JulianaH.
komentáře u částí děl
Zaručeně moje nejoblíbenější povídka. Na rozdíl od ostatních mi připadala doopravdy vtipná a pastora jsem si okamžitě zamilovala.
Ursula přijíždí do Londýna s vulgárním papouškem Mojžíšem, kterého koupila od námořníka, aby udělala radost starému pastorovi. Ten byl exkomunikován kvůli důvěrným vztahům s chlapci, takže Durrell soudí, že si s papouškem bude rozumět. [spoiler] Nakonec se papoušek stává pro pastora zdrojem nových potíží, jelikož samozřejmě přitahuje chlapce z okolí.
Povídka představuje americký Jih 80. let. Durrell si všímá podivných představ Jižanů o Británii (královna pořádá bály, Britové nosí výstředně staromódní oblečení a mají fascinující přízvuk), vztahu k vlastní minulosti (bláznivý strýc hostitelky věří, že žije za občanské války) i jejich názoru na černochy („Fred není žádný negr, mám od jeho předků účtenku“). Titulní postava je svérázný starý sluha, který z náboženských důvodů odmítá pijanství, a tak celá rodina pije alkohol z láhví od Coca-Coly.
[spoilery] Vypravěč během plavby po řece Paraná přijme pozvání jiného Brita Mentona, aby se ubytoval v jeho domě. Ukáže se, že jeho hostitel je nejen alkoholik, ale také bývalý kat ve státních službách, který vídá přízraky mužů, jež popravil. Za bouřlivé noci přízraky zasednou v zrcadlovém sále, aby rozhodly o Mentonově osudu. Ráno ho vypravěč najde oběšeného.
Hádám, že právě tohle je jedna z povídek, kterou Durrell přetvořil ze zážitku někoho jiného a vylepšil si ji obrovskou dávkou básnické licence. Mně přijde nevěrohodná a klišovitá (jsou tu typické hororové motivy jako bouřka nebo zrcadla, v nichž se objevují mrtví).
Vedle titulní povídky (Vdáváme matku) mi tato připadala nejlepší a nejzajímavější, i když popisy byly na můj vkus zdlouhavé. Také nedává smysl, že se Claire pozastavuje nad volbou nového jména, než je to rodné, když přece jako jeptiška už nese jméno řeholní.
[spoiler] Vypravěč se v Monte Cassinu seznámí se starou dámou, vášnivou hráčkou, která vlastní množství večerních rób. Slečna Booth-Wycherlyová se mu svěří, že zanevřela na církev, když se jako dívka odhodlala k potratu a její farář pro ni nenašel pochopení. Před smrtí odmítne odkázat svoje šaty, téměř jediný majetek, církvi jako takové, ale věnuje je sirotčinci. Jeptiška Claire v tom vidí boží znamení, oblékne se do jedné ze slečniných rób a spolu s přítelem Michelem zkusí v kasinu vsadit peníze, aby sirotčinec mohl přistavět další budovy a nemusel odesílat část chovanců pryč. Samozřejmě ji provází zázračné štěstí a Claire opakovaně vyhrává. Z řádu je ovšem vyloučena.
Děti Durrellovy napadne provdat maminku, což Louisa odmítá a jejich kandidáta, profesora s nevyslovitelným jménem, rozhořčeně vykáže. Pointu samozřejmě neprozrazuji, ale řekla bych, že je předem jasná.
Povídkám z Korfu nelze upřít kouzlo. Mám ráda úvodní scénu, kdy si členové rodiny u snídaně navzájem sdělují novinky z časopisů a korespondence, přičemž nikoho vlastně nezajímá, co říkají ti druzí. A upřímně mě pobavil Larryho vtip u Lugaretiiných nohách.
Durrell provází číšníka Ludwiga po jihoanglickém Bournemouthu a baví se tím, že Ludwig jen stěží rozezná vtip od vážně míněné poznámky. Korunou povídky má být výlet na hrad, kde si autor ve snaze udělat dojem na americkou turistku vymýšlí báchorky o servírování celeru střílnou a podobně.
Nechápu, jak někomu může něco podobného připadat vtipné. Durrellův humor moc nemusím, a tady mě navíc odrazovala jeho snaha okouzlit v jednapadesáti letech jakési děvče. Obě věci mě utvrdily v tom, že ten člověk nemá soudnost.
Pardon, ale je to nehorázná blbost. Bardbury očividně vůbec nechápe, jak funguje evoluce.
Smrt jedince určitého druhu přece neznamená, že zmizí pokolení, které by jinak zplodil. Vždy se rodí víc jedinců, než kolik jich může přežít, a uprázdněné místo zaujme někdo jiný. Potomky zašlápnuté myši nahradí potomci jiné myši, kteří se tak dostanou ke zdrojům, jež by jinak spotřebovala první myš.
Smysl by to dávalo jen u konkrétního, a navíc geniálního jedince, který je nenahraditelný.
Navíc naprosto předvídatelná pointa.