yenda1

Příspěvky

Opuštěná společnostOpuštěná společnostErik Tabery

Erik Tabery mne zajímá už delší dobu. Vážím si ho jako novináře i jako člověka o jehož morálních a lidských kvalitách nepochybuji. Respekt moc nečtu a občas se s Taberym názorově míjíme. Na jeho nejnovější knihu sem se chystal delší dobu, nakonec jsem se rozhodl pro audio verzi a dobře. Načtená je špičkově.

Opuštěná společnost je kniha poctivá. Je za ní cítit spousta přečtených textů. Je za ní cítit člověk z novinářské branže, který mnohé viděl z první řady. Je za ní cítit láska k tomuto národu. Poněvadž starost je důkazem lásky a onu starost Tabery touto knihou vyjadřuje.
Po historickém úvodu se těžiště knihy přesune k tématům, kde Tabery vystupuje jako advokát. Brání pravdu proti její relativizaci, brání fakta proti konspiracím, brání nevládní organizace proti jejímu znevažování, brání intelektuály i odborníky proti tmářům a populistům. A zároveň vše výše zmíněné kritizuje. Z podporou historie, konkrétních osob, jejich výroků i doložených činů.
Zvláště mne potěšil exkurz do politického života Miloše Zemana. Proměna z kdysi brilantního a trefného myslitele do hroudy prolhané a pomstychtivé beztvaré hmoty je až strašidelná. A také člověk zjistí proč Zeman tolik a rád lže. Poněvadž to funguje. I Odhalení lží trvá déle a většinou už je po volbách. Které Zeman díky lžím vyhraje. Jednoduchý příběh, který se opakuje od poloviny 90. let až po jeho poslední prezidentské kampaně. Jeho mozek už žije plně v totalitě a jede v autoritářském modu. Každým, kdo nemá hlavu v jeho rektu, opovrhuje, kdo si ho dovolí kritizovat, toho s podporou užitečných idiotů zničí. Z Peroutky chce (znovu pomocí nestoudné lži) udělat obdivovatele Hitlera, aby jako ukázal jak jsou ti novináři zkažení.
Stejným způsobem je zpracován Andrej Babiš. Další výrazná a úspěšná postava současnosti. Pokud slyšíte přímé citace a jeho pozdější činy chce se člověku brečet a smát zároveň.
Zdálo by se, že kniha člověka od politiky ještě více odradí, na mne měla opačný účinek. Ukázala mi, že se o ní nezajímám dostatečně. Musím přidat.

Ke knize se ještě v příštích dnech vrátím. Některé pasáže podrobím důkladnější analýze. Některé uváděné práce se pokusím obstarat.

30.10.2018


Europeana: Stručné dějiny dvacátého věkuEuropeana: Stručné dějiny dvacátého věkuPatrik Ouředník

Jako když vám to dějino vypráví děcko. Jde to přímo na čistej střed, žádný velký okecávání. Mrtvolky, sex v autě, žvejkačky, studenti a reklamy pěkně naskládáný za sebou, před sebou a vůbec jde všemi směry a číst tak můžete i pozpátku a v textu můžete přeskakovat, pořád to bude dávat nesmysl.
Vyprávění o 20. století předčí všechnu fikci a někteří se snaží to utrpení zlehčovat, páč prej můžete zabít pár lidí plus hodně nul k tomu, hlavně když to myslíte dobře jako Semelová.

Ale zlo století minulého se nemůže rovnat peklu na zemi co máme my v historii nevídání infantilové lomeno narcisové a zažíváme ho každý den. Například PENIS řečený v radiu a je zaděláno na kulturní revoluci jak nás to strašně vystresne. A co teprva strach o to, aby nás někdo ocenil?

A proto dejte palce, nechte mne vyhřát na slunci mé zbytečnosti. Nebo se rozbrečim.

10.08.2018


AlchymistaAlchymistaPaulo Coelho

Kniha své doby. Coelho přesně v duchu svých esoterních kolegů vybrakoval co se dalo, rozstříhal, slepil a vydal. Pokud ke knize přijdete s jistou čtenářskou zkušeností, nejednou vás napadne: "Tohle jsem už někde četl. A tamto už jsem u někoho viděl." Vaše tušení budou správná. Coelho je chytrý a jistě četl a zná. A moc dobře ví, že lidé se nechtějí probírat tuny náročného textu. Tak všechno zředí, zjednoduší, zahraje na strunu narcismu. Líbivých lží je však po mém vkusu až moc.

Všichni jste skvělí, úžasní. Hrajete hlavní roli v Historii světa. Následujte svůj Osobní příběh (ty vole!!?), dokážete všechno o čem sníte, prostředky k tomu máte ani to nevíte. Jste chudí? Osud. Jste bohatí? Osud. Jste slavní? Vosud přeci. Hvězdy to chtěli.... a taky vesmír.

Máte rádi horoskopy? Alchymistu budete milovat. Stejně jako zmíněné z prstu vycucané předpovědí, velmi umně skládá vágní a dostatečně "hluboké" myšlenky, aby se v tom našel každý. A co se nestane? Zázrak! Sedí to.

Tak pravil NEW AGE.

(Tento komentář zmizel. Napsal u uveřejnil jsem ho už 8.3. 2016. Nasral jsem Vesmír nejspíše , ten se spojil a smazal ho. Ale já tě krutě přechcal kosmíre.)

20.07.2018


Jako bychom dnes zemřít měliJako bychom dnes zemřít měliMiloš Doležal

"18. a 19. února je sobota a neděle. Soudruzi estébáci odjíždějí do tepla svých domovů a ke sváteční bábovce. Ve valdické kobce leží padlé, zbité tělo kněze plné podlitin a zaschlé krve, moči a špíny. Má tak rozbité nohy, že nemůže pořádně vstát ani popocházet. On, který pěšky v zimě v létě obcházel celou zahrádeckou a číhošťskou farnost. Začíná poslední dějství, ještě celý jeden týden Toufarova křižování."

Kdyby znal Dante Valdice v období února roku 1950 a k tomu měl možnost vidět zmučenou bytost, která byla v lepších časech páterem Toufarem, jistě by do svého Pekla přidal další kruh.
Kniha, která budí silné emoce zrcadlící životní fázi, ve které se Toufar nachází. Od veselého laškovaní pokročilého studenta až po trýznivé mučení, které je řádně a jistě se záměrem dopodrobna vylíčeno, aby si i čtenář řekl: Prosím už dost. Několikráte mne navštívily primitivní pudy, kdy jsem měl chuť stbákům taky servírovat „karlovarskou polívčičku“ (přesolená) a pak jim nedat pár dní vodu.

