yenda1
přečtené 194
Úžas, radost a paradoxy života podle G. K. Chestertona
2014,
Gilbert Keith Chesterton
Pokud rádi a často navštěvujete krajiny myšlení, krajiny obrazů, imaginace, pokud se rádi řídíte logikou, zdravým rozumem a nevadí vám paradox i nonsens, nemůžete nemít rádi Chestertona. Kniha je vlastně souhrnem citátů, myšlenek a postřehů, které Tomský vybral z desítek Chestertonových prací. Jedná se o jednu z těch vzácných knih, které se svou povahou hodí na noční stolek, na záchod,do veřejné dopravy, k čekání než Vám číšník přinese jídlo, ano i k pivu a cigárku, když čekáte než dorazí kumpáni. Trochu ochutnejte: Víte jak se pozná hlupák? Jednoduše, hlupák mluví jako by byl vševědoucí. Jsou jenom tři věci, kterým ženy nerozumějí: volnost, rovnost a bratrství. Největší slabostí demokracie je smutná skutečnost, že máme v politice jen ty, kteří tam být chtějí, a přitom by tam měli být ti, kteří tam být nechtějí. Knihu nevlastním, což se budu snažit napravit co nejdříve. Výborná kniha pro ty, kteří již s Chestertonem měli tu čest, pro připomenutí a šťastné shledání s jeho myšlenkami. Výborná i pro ty, kterým může posloužit jako úvod do hlubšího se ponoření do tvorby jednoho z největších myslitelů minulého století.... celý text
Piknik u cesty
1985,
Arkadij Strugackij
Každá kniha, která člověka coby tvora značně sebestředného a pyšného z této pozice vystrkuje, stojí za přečtení. Piknik u cesty úspěšně bourá přesvědčení, že se snad mimozemská civilizace cíleně vydala na naší planetu, že bažila po tom nás poznat a ze samé lásky nám tu nechala na spousty krásných předmětů. Piknik je pořád jenom piknik. Ona civilizace prostě pádila jenom tak kolem. Modrá planeta posloužila za příhodné místečko k občerstvení, k neplánovanému občerstvení. A jako po každém pikniku, na místě jeho konání zbude nějaký odpad. Možná blyštivý, možná zvláštní a pro nás zázračný. Ale pořád odpad a zbytky.... celý text
Pchjongjang – Výlet do Severní Koreje
2009,
Guy Delisle
Jde z toho na mě zima. Zážitky cizince ze země, která je až tak moc v prdeli, že ve srovnání s ní je téměř každý kout naší planety, roven vrcholu svobody. Severní Korea je největší divadelní scénou na světě. Tragicky absurdní, absurdně tragická, kysele úsměvná. Herecká ansámbl čítá přes 20 miliónů "dobrovolných" herců. Hladových a vystrašených. Musejí své party hrát přesně jinak pošupajdí na "převýchovu" do táborů, které prý neexistují. "Režiséři" a "loutkáři" připravují své scénáře za vysokou zdí ve vládní čtvrti, odkud vyjížděj Mercedesy. Velké divadlo velkého vůdce se hraje do písmenka dle státního scénáře/ideologie Čučche = Absolutní soběstačnost, velmi, opravdu velmi vtipné pro nás tady venku, tragické pro ty uvnitř onoho "ráje na zemi". Co by to bylo za divadýlko bez pořádných rekvizit. Když píšu pořádných, myslím pořádných. Obří betonové obludnosti, obrazy věčného prezidenta, Kimův dům, hory, věž Čučche, silnice vedoucí do nikam, cosi rozestavěného, avšak obřího. Musí to být velké.. Potěmkin by zíral, v Severní Koreji dovedli jeho vesničky k děsivé dokonalosti. Po celý příběh byl průvodce/překladatel vykreslován jako lehce negativní postava. Byl to pořád ten policajt, který autora kontroloval skorem i na WC. Ovšem on měl celou dobu hlavu v oprátce. Stýkal se s cizincem, měl ho na povel. Závěr komiksu, kdy se Delisle vytratí do města sám mluví za vše. Vrátí se zpět a rozklepaný potem promočený překladatel vyřkne větu vysvětlující vše: "Ještě že nemáš foťák."... celý text
