových. Vzhledem k tomu, že Mimochodem v češtině vychází krátce po premiéře okatě jednostranné série Allen vs. Farrow, je dost pravděpodobné, že po publikaci mnozí sáhnou právě kvůli pohledu druhé strany, který dokument v urputné snaze prokázat Allenovu vinu zcela opomíjí.
Zároveň je pravda, že dobrá třetina textu má podobu Allenovy obhajoby říznuté jízlivým (a nedokáže posoudit, zda zaslouženým) kydáním špíny na Miu a Ronana Farrowovy. O jeho otevřenosti, díky které je zbytek knihy radost číst, jsem v těchto pasážích nebyl zcela přesvědčen. Zatímco své selhání v předchozích vztazích připouští a označuje se například za „náladový, nešťastný a protivný dobytek“, svůj podíl na vytvoření toxického prostředí mezi ním a Miou Farrow nepřiznává. Allen si přitom nedělá iluze, že kniha změní názor těch, kdo jej považují za sexuálního predátora. Jak konstatuje „Kdybych v téhle chvíli umřel, nestěžoval bych si – a spousta jiných lidí taky ne.“ Podle dotyčných by memoáry ideálně ani neměly vyjít.
Ti, kdo jsou přesvědčeni, že je nevinen, případně o jeho vině na rozdíl od tvůrců Allen vs. Farrow alespoň pochybují, a Mimochodem si přečtou, dostanou vedle snaživé obhajoby zejména v první polovině také stylisticky vybroušené, krásně sebeshazující se vyprávění, dávající na mnoha místech vzpomenout na roky, kdy byl Allen opravdu vtipný. O jeho dětství a dospívání jako kdyby nenuceným konverzačním tónem s mnoha tematickými odbočkami, skoky v čase a ironickými šťouchanci mluvil sám Alvy Singer nebo jiné z Allenových alter eg. O tom, jak psal a točil jednotlivé filmy, se sice moc nedozvíte (tento účel lépe plní různé knižní rozhovory, který s ním v minulosti vyšly), ale jestli vás zajímá třeba kulturní a společenský život v poválečném New Yorku a tamější komediální scéna, nebudete díky množství vtipných detailů zklamáni.
Škoda měnícího se tónu (když píše o Farrow, ztrácí jeho psaní nadhled a připomíná strohý záznam soudní pře vč. citování různých dokumentů a svědectví) a kolísavé míry čtivosti. Ke konci se kniha mění v repetitivní soupis všech filmů, které natočil (a k nimž ze setrvačnosti vždy prohodí jednu dvě věty), a všech známých osobností, s nimiž se potkal (přičemž ani o těchto setkáních se nerozepisuje tolik, jak by si zasloužila). Sneslo by to dost zásahů editora nebo editorky s odstupem od tématu. Stále jde ale o velmi dobře napsané, převážně vtipné vzpomínky, stvrzující Allenovo zasloužené místo mezi nejtalentovanějšími americkými komediálními autory.
Štítky knihy
životopisy, biografie paměti, memoáry herci monografie rozhlasové zpracování režiséři autobiografie filmová režie komici Woody Allen
Autorovy další knížky
| 1985 |  Vedlejší příznaky |
| 1995 | Bez peří |
| 2021 | Mimochodem |
| 2007 | Čirá anarchie |
| 1997 | Vyřídit si účty |
Kniha Mimochodem je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 136x |
| Čtenářské výzvě | 20x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 91x |
| Chystám se číst | 74x |
| Chci si koupit | 24x |
| dalších seznamech | 1x |