JulianaH.
komentáře u částí děl
Jakoby héraklovský cyklus činů mladého hrdiny, silného, ale tvrdohlavého klefta, kterého vypravěč znával v dětství. Jednotlivé Vasilovy kousky (zabití hada, boj s Turky v balkánských válkách, rouhavý vstup do cesty velikonočnímu procesí nesoucímu epitafion...) se prolínají se vzpomínkami na život na Lesbu počátkem 20. století.
Myrivilis píše o soužití Lesbanů s nenáviděnými Turky, oslavách ústavy, s níž přišli mladoturci (můj vnitřní historik se raduje!), či o svěcení Velikonoc. V životě venkovanů, jak ho zachycuje, nacházíme ještě různá antická residua, třebas válečné tance (s bodáním dýky do stehna) nebo zlacení kopyt obětního zvířete (jalovičky obětované Panně Marii), ba dokonce hostinu u hrobu (což je, pokud vím, zvyklost ještě předhistorická a jinak v Evropě vymizela během středověku).
Hrdina Vasil je hrubián a arogantní hejsek, nicméně vypravěčovy dětské vzpomínky mají svoje kouzlo. Novela mi připomínala tvorbu Theodora Storma, asi by se také dala zařadit k žánru heimatliteratur (literatury domoviny). Je na ní dost znát vývojová opožděnost řecké prózy, ale chápu - v době, kdy panoval romantismus u nás, měli Řekové moc práce s vršením pyramid z tureckých hlav.
"... Bavil se pohledem na tuto sběř, která si říká muži!... Muži jsou jenom kralové!... A královny!..."
Pénelopin deník začíná jako rozmarný a hravý apokryf, jenž nás nechává nahlédnout do Odysseovy domácnosti po jeho odplutí z Íthaky. Autor pomocí anachronismů (odbíjení na kostelní věži) dává najevo, že nepíše prózu historickou, ale symbolistní. Pénelopu nám představuje coby machiavelliánskou tyranku, rafinovaně chytrou a přitom velmi ženskou.
Z této reinterpretace mytologie a dějin, plné aforismů a úsměvných nápadů (Pénelopé tahá opilého Homéra z taverny a nutí ho, aby jí převyprável Iliadu prózou), se ale postupně stává politická alegorie plná narážek na Metaxasovu Třetí ideologii, juntu plukovníků a občanskou válku 1944-6, nehistorikovi asi nedešifrovatelných. Před koncem se ještě objevuje působivý orwellovský jinotaj diktátora-Kirčina vepře, ale poslední kapitola už je jen bolestně prvoplánovou, zlostnou oslavou komunismu, útokem na náboženství i historismus a výzvou k třídnímu boji. Vtip, hra i egejské světlo začátku jsou ty tam.
Kdybych měla tu možnost, poradila bych svému minulému já, ať závěr přeskočí, jelikož zbytek dílka byl hodně dobrý.
Nápad pojmout předmluvu pohádkově není úplně špatný, ale zpracování nemá velkou faktografickou cenu. Například čtrnáctiletý H. Ch. Andersen nebyl do Kodaně vyslán oběma rodiči, jelikož jeho tatínek zemřel, když bylo chlapci jedenáct. Celý jeho dospělý život je v této předmluvě nahuštěn v takové zkratce, že se pravdě příliš nepodobá, a stylizován jako pohádka, jíž rozhodně nebyl. Pallasův pokus o interpretaci Andersenových dílek jakožto třídně uvědomělých asi ani nestojí za kritiku.
Lyrická krása - jarní noc na francouzském venkově sklonku XIX. století, v níž pan farář, dosud teleologický utilitarista, náhle pochopí, nač bůh noci vlastně „stvořil“.
„V malé zahradě jeho, stopené v jemném světle, ovocné v řadách rozestavené stromy stínem na stezky promítaly tenké svoje haluze, jedva oděné zelení, kdežto košatý zimolez, rozplazený po domovní zdi, libým a jako cukrovaným šuměl dechem a v tichý a vlažný večer zavíval vonnou svojí duší.“
Princezna chtějící vést hlubokomyslný rozhovor zněla slibně, proto mě dialog mezi ní a Hloupým Honzou silně zklamal. Načež jsem si vzpomněla, že tuhle pohádku – na téma mrtvá vrána opečená na dřeváku a servírovaná s omáčkou z bláta – jsem vlastně někdy velmi, velmi hluboko v dětství slyšela, ale zapomněla jsem na ni. Ani se tomu nedivím.
