milan.valden komentáře u knih

Francouzský spisovatel a literární a výtvarný kritik vlámského původu Joris Karl Huysmans (1848 - 1907) prošel zajímavým vývojem od naturalisty goncourtovské a zolovské školy (např. román Sestry Vatardovy) přes "bibli dekadence" Naruby a obdiv k černé magii (Tam dole) po pozdní romány s příklonem k esteticky zabarvenému katolictví (Tam nahoře či Katedrála). Psychologickým ponorem do nitra románových hrdinů a omezením děje měl značný vliv na vývoj moderního románu. Svými kritickými soudy o Baudelairovi, Corbiérovi, Mallarméovi, Rimbaudovi či Verlainovi razil cestu k ocenění a uznání těchto básníků.
Huysmansův nejslavnější a vrcholný román Naruby (À rebours, 1884) je jakýmsi ironicky koncipovaným katalogem dekadentského estétství a zároveň i jeho kritikou. Hrdina románu Jean des Esseintes, "hubený třicetiletý mladík, chudokrevný a nervózní, s vpadlými tvářemi, s očima chladně modrýma jako ocel", dovedl až do nejabsurdnějších důsledků revoltu proti soudobé měšťácké civilizaci a odhalil vratkost základů, na kterých tato společnost stojí; zároveň ale parodicky zdůraznil i bezvýchodnost estétských postojů, v nichž tato revolta zůstává uvězněna.
Román nemá žádný děj ani příběh, pouze podrobně popisuje, jak des Esseintes, přecitlivělý a churavý poslední potomek starého šlechtického rodu, po smrti rodičů žije z dědictví a z prodeje venkovského zámku a pozemků v domě ve Fontenay na předměstí Paříže, kde se izoluje od vnějšího světa i od dvojice svých starých sluhů žijících v patře nad ním a někdy vzpomíná na ženy a milenky či přátele a výjimečně podnikne cesty do Holandska a Londýna. A přesto to není nuda. Popis zařízení domu či hrdinovy knihovny je prokládán úvahami o umění, literatuře, spisovatelích, obrazech, hudbě, rostlinách či parfémech. Nebo o tom, jak marné a bezvýchodné je, když chceme "snem o realitě nahradit realitu samu". Útočiště s knihami, obrazy či želvou s pozlaceným krunýřem se mění ve vězení a pokus o únik přerůstá v symbol úpadku hlavního hrdiny, zoufalého z toho, když musí na příkaz lékařů svou klauzuru opustit...

1 15.10.2023

Spisovatel Jaroslav Rudiš (*1972) má rád vlaky a železnici, což vědí všichni, kdo četli třeba jeho Aloise Nebela nebo Winterbergovu poslední cestu. Sám chtěl být jako dítě železničářem, jako byli jeho děda Alois a strýc Miroslav, ale oční vada mu v tom zabránila, a tak alespoň vlaky rád a hodně cestuje a o železnici píše. V knize Návod k použití železnice, která v německém originále vyšla v roce 2021, o tom všem píše nejpodrobněji. Je to směs autobiografie a vyprávění o tématu, které autor miluje. Rudišova nejosobnější a nejvíc autobiografická kniha.
Mám takové knihy "na pomezí" rád. A mám rád, když člověk hoří pro nějaké téma, pro nějaký koníček. Rudiš sám sebe označuje jako železničního člověka. A protože i já cestuji převážně a často vlakem už od gymnaziálních let (z Pardubic na přeloučský gympl) a pak hlavně mezi Prahou a Pardubicemi, ale také do ciziny (řidičák nemám, autobusy jsou pro mě kvůli mé výšce nepohodlné a letadlem poletím poprvé až letos), knihu jsem si velmi užil. Je to čtivá, zábavná a poučná kniha o cestování, o historii železnic, o evropských trasách, o nádražích a o lidech z vlaků a nádraží; plná historek, zajímavostí a také fotografií, ale vlastně i tipů na cestování. Hned máte chuť nasednout do vlaku a někam jet. Z Prahy přes Brno do Vídně a přes Semmering až do Lublaně a Terstu. Z Prahy do Drážďan, Berlína a Hamburku až do Kodaně a klidně až do Stockholmu. Přes Alpy. Na Sicílii. Do Paříže a do Marseille. Do Amsterodamu či Bruselu, ke kolínské katedrále... Dát si v jídelním voze nebo v nádražní restauraci něco dobrého. Prohlížet si malá či velká nádraží (katedrály, kostely, kaple, jak se jim říká, to podle velikosti) nebo se na trase kochat pohledem ven. Nebo si přečíst knihy, o nichž se Rudiš zmiňuje a ve kterých se, jak jinak, cestuje vlakem ("Kafka, Hrabal, Hašek, jízdní řády – pro mě jsou jízdní řády součástí světové literatury.").
"Nejlepší železniční výhled ze všech je ze strojvůdcovské kabiny. Okna lokomotiv jsou okna do světa."
"Nejrychlejší spoje a tratě nejsou vždycky ty nejhezčí. Je tomu dokonce úplně naopak. Často jsou to ty pomalejší, a abyste si je naplánovali, musíte mít v kufru jízdní řád."
"...ze sebemenšího místa v Evropě se dá dostat na jiné místo v Evropě za jediný den."
"Vždycky se najde nějaký vlak, který vás odveze dál."

