JulianaH. komentáře u knih

Pokusím se napsat komentář coby historik, který se poněkud orientuje v dějinách Německa a Rakouska od 80. let 18. století (což je časově nejhlubší odkaz v knize) přes fin de siècle po 20. léta, kdy Mein Kampf vznikl.

Předně mě napadá zdánlivě nesouvisející historka. Když byl za první republiky jmenován ministrem války básník Josef Machar, smáli se mu, že je pro takovou pozici nekompetentní, a noviny zesměšňovaly jeho projevy v parlamentu. Machar si tedy přeložil z angličtiny text jistého britského generála a přednesl ho pod vlastním jménem. Teprve když noviny další den zase strhaly jeho "nekvalifikované žvásty", odtajnil jim, že šlo naopak o žvásty vysoce kvalifikované. :)
Otázka zní: kdyby vám někdo předložil kus Mein Kampfu a podepsal pod to Moltkeho, Friedricha II., Pufendorfa nebo Schopenhauera, byli byste si jistí, že byste to poznali? A kdyby vám naopak někdo dal úryvek z těchto válečných teoretiků, právníků a filosofů a tvrdil, že je to úryvek MK, jste si jistí, že byste se nerozčilovali nad "Hitlerovou" perverzitou a nevzdělaností? Veřejné mínění je sugestivní a zrovna nenahrává nezávislému zvažování hodnot.

Teď k vlastní knize. Překlad je ostudný: překladatel špatně přepisuje i vlastní jména (např. Boklizius místo Böcklin, Feders místo Feder atd.), občas vynechá ve větě zápor, jindy je vidět, že sám nerozuměl smyslu textu, a tak přeložil jednotlivá slova mechanicky, tu a tam zaměňuje podobná slova odlišných významů (držba a država), ... Na základě této verze si nikdo neudělá obrázek o originálu, pokud tedy hned vedle na stole nemá otevřenou německou verzi a slovník. O autorových vyjadřovacích schopnostech překlad nevypovídá nic.

Nechci psát recenzi ani analýzu, takže jen pár mých postřehů:
a) Z knihy jasně vyplývá, že nacismus nespadl z nebe jako destilát zla. Naopak se vyvinul z materie tohoto světa. Metody Hitler přebírá od sociální demokracie a komunistů, počínaje násilím jako prostředkem politického boje a konče utvářením veřejného mínění pomocí propagandy v novinách. Sám říká, že jeho hnutí je vyšší syntéza Schönererovy všeněmecké politiky a Luegerovy křesťanské demokracie. Ve své době nacismus nepůsobil tak démonicky, jak ho vidíme teď, protože nebyl (přiznejme si to) nijak neobvyklý, co se týče metod.
b) Asi těžko bychom hledali politika, který měl tak hluboké zkušenosti s praktickým životem. V tom je Hitler spíš protějškem Gorkého.
c) Není pravda, že kniha je prolhaná. Naopak je upřímná tam, kde by to člověk nečekal. Autor (podobně jako třeba Orwell v Holdu Katalánsku) klidně přizná, že v jisté fázi válečného nasazení se o něj na frontě pokoušel strach.
d) Zajímavé mi přišlo i to, že si očividně dost váží Britů a na rovinu řekne, že nepřítel byl v něčem lepší (zejména v propagandě). Nebo že němečtí vojáci na frontě držkovali při plnění rozkazů.
f) Kromě Lenina a Hitlera mě nenapadá žádný politik-myslitel, který by vytvořil originální filosofický systém a dovedl do něj vtáhnout všechno, od evoluce po boha, načež by z něj konzistentně odvodil politickou a vojenskou taktiku. Občas to skřípe (nemůžu se ztotožnit s teorií tvůrců, nositelů a bořitelů civilisace, protože mezi prvními mně scházejí třeba Číňané nebo Mínojci, kteří neměli árijský původ), ale většinou to překvapivě dobře funguje - jistě i proto, že Hitler postuluje účelné uspořádání světa racionálním stvořitelem.
Nacismus je zkrátka systém, který chce prosadit vítězství kvalitativního principu nad kvantitativním, a to na historické (národy), politické (nacismus) i metafysické (rozumný boží řád) úrovni. Nižší sféry mají analogii ve vyšších.
g) Nelze zapomínat na to, že nacismus je adaptace na komunismus: taktika se mu přizpůsobuje, aby ho mohla porazit, kdežto strategie se s ním bytostně rozchází. Můžeme s touhle myšlenkou nesouhlasit, jak chceme, ale nelze jí upřít velikost a dobovou úspěšnost. Pacifismem komunismus porazit nelze.
h) Kritika parlamentní demokracie mi přišla geniální a univerzálně platná. Přesně tak: poslanci nejsou odborníci na to, o čem rozhodují, nenesou osobní zodpovědnost a bývají voleni lidmi, kteří nerozumějí politice a nerozeznají génia od žvanila, tj. občany. Lze tomu něco vytknout?
i) Autor není žádný hlupák, a už vůbec ne nevzdělanec. Nevím, kolik odkazů na architekturu a filosofii, případně kolik biblických citátů a parafrází Schopenhauera a Goetha má ve svých dílech Churchill, ale silně pochybuji, že jich bude víc než v MK. Kdo se například dostal k pasáži, v níž Hitler vysvětluje, že stát je prostředek, a nikoli účel, mohl si všimnout, že se tady inspiruje Nietzscheho kritikou Hegela. Myslíte, že by byl něčeho takového schopný Churchill? (Jenže Churchill vyhrál.)
e) Má smysl pro humor. Je to snad jediný autor, který na pěti stech stran dokáže mluvit téměř bez přerušení ironicky. A občas jsem se srdečně zasmála, například karikaturám parlamentářů. Nebo tomu, že spojenectví Německa a Ruska by bylo jako smlouva stromu se jmelím. :D
f) Ano, jazyk je excentrický a silně metaforický i v originálu, nejen v tomto zprzněném překladu. Někdy nepříliš zdařile ("škrtící zmije"?), jindy naopak velmi podařeně (noviny prý vytvářejí "takzvané veřejné mínění, z jehož pěny pak vystupuje parlamentní Afrodíté" - to je skvělé!). V každém případě byl Hitler jeden z mála politiků, který nepoužíval klišé, což je zajímavé. Myslím, že i to svědčí o faktu, že neměl v hlavě prázdno.
Za mne 5/5 ⭐.