Chrobák závidí císařovu koni jeho podkovy. Z uražené ješitnosti opouští stáj a vydává se na cesty. Zde se setkává s domáckými ropuchami, hrdými škvořími matkami i chrobáčí rodinou, která za něj provdá svou dceru (již hrdina vzápětí sprostě opouští). Nikde není spokojen. Nakonec málem přijde o život kvůli chlapcům, kteří ho přiváží na lodičku a pustí po jezeře; bezpochyby obraz krutých dětských her s hmyzem, kterým se v 19. století příliš nebránilo. Konečně se vrací zpět do stáje. Místo aby však na cestách zmoudřel, nyní se domýšlí, že kůň obdržel zlaté podkovy kvůli němu, svému chrobáčímu jezdci.
Jedna z mála páně Andersenových pohádek, kde se neřest nedočká trestu. Abnormálně protivný hlavní hrdina mi evokoval biedermeierovské měšťany - a možná to nebyla úplně nemístná asociace, však závěr „doma nejlépe“ biedermeierovský je.
„Tamhle sedí pěkný exemplář ropuchy!“ řekl přírodozpytec. „Tu si musím dát do lihu!“
„Ale vždyť tam máš již dvě!“ řekl básník. „Nech ji klidně sedět a radovat se!“
„Ale ona je tak krásně ohyzdná,“ pravil druhý.
Pochopila jsem tuhle pohádku jinak a nevylučuji, že nesprávně. Ale mně přijde, že autor touhu* malé ropuchy oceňuje a chválí a že závěr není trestem, nýbrž náhodou, která má příběh prostě ukončit (jinak by mohl být perpetuální). Vždyť spisovatel říká: „A přece měla právě ona drahokam: věčnou touhu a chuť vzhůru. Stále vzhůru! Zářil v ní, zářil v radosti, zářil v chuti k životu.“ To přece zní jednoznačně kladně. Navíc byl sám H. Ch. Andersen vášnivým cestovatelem (tak jako ropuška) a sám prožil závratný sociální a intelektuální vzestup („Stále vzhůru!“): dostal se z chudé domácnosti ševce a pradlenky do salonů celé Evropy. Takže ne, mně vůbec nepřijde, že by titulní hrdinku odsuzoval.
* němčina má pro tuhle emoci slova Wanderlust či Fernweh, čeština... hm, nic
Jé, to bylo nečekané a velmi milé setkání! Díky za tuhle příhodu z Thorvaldsenova života, o níž jsem netušila.
Připomnělo mi to historickou anekdotu, podle níž Goethe v Karlových Varech hluboce smekl před šlechtou a uhnul jí z cesty, zatímco Beethoven si vykračoval středem s argumentem, že urozených je mnoho, leč „Beethoven je jen jeden“. Ať žije aristokracie ducha!
Míč a káča jsou do sebe zamilovaní, ale káča si odmítá míč vzít, neboť je vznešenějšího rodu. (SPOILER) Její pýcha je potrestána, když obě hračky zapadnou do strouhy a ona shnije, kdežto míč je vyzvednut. U pana Andersena se kajícím provinilcům zpravidla druhé šance nedávají. =(
Vyznání autorova vroucího dánského vlastenectví a nacionalismu.
Starý řezbář zhotovuje na příď lodi sochu Holgera Dánského a dánský štít. Při tom vzpomíná na Holgera spícího v Korunním hradu nad Oresundem, dokud nebude Dánům nejhůře, a na jednotlivé osobnosti dánských dějin i současnosti, symbolizované srdci a lvy na státním znaku. Nezmiňuje jen středověké krále a královny (Knuda, Waldemara, Markétu, Bedřicha VI.), nýbrž i další osobnosti: kazatele Hanse Egedeho, námořníka Hvitfeldta, astronoma Tychona de Brahe, dramatika Holberga a sochaře Thorvaldsena, z nichž poslední byl jeho přítel.
Nádherné, že text o slavných Dánech napsal ten, koho si dnes s Dánskem většina cizinců spojuje nejvíc. A můj vnitřní historik (i nacionalista) plesá.
