Clara_C přečtené 415

Třetí světlo 2011, Claire Keegan

Šest kufrů 2021, Maxim Biller

Kalmann a spící hora 2024, Joachim B. Schmidt

Neurazí, ani nenadchne. Až příliš neuvěřitelná, zbytečně komplikovaná návštěva otce, Kalmann měl co dělat, aby vše vyvážil. Uvidíme, jestli se s ním potkáme i do třetice, to bych docela ráda a snad bude mít větší štěstí na okolnosti.... celý text

Kočovný biograf pana Saita 2024, Annette Bjergfeldt

Krásný příběh. Jistě, působí jako pohádka s dobrým koncem. Ale co je vlastně konec příběhu nebo pohádky? Dokud neumřeli, žili šťastně? Přesně tak, jenom smrt je konečná za jednotlivými příběhy, ale jejich odkaz si s sebou nesou ti, kteří dosud žijí. Příběh, kde se dokážeme s některými skutky ztotožnit, některé odsoudit, ale kde je vidět hlavně dobrá stránka lidí žijících ve své blízkosti, kterou už si někdy neumíme nebo nechceme připustit k tělu. A biograf dokáže tyto okamžiky zastavit, zmrazit a uchovat pro vyprávění dalších příběhů. Moc jsem si knížku užila, pro někoho naivní, pro mě naděje, že ještě není svět úplně ztracen. Ono také kde je hranice mezi naivitou, hloupostí, uměním a věděním? Mimochodem Oona bylo jméno poslední manželky Charlie Chaplina :-) " Maggie a Albert zvelebovali Betlém, dokud jim nedošly peníze. Proto na chodbách pořád stály štafle, když jsme o desítky let později dorazily my s Fabiolou. A proto bylo na stěně pět různých barevných odstínů jako návrhů na vymalování. Betlém byl přehlídkou nedokončených projektů. Takových, jakých je život plný a které rozčilují ty, kteří by nejraději kolem všeho uvázali úhlednou mašli. Skutečné osudové dílo však není hotové nikdy. Jde o to mít něco ze dne. Využít příležitosti. Jinak život proteče člověku mezi prsty. Filmové střihy mezi dvěma okny jsme probírali často. Výhled z Betléma byl kouzelný celoročně. Dopoledne se nad přístavem často vznášel slabý opar. Slunce se ho ze všech sil snažilo prorazit a občas se mu podařilo, že se moře v mlze třpytilo. Ústím přístavu celým den proplouvaly červené kutry a nad stožáry kroužila hejna bělostných racků toužících po nočním úlovku. Každou hodinu vznikl nový motiv, impresionistické obrazy ohraničené okny jako zlatými rámy."... celý text

Manželky mého muže 2024, Faith Hogan

Tajemství karet 2003, Jostein Gaarder

Stejně jako předchozí knížečka Gloria nalezeno v oddělení pro děti a mládež v knihovně. Zjišťuji, že i tam se dají najít pěkné poklady. Moc milé, pohádkové čtení, byť filozofické úvahy Hanse Thomase a jeho otce jsou leckdy hodny hlubokého zamyšlení. Zajímavé úvahy o běhu a koloběhu života, o vměstnání rozložení roku do jednotlivých karet a role žolíka jako věčného průvodce po světě. "Na světě není kam se před časem ukrýt. Můžeme se snad schovat před králem nebo císařem, možná i před Bohem. Ale času nelze uniknout. Čas nás vidí všude, protože tomu neklidnému živlu podléhá všechno kolem nás. Jen na okamžik se stáváme součástí jakéhosi šíleného třeštění. Běháme po zemi, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Viděls, jak se návštěvníci nahoře na Akropoli přelévají z místa na místo jako mravenci. Ale všechno jednoho dne pomine. Vše pomine a místo toho přijde nové třeštění. Protože ve frontě stojí další lidé. Formy přicházejí a odcházejí. Objevují se nové a nové nápady. Jediné téma se neopakuje, jediná kompozice se neobjeví dvakrát. Není na světě nic, co by se složitostí a vzácností vyrovnalo člověku, to si pamatuj. A přitom se s námi zachází jak s bezcennými tretkami. Běháme po zemi jako postavy v nějaké pohádce, souhlasně přikyvujeme a usmíváme se na sebe, jako bychom říkali - Ahoj, tak my tady spolu žijeme! Jsme součástí stejné skutečnosti nebo stejné pohádky. Není to neuvěřitelné? Žijeme spolu na jedné planetě uprostřed vesmíru. Ale už brzy budeme ze své dráhy jako mávnutím proutku odstaveni. Abrakadabra a jsme pryč."... celý text

Gloria 2021, Timothée de Fombelle

Až mi na konci hrkly slzy do očí. Možná prvoplánová knížečka, ale občas je dobré se na chvíli zastavit a zvednout oči k obloze.

