Tramvaj do stanice Touha

Knihu jsem si přečetla v rámci čtenářské výzvy poprvé a moc se mi líbila.

Tramvaj do stanice Touha od Tennesseeho Williamsa je úžasná psychologická dráma, ku ktorej sa rada vraciam. Čítam ju už po tretíkrát. Zakaždým ma dostane silný podtext a téma duševnej poruchy hlavnej postavy Blanche. Som si istá, že sa k tejto hre ešte vrátim. Je to nadčasové dielo, ktoré ponúka stále nové pohľady.

Psychologický ponor do postáv, ktiré ma hnevali a aj mi ich boli ľúto. Chvíľami som nevedela čo si mám o nich myslieť. Prekvapivý záver.

ramvaj do stanice Touha - slavná divadelní hra amerického dramatika Tennessee Williamse, napsaná v roce 1947.

Četla jsem do výzvy v rámci DK na téma: Kniha, kterou četla Rory z Gilmorek.

Ihned po dočtení jsem chtěla shlédnout film nebo divadelní představení. Tohle byl prostě mazec - hlavně ve smyslu postav, že jsem chvílemi vůbec nevěděla, co si mám myslet o hlavní postavě Blanche. A četla jsem více názorů, že hodně záleží na zpracování konkrétního režiséra a herečky.

Jedná se o komorní psychologické drama s pro mě překvapivým koncem.
Blanche, učitelka středního věku, přijíždí za svou sestrou Stellou, která žije v New Orleans se svým manželem Stanleym. Scény se odehrávají v jejich malém bytě a jeho okolí.
Stanley, dle svého mínění alfa samec, který nejde pro ránu daleko, Blanche je naopak křehká jako zraněné ptáče a mezi nimi se snaží nějak balancovat Stella.
Do příběhu zasahují i Stanleyho kamarádi a objeví se pár střípků Blanchiny náročné minulosti.

Z této hry vám asi nebude úplně příjemně, ale pokud vás zajímá psychologické drama, jistě oceníte tento skvěle napsaný a desítkami let prověřený divadelní kus. Já bych si chtěla od autora ještě přečíst Kočku na rozpálené plechové střeše.

"Za to málo, co na světě je, vděčíme lidem, kteří poznali, co je to hoře."

Neviděla jsem film ani divadelní zpracování, takže jsem ovlivněna jen knihou. Popisy v knize jsou tak detailní a výstižné, že vás naprosto v táhnou do děje a vy máte pocit, že jste všeho součástí. Ponurost a beznaděj je téměř hmatatelná...

Knihu jsem četla díky výzvě, zajímavý příběh, pro mě obdivuhodné s ohledem na rok vydání.

Neviděl jsem film, ani jsem nebyl v divadle. Mám ze hry silný dojem, pěkné vyvíjecí se postavy, spousta střetů mezi nimi, napínavé - a až za hranou dialogy, a spousta myšlenek "ze života" a "do života". Patří do zlatého fondu světových dramat!

Naprostá klasika! Blanche, jejíž křehkost je až hmatatelná, vůči stoupající brutalitě Stanleyho. Viděla jsem kdysi i film s Marlonem Brando a na tu bezvýchodnost snad nikdy nezapomenu.

Nebyla jsem úplně odvařená, ale není to úplně špatné dílo. Je s podivem, jak i přes všechna fakta nebo i náznaky dokáže být takzvaná láska slepá. Jak sebou nechá člověk manipulovat a lehce uvěří čemukoli, ať už má jakékoli pochybnosti.

Dokonalost... neskutečně obdivuju autory, jejichž díla nejsou psaná obsáhle, ale zároveň působí omračující silou. A toto drama přesně takové je. Moc jsem si čtení užila: klobouček. :)

Skvěle popsaná atmosféra. Tragické, smutné, nešťastné.
Na začátku jsem vůbec netušila, jak na mně těch pár stránek s jednoduchým příběhem zanechá silný dojem.
Ráda bych hned vyrazila na divadelní představení!

O divadelní hře jsem doposud nic nevěděl, a tak jsem vůbec netušil, do čeho jdu. Ihned jsem byl vtažený do děje a do postav, taky se mi líbil autorův smysl pro humor a živé rozhovory. Vše vypadá navenek klidně a jemně, ale příběh postupně graduje a konec je velmi silný, přesah jako takový je stále aktuální. Otázka morálky je na tak krátkém prostoru bravurně zachycená.

Kdysi v mládí jsem viděla hru v divadle, ale děj už jsem si moc nepamatovala. V knižní podobě jsem děj hltala a nad konáním postav hodně přemýšlela. Nikdo není černobílý a pouze negativní, ani ten Stanley ne...

Oproti Kočce mě překvapilo, jak moc je tato hra drsná a nevybíravá. Rád bych ji někdy viděl naživo, neboť vnímání postav dost záleží na interpretaci a při čtení člověk chvíli fandí té, chvíli oné.