„První plamen vedl jej do úzkého, temného vězení; tam seděla krásná ženština, dcera Kristiana IV., Eleonora Ulfeldová; a plamen usedl jako růže na jejím lůně a srostl v jedno s jejím srdcem; byla to nejšlechetnější a nejlepší všech žen Dánska.
[Královská tato dcera, choť z velezrády obviněného Corsika Ulfelda, jejížto jediná vina byla věrná láska k svému nešťastnému manželu, ztrávila dvaadvacet let v nejhnusnějším vězení, až její pronásledovnice, královna Žofie Amalie, zemřela.]“
Specificky dánská pohádka založená na dánských reáliích. Totiž na městech ostrova Seeland, jež se má Ťok naučit do hodiny zeměpisu a jež si nakonec osvojí, až když usne na učebnici.
Snad je tak trochu vhledem do autorovy studijní metody, kdy mu látku prostředkovala bohatá fantasie. A možná jde i o ohlas páně Andersenových četných cest a výborné znalosti soudobého kulturního prostředí. Jako mnemotechnická pomůcka dánským školáčkům jistě přišla (přijde?) vhod. :-*
PS. Právě na Seelandu vzniklo Ošklivé láčátko.
Alegorie, v níž dva čarodějové pozorují zvětšovacím sklem mikroorganismy v kapce bahnité vody. Ten, který neví, nač se to právě dívá, se domnívá, že zuřící boj mezi živáčky, vzájemně si rvoucími končetiny, je zmenšeninou Kodaně.
Drobný text vyšel roku 1847, tj. víc než desetiletí před publikací Darwinovy/Wallacovy teorie o původu druhů. Přesto ztvárňuje (pseudo)darwinovskou představu o přírodě jakožto bojišti všech proti všem, od mikroorganismů po lidi. A mě to upoutalo.
Měšťané kvečeru slýchávají znít z lesa podivuhodný zvon, ale nikdo neobjeví kostel, v jehož zvonici by mohl viset. Jednoho dne se ho vypraví hledat skupina čerstvě biřmovaných chlapců a dívek. Na cestě lesem se mnozí zastavují či vracejí, takže když slunce zapadá, po zdroji velebného vyzvánění pátrají už jen dva hoši, každý sám: syn krále a chudáka. [spoiler] Nakonec pochopí, že chrámem, jenž je volá, je samotná boží příroda.
Omlouvám se za hodnocení 3/5*, ale mě tzv. přírodní teologie, spatřující v přírodě projev boha, prostě štve. Je tak typická pro protestantismus 19. století (a současný islám) a tak strašně, strašně nesmyslná.
Tklivý příběh ze života, byť s pohádkovým motivem živého cínového vojáčka. Hlavní roli v něm hraje starý, krásný, ale pro tolik současníků bezcenný dům. Popis proto dominuje nad vyprávěním a lidé slouží spíš jako kulisy místu, nikoli naopak. O osamělosti a stáří člověka i jeho obydlí, jež oba proud času zanesl někam, kam nepatří.
Poprvé jsem ho četla na základce v čítance svojí mladší sestry a už tehdy se mi líbil.
Velmi zvláštní pohádka, jakoby dvoudílná (první část by mohla fungovat samostatně), vybavená vysloveně surrealistickou fantasií: lucerna rozmlouvá na ulici s hlavou slanečka (!), trouchnivějícím dřevem a světluškou.
Mě zaujala i v souvislosti se systémem moderního veřejného osvětlení, které postupně do Dánska pronikalo krátce před spisovatelovým narozením a během jeho dětství.
Vypravěč jako hošík vyslechne příběh o starém náhrobním kameni, jejž koupil jistý hospodář při rušení hřbitova. Náhoda kámen zachová, zatímco ostatní náhrobky jsou rozbity na dlažbu, a nyní si na něm děti hrají a služky sem dávají schnout nádobí.
Když přijde řeč na jeho nápis, místní stařeček se rozpovídá, že v dětství znával jeho majitele. Byl to starý selský pár, čistý, upravený a křesťansky dobrotivý. Nyní jsou však nebožtíci odsouzeni k zapomenutí, neboť – slzí – všechno pomíjí. Malý H. Ch. Andersen, vyhlížející oknem na náhrobek, si ovšem umiňuje, že vzpomínce na stařečky nedá zapomenout a že jejich příběh uchová – což také činí.