PS. Fascinují mě zdejší "liberálové", kteří chtějí něco předepisovat jako "povinnou" četbu. :D Navíc s komentářem, který by člověku řekl, co si má myslet. Tak buď jste demokraté a věříte v člověka, nebo nejste, ale rozmyslete se.

58 06.03.2019

Samozřejmě, že 5/5*, ale díky „Kytici“ (a „Máji“) jsem hluboce přesvědčená o škodlivosti a tuposti koceptu povinné četby. Poprvé jsem ji četla v maturitním ročníku — někdy nad ránem, skrčená v koupelně pod umyvadlem, abych lampičkou nerušila spolubydlící, a ve stresu ze zítřejšího testu. Moc dobře si pamatuji, jak jsem se tehdy pokoušela vyčerpáním neusnout nad „Záhořovým ložem“. Nad básní, která si přitom zaslouží plnou, svěží pozornost, aby člověk ocenil všechno od syré podzimní atmosféry po charismatického světce.

Vrátila jsem se k ní po pár letech a konečně jsem si vychutnala až hypnoticky krásný, a přitom vlastně prostý a lehký jazyk. Kromě toho jsem teprve při druhém čtení měla čas zamyslet se nad jednotícími motivy. — Mně tedy přijde „Kytice“ dost heterogenní. Z každého pokusu o zobecnění se přinejmenším jedna báseň vymyká. Dejme tomu, že ve sbírce jde o smrtelníky doplativší na to, že se zaplétají s nadpřirozenými silami. Ale co „Věštkyně“? Její triumf je založený na téže věci jako pykání Marie ze „Štědrého dne“. V „Holoubkovi“ a „Dceřině kletbě“ pak místo nadpřirozena nastupuje jen zcela lidská vina a zcela lidský trest.

Dobrá, řekněme, že „Kytice“ je o naprostém selhání člověka tváří v tvář nadpřirozenu a/nebo morálce. Rozhodně nikoliv humanistické poselství — což Erbenovi, chraň bůh, nevyčítám, to prostě vyplývá z látky lidové slovesnosti, víceméně ještě barokní. Také zbožnost (až pobožnost) sbírky je opravdu maximálně vyhraněná. Panna ve „Svatební košili“ se vlastně svojí modlitbou nedopustila ničeho problematického (rozhodně se nerouhala a neměla přehnané nároky), a přesto ji málem stihl „trest“. Trest za co? A když jsme u té baroknosti, u „Záhořova lože“ jsem si opravdu intenzívně uvědomila, za co všechno vděčí obrozenská poesie poesii barokní — Bedřichu Bridelovi zejména:

„Nic ty se nerouhej milosti boží!
Dříve než jsem viděl den života prvý,
zapsán jsem peklu otce svého krví
klamem ďábelským – pro pozemské zboží.“

Nemůžu se zbavit kacířské myšlenky, jaká je na jednu stranu škoda, že v době, kdy vznikala „Kytice“, už Erben nepsal německy. Je to dílo světového formátu a nepochybně by mělo ohlas srovnatelný s Goethovými baladami. „Polednice“ má ostatně leccos společného s „Králem duchů“! Samozřejmě je otázka, jestli by německy i nadále píšící Erben složil zrovna „Kytici“, a ne něco jiného. Nejspíš bychom tím přišli o úvodní báseň a pravděpodobně i o „Věštkyni“. Ale myslím, že by zůstal zachován ten svět lidových balad s převážně ženskými (anti)hrdinkami; děsivý svět přehnaného trestu, křehkých smrtelníků a postav (většinou) beze jmen. — PS. Nejraději mám „Vrbu“.

Jako by knihu vůbec nepsal lovec trofejí. Nepojednává o „vítězství člověka nad přírodou“, jak tvrdí anotace k českému vydání z 50. let, ba přímo naopak: jedno z hlavních témat představuje partnerský vztah mezi lovcem a kořistí. Fascinovalo mě, jak stařec pochybuje, jestli hřeší, když zabíjí zvíře pro obživu (... a neodpovídá si „ne“). Jak přemítá, má-li někdo z lidí právo sníst tak krásnou, silnou a houževnatou rybu. Jak sympatizuje s želvami, jež kdysi lovíval, a ptá se, v čem se vlastně žralok liší od rybáře... Dokonce připisuje dost komplexní duševní schopnosti rybám. U pasáží, kde nazývá svého marlína bratrem, jsem si vzpomněla na filosofa Martina Bubera, který hledal partnerský vztah ke kosmu a který při pohledu do očí koně pochopil, že každé zvíře je „ty“, nikoli „ono“.

