JulianaH. diskuze u knih

1. To jo, Hume nasadil laťku hodně vysoko.

2. Ta Leonardova poznámka je zajímavá. Jenže útěk přece není jedinou možností obrany. Nejsem biolog, takže jsem si teď dělala rychlou rešerši na téma rostliny a bolest (narazila jsem na články, jejichž autoři se přiklánějí k témuž závěru jako Huemer, i na články, podle kterých rostliny bolest cítí). A tady je zajímavá citace z jednoho textu: „Africké akácie se dovedou [vzájemně] informovat o tom, zda je někdo požírá. V takovém případě uvolní do vzduchu molekuly etylénu, které se šíří s větrem. Akácie v jeho směru pak dovedou zvýšit v listech obsah taninu, jenž je pro býložravce jedovatý.“ Neschopnost rostlin utíkat by sama o sobě určitě nikoho neměla vést k vyloučení bolesti jakožto evolučně zbytečné.
V témže článku jsem se dočetla o tom, že poraněná rostlina dokáže místo poškození znecitlivět. Následuje ovšem vyjádření jistého prof. Balušky, že nevíme, jestli rostliny bolest cítí. Což je zajímavé: proč by si jinak znecitlivovaly určité části organismu...?
(Byl to tenhle text: https://www.flowee.cz/planeta/3784-citi-rostliny-bolest-a-co-to-znamena-pro-vegany-a-medicinu) Nicméně, jak jsem psala, nejsem biolog a díky Vám jsem zjistila, že i schopnost trpět i rostlin je pořád předmětem sporů, což mě překvapilo. :)

3. A redukce populace je podle Huemera zápor, obtíž?
Ke snížení životní úrovně by to nepochybně vedlo, ale Huemer, nebo přesněji řečeno V., přinejmenším v jednom bodě argumentoval utilitaristicky: na jedné straně máme pohodlí člověka, na druhé straně utrpení a/nebo smrt zvířete, poměr je neadekvátní, pohodlí tedy musíme zavrhnout. Přijde mi zvláštní, že to přestává platit, jakmile se dostaneme ke hmyzu.

4. Dobře, já mám zkušenost jenom z Ústavu filosofie a religionistiky na FF UK. :)

1 09.12.2021

Odpověď pro uživatele Štangla:

1. Ano, jenže u Platóna mají aktéři osobnosti. I ti, kdo hrají roli hlupáčků a většina jejich odpovědí sestává z repliky „podobá se“. ;) Kromě toho s Platónem vývoj dialogu jako žánru zdaleka neskončil: k dokonalosti ho dovedl Hume, který si zakládal na tom, že ani jedna z jeho postav není blbeček. Huemer píše po Humovi, tudíž snad není přehnané vyžadovat, aby bral v potaz, kam se žánr posunul. Autor zdaleka nemá ani na Platóna (což vlastně nikdo), ani na Huma.

2. Osobně si myslím, že pokusy s rostlinami, jejichž reakce na bolestivé podněty byly zaznamenány kreskografem, jsou stejně průkazné jako pokusy s ostatními formami života. Jistě, nemůžeme s jistotou vědět ani to, jestli pes (nebo náš bratr) cítí bolest, když ho opaříme, jenom na základě toho, že naříká a celkově se ve všech ohledech chová, jako by ji cítil. Měřit lze jen projevy, ne pocity; říká se tomu „problém mysli druhých“. Ale se značnou mírou pravděpodobnosti lze předpokládat, že rychlá a intenzívní reakce organismu na poškození tkání svědčí o tom, že organismus bolest prožívá. To nám halt asi musí stačit.

3. Nebudu se s Vámi přít o pasážích, kde Huemer mluví o soužití s hmyzem, protože nebudu knihu znovu stahovat a hledat v ní přesnou formulaci. Nejspíš máte pravdu, že přímo takhle to neřekl. Jen si pamatuji, že dílo vyznělo, jako by bylo pro lidstvo nepřijatelně komplikované žádný hmyz nezašlapávat, nedrtit a nehubit chemikáliemi.