5 13.10.2023

Třicetiletá válka 1618 - 1648 je fascinující historické období, k němuž se nepřestávají vracet historici i umělci. Pokud si chcete o dlouhém a složitém evropském válečném konfliktu přečíst stručnou, shrnující, přehlednou a čtivou knihu, pak mohu vřele doporučit Třicetiletou válku z edice Stručná historie, kterou napsal historik a autor četných publikací Jan Kilián (*1976); připomenu třeba jeho vynikajícího Měšťana a šelmu z loňského roku.
Hned na začátku autor upozorňuje, že si nelze "představovat, že boje trvaly kontinuálně celých třicet let a že válka střední část starého kontinentu bez rozdílu zcela zdevastovala a zbavila obyvatel". Zároveň je ale jasné, že tak dlouhý konflikt plný jednotlivých bojů a bitev, který se přeléval z území na území, ovlivnil silně vývoj v celé Evropě. A byl také plný silných, významných osobností, s nimiž nás kniha seznamuje, ať už to byli císař Ferdinand II. a jeho nástupce Ferdinand III., švédský král Gustav II. Adolf, který padl v bitvě u Lützenu v roce 1632, dánský král Kristián IV., český "zimní král" Fridrich Falcký, kardinál Richelieu, vojevůdci Albrecht z Valdštejna, Matyáš Gallas či Lennart Torstenson a mnozí další.
V úvodu nás autor seznámí s Evropou před válkou a s českými zeměmi doby předbělohorské, s náboženskými rozpory; následuje vylíčení stavovské rebelie a potrestání českých povstalců po bitvě na Bílé hoře. Další kapitoly přinášejí popis nejdůležitějších bojů a událostí a složitých vztahů mezi zeměmi a jejich panovníky a mírových jednání, které vyvrcholily vestfálským mírem v roce 1648. Samostatné kapitoly jsou věnovány bojům v českých zemích, vojsku a vojákům té doby, každodenní realitě a jak to bylo s múzami. Podrobně komentovaná je barevná obrazová příloha na 48 stranách.

