Simone Weilová. Filosofka – odborářka – mystička

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Souhrnný pohled na život a dílo francouzské „rebelky v chudobě" mezi „bohatými v myšlení". Na jedné straně podivné události, na straně druhé palčivé problémy z humorného nadhledu. Tato poutavě napsaná biografie představuje životní cestu jedné mimořádné ženy, jež se nejrůznějším způsobem společensko-politicky angažovala, a přitom trpěla rozervaností své doby....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73422/big_simone-weilova-filosofka-odborarka--AEU-73422.jpeg 4.34
Žánr:
Literatura naučná, Biografie a memoáry

Vydáno: , Refugium Velehrad-Roma
Originální název:

Simone Weil. Philosophin – Gewerkschafterin – Mystikerin, 1994


více info...
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Simone Weilová. Filosofka – odborářka – mystička

JulianaH.
19.07.2020

„Propuštění jsem vždy chápala jako dovršení své kariéry.“ (S. W. po vyhození z práce)

S hodnocením jsem na rozpacích. Na jednu stranu je to velice čtivá knížka a ani chvilku jsem se u ní nenudila. Představuje Simone Weilovou živě a barvitě, včetně těch detailů, které mám na biografiích nejraději. Třeba se tu dočteme, jak se filosofka v táboře pro válečné imigranty po nocích převlékala za ducha, aby pobavila přátele.
Největší předností knihy je, že autorka přihlíží také k Simoniným dílům a každý článek nebo esej stručně charakterizuje. Životopis nemůže nahradit četbu pramenů, ale může pro ni být východiskem. Já jsem si například uvědomila, že filosofčiny zápisky ze života v továrně navazují na její školní díla: už v nich se zabývá metafysikou práce.

Na druhou stranu autorka navršila na svoje vyprávění spoustu feministických blábolů. Napsat „feministický životopis" někoho, kdo svoje ženství pokládal za celoživotní neštěstí, je samo o sobě praštěné. Natož pak pokus udělat z chudáka Simone předvoj současného extremismu, zatracujícího mužský pohled na svět.
Totéž platí o snaze vyložit filosofčino odmítání židovství jako nějaký freudinánský nebo jungiánský komplex či co. Když někdo prohlásí, že není Žid a nechce mít se Židy nic společného, mělo by se to respektovat. Z nějakého důvodu jsou však levicoví autoři židovstvím posedlí, takže ho Weilové neustále otloukají o hlavu.

Překlad je hrůzostrašný. M. Michnová nezná náboženské reálie na úrovni střední školy, takže Tao te ťing přepisuje (podle německé předlohy) jako „Taoteking", mahájánový buddhismus jako „mahayana-buddhismus", Osiridovo jméno skloňuje česky místo řecky, zaměnila karmu za dharmu... Nejvíc mě ale konsternovalo, že obrat „von Ich-freien Handeln" přeložila jako „Já-svobodné jednání" (---!) místo, řekněme, „jednání osvobozené od Já". Za to by se mělo posílat na galeje.
Předmluva M. Altrichtera působí jako slohovka žáka, kterému se dostal do ruky odborný filosofický slovník a on se rozhodl, že všechny pojmy poslepuje spojkami.

Hanka_Bohmova
25.11.2017

Úvodní upozornění pro odborníky: následující slova jsou čirou dojmologií, ke kompetentnímu zhodnocení knihy mi chybí vzdělání i rozhled.

O Simone Weilové jsem poprvé slyšela jako studentka na přednášce Tomáše Halíka (pro Unii katolických žen :o)) a zaujala mě ta zmínka natolik, že jsem si přečetla její texty tehdy dostupné v češtině (Dobro, mez a rovnováha). Zanechaly ve mně silný dojem - svou radikalitou, přísnou čistotou, geometričností - podobaly se nelidsky přesným liniím. Jistým způsobem pro mě byly inspirující.
Nyní jsem si s odstupem času doplnila představu o životě této pozoruhodné ženy. Rozhodně nemůžu říct, že by se mi jevila jako zdravě integrovaná osobnost. Ale co na jedné straně může zastrašit a vzbudit odpor, může i připoutat pozornost a dát vyniknout konkrétní myšlence. Simone Weilová nebyla žena, která by se zastavila v půli cesty. Její potřeba účastnit se a dojít až do konce je fascinující. I když se mísí se sebezničujícími tendencemi, vnímám v ní velký kus poctivosti, neuhýbání. Nedokázala jsem se ubránit myšlence na starozákonní proroky.
Také jsem si na jejím vztahu k sobě samé, k vlastnímu tělu, k sebeodříkání zřetelněji uvědomila rozdíl mezi "nenávidět sebe" a "nevidět sebe". Zabývat se sama sebou negativně vs. mít oči jen pro druhého. Pro mě jako křesťanku je to důležité rozlišení.

Musím přiznat, že úvodní slovo (Michal Altrichter) ke knize jsem nějak nezvládla, ale nenechala jsem se odradit a zbytek už byl docela dobře vstřebatelný.

Na závěr připojím dvě citace ze Simoniných dopisů, uváděných v knize. Zdají se mi významné a obohacující i pro "obyčejného člověka", který se nijak zvlášť neoddává politice, náboženství ani filosofii:

"Pro mě osobně znamenala práce v továrně to, že všechny vnější důvody (předtím jsem je viděla jako důvody vnitřní), na nichž spočíval pocit mé důstojnosti, úcta vůči mně samotné, se radikálně rozpadly ve dvou či třech týdnech pod tlakem každodenního brutálního donucování. A nevěřím, že by to ve mně vyvolalo pocit revolty, nikoli - právě naopak, což bych sama od sebe nejméně očekávala - poddajnost. Poddajnost oddaného zvířete."

"Ve svých úvahách o neřešitelnosti Božího problému jsem tuto možnost nepředvídala: možnost skutečného kontaktu, od osoby k osobě, na tomto světě, mezi lidskou bytostí a Bohem. (...) Bůh mi ve svém milosrdenství zabránil, abych četla mystiky, aby mi bylo nezvratně jasné, že jsem si tento nečekaný kontakt nevybásnila z vlastní vůle."