4. To s mlžem zní rozumně. Ale M. a V. tak nějak celkově kolísají od naprosté nevzdělanosti k přenáramné erudici: v jednu chvíli mají perfektní přehled o vývoji etiky a ve druhé potřebují vysvětlit i naprosté banality. Navíc dialog působí, jako by autor v životě neslyšel, jak se mezi sebou baví skuteční studenti filosofie. (Rozhodně ne takhle po lopatě. Všechny, s kterými jsme měla tu čest, neskutečně těšilo, že konečně můžou uplatnit celý ten krásný odborný pojmový aparát v hovoru se sobě rovnými.) Já chápu, že dialog má být srozumitelný i pro laické zájemce, ale pak moc nedává smysl, že oba partneři údajně mají být studenti-etikové.

09.12.2021

Český překlad (ve vydání z r. 1992) je zkrácený asi o 130 stran, a to bez jakéhokoli upozornění. Překladatel svévolně redukuje popisy, ale i děj. Místy vynechá celou stránku, takže příběh nedává smysl. Pro srovnání jeden úryvek (str. 9):

- Český překlad: Byl vysoké postavy. Měl husté šedivé vlasy nad ostře řezaným, zdvořile se usmívajícím obličejem; jeho hlas byl melodický a nesl v sobě něco zastřeného a cizího.
- Originál: He was tall (well over six feet), upright, and of commanding physique. Bushy, silver-grey hair surmounted a strong, smooth-complexioned face into which, however, as he gave Revell a firm hand-grip, there came a smile both cordial and charming. His voice was melodious, perhaps a little wistful, and in his accent there was just the faintest and most fascinating flavour of something that was not quite Oxford, or even Cambridge. He looked, in fact, rather like a popular preacher (Revell thought of Mr. R. J. Campbell in his spell-binding days), yet with an agreeable and compensating touch of worldliness that his perfectly cut lounge-suit suggested but in no way emphasised.

Doufám, že zbylá dvě česká vydání jsou v pořádku (ačkoli obě také překládal Eduard Ficker, takže zbývá jen doufat, že jde o podlost editora/nakladatele). Každopádně na podobné podvody přijdu skoro pokaždé, když otevřu originály a srovnám je s českými překlady. :(

InaPražáková: Do jisté míry je umělé, stejně jako každý pokus o abstrakci. Ale v něčem mi naopak přijde výstižné a tak objektivní, jak jen zobecnění být může. Ano, Francouzi-komunisté budou mít podobné politické názory jako Němci-komunisté, ale to neznamená, že celkově bude víc podobnosti mezi nimi než mezi Francouzi-komunisty a Francouzi-nacionalisty. Lze předpokládat, že všichni ti Francouzi rozdílných politických názorů se budou navzájem shodovat třeba v názorech estetických nebo dejme tomu kulinářských. :) Zkrátka, jak se říká, krev není voda. (K tomu připočtěme, že i ten komunismus má různé národní varianty, čili že se utváří podle národních povah, nakolik mu to jen závislost na SSSR umožní.)

Nevyhnula, pokládala jsem ho za zodpovězený posledním odstavcem.

Ano, je to hodnotový soud; a to soud nad zcela konkrétní osobou. (A opět: napsala jsem, že je to můj dojem, připouštím, že Klemperer třeba ve skutečnosti nebyl tak pomstychtivý, netolerantní a zbabělý, jak ho vnímám zrovna já. Bohužel však ničeho jiného než soukromého názoru/dojmu není člověk schopen, zvlášť u autora dávno mrtvého.)
Ne, mě ten jed neotráví, jen mi zkazil četbu, ale to je při komentování knihy docela relevantní kritérium. :) A myslím na ty, které by třeba uštknout mohl, nebo alespoň sadisticky ponížit.

Rovněž — a loučím se.

