milan.valden komentáře u knih

Třetí četba, po třiceti letech, slavného románu Láska za časů cholery (1985), který je čtenářsky asi nejoblíbenějším dílem kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Vedle románů Sto roků samoty (1967) a Podzim patriarchy (1975) a novely Kronika ohlášené smrti (1981) je to autorovo nejznámější dílo. Garcíu Márqueze řadím mezi své nejoblíbenější spisovatele. Tento román jsem poprvé četl asi v 17, pak ve 20; ve stejné době jsem dvakrát četl i Sto roků samoty, takže i k tomuto milovanému románu se teď vrátím.
Co napsat o tak slavném díle? Skvěle se tu projevilo Márquezovo vypravěčské umění a bohatý a šťavnatý jazyk, díky nimž povýšil poněkud sentimentální příběh na velký čtenářský zážitek. Je to autorův nejdelší román a já jsem si ho i potřetí velmi užil, navíc po tak dlouhé době a ve zcela jiném, zralém věku, s jinými osobními zkušenostmi a zážitky a také se znalostí celého Gabova díla. A ocenit je potřeba i vynikající český překlad.
Hlavní postavy jsou tři. Florentino Ariza, jeho dávná láska Fermina Dazová a její manžel Juvenal Urbino. Když doktor Urbino zemře, osloví Florentino po 51 letech Ferminu s tím, že ji nikdy nepřestal milovat. Naplní se konečně jejich láska? A co všichni tři za ty desítky let prožili? O tom je tento nádherný román, o lásce, vášni, touze, manželství, čekání, stárnutí a stáří...

6 28.04.2024

Letos uplynulo dvě stě let od narození skladatele Bedřicha Smetany (1824 - 1884) a při té příležitosti vyšel jeho nový životopis z pera Pavla Kosatíka (*1962), který má za sebou již celou řadu úspěšných biografií takových osobností, jako T. G. Masaryk, Jan Masaryk, Pavel Tigrid, Pavel Kohout, Emil Zátopek, Jarmila Novotná, Věra Čáslavská, Olga Havlová, Ferdinand Peroutka a další. A už bylo načase, aby vyšel „nový Smetana“, protože ty předchozí už přece jen vyšly dávno: životopis od Václava Holzknechta v roce 1979, monografie Hany Séquardtové v roce 1988 a popularizační kniha Zdeňka Mahlera spíše pro mládež Nekamenujte proroky v roce 1989. Jaký je autor Mé vlasti, Prodané nevěsty, Dalibora, Libuše a dalších oper či mnoha klavírních a jiných skladeb, zakladatel české národní hudby v Kosatíkově knize Bedřich Smetana – Životopis (vydala Euromedia Group – Universum)? Temperamentní, energický, pracovitý, citlivý, emotivní, silně eroticky založený s velkou potřebou milovat, naopak málo nábožensky založený, soucitný, dobrák od kosti, náruživý tanečník a ještě náruživější klavírista. Měl zálibu v lovu a honitbě, měl silný smysl pro rodinu, nelpěl na věcech a majetku, neholdoval tabáku ani alkoholu, miloval škubánky. Neměl velké diplomatické schopnosti, byl velmi náročný na sebe sama, k sobě přísný a se svými díly často nespokojený, ale na druhou stranu si byl čím dál jistější svojí tvorbou a její hodnotou. A dá se říci, že vnitřně to byl šťastný člověk – i přes všechny tragédie (smrt tří dcer a první manželky), nepovedené druhé manželství, různé neúspěchy a těžké prosazování své hudby, útoky, které musel snášet právě kvůli své hudbě, hluchotu, která ho sužovala od roku 1874 (ale nezabránila mu naštěstí, aby dál skládal). Z Kosatíkovy knihy vychází plnokrevný obraz nejen velkého skladatele, klavíristy a dirigenta, ale i člověka se všemi jeho klady a zápory, jehož bychom neměli považovat úzce za „národního skladatele“ a tvůrce české hudby, ale především za geniálního komponistu, který chtěl z české hudby učinit hudbu světovou a který vstřebával nejmodernější hudební proudy té doby, ať už to byla tvorba Berlioze, Liszta (s nímž se přátelil) nebo Wagnera. Kvůli tomu byl vystaven nepochopení a útokům, že skládá „německou hudbu“ nebo že je wagnerián a že česká hudba má vypadat jinak (ale jak, na to praktickou odpověď nedával vlastně nikdo). Je údělem géniů a novátorů, že se prosazují těžce, Smetana není výjimkou. Je dobře, že Pavel Kosatík vidí Smetanu jako představitele evropské hudby; že se domnívá, že světová hudba u nás nezačala vznikat až s Antonínem Dvořákem, ale už se Smetanou. Teď by bylo ještě dobré, kdyby si to více uvědomil český posluchač a kdyby si to více uvědomili i ve světě, kde znají vlastně jen Vltavu, Prodanou nevěstu a smyčcový kvartet Z mého života.