„Stařec a moře“ je úžasně realistická kniha. Z každé věty člověk cítí, že Hemingway popisoval to, co dobře znal (a říkám si, kolik ryb mu asi padlo za oběť, aby mohl vyprávět příběh jednoho Kubánce tak důvěryhodně). Bavily mě pasáže o životě v rybářské vesničce i o zvířatech, jež stařec potkává na moři. Proto mě nejvíc zaujala první třetina novely. Druhé dvě třetiny, kdy Santiago přemáhá úlovek a vrací se s ním, byly pro moji mizernou technickou představivost místy špatně stravitelné. Hemingway totiž popisuje starcovo počínání pohyb za pohybem a já prostě nejsem schopná pochopit, co je – například – vratiráhno (moje chyba, samozřejmě).

Předpokládám, že určitou vyčerpávající monotónnost autor navozoval schválně, jelikož přesně takový byl Santiagův boj s marlínem, takže ani tu mu nevyčítám. A obdivuji, jak charakterizuje vnitřní svět kubánského rybáře: sny o lvech, něžný vztah k chlapci, dost specifická zbožnost, dojemná oddanost baseballu. – Shrnula bych to následovně: Jako člověka Hemingwaye nejspíš nikdy mít ráda nebudu, ale svoji literární slávu si nepochybně zaslouží.

35 20.02.2021

Jednou, když jsem se jako malá nudila na návštěvě u babičky, mi táta vložil do ruky „Robinsona". Varoval mě, že začátek bude nudný (ačkoli nebyl!), ale pak prý mě to bude strašně bavit. Bavilo. Přečetla jsem všechno včetně socialistické předmluvy o soudruhu Plevovi. Dodnes si pamatuji své rozhořčení: proč proboha Robinson učí Pátka angličtinu a katechismus, aniž by se o to nebohý domorodec prosil? Proč se sám nenaučil karibsky? Étos britského imperialismu ani civilizační misie mi tehdy nic neříkaly. :)

Jako patnáctiletá jsem si „Robinsona" přečetla znovu, abych si osvěžila, o čem byl. Tehdy mě zaujalo, jak v sobě hrdina nechává vyklíčit a vzrůst zárodek civilisace, obsažený podle osvícenské představy v každém člověku (ehm, Britovi?). Defoeův originál byl prý oblíbenou četbou Adolfa Hitlera proto, že rekapituluje antropogenezi a vznik kultury. Souhlasím, že právě v tom tkví působivost příběhu.
Jistě, ve světové literatuře existuje množství knih, které s „Robinsonem" z různých hledisek polemizují (od Goldingova „Pána much", kritizujícího idealizaci člověka, po Giraudauxovu „Zuzanku a Tichý oceán", vyčítající hrdinovi těžkomyslnost a úzkoprsost). Přesto v sobě má Robinsonův boj o civilisaci archetypální sílu a nepřestane lidi okouzlovat. Ať už jako dospělé v originále, nebo jako děti v Plevově převyprávění.

„Na nejširších místech dosahoval les jedenácti kilometrů. Když si uvědomíme, že všechno to bylo dílem rukou a ducha toho muže, který neměl žádné technické prostředky, bylo zřejmé, že by lidé mohli být stejně jako Bůh činní v jiných oblastech než v pustošení.“

Příběh krátkovětý, prostý a ve svojí prostotě nenuceně dojemný. Jako dotek, který člověk skoro ani necítí, a přesto ví, že byl významný. Vzpomněla jsem si na svoji babičku, bývalou hajnou, která mi jednou při procházce ukázala na vzrostlé stromy všude kolem a řekla: „Podívej, ten les jsem vysázela já.“ Určitě jí musím knížečku Jeana Giona koupit. Alpský pastýř Elzéard Bouffier by se jí na její hájence v horách mohl stát tím pravým společníkem.

Od Giona jsem už před časem četla povídku „O raněném zvířeti“, napsanou/přeloženou nedostižně lyričtěji a atmosférotvorněji (odkaz v Zajímavostech). Zatímco dílko o umírající zaječici pochybuje nad schopností člověka strhnout zeď, jež ho odděluje od zbytku přírody, dílko o muži, který sázel stromy, dává pocítit závan naděje: „Zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor.“ Fungují jako jakési kontrastní pendanty. Z obou povídek však dýchá táž láska k francouzské půdě, táž pečující něha k veškerému mimolidskému životu na ní, neboť je křehký a svatý:

„Já přece umím řeč sýkorek: už jsou na schodišti haluzí, už na zemi, už u mých nohou; ke mně přec ještěrky se tak blíží, že mne obráceně vymalují na zlatých bulvách svých očí; na mne přec lišky pohledy upírají a pak rázem vědí, kdo jsem, a mile přejdou; jsem přece tvor s nimi srostlý onou velikou tíhou pahorků, jalovčím, tymiánů, divého vzduchu, travin, nebes, větru, deště, kterou nosím; mám přece víc útrpnosti s nimi než s lidmi [...].“ (O raněném zvířeti)

30 22.02.2022

„Absolutno“ je, řekněme, fyzikálně numinózní, tak jako je „Krakatit“ chemicko-numinózní. A já nemůžu odolat tomu, když Karel Čapek hledá boha: v románech, v povídkách, v cestopisných listech, všude. Obdivuji tu hluboce osobní soustředěnost, s níž zkoumá, jaký by byl, kdyby byl.
Tak třeba bůh „Továrny na Absolutno“ prý „... nemůže vystát politiku a peníze, rozum a hrdost a povyšování; vím, že má hrozně rád lidi i zvířata, že je moc rád, když sem přijdete, a že schvaluje dobrý skutky. Je to náramnej demokrat, bratři.“ Ecce, dobří lidé mají dobré bohy.