1 23.06.2021

Ohledně národnostního vědomí: Klemperer (a neméně zajímavě Zweig) píše o rozdílech mezi stupněm asimilace Židů v Říši, ve vyspělejších částech rakouské monarchie a v částech okrajových (Halič). Je jasné, že někde byly podmínky pro asimilaci příznivější, a tudíž tam bude větší počet hluboce a důsledně poněmčených Židů než jinde, kde zase bude asimilovaný jen nepatrný zlomek. Tím „dostatkem času“ si nejsem jistá: za počátek asimilace bych asi označila Josefovy reformy pro Rakousko a Napoleonovu invazi pro Říši, to není tak dlouho. A kolem první světové války pak přišla vlna nacionalizace (sionismus byl jen jedním článkem v mozaice nacionalistických proudů), která tu asimilaci zase rozleptala (samozřejmě ne u všech jedinců, myslím celkově).
Rozhodně máte pravdu, že existuje (či existovalo) vědomí sounáležitosti s nadnárodními celky a může být i dost silné, ať už v SSSR, Jugoslávii, Rakousku-Uhersku nebo jinde. Ale všechny tyhle celky nakonec nacionalismus rozbil. Na druhou stanu vůbec nepochybuji, že lidem, kteří jako princip sebeidentifikace používali něco jiného než národnost (politické krédo, náboženství, sounáležitost s dynastií atd.), způsobil rozpad takových celků opravdový zármutek až otřes. Zdá se ale, že většině byl bližší národní stát.
(Jiný případ by ovšem bylo Švýcarsko, které mělo dost času na to, aby se Švýcaři začali vnímat jako skutečný národ, ne jen jako občané jednoho státu. Pokud existuje nějaký případ národa jako společenství daného nepsanou smlouvou a vědomím sounáležitosti, jak o tom mluví Renan, je to určitě právě Švýcarsko. :) Většina evropských států nicméně takhle fungovat nedokázala a nedokáže.)

Ano, a zdá se mi, to že to také udělali: NDR se rozpadla. I když je nějaký režim většině národa nepříjemný/nesnesitelný, obvykle ho přece nelze svrhnout hned, když má jeho ustanovitel a garant dostatečnou moc, aby ho držel v chodu. Myslím, že většina Čechů si také nepřála protektorát, ale žila v něm do té doby, než se pro ně stalo politicko-vojensky možné se ho zbavit.

Na co jsem neodpověděla? Na otázku, jestli podle mě existuje rozdíl v hodnotě národů? Myslím, že každý národ je nadaný v něčem jiném, tedy v tom, co mu pomáhá přežít a co se mu osvědčilo. Francouzi mají svůj esprit, Němci mají zádumčivou besinnlichkeit, Angličané svůj realistický empirismus atd., přičemž všechno to má nespornou hodnotu a dohromady to vytváří pozoruhodný celek. Každý z nich má svoje klady a svoje zápory a kultura každého stojí za poznání. V každém najdete i některé příslušníky, kteří rozvíjejí to nejlepší, nebo naopak to nejhorší z jeho dědictví. Pokud jde o Židy (kteří v tom nejsou výjimkou), to nejlepší podle mě rozvíjejí třeba Zweig, Kafka či Simone Weilová, to nejhorší asi autoři některých starozákonních knih a Klemperer (+ Karl Jaspers, který ovšem etnicky vůbec nebyl Žid; u něj se právě, myslím, projevuje účinek té svobodné vůle a možnost splynutí s genetický odlišným národem). Nenapadlo by mě nikoho odsuzovat proto, že je Žid (Američan, Rus, ...) podle rodokmenu, vždycky záleží na tom, jak se daný člověk chová a co si z odkazu svého národa vybírá.

Předpokládám, že to nebyla zrovna pochvala, ale díky. :) A možná, že je těch Gobineauových následovníků v dnešní Evropě mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát; kdoví.