„Když mě hlava pěkně změkne potom hezky všechno řekne.“

Jedna s nejsilnějších pasáží (nejen této) knihy je Toufarovo kázání ke konci prosince 1949. Věnuje se pomíjivosti času a moudrým zacházením s ním. V perspektivě toho co bude probíhat v následujících dnech nabývá opravdu mystických rozměrů.

„Čas je drahocenným statkem, a proto ho musíme dobře užívat. Každé ráno je dar, který se nikdy nevrátí, a škoda, věčná škoda každého promarněného dne. Každý den je buď pramenem požehnání, nebo pramenem neštěstí, neboť žít v hříších znamená promrhat drahocenný čas, utíkat pravé radosti, aniž za živa si připravit zoufalé peklo.“

Naši zem tenkrát okupovali bestiální teroristé. Dostat se jim do prádla znamenalo průser kosmických rozměrů. Nešlo o nic menšího než o holé bytí.
Ještě za Toufarova života vznikl zločinný dokument Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení:

https://www.youtube.com/watch?v=msGdYUMZiNA&t=115s

Toufar tam měl být také, ale stbáčtí malíři v čele se soudruhem Máchou ho zmalovali způsobem, že hrál všemi barvami a cestou na kazatelnu zkolaboval.
Píši tento komentář příhodně v den narozenin pátera Josefa Toufara. Mé myšlenky se ke knize a k jeho osobě stále vracejí. A pár dní ještě budou.

(Knihu jsem zakusil ve vynikajícím zpracování jako audioknihu)

14.07.2018


19841984G. Orwell (pseudonym)

Hřmotný hlas ho vytrhl z poklidného spánku. Rozevřená kniha na prsou naznačovala, že usnul v průběhu čtení. Televize před ním zářila do potemnělé místnosti a vytvářela tak očím nepříjemný kontrast. Na vteřinu zapochyboval jestli televizi zapomněl vypnout. Ale vzápětí, když začal myslet jasněji se tím nezabýval. Televize totiž běží pořád. Člověk ji nemá jak ovládat. Nedívá se na ni. Ona se dívá na něj. Vždy to tak bylo.
Zadíval se na obrazovku. Výrazné logo bylo vytvořeno tak, aby ho divák nepřehlédl a především ho přečetl z každého úhlu. Rudá pěticípá hvězda a vedle ní nápis : TV Barrandov. Náhle mu vytanulo na mysl, že dřív bylo kanálů určitě víc a člověk je mohl svobodně volit. Rychle tu myšlenku zapudil. Je nebezpečné takto přemýšlet. Oni by to mohli poznat. TV Barrandov tady byla vždy a byl to vždy jediný kanál. Nikdy to nebylo jinak. A nikdy nebude.
Téměř celou plochu obrazovky zabírala tvář. Všem známá tvář. Vypadalo to, že nestárne. Kovový hlas začal: „Já mám vždy pravdu. I když se mýlím, tak mám pravdu. Když vám ukážu čtyři prsty a řeknu vám, že jich je pět, tak jich je pět. Protože mám vždy pravdu. Vždy jsem ji měl a vždy ji mít budu. Pokud vidíte prsty čtyři, jste nemocní a musíte se léčit. Nová éra Doublethinku praví: Jen idioti nemění své názory. Já je však neměním. Měl jsem je vždy. A i ta éra není nová. Byla tu vždy. A vždy tu taky bude.“
Ani si nevšiml, že mu kniha pomalu sjela dolu. Rozevřená dokořán. I na tu vzdálenost bylo možno číst: Miloval Velkého bratra. Všiml si, že slovo miloval je škrtnuté a pod tím je naspáno slovo nenáviděl. A k tomu dopsáno: Pryč s Velkým bratrem.
V ten moment se rozrazily dveře, tabulky oken se s tříštivým hlukem rozbily. Najednou s ním bylo v místnosti šest cizích postav. Jedna se lišila jak oblečením, tak chůzí i celkovým dojmem. Pravě on úsečně a klidně prohodil: „Jste nemocen Jene. Jste vážně nemocen. Nemějte obavy. My vás vyléčíme………….“

Jak je možné, že Velký bratr vidí vše? Jednoduše. Vidí vše i když se nedívá. Vidí vše i když má oči zavřené. Dívá se stále. A to očima všech, kdož ho milují. Divá se očima kolegů, náhodných kolemjdoucích, portýrů, uklizeček i úředníků. Ba co víc, používá i oči dětí, které se dívají za temných nocí klíčovou dírkou u ložnice rodičů. Velký bratr není a zároveň je všude. Je všude, kde najde lidi ochotné se na svět dívat jeho očima. My jsme Velký bratr a zároveň Velkým bratrem sledováni.

Dívá se i očima tvýma, když miluješ Velkého bratra.

01.07.2018


Jeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózyJeden den Ivana Děnisoviče a jiné prózyAlexandr Isajevič Solženicyn

Jeden den Ivana Děnišoviče

Manuál přežití. Od samého rána až do večera se dovídáme plno užitečných informací, které se můžou v budoucnu hodit. Dík volebnímu úspěchu SPD nikdy nevíme.
Je třeba vědět že po táboře nesmíte chodit sami, vždy v houfu. Čepice se sundává pět kroků před dozorcem, nasazuje dva za ním. Jak pronášet věci při filcování, jak se vyhnout korekci, ta totiž znamená nemoc, ze které už se nevyléčíte. Pokud jdete do korekce již nemocní....kabátek z prken. Jak dostat nášup šlichty, kde ukrýt chleba. Parťák se poslouchá na slovo. Na něm závisí váš život.

Výborná záležitost, kterou si můžete v těchto dnech pořádně užít, když si při čtení otevřete okno a nebudete půl dne jíst. Lepší než virtuální realita.

Je až příznačné, že v těchto tragických chvílích, na místě kde se naděje hledá těžko, je tolik prostoru k humoru.
"Ale plivat kosti rovnou na zem, to se jaksi pokládá za ne zrovna vybrané."
"Nosit písek, na to člověk nepotřebuje rozum. Proto přiděluje Ťurin tuto práci někdejším vedoucím pracovníkům."

Mé myšlenky se občas zatoulaly a neodvratně jsem přemítal o tom, jaké peklo dokážeme vytvořit. Christopher Marlowe to vyjádřil překrásně ve své hře Tragický příběh doktora Fausta:

„Kde je peklo?“, ptá se doktor Faustus. A Mefistoles mu odpoví: „V útrobách země, vody, ohně, vzduchu. / Peklo je tam, kde věčně trpíme. / Je bez hranic a není vázáno / na jedno místo. Je tam, kde jsme my. / A my jsme navěky tam, kde je peklo.“

Nevím, nejsem si jistý, jestli dokážeme stvořit nebe. Peklo dokážeme stvořit určitě.

