Amazonka72 komentáře u knih

Knihu jsem si vybrala díky velmi vysokému ohodnocení na Databázi knih. Navíc jsem si chtěla přečíst něco od českého, pro mě zatím neznámého, autora. Nelituji, ale nejsem nadšená tak, jak většina čtenářů...
Příběh je napínavý a rozhodně plyne velmi svižně. Co se mi líbilo nejvíce, byly popisy z horského prostředí. Věřím také, že 90. léta byla opravdu "divoká" a nedělám si iluze, že by se podobný příběh nemohl v našich zeměpisných šířkách odehrát. Stále jsem však přemýšlela nad tím, proč jsou severské detektivky tak atraktivní, a co těm našim chybí. V knize se objevuje mnoho příběhů různých protagonistů. Každému je však věnována jenom část knihy, sice se částečně prolínají, ale měla jsem pocit, že žádný nejde "na dřeň". Zkrátka někdy mi nebylo úplně jasné, proč se tam určité situace objevují. K čemu to je, co tím chtěl autor říci... není důvodem jenom to, aby co nejvíce šokoval a v knize se tak objevilo všechno možné - od vydírání, po fingované sebevraždy, zneužívání, lesbický vztah, drogy, obchod s bílým masem. A vlastně nic nebylo dotažené úplně do konce, resp. chybělo tam často vysvětlení motivu, psychologie postav. Proč... Na těch 250 stranách by to asi ani nebylo možné. To je zřejmě důvod, proč detektivky ze severu mají těch stran minimálně dvojnásobek.
Příběh z hor krásný, kniha čtivá, zajímavá sonda do divokých devadesátek. To je můj dojem. Jinak průměrná kniha na dovolenou, kterou ale přečtete jedním dechem.

3 16.06.2021

Můj oblíbený autor, nikdy nezklame. Stále přemýšlím, kde na ty příběhy chodí. Čím jsou tak zajímavé a naprosto neodolatelné. Hon na ovci jsem četla již podruhé. Potřebovala jsem si připomenou příbeh před tím, než se pustím od Murakamiho nové knihy (Tancuj, tancuj, tancuj), která na tuto navazuje.
Jednu hvězdu tentokrát ubírám, protože pro mě asi není tou TOP knihou od H.M. Stejně, jako čtenáři v předchozích příspěvcích se musím připojit ke konstatování, že začátek byl takový "rozpačitý, zvláštní" ... nějak jsem ho neuměla správně uchopit. A trochu jsem se v něm ztrácela. Ale.. ve chvíli kdy vyrazí hlavní hrdina se svojí přítelkyní do hor hledat tajemnou ovci, je to ten pravý Murakami. Od příběhu jsem se nemohla odtrhout, navíc popis cesty do hor a tajemného domu byl natolik sugestivní, že jsem tam byla celou dobu s nimi.
Opět se zde autor vrací do Japonské historie - možná proto je pro nás, středoevropany, někdy tak těžké pochopit určité metafory příběhu. Naše minulost se tak moc odlišuje od minulosti východního světa. Ale já ten magický realismus v Murakamiho knihách prostě miluji.
Takže, i přesto, že jde o jednu z prvních autorových knih, je stejně dobrá, jako ty další. Už se těším na volné pokračování, čeká na mě v knihovně, až budou prázdniny, hned se do ní pustím.