1 13.10.2023

U nás dosud neznámá francouzská spisovatelka Brigitte Giraud (*1960) má za sebou už třináct knih (první vydala v roce 1997) a za román Žít rychle (Vivre vite) získala prestižní Goncourtovu cenu 2022, a to jako teprve třináctá žena v historii tohoto ocenění, které se uděluje od roku 1903. V krátkém stotřicetistránkovém autobiografickém díle se po více než dvaceti letech vyrovnává s životní tragédií, která ji zasáhla v roce 1999: právě když kupovala v Lyonu dům a chystala stěhování s manželem Claudem a synem prvňáčkem, přišel Claude o život při nehodě na motorce, a to ve chvíli, kdy Brigitte byla v Paříži za svým vydavatelem a Claude jel vyzvednout syna ze školy.
Nečekejte však sentimentální vzpomínky na šťastné manželství s milovníkem a znalcem rockové hudby a motorek ani terapii psaním, i když terapeutický účinek literatura jistě má a pro autorku bylo nepochybně důležité vyrovnat se nějakým způsobem s něčím, s čím se vyrovnává jen těžko. Giraudová na to jde jinak: v textu, v němž není ani slovo navíc a který je ostrý jako břitva, přímý a upřímný, se po krátkém úvodu a před krátkým závěrem nazvaným Zatmění v dlouhém oddílu s názvem Kdyby ve 23 kapitolách zabývá tím, že všechno mohlo dopadnout jinak a k tragédii nemuselo dojít, kdyby... kdyby např. nekupovala dům, neodjela do Paříže, zavolala manželovi, že nemusí vyzvedávat syna, kdyby si manžel nevzal bratrovu motorku, kdyby si bratr neschoval motorku do jejich garáže atd.
Autorka ví, že všechna ta "kdyby" jsou nesmyslná a že "existují pouze špatné otázky", ale známe to asi všichni, pořád na ta "kdyby" myslíme a zabýváme se jimi: "Vracím se k litanii těch ,kdyby', kterou jsem byla po všechny tyhle roky posedlá. A která způsobila, že se z mého života stala realita v podmiňovacím způsobu času minulého."

2 09.10.2023

Průzračné věci (1972) jsou předposledním románem Vladimira Nabokova (1899 - 1977); po nejrozsáhlejším románu Ada aneb Žár (1969) následoval ten naopak nejkratší, spíše novela. V češtině nám tak už chybí jen autorův poslední román Podívej, harlekýni! (1974), případně nedokončený posmrtně vydaný Originál Laury. Průzračné věci jsem už kdysi četl ve slovenštině, ale teď jsem si je rád přečetl znovu v jako vždy parádním překladu Pavla Dominika. V příběhu redaktora Hugha Persona, který během dvaceti let navštěvuje jedno švýcarské městečko, se tvůrčí genialita potkává s tématem paměti, zločinu, lásky i šílenství. Jeden z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století tak zpřítomňuje erbovní motivy a postupy, které známe z jeho předcházejícího díla.
Hugh Person prostřednictvím autora vzpomíná útržkovitě a nechronologicky na čtyři cesty do Švýcarska, během nichž ztratí otce a má první sexuální zážitek, navštěvuje jednoho spisovatele z pověření své redakce, zamiluje se do Armande, ožení se s ní a pak ji za tragikomických okolností ztratí, přičemž zešílí... Cesta poslední je cestou po stopách jeho minulého života, kdy jako by hledá a nachází "průzračné věci, jimiž prosvítá minulost".
U Nabokova vždy hrají důležitější roli než děj jiné věci: jazyk, styl, metafory, obrazy, nepostižitelné vjemy, nespolehlivá paměť a vzpomínky prolínající se s přítomností, rozdílné časové vrstvy; čtenář se v tom všem někdy trochu ztrácí, někdy je zahlcen Nabokovovým stylem, který nám může připadat místy až pozérský, jako by autor říkal a pomrkával na nás, podívejte, co já dokážu se slovy! Ale kdo má Nabokova rád jako já, ztrácí se v tom s nadšením a požitkem. Nejinak je tomu u Průzračných věcí, ačkoli má Nabokov lepší knihy.
Přeložil Pavel Dominik, vydala Paseka, 2023. Pro mne po všech stránkách nejhezčí a nejlepší edice jednoho autora, která teď vychází (v Pasece už od roku 2009), se rozrostla na 18 svazků.