1 23.06.2021

Prosím, přečtěte si můj příspěvek ještě jednou a pozorně. Píšu výslovně, že asimilace je v jistých (krajně vzácných) případech nejspíš možná (takže ano, Pavel Eisner se mohl cítit jako Čech, protože tak dovedl myslet; stejně jako ten jmenovaný Lissauer). Já netvrdím, že Žid v žádném případě nemůže být Němcem; tvrdím jen, že jím nebyl Klemperer.
Ano, pokládám (samozřejmě!) za fakt rozdíly dané biologickým substrátem, to je snad příliš zjevné, než aby to člověk vůbec zmiňoval. :D Ale to, co ten substrát formuje, je pochopitelně i prostředí (např. sklon k dlouhodobému racionálnímu plánování u národů/ras/etnik žijících v chladnějším podnebí, kde je třeba šetrně hospodařit: Evropané, Číňané atd.). Je jasné, že působení prostředí se výrazně projeví až časem (protože evoluce pracuje pomalu), což ale nevylučuje i DROBNĚJŠÍ změny na úrovni jedinců nebo pár generací.
„Občan“ je právní kategorie, kdežto „příslušník národa“ je kategorie na etnickém základě (a opět: nepopírám, že na tom základu se vrší další faktory duchovní: společné dějinné vědomí, jazyk, vzdělání atd., snad i ta renanovská vůle k pospolitosti).
Ano, samozřejmě, že Němci (oddaní národu, zradivší i indiferentní) tvoří v jistém smyslu homogenní pospolitosti a v něčem se odlišují od ostatních skupin.
A přijde Vám, že NDR si vytvořili Němci z vlastní vůle? :) Je to stát, který zbudovala okupační mocnost na podrobeném území, kde dosavadní obyvatelstvo z velké části vyvraždila, přiměla k sebevraždě, vyhnala do emigrace nebo „denacifikovala“, to jest přeškolila na svoji ideologii. Samozřejmě, že existovali i němečtí komunisté, ale komunismus není ideologie, která by vznikla z německého ducha: ten je každopádně idealistický, ne materialistický, a elitistický, ne egalitářský. Nedokáže vyjádřit bytostné tíhnutí německého národa.

K poznámce o Eisnerovi viz první odstavec.

Vysvětluji si to tak, že biologický determinismus nikdy nemůže fungovat stoprocentně, jelikož lidé jsou bytosti nadané svobodnou vůlí, a tak, že každé pravidlo má své výjimky. (Když jsme u toho Eisnera: byl to podle mě jeden z nejstatečnějších lidí vůbec). Může existovat obecná tendence národní povahy, Volksseele či Volksgeist (a já jsem přesvědčená, že existuje), ale spíš jako archetyp, ideální typ, abstrakce. Málo lidí bude jejím dokonalým ztělesněním, většina národa se k ní vždycky bude blížit více či méně a někteří se od ní odchýlí zcela. Pořád k ní ale národ jakožto celek bude mít blíž než národy jiné; protože ona je tím distinktivním rysem, tím, co dělá určitý národ národem.

1 23.06.2021

InaPražáková: Zdravím, ano, klidně si o tom můžeme popovídat, respektive můžu se Vám pokusit trochu objasnit svoje stanovisko. :)
Máte pravdu, Klemperer byl protestant, nikoli praktikující judaista, a navíc byl přesvědčen, že je Němec. Jenže rozdíl, o kterém mluvím, nespočívá v náboženství, protože judaismus je jenom jeden z rysů (ne nutný a ne výlučný) židovství. Určitě víte o židech v náboženském smyslu, kteří nejsou židovského původu, a naopak o etnických Židech, kteří jsou ateisté či jinověrci. Svoji poznámku jsem myslela etnicky, ne nábožensky (a to i při vědomí velkých rozdílů uvnitř židovské komunity, např. mezi aškenázskými a haličskými Židy).

Židé jsou semitským národem (samozřejmě s negroidními a europoidními vlivy), kdežto Němci jsou národem indoevropským (opět samozřejmě s vlivy dalších národů a ras kvůli míšení). Z toho pochopitelně plynou rozdíly - i ty mentální. Klemperer sám se cítí jako Němec, obléká se německy a mluví německy, ale z jeho poznámek je velice jasně znát, že Němec není: jeho odpor k hrdinství, zoufalé lpění na životě jako biologickém faktu, horování pro bolševismus nebo konec konců ústřední místo, které připisuje židovskému problému, prostě nejsou mentalitní rysy Němce. Což nekritizuji, jen poukazuji, co myslím těmi národnostními rozdíly: Klemerer se snad snaží být Němcem, ale nejde mu to, protože jím není. (Na okraj: myslím, že v některých mimořádně vzácných případech se dokonalá mentální asimilace podařit může, třeba u Ernsta Lissauera, který byl bohužel režimem také pronásledován.)