05.12.2017


Boží bludBoží bludRichard Dawkins

Je tomu již několik let, co jsem se opakovaně přistihl při pokušení napsat konečně komentář k této knize. Vždy jsem to nechal být, většinou proto, že mi přišlo zbytečné se v něčem takovém angažovat.
I dnes nemůže být moje rozpolcenost větší. Richard Dawkins je důležitou postavou světové vědy a svým kromobyčejným intelektem se rozhodl vykročit směrem ke kritice náboženství, víry a hlavně křesťanství. Vím o co mu jde a vím, proti čemu brojí. Kreacionisté a celý „slavný“ Bible Belt nerozpalují do běla svou zabedněností pouze jeho. Arogance s jakou se tito „věřící“ dívají svrchu na teorii evoluce či vědu jako takovou už není ani k smíchu. Souhlasím s tím, že se věda víc než kdy dřív musí bránit proti vlně esoterických nesmyslů všeho druhu, halících se do závoje vědy, která je však pavědou. Pokud jde o to, brojit proti tomuto evangelikálnímu poblouzení, který hlásí, že Bible je učebnicí přírodovědy a svět je starý 6000 let, tak se bez váhání postavím na stranu Krausse, Dawkinse, Denneta a dalších. Ve svém zanícení se však tito lidé, kterých si jako vědců velmi vážím, dostávají jednu loď s kreacionisty – obě skupiny si často myslí, že oni jsou majiteli konečné pravdy.

Dawkins v úvodu knihy píše, že si náboženstvím a vírou nebude brát servítky. Tak dobrá, jistě by souhlasil, že já udělám totéž s jeho knihou. A ta je špatná. Opravdu mne až zaráží onen nekritický obdiv k této knize. Od lidí, kteří sami sebe hrdě nazývají ateisty, bych čekal větší míru onoho bájného kritického myšlení. Vůbec jim nevadí, že Dawkinsova představa náboženství a víry jako takové je přesně ten slaměný panák, kterého si Dawkins tak pečlivě a úzkostně staví, aby ho nakonec s velkou slávou zničil. O jeho intelektuální nepoctivosti v případě „důkazů“ existence Boží se vyjádřili fundovaně jiní.

Nový ateismus v podání Dawkinse se jeví jako nic než sekulární ideologie. Jste-li ateista, jste dobrý, kriticky myslící člověk, vy jste prohlédl. Věříte-li, jste bludař, naiva, nemocný člověk, máte v sobě virus. Je to černobílé vidění až hanba. Občas to opravdu vypadá, že se tyto myšlenky vylouply z času a prostoru. Sovětský časopis Bezbožnik tu již byl, možná začne vycházet znovu. Vědecký ateismus verze 2.0. Marxističtí lektoři 50. let si dali za úkol pomocí vědeckého světové názoru vyvrátit ten náboženský. Za nástroj si vzali učení marxismu-leninismu, pro ně jediné a nejlepší vědecké pojetí světa. A nevyvrátili.

Nejvtipnější věta celé knihy zazní v samém úvodu a sice, že svět bez náboženství bude místem bez mnoha válek, zla a nepokojů. Já opravdu doufám, že Dawkins tomu nevěří a doufám, že snad ani příznivci Božího bludu nejsou tak zabednění, aby si mysleli, že kořenem všeho zla je jen a pouze náboženství a bez něj by nám bylo hej.

Jednu hvězdu si kniha zaslouží a to jen proto, že odhaluje lidi pobožnůstkářské, kteří zaslepeni kultem velkého Dawkinse věří všemu, co jim jejich guru předloží. Typický, až krystalicky čistý příklad konfirmačního zkreslení. Kniha potvrzuje jejich světonázor, tudíž je báječná.

Cpát Boha do každé mezery, do které ještě věda nepronikla se rovná intelektuální lenosti. Napsat knihu zabývající se náboženstvím, o kterém má autor nedostatečné znalosti, a tak si je nucen stavět ty slaměné strašáky se rovná intelektuální lenosti. Nekriticky a s nadšením přijímat knihu jen proto, že mne škrábe po zádech a masíruje mé ego se rovná intelektuální lenosti.

Omluvte délku příspěvku a jeho plytkost. Nelze jinak, když celá povaha „sporu“ mezi vědou a náboženstvím je vždy plytká.

27.08.2017


AntigonaAntigona Sofoklés

Pokud si má čtenář Sofoklovu Antigonu náležitě vychutnat je třeba znát pozadí tohoto příběhu, což přinejmenším počítá s bazální znalostí Antigoniny genealogie.
Na první pohled před námi neleží nic vyjímečného. Antigona chce pochovat svého bratra Polyneika, který se padl při souboji stejně jako Eteoklés. Kreón, vládce Théb však dovoluje řádně pohřbít pouze Eteokla. Zatímco Polyneikés musí zůstat ležet před branami, jakožto krmivo pro dravou zvěř a ptactvo.
Zlý, zlý Kreón a hodná dušinka Antigona. Tak jednoduché to není a těžko by toto triviální schéma zaujalo interprety Hegelem počínaje a třeba Patočkou konče.
Kreón nejedná příkře bez příčiny. Vždyť Polyneikés přivedl cizí vojsko před svou rodnou občinu. A zákony obce toto jednání řadí k nejnižším a nejhorším. Antigona marně chtěla přesvědčit sestru Ismenu, aby společně pohřbili bratra. Vydala se tedy sama, vědoma si následků, vykonat pohřební ritus, tak důležitý pro antického člověka. Antigona vinu, tedy porušení zákonů obce nepopírá, ale dodává, že jsou i jiné zákony a ty že se tyčí nad zákony obce a jejích lidských příslušníků. Zákony božské nepodléhající času ani prostoru. Antigonu čeká smrt. Král, vládce ji zabít může, ale její lidskost a lásku k bratru zabít nemůže.

Kdy má vládce sveřepě trvat na dodržení zákonů a kdy má naopak ukázat vlídnou tvář? Kdy má člověk povstat a postavit se sám proti obci a jejím zákonům, když vnitřně cítí, že je tu cosi jiného a snad i důležitějšího, čím by se jeho jednání mělo řídit?

To už je na každém z nás. Historie ukazuje, že tento konflikt „dvou pravd“ není pouhou literární fikcí. Tento střet, řečeno s Hegelem, jest významným momentem evropské dějinnosti a filosofie.