4 06.06.2021

Velmi "hořké" čtení. Po dočtení této knihy mi v ústech zůstává nepříjemná "pachuť". Ano, není to kniha, která by byla optimistická, případně obsahovala alespoň naději. Já jsem ji, ani v závěru knihy, necítila.
Je to úplně jiná kniha, než jaké paní Mornštajnová do této doby napsala. Co má s těmi předchozími společného, je velmi čtivý jazyk a zajímavý příběh, který čtenáře chytne hned na začátku a nepustí ho. Opět se věnuje převážně "ženským" postavám, jejich osudům a prožívání. Ale tentokrát nejde o skutečný příběh, nýbrž o fikci. Vzhledem k tomu, že je to fikce hned od začátku, je potřeba na příběh takto nahlížet. Mrazí mě v zádech, jak by náš svět mohl vypadat, kdyby listopad 1989 neskončil tak, jak nakonec skončil. O to více si uvědomuji, jak velké štěstí mám, že celý svůj dospělý život mohu žít ve svobodné zemi. Ale vzhledem k tomu, že jsem celé dětství prožila v době budování socialismu, dokážu se do "beznaděje a hrůzy totality" vžít. Několikrát mě v životě napadlo, co bych asi dělala, kdyby se v době mé maturity neprolomily ledy. Jak bych žila, dokázala bych být "ta statečná" a bojovat proti nesmyslným nařízením? Asi spíš ne, mám pocit, že bych "nevybočovala z řady", snažila se přežít, v bezpečí domova pak četla zakázané knihy a poslouchala Nohavicu či Kryla, ale asi bych neměla sílu bojovat. A už vůbec ne ve chvíli, kdy bych měla děti a rodinu. Lehce se nám o tom mluví v době, kdy nemusíme mít strach, že naše děti nebudou moct studovat nebo žít tak, aby byly spokojené a šťastné.
Příběh se mi moc líbil, opět pohled "ze dvou stran" - z pohledu Marie (Máji) a její dcery Lenky (Magdaleny). Jenom ten konec mi připadal již trochu uspěchaný. Ne, nevadí mi, že kniha nekončí happyendem, ale myslím si, že autorka mohla věnovat ještě pár stránek tomu, proč se Mája nakonec rozhodla tak, jak se rozhodla... Určitě to nebylo jednoduché.
Každopádně potřebujeme knihy takového charakteru. V dnešní době o tolik více! Važme si svobody, chraňme ji, přemýšlejme, koho volíme a komu věříme. Aby nemusel přijít další listopad.

10 06.06.2021

Poslední díl trilogie Milénium. Pro mě asi nejslabší... i když... důvodem k tomuto dojmu je především pozvolnější první polovina knihy. A také, jak již bylo zmíněno v předchozích několika komentářích, velké množství jmen, která jsou pro nás těžko zapamatovatelná. Občas jsem se v nich opravdu ztrácela. Každopádně vyvrcholení knihy je famózní. Lisbeth jsem celou dobu fandila, a to i přesto, že její postava je v lesčems extravagantní. Měla jsem ji ráda a moc jsem jí držela palce. Fascinovala mě její přímočarost. Zajímavý pohled do nitra švédské politiky... a ujištění o tom, že ačkoli jsou na světě státy, kde má demokracie delší trvání než u nás, všude platí, že "moc je sladká" . Korupce a intriky v nejvyšších kruzích vládnou světu. Nikdo není nepodplatitelný. A každý někoho nebo něco kryje. Proto jsou tak důležitá nezávislá média. "Hlídací psi" domokracie. Trilogii vřele doporučuji, každý díl je tak trochu jiný, ale pokaždé napínavý a velmi čtivý.

4 30.05.2021

Kniha je hodnocena velmi vysokým hodnocením, ale já ji musím dát o jednu hvězdičku méně. Je to moje první kniha pd Ch. Potoka. Oceňuji styl vyprávění, krásné a barvité popisy, velmi citlivě popisované jednání hlavních postav. Líbilo se mi nahlédnout do rozpolcené duše umělce, barvité líčení obrazů a motivů.
Bylo však něco, co mě při čtení knihy opravdu velmi znepokojovalo. I přesto, že židovskou kulturu se všemi zvyklostmi a svátky docela důvěrně znám, nemohla jsem se vyrovnat s tím, jak tato ortodoxní skupina ovlivňuje životy "svých lidí". Dokud byl Ašer malým chlapcem, doslova jsem při čtení trpěla za něj. Muselo to být opravdu velmi těžké volit mezi uměleckými potřebami tvořit a životem uprostřed své komunity. Matka figuruje v příběhu jako "spojovací můstek" mezi Ašerem a jeho otcem. Ašer volí nakonec cestu umění, ale za jakou cenu?
S přibývajícími roky cítím stále více potřebu "vnitřní svobody", možná i proto, že občas nám není dopřána. Podle mě je to velmi důležitá součást našeho života. A pokud nám někdo, ať už pod rouškou víry či totality, naši svobodu bere, je to špatně. Máme právo odsoudit člověka jenom proto, že se rozhodl jít v životě vlastní cestou? Že vidí některé věci trochu jinak než my? Umělci mají právo na svobodné vyjádření svých pocitů, nemusíme jim rozumnět, nemusíme je schvalovat, ale měli bychom je respektovat.
Ve chvíli, kdy byl Ašer ještě malý chlapec a musel tak složitě bojovat se svým předurčením, mě opravdu braly za srdce. Nedokázala jsem to překousnout, proto jednu hvězdu z hodnocení ubírám. Pro tu beznaděj, kterou jsem občas při čtení cítila.