Zní to jako výsostně vážné téma, ale tenhle malý románek-fejeton vážný není. Přinejmenším od poloviny autor vymění občasné žerty za neskurpulózní švandu. Neobává se zatáhnout do ní (tehdy) žijící lidi, a tak se dočteme o rozbrojích, které Absolutno způsobilo mezi PřF a FF UK: „... Historikové obsadili univerzitní knihovnu v Klementinu a bránili se zoufale, hlavně knihami. Děkan Rádl dostal do hlavy vázaným Velenovským a byl na místě mrtev.“ Co na tuhle pasáž asi říkali pánové Velenovský s Rádlem? :D (V duchu slyším škodolibé kolegy: „A četl jste už toho nového Čapka, profesore?“)

Zvlášť líčení (předjímané) druhé světové války má jasné prvky nonsensu (obyvatelstvo českých zemí je kompletně vyhlazeno, dokonce několikrát, ale vůbec mu to nebrání objevit se v následujících scénách) a celkově hravě rozpoutané, pochechtávající se fantasie. Což je fajn, protože jinak by si nad válečným armageddonem člověk musel rvát vlasy.

Když čtu Čapkova velká díla, vždycky si vzpomenu, jak Jára Cimrman „položil Praze k nohám moře“. K.Č. totiž udělal totéž: ve svých knihách učinil Československo velmocí, střediskem pokroku, dějinným epicentrem. To Čechové vynalezli Krakatit a Karburátor, objevili Mloky a našli lék na Bílou nemoc; někdy pak různí Bondyové tyhle novoty distribuovali pokornému zbytku světa. Impérium Československo — jak typická představa 20. let! Nemůžu se neradovat nad tím, jak spisovatel nabírá do plic celého ducha doby. Mně se to tak líbí!

Ano, knížka trpí roztříštěností stylu, autorovy pozornosti a místy i jeho zájmu. Ano, je znát, že spisovatel uprostřed zapomněl, jak to mělo skončit. (:DD) Ale přesto „Absolutno“ zůstává skvělým zamyšlením nad povahou boha a lidí, sektářstvím a tolerancí. A je krásné a laskavé. To nestačí? — „Všechno, co je, je pozoruhodné.“

29 20.11.2021

Patřím ke generaci, které školství vštípilo znalost Gilgameše jako samozřejmé kulturní dědictví hned vedle Iliady nebo Aeneady. Ve středoškolských letech jsem četla nebo slyšela shrnutí jeho děje alespoň desetkrát, což je paradoxně důvod, proč jsem se k jeho četbě dostala až teď.
I tak mi časem epos hluboce prorostl podvědomím. Gilgameš s Enkiduem pro mě ztělesňují archetyp přátelství stejně jako třeba Orestés s Pyladem; a nepochybuji, že při oplakávání přítele by mi přišly na mysl verše Gilgamešova nářku v noční stepi. Což je neuvěřitelně fascinující, když uvážíme, že se dílo vrátilo do paměti lidstva teprve před půl druhým stoletím.

Vlastně všechno, co se Gilgameše týká, je neuvěřitelně fascinující. Už samotný fakt, že první dochovaná kniha světa není, řekněme, pouhým seznamem entit pro kultické účely (jaké Mezopotámci s oblibou psali), ale příběhem o přátelství a nesmrtelnosti – dobrodružstvím s metafysickým přesahem, čili přesně tím, čím by kniha být měla.
„Kuklu svou opouštı́ vážka,
aby lı́ce jejı́ zřely tvář slunce.
Od pradávna nic stálého nenı́.“

Myslela jsem si, že Gilgameše zhruba znám, a přece mě toho tolik překvapilo. Třeba psychologický realismus, s nímž je podáno truchlení (tedy popírání smrti). Gilgameš odmítá dát Enkidua pohřbít v naději, že jeho bolest zesnulého vzkřísí, až dokud z nosu mrtvoly nevypadne červ...
Nebo zjištění, že tady hrdinové ani bozi neskrývají strach či pláč. Gilgameš otevřeně říká, že se bojí výpravy do cedrového lesa – což mě překvapilo stejně jako přiznání strachu u (ne právě pacifistických) autorů válečných vzpomínek z 20. století, kupříkladu Orwella. Autoři na obou koncích historické osy ukazují, že obavy ještě nemusejí diskreditovat mužnost. O slzách pak platí totéž: Gilgameš hořekuje takřka neustále, ovšem i bohové při Potopě světa „sedí schouleni v pláči“ na rampě nebes, kde se k sobě tisknou „jako psi“.

Ano, bohové – další fascinující aspekt eposu. Bratříčkují se s lidmi (Šamaš, Ea), dokonce projevují prométheovské sklony (Ea). Musejí se smířit se vzdorem lidské vůle (Inanna, Šamaš) a sami chybují. Takto Ea vyčítá Anovi Potopu světa:
„Ty, hrdino, nejmoudřejší z bohů,
jak jen, jak jen jsi mohl potopu seslat bez rozvahy?
Na hřı́šnı́ka vlož hřı́ch jeho,
na zločince vlož jeho zločin!“
Už nejstarší text světa tedy obsahuje kritiku konceptu kolektivní viny (bože, trestej „hříšníka a zločince“, nikoli celé lidstvo). Proč je to zajímavé? Protože jak literatura židovská (Starý zákon), tak starořecká, minimálně do hellénismu, s tímhle zvráceným konceptem neustále operují. Obě kolosální literatury starověku nedošly tak daleko jako Gilgameš, který přitom stojí na nejzazším počátku všeho.