14.08.2017


Myšlení přírodních národůMyšlení přírodních národůClaude Lévi-Strauss

Opakuji stále a stále dokola, že každá kniha, která nás vystrkuje z našich pohodlných pozic je hodna pozornosti. A hned z kraje prozradím, že Myšlení přírodních národů se do této skupiny knih řadí.

Jsme jakožto majitelé počítačů, mobilních telefonů, aut a letadélek opravdu diametrálně odlišní od lidí, kteří žijí zabydleni v mýtech, chodí (polo)nazí a jejichž bytí by nadutec označil za "jednoduché" ?

Lévi-Strauss se zaměřil především na mýtus a pomocí nástroje strukturální analýzy odkryl v mýtu logiku, která se dá těžko označit za „primitivní“. Pokud bychom přesto chtěli nějaké rozdíly zmínit, tak určitě nebudou spočívat v kvalitě intelektuálních operací, ale spíše budou spočívat v povaze věcí, k nimž se tyto operace vztahují. Tohoto vztahování se k odlišným objektům si všimli například technologové. Pokud se zaměříme na způsob zhotovení železné a kamenné sekery zjistíme, že jedna není lépe vyrobena než druhá. V podstatě jsou vyrobeny obě stejně dobře, ale liší se pouze materiálem.

Západní myšlení označuje Lévi-Strauss jako „myšlení stejného“. Toto myšlení se vyznačuje tím, že nereflektovaně převádí to, co označí za „jiné“ na „stejné“. Vše se podřizuje západní logice, normám a hodnotám. Západní věda se díky tomuto přístupu chytila do pasti svého vlastního eurocentrismu a západního centrismu. Jak píše Naděžda Pelcová ve knize Vzorce Lidství: „Nepoznávala to jiné (kulturu, myšlení, jazyk, hodnoty ostatních kultur a civilizací) jakožto jiné, ale vždy už je vztahovala ke kultuře vlastní brané za absolutní kritérium srovnání, univerzální měřítko.“ Proto nás nemůže překvapit, že antropologie minulých dvou století neváhala, ačkoli si předsevzala za cíl objektivnost a nezaujatost, pro popis jiných kultur, používat slova se silně pejorativním nádechem, jako „divoši“,„primitivové“, „primitivní kultura“ nebo „primitivní jazyky“.

Snahou Claude Lévi-Strausse bylo především osvobodit západní myšlení od těchto předsudků eurocentrismu. Myšlení těchto přírodních národů nenazývá „divošské“, nýbrž „divoké“. Zatímco v západním myšlení vyznáváme racionální a logické struktury, tak ve světě divokého myšlení je pojem nahrazen obrazem. Při popisu reality se používá jiných výrazových prostředků, jako například symbolu či metafory. Západní způsob myšlení se zabývá abstrahováním a přesným vymezením pojmů. Divoké myšlení se řídí jinou, ale v žádném případě podřadnou, „logikou“ než je ta naše. Lévi-Strauss emancipoval „divoké myšlení“ od předsudků eurocentrismu, které toto „jiné“ nepoznává jako „jiné“, ale hodnotí jej podle svých měřítek.

Důležité je podle Lévi-Strausse to, že všichni tvůrci i příjemci mýtů mají společnou architekturu mysli a odlišují se pouze konkrétními podmínkami jejich uplatnění.

21.07.2017


NonstopNonstopBrian Wilson Aldiss

"Naše neštěstí z nás udělalo myslitele. Teprve teď, když celá naše daleká pouť neznamená víc než návrat k temnotám, začínám uvažovat, zda mají mezihvězdné výpravy nějaký smysl."


Poněvadž jsem ke knize přistupoval informacemi o ní zcela nedotčen, snadno jsem se vžil do pozice Roye Complaina. Veškerá tajemství jsem odhaloval spolu s ním, má fantazie kreslila příběhy tak neuvěřitelné a divoké, jako díla malíře Mellera. Žízeň po odpovědích sílila a nebyla ukojena, dokud jsem neuzřel poslední písmeno.
Jsem bídný čtenář sci-fi/fantasy, řekl bych až negramot v těchto žánrech, ale Nonstop mne chytil řádně.

Neuvěřitelně atmosferické prostředí, jehož uzavřenost a stísněnost bičuje touhu vzít do rukou svářečku, propálit si otvor a podívat se za oponu do míst, kam už dlouho nevkročila lidská noha.

Ale opravdu nevkročila?

10.04.2017


Taktika a strategie v lásceTaktika a strategie v lásceMiroslav Plzák

"Každý z nás různě přijímá poučení. O poučení totiž především půjde. Vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě, když slyším slovo rada. V této knize nedávám naprosto a zcela důsledně žádné rady a žádné návody. Ve věcech mezilidských vztahů nelze dávat rady, na nikoho se nelze v této oblasti lidského jednání spolehnout a na nikoho se nelze vymlouvat."

Plzák je vynikající. Poznáte to záhy. Po pár řádcích je jasné, že jeho myšlenky jsou hluboké, jazyk, kterým píše je prost všech klišé, dokonce má skvělé obraty a postřehy. Ze své praxe, z okolí, či ze svého vlastního života přihodí pár scén, na kterých živě a barvitě předvede ona trápení, která známe, poněvadž jsou s našimi osudy nerozlučně spjaty.

V dnešní šíleně přesexualizované době, kdy dobrý pich jest většinou nadhodnocován jako alfa a omega vztahu, je dobré číst o Erotickém démonu. Plzák o něm mluvil celý život. Dát své štěstí, svou spokojenost a budoucnost svého vztahu do rukou téhle mrše nestálé je do nebe volající debilita. Proč? Intenzita erotického požitku časem klesá. A co na to blbstvo veřejné? Klesl požitek, tak to znamená, že už se nemáme tolik rádi. Ach jo.....

Doporučuji vřele. Zjistíte třeba, že protiklady se nepřitahují, nýbrž doplňují. Do zblbnutí opakované společné zájmy partnerů či podobnost povah nejsou samospásné, vytváří dobré prostředí pro vztah, ale založit se to pouze na těchto věcech nedá. Důležitější je respekt, úcta a charakterové vlastnosti "hráčů". A co role smíchu ve vztahu? Ano čtete správně. Jen si vzpomeňte, "komu dovolujeme aby se s námi smál, komu dovolujeme, aby jednak nás rozesmál, jednak komu dovolujeme, aby byl námi rozesmát."

21.03.2017


Obchod na korzeObchod na korzeLadislav Grosman

„Za účelom invent-
arizácie zatvorené!!“

Anton Brtko a stará Lautmanka. Dvě dobračiska, které šílená doba svedla dohromady v prostorách malého obchůdku na korze, obchůdku jenž nevydělává, nefunguje jak má. Mám rád výrazně lidské postavy, takové ty dobráky, které mají ostatní za blázny a naivky. Všechny, kteří se o Rozálii starají, třeba Kucharský, "bílý žid", který je horší než žid, protože židem není, ale pomáhá židovi. Holič Katze. V knize je vše načrtnuto, naznačeno, proto někdy trochu nejasné.