Jako milovník německého skladatele, libretisty a spisovatele Richarda Wagnera (1813 - 1883), autora oper Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, Parsifal či tetralogie Prsten Nibelungův, jsem si nemohl nechat ujít publikaci, která kriticky pojednává o nejspornějších a nejtemnějších stránkách jeho osobnosti a myšlení, totiž o jeho antisemitismu a tedy i o tom, jak byl později využit/zneužit nacisty a proč se jeho hudba nehraje v Izraeli. Sborník studií Richard Wagner a jeho Židovství v hudbě přináší příspěvky editorů Pavla Sládka a Jiřího Starého a dalších pěti autorů. Ústřední roli v knize hraje nechvalně proslulý Wagnerův spisek Židovství v hudbě, vydaný nejprve pod pseudonymem v roce 1850 a znovu pak v roce 1869 již pod Wagnerovým jménem. Do češtiny přeložen nebyl, ale díky této pozoruhodné knize jej poznáme zblízka dosti.
Autoři se zabývají problematikou národa a Židů v politickém myšlení německé romantiky, zmíněným spisem v kontextu teoretických spisů Richarda Wagnera, neprovozováním Wagnerovy hudby v Izraeli, jazykem "podezřelých" postav ve Wagnerových operách, v nichž údajně zkarikoval židovské postavy, vývojem jeho antisemitských názorů i recepcí Židovství v hudbě v současném Německu.
Geniální skladatel Richard Wagner byl bohužel problematickým a kontroverzním člověkem s nesnesitelně sobeckou povahou a odpornými názory a tato kniha to jen dokládá. Jak jednou napsal německý publicista Willy Haas: "Žádný jiný génius na světě nám to tolik neusnadnil, abychom se od něj zklamaně odvrátili, a žádný nám to tolik nekomplikuje, když jej chceme ctít."

07.10.2023

Když dostal v roce 2021 Nobelovu cenu za literaturu Abdulrazak Gurnah (*1948), britský spisovatel narozený na Zanzibaru, znal ho asi málokdo, já o něm slyšel poprvé. A tak jsem byl zvědavý, jak a o čem píše, protože u nás nic nevyšlo, až teď jsme se dočkali českého překladu jeho průlomového románu Ráj z roku 1994. Gurnah je autorem deseti románů, píše též povídky a eseje. K českému vydání se připravuje také jeho zatím poslední román Dozvuky (2020). Gurnah ve svých dílech tematizuje především problematiku kolonialismu a postkolonialismu z oblasti Afriky, Karibiku a Indie, popisuje pocity vykořeněnosti, střet kultur a koloniální minulost. Jeho mateřštinou je svahilština, ale knihy píše anglicky. Gurnah opustil rodný Zanzibar ve 20 letech a odešel studovat do Velké Británie.
Román Ráj se odehrává na počátku 20. století v Tanzanii, kam postupně začíná pronikat evropská moc. Sledujeme život a zrání chlapce Júsufa od jeho 12 let zhruba v šestiletém období. Jeho postava je inspirována biblickým Josefem, místo bratrů ale Júsufa prodá v podstatě do otroctví jeho zadlužený otec, a to bohatému arabskému obchodníkovi Azízovi. Z venkova se tak Júsuf dostane do složitého městského prostředí různých ras, národností a jazyků. Sledujeme také jeho výpravu do vnitrozemí. A především jeho iniciaci v běžném životě, vzdělání, mýtech i lásce, a to na pozadí odkrývání složitých mocenských a ekonomických vztahů a každodenní reality nemajetných lidí, ale také barvitého obrazu divoké, exotické krajiny a jejích obyvatel, historie a kultury.
Ačkoli je mi oblast mimo euroamerický "západní" svět čím dál vzdálenější a čtu o něm čím dál méně, rád jsem se seznámil se zcela odlišným světem koloniální Afriky před sto lety. Gurnah píše podmanivým jazykem a osudy Júsufa nenechají čtenáře chladným, i když mě úplně nestrhly; určitě budu ale zvědavý i na další autorovo dílo.