A pak je tu soucit a milosrdenství – věc, kterou bych v mezopotámském písemnictví, jinak excesivně násilném, nečekala. Gilgameš jednou omilostňuje poraženého nepřítele (což byla vždycky dějinná rarita) a podruhé by to alespoň udělal rád:
„Tenkrát soucit jal Gilgamešovo srdce.
I praví́ Enkiduovi, služebníku svému:
Enkidu, nechť odejde na své místo lapený pták,
nechť v klín matky své vrátí se chycený muž.“

Takže jsem nakonec překvapená značně. A lituji, že se nám text nedochoval kompletně. Nejen proto, že absence veršů a celých pasáží vytrhuje ze čtení, ale také proto, že jsme určitě přišli o leccos zajímavého. Například výzva k epikurejskému životu, kterou prosloví Siduri, se zachovala jen na destičce, již německý archeolog šťastnou náhodu koupil na trhu v Bagdádu. Co se asi ztratilo? A jak nespravedlivé je, že Starý zákon s jeho hrůzami a nechutnostmi (zdravím knihu „Ester“) máme v tolika exemplářích! Nebo... že jsme tolik staletí uctívali Jehovu... místo Ey.

28 17.06.2022

Četla jsem patnáctiletá. Byl to úžasný zážitek, tím spíš, že jsem tehdy byla věkem blízká hrdince. Kdybych se pokoušela popsat knihu svými dnešními slovy, nebylo by to ono. Proto zkusím citovat svůj tehdejší deník, i přes jeho patos:

22. dubna 2013
Venku sprchlo a chvíli mocně hřmělo, vzduch voní jarem. Začetla jsem se do Manon Lescaut:
„Až zešeří se Amiens
Budou vonět v parku růže
A mně už žádný nepomůže
Ani Bůh ani svatý Damian"
Jsem opojena verši, atmosférou, postavami. Bylo by obtížné říci, jaké potěšení mi literatura skýtá. Ať žije duben, ať žije jaro...

Obdivuji množství rešerší, které si pro tohle dílo musel Michael Crichton udělat, od studia nejnovějších (roku 1990) paleontologických textů až po zjišťování obskurních informací, jako je počet japonských zoo. Dal si úžasnou práci s rekonstrukcí ještěřího chování a habitu, které nabízely fantazii tehdejších paleobiologů široké pole působnosti: jedovatý Dilophosaurus zbarvený jako leopard, ptakoještěři chodící po křídlech, péče Velociraptorů o mláďata...

Samozřejmě, že se v řadě věcí nestrefil a strefit nemohl — jeho zavádějící líčení raptorů se stalo příslovečným. :) Nicméně nepochybuji, že dinománie, kterou rozpoutala kniha a posléze Spielbergův film, vedla i k nějakým těm grantům a že dala prvotní impuls nejednomu budoucímu paleontologovi. Takže za posun v našem poznání jurské/křídové fauny, který knížku snad maličko antikvuje, určitě vděčíme i jí. Čemuž ostatně napovídají všechny novinové titulky typu „Na Dilophosaurovi Jurského parku je všechno špatně, zjistila nová studie“, rojící se ještě třicet let od vydání díla.

Celkově jsem se nemohla zbavit dojmu, že čtu reportáž, nikoli román. Myslím, že Crichton by byl výtečný žurnalista a zvlášť vědecká rubrika by v jeho péči vzkvétala. Jediné, co mi na knize chybělo, byl umělecký aspekt, virtuózní práce s jazykem. Ale to už bych asi chtěla moc. K pěti hvězdičkám mi stačí, že autor umí velmi realistické dialogy, jimž nechybí vtip („Vy jste žena.“ — „I to se v životě stane.“). Dál že příběh neobsahuje nelogičnosti a že tu nejsou klišé. Tak třeba Lex je sice plavovlasé děvčátko, ale rozhodně ne andílek vzbouzející sentimentální nálady. Vztah Ellie a Granta se vyvíjí uvěřitelným způsobem. A postava popsaná jako nesympatická nezahyne při první příležitosti, takže neslouží jen jako laciný literární kanonenfutter.

Když jsme u umírání postav, alespoň těch vedlejších, Chrichton nemá skrupule, díky čemuž umí navodit napětí až (oprávněný) strach. Většinu knihy jsem se hrozně bála o doktora Wua. Celkově pro mě nebylo těžké získat k hrdinům hluboký vztah, neboť se všech třináct objevuje postupně a autor je charakterizuje víc činy než popisem. Kromě zmíněného genetika jsem si oblíbila hlavně ředitele tiskového oddělení Eda Regise. — Skvělá práce. Jen lituji, že jsem o knížce nevěděla ve svých dvanácti, kdy jsem hltala Rollinsovu „Amazonii“. 12 je pro čtení tohoto lehce hororového dobrodružství, myslím, ideální věk.

PS. Překlad (1997) strašný.

26 13.03.2022

„Ztrátu jednoho rodiče lze považovat za nehodu, pane Worthingu, ale ztráta obou, to už vypadá jako nedbalost.“

Roztomilá, okouzlující, šarmantní a jiskřivě vtipná hra. Originální nejen stylem, ale i námětem. (Žasnu, jak svérázný a geniálně neuvěřitelný příběh Wilde dokázal vykouzlit z klasické záměny osob.) Navíc je jeho komedie laskavá a zalidněná sympatickými postavami. Až na tetu Augustu, samozřejmě, ačkoli její protivnost také měla svoje kouzlo — a Wilde si zřejmě nedokázal odpustit, aby nepřenechal trochu svého duchaplného smyslu pro paradox dokonce i jí.
A až na slečnu Prismovou, jenže na konci jsem jí její upjatost a tvrdost prominula. Ostatně linka reverenda Chasubla mě na celé té hře zajímala nejvíc — a jsem také nejnadšenější z toho, jak to dopadlo právě s ním. „Bedřichu!“ :3

PS. Slovní spojení „vášnivý celibát“ odteď používám také.