2 21.04.2024

Deset let po smrti kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982), vyšla z pozůstalosti novela Uvidíme se v srpnu, na které pracoval v posledních letech života, ale nebyl s ní spokojen a kvůli problémům s pamětí ji nedovadl do definitivní podoby. Spisovatelovi synové se rozhodli ji vydat. Je to sporné, samozřejmě, ale příznivce velkého vypravěče to jistě potěší – já se mezi ně počítám a musím říct, že přes počáteční nedůvěru se mi novela, kterou přečtete za odpoledne nebo za večer, líbila víc než bych čekal a třeba víc než poslední za Gabova života vydaná novela Na paměť mým smutným courám (2004). Pochopitelně Uvidíme se v srpnu ani zdaleka nedosahuje kvalit vrcholných Gabových děl, jako jsou romány Sto roků samoty, Podzim patriarchy a Láska za časů cholery, novela Kronika ohlášené smrti nebo jeho nejlepší povídky, ale to snad ani nikdo nečekal.
Každý rok v srpnu se Ana Magdalena Bachová plaví trajektem na ostrov, kde je pohřbena její matka, aby navštívila její hrob. Tyto cesty se nakonec stanou neodolatelnou pozvánkou k tomu, aby se na jednu noc v roce stala jiným člověkem. Je šťastně vdaná a rozhodně nemá důvod rozbíjet svět, který si vytvořila se svým mužem a dvěma dětmi. A přesto se znovu vydává na cestu, aby se setkala s náhodným milencem... Tolik hlavní zápletka, která se zpočátku rozvíjí moc pěkně. Další vývoj a závěr novely už se mi tolik nelíbily, ale to je asi spíš můj problém. Naopak se mi líbilo, jaké otázky před čtenářem příběh klade: otázky kolem věrnosti, nevěry, sexuální touhy, dlouhého manželství, stárnutí...

1 13.04.2024

Román Oblomov (1859) je posledním z velkých děl ruské literatury 19. století, který jsem dosud nečetl. Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 - 1891) v tomto svém nejslavnějším díle zobrazil osudy titulního hrdiny, Ilji Iljiče Oblomova, lenivého a pasivního bývalého úředníka žijícího v Petrohradě z výnosů svého malého venkovského panství Oblomovka o tří stech duších, kterého z jeho apatie nedokáže vytrhnout ani aktivní a podnikavý přítel Andrej Štolc, ani láska k inteligentní a upřímné Olze Iljinské. Sám říká, že je líný i žít. Štolc jeho život označí termínem "oblomovština", což je jev, kdy charakterově dobrý a upřímný jedinec, což Oblomov je, z nedostatku vlastní vůle propadne apatii a stává se zbytečným člověkem, jaké známe i z jiných děl ruské literatury (Puškinův Oněgin, Lermontovův Pečorin, Turgeněvův Rudin aj.).
Román pomalého tempa a řídkého děje vyniká psychologickou hloubkou a nádhernými postavami Oblomova a Olgy; méně vydařenou postavou je Štolc, jehož aktivita, cestování a činnosti jsou dány do kontrastu s Oblomovem, který není ani schopný odjet na svůj statek nebo dokončit plán změn, o němž jen sní a mluví. Oblomov je zvláštní postava, která není příliš sympatická, ale nakonec sympatie vzbuzuje a klade i provokativní otázku, co má vlastně smysl a zda je jeho apatický život opravdu tak špatný a zbytečný, zda třeba Štolcova aktivnost není také na škodu...
Jsem rád, že jsem tento skvělý román konečně přečetl. Znal jsem ho z povedeného filmu Nikity Michalkova s Olegem Tabakovem (z roku 1979) a ze dvou dramatizací (Dejvické divadlo s Ivanem Trojanem a Divadlo v Dlouhé s Michalem Isteníkem).
Přeložil Prokop Voskovec, SNKLHU, 1956 (existuje i nový překlad Libora Dvořáka, Odeon, 2015, ale já jsem dal přednost vynikajícímu staršímu).

4 12.04.2024

Protože mám rád dílo Milana Kundery (1929 - 2023), který mě zajímá i jako osobnost, a čtu o něm téměř vše, na co přijdu, přečetl jsem si román Karla Zeithamla Falešný knír, který je literární hříčkou na témata ze života a tvorby našeho světově nejznámějšího spisovatele. Je to docela vtipné, nevážné čtení, u kterého se člověk pobaví i zamyslí; a znalec Kunderova díla a života, mezi něž se dovoluji počítat, si to užije dvojnásob, protože je tu i spousta narážek na Kunderovy romány a eseje i na jeho styl. Pod povrch se ale autor bohužel nedostane a celé to vyznívá jako poněkud manýristická hříčka.
Kniha je po kunderovsku rozdělena do sedmi dílů, přičemž každý díl je samostatnou "povídkou". Autor neklade meze fantazii, někdy se drží faktů, jindy si zcela vymýšlí, ale je znát, že má Kunderu načteného a prostudovaného a že ho má rád, což mu ale nebrání si z něj zároveň dělat trochu legraci, nebo z toho, co se kolem Kundery dělo a děje. První díl je variací na Kunderův poslední román Slavnost bezvýznamnosti a zároveň zamyšlením nad tím, jaký by byl Kunderův život, kdyby se nestal spisovatelem. V druhém díle sledujeme literární badatele, kteří studují Kunderu; jeden z nich vydírá druhého, když objeví ztracenou část deníků Pavla Juráčka, v nichž se píše o Kunderovi, a zároveň je tématem Kunderovo údajné udání agenta Dvořáčka z roku 1950.
V třetím díle sledujeme Milana a Věru Kunderovy na dovolené u moře, kde se Kundera maskuje knírem, parukou či tmavými brýlemi a kde se ho někdo pokusí zabít. V dalším díle se maskovaný Kundera ocitne v Brně, kde se seznámí se spisovatelem Jiřím Kratochvilem, který mu pak pomáhá najít ztracený rukopis erotické novelky Akulka. Pátý díl se v narážce na Nesmrtelnost i Slavnost bezvýznamnosti odehrává na onom světě, kde se Kundera setká s Hitlerem a Stalinem a Stalinovými dětmi.
Šestý díl popisuje setkání Kundery s přítelem Milanem Uhdem a poslední díl líčí, jak se (i v komické rovině) mohlo odehrát setkání Kundery s Andrejem Babišem v Paříži, přičemž se do toho připlete i autor Kunderovy biografie Jan Novák.