2 01.10.2023

Anglický esejista a autor biografií Lytton Strachey (1880 - 1932) byl členem Skupiny Bloomsbury a přátelil se tak třeba s Virginií Woolfovou nebo E. M. Forsterem. Proslavil se knihou Významní viktoriáni (1918), napsal biografii Královna Viktorie (1921), kterou si chci také přečíst, a k jeho dalším slavným knihám patří Alžběta a Essex (1928), strhující vylíčení tragického příběhu lásky a nenávisti anglické královny Alžběty I. (1533 - 1603; vládla od roku 1558) a jejího favorita Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu (1565 - 1601).
Na pozadí mocenských bojů mezi Anglií a Španělskem a irského odboje se střetávají dvě vášnivé osobnosti: vzdělaná, duchaplná, nevyzpytatelná a nerozhodná královna a o 32 let mladší krásný, ctižádostivý, pyšný a výbušný dvořan. Vrcholem jeho kariéry byla funkce místokrále v Irsku (1599), kde však selhal v boji proti povstalcům vůči anglické nadvládě. Po návratu do Anglie byl souzen a po propuštění v roce 1600 inicioval vzpouru proti Alžbětě. Vzápětí byl zatčen, odsouzen k trestu smrti a popraven v Toweru. Důležitou roli při Essexově pádu sehrál slavný filozof a dvořan Francis Bacon, autor Esejů. V knize se setkáme i s dalšími výraznými osobnostmi Alžbětina dvora, jako byli rádce lord Burghley, jeho syn Robert Cecil, básník a mořeplavec Walter Raleigh, Baconův bratr Anthony a další.
Barvitá mozaika přináší vedle četných citací z korespondence a dobových dokumentů i přesvědčivé psychologické portréty obou protagonistů. Výborná kniha zaujme každého, kdo má rád historii. A protože já odjakživa obdivuji královnu Alžbětu I., jsem rád, že jsem si Stracheyho proslulou knihu konečně přečetl.

2 23.09.2023

Na nový román polské spisovatelky Olgy Tokarczukové (*1962), nositelky Nobelovy ceny za literaturu (2018), jsem se velmi těšil a jak už to tak někdy bývá... ach ta očekávání... Empusion (2022), autorčin devátý román, první ponobelovský a první po Knihách Jakubových (2014), mě uspokojil tak napůl. Odehrává se na podzim 1913 v lázních Görbersdorf v tehdejším Prusku (dnes polské Sokołowsko), nedaleko Valbřichu a kousek od Broumovska. V lázních se léčí pacienti s tuberkulózou a novým pacientem je student techniky ze Lvova Mieczysław Wojnicz. Ubytuje se v penzionu pro pány u pana Opitze a postupně poznává tamější další pacienty. Že vám to něco připomíná? Ano, Kouzelný vrch (resp. Čarovnou horu) Thomase Manna. I tady se vedou různé disputace, i tady je jakýsi iniciační motiv, kdy je zasvěcován hlavní hrdina, navíc stejné časové období, jen místo švýcarského Davosu je to Slezsko. Tím ale podobnost končí.
Autorka zvolila pomalé tempo vyprávění a minimum děje. Slibný podtitul Přírodně-léčivý horor trochu klame, stejně tak nehledejte silnou detektivní zápletku, i když je rozehrána. Brzy po Wojniczově příjezdu zemře oběšením manželka majitele penzionu a umírající student malířství Thilo, s nímž se Wojnicz sblíží, blouzní cosi o dalších tajemných zločinech a že prý ženu Opitz týral. Vše spěje k velmi bizarnímu odhalení nejen tajemných zločinů, ale i záhad kolem Wojnicze.
Autorce se ale úplně nepodařilo vybudovat atmosféru, jakou by si takový příběh zasloužil, a už vůbec ne hororovou. Nevadilo mi pomalé tempo a řada rozhovorů postav o filozofii, životě a ženách (jejich mizogynské názory odrážejí tehdejší postavení žen a pohled na ně obecně), ale chybělo mi více napětí a dramatičnosti. A s tím koncem jsem se taky nějak nesmířil. Ale postavy včetně hlavní jsou zajímavé, stejně jako mnohá témata v románu probíraná (a někdy bohužel jen načrtnutá). Tak trochu se mi zdá, že věhlasná autorka tentokrát své dílo poněkud uspěchala.