Asi nejsem objektivní, ale mám pro tenhle druh pověsti výraznou slabost. Myslím, že lidský život je vždycky hoden vyprávění. Proto jsem vděčná, že se nám – náhodou a díky básníkovi – zachoval příběh dvou historicky nedůležitých, byť jistě zajímavých dánských venkovanů z osmnáctého století.
Opět klasická indoevropská pohádka – tentokrát o zlém boháči a lstivém chuďasovi. Druhý jmenovaný přišel k majetku podváděním, vydíráním, asistencí při sebevraždě, nabádáním k vraždě a vraždou, načež žil šťastně až do smrti, hurá.
„Pokaždé, když umře dobré dítko, přichází anděl s nebes na zemi, vezme mrtvé dítko do náruče, rozvine své veliké, bílé perutě, poletuje přes všecka místa, které dítě milovalo, a natrhá plnou hrst květin, a donese je k Pánubohu, aby u Něho krásněji zkvětly, nežli na zemi. Bůh přitiskne květinu ke svému srdci, ale oné květině, která dítku byla nejmilejší, dá políbení, a pak dostane květina hlas a prozpěvuje v blaženosti věčné ve spolku s anděli chválu Pánu na výsostech.“
Tohle mě extrémně zasáhlo. Nejen nádherným básnickým obrazem v úvodu a celkově myšlenkou, že do nebes přicházejí i květiny, a to jakožto individua. Určitě teologicky a filosoficky důležitá koncepce (byť „kacířská“), na niž nezapomenu! I příběh byl nádherný. Dokonce jsem ani nepředvídala pointu (čekala jsem, že to bude trošku jinak). Jedna z nejkrásnějších pohádek pana Andersena, které jsem četla; klenot, z jehož objevu v překladech z 19. století se raduji. Trochu se podobá „Pěti hráškům v jednom lusku“, ale dalece je předčí, takže nechápu preferenci současných editorů.
Realistický začátek, v němž hrdinovi umírá tatínek a on se vydává na putování letním Dánskem, se tváří spíše jako povídka. Po něm se však rozvine klasické pohádka plná univerzálních árijských motivů – nevím, zda a nakolik panem Andersenem nějak upravených či invenčně zkombinovaných. Princezna popravuje nápadníky, kteří neuhodli, nač myslí; hrdina se slituje nad nebožtíkem a jeho dobrý skutek je odměněn (tak jako v „Lišce Ryšce“); trojité opakování atd.
Původní je krása autorova jazyka a bohatství jeho fantasie. Najdeme tu pestré korunované pavouky spřádající mosty či zámky pro víly, jedovaté hady, jimž z tlamy rostou ohnivé květy, trůn z koňských koster a myších kůží... A v neposlední řadě motiv nad motivy, úžasnou princezninu zahradu, kde na stromech visejí dávno zetlelé mrtvoly jejích nápadníků (jo, tohle se mi fakt líbilo).
Ale stejně jako Jass jsem byla na straně té „nesprávné“ dvojice (její vztah mi přišel mnohem romantičtější). A jelikož ke klasickým pohádkám mám až fyzický odpor, u téhle jsem poněkud trpěla.
Pohádka o živém kohoutu, chlubivém nadutci, a kohoutu kovovém, omrzelém světákovi. Má velmi zvláštní poselství, na dětského čtenáře možná příliš složité, snad tedy určené spíše dospělým (?). U tohoto příběhu jsem každopádně ocenila výslovně formulované epimythion (ponaučení), které bych bez autorovy pomoci nevyhmátla.
A moc se mi líbí charakteristika kohouta na střeše i ostatních ptáků:
„Ač mlád, nově ulit, byl příliš usedlý a rozumu plný. Již od svého narození choval se vážně a rozumně, nepodobaje se nijak těkajícímu ptactvu v oblacích: vlašťovkám, skřivanům atd. Pohrdal těmi „cvrčky“, těmi nepatrnými a prostými. Holubi jsou sice velcí, čistí a lesklí jako perleť, vypadají částečně jako kohout větrník, ale jsou tlustí a hloupí, všecky jejich myšlénky čelí jen k tomu, aby si nacpali žaludek [...]. Tažní ptáci neopomíjeli zavítati k němu návštěvou, vypravovati mu o cizích zemích, o vzdušných karavanách, i všelijaké hrozné události a dravém ptactvu. Poprvé bylo to ovšem nové a tedy zábavné, ale později spozoroval kohout větrník, že opakujou staré věci (...).“