Indiánský erotikon: Zaručený recept na chutné manželství 2024, Danka Štoflová

Líbilo. Víc jak prvotina. Je znát, že si autorka umí udělat legraci i sama ze sebe, sic po každé kapitole Howg mi navozovalo pocit, že se vracím právě do dob Vinnetoua, francouze s parukou a jugoslávskou prérií :), ale jinak z každé věty je cítit a znát pokora a láska k přírodě, k lidem, které jí obklopují a příběhů co vychází právě z této lásky. Poslední kapitolka o strachu, svobodě a národní hrdosti je naprostým přesným popsáním stavu naší společnosti. Neumíme jednat ve vyšším zájmu, neumíme se za nic postavit, umíme se dívat pouze na sebe a neuvědomujeme si krátkozrakost svých rozhodnutí. " Indiáni se nemusí učit, komu otevřít dveře a komu ne. Oni žádné dveře nemají. Indiáni jsou hrdí, stateční a pečlivě chrání budoucnost svého rodu, svoje děti."... celý text

Raději zešílet v divočině 2018, Aleš Palán

Moc povedená kniha a skvělý nápad. Někteří z lidí to mají v hlavě srovnané lépe než kdekdo jiný. Každého z nás žene touha něco po sobě zanechat, děti, dům, poselství, ale chceme mít pocit, že náš život má nějakou cenu. Až skoro zapomeneme, že největší cenou je život sám a obdivuji každého, kdo se snaží nedupat podle ostatních, ale žít tak, aby obstál sám před sebou. No, někdo k tomu rozhodnutí došel přes svoje démony, ale i to je cenné, pokud se z nich dokázal vymanit. V době sociálních sítí, strašidelných zpráv, které se na nás valí úplně všude, tlaku konzumu, mám pro podobná rozhodnutí mnohem větší pochopení.... celý text

Krajina roztavených zvonů 2024, Jan Štifter

Chybějící světlo 2023, Nino Haratischwili

Nino Haratischwili nemá jednoduché ani tenké knihy. Ani Gruzie nebyla a možná stále ještě není jednoduchou zemí, kde se dá bezstarostně žít, dospívat a nic neřešit. Do toho ještě všechno to očekávání od rodiny, děvče aby se dobře vdalo a bylo poslušnou hospodyní nejlépe bez vlastního názoru, kluci, kteří si u nás na vojáky jen hrají, se tam jimi stávají jen co okusí chuť a sílu ulice, kde bydlí. A každý si sebou tohle břímě nese a i když se ho snaží skrývat před sebou, ostatními i celým světem, vždycky ho nějakým způsobem dožene a nezřídka zahubí. Nádherný román, kde se potkává brutální každodennost, čekání na odpuštění a únik z toho všeho je jedinou spásou. Ani nevíme, jak se tady máme dobře a stále hledáme nějaké důvody, abychom si mohli hrát na chudáčky. Važme si každého dne, kdy se nemusíme bát. " A i kdyby lidé, kteří dnes procházejí kolem nás, o všem věděli, poznali by nás? Nás, milence z Tbilisi? Ne, nepoznali, k tomu, aby to bylo možné, musí život člověka rozžvýkat a strávit, musí ho vyzvracet, osoby, kterým se život nastavuje ze slunečné strany, by to neviděly, nepoznaly by nás. Zanechala jsem svou lásku ve světě, jenž už neexistuje a který na mě dnes večer shlíží z těchto impozantních zdí. Zanechala jsem jí na místě, na něž se už nikdy nevrátím, u lidí, kteří už existují jen jako stíny v mé hlavě. Moje láska, a jsem si jistá, že je to i Iřin a Nenin úděl, je dinosauří láska, vyhynulý druh lásky, láska špinavá a brutální, láska, která ústí v útoky nožem, krvavé šrámy a výstřely, láska, která je zvyklá obcházet zákazy a překračovat hranice, je to chameleonská láska, která musí lhát, aby přežila, ano, tak to musí být. Naše láska nezná svobodu a bezstarostnost, není lehká a už vůbec ne civilizovaná, nezná lehkovážnost a mladistvost, je to láska, jež se lidem, kteří nepocházejí z tohoto světa, jeví nezdravě, nahání jim strach a hrůzu. A v tom mají pravdu. Ale já ji nemůžu zradit, nemůžu se jí zříct, protože tato láska je jediná, kterou mám. "... celý text