Ovšem rád bych zde upozornil na kombinaci, která se přímo nabízí. Ihned po dočtení jsem viděl onen slavný film. Řekl bych, že je to nejenom žádoucí, ale snad i nutné k celkovému zážitku z díla jménem "Obchod na korze". Kroner s Kaminskou vytvořili nesmrtelnou dvojici světové kinematografie. Jeden z těch filmů, které je dobré vidět, poněvadž vyprávění ho přiblížit nedokáže.

Kniha je tak na čtyři z pěti, film na sedm z pěti.

09.03.2017


Bílý LámaBílý LámaAlejandro Jodorowsky

Od komiksu Bílý Láma jsem nečekal zhola nic. Jodorowskyho znám spíše povrchně. Lituji, že nikdy nedošlo k realizaci jeho megalomanské vize jménem Duna. Jeho kolaborace s Bessem vyústila v dílo, která mi učarovalo. Příběh Gabriela od prvních krůčků, přes dospívání až po.....přečtěte si sami. Příběh krutý i něžný, plný ukrutného zla i dobroty, kterou lze nalézt na nejpodivnějších místech u nenápadných bytostí. Perfektně gradující příběh, který vás na posledních stránkách emočně ždímá. Těch naprosto skvělých, emočně silných scén je tolik, že tomu nelze jinak než napálit 5 hvězd.

Většinu knih čtu jednou a pořádně. Opětovné čtení si nechávám na dobu více než vzdálenou. A proto se mi dlouho nestalo, abych se ihned po dočtení chtěl vrátit znovu na začátek. Když tak začínám druhé čtení zažívám úžasnou věc. Zatímco první čtení bylo zpočátku trochu matoucí, stejně matoucí jako pro mnichy (Tzu a Dondup), kterým mistr říká: „....kdybyste jen věděli, jak užiteční mi budete..“. Druhé čtení vás posune na úroveň onoho mistra, který už ví. Ví a vidí vše co přijde, což vám jako čtenáři, který taky trochu ví poskytne neobvyklou zkušenost.

Jeden z nejlepších příběhů, co jsem kdy četl.

27.02.2017


RudoRudoDaniel Majling

"Proč tě mrzí neúspěch u ženy, která by na svůj vkus mohla získat invalidní důchod?" Rudo

18.02.2017


Farma zvířatFarma zvířatG. Orwell (pseudonym)

Příběh začíná idylicky. Zvířata svrhnou alkoholem nasáklého tyrana. Utvoří společnost, která chce býti soběstačnou, pracující pro sebe a nikoliv pro člověka, pro tvora, který konzumuje, aniž by produkoval.
Ono se to plíží pomalu, pomaloučku, skorem neslyšně že? Farma zvířat se proměnila v totalitní tábor strachu a smrti po třiceti stranách. Napoleon si stoupne na vyvýšené místo a pronese neblahou větu, která změní vše: DISKUTOVAT SE VŠAK JIŽ NEBUDE.
Napoleon je chytrý a dává návod všem mocichtivým. Odebral matce štěňata a potají je vychovával. Chápete? Vcelku snadný návod na vytvoření armády otroků. Oddělit děti od svých rodičů, indoktrinovat, proškolit, nalejt jim do hlavy ty "správné" postoje a názory.
Napoleon je chytrý, poněvadž umí číst a psát. Dává mu to jistou moc nad těmi, kteří se v abecedě dostali ne dále než k prvním písmenům.
Napoleon je velmi chytrý, drží si při sobě důležitý pilíř své absolutní moci – Pištíka. Geniálního řečníka, on je tím, který komunikuje, ohýbá, přepisuje, upravuje jak se to vládnoucím hodí a to dokonce do té míry, že v průběhu několika okamžiků je schopen tvrdit cosi, co vzápětí popírá. Ne nadarmo se již staletí říká, že vládnout znamená především vládnout slovem, řečí.
U Pištíka bych zůstal, nesmírně zajímavá postava. Jak je možné jeho mistrné žonglování, jeho výklady a různé interpretace? V textu se opakuje jedno důležité slovo v různých variantách: PAMĚŤ.
Jakmile začnou zvířátka brblat, odvolávat se na cosi řečeného v minulosti přicupitá kouzelníček Pištík a spustí: Ne, ne, ne, soudruzi, tak to není paměť vás klame. Špatně si pamatujete, Kuliš byl přeci nepřítel od počátku. Že jste ho viděli bojovat po našem boku? Ale kdež, co vás nemá! Ta vaše paměť děravá. Dokonce tak děravá, že si vepříci klidně vytřou věneček postupně se všemi přikázáními.

Nejhorší na tom všem je, že oni Majorové a Napoleoni mají v mnohém a v počátcích pravdu. Ano mají, jinak by nemohli vůbec fungovat, nemohli by se vůbec etablovat. Major měl pravdu, že trpí pod knutou krutých lidí. Napoleon měl pravdu, že nemusí trpět hladem. Tragicky smutné, že zvířata byla v tomto "ráji" hladovější a trpěla víc než kdy dřív.

Příběh o tom, jak se z Panské farmy stane Farma Zvířat, aby se vše ošklivě vrátilo k Panské farmě, brutálního to místa strachu, kde páchne krev a zrada, sliby křivé, kde zvířata otročí se strachem v očích a s hraným úsměvem na tváři. Farma, kde ti, co pracují každý den lépe a radostněji nakonec končí v rukou řezníků.

28.09.2016


Batman: Kameňák a další příběhyBatman: Kameňák a další příběhyAlan Moore

The Killing Joke
Batman a Joker vykresleni jako dvě stránky téhož. Zrod šílenství, zrod šílence a snaha udělat šílence z člověka z nejpříčetnějších. Oba hrdinové by mohli velmi snadno plout na jedné lodi pomyslného šílenství a nikdo by se nedivil. Jeden den, jedna chvíle, která změnila běh života obou. Každý se s tím vyrovnal po svém. Joker se poddal, nevidí smyslu, život je pro něj příběh vyprávěný blbcem, vtípek, obhajuje si tím své chování, zlomil se pod tíhou okolností. Batman nabízí jinou cestu. Ano, tragédie, zlo a nespravedlnost nás potkávají, ale ne každý pod onou tíhou pukne nebo zaleze pod kámen, kde se krčí.
Boj, který spolu vedou je i bojem, který probíhá uvnitř jich samých (no v případě Jokera je už dobojováno), stejně jako uvnitř každého z nás, když máme volit boj vzdor osudu nebo se vzdát a nechat se unášet.