4 05.05.2021

Začnu výrokem mé kolegyně, které jsem knihu doporučila a její reakce na otázku, co jí říká, byla: "čtenářské blaho". Ano, druhý díl je ještě větší "čtenářské blaho" než díl první. Alespoň pro mě. Ač bylo občas náročné udržet otevřenou knihu v ruce, což je dáno jejím objemem, ale i pevnou vazbou, nemohla jsem ji odložit.
Pokusím se formulovat své myšlenky postupně, doufám, že nebudu přelétávat z jedné na druhou.
Je vidět, že autorka nad knihou doslova "potila krev" - je to velmi poctivá práce, myslím si, že příběhy, které "rozjela" ve svém druhém díle jsou nastaveny tak, aby ten třetí byl opravdovou třešničkou na dortu. Tuším, kam příběhy některých osob povedou, ale kdo ví... protože život v 1. polovině 20. století byl jako jízda na tobogánu.
Stále jsem přemýšlela nad tím, jak málo známe novodobou historii své země. Vůbec jsem netušila, jak složitá situace byla na Těšínsku. A to nejen po 1. světové válce. Poláci, Češi, Němci. Možná je takových míst v naší zemi více, ale tak málo o nich víme. O národnostních konfliktech, které se staly součástí života v pohraniční.
Velmi oceňuji, že je historie vyprávěna prostřednictvím obyčejných lidí. Kteří nemají nijak zvláštní osudy, ale přitom je život každého z nich tak rozdílný. A tak dramatický. Co je však spojuje je přání prožít šťastný a klidný život. Rodina je jedním z nejdůležitějších prvků, které k jejich životu patří. Opravdu to tak cítíme i teď? Držíme za každou cenu při sobě, pomáháme si?
Přečetla jsem již několik knih, jejichž tématem bylo období 2. světové války, ale nejsem si jistá, jestli mě všechny zasáhly tak, jako právě Šikmý kostel. Beznaděj, odhodlání, ale i rezignace, smutek, zoufalství... to vše je zde popsáno prostřednictvím příběhů "nedůležitých" lidí. Avšak velmi sugestivně, tak, že mě až zabolelo u srdce, když jsem si představila, že bych se ve stejné situaci ocitla já. Představovala jsem si, jak řeším dilema, k jaké národnosti se přidat, zda podepsat Volklistu - hlásit se k německé, české, polské nebo slezké národnosti? A co je v dané situaci pro mě a moji rodinu to nejlepší? Co nám umožní přežít válku a začít zase normálně žít? To je opravdu těžká volba. A protože poválečnou historii již známe, je asi každému jasné, že pokud během války někdo díky správné národnosti přežil, vůbec nic to neznamená... přijde doba, která bude možná ještě horší a zákeřnější než doba válečná.
A i když to bude znít jako klišé, pokud si dnes stěžujeme na to, jak to máme těžké, jak přicházíme o své jistoty, je možná dobré zamyslet se nad tím, jestli jenom nepláčeme nad rozlitým mlékem. I když nemůžeme cestovat za hranice okresu, stále máme možnost důstojně žít. Máme se dobře, i když na nás padá smutek z toho, co se děje kolem nás. Občas není od věci připomenout si, že v nedávné historii museli lidé řešit a prožívat mnohem větší hrůzy, než musíme my teď.
Paní Lednické za knihu velmi děkuji. Moc prosím, aby vytrvala a třetí díl pro nás dopsala. A Šikmý kostel doporučuji všem čtenářům a čtenářkám.