31.03.2024

Po přečtení Dumasova románu Královna Margot a po opětovném zhlédnutí jeho filmové verze s Isabelle Adjani (podařilo se mi najít původní dlouhou verzi!) jsem si řekl, že by mě zajímalo, jak to bylo s fascinující postavou Markéty z Valois řečené Margot (1553 - 1615), královny navarrské a francouzské, doopravdy, protože, jak víme, Dumas si s historií hlavu příliš nelámal ("Historie je jen hřebík, na který věším své příběhy."). Je to navíc mé oblíbené historické období už od dospívání, kdy jsem postupně hltal Merleho ságu Dědictví otců. Doma mám knihu o Kateřině Medicejské, což byla matka Margot, ale zatím jsem dal přednost útlejšímu životopisu Královna Margot od francouzského spisovatele André Castelota.
Margotin život byl tak pestrý a bohatý a její postelí prošlo tolik milenců, že není divu, že se o ní píšou romány a točí filmy. O její nymfomanii a promiskuitě Dumas kupodivu mlčí, ve filmu to naopak zdůrazněno je. Kniha přibližuje Margotin život od dětství, které poznamenala smrt otce Jindřicha II. v souboji v roce 1559. Na trůně se pak postupně vystřídali tři její bratři, František II., Karel IX. a Jindřich III. Ani jeden z nich neměl legitimního mužského potomka, a tak rod Valois vymřel po meči a na trůn v roce 1589 nastoupil Jindřich Navarrský jako Jindřich IV. Právě za něj, za hugenota, byla Margot provdána v roce 1572, takže nejprve byla královnou navarrskou a od roku 1589 pak i francouzskou.
Oslavy jejich svatby v srpnu 1572 vyvrcholily tragickou bartolomějskou nocí, tedy vražděním hugenotů v Paříži. Jindřich konvertoval ke katolictví, pak uprchnul a vrátil se k protestantské víře. S Margot si nikdy nebyli věrní, on měl četné milenky, ona zástupy milenců včetně hraběte de La Mole, s nímž to bylo trochu jinak, než jak je tomu v Dumasově románu. Později nechal Jindřich IV. nepohodlnou Markétu uvěznit na zámku Usson, kde strávila takřka devatenáct let. V roce 1599 bylo jejich bezdětné manželství rozvedeno a Jindřich se oženil s Marií Medicejskou, s níž zplodil budoucího Ludvíka XIII.
Margot přežila jak své bratry, tak i Jindřicha, který byl v roce 1610 zavražděn. Krásná Margot byla vzdělaná, uměla latinsky a další jazyky, četla, psala básně a ve stáří napsala i paměti. Vskutku pozoruhodná žena!
(Na obálce knihy Isabelle Adjani ve filmu Královna Margot z roku 1994.)

24.03.2024

Dílo francouzského spisovatele Alberta Camuse (1913 - 1960), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1957), jsem přečetl celé a mám k němu poněkud rozporuplný vztah, vždy na mě působilo velmi chladným dojmem. Relativně nejvíc se mi líbil slavný román Cizinec (loni jsem ho přečetl po letech znovu) a nedokončený První člověk a esej Mýtus o Sisyfovi. Mor a jiné věci jsem četl většinou tak dávno, že bych si to musel zopakovat. Camus se vedle prózy a esejistiky věnoval také dramatice, ačkoli tato část jeho tvorby je méně známá a zdaleka ne tak úspěšná. Vytvořil několik dramatizací, třeba podle Dostojevského románu Běsi nebo podle Faulknerova Rekviem za jeptišku, a napsal čtyři původní hry, které všechny kromě té první propadly: Caligula (1938, uvedeno 1945), Nedorozumění (1944), Stav obležení (1948) a Spravedliví (1949). Ani dnes se běžně neuvádějí.
Po asi 25 letech jsem si znovu přečetl hry Caligula a Stav obležení vydané v jednom svazku a utvrdil jsem se v předchozím rozpačitém dojmu. U Caliguly o šíleném a krutém římském císaři nevím, zda ho chtěl Camus nějak zčásti obhájit nebo naopak odsoudit, asi nejbližší je, že ho použil jako figuru pro své pojetí absurdity a moci; je to průzkum otázky absolutní moci a Caligulovo šílenství je praktickým pokusem o důslednou logiku ústící v absurdnosti.
Stav obležení s tématem morové epidemie (stejně jako v románu Mor) je bohužel tak abstraktní, moralizující a literární, že vyznívá ještě rozpačitěji; nelze než souhlasit s výtkami, které se na adresu Camuse-dramatika většinou ozývají: jeho postavy v hrách jsou neživotné, jsou to symboly nebo ideje nicoty a negace, jazyk je příliš umělý a strojený. Ještě slabší se mi zdály hry Nedorozumění a Spravedliví, k těm se vracet určitě nebudu. Naopak se mi líbila Camusova adaptace Běsů, jediná z jeho dramatizací, kterou znám.