Příběh je pouze jemně naznačen, není doslovný a to z něj dělá skvělý materiál pro opětovné čtení. Mé hodnocení tak patří hlavně myšlence tohoto díla.

12.08.2016


LogikomiksLogikomiksApostolos Doxiadis

Pro mě kniha tohoto léta.
4. září 1939 má mít Bertrand Russell přednášku na jedné americké univerzitě. Skupina "izolacionistů" zahradila vstup do budovy, kde má přednáška probíhat. Chtěli pacifistickou hvězdu Russella přesvědčit, aby nepřednášel a protestoval spolu s nimi proti zapojení se USA do války. Russell přesvědčil protestující, aby si šli poslechnou jeho přednášku a tím příběh začíná.....
Uznávám, že mé nadšení pramenilo především z toho, že ústřední postavy tohoto příběhu jsou mému srdci blízké. Někteří jsou jen zmíněni, ale většina es filosofie, logiky, matematiky se zde objeví. Matematik Cantor, otec moderní logiky Frege, Boole, Gödel a jeho věta o neúplnosti, "souboj" Poincaré versus Hilbert a jeho seznam problémů, Vídeňský kruh, Whitehead nemůže chybět. A samozřejmě Wittgenstein, scény s ním jsou ozobou příběhu. Všechny známé postavy jsou do příběhu umně zakomponovány.
Logika i matematika se v tomto příběhu stávají zhoubou lidí, kteří se jí zabývají příliš do hloubky. Většina těchto gigantů myšlení končí s těžkými psychickými problémy.

Já si ji jdu přečíst znovu. Doporučuji všem lidem libujících si v myšlení, lidem kterým imponuje intelektuální poctivost a oddanost gigantů, nad kterými si většina lidí ťuká na čelo. Je nanejvýš zajímavé a inspirativní číst výroky oněch velkých myslitelů.
"Není žádná královská cesta k pravdě."
"Všechny fakty vědy nestačí na to, abychom pochopili smysl světa."
"Věci o kterých nelze mluvit logicky, jsou ty jedině skutečně důležité."

21.07.2016


Děti píší BohuDěti píší BohuStuart Hample

Více než cokoliv jiného, jsou to geniální postřehy vyjádřené pár slovy, bez příkras a kudrlinek.
...................................
Milý Bože,
opravdu jsi chtěl, aby žirafa vypadala takhle
nebo jsi jí trochu zpackal? Dora
....................................

Milý Bože,
dělám co můžu.
Franta

14.06.2016


Černá kniha sériových vrahůČerná kniha sériových vrahůStéphane Bourgoin

Člověk mne vždy zajímal. Úžasný tvor opravdu. Na poličce mám knihu o Michelangelovi, géniovi z největších, která sousedí právě s touto knihou, s oním důkazem že vedle mistrovských děl, ze kterých jdeme do kolen, jsme také schopni činů neuvěřitelné brutality, projevů čirého zla z něhož jdeme do kolen z úplně jiných důvodů.
Nesmírně sugestivní, nekompromisně naservírovaná porce četby, ze které opravdu čiší cosi až jiného světa. Při výpovědi vrahů samotných, při jejich detailním popisu svého činu krok za krokem, včetně všeho toho křiku, tupých ran kladivy, výstřely, škrcení, odřezávání částí těl a jejich následného pojídání, pachu krve a chrčení obětí, onanováním nad mrtvolami.....No ani se mi nechce pokračovat. Je to čtení při kterém tuhne krev žilách. Poznamenala mne. Od té doby nemůžu přijít na chuť všem těm "brutálním" detektivkám. Pro mě je to všechno pouze takový slabý odvar, hříčka, chabý pokus o hrůzu ve srovnání s reálnými případy. Reálnými proto, že nejsou z jiného, ale z tohoto světa, ve kterém žijí jak géniové, jejichž díla překlenou věky, tak tvorové, kteří v sobě probudili bestii, která prahne po krvi a nehodlá se omezovat

11.06.2016


A přesto říci životu anoA přesto říci životu anoViktor Emil Frankl

Franklova kniha je zázrak. Poněvadž autor sám přežil díky zázraku. Surový popis od příjezdu do Osvětimi, přes první selekce, hlad, výsměchy a nekonečné bití až po apatii, naději , hledání smyslu a osvobození, které se přeživším jeví více jako sen než skutečnost.

Frankl píše, že když člověku nezbude už nic, zachvátí ho představivost, kterou v běžném životě nepozná. Četli jsme o tom všichni, nelze tomu uniknout. Mysl se upíná k milované bytosti. A poněvadž onomu zvláštnímu citu nezáleží na tělesné existenci druhého, má svou ženu "u sebe", ačkoliv objektivně s ním není, možná ani nežije, ale to je v tu chvíli irelevantní.

"Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může byt blažený, byť jen na okamžik, když se ve svém nejhlubším nitru odevzdá obrazu milovaného člověka. V té nejtragičtější situaci, do níž je člověk postaven, kdy se už nemůže realizovat tím, co dokáže,
v situaci, v níž jeho jediný výkon spočívá v opravdovém utrpení, ryzím utrpení, v takové situaci je člověk schopen sám sebe naplnit láskyplným vnitřním patřením na obraz milovaného člověka, který nosí ve své duši."

26.05.2016


Piknik u cestyPiknik u cestyArkadij Strugackij

Každá kniha, která člověka coby tvora značně sebestředného a pyšného z této pozice vystrkuje, stojí za přečtení.
Piknik u cesty úspěšně bourá přesvědčení, že se snad mimozemská civilizace cíleně vydala na naší planetu, že bažila po tom nás poznat a ze samé lásky nám tu nechala na spousty krásných předmětů.
Piknik je pořád jenom piknik. Ona civilizace prostě pádila jenom tak kolem. Modrá planeta posloužila za příhodné místečko k občerstvení, k neplánovanému občerstvení. A jako po každém pikniku, na místě jeho konání zbude nějaký odpad. Možná blyštivý, možná zvláštní a pro nás zázračný. Ale pořád odpad a zbytky.

22.05.2016


S elegancí ježkaS elegancí ježkaMuriel Barbery

Když se do čtení musíte nutit, tak asi není vše v pořádku. V tomto případě evidentně se mnou, jelikož kniha asi má své kvality, jež mi však zůstaly skryty. Pro mne křečovité, zoufale prázdné, oděné do vzletných myšlenek, které mají za úkol onu chabost pokrýt. Uživatel RobertRoberts dílo vyjádřil dle mně naprosto přesně slovy, které s dovolením zopakuji : Navoněná bída.

