1. Domů
2. Autoři
3. Laurent Binet
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 4
• Bazar 2
• Životopis
• Citáty 1
• Diskuze 2

Populární knihy

Nové komentáře u knih Laurent Binet

Perspektivy

„Francouzský spisovatel Laurent Binet do hloubky nastudoval další historické období, aby nás pozval do renesanční Florencie mezi proslulé malíře. A krom umění je středem pozornosti i vražda jednoho z nich. V roce 1557 někdo zavraždil malíře Jacopa da Pontorma před tím, než stihl dokončit svou stropní fresku. Kdo ho zabil a proč? A souvisí s vraždou nález obrazu nahé Venuše s hlavou, která je věrnou podobou Marie, panenské dcery florentského vévody Cosima Medicejského? A co s tím mají společného protesty prostých dělníků? To vše se dozvíme na základě dopisů, které si vyměňují účastníci dění i zdánlivě náhodní svědci. Laurent Binet se do povědomí českých čtenářů zapsal především svým románem HHhH, který popisoval atentát na Reinharda Heydricha. Ale na kontě má i knihy z historie Francie či Incké říše. V románu Perspektivy se pak ocitáme v Itálii 16. století. Člověk musí obdivovat, kolik času a trpělivosti musel autor vynaložit k nastudování veškerých dobových reálií. Čtenář jako by se při četbě románu opravdu ocitl ve středu Florencie na začátku roku 1557. Na stránkách se to hemží velkými jmény, jako je Michalengelo Buonarotti, Cosimo Medicejský, Giorgio Vasari či francouzská královna Kateřina. Binet dokázal z pár reálných historických postav poskládat spletitý příběh, který se zřejmě nikdy nestal, ale mohl by. Perspektivy jsou románem v dopisech, takže si všechny postavy, kterých není zdaleka málo, mezi sebou píší o vraždě. A nejen o ní. Čtenář tak postupně proniká jak do samotného zločinu, tak i do životů tehdejších Florenťanů. Ovšem dopisy jsou i kámen úrazu celého románu. Těch pisatelů a adresátů je extrémně mnoho. A pokud se člověk v italské historii 16. století příliš nevyzná, bude mu čtení románu dělat problémy. Epistolární forma románu rozhodně klade velké nároky na čtenářovu pozornost. Ovšem kdo nehledá lehkou detektivku, ale chce sám vyřešit zločin, bude spokojen. Dopisy jsou krátké a některé i plné vtipu, takže se kniha dobře čte. Zvlášť pokud se alespoň trochu vyznáte v daných postavách, nebo pokud si při čtení budete dělat diagramy, kdo píše komu a o čem. Román je skvěle sepsán a pochvalu za skvělý překlad si zaslouží Michala Marková. Jednotlivé postavy nepíší stejně. Jejich styl se mění s jejich společenskou vrstvou a i tím, komu je daný dopis adresován. Děj je napínavý, ovšem než aby člověk chtěl vyřešit vraždu, spíše drží palce mladičké Marii, které je mu líto. Protože právě její smutný osud z celého přehršle postav vystupuje. Já jsem se v těch ostatních figurách poněkud ztrácela. Děkuji nakladatelství za knihu k recenzi.“... celý text
— Terkaodkafe

