JulianaH. profil

Kdo jsem

Deutschland hat ewigen Bestand,
Es ist ein kerngesundes Land,
Mit seinen Eichen, seinen Linden,
Werd ich es immer wiederfinden.

Heine

V páteční večer zeje trh prázdnotou: ulička k mešitě (albánská část Skopje)

Tři pilíře Balkánu při západu slunce ve Skopji: kopule tureckých lázní (hamám), věž kostela a socha Filipa Makedonského

Mohamed je Berber a neumí číst, přesto se naučil trochu anglicky a živí se jako průvodce. Je vděčný, když mu někdo z jeho zákazníků přečte informační tabule na památkách, aby věděl, co může povědět těm dalším.

(Tetouán, Maroko)

Ekologie přístavu, Fiume (Rijeka)

Jeden z mých předků podle rodinné tradice kdysi ztroskotal u norského fjordu Folda. Jako jediný z posádky doplaval na pevninu a z vděčnosti si název fjordu vetkl do jména (odtud prý rodné příjmení mé matky). Místo abych se řídila tímhle pěkným genealogickým mementem, že lodě troskotají, a to i v našich časech poměrně zhusta, bláznivě je zbožňuju a lezu na ně při každé příležitosti.

Večerní paprsky ve vlasech děvčátka, unikajícího dozoru, Nauplio

Novoroční telefonát, Krakov

Seznam některých mých nocovišť, který asi lépe než co jiného napovídá, jakým způsobem se toulám: vinice na Vesuvu; eukalyptový les v Galicii; hrob jistého Konstantina L. v Thébách; kostelní chodba ve Vergině, hlavním městě antické Makedonie; vila umělců na nejvýchodnějším výběžku Rumunska (i EU), tvořeném vesměs majákem a několika koňmi; ruiny hotelu na předměstí v severní Africe...

Jaro na dvoře monastýru v ruinách Mystry, posledního byzantského města

„Prastaré město,
císařské město,
zpustlé teď město – Naro!
Jako dřív stejně přec jasné barvy máš,
jako dřív věčně přec tryská jaro!“
(japonská lyrika)

Vzájemně se nevylučující způsoby dopravy, Fès, Maroko

Poněkud osvětimská estetika cihlových zdí a komínů v Breslau (Vratislavi), Východní Prusko, fotografovaná na výpravě za starými německými nápisy, po válce zabílenými Poláky, z nichž se už začal loupat nátěr.

Era fascista, Řím

Za nejsympatičtějšího chlapíka v bibli pokládám Piláta Pontského, jelikož se ptá, „co je pravda“, místo aby – tak jako jiná postava téže knížky, víte která – prohlásil, že Pravda je on. Na dotírání lůzy, aby odstranil nápis na Ježíšově kříži, pak Pilát odpovídá: „Co jsem napsal, napsal jsem.“ Proto je mi zároveň vzorem integrity, kterou by měl mít každý píšící člověk. Ave Pilát.

Olivovník pod byzantskými hradbami Soluně a modrý přístav v Thermském zálivu

Obvykle cynicky tvrdím, že doma jsem tam, kde mám pantofle, ale pravda je, že v Řecku, kde jsem rok žila, jsem doma víc než na některých jiných místech. Minimálně jsem filhellén, ale občas si myslím, že jsem Hellén.

Hérakles s jablky, Korinthos

Ústřední otázka, kterou si kladu, je gauguinovské: „Kdo jsme, odkud přicházíme a kam jdeme?“ Odpovídají mi na ni Darwin a Nietzsche.
*
Prababička, která mě jako dítě často hlídala, tvrdí, že moje první slova zněla: „Babi, číst!“. I když to rodiče potvrzují, nevím, jestli jim to můžu věřit, ale je to hezký autobiografický motiv. :D

Záhřeb po zemětřesení

Jsem antinatalista; čili proti reprodukování života. Vzhledem k tomu, že plodíme smrtelníky, je početí vraždou. Nenásleduje-li po početí potrat, pak je vraždou s odloženým vykonáním rozsudku, obohacenou o léta utrpení mezi tím. A to jak pro toho, kdo se narodil a koho čekají zranění, nemoci, ztráty, ukopnuté palce a návštěvy úřadů :), tak pro ty, jimž bude brát zdroje a působit bolest. Takže Kafka má pravdu, když říká, že celibát a vegetariánství mají hodně společného. Jsou to rozhodnutí nešířit život a v něm imanentně obsaženou strast.

Nietzsche řekl, že islám je náboženství pro muže. Ti zbylí, žena a zvíře, na trhu v medíně (Rabat, Maroko)

Vykládka melounů jako společenská událost. Albánské Tetovo, Severní Makedonie

Alhambra, Granada, Španělsko

Sulina, nejvýchodnější výběžek Rumunska (a Evropské unie), kde se Dunaj vlévá do Černého moře.
Právě po večerním plavání v moři ťapu bosa po nevydlážděných ulicích, kde mi cestu křižují koně, a říkám si, jaký život asi vedou lidé, kteří omylem nenastoupili na loď opačným směrem, než chtěli.
A také že ti, kdo využívají cestovek, delegují zodpovědnost za svoje rozbité čumáky i extáze na druhé, což z nich dělá vzorové občany diktatury.

.

.

.

.

Olivovníky mezi římskými rozvalinami, Sirmione, Itálie