teacup
přečtené 239
Slepý vrah
2001,
Margaret Atwood
Román mnohem víc o společnosti než o jednotlivcích. Společenská smetánka v Kanadě ve 30. a 40. letech 20. století, pokrytectví, touha po penězích a moci, ale také politická a sociální témata jako třeba marginalizace žen a jejich práv rozhodovat o vlastním životě. Jak je u Atwoodové zvykem, text je sžíravě ironický a pekelně hutný, ale čas strávený prodíráním se knihou rozhodně stojí za to. "All stories are about wolves. All worth repeating, that is. Anything else is sentimental drivel." (423)... celý text
Heřmánkové údolí
2012,
Hana Marie Körnerová (p)
Těžký život jednoduché ženy. Je zvláštní, proč tolika z nás připadají inspriativní a obdivuhodné hrdinky submisivní, nevzdělané (a neochotné se jakkoli dovzdělat), zajímající se jen o své nejbližší okolí (politika a společenské dění jsou jen "žvanění"), které rodí dvakrát do roka a jedou vytrvale jak králíček Duracell svou každodenní rutinu kolem domácnosti. Ideální muž je zde prezentován jako ten, který se o ženu umí "postarat", je trochu natvrdlý a proto mu žena říká jen to, co uzná za vhodné, i když "to" chce celkem často, tak "to" nikdy netrvá moc dlouho, aby se to nedalo vydržet, ale hlavně - a to je zásadní - umí všechno opravit a dovede ocenit domácí stravu! A komunisti zas nebyli tak špatní, jasně, nějaké to znárodňování a zavřeli pár sousedů a tak, ale zas dali byt a ROH rekreaci u Mácháče. Bagatelizace alkoholismu a znásilnění included. Brr.... celý text
Přepis
2019,
Kate Atkinson
Pro začátek: Atkinsonová nepíše o žádném bombastickém odhalení velkého spiknutí, ale popisuje drobnou a často nudnou každodenní práci agentů, kteří mají na starosti lokální záležitosti a konspirace menšího významu. Hlavní hrdinka Julie nastupuje do MI5 jako písařka v osmnácti letech a, i vzhledem ke svému věku, jednoduše dělá svou práci, bez nějakého zvláštního vlasteneckého nadšení. Jak se ale postupně ukáže, minulost má dlouhý stín a práce pro MI5 však s koncem války nekončí. Chytře napsané, zapojující do spolupráce i čtenáře. Kdo čeká lineární děj nebo zásadní špionážní zápletku, bude zklamán. Kdo chce proniknout do atmosféry válečného Londýna prostřednictvím každodenní práce "obyčejné" písařky, bude spokojen. Nezapomeňte na závěrečnou poznámku autorky, kde uvádí na pravou míru některé historické souvislosti, uvažuje nad podstatou historické fikce a podělí se také o poměrně obsáhlou bibliografii pro případné zájemce o další související informace.... celý text
Kniha smíchu a zapomnění
2017,
Milan Kundera
Pokračování mého čtenářského love/hate vztahu s MK. Někdy nevím, jestli mě víc baví nebo rozčiluje. Kunderův vzah k ženám je jako obvykle zoufalý (rozlišuje pouze dva typy mužů dle jejich vztahu k ženám a to "adoranty" a "gynofoby"; signifikantně používá ženy buď jako nástroje nebo jako pozadí scény, snad jen k Tamině je neobvykle laskavý); a to, jak se bere smrtelně vážně, je už takový úsměvný kolorit. Ale co si budeme, ať už adorovaný nebo zesměšňovaný, MK umí a nejspíš perfektně ví, co dělá. Prakticky nelze pojmout po jednom přečtení. Každopádně největší přešlap bylo sáhnout po vydání od Atlantisu, které (stejně jako třeba Směšné lásky) autor "vylepšil" vyškrtáním některých scén, třeba pasáže uzavírající variaci na téma "blbosti hudby" o vzájemně prospěšné symbióze některých normalizacnich umělců reprezentovaných K. Gottem a režimu: "Prezident zapomnění i idiot hudby patřili k sobě. Pracovali na stejném díle. My pomůžeme vám, vy pomůžete nám. Nemohli jeden bez druhého být." Takže úkol zní jasně: Atlantis nebrat a pro rereading zapátrat v antikvariátech.... celý text