O svobodě a náboženství
2008,
Jonathan Sacks
Nádherné myšlenky člověka, jehož intelektuální vhled, morální síla a kouzlo výřečnosti mi vyrazili dech. Silná kniha, nabitá silnými myšlenkami. Za vše malá ukázka(zkrácena): Ditě jako zázrak Bůh několikrát Avrahamovi slibuje početné potomstvo. A jaké je realita ? Avraham má mnoho stád, stříbra a zlata. Má vše – s výjimkou dětí. První zaznamenaná Avrahamova slova Bohu byla slova prosby o děti. Prosba o budoucí generace. První Žid se bál, aby zároveň nebyl i posledním. Pak se narodil chlapec. Sára dala Avrahamovi svou služebnou Hagar s nadějí, že jim porodí syna. Stalo se a syn dostal jméno Jišmael (Bůh vyslyšel). Avrahamovy modlitby byly vyslyšeny. Jišmael se však neměl stát synem osudu Avrahamova. Co se děje? Bůh tvrdil, že Avraham bude mít syna se Sárou. Oba se smáli. Jakže ? Oba jsme staří. Sára už byla dávno za menopauzou. Přesto se jim syn narodil a oni mu dali jméno Smíšek – Jicchak Zdá se, že příběh má happy-end. Po všech slibech a modlitbách se Avraham a Sára dočkali syna. V tu chvíli přichází ledová sprcha, která mrazí i po staletích. Bůh řekl Avrahamovi: „Avrahame !“, a ten odpověděl: „Zde jsem.“ „Vezmi svého syna, svého jediného syna, Jicchaka, kterého miluješ, a jdi do země Moria. Tam mi ho obětuj jako zápalnou oběť na jedné z hor, kterou ti ukážu.“ Avraham bere svého syna. Tři dny putuje, vyleze na horu, připraví dřevo, sváže syna, vezme si nůž a napřáhne ruku. V tu chvíli se ozve nebeský hlas: „Nevztahuj na toho chlapce ruku !“ Zkouška je u konce. Jicchak přežil. Naše tradice má mnoho odpovědí, ale jedna všechny přesahuje. Říká, že si ceníme právě toho, na co čekáme, vážíme si toho, co jsme málem ztratili. Život je plný podivností. Narození dítěte je zázrak. Právě proto, že je to tak přirozené, bereme to často jako samozřejmé. To je důvod, proč na úsvitu židovské historie zkoušel Bůh Avrahama a Sáru dlouhým čekáním, nenaplněnou nadějí a obětováním syna, aby jejich potomci nikdy nebrali své děti jako samozřejmost. Každé dítě je zázrak. Být rodičem může být způsobem, jak se nejtěsněji přiblížit Bohu – stvořením života aktem lásky.... celý text
Božská komedie
1952,
Dante Alighieri
"Jsem čtverhran, stojím, ať vržen jakkoli." Vladimír Mikeš o Komedii hovoří jako o nejmodernější, nejsoučasnější básni, jaká byla kdy napsána. Komedie je jeden obrovský jinotaj. Nic není jak se zdá, vše má svůj význam. Dante nás četbou nutí k důkladnějšímu studovaní poměrů ve Florencii. Bez toho není možné pochopit ty zástupy lidí defilující Peklem. Nutí nás probírat se jeho současníky, mýty, filosofií, teologií, politikou, literaturou a samozřejmě láskou. První četba je takové demo, ukázka, seznámení. Není možné u něj zůstat a být spokojen. Není možné být tímto až nadpozemským dílem po jedné četbě zcela naplněn. Četl jsem Bablerův překlad knihy s kresbami Botticelliho, který má naprosto masivní poznámkový aparát. V novém vydání byly poznámky trochu pokráceny, což zamrzí. Čtěte Danta. Čtěte Komedii, později označenou za Božskou. Projít téměř 15 000 veršů je svým způsobem na počátku Peklo, po trochu zvyku Očistec a ke konci, kdy už Vás Beatrice táhne sférami vzhůru, se promění v Ráj. A pokud chcete do Ráje musíte projít Peklem, o tom žádná.... celý text