4 19.09.2023

Biografie čtu rád a kdyby byl čas, četl bych je i víc. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu jednou číst biografii matematika, protože tato oblast je nad mé chápání. To by ovšem nesmělo jít o brněnského rodáka Kurta Gödela (1906 - 1978), jednoho z největších, nejvlivnějších a nejzáhadnějších matematiků a logiků všech dob, který skoro jako všichni géniové neměl úplně jednoduchý život a vyrovnanou psychiku. Dětství a mládí prožil do 18 let v Brně, studia a začátek kariéry ve Vídni, před nacisty pak uprchl v roce 1940 do USA a působil v Princetonu. Doba, v níž žil, byla neméně zajímavá a turbulentní, takže i to slibovalo čtenářský zážitek. A ten se dostavil. Biografii Na okraji rozumu. Život Kurta Gödela napsal americký spisovatel a historik Stephen Budiansky (*1957).
Gödelův význam spočívá ve "větě o úplnosti" (1929) a ve dvou "větách o neúplnosti" (1931) z oblasti matematické logiky. Albert Einstein, Gödelův přítel, prohlásil, že Gödel je nejvýznamnějším logikem od dob Aristotela. Autor skvěle napsané biografie se snaží vysvětlit Gödelův přínos k vědě a filozofii jistě srozumitelně, ale ani tak jsem z toho nic nepochopil (ani jsem nic jiného nečekal). Naštěstí je ale kniha jinak natolik zajímavá, že četby rozhodně nelituji. Gödel je tu někdy až v pozadí, protože Budiansky pečlivě popisuje události doby Kurtova mládí v Brně a dlouholetý pobyt a studia ve Vídni (1924 - 1940). To byla léta antisemitismu (Kurt ale nebyl žid), rostoucího vlivu nacistů a připojení Rakouska k Německu (1938) i následného Kurtova dramatického odchodu do USA s manželkou Adele (1940). Ale také léta, kdy se projevila jednak Kurtova genialita, jednak jeho psychické problémy.
Od roku 1940 působil Gödel v Princetonu v Institutu pro pokročilá studia, spřátelil se s Einsteinem a s ekonomem Oskarem Morgensternem a do Rakouska se už nikdy nevrátil. Opakovaně zápasil s paranoiou a hypochondrií i s pocitem, že už nic nedokáže. Tyto stavy se prohlubovaly čím dál víc a vedly až k vědcově smrti v podstatě zemřel na podvýživu a vyčerpání z nedostatku jídla (odmítal jíst) sekundárně způsobené poruchou osobnosti.
Těžko se k takové osobnosti nějak proniká a Budiansky asi tušil, že to ani není možné; přesto je kniha pozoruhodným portrétem rozporuplného génia s množstvím zajímavých podrobností např. o atmosféře Vídně 20. a 30. let, stejně jako o Princetonu od 40. let dále i výkladů matematických, logických, fyzikálních i filozofických problémů a otázek.

3 10.09.2023

Zsigmond Móricz (1879 - 1942) patřil ve své době k nejpopulárnějším a nejlepším maďarským spisovatelům. Jedním z vrcholů jeho tvorby je román Tak se panstvo baví (Úri muri, 1928), kritická bilance života zchudlé maďarské venkovské šlechty na konci 19. století. Děj se odehrává během několika dní v roce uherského milénia 1896 v oblasti úrodné Velké dunajské nížiny. Na svých statcích se páni skutečně uměli bavit, a tak je román plný pitek, hodování, žertů na úkor venkovanů, cikánů i přátel, povolných děvčat. Ale hlavní postava románu, Zoltán Szakhmáry, je postava tragická, jak se nakonec ukáže, a tak do děje, zpočátku frivolního a plného vtipných historek, čím dál více zaznívají spodní temné tóny.
Móricz má daleko do zdlouhavé realistické popisnosti, děj pádí v rytmu nočních sešlostí, je tu plno dialogů, krátkých poetických popisů přírody a venkova i úvah o životě a Maďarech. "Co je to vůbec ta maďarská svoboda? To, že je pánem každý. Každý je pánem v té naší malé zemičce." Nebo o manželství: "...manželství je takový záhadný kotel, v němž se dusí a vaří životy; v každém životě zrají tužby a sny jako v přikrytém hnojišti."
Zoltán na svém statku ukrývá milenku Roziku, bývalou sezonní dělnici, ale ta od něj uteče okouzlena vidinou sladkého života ve městě, kterou jí namluví obchodní cestující s knihami Lekenczey. Ten je prototypem již zchudlého bývalého statkáře, který zcela prohýřil rodinný majetek. Rozika uteče ve chvíli, kdy na Zoltánův statek přijíždí jeho manželka Ester, která má podezření, že si tu manžel drží holku.
V mistrné zkratce nám autor předvádí úpadek maďarské šlechty, která ví, že nadchází konec blahobytu a že nastupuje doba bezohledných, ale racionálních velkokapitalistů, a tak se baví, podobně jako zadlužený Zoltán, který však uprostřed hýření dospívá k uvědomění tragiky svého osudu. "A protože co je to vlastně život? Protože proč vlastně člověk žije? Kdo nepocítí čas od času, že je to všechno jen sprostá hra..."