Snažit se naopak o zákaz pojmenování rozdílů a doufat, že absence adekvátního výrazu ten rozdíl odčaruje, je utopie, a to nebezpečná, jelikož poškozování jazyka poškozuje myšlení (na tom se s Klempererem shodnu).
Ano, vím, že Klemperer byl perzekuován, a vím také, že LTI vychází z jeho deníku (ale zároveň je upravená pro účely publikování a prezentuje se jako filologická práce, takže pokud obsahuje tolik subjektivity i v knižním vydání, pak je to autorovou rozmyslnou volbou). Četla jsem poměrně dost židovských autorů, kteří byli v podobné situaci, a stěžovali si nesrovnatelně méně (a méně odrazujícím způsobem). Především bych jmenovala Pavla Eisnera, protože srovnání jeho a Klemperera se přímo nabízí: oba byli předčasně penzionovaní židovští jazykovědci, kteří se cítili asimilovaní, oba ženatí s Němkou a oba přečkávali léta Říše/protektorátu psaním esejí o jazyce do šuplíku. Ale srovnání musí být jenom povrchní, protože Pavel Eisner se zabývá mnohem víc jazykem než sebou, a když už píše o sobě, neprovádí žádné klempererovské exhibice: nepovyšuje se nad ty, kdo podle něj nemají dostatečné vzdělání, nesténá nad osudem komunity, o níž by zároveň tvrdil, že vůbec žádná komunita není a nebyla (poněvadž Pavel Eisner se opravdu důsledně cítí jako Čech a myslí jako Čech) a nevytváří dojem, že je jediný (nanejvýš ještě se svou manželkou a etnikem), kdo na světě trpí. Pavel Eisner píše lingvistické dílo (a to brilantní), kdežto Klemperer píše prostě „leidensgeschichte“, což je netypičtější žánr židovské literatury.

Tohle je můj názor na knihu a autora. I v komentáři ostatně vyjadřuji jenom svoje osobní, subjektivní dojmy (a upozorňuji na to slovy jako „myslím si“, „z mého hlediska“ atd.), nesnažím se o žádnou objektivní recenzi. Jsem otevřená protiargumentům, i když ta neshoda v našem vnímání je asi daná spíš základním způsobem myšlení a cítění než konkrétními fakty.

1 23.06.2021

A ještě k překladu, abych svůj komentář zbytečně neprodlužovala:

Vážně Stanislava Pavlíčka nenapadlo, že by v knize, která má v názvu Třetí říši, mohl „superman“ znamenat něco trochu jiného než komiksového hrdinu? :D Zoufalý je i jeho překlad němčiny přes angličtinu, který mimo jiné udělal z Nietzscheho slavné „plavé bestie“ jakési „světlovlasé zvíře“ (ono má svůj důvod, že se Nietzsche tradičně cituje v překladech Otokara Fischera…). K tomu zkomolil některá jména (správně je Nút a Raymund ze Sabundy). Ach jo.

V českém překladu (nakladatelství Papyrus) jsou špatně také některá jména, třeba Minnie Mayová místo Minnie May [Barryová]. Překladatelka dokonce zkomolila jména avonleaských žen („Petra Sloanová" místo „manželka Petra Sloana" apod.), což je od ní tedy obzvláštní výkon. :D

21.07.2020

Mnoho pasáží této knihy zaznělo v pořadu Schůzky s literaturou v dílu věnovanému Simone Weilové:

https://ulozto.cz/file/OETXVzQKmaUe/schuzky-s-literaturou-weilova-simone-mysticka-cesta-simone-weilove-jancarik-zip

19.07.2020

„Hodiny tiše rozkládají tmu
a na východě noc už pelichá."

Nejkrásnější dvojverší celé hry.