Skvělé nadčasové psychologické drama. Super vykreslené všechny postavy.
Perfektní dárek pro Blanche od Stanleyho :):)

(SPOILER) Ve vícero zdejších komentářích k různým divadelním hrám je připomenut fakt, že vnímání té či oné postavy nebo situace je zásadně závislé na jevištním ztvárnění. U čtveřice hlavních hrdinů Williamsova dramatu se mi to zdá obzvlášť platné. Zde je mimořádně důležité, jak jsou divadelně adaptováni. Což vnímám jako důkaz literárního mistrovství autora, který nepíše jednorozměrné postavy, ale naopak takové, v jejichž hloubkách, zákoutích a temných koutech je těžké se orientovat. A které je těžké nějak jednoduše definovat. A které je tedy možné představit různě a tím vyprávět na stejném půdorysu různé příběhy. A vlastně k tomu není ani zapotřebí chodit do divadla. I při prostém čtení textu je možné si Tramvaj nějak vnitřně „režírovat“ a Williamsovy postavy dotvářet tam, kde se autorská tvořivost potká se čtenářskou vnímavostí a životní zkušeností. (To platí samozřejmě pro každou hru, pro každé literární dílo, ale u Tramvaje do stanice Touha to je, myslím, patrnější víc než jinde.)
Tahle neuchopitelnost charakterů, které se vzpírají snadné interpretaci, platí pro Harolda, Stellu a vlastně i Stanleyho. Ale nejvíc pro Blanche, samozřejmě. Ta je geniálně stvořena tak, že je stejnou mírou na pár facek i na dlouhé něžné obětí. Lezla mi na nervy svojí sebestředností a ve stejnou chvíli mě za srdce brala její bezbranná neschopnost čelit realitě a její dětsky naivní – a k neúspěchu předurčená – snaha o udržení si své tváře. Před ostatními i před sebou. Ano, mohla si objektivně vzato za všechno sama, to já vím, že má Stanley pravdu. Ale stejně se na ni nedokážu zlobit a nedokážu se nad ní nedojímat a nedokážu jí přestat litovat.

Vnějškově není osud Blanche podobný ničemu, co bych z vlastní zkušenosti znal. Přesto jsem měl pocit, že je mi důvěrně znám ten boj, který vede. I proto je „moje“ Blanche spíš nevinná oběť než mrcha (i když vidím, že nejvíc je obětí své vlastní povahy a kritizovat ji není nespravedlivé). Ale nějak ji rozumím, snad. Vnímá sama sebe jako cennou a krásnou bytost a zoufale touží si toto vnímání udržet. Je to totiž to nejcennější, co má: kdyby si připustila, že není půvabnou a milováníhodnou osobou, její osobnost by se nevratně rozbila. (Což se nakonec i stalo, že.) No, ale protože vinou různých okolností už sama v sobě nemůže nalézt takovou jistotu a oporu, nutí ji to vystupovat ze sebe a hledat ubezpečení ve svém okolí, kde její neochota dělat kompromisy naráží na nutnost dělat kompromisy.
Vnímal jsem ji jako dezorientované unavené zvířátko, které ve strachu a neklidu zmateně běhá kolem, unavuje se tím a ubližuje si tím, z toho se dostává ještě do většího strachu a neklidu a únavy, takže pak běhá ještě zmateněji. A tak pořád dokola.
Východisko z její situace by se možná našlo, ale chybí ji dost klidu pomocnou ruku nepřehlédnout, nemluvě o tom, že vysvobození by mohlo přijít jen s otevřeným vztahem a v otevřeném vztahu by jí nezbylo než sdílet sama sebe včetně svých minulých selhání. Jenže to by narušilo její vnímání sebe jako cenné a krásné bytosti, čímž se dostávám zpět na začátek tohoto dlouhého odstavce a cyklím se do situace, ze které vede cesta ven jen s lékařským doprovodem. :-(

Nadčasové psychologické drama z roku 1947 právem patří do zlatého fondu divadelních her. Autor velmi zdařile odkrývá nitro a charaktery všech hlavních postav. Ostré rozhovory plné expresivních výrazů dodávají dramatu na působivosti a diváka (popř. čtenáře) nekompromisně vtahují do svérázného děje, který je okořeněný střetem různých povah a temperamentů. Divadelní hra, našlapaná různorodými emocemi a rozličnými touhami, člověka rozhodně hluboce zasáhne.

Četla jsem podruhé a jsem tomu ráda. Nahlížím na to drama jinak, než když jsem to dočetla prvně před nějakými dvěma lety.

Hned na začátku mě zaujalo to, že když se referuje o sousedkách coby vedlejších postavách, tak u jedné je prozrazeno jméno (je to běloška), zatímco u druhé ne (je to černoška) a je oslovována svou rasou. Možná uniklo něco mně, ale nemohla jsem se ubránit myšlence, jestli to není do hry implicitně vložený detail, jenž ilustruje společenské klima v USA té doby.

Co se Blanche týče, musím říct, že jsem se do ní dokázala mnohem lépe vžít nežli před těmi dvěma lety. Její životní příběh bych orámovala názvem jedné z nejznámějších Kunderových knih. Na konci mi bylo tak nějak smutno.

V příštím roce se chci na Williamse zaměřit víc, jelikož věřím, že toho má hodně co nabídnout.

Tohle jednoduše baví. Stará Amerika, oddechovka. Úsměv... fajn příběh do nepohody. :)