21.03.2024

Po Třech mušketýrech, k nimž jsem se vrátil po 35 letech, jsem si od francouzského spisovatele Alexandra Dumase (1802 - 1870) chtěl vždycky přečíst ještě román Královna Margot (La Reine Margot, 1846), který patří vedle Mušketýrů a Hraběte Monte Cristo (ten mi stačí z četných filmů a seriálů) k Dumasovým nejznámějším dílům. Rozsáhlý historicko-dobrodružný román se odehrává v letech 1572 - 1574 na francouzském královském dvoře a začíná svatbou Jindřicha Navarrského s Markétou z Valois řečenou Margot, dcerou zesnulého Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské a sestrou krále Karla IX. Sňatek měl usmířit katolíky a hugenoty, ale vyvrcholil naopak nechvalně proslulou Bartolomějskou nocí na 24. srpna 1572, kdy bylo zavražděno tisíce hugenotů shromážděných na svatbě. Jindřich Navarrský poté raději přestoupil na katolickou víru, ale ani tak nebyl v bezpečí v ovzduší plném intrik a spiknutí, jež ovládá zejména královna-matka Kateřina Medicejská.
Margot, zamilovaná do hraběte de La Mole, drží s Jindřichem, ačkoli je nespojuje láska, ale spíše odpor ke Kateřině. Slabošský nemocný a umírající Karel IX. si Jindřicha oblíbí, ale ani on mu zaručit bezpečnost nemůže. Dumas zachází s historií velmi volně a pod jeho perem se Kateřina Medicejská mění v temnou intrikující postavu, která se nebojí ani zabíjení jedy apod. Obává se proroctví, že po smrti jejího manžela budou postupně vládnout všichni tři její synové, ale že na francouzský trůn nakonec nastoupí nenáviděný Jindřich Navarrský, a dělá vše pro to, aby tomu zabránila. Leč marně, jak víme z dějin, nakonec se tak stalo...
Četbu jsem si docela užil, protože Dumas je čtivý a dílo má spád, i když těch složitých intrik a spiknutí je tam až moc a Dumasovy nekonečné dialogy jen zbytečně navyšují počet stran. Ale je to mé oblíbené historické období a prostředí a i když ne všechno bylo tak, jak to Dumas líčí, stálo to za to. A uvědomil jsem si, jak skvěle si počínali ve filmové verzi Královny Margot z roku 1994 (režie Patrice Chéreau, hlavní role Isabelle Adjani, Daniel Auteuil, Vincent Perez, Jean-Hugues Anglade a Virna Lisi), kterou miluju, kdy Dumasův spletitý děj zjednodušili a učinili přehlednějším.

1 15.03.2024

Colum McCann (*1965), irský spisovatel žijící v New Yorku, je u nás známý z překladů románů Co svět světem stojí a Zoli (oba Odeon, 2011); s velkým odstupem u nás loni vyšel román Apeirogon z roku 2020. Píše se mi o něm těžce, protože jistě není špatný, McCann je výborný spisovatel, ale mně bohužel vůbec nesedl. Svojí roztříštěností, roztěkaností a věčným rušivým odbíháním od hlavního tématu a příběhu (který sám o sobě je velmi silný a poutavý) mě upřímně řečeno nesmírně rozčiloval, nutil přeskakovat a sotva jsem ho dočetl...
Román se zabývá věčným konfliktem mezi Izraelem a Palestinou a složitou situací na tomto území. Hlavní pozornost je upřena na dva muže, Ramiho a Bassama, a jejich osudy, jež se odvíjejí z opačných stran Zdi, ale nakonec se spojí. Autor vypráví pravdivý příběh dvou otců, kteří přišli o dcery, dvou přátel usilujících o to samé, ačkoli jeden je Izraelec a druhý Palestinec.
Román je složen z tisíce a jedné kapitoly, což samozřejmě upomíná na slavnou středověkou arabskou sbírku pohádek, bajek, anekdot a příběhů. Aby tento počet autor v knize o 496 stranách naplnil, vkládá do hlavního příběhu všechno možné, často jen v kratičkých kapitolách o jedné nebo pár větách, od poslední Mitterandovy večeře po ukřižování Krista, od historie Izraele po současnost, od migrace ptáků po archeologii; úvahy, anekdoty, střípky i delší historky. Vrací se samozřejmě ke smrti dcer obou hrdinů i k jejich minulosti. Všechny linie vyprávění vzájemně souvisejí, komunikují spolu a proplétají se, napříč staletími i kontinenty, jako Příběhy tisíce a jedné noci. Apeirogon je příběh lidství. Nenávisti, lásky a naděje. Pro mne se tohle všechno ale někde v té přebohaté mozaice bohužel vytratilo...