Vědomí konce
2012,
Julian Barnes
Otřesná kniha. Plná nejistot, proměnlivých situací, nestálých a nespolehlivých obrazů, výjevů, charakteristik. Kniha, ve které jsme svědky přerodu jistot v nejistoty. Co se situací provádí paměť? Co provádí s lidmi v nich? Adrian Finn pronese několik vět, cituje Camuse, Nietzscheho. Tony Webster si ho zařadí do kolonky filosof. Jakékoliv Adrianovo konání bude Tonym nahlíženo jako konání člověka, který má hloubku a musí mít přeci nějaký vyšší smysl. V kontrastu k Adrianovu činu stojí čin Robsona, který je už předem Tonym a jeho kamarády považován za „klidného chlapce bez špetky fantazie.“ Jejich představy o něm jsou jako brýle, kterými nahlíží jeho život a všechno co se v něm děje. A to dělá Tony za našeho svědectví neustále. S Veronicou, s jejími rodiči, s Margaret, se Susie. Z pouhých gest, útržků slov, rozmazaných obrazů a na základě své nejisté paměti nám předkládá svou verzi životního příběhu. Svou verzi o sobě samém, kterou si dobře vyfabuloval, aby byla v konfrontaci se svou vlastní minulostí v podobě svého vlastního dopisu, rozbita na prach. Anita Brooknerová označila Vědomí konce za Barnesovu „nejtlustší knihu“. Z těch 150 stran se totiž klidně může stát, a patrně stane, klidně 600 a víc. Kniha jakoby předpokládala a vyžadovala opětovné čtení. A velká přednost je v její následné interpretaci, která může mít mnoho a mnoho rovin. V tomto multi-významovém pojetí, kde si je každý výklad roven, připomíná klasického zástupce postmoderní literatury. Výborná kniha, protože způsobí otřes. Barnes totiž při všudypřítomných zamyšleních a reflexích vzbuzuje ve čtenáři, ve mně určitě, pocity, kdy se přistihnete, že přemítáte nad svým životem, nad svou historií, která také zavání fabulací. A ta je plná bolesti, kterou jsme způsobili druhým. Je plná chyb a přešlapů, trapných chvilek, návalů zlosti, přecitlivělosti, egocentrismu. Možná jsme je všichni tak trochu vytlačili, ale i když vás neznám, neříkejte mi prosím, že se vás to netýká. Když si teď pročítám svůj komentář beru si k sobě Vědomí konce. Vidím zástup poznámek, které ke knize mám. Mám chuť celý komentář smazat a začít znovu. Mám chuť mluvit o Proustovi, Kunderovi, o trasách po kterých jsem se nevydal, o změně minulosti ve vtipné historky, o tom jestli je možné slovy způsobit určitou událost...... Vidíte? Nemá to konce. Otřesná kniha.... celý text
Smrt je mým řemeslem
2005,
Robert Merle
Bojme se přílišných konformistů. Bojme se lidí, kteří prostě jen dělají svou práci. Poněvadž pokud mají úkol, splní ho. Oním úkolem není nic menšího než "vyřešit" určité množství jednotek. A poněvadž se pyšní vynikajícími organizačními schopnostmi, dosahují "skvělých výsledků". Poslouchají, jsou pilní, otázky nekladou. Pokud takoví lidé dokážou škrtat, podepisovat a nedbají co; pokud jejich jedinou starostí jest technický problém spočívající ve "vyřešení" co největšího počtu jednotek, za co nejkratší dobu s minimem prostředků; pokud se dokážou po "pracovním" dnu vrátit k rodině a normálně fungovat a pokud je jim jedno, že ony jednotky jsou lidé, pak ano, můžou s klidem řídit továrnu na zpracování dřeva či továrnu na zpracování lidí. Rozdíl nepoznají, vinu cítit nemůžou.... celý text