---

HHhH

„Ohledně atentátu na Heydricha jsou moje znalosti ostudně děravé. Slibně také vypadal avizovaný postmoderní styl psaní se vstupy autora do knihy a sledování tvůrčího zápasu a postupného vzniku knihy. Takže jsem se na knížku těšil. Binet v románu nepředstírá, že je historik a struktura jeho zápisů také vlastně připomíná mnohem víc blog nadšeného laika než ucelenou literaturu faktu. Na tom by nebylo nic špatného a příběh o tom „jak jsem se nořil do osudů hrdinů a co to pro mě znamenalo ve vnímání vlastního života“ by mohl být určitě čtivý, zvlášť když ho píše talentovaný vypravěč, který dokáže vdechnout historickým situacím život - scény útoku na mercedes nebo zoufalého odporu v kryptě jsou popsány působivě a dokážou zasáhnout. Jenže to Binotovi nestačí. Rozhodl se, že si vyrovná účty s celým žánrem historického románu. No a právě v tom selže. A to zejména tím, že se dopouští všech těch prohřešků, proti kterým ve svých komentářích tolik brojí. Třeba jak kritizuje autory, že do historických románů vkládají přímou řeč - a sám to pak zhusta dělá. Vyčítá romanopiscům používání klišé, ale když dojde na jeho vlastní příběh, tak je to kolikrát tak schématické, až je z toho přemýšlejícímu čtenáři stydno. Nejlíp je to vidět na postavě zrádce Čurdy. Z té totiž odstranil všechny aspekty, které by mohly narušit černobílý obraz hanebného arcilotra. Popsal ho jako dobrodruha (nepravdivě), který veřejně chválil Říši (svědectví, které to říkají, jsou doložitelně falešná) a který zradil pro peníze (což také není pravda - před svojí zradou posílal nejprve udání anonymně). A čeho touto deformací pravdy Binet dosahuje? No přece toho, že z Čurdy udělá typizovanou postavu amorálního padoucha, který je protipólem kladných hrdinů - neživotný příběhový stereotyp jak z filmů s Brucem Willisem. No prostě klišé jako hrom! Tak jak to u sebestředných lidí někdy bývá, Laurent Binet neprokazuje přílišnou schopnost se vcítit do pocitů jiných - vnímal jsem to zejména u popisu prezidenta Háchy. Hácha je jistě kontroverzní postava a při čtení jeho ponížených suplik směrem k nacistům (do Berlína i na Pražský hrad) je těžké se ubránit znechucení. Ale myslím si, že člověk nemusí být mistr světa v empatii, aby dokázal pochopit, do jak emocionálně náročné situace se v Berlíně dostal - starý, politicky nezkušený, unavený člověk čelící německé přesile (vojensky i u jednacího stolu), potenciálně odpovědný za mnoho lidských životů. Ta tíha okamžiku se mně zdá zjevná - ne tak mistru Binetovi, který Háchu označí za „pitomce“, tím je to pro něj skončeno a může se v dalších kapitolách zase věnovat pitvání vlastních pocitů nebo sepisování pikantních historek z návštěv veřejných domů. Na několika místech nám Binet říká, že cítí, že jeho život je nicotný proti Gabčíkovi s Kubišem, jinde zase lituje, že nemá víc prostoru pro popsání více zajímavých osudů z protinacistického hnutí. To zní sympaticky. Jenže jen do chvíle, než si uvědomím, kolik času sám sobě věnuje. Deklarovat, že můj život je nudný a život parašutistů mimořádně zajímavý a přitom věnovat sám sobě víc kapitol než Gabčíkovi s Kubišem dohromady ... to mně přijde dost falešné. Sestavit celkový portrét Heydricha na základě různých střípků z jeho života a popisovat atmosféru nástupu nacismu pomocí drobných, zdánlivě nedůležitých, detailů je zajímavý nápad (fungují tak třeba reportáže Mariusze Szczygieła), ale Binet se bohužel věnuje hodně takovým těm prvoplánovitě atraktivním věcem - návštěvy nevěstinců, nevěra manželky - jako by si netroufl jít víc do hloubky a cílil spíše na čtenáře zvyklého na bulvární zprávy. Neodpustím si poznámku na závěr: Největším zločinem nacistického režimu bylo, že celou skupinu osob (zejména Židů, ale nejen jich) dehumanizoval - tedy zbavil je jejich lidské osobnosti a považoval je hromadně za „vřed“ nebo „nádor“. Celá tato kniha se nese (zcela správně a logicky) v duchu oprávněného pohrdání nacismem. Přesto se Binet neštítí všechny německé občany, kteří žili v Čechách už od Přemysla Otakara II., označit za „sněť“. Jako by mezi nimi nebyli žádní dobří a společnosti prospěšní lidé. Jako by celé generace vinou Hitlera a Heydricha patřily do jednoho pytle - a to retrospektivně 700 let dozadu. Jak vidno, zajímat se o historii ještě neznamená se z ní poučit.“... celý text
— mirektrubak

---

HHhH

„Kdo tyto události zná, tomu kniha nic zásadně nového nepřinese. Já jsem ale zastáncem toho, si tyto události pravidelně připomínat, takže jsem sáhla i po tomto ztvárnění. Byla jsem mile překvapena autorovým stylem vyprávění. Moc pěkně a poutavě napsáno.“... celý text
— true.penny

---

---

HHhH

„Binet skvěle zpracoval příběh o operaci Antropoid, o Heydrichiádě a Heyidrichovi. Moc se mi líbila i forma, jakou byl příběh napsaný.“
— Malverina

---

HHhH

„Běžně historické knihy nečtu ale Laurent Binet je žánrem sám o sobě. Nejvíce mě zaujalo, s jakou opatrností autor udržuje hranice mezi fakty a fikcí - elegantně a neobtížně.“... celý text
— tvůrčíkněžna