26 27.08.2021

„Pana Kaplana“ jsem zvolila jako odpočinkovou četbu během opakování na bakalářské státnice. Fungoval bezvadně – dokud jsem se nepřistihla při tvrzení, že pohanský kníže před křtem „vystoupnul“ z kádě. Pak jsem shledala, že páně Kaplanův úzus by třeba komisi nemusel připadat tak humorný jako mně. A to nemluvím o pohromě, kterou by v mém podvědomí mohlo způsobit, že titulní hrdina překřtil Karla I. na Kódla Jedna.

Když pominu tyhle zvláštní zřetele, je „Pan Kaplan“ naprosto jedinečná kniha. Četla jsem ho podruhé a s předsevzetím, že se k němu po několika letech zase vrátím. Nestává se totiž často, že bych se u knih smála nahlas.
Z toho, že autor i překladatel zakládají humor na jazyku, plyne i celkový smysl pro jeho krásy. Proto stojí za pozornost nejen přímá řeč, ale také všechny ty malebné věty popisující způsob jejího pronesení: třeba „s imperátorským gestem“.
Pro autora, stejně jako pro jeho profesora Parkhilla, je typická úcta k člověku a vzdělání, taková vlídná lidumilnost. Zaujalo mě, že osvojování americké identity se u hrdinů vůbec nevylučovalo s láskou k mateřským zemím a s jinými nacionalismy. (Utopická představa, ale působila roztomile.) Rosten se očividně hrdě hlásil k americké národnosti, zároveň ale přivedl na scénu nadproporční množství židovských postav a propašoval do jejich mluvy spoustu výrazů z jidiš. :)
Mojí nejoblíbenější postavou bezkonkurenčně zůstává Wolfgang Schmidt, citlivý na své „zykavky“.

26 04.05.2020

Ukázka ze Saturnina mě zaujala v čítance, když mi bylo čtrnáct. Udělalo mi nesmírnou radost, když jsem zjistila, že ho máme doma a můžu se do něj hned začíst.
Od té doby jsem ho četla několikrát a nikdy mě nezklame; nemůžu si pomoci, pokládám ho za víc než jen odpočinkovou literaturu. Právem mu patří místo v českém písemnictví 20. století. Zaslouží si to svojí moudrostí a krásným jazykem.
Klenot protektorátní literatury.

26 25.04.2019

Poprvé jsem ji četla ještě na základce a nadchla mě. Pak jsem z ní maturovala. A pak jsem si ještě poslechla audio verzi během bezesných nocí za vysokoškolského studia. Pořád ji hodnotím stejně vysoko, mnohem výš než „1984“.
Jasná, příjemně čitelná, melodická stavba vět - velmi jednoduchá a prostá. (A to jsem jako ubohý maturant byla donucena hledat v Orwellově textu básnické prostředky, které tam samozřejmě nejsou.)
Průzračně vystihuje podstatu jevů, které popisuje. Je dostatečně konkrétní, aby se daný fenomén dal ztotožnit se svojí konkrétní historickou předlohou („Internacionála“, Trockij), ale zároveň dostatečně všeobecná a esenciální, aby bylo možné vztáhnout popis na jevy všech myslitelných totalit (konstrukce společného nepřítele, tendence zvrhnout se z ideálu v teror). Až aforistická jadrnost.
Zamilovala jsem si skeptického intelektuála Benjamína, to je podle mě nejlepší postava vůbec.
Orwell byl mistr.

26 02.02.2019

„Krakatit“ je zaprvé dílo veliké a zadruhé zvláštní, nepopsatelně zvláštní – v dobrém smyslu, samozřejmě. Troufla jsem si ho přečíst až na teď na universitě, ačkoli si pamatuji, že mi ho otec odněkud přinesl, už když mi bylo patnáct. Tehdy jsem se nedostala přes Prokopova horečnatá vidění v začátku. Hned po nich paradoxně následuje část knihy, která se mi líbí nejvíc: hrdinovo zotavování v Týnici, uprostřed jarního venkova. Anči (vedle Paula) mi byla ze všech postav nejsympatičtější a milostné pasáže – které mi v jiných knihách přijdou nudné, nadbytečné a trapné – autor zvládl tak vnímavě, až mě překvapilo, že s jeho postavami dokážu soucítit.

Příliš nerozumím výtkám, že „Krakatit není o Krakatitu“ – vždyť „Bílá nemoc“ také není o epidemii, nýbrž o lidech; všechny Čapkovy knížky jsou o lidech; a autor zjevně považuje za důležitější než výbuchy vynálezu všechny ty výbuchy ve vynálezci: exploze svědomí, bojovné svobodymilovnosti, lásky a tvůrčí vědecké dychtivosti.

Myslím, že „Krakatit“ lze označit za geniální hned z několika hledisek. [možná malý SPOILER?] Prolínají se tu různé skutečnosti, hmotná a duchovní – chemická materie přivolá do světa ďábla a boha. Výraz „magický realismus“, který tu v komentářích párkrát padl, mi připadá velice výstižný. A právě proto, že román pracuje s duchovní rovinou, jsou podle mě důležitá všechna ta blouznění nemocného Prokopa, naznačující jiný řád reality. Obdivuji symboličnost, kterou do díla vnášejí mluvící jména (Wille, d’Haimon, snad i sám Prokop? – sv. Prokop přece přemohl ďábla) a biblické odkazy.

Druhou geniální rovinu vidím právě v tom realismu: Karel Čapek dokáže popsat i přeběhnutí přes dvorek nebo jízdu autem jako naprosto nevšední a pozoruhodnou, ne-li poetickou činnost. A poslední postřeh/dojem: je to svým způsobem velice české dílo (byť na světové úrovni – autor by si nobelovku vážně zasloužil), a přitom se téměř všechny dialogy musely odehrát německy.