1 03.09.2023

Kdo má rád První republiku a její osobnosti, výtvarné umění a romány více faktografické než fiktivní, neměl by si nechat ujít román 1923 s podtitulem Historická faktografická fikce, který je prozaickým debutem 86letého švýcarského imunologa narozeného v Československu Ivana Lefkovitse (*1937). Současné české próze se vyhýbám a když udělám výjimku, většinou jsem zklamaný. Tentokrát jsem nadšený podobně, jako jsem byl u Rudišovy Winterbergovy poslední cesty. 1923 je svými tématy i stylem románem přesně pro mne.
Na začátku je ministr financí Alois Rašín umírající v nemocnici po atentátu; na srdci mu mj. leží chystaná výstava francouzského umění a nákup obrazů pro státní sbírku (budoucí Národní galerii). První polovina knihy se točí kolem této výstavy, která proběhla v Obecním domě v květnu a červnu 1923. Sledujeme činnost historika umění a sběratele Vincence Kramáře a dalších, jak výstavu chystají. Do děje se vedle řady skutečných osobností té doby připletou i dvě postavy fiktivní, Kramářův asistent Jiří Winkler a jejich řidič Pavel Rohan. V knize, mimochodem graficky velmi pěkně upravené, nechybí ani barevná příloha s obrazy nakoupenými pro stát (a v závěru biogramy osobností).
Další děj se pak točí kolem oslav 5. výročí vzniku Československa. Tady se kniha více mění v román, Winkler i Rohan vystupují více do popředí a dokonce je tu jeden fantastický motiv, který je však do děje zakomponován citlivě a nijak mi nevadil, ba naopak, tu knihu to osvěžilo; a nechybí ani jemný motiv milostný, protože Winkler pozná ve Vídni velmi zajímavou mladou ženu...
Výborné čtení, které jsem si vychutnával a nemohl se od něho odtrhnout. Více či méně se tu mihnou T. G. Masaryk, Karel a Josef Čapkovi, Eduard Bass, Milena Jesenská, Ferdinand Peroutka, Jindřich Waldes, Daniel-Henry Kahnweiler, Walter Gropius a mnozí další. A krásně je tu zobrazena atmosféra té doby.

2 01.09.2023

Kniha, od níž se nedá odtrhnout... Německý novinář Lutz C. Kleveman (*1974) napsal strhující knihu o historii západoukrajinské metropole Lvov. Zapomenutý střed Evropy. Lvov má pozoruhodnou a komplikovanou historii, zejména tu ve 20. století. Multikulturní soužití Poláků, Ukrajinců, Němců a Židů a bohaté kulturní i vědecké prostředí narušily tragické události zejména kolem druhé světové války, takže Lvovu se nevyhnuly pogromy na Židy, holokaust, odsuny; byl tu zřízen koncentrační tábor i nacistický tábor pro ruské válečné zajatce Stalag 328; řádila tu NKVD i SS. V důsledku toho všeho přišel Lvov o téměř všechno obyvatelstvo a tím pozbyl i paměť. Původně polské město bylo centrem Haliče a za Rakouska-Uherska bylo pátým největším městem monarchie po Vídni, Budapešti, Praze a Terstu. Kniha o tragických a smutných událostech, ale kniha potřebná a důležitá...