20 12.04.2021

Můj oblíbený PAN spisovatel. Cunningham umí psát, jeho romány jsou vždy velmi precizně zpracované. Životní osudy jedné rodiny, která touží žít svůj Americký sen. Ale co je to Americký sen? Pěkný dům, velké auto, děti v soukromé škole, lukrativní zaměstnání, manželka v domácnosti... A znamená to šťastný život? Autor jde u každé z postav až na dřeň, velmi sugestivně popisuje jejich osudy. Je těžké se s kýmkoli z rodiny Stassosových ztotožnit, protože každá postava si nese své břímě, jejich životy se ubírají směrem, který mi nemusí být zrovna blízký. Každý z nich je také úplně jiný, má své dobré i špatné vlastnostni. Ale to je kninách Cunninghama tak zajímavé. Popisuje život takový, jaký obvykle je. Nepřeslazený, syrový, ale i krásný...
Já osobně jsem měla opravdu ráda postavu transvestity Cassandry. Její (jeho) život byl vlastně tragický, ale měla jsem pocit, že svým přístupem má za úkol dodat knize trochu humoru a nadhledu. I když bych s ní (ním) ve skutečnosti asi kamarádit nemohla.
Moji nejoblíbenější Cunninghamovu knihu "Domov na konci světa" tento román nepřekonal, ale určitě se k němu ráda v budoucnu vrátím.

11 03.04.2021

První kniha od L. Moriarty, kterou jsem přečetla. Sedmilhářky znám velmi dobře, a to jak z úspěšného seriálu HBO, tak i z audioverze, kterou vysílal ČR2 před Vánocemi v roce 2020. Mně se tato kniha líbila, opravdu. Stejně tak, jako v Sedmilhářkách, i zde se autorka zabývá vztahy mezi lidmi, které jsou většinou velmi složité. Během času se vyvíjejí a mění. Stejně tak, jako se vyvíjíme a měníme my. Zajímavé téma - ztráta paměti. Ano, někdy to může být vysvobození z našich problémů a zaběhnutých životů, když pár let přeskočíme a vrátíme se na samý začátek. Ale... ono to není tak jednoduché, něco ze svého života smazat, protože každá minuta, každé rozhodnutí, náš život formuje. A i když se někdy rozhodneme špatně, jak víme, že je toto rozhodnutí špatné?
Zaujal mě příběh obou sester - jak Alice, tak Elizabeth. Těžko říci, které více. Vždy jsem měla tendenci oběma v duchu radit, co by měly udělat a jak se k dané situaci postavit. Ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že si tím procesem musí projít samy, stejně tak, jako jsem si musela svými životními přešlapy projít já. Možná v tom je síla této knihy - popisuje naše přešlapy a ukazuje, že cesta vpřed vždy existuje. Těžko říci, co je v danou chvíli správné. Musíme si projít i těžkým obdobím puberty našich ratolestí, abychom měli možnost se jednou radovat z jejich dospělosti. Musíme si projít partnerskou krizí, abychom měli jednou možnost pochopit, jak důležitý pro nás je člověk, který nás "tak dobře zná". Musíme si projít krizí středního věku, abychom pochopili, že život není jenom o dokazování si toho, jak jsme stále mladí a fit... Tak o tom jsem přemýšlela a bylo to příjemné přemítání... o životě... atd...

8 03.04.2021

Audioverze. Poslouchala jsem opět na ČR velmi povedené zpracování této klasické divadelní hry. Vzhledem k tomu, že už více jak rok není možné chodit do divadla (pouze s malou přestávkou během září), byla tato dramatizace pohlazením na duši.
Český rozhlas má ve svém archivu opravdové skvosty, a co je úžasné, že i když jenom poslouchám, před očima se mi celý děj odehrává, jako kdybych ho viděla na divadelních prknech. Tak snad se brzy dočkáme.
Psychologické drama, ve kterém nic není černobílé, o to méně postavy, kolem kterých se děj odehrává. Věčná touha po lásce... A opravdu máme tendenci si nalhávat, že vše je vlastně v pořádku, i když to tak není?

7 03.04.2021

Nesbo nepatří mezi mé top autory, ale občas si ráda jeho knihu přečtu. Většinou ve chvíli, kdy potřebuji změnit žánr a u knihy si opravdu odpočinout.
Po typicky severských detektivkách (velké množství krve, násilí apod.) byla tato kniha velkým překvapením. Opravdu jsem nečekala psychologický román. Autor velmi sugestivně líčí, místy až patologický, vztah dvou bratrů. Je zajímavé, jak se každá z hlavních figur během celého příběhu vyvíjí. Vše, co se v rodině Opgardů stalo, je logicky pochopitelné a zdá se, že i nevyhnutelné. Často jsem musela přemýšlet nad tím, jestli mi Carl a jeho bratr je či není sympatický. Nechovali se zrovna morálně, ale já měla pocit, že se chovají tak, jak mají... že nic jiného jim v dané chvíli nezbývá. Myslím si, že tato skutečnost je mistrovským dílem Nesba, pomocí příběhu dokázal, že čtenář má možnost se s hlavními hrdiny ztotožnit, i když jejich jednání nemusí schvalovat.
A jako bonus se děj odehrává daleko na severu, v místech, která mi jsou blízká, protože zimu, tu opravdovou, se sněhem a třeskutými mrazy, prostě miluji. Jenom ta "polární noc" by mi asi moc příjemná nebyla... knize však dodává tu pravou severskou atmosféru.