1 08.03.2024

K románu Nejzasutější vzpomínka na lidi francouzsky píšícího senegalského spisovatele Mohameda Mbougara Sarra (*1990) jsem i přes chválu a ocenění Prix Goncourt 2021 přistupoval trochu obezřetně, knih o knihách či o pátrání po tajemné knize a ještě tajemnějším zmizelém spisovateli jsem už četl několik, není to téma nové, ale pro mne velmi atraktivní a dá se samozřejmě zpracovat všelijak. A dá se říci, že s tímto románem jsem se bohužel zcela minul. Po počátečním nadšení se brzy dostavil pocit zdlouhavého, neskutečně "ukecaného" vyprávění o nepříliš sympatických postavách s řadou odboček, kdy jsem měl chuť přeskakovat. Také africké téma mi bylo dosti vzdálené, i když se román odehrává vedle Senegalu i v Paříži, Amsterdamu a Argentině, nekonečné úvahy o světě literatury a psaní byly místy trefné, vtipné a ironické, ale místy taky dost odtažité a otravné.
O čem román je? Mladý začínající senegalský spisovatel Diégane Latyr Faye v Paříži objeví legendární ztracenou knihu Labyrint nelidskosti, vydanou roku 1938. Její autor, vystupující pod jménem či pseudonymem T. C. Elimane, označovaný dobovou kritikou za „černošského Rimbauda“, se po skandálu rozpoutaném vydáním románu beze stopy ztratil. Diégane, fascinovaný knihou i její historií, se vydá po stopách tajemného autora do nedávných temných dob kolonialismu a holokaustu a do nejrůznějších zemí od Francie přes Senegal a Argentinu zase zpět do Francie...
Román o posedlosti literaturou, která se pro mnohé postavy stává důležitější než život sám, i mnohotvárnosti psaní, o hledání opravdové literatury i osudové lásky je důmyslná literární hra plná skrytých odkazů, citátů a parodií. Román to špatný jistě není, ale mě bohužel neoslovil, dočetl jsem jen silou vůle...

1 25.02.2024

Novela Podzimní mouchy francouzské spisovatelky ukrajinsko-židovského původu Irène Némirovsky (1903 - 1942), která se proslavila posmrtně Francouzskou suitou vydanou z pozůstalosti v roce 2004, vyšla v roce 1931 a je dokladem toho, že i na malé ploše a ani s jediným slovem či větou navíc se dá říci mnoho. Působivý příběh porevolučních ruských emigrantů a jejich staré věrné chůvy je nádherně smutný a melancholický, citlivý a silný; nadčasový příběh o lidech, kterým dějinné události (v tomto případě bolševická revoluce 1917) nadobro zničily domov i jejich životy...

24.02.2024

Po výborném románu Stříbrný kouzelník a povídkách Lední medvěd jsem si přečetl i první knihu spisovatele, scenáristy a režiséra Jindřicha Manna (*1948). Autobiografickou prózu Poste restante napsal autor nejprve v němčině na popud nakladatelství Rowohlt a vyšla v roce 2007. Pro české vydání ji Mann nejen přeložil, ale i přepsal, doplnil a stylisticky pozměnil. Jak uvádí v poznámce, byla to zajímavá možnost, jak se s odstupem několika let vrátit ke svému textu a znovu s ním pracovat.
Zájem německého nakladatele byl pochopitelný, protože Jindřich Mann je členem slavné rodiny: jeho dědečkem byl spisovatel Heinrich Mann, prastrýcem nobelista Thomas Mann a otcem spisovatel a scenárista Ludvík Aškenazy, který si vzal dceru Heinricha Manna Leonii. Po srpnové okupaci 1968 rodina emigrovala do Mnichova. Jindřich Mann vystudoval filmovou akademii v Berlíně a pracoval jako režisér a scenárista pro německé televize.
V knize líčí nejen střípky z vlastního dětství, z odchodu do emigrace a z návratů do Čech, ale i příběhy ze spletité minulosti svých rodičů a prarodičů. Občas to dobarví snovými nebo smyšlenými pasážemi, ale především se drží faktů nebo rodinných historek a snaží se dopátrat svých kořenů. Nechybí bizarní, dramatické ani humorné momenty. A já jsem si opět početl...