Jak jsem rodila indiánského syna z kmene Čerokí 2023, Danka Štoflová

Ta věc s Rachel 2024, Caroline O'Donoghue

Po přečtení poslední vět z vyprávění jsem otočila na další stránku, že tam bude ještě nějaký další konec. Nebyl. To už patřilo jinému příběhu a bude na Jamesovi, zda ho bude chtít vyprávět. Líbilo se mi číst zážitky mládí, intenzivní, opravdové se všemi mladickými chybami a experimenty. To k mládí patří a a skutečně Rachel si neuvědomovala, jaké má štěstí, že mohla studovat a dostudovat. Ale na to většinou člověk přijde až později, když je mladý, má jiné starosti, hlavně sám se sebou. No, někdo na to nepřijde nikdy. Rachel na to přišla a sledovat její přeměnou v dospělého člověka bylo fajn. U sebe totiž nikdy neumíme posuzovat nezaujatě určitý posun své osobnosti. "Moji rodiče mě vždycky učili, že na člověku je nejdůležitější směr. Což je jiný způsob, jak říct: nezáleží na tom, jestli máš peníze teď, dokud máš plán, jak mít peníze později. Začalo mi být jasné, že Carey žádný směr nemá, ale nevadilo mi to. Byl hodný a byl do mě bláznivě zamilovaný, a přestože by měl v sedmadvaceti víc přemýšlet nad svou kariérou, vlastně jsem byla ráda, že nepřemýšlí. Měl tak víc času soustředit se na důležitější věci. Třeba na mě. Byla jsem náturou poměrně veselý člověk. Emočně závislá, jako dobrý kůň. Možná, že kdybych byla víc melancholická, dokázala bych rozpoznat, že zažívám trauma, slovo, které mi pořád připadá jako vyhrazené pro ostatní lidi. Ale byla jsem sama sobě hrozně vzdálená a nezáleželo na tom, že se mě muž, kterého jsem milovala, snažil přivést zpátky. Bylo příliš pozdě a nestačilo to. "... celý text

Město nad městem 2023, Lucie Brejšová

Jablka ze stromu nepadají 2023, Liane Moriarty

Mám ráda romány o rodinných vztazích. Je to něco, co zažíváme snad každý, někdo svou rodinu miluje, jiný nenávidí, někdo je nechce ani vidět, jiný bez názoru sourozence pomalu ani neusne. A tady na první pohled skvěle sehraná rodina postupně odkrývá své slabiny, ukazuje, že nikde nic není černobílé a přítomnost cizí osoby v domě rodičů začne působit na každého z jejich členů. Na mezilidské vztahy je Liane Moriarty vážně dobrá, uvažování každého, to, že do hlavy druhým nikdy nevidíme, i když si myslíme, že protějšek či vlastní děti známe dokonale. Tak ne. "Amy kdysi Joy řekla, že nemá tušení, jak moc se nezadaný člověk dokáže cítit osamělý. Joy by dceři nejradši odpověděla, že osamělá může být, i když je vdaná, že byly doby, kdy se sama den za dnem probouzela s drtivým pocitem osamělosti, a přitom chystala snídani čtyřem dětem. Tohle své dceři neřekla. Řekla jí - Ano drahoušku, máš pravdu. Musí to být hrozně těžké. - Člověk nemůže svým dospělým dětem prozradit pravdu o svém manželství. Nechtějí to skutečně vědět, i kdyby si mysleli, že chtějí."... celý text

Naše matka 2024, Karin Smirnoff

Druhý díl je důkazem, že z noční můry nejde jen tak procitnout. Nejde odpustit matce něco, co se odpustit nedá. Nejde začít nový život jinde. Seveřani snad ani nemůžou mít světlo na konci tunelu v jejich věčné temnotě. Až na tu polární záři, ta je jistou nadějí a příslibem v té beznaději kolem. "Chápu že toho máš už dost ozvala jsem se. To nevím řekl. Přijímám tě takovou jaká jsi. Tvoji minulost i všechno o čem nechceš mluvit. Ale to že ses sbalila a nechala mi jenom ušmudlaný vzkaz to nepřekousnu. Ohledně satu jsme měli dohodu. A tys místo toho zdrhla jako. Zloděj uprostřed noci nebo co řekla jsem. Ne odvětil. Spíš jako vyděšený čokl. Já nemám zbabělce rád prohlásil. Svět je jich plný. Lidí co okolo sebe mlátí a když narazí na odpor převalí se na záda. A podle tebe taková jsem zeptala jsem se. Když se vydáš na křížovou výpravu máš odvahu ale nejsi připravená čelit následkům dodal po chvíli. Myslíš satu řekla jsem Mimo jiné. Nemůžeš mi dát ještě jednu šanci hlesla jsem když jsem se přesně podle jussiho tvrzení převalila na záda. Zavrtěl hlavou. Nejde to. Dáváš ale odmítáš brát. Odmítat brát je stejně k ničemu jako nechtít dávat. Stříbro a zlato. Dary ležely nedotřené v košíku. Sbalené a označené cenovkami. Ty jakmile něco dostaneš myslíš si že za to ten druhý něco čeká. Služby a protislužby nemají s láskou nic společného. V tom případě jsem lásku nikdy nepoznala řekla jsem. Ale jo řekl poznala. Jenže jí nevidíš. Chceš jinam domů pryč a všechno zároveň."... celý text