14 16.03.2021

Tak já nevím... pocity trochu rozporuplné, asi jsem od této útlé knihy čekala něco jiného. Text jsem vnímala spíše jako filmový scénář, takže mě nepřekvapuje, že je autorem filmový scénarista. Dokonce si docela živě dovedu představit, že se příběh zfilmuje. Pokud by se podařilo vytvořit ve filmu tu pravou atmosféru města Říma před 50-ti lety, mohl by to být moc hezký biják...
Další z příběhů "ztracené generace" počátku 70. let minulého století. Příběh Lea, který proplouvá svým životem a svými vztahy. Jako-by jenom klouzal po povrchu, nikdy nejde hloběji. Nemá své pevné místo, a zdá se, že po něm vlastně ani netouží.
Každá generace je poznamenaná dobou, ve které vyrůstá. Jsem zvědavá, jaké příběhy se budou psát o generaci současných čerstvě - cetiletých za 50. let.

5 16.03.2021

Knihy Ladislava Zibury, alias prince Ládíka, mě nikdy nezklamou. Záměrně jsem sáhla po jeho Evropské knize. Když už si mohu o svých cestovatelských plánech nechat jenom zdát, tak je příjemné o nich alespoň číst.
Co se mi na knihách Zibury líbí? Že jsou o obyčejných lidech, o zážitcích, které k cestování patří. Příjemných i těch nepříjemných. Že se Ladislav nechává lidmi inspirovat, že o nich píše laskavě a s láskou. Že si nic nedělá z nezdaru. Že se nechvástá tím, kolik kilometrů projel a co všechno viděl. Že bere cestování jako cestu k sobě sama. Že se umí na svět dívat pozitivně a s očima otevřenýma. A v neposlední řadě se mi hrozně moc líbí, jak jsou jeho "cestopisy" ztvárněny po výtvarné stránce. Dnes je již málo knih, které obsahují ilustrace. A jak jsem již u jednoho z jeho cestopisů psala, oceňuji fakt, že kniha neobsahuje fotografie. Ty jsou dnes součástí skoro každého cestopisu. Obrázky - to je jako za dob Karla Čapka a jeho cestopisů. A to jsou opravdové literární skvosty.
Pro mě byla kniha o Evropě srdeční záležitostí - Balkán miluji, mám ho skoro celý procestovaný, a když jsem si četla o místech, která také důvěrně znám, přesunula jsem se v myšlenkách do horkého léta a putování po horách (a někdy i po městech).
Pobaltí - to byla velká inspirace. Již několik let koketuji s myšlenkou navštívit pobaltský trojlístek Litva, Lotyško, Estonsko. Ládíkova kniha mě posunula ještě o kousek blíže k uskutečnění tohoto plánu.
Už aby bylo po krizi a my mohli vyrazit vstříc dobrodružství.
Děkuji za milé čtení.

8 22.02.2021

Knihy Paola Giordaniho mám moc ráda. Zatím mě tento autor nezklamal a Dobývání nebe kvalitu tohoto italského autora jenom potvdilo.
Při čtení jeho knih se ponořím vždy do "jiného světa". Dobývání nebe byl opravdu jiný svět, svět mladých lidí snažících se žít svůj život jinak, než jak předepisují společenské konvence. Krása mládí - bouřit se proti konzumnímu světu, žít svůj život jinak než rodiče. Příběh čtveřice kamarádů, kteří chtěli svůj život žít jinak, poukazuje na to, co všichni v mládí cítíme. Toužíme vlastně po tom samém - po přátelství, lásce, životu, který nám dává smysl. Ono se to ale občas zvrtne, a život plyne jinak, než bychom si představovali. Musíme se přizpůsobovat, řešit složité situace, rozhodnout se. Ale ta touha po lásce a přátelství přetrvává...
Knihy P. Giordaniho jsou poetické, popisující vždy příběhy a pocity lidí, kteří se tak trochu odlišují. "Ekologičtí aktivisté" jsou jednou z takových skupin. Na jednu stranu rozumíme jejich jednání a velmi často s jejich argumenty souhlasíme. Na druhou stranu jsou to "aktivisté", kteří na problémy poukazují často ne úplně vhodným způsobem a částečně je lze označit za radikály.
To však nic nemění na příběhu, který v knize sledujeme. I přes nesouhlas s jednám hlavních protagonistů v některých situacích, jim fandíme a držíme palce.
Za mě ještě jedno velké plus - vůbec jsem netušila, že se část příběhu přesune na můj milovaný ostrov Island. Protiklad slunné a horké Itálie a drsným a chladným severem byl pro mě "třešničkou na dortu".
Jsem zvědavá, o čem pan Giordano bude psát ve své další knize. A děkuji nakladatelství Odeon za další povedenou knihu do sbírky.