22.04.2020

Kapr: Bezmezně mě fascinují lidé, kteří sáhnou po knize z nakladatelství Naše vojsko, edice Knihovna vojáka, a pak si stěžují, že je „příliš poznamenaná válkou“. Načež udělí špatné hodnocení avantgardnímu autorovi za to, že se „rozpadá“. Bravo.

Ano, rozpadá. A jak krásně.

1 28.03.2020

Tohle stejně všichni vědí z hodin literatury. Čímž neříkám, že školní spoilery schvaluji, ale u jistých opravdu kanonických děl se jim člověk nevyhne; to by si musel od základky zacpávat uši, jakmile přijde na Havlíčka.

Siena: Zkuste si ve druhém odstavci svého posledního komentáře místo Rushtona dosadit třeba Galilea, Darwina, Wallaceho, Einsteina nebo Eysencka - a bude to také platit. I k jejich faktům "se kriticky stavěli zase jiní vědci". Také o nich se říkalo, že "nesprávně pracují s daty". Také oni byli "kritizováni za nesprávné pochopení" nějakého paradigmatu. Také to byli "autoři kontroverzních teorií, které, dle jiných vědců, stojí i na nesprávné interpretaci dat". Třeba kontroverzní teorie heliocentrismu. Nebo kontroverzní teorie evoluce. Nebo kontroverzní teorie relativity.
Nesouhlas části vědecké obce rozhodně nemusí znamenat, že se dotyčný badatel mýlí. Znamená to jenom, že věda evropského typu stojí na diskusi, a to je dobře. Tedy... stála by na ní za předpokladu, že by se různá Ministerstva pravdy nesnažila zabránit vydávání takových děl, jako je Rushtonovo.

5 04.03.2020

Překlad Ivo Šebestíka je zatím nejhorší, který jsem kdy četla. Proto jsem se rozhodla napsat e-mail nakladateli Čestmíru Kocarovi, v němž jsem vyjmenovala chyby a poprosila o vysvětlení. Odpovědi se mi samozřejmě nedostalo. Na nakladatelství Zvláštní vydání tedy pozor.

2 15.01.2020

Upozorňuji, že audioverze na YouTube je zkrácená (vlastně jde jen o výbor), vypouští asi 1/2 textu a přirozeně i vysvětlivky reálií a překlady, což je škoda.

KE „STARÉMU ZÁKONU":
Jak hodnotit konvolut židovských spisů z doby bronzové, v němž jsou obsaženy tak různorodé žánry jako dějepisná vypravování a svatební písně?
Jako starověkou literaturu? Nu, v tom případě je „Píseň písní" divukrásná a řekněme dějepisné knihy nic moc ve srovnání s literaturou egyptskou, ale vesměs lepší než literatura sumerská. – Jako historický pramen? Pokud k němu smíme přistupovat kriticky, je to žírný zdroj přísloví, etiologických mýtů a informací o každodennosti doby bronzové.
Jako dílo náboženské, nebo dokonce moralistické? V tom případě je mi z něj zle. (Všimli jste si, že „Kniha Ester" je jednou velkou oslavou genocidy, kterou Židé spáchali na Peršanech?) – Jako fantasy? Má otřesně nesympatické postavy. Nejhorší je takové to cholerické strašidlo, které trestá děti za jejich otce, ženy za jejich chotě, národy za panovníky a zvířata za pány.
Jako text dodnes určující politiku a zákony mnohých abrahámovsko-monoteistických států, a často dokonce chápaný doslovně? No potěš pánbu. – Jako korpus obratů a obrazů, které byly pro předchozí pokolení našich národů tak teplé, živé a vlastní jako jejich krev? Jistě ano, nedocenitelný; ale je škoda, že se tím korpusem nestala třeba Plútarchova pojednání. Jsou mnohem osvícenější a lidštější.

Přijde mi, že náboženství je zlo zmírněné dobrotou církví. Mezi dnešními abrahámovskými věřícími bychom našli řadu lidí lepších než jejich bůh, tak jako byla řada starých Řeků smířlivější a cudnější než Zeus. Vždyť člověk Elí své neřádné syny miluje, kdežto bůh-otec je z uražené pýchy a pomstychtivosti zabíjí.
Deus mortus, vivat homo.