2 03.02.2024

Co spojuje českou spisovatelku Boženu Němcovou (1820 ? - 1862), francouzskou spisovatelku George Sandovou (1804 - 1876) a amerického podnikatelského magnáta a nejbohatšího člověka své doby Johna D. Rockefellera (1839 - 1937)? Nebo spíš, co je rozděluje? Co nám přineslo 19. století? Jaké bylo a je postavení žen, a to nejen umělkyň? A co je to „čokoládová krev“? To je jenom malá hrstička otázek, nad nimiž se ve svém novém románu Čokoládová krev zamýšlí Radka Denemarková (*1968), čtyřnásobná vítězka Magnesie Litery (mj. za romány Peníze od Hitlera a Hodiny z olova), jedna z našich nejúspěšnějších a nejpřekládanějších autorek (její knihy vycházejí ve více než dvaceti jazycích).
Tři slavná jména, tři hlavní postavy rozsáhlého románu, který vznikal deset let a který má místy blíže k esejistickému traktátu. Je v něm tolik otázek, tolik témat, až je jimi román trochu zahlcen na úkor děje, ale přesto může být pro trpělivé čtenáře strhujícím zážitkem. Třeba tím, jak autorka rychle střídá jednotlivé obrazy, jak z nich skládá celkovou mozaiku, jak je urputná v kladení otázek a jaký to vše má nebývalý rytmus. Ten je daný nejen jazykem, ale také formou, jakou román má. Deset částí, třiapadesát kapitol. Každá kapitola je jednou zastávkou, protože čtenář sedí v pomyslném vlaku, z něhož sleduje události ze života hlavních postav a k nim se vážící autorčiny úvahy a výklady o jejich i naší době. „Vlak projíždí devatenáctým stoletím tam a zpět. Jede, zpřesňuje viděné za oknem. Cestující ve vlaku se dívají na film. Je to sled pohyblivých obrázků. Vlak se vrací do stejných zastávek. Za oknem se střídají a neustále zostřují krátké výjevy. Obrazy jsou ucelené. Padesát tři mrknutí oka.“
Náročné dílo nedá čtenáři vydechnout. Autorka skáče nejen v čase, ale i v tématech a motivech, k nimž se rytmicky vrací, což je podtrženo opakující se větou: „Tak. Vlak jede, jede vlak.“ - přičemž výskyt slova „tak“ narůstá od jednoho do deseti podle toho, v které z deseti částí románu jsme. Ale důležitější než tyhle „technické“ pomůcky jsou samozřejmě témata, jimiž se Denemarková zabývá. Čokoládová krev je nejen ropa, na které zbohatnul Rockefeller, prototyp bezcitných a nemorálních miliardářů a oligarchů, ale také inkoust, pracovní nástroj Němcové a Sandové, které nemohly být odlišnější jak původem, tak zázemím, v němž tvořily, a odvahou, jak se chovaly na veřejnosti nebo k mužům, i když mnohé je také spojuje.
Prostor dostávají četné citáty z dopisů Němcové, nejméně sympatický je Rockefeller. Kolem Sandové se motají slavní muži, Musset, Chopin, Gautier, autorka se obrací i k George Eliotové, zmíní sestry Brontëovy, Emily Dickinsonovou a další, nebo novinářku Idu Tarbellovou, která se nezalekla ani Rockefellera. Věnuje se otázce domácího násilí nebo samoživitelek a Josef Němec je tu hodně nesympatickým manželem Boženy Němcové, své tu dostává i její bývalá přítelkyně Karolina Světlá a její sestra Sofie Podlipská. A tak dále Výjimečný román bude jistě předmětem mnoha diskusí a vskutku se vymyká, což je dobře.

6 31.01.2024

Knížka Lední medvěd spisovatele, scenáristy a režiséra Jindřicha Manna (*1948) obsahuje tři povídky nebo novely a krátký epilog. Škoda Tudor je vyprávěním osmiletého chlapce zamilovaného do starší spolužačky, za níž chodí jako stín, přičemž pak svému otci shodou různých okolností nechtěně prozradí matčinu nevěru; a celé se to odehrává v roce 1956 na pozadí strašení jadernou válkou. Titulní postava z povídky Pan Ticho je učitel, který hrdinovi pomůže odmaturovat; a i tady hraje roli láska a také hudba, protože klukovým otcem je dirigent a skladatel, který se nedožije premiéry své opery Golem. A je tu i motiv emigrace, což je autorovo téma, neboť J. Mann emigroval s rodinou po srpnu 1968 do Západního Německa.
Nejdelší titulní příběh Lední medvěd vypráví o chlapci, jehož matkou je úspěšná česká operní pěvkyně, s níž posléze taktéž emigruje na Západ. Až bizarní děj nás zavede na pláž u Baltu, kde se vyskytuje muž převlečený za ledního medvěda; matčin milenec sochař udělá podle chlapcovy sochy bustu, která se po letech ocitne v domácnosti spisovatele ve Východním Berlíně a náhodou se zjistí, že je v ní ukryté odposlouchávací zařízení. Celé to vrcholí v Karibiku, kde se již dospělý hrdina náhodou dozví, jak to vlastně všechno celé s tou hlavou a spisovatelem bylo...
U třetí novely nebylo úplně jednoduché sledovat všechny dějové linie a vývoj příběhu, první dvě prózy se mi líbily mnohem víc. Jindřich Mann nezapře zkušenost scenáristy a má velmi zvláštní poetiku, notnou dávku fantazie, smysl pro pointu a nevšední jazyk.

1 21.01.2024

Spisovatel, scenárista a režisér Jindřich Mann (*1948), syn Ludvíka Aškenazyho, vnuk Heinricha Manna a prasynovec Thomase Manna, vydal po autobiografické knize Poste restante (2012) a souboru próz Lední medvěd (2017) román Stříbrný kouzelník (2022), který mě lákal, protože měl dobré ohlasy, ale dostal jsem se k němu až nyní. A jsem za to moc rád, protože ten román opravdu stojí za to!
V anotaci je věta, která přesně vystihuje hlavní témata románu: že štěstí přeje odvážnému a že touha po lásce nezná hranic, v tomto případě doslova. Hrdinové obou částí románu, které spolu v několika bodech či postavách souvisí, ale jinak jsou v podstatě samostatné, jsou zamilovaní a za dobrodružných, až nepravděpodobných okolností opouštějí totalitní Československo, jeden v roce 1952, druhý po roce 1968. Zejména kratší první část vyvolává salvy smíchu, ale i napětí, jak to s hrdinou s mnoha převleky a identitami dopadne. Dějově i postavami ještě bohatší je druhá delší část, v níž důležitou roli hraje diplomatický pas perského prince a zdí rozdělený Berlín. V obou pak také fiktivní prvorepubliková hvězda stříbrného plátna René Zahradník.
"Život je maškarní bál," domnívá se hrdina první části, nebo také, že "život je plus a minus". A platí to i pro toho druhého. Jindřich Mann v románu obsáhne období od druhé světové války po dnešek a jako iluzionista pobaveně pomrkává na čtenáře, který váhá, co může být pravda a co už je přehnaný výmysl. To vše s nebývalým citem pro jazyk, hloubku, melodii slov i meditace o lásce, domově a životě. Působivě líčí tvrdá 50. léta, okupaci v srpnu 1968 i kontrastní atmosféru Východního a Západního Berlína. Zejména první příběh je až filmově strhující, takže J. Mann nezapře své bohaté zkušenosti televizního scenáristy a režiséra.