10 21.02.2021

Musím přiznat, že něco tak "dobrého" jsem už dlouhou dobu nečetla. Knihu jsem si koupila v létě a půl roku čekala v mé knihovně na správný čas... Velmi těžko dokážu popsat, co je na této knize tak jedinečné, ale pokusím se.
Je vidět, že autorka věnovala přípravě před napsáním románu velmi dlouhý čas. Pokud se nemýlím něco kolem 10-ti let. Po tuto dobu sbírala příběhy od skutečných pamětníků žijících v této oblasti. Historické a odborné materiály... a tato precizní příprava je z knihy cítit v každém odstavci. Není tam ani špetka zbytečných slov, postav, situací, vše do sebe zapadá, vše, o čem se v knize píše je pro smysl knihy důležité.
Druhá věc, kterou velmi oceňuji, je jazyk. Kniha je psána česky, ale do češtiny jsou nenápadně přidávaná polská slova a severomoravský dialekt. Vše se děje přirozeně, takže ani středočech, jako já, nemá se čtením textu sebemenší problémy. Naopak. Jazyk dodává knize atmosféru hornického města na severu Moravy, drsného, ale upřímného.
Stejně tak životní příběhy hlavních postav, které sledujeme v prvním díle od konce 19. století až do roku 1921. Není jednoduché se s kýmkoli ztotožnit, protože osudy havířských rodin jsou tak odlišné od života, který většina z nás žije, ale na druhou stranu není nic černobílé, stejně tak jako postavy, které nejsou jenom dobré nebo špatné. Prostřednictvím životů těchto obyčejných lidí se na stránkách seznamujeme s historií zapomenutého kraje, ve kterém se výrazně více než kdekoli jinde odrážely i histrorické události, kterým naše republika za posledních 150 let prošla.
Daší velký přínost knihy přikládám k tomu, že přibližuje historii právě skrze příběhy obyčejných lidí. Přiznám se, že jsem měla opravdu jenom mlhavou představu o tom, co se dělo po 1. světové válce na Těšínsku. A možná teď lépe chápu všechny ty polské nápisy na nádražích při cestě vlakem z Ostravy na Slovensko.
Poslední vsuvka - myslím si, že Karvinsko díky paní Lednické zažije turistický boom, protože mnoho čtenářů Šikmého kostela bude chtít vidět některá místa na vlastní oči. I já si návštěvu tohoto zapomenutého kraje zapsala do svých "cestovatelských plánů", hned jak bude možné volně cestovat. Je velmi inspirující pozorovat krajinu prostřednictvím příběhu, na to se moc těším.
Šikmý kostel bych určitě zařadila mezi jednu z nejlepších knih, kterou jsem v poslední době četla. A také do seznamu doporučené četby na SŠ.

18 21.02.2021

Ale ano, tentokrát za 5 hvězdiček. V porovnání s prvním dílem, je ten druhý přeci jenom více akčnější. Celou sérii čtu podruhé (asi po 8-mi letech). Jak jsem již psala v komentáři k prvnímu dílu, vzhledem k množství dalších severských detektivek a trihllerů je těžké knihy hodnotit. Ale Milénium byla jedna z "prvních vlaštovek", a to opravdu "dobrých vlaštovek".
Ačkoli je Lisbeth velmi netypická žena, já ji hrozně moc fandím. Líbí se mi, že je jiná než ostatní. Že si jde za svým. Že je statečná. A že je inteligentní. Možná právě ten inteligentní příběh a zápletka dělá knihy S. Larsona tak napínavými, knihami, od kterých se nejde odtrhnout. Knihami, které nestačí jenom číst, ale nad kterými musíte také přemýšlet.