Na světě žijeme každý jinak 2020, Jean-Paul Dubois

Jako hlavní postava by se mi víc líbil Patrick, u něj se autor odvázal a byl pro mě víc skutečným člověkem. Proti tomu Paulův život byl pro mě plný úvah, melancholie a řádkou drobných každodenních křivd a křivdiček, až mu jednou povolily nervy. I to se stává. Na rozdíl od svého spoluvězně ale umí přijmout trest a nesnaží se vykroutit se z následků svého činu. Namíchaný koktejl z Francie a Dánska, rodina, která tu dnes je a zítra být nemusí, stejně jako model německého čtyřdvéřáku NSU Ro 80 a malého kina promítajícího od intelektuálních děl až po Hluboké hrdlo :-) " Život je, synku, jako taková stará herka: když tě shodí, sklapneš hubu a vylezeš na ní znovu."... celý text

Útěky někam jinam 2024, * antologie

Ani ne útěky, ale spíše návraty ke kořenům, hledání sebe sama, nespokojenost se svým bytím. Kterou vám ale jiné prostředí nenahradí, musíte začít u sebe a to se většinou nikomu nechce. Milé povídky, hlavně ty o přírodě, vesnicích, kde si ostatní myslí, jak všichni táhnou za jeden provaz a jsou naprosto jiní než lidé z města. Ne, lidé jsou všude stejní :-) Škoda chybek v textu, někdy, místo přemýšlením nad tématem, jsem si říkala jestli je ten či onen slovní tvar správně.... celý text

Příběh Arthura Truluva 2021, Elizabeth Berg

Každý by občas potřeboval mít svého Arthura. Přesně jak pravila autorka v poděkování na konci knížky. Milá knížka, ale trochu jsem postrádala hloubku příběhu a větší charakteristiku vedlejších postav. Nicméně druhý a třetí díl si zcela jistě ráda přečtu. "Začne na Lucille mluvit. Povídá jí spoustu věcí. Říka jí, že je laskavá a štědrá žena, a znát ji mu přináší ohromnou radost. Vypráví, že když zemřela Nola, myslel, že z toho zármutku zemře také. Prý se někde dočetl, že žal má na lidský metabolismus destruktivní účinky. Tenkrát věřil, že ho to zabije - tak silná a kousavá bolest to byla. Myslel, že ho sežere zaživa a prokouše si cestu z jeho nitra až ven. Ale to se nestalo. Trvalo to dlouho, ale nějak si to nakonec srovnal v hlavě, takže může Nolu stále milovat a ctít její památku, a zároveň milovat a ctít život. Trvalo to dlouho, ale podařilo se. A ona to dokáže také. - Ale ta láska trvala tak krátce, stěžuje si Lucille. Takový podfuk! Můj život byl jeden velký podfuk! To přece musíte uznat, Arthure. Někoho jsem našla, ale byl se mnou jen necelý měsíc. A teď je pryč a já už žádnou další lásku nepoznám! V tu chvíli Arthur nejspíš dělá chybu, protože jí řekne, že by mohla ještě někoho potkat. A ona začne kvílet. Štká: Ale Arthure, když zestárnete, nikdo vás ani nevidí. Jen lidé, kteří vás znali ještě zamlada. Lucille má nejspíš pravdu, proto Arthur zmlkne. Jen tam s ní sedí a hledí na její zmučenou tvář."... celý text

Shuggie Bain 2022, Douglas Stuart

Při čtení jsem si občas vzpomněla na knihy Irvina Welshe, Trainspoting a další dílka. Ze stejné doby, ze stejné mizérie. Tam kraluje hérák, tady chlast. Zde je velmi umocněno autentickým osobním příběhem autora. Tři sourozenci a každý se s matčinou závislostí vyrovnává jinak. Krutost dětí k někomu, kdo je jiný. Hodně dobrá kniha sic neveselého obsahu. Smekám před autorem, i před každým, kdo se dokázal prosadit osudu navzdory.... celý text