1 20.01.2024

Útlý, stostránkový svazek Lovení perel obsahuje texty filosofky a politické myslitelky německo-židovského původu Hannah Arendtové (1906 - 1975) a německého židovského filosofa, kritika, překladatele a esejisty Waltera Benjamina (1892 - 1940). Bylo to mé první čtenářské setkání s těmito dvěma slavnými intelektuály a těším se, až si jednou konečně přečtu slavnou knihu Arendtové Eichmann v Jeruzalémě a hlavně až se začtu do Benjaminových textů, které u nás vyšly v pěti výborech. Co tato dvě jména spojuje a proč se ocitla v jedné knížce? Arendtová se s Benjaminem znala osobně a v roce 1968, dávno po jeho smrti, o něm napsala esej, který právě v této knize najdeme. A doplňuje ho pět krátkých Benjaminových esejů. Všechny texty vycházejí v češtině poprvé.
V rozsáhlém eseji o Benjaminovi (má tři části: Hrbáček, Temná doba, Lovec perel) se Arendtová úspěšně pokouší - vedle důležitých životopisných údajů a popisu jeho tragického konce (sebevražda při neúspěšném pokusu překročit francouzsko-španělskou hranici, aby se mohl dostat do Portugalska a dále do USA) - vystihnout jedinečnost a nezařaditelnost tohoto muže mnoha nadání, jehož "myšlení bylo básnické, ale nebyl ani básníkem, ani filosofem". Benjamin byl jedinečný a dodnes je to vlivný a hojně citovaný vzdělanec, který podle Arendtové myslel básnicky a metafory považoval za největší dar jazyka; a jádrem každé jeho práce jsou citace.
Následuje pět krátkých Benjaminových textů: Několik úvah o Kafkovi (Benjamin byl jeden z prvních, kdo Kafku vyzdvihl; k jeho tvorbě měl velmi blízko a obdivoval ho), Vybaluji svou knihovnu. Řeč o sběratelství (nádherné vyznání lásky ke knihám a sběratelství), Proti mistrovskému dílu, Ke chvále panenek a Brechtův Krejcarový román.
Co je pro Benjamina sběratelství a tedy vlastnictví? "...pro sběratele, míním tím pravého sběratele, sběratele jak se patří, je posedlost vlastnictvím tím nejhlubším vztahem, jaký může člověk k věcem vůbec mít: ne že by v něm jeho věci žily, to on sám přebývá v nich."

1 07.01.2024

Brněnský rodák a moravský patriot profesor Miloš Štědroň (*1942) je renesanční osobnost: skladatel, muzikolog, editor, pedagog, literát, divadelník, chodec, vegetarián, karatista, lektoman, vzdělaný a sečtělý muž s velkým rozhledem a humorem, charismatický vypravěč, znalec Janáčka i Monteverdiho, milovník Haška i Homéra, spoluautor legendární Balady pro banditu; člověk, kterého si velmi vážím. Nedávno jsem četl jeho knižní rozhovor s Jiřím Hanušem o Janáčkovi a hudbě, teď přišel na řadu další knižní rozhovor s Jiřím Kamenem (*1951), spisovatelem, publicistou a rozhlasovým autorem. Název knihy Bandita pro brněnskou baladu upomíná právě na slavnou baladu o Nikolaji Šuhaji loupežníkovi na libreto Milana Uhdeho, která měla v Brně premiéru v roce 1975. I o ní se v knize dočteme.
Renesanční osobností je prof. Štědroň i jako skladatel: komponuje orchestrální, komorní a vokální koncertní skladby a hudbu pro lidové nástroje. Pracuje s hudbou starých slohů, které systémově propojuje se soudobým hudebním uměním. Používá metody koláže, montáže a prostředky vedoucí k banalizaci, zcizení až po uměleckou parodii. V jeho díle převažuje komorní hudba. Řada skladeb je inspirována lidovou hudbou a v instrumentaci využívá i netradiční nástroje. Dlouhodobě spolupracoval s Divadlem Husa na provázku a složil desítky hudebních doprovodů k činohrám i filmům.
V knize vypráví o své rodině, studiích, učitelích, o práci pro divadlo a spolupráci s režiséry, o svém vztahu k hudbě, knihám, čtení, vegetariánství, karate i sauně, o svým přátelích, o skládání atd. Pozornost věnuje i významným osobnostem, na něž zaměřil svůj badatelský a editorský zájem (Leoš Janáček) nebo je rád čte (Jaroslav Hašek), ale i těm, s nimiž se setkal, přátelil či spolupracoval (Milan Kundera a jeho otec Ludvík i jeho bratranec Ludvík, Jan Skácel a jeho žena Božena, Alois Hába, Roman Jakobson, Peter Scherhaufer aj.). Vypráví i řadu komických situací, které s přáteli zažil, stejně jako zajímavé osudy obou svých dědečků nebo jedné tety. Mozaiku doplňují ukázky ze Štědroňových svébytných literárních textů, které překvapí originální komikou.
Ta kniha je výborná, ale má jednu chybu: na takovou bohatou osobnost, jakou je Miloš Štědroň, je až příliš krátká, ještě by bylo mnoho témat k vyprávění, jenže to by pak byla nekonečná...