9 21.01.2021

Krásná kniha... takový správný začátek nové čtenářské sezony. Asi mám na výběr prvních knížek v novém roce štěstí. V minulých letech jsem sáhla vždy po knize italského autora P. Cognettiho, letos padl výběr na prvotinu americké spisovatelky D. Owensové. Tyto knihy mají něco společného, a tím je návrat k přírodě. Knihy plné popisů přírody, přírodních zákonů, koloběhu, návratu k podstatě našeho bytí, návratu k nám samým. Mají společnou i linku zdánlivého osamocení, pocitu, který je možná tím pravým klíčem jak najít sebe sama. Z italských hor jsem se přesunula na pobřeží Atlantického oceánu, do Severní Karolíny. Do prostředí, o jehož existenci jsem až doposud nevěděla. Spolu s Kyou jsem se plavila na oprýskané loďce, krmila racky, sbírala ptačí pírka a "žila". I když někdy trochu osamocená, ale žila. Kya byla sice opuštěná svými nejbližšími, ale sama nebyla. Možná díky tomu prožila mnohem plnější a šťastnější život, než mnozí z nás - obklopeni lidmi a majetkem. Uvědomuji si, jak je pro nás rodina důležitá, ale také si myslím, že je důležitá i samota. Že bychom si ji měli někdy cíleně naordinovat, abychom lépe pochopili své myšlenky a více vnímali život kolem nás.
Cítím to tak, že detektviní zápletka, která je součástí knihy, má sloužit pouze jako zvýraznění samoty a vyloučení Kyi ze společnosti. Díky tomu, že byla "jiná" než ostatní, měla od malička jakési "stigma" holky z bažiny. Někoho, kdo je špinavý, hloupý, zaostalý.... až na pár vyjímek ji takhle většinová společnost v městečku vnímala. Díky vyšetřování nás autora přinutila nahlédnout na věc z různých pohledů, pokusit se rozklíčovat momenty, které nás donutí změnit názor či vnímání někoho druhého. Takhle jsem to cítila, a proto jsem se netrápila tím, že kniha není detektivka, i když by se to tak mohlo někomu zdát.
Děkuji za krásné a příjemné čtení, za příběh, který pohladil po duši, za jednoduché verše, které se v knize objevují. A za pocit, který mě již několik let provází - jednou, na pár týdnů, to vše "zabalit" a někam se ztratit. Nechat čas plynout, vnímat jenom svět kolem sebe. Mít čas na sebe. Prostě jenom být.

13 21.01.2021

Přiznám se, že jsem tuto knihu nedočetla. A to i přes velmi kladná hodnocení zde na Databázi knih. První díl, tj. Medvědín, jsem pouze viděla jako seriál. A velmi se mi líbil. Jednak mám ráda takovou tu "severskou ponurou náladu", chlad, který celým příběhem prochází. Na Medvědínu se mi také moc líbilo vykreslení jednotlivých postav, to, jak se k sobě chováme, pokud jsme součástí nějakého společenství. Výborně zpracované vztahy mezi jednotlivými protagonisty příběhu. Proto jsem se na pokračování těšila a zakoupila si knihu. Nevím proč, ale přečetla jsem asi 100 stran (je to obvyklá dávka, kterou knize dopřeji, abych ji neodložila hned na začátku), ale asi jsem nebyla na styl autora připravená, nebo jsem po ní sáhla v nepravou dobu.
Každopádně dávám tři hvězdy, protože si nemyslím, že je kniha špatně napsaná, nebo že jí něco zásadního chybí. Ale pro mě nepřišla v pravou chvíli...