20.05.2016


Čtyři dohodyČtyři dohodyD. M. Ruiz (pseudonym)

Bylo to před pěti lety. Těžké životní období, nebylo mi do zpěvu, na čtení jsem neměl chuť. Sáhnul jsem po knize, kterou bych v běžném provozu s klidem přešel.
Čtyři dohody mám před sebou. Pět let jsem ji neotevřel. Teď do ní juknu, jenom kvůli tomuto komentáři. Spousta poznámek, vpisků, z čehož vyplývá jisté zaujetí. Myšlenky, určité úryvky jsou výborné, to je třeba uznat. Ale proč jsou výborné? Zkrátka proto, že se jedné o jakousi moudrost lidstva jako takového. Myšlenky o "nebrání si ničeho osobně" najdeme v různých modifikacích všude na světě. Já osobně jsem se s tímto přístupem setkal u starých dobrých stoiků. A to je problém knihy, jakožto celého slavného New Age. Tak trochu vykradačka, tak trochu přežvykování dávno vyřčeného.

Nemám rád New Age. Vše je hrozně zkratkovité. Čtyři dohody nevyjímaje. Už zase čteme bláboly o rychlé proměně života. Do hajzlu s rychlým a snadným. Už to by mělo čtenáře varovat. New Age je instantní polévka pro ty, kteří chtějí přeskočit všechny ty knihy psané v rozmezí mnoha tisíc let, chtějí je smrsknout do knihy čítající ne více než několik desítek stran. Laciná cesta, jednoduchá cesta, falešná cesta.

Done Migueli, odnese to za všechny, poněvadž vím, že si to nebudete brát osobně a určitě nezhřešíte slovem. Svůj komentář jsem napsal tak, jak nejlépe dovedu a tím pádem si o Vás ani o knize už nikdy nevytvořím žádné falešné domněnky.

18.05.2016odpad!


Plukovník Chabert a jiné prózyPlukovník Chabert a jiné prózyHonoré de Balzac

Knihovna klasiků v případě Balzacově nepokrytě kopírovala autorovu statnou figuru, takže většina svazků leckoho odradí svou objemností. Pokud tedy začít s Balzacem, proč nezkusit něco na pohled méně odstrašujícího.
A pokud se ti případný čtenáři zdá i tohle příliš, zkus poslední kratičký kus z téhle knihy. Po letech jsem si znovu přečetl "Mši atheistovu". Na krátkém prostoru se lze snadno dovtípit, co Balzacem nepolíbený čtenář může čekat od jeho další tvorby. Ostrý předěl mezi zdáním a skutečností, náznak přemýšlivých pasáží o osudu génia ve společnosti průměru a samozřejmě nemůže chybět dobrý člověk, chudák a nosič vody, který obětuje vše co má ve prospěch mladého nadějného studenta strádajícího chudobou, třesoucí se zimou v mansardách a máčíc svůj žvanec v mléce.
Zkuste "Mši atheistovu", nechte se strhnout Balzacem vyprávějícího příběhy, ke kterým nelze zůstat netečný.

03.05.2016


Šagrénová kůže / Usmířený Melmoth / Červená hospoda / Neznámé arcidílo / Massimilla Doniová / Petr GrassouŠagrénová kůže / Usmířený Melmoth / Červená hospoda / Neznámé arcidílo / Massimilla Doniová / Petr GrassouHonoré de Balzac

Šagrénová kůže
Zmiňovaná kůže, oslovice, plní každé přání. Háček je v tom, že každým přáním se kůže zmenšuje až z ní nezbude než nic a v tom případě čeká nenasytného majitele smrt. Magický motiv je pouhou kulisou, vnadidlem a pozvánkou do hloubek lidských vztahů, kde se vše skví a leskne, hemží se úsměvy, honosnými róbami a ekvipáží, ale vše je bezútěšně prázdné, hrané, vysušené.

S motivem mladého člověka, který zažívá ztrátu iluzí v prvním kontaktu se společností, se v Balzacově díle setkáváme často, skorem pořád. Rafaelův příběh nepostrádá onu trpkou pachuť vystřízlivění, která musela být pachutí Balzacovou. Mladý hrdina má srdce zánovní, duší plnou svěžesti, touží po velkých láskách. Potkává především kastu chvastounů nosící svůj nos vzhůru vedouce prázdné řeči.
Bohaté zkušenosti prodal Balzac i co se týče žen. Skrze Rafaela nám dává nahlédnout svá tápání, touhy a očekávání a nutná zklamání. Smělý v nitru, nikoli navenek. Rafael poznává, že ženy nevidí rády, když muž o jejich přízeň žebroní, zbožňoval jich spousty zpovzdálí, vydával jim své srdce na pospas, ony mu duši trhaly na cáry. "Dávaly se hlupcům, jaké bych nechtěl ani za domovníky."
Šagrénová kůže patří mezi Filosofické studie, takže čekejte dlouhé a dlouhé řádky zamyšlení, reflexí a sem tam nějakého vyprávění. A proč se k tomuto dílu kontinuálně vracím? Nejsem masochista, i když nástin vyprávění vypadá černě, Balzac není žádná plačka. Paříž první půlky 19. století není pouze jeden velký kurvinec plný mamonu, prodejnosti a falše. Tento pohled by byl uzounký. V jeho díle, a Šagrénová kůže není výjimka, se objevují postavy ryze dobré, ony čisté duše plné účasti, moudrosti, schopné milovat a obětovat se a přesto se nechlubit, zůstat v pozadí. Šagrénová kůže se takovou postavou může pyšnit, její přítomnost je důvodem, že tento skvost budu číst pravidelně, dokud mi oči budou stačit.

21.04.2016


Úžas, radost a paradoxy života podle G. K. ChestertonaÚžas, radost a paradoxy života podle G. K. ChestertonaGilbert Keith Chesterton

Pokud rádi a často navštěvujete krajiny myšlení, krajiny obrazů, imaginace, pokud se rádi řídíte logikou, zdravým rozumem a nevadí vám paradox i nonsens, nemůžete nemít rádi Chestertona. Kniha je vlastně souhrnem citátů, myšlenek a postřehů, které Tomský vybral z desítek Chestertonových prací. Jedná se o jednu z těch vzácných knih, které se svou povahou hodí na noční stolek, na záchod,do veřejné dopravy, k čekání než Vám číšník přinese jídlo, ano i k pivu a cigárku, když čekáte než dorazí kumpáni.