25 07.04.2021

Backmanova lyrická, introspektivní a leitmotivy protkaná povídka o starém matematikovi ztrácejícím paměť (a své blízké) tematizuje jeden z univerzálních lidských strachů - z bezmoci, odkázanosti na druhé a pozbývání sebe sama -, a to velmi něžným způsobem, který mi však nepřišel zidealizovaný.

* [...] díval se s ním na noční oblohu a vysvětloval mu, že se vlastně skládá ze samých čísel. Matematika je v tomhle ohledu pro chlapce požehnání, protože už se nebojí toho, čeho se bojí většina ostatních: nekonečna.
* [...] ty mu to vysvětlíš, jako jsi mu vždycky vysvětlil úplně všechno: jako by byl chytřejší než ty.
* Na náměstí začíná sněžit, zhruba ve stejném tempu, jako se malé děti dávají do pláče, nejdřív jako by to ani nebyla pravda, ale zakrátko jako by snad nikdy neměly přestat.
* Činil tak s tvrdohlavostí, jakou v dospělém muži umějí vzbudit jen přírodní vědy [...].

24 13.06.2023

Knihu jsem dostala jako dar, takže jsem cítila morální závazek ji přečíst. Podařilo se mi to teprve napodruhé a umisťuji ji na černou listinu nejhorších literárních mazanic, které jsem kdy byla nucena protrpět. Žasnu, že autoři vůbec měli odvahu se podepsat.

Repliky jsou špatně napsané: nepřirozené, umělé, nadbytečné. Humor trýznivě trapný (mám dojem, že jsem se červenala). Postavy se neustále objímají, líbají se, propukají v srdceryvný pláč a vyznávají si lásku. V rámci všeobecného emocionálního třeštění se čtrnáctiletý chlapec (předstírající cizí totožnost) líbá s vlastní tetou --! Emocionální znásilňování diváků/čtenářů je tak časté, tak křečovité a tak laciné, že se mi z něho nejednou udělalo zle.
Z obsahových nesrovnalostí buďtež jmenovány tyhle: 1. Jak to, že kdokoli zvenčí (včetně Delphini) může přijít do Bradavic, kdykoli se mu zlíbí? 2. Jak si mohli Scorpius a Albus „plácnout pod vodou“?! 3. Proč se tady žáci čtvrtého ročníku učili vykouzlit patrona, když podle slov prof. Lupina ze 3. dílu „dalece přesahuje NKÚ“?
Chápu, že chování hrdinů ovlivňují jejich prožitky, jiné než v originálních knihách, ale přesto je nutné respektovat základní charakterové rysy, a právě na to se J. Thorne svrchu vykašlal. Všichni jednají buď jako předškoláci v amoku, nebo hrdinové telenovely, nesmyslně a bez osobnostní integrity.
O multikulturní propagandě, která velí za každou cenu spárovat postavy různých ras (výsledkem jsou Panju či Rose), a laciném paralelismu „Voldemort = fašismus“ ani nemluvě. Typograficky je hra uspořádaná tak, aby zaplnila 420 stran místo asi 120; tak třeba replika se normálně neodsazuje od jména postavy, které patří. A příchod či odchod postavy má správně ukončovat jednotlivou scénu.

Shrnuto: brak spáchaný za účelem co nejvíc trhnout. Hnus, hnus, hnus a 0/100.

Nádhera! Něžné, soucitné, plné dobroty. Kráska je nejen půvabná a dobrosrdečná, ale také vzdělaná; čte, hraje na klavír a od manžela (alespoň zpočátku) požaduje esprit, což je v evropských pohádkách naprostá vzácnost. Mme de Beaumontová si mě získala příběhem, který přímo dýchá francouzstvím a kultivovaným ženstvím 19. století. Chapeau!

PS. Zaujalo mě, že autorka v kontrastu s obvyklou pohádkovou vágností uvádí přesné číselné údaje. Kráska vstává ve 4 ráno (sestry v 10); prací tělesně zesílí po 2 měsících; kupec má na rozloučení se životem 1/4 hodiny; atd.

23 16.11.2021

„[...] v Arezzu mne dokonce zamkli v kostele strašně vysokém a temném, až mne vyvedl anděl v podobě zedníka; nicméně viděl jsem tam pěkné reliéfy, ale nevím, od koho jsou, a také anděl to nevěděl, ale jsou z přechodu mezi gotikou a ranou renesancí. (Také mne zamkli v katakombách u Svaté Anežky; ale protože jsem tam byl s papežským vyslancem, zámek se zázračně otevřel, a bylo to.)“

Já toho Karla Čapka prostě miluju. Miluju způsob, jakým píše, i způsob, jakým se dívá (což jsou ostatně věci neoddělitelné). Jak chápe umění s odvážnou původností, která ho leckdy vede k nonkonformním závěrům, jako například že se mu nelíbí antika císařského Říma nebo Carraci; a naopak že se mu líbí malůvky věřících v neapolském kostele nebo krajinky jakéhosi milánského frátera.

Itálie je pro něj bojištěm dvou principů, efektního a studeného principu „barokního“ (počítaje v to i imperátorskou antiku, gotiku atd.) a prostého, intimního, upřímného, hledajícího, lidového principu prvokřesťanského (sem řadí také umění etruské, dórské, renesanci Giottovu, Mantegnovu či Albertiho atd.). Sám je celou duší na straně toho druhého. Já to mám právě opačně, ale i tak si ráda přečtu, co mu nesedí na benátské renesanci nebo na „krajkářství a vyšívačství taliánské gotiky“, protože v každém případě říká věci podstatné a hluboké.