1 21.01.2021

Za mě je tato kniha typickou "červenou knihovnou" se vším, co k ní patří. Ne, vůbec tento příběh neodsuzuji, přiznám se, že jsem po něm sáhla z naprosto prozaického důvodu, a ten byl přečíst si něco "hodně romantického", z čeho mi budou stékat slzy po tváři.
A N. Sparks dokáže tyto požadavky splnit. A navíc jsou jeho příběhy uvěřitelné, o čemž svědčí i ten fakt, že většina jeho knih bývá velmi úspěšně zfilmována.
Ale asi se mi víc líbí právě ta filmová podoba příběhů. Nevím, já mám u romantických knih vždy takový podivný pocit, že ve skutečnosti by se příběhy takto odehrávat nemohly. Že je tam spousta náhod, životních zkoušek, které ale nakonec dopadnou dobře, pochopení, smíření... A když se tak podívám na svůj život, musím konstatovat, že spíše se musím srovnat se vším, co mě v životě potká, sama. Že se málokdy životní peripetie obrátí ve šťastný konec. Že se někteří lidé míjejí, protože to tak má být, a protože je spousta okolností, které jim nedovolí žít svůj život jinak.
Možná je to momentálním nastavením, že nevidím věci v růžových barvách. Nemyslím si o sobě, že jsem pesimista, naopak se snažím vyrovnat s nástrahami života s úměvěm na rtech, ale život sám od sebe plyne a osudové okamžiky se mi nestávají.
Nápad se schránkou na dopisy - Spřízněnou duší - se mi moc líbí. Již v minulosti jsem do některého z komentářů psala, jak je smutné, že se naše doba zbavuje psaného slova. Že již málokdo dokáže sednout ke stolu, vzít papír a tužku a své myšlenky a pocity svěřit papíru... a ten pak poslat někomu dál. Doba se zrychlila, a vztahy také. Moje osobní zamyšlení - zkusme si zase psát dopisy. A posílat je. V obálce, poštou, kdy na každý list musíme pár dní čekat. Je na to čas, teď ano. Možná nás překvapí, jak se naše mysl otevře. A třeba objevíme kousek svého "já", o kterém již dlouho nevíme. Krásné vánoce 2020 všem čtenářům a čtenářkám!

4 23.12.2020

Další audiokniha do sbírky. Velmi povedená dramatizace na ČR Dvojce. Navíc úžasně načtená Alešem Procházkou. Myslím si, že jeho pojetí této oddychové knize dodalo příběhu tu pravou energii a "šťávu". Bylo tak příjemné přemístit se alespoň na vlnách rozhlasových do poklidného prostředí Provence. Ani bankovní loupež tuto atmosféru nanarušila. Naopak, byla příjemným zpestřením. Při pečení vánočního cukroví není nic lepšího, než přenést se do prosluněné Francie.
Příběh také poukázal na to, že změna v životě je občas nevyhnutelná. Vlastně je úžasné, že se někdo umí rozhodnout a opustit svůj zaběhnutý a bezpečný život a vrhnout se do nového dobrodružství. Mám ráda takové příběhy, a často si představuji, jak něco podobného také jednou v životě zkusím.

4 21.12.2020

Po dvanácti letech jsem opět sáhla po trilogii, která začíná tímto prvním dílem. Pamatuji si, že v době prvního vydání způsobila tato kniha doslova revoluci na čtenářském trhu. Četl ji snad každý, všichni o ní mluvili, stala se opravdovou senzací. Ale od té doby už nějakých pár let uběhlo a docela dost věcí se od té doby změnilo. Jednak se na knižním trhu objevily desítky knih (a autorů) tzv. severské krimi. Stieg Larsson byl průkopníkem. Dnes mi již tato kniha nepřišla tak převratná, protože jsem přečetla několik dalších "severských krimi". A musím konstatovat, že Larsson byl proti těm novějším, takový "slabý odvar" co se násilí a dramatických scén týče. Ale byl první, a to se rozhodně počítá.
Je zajímavé, jak dovedou severští autoři psát poutavě... u málokteré knihy máte pocit, že ji zkrátka nemůžete odložit dokud ji nedočtete až do samého konce. Což je u 500 stránek docele problém.
A ještě něco málo ke knize samotné - ano, i mně přišlo, že je v ní docela hodně "ekonomických popisů", ve kterých jsem se občas ztrácela. Možná by šlo některé pasáže trochu proškrtat. Na druhou stranu se mi ale moc líbil popis hlavních postav, zejména Lisbeth. Tak komplikovaná osobnost, ale přitom velmi přímočará. Oblíbila jsem si ji. A Michael, takový normální chlap, i se svými vztahy k ženám, k potřebě dokázat svoji nevinnu a dokončit úkol, ke kterému se zavázal. Byli mi oba sympatičtí.
A že jsou životy "bohatých" a vlivných rodin velmi často obestřeny tajemstvím - myslím si, že k bohatství velmi často patří.
Pro dlouhé zimní večery rozhodně ta správná volba.

10 13.12.2020