Trochu ochutnejte: Víte jak se pozná hlupák? Jednoduše, hlupák mluví jako by byl vševědoucí. Jsou jenom tři věci, kterým ženy nerozumějí: volnost, rovnost a bratrství. Největší slabostí demokracie je smutná skutečnost, že máme v politice jen ty, kteří tam být chtějí, a přitom by tam měli být ti, kteří tam být nechtějí.

Knihu nevlastním, což se budu snažit napravit co nejdříve. Výborná kniha pro ty, kteří již s Chestertonem měli tu čest, pro připomenutí a šťastné shledání s jeho myšlenkami. Výborná i pro ty, kterým může posloužit jako úvod do hlubšího se ponoření do tvorby jednoho z největších myslitelů minulého století.

24.03.2016


Láska a její katLáska a její katIrvin D. Yalom

Deset povídek. Deset příběhů existenciální bolesti. Za zdánlivě každodenními problémy se skrývají zranění, která nejsou viditelná. Yalom je doluje pomocí psychoterapie, snaží se jít až na kořen, na obnažený nerv bytosti.
Hlavní motiv? Strach ze smrti. Ze smrti dlouholetých přátel, rodičů. A dětí, nejtěžší ze ztrát, poněvadž ztrácíme i budoucnost, pokračovatele. S rodiči a přáteli minulost. Hraniční zkušenost, která s námi otřese v základu.
S faktem smrtí se nějak vypořádat musíme. Někdo bere pocit bezpečí zevnitř. Cítí se výjimečný, nezranitelný, život bere jako věčnou spirálu směřující vzhůru. Banální krize (nemoc, selhání) pak odhalí obyčejnost. Víra v posledního spasitele je pocit bezpečí, který jde z vnějšku. Jsme sledování, jsme děti věčného otce, on se o nás postará.
Tyto témata jsou v knize neustále na talíři. Víra v reinkarnaci jako popírání smrti, něco na způsob druhé šance.
Spolu se smrtí se objevuje i strach ze svobody. Lidé mají rádi řád, touží po něm. Koncepce svobody nám bere pevnou půdu pod nohama. Tím, že jsme svobodní, jsme taky odpovědní, jsme tvůrci svých životů. A to je první a nejdůležitější krok. Přiznat si odpovědnost za svůj úděl, za to, jak život probíhá. Yalomova psychoterapie se opírá hlavně o tento důležitý pilíř. Změna musí jít od pacienta. Musí přiznat svůj podíl, jinak by do nekonečna obviňoval svět okolo sebe.

I když si příběhy jednotlivých lidí nebudete pamatovat, ústřední myšlenky jsou nosné. Máte-li svobodu, máte i odpovědnost. Přílišné potlačení strachu ze smrti vede k neurózám všeho druhu od odmítání starých lidí, jejichž tvář nám připomíná smrtelnost a křehkost, po neustálé běhání za mladšími partnery ve snaze si dokázat, že sám starý nejsem.

Ano, fakt smrti, její fyzická přítomnost nás ničí, myšlenka na smrt nás může zachránit.

21.03.2016


Velké filozofické otázkyVelké filozofické otázkyBertrand Vergely

V Levných knihách ji svého času prodávali za pár kaček. Jedná se o jednu z mých nejčtenějších knih. Celou knihou mne doprovázejí mé vpisky, poznámky, otázky, hlavně otázky.
Tahle útlá, nenápadná knížečka je hlavně o kladení otázek. A o myšlení, a že nesmíte myslet příliš jinak se ztratíte. "Všechno je relativní"; " Každý má svou pravdu" - tyhle hluboko zažrané omyly, stupidní, logicky nesmyslné, nic neříkající věty, vám pomůže tato kniha, pokud snad patříte k nešťastníkům tyto hesla vyznávající, nabourat.

"Život s myšlením, je život bohatý. Jelikož jsme zvyklí žít způsobem často přízemním, stává se, že se nám duch zdá abstraktní, ba neskutečný. Navíc, protože špatné používání myšlení vede někdy k odpoutávání od reality, stává se často, že začínáme o hodnotě myšlení pochybovat. To je důvod, proč si klademe otázky, zda tento duchovní svět popsaný myšlením je opravdu reálný svět."

12.03.2016


Pod dekouPod dekouCraig Thompson

Po letech jsem se znovu začetl. Chtěl jsem si ověřit, že mé dávné okouzlení nebylo podmíněno mou tehdejší láskou. Nebylo. Neříkám a netvrdím, že od začátku do konce jsem z toho byl nadšen. O to ale nejde.
Víte, stane se, že v básnické sbírce stačí pár veršů a jste jí chyceni, v knize pár vět, které obrátí celý dojem na hlavu. V případě Blankets, stačilo několik obrazů, k tomu dvě tři slova. Mé okouzlení je stále stejné, nepodléhá změně, nic s ním nehne.

06.03.2016


Pchjongjang – Výlet do Severní KorejePchjongjang – Výlet do Severní KorejeGuy Delisle

Jde z toho na mě zima.

Zážitky cizince ze země, která je až tak moc v prdeli, že ve srovnání s ní je téměř každý kout naší planety, roven vrcholu svobody.
Severní Korea je největší divadelní scénou na světě. Tragicky absurdní, absurdně tragická, kysele úsměvná. Herecká ansámbl čítá přes 20 miliónů "dobrovolných" herců. Hladových a vystrašených. Musejí své party hrát přesně jinak pošupajdí na "převýchovu" do táborů, které prý neexistují. "Režiséři" a "loutkáři" připravují své scénáře za vysokou zdí ve vládní čtvrti, odkud vyjížděj Mercedesy.
Velké divadlo velkého vůdce se hraje do písmenka dle státního scénáře/ideologie Čučche = Absolutní soběstačnost, velmi, opravdu velmi vtipné pro nás tady venku, tragické pro ty uvnitř onoho "ráje na zemi".
Co by to bylo za divadýlko bez pořádných rekvizit. Když píšu pořádných, myslím pořádných. Obří betonové obludnosti, obrazy věčného prezidenta, Kimův dům, hory, věž Čučche, silnice vedoucí do nikam, cosi rozestavěného, avšak obřího. Musí to být velké.. Potěmkin by zíral, v Severní Koreji dovedli jeho vesničky k děsivé dokonalosti.

Po celý příběh byl průvodce/překladatel vykreslován jako lehce negativní postava. Byl to pořád ten policajt, který autora kontroloval skorem i na WC. Ovšem on měl celou dobu hlavu v oprátce. Stýkal se s cizincem, měl ho na povel. Závěr komiksu, kdy se Delisle vytratí do města sám mluví za vše. Vrátí se zpět a rozklepaný potem promočený překladatel vyřkne větu vysvětlující vše: "Ještě že nemáš foťák."

28.02.2016


1