Škoda, že „Italské listy“ jsou jen letmé črty. Zdá se, že vycházejí z jakési vděčné nenáročnosti, s níž autor přijímá italskou cestu jako dar; nemá žádné nároky; jen žije, dívá se a občas i trošku píše. Tak ráda bych si přečetla víc o kočkách a fašistech a obrazech! Ale i těch pár stránek mě potěšilo. Mimo jiné krásou jazyka a tím, že pan Čapek se taky ztratil na tom prokletém kousíčku Benátek mezi sv. Markem a Rialtem.

22 09.11.2021

Málo knih se mi líbilo tolik jako tenhle román o chlapci, tygru a Pacifiku. Paradoxně mě nejvíc neoslovila prostřední část, v níž se Pí stává trosečníkem, ani ta poslední, kde předkládá alternativní verzi příběhu a nutí k zamyšlení nad povahou reality. Mám nejradši část první, přípravnou a podle tolika čtenářů zbytečnou — totiž zoo v Puduččéri a hrdinův pokus vyznávat tři náboženství současně.

Byl to právě motiv tří vyznání, co mě v mých patnácti letech upoutalo ve filmu (2012), na který mě tehdy rodiče vzali za vysvědčení. Vrtal mi hlavou ještě dlouho. Později jsem na něj vzpomínala na univerzitním přednáškách, kde vyučující zmiňovali osoby praktikující souběžně judaismus i buddhismus — nebo ateistické buddhisty. Myslela jsem na něj, když jsem i u sebe rozpoznala sklon k syntéze ateismu a různých náboženství. A nakonec to byl právě ten nekonečně fascinující motiv o slučování neslučitelného, co mě přimělo přečíst si knihu. Mně zkrátka imponuje, jak se Pí vypořádá s odporem okolí: jeho vnitřní nutnost a potřeba vítězí nad logickou nemožností. Načež se ukazuje, že to vlastně nemožnost není.

Jinak „Pí“, pravda, není teologicky/filosoficky hluboké dílo, byť by možná chtěl. Ale nadutému příslibu z úvodu, že čtenář na konci uvěří v boha, jsem stejně nevěnovala pozornost, tudíž mě kniha nemohla zklamat. A v rovině narativní je prostě skvělá. Neuvěřitelně realistická, čehož autor dociluje i pomocí popisů. Psát tak poctivou deskripci — a provokovat tím netrpělivost mnohých čtenářů 21. století — je hrdinství. Já jsem si ty popisy hrozně užila. Ráda bych věděla, kde si autor nastudoval gesta jednotlivých zvířat; nebo kde se dozvěděl, co všechno návštěvníci zoo házejí do výběhů a jaké bylo plavat v konkrétních pařížských bazénech 1. poloviny 20. století. Smekám před ním.

Realismus, nejspíš záměrně, vyprchává ke konci. Chvíli jsem uvažovala o tom, jestli onen „slepý bratříček“ není metafora pro boha (sebeobětování, kanibalismus/eucharistie), což ale evidentně není: Pí je vegetarián a hinduista, takže silně pochybuji, že by jeho bůh jedl hovězí. V závěru pak Pí nabízí ještě další interpretaci, ale poněvadž ji očividně vytváří kvůli japonským byrokratům, je těžké brát ji vážně. Nakonec tedy knihu chápu jako příběh o přežití a víře jednoho indického chlapce. Čímž se v kategorii „robinsonáda“ zařazuje na žebříčku mých oblíbených knih hned za nedostižně geniální „Zuzanku a Tichý oceán“. Dílo hodnověrné, napínavé, poetické, drsné, brutální (zmasakrování karety!), krásné a originální. Určitě ho chci číst znovu.

21 21.02.2022

„[Dědeček] dodal, že dyž člověk ztratí něco, co miloval, je mu dycky tak. Řekl, že jediný východisko je nic nemilovat, jenže to je eště horší, protože se pak člověk cejtí prázdnej pořád.“

Poselství, které mi utkvělo při prvním čtení ve dvanácti letech, mi pořád připadá stejně výstižné. Tehdy jako dítě jsem ostatně řadě věcí nerozuměla (tak například jsem spolu s hlavním hrdinou netušila, co je Sodoma a Gomora :)). O to větší potěšení mi „Škola Malého stromu“ přinesla teď, kdy už chápu. Občas až příliš dobře. Tragika Vrbovýho Johna se pro mě stala skoro hmatatelnou, jelikož se mi zdá, že i já se dívám na zkázu svých Národů.

Otcův exemplář je tak opotřebovaný, že ke hřbetu nezbyl jediný přilepený list; všechny do jednoho se zařídily po svém. Ani se té očtenosti nedivím, protože je to zásadní kniha. Taková, která má schopnost změnit způsob, jak o věcech přemýšlíme. Ačkoli myslím, že autorův pokus vyjádřit indiánskou mentalitu dopadl spíš jako sebeprojekce toho nejlepšího v bělošské duši na Čerokíe. (Tak třeba ekologická šetrnost je všem indiánům, které znám, cizí.) No, proč ne?

Mám ráda dědečkovu prostotu smíšenou s čímsi, co vypadá jako naivita, ale ve skutečnosti je to šlechetnost, přímost a životní moudrost. Líbí se mi, jak k hrdinům v jemných náznacích doléhají ohlasy světa 30. let, Velké hospodářské krize a válečných příprav. Obdivuji jemnou, citlivou a výstižnou kresbu lidských a zvířecích charakterů i přírody. A dojímá mě autorův humor. (Mimochodem jeho politické angažmá je mi absolutně jedno. Protože, jak řekl osvícenský myslitel G. Ch. Lichtenberg, „Nezajímá mě, jaké lidé mají názory, ale co z nich ty názory udělaly.“)