Othello
2009,
William Shakespeare
Othello jest krásnou postavou. Ač černý, což ho jaksi vyděluje, platí za lepšího člověka než se dá říct o většině bílých Benátčanů. Kam vkročí, tam zavládne klid a smír. Mluví krásným, vzletným jazykem, aby ne, je zamilován, čerstvě ženat. Láska ho potkala na prahu padesáti let a o to je vlastně celé vyústění hry tragičtější. Věří velkým slovům, věří v lásku, pravdu a čest. A tím je vlastně v určité nevýhodě oproti cynikovi a padouchovi z největších, oproti Jagovi. Jago kam vkročí, tam je svár. Puch pomluv, lží a nedůvěry zamoří prostor kolem něho, na samotného strůjce se však nevztahuje. Othello věří, že jeho povolání je posláním, není žoldák. Jago oproti tomu chce nadělat prachy, naplnit měšec, tahat z blbců peníze. Čest je mu k smíchu, výborně ji však předvádí. Je velmi inteligentní, chytřejší než Maur. Brilantní pozorovatel a znalec lidí, v mžiku je má přečtené. Je to výkonný umělec čirého zla. Ale proč ta nenávist vůči Othellovi? Představuje vše, co Jago nemá. Cítí se ukřivděn. Nafintěný panák Cassio, Othellem jmenovaný, mu vyfoukl post zástupce. Maur má krásnou, mladou ženu, navíc dceru významného Benátčana. A samozřejmě je tu důvod rasový, Jago s nelibostí nese, že mu vládne "ten negr pyskatej". Ovšem největší rozdíl a důvod k nenávisti je asi zakopán hlouběji. Setkávají se zde dva bytostně protikladné přístupy k životu. Největším z rozporů je přístup k lásce samé, Jago jí není schopen. Nedokáže pochopit, jak vůbec může někdo jako divoch černý někoho milovat. A maurova láska je opětována. Jago všechny tyhle nesmysly spláchne pod pojem chtíč. Vše je chtíč, postel, rychle použít a jít dál. Láska je zhovadilost....tato Jagova slova se ozývají s obměnou celá staletí v životech lidí mimo prostor divadla. Othello není žárlivec. Naopak. Svou ženu miluje a věří ji. Ale má podstatnou "vadu". Je důvěřivý, věří v přátelství Jagovo, ač on je nebetyčným zlem, sketou. Věří v Jagovu čestnost, poctivost. Jago je velký rétor, geniální rétor. A tím se stává vládcem celého prostoru, lidé kolem něj jsou pimprlata, tahá s nimi umně po šachovnici. Plán mu vychází, postupně se zbavuje soupeřů. A tepe do duše Maura, rozleptá ji, nakazí, rozdrtí způsobem nevídaným. Desdemonina láska k Othellovi je bezmezná. Na svatebním loži prosí Othella o odklad, vše se vysvětlí když posečká. On ji nedá ani minutu, ačkoliv, když na začátku hry Othello potřeboval její pomoc ona neváhala a vprostřed noci přišla svědčit v jeho prospěch. Jago společně s Richardem III. je velkým padouchem. Ale Richarda ještě "překonává". Richard se v závěru vyznává ze svých vin ( "Nikdo mě nemá rád"). Když má však spoutaný Jago vysvětlit své pohnutky tváří tvář šílenému vyústění hry, pronese: "Neptejte se. Co víte, víte. Od této chvíle nepromluvím slovo."... celý text