3 05.01.2024

První kniha, kterou jsem si v novém roce koupil (v antikvariátu), je také první, kterou jsem přečetl. Vyšla před deseti lety, ale tehdy jsem ji ze záhadných důvodů minul, byť je přesně pro mě... Německý publicista a spisovatel Volker Weidermann (*1969) se v útlé knize na pomezí prózy, biografie, eseje a literatury faktu Ostende. 1936 – Léto jednoho přátelství zaměřil na vztah slavných rakouských spisovatelů Stefana Zweiga (1881 - 1942) a Josepha Rotha (1894 - 1939) a na léto, které ve stínu nacismu a blížící se války prožili v belgickém přímořském letovisku Ostende.
Spolu s nimi tu zdánlivě idylické léto tráví další literáti, Egon Erwin Kisch, Arthur Koestler, Ernst Toller, Hermann Kesten a Irmgard Keunová. Právě do Keunové se zamiluje Roth, zatímco Zweig je tu se svou sekretářkou a milenkou Lotte Altmannovou. Oba slavní spisovatelé jsou zároveň velmi odlišní, a to nejen věkově. Těžký alkoholik Roth není tak úspěšný a bohatý jako Zweig, který byl v té době vedle Thomase Manna či E. M. Remarquea nejčtenějším německy píšícím spisovatelem. Zweig Rotha podporuje i finančně a oba si navzájem pomáhají v psaní, vedle vzájemné chvály se nebojí ani kritiky. Ale těžko se čte o tom, jak alkohol ničí talentovaného Rotha, jehož nezachrání ani vztah s Irmgard Keunovou...
Autor zmíní leccos z jejich díla a témat, zabrousí do minulosti obou protagonistů i do osudů dalších postav a v dovětku popíše i jejich další životní peripetie po onom památném létě 1936 v Ostende. Létě, v němž oslavili život tak, jak to dokážou jen lidé bez naděje. Zajímavé čtení to bylo!

1 03.01.2024

Jeden z nejkrásnějších románů, které jsem kdy četl, a to už dvakrát a klidně si ho dám někdy ještě potřetí...

Poslední letošní přečtená kniha... a moc dobrá, silný zážitek! Alena Machoninová (*1980) je známá a skvělá překladatelka z ruštiny, já jsem četl třeba její překlady mé oblíbené Ljudmily Ulické (Zelený stan, Jákobův žebřík aj.) nebo Mariji Stěpanovové (nádherný román-esej Památce paměti). Machoninová píše také výborné doslovy (třeba k Bitovovu Puškinovu domu), přednáší, dvacet let prožila v Rusku; a k vydání připravila rozsáhlé Dějiny ruské moderny (2022) z pozůstalosti své učitelky Miluše Zadražilové. Právě u ní po její smrti v roce 2012 našla román Jiřího Weila Moskva-hranice (1937), jak o tom píše ve své knižní prvotině Hella, a začala pátrat po osudech jeho hrdinů, neboť je známo, že Weil se v románu o atmosféře a průběhu stalinských čistek v SSSR 30. let opíral o skutečné osoby.
Výsledkem je suverénní, jazykově bohatá a hutná próza na pomezí románu, eseje, autofikce, pátrání po osudech titulní hrdinky a dalších osob, (ne)možné rekonstrukce lidského života, "literární detektivky", úvah o psaní a překládání i reflexe vlastního psaní přítomné knihy či pobytů v Moskvě, v níž nechybí ani četné úryvky z jiných knih a z korespondence. Autorka v této pozoruhodné mozaice skládá portrét a vnitřní život Helly - Heleny Frischerové, české Židovky, která byla předobrazem hrdinky Ri z Weilova románu. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky Dny mého života v českém překladu.
Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza jde na dřeň a má mnoho různých témat; obrací se i k osobnostem jako Platonov, Mandelštam, Šalamov, Benjamin či Sontagová. Protože Hella sama překládala, uvažuje Machoninová o překládání, jinde zase o specifikách ruské kuchyně jako místnosti, v níž se nejen vařilo. Uvažuje o paměti, domově či nostalgii nebo o fotografii a psaní dopisů. Hella tu vystupuje jako pozoruhodná a statečná žena trpkého osudu a bohatých zkušeností, která však nezatrpkla. Moc se mi líbila třeba tahle myšlenka z jednoho jejího dopisu přítelkyni Tamaře Petkevičové (její vzpomínky Bolest si věk nevybírá u nás vyšly v roce 2017 právě v překladu Aleny Machoninové): "Salingerova povídka /.../ je báječná. Ale je to jen etuda. A já bych chtěla symfonii." Právě za symfonii je možno Hellu označit, takovou má šíři a hloubku.

7 31.12.2023