4 26.08.2023

K přečtení románu Sanatorium Tworki (1999) polského spisovatele, esejisty a překladatele Marka Bieńczyka (*1956) mě nalákaly pochvalné recenze a pověst jednoho z nejlepších a nejvýznamnějších děl současné polské literatury; a také krátká esej Milana Kundery Idyla, dcera hrůzy v souboru Slova, pojmy, situace (2014; původně v knize Setkání), kde o románu s nadšením píše. Mimochodem Bieńczyk je překladatelem Kunderových čtyř francouzsky psaných románů a čtyř esejistických knih, Nesmrtelnosti a hry Jakub a jeho pán do polštiny, takže když překládal Setkání, překládal i esej o svém románu...
Ten se odehrává v letech 19431944 v psychiatrické léčebně Tworki na předměstí Varšavy, kde se schovávají před útrapami války mladý básník Jurek, účetní Sonia a skupinka jejich přátel. Za idylou a první zamilovaností Jurka do Sonii se ale skrývá něco docela jiného, co čtenář čím dál víc tuší, ačkoli se o tom nehovoří úplně přímo - krutá realita války a holokaustu... Jak píše Kundera: "...idyla, kterou žili, byla dcerou hrůzy; hrůzy skryté, ale stále přítomné, nepřetržitě číhající."
Tragický příběh je ozvláštněn autorovým stylem plným jazykové hravosti a vynalézavosti, slovních hříček, asonancí, rýmů, citátů, metafor, parodií a aluzí (na některé upozorňují překladatelovy vysvětlivky na konci knihy, na jiné si musí čtenář přijít sám). Autor se pohybuje na tenké hranici mezi krajnostmi idyly a tragédie, čtenář cítí čím dál větší znepokojení...
Četba to byla zajímavá, ale plně mě neuspokojila, autorův styl a jazykovou hravost jsem nedokázal docenit, resp. spíše mi trochu vadil ten rozpor mezi příběhem s tragickými podtóny a jeho poetickým podáním ve stylu jakési - byť zdánlivé - idyly plné odlehčených tónů.

1 19.08.2023

Vrcholným a nejznámějším dílem Jana Otčenáška (1924 - 1979) je novela Romeo, Julie a tma (1958), známá též z vynikajícího filmu režiséra Jiřího Weisse z roku 1959 (existují i další dvě verze televizní a také zpracování zahraniční). Příběh gymnazisty Pavla, který skrývá židovskou dívku Ester v Praze za heydrichiády, jsem nikdy nečetl a rád jsem to konečně napravil; je to výborně napsaná novela o tragické první lásce v nelehké době... Mimochodem Otčenášek, autor vzorového díla socialistického realismu Občan Brych (1955), byl také plodným scenáristou, vedle spolupráce na scénářích k filmům Romeo, Julie a tma či Občan Brych podle vlastních předloh je také spoluautorem vynikajícího seriálu Byl jednou jeden dům (1974) a krásného televizního filmu Romeo a Julie na konci listopadu (1971) s Karlem Högerem a Danou Medřickou o vztahu dvou postarších lidí (na jejich herecký koncert se můžu koukat pořád). Překvapilo mne, kolik změn je oproti předloze ve filmové verzi Romea, Julie a tmy, na kterou jsem se po mnoha letech znovu podíval.

7 12.08.2023

Devatenáctým svazkem edice Divadelní hry, kterou vydává Institut umění - Divadelní ústav v Praze, je výbor osmi her švédského prozaika, esejisty a dramatika Pera Olova Enquista (1934 - 2020), i u nás známého díky románům Svržený anděl, Magnetizérova pátá zima, Návštěva osobního lékaře nebo Kniha o Blanche a Marii, scénáři k filmu Hamsun nebo autobiografii Jiný život. Když Enquist, již úspěšný prozaik, napsal v roce 1975 svoji první divadelní hru Noc tribádek, bylo to překvapení i pro něj, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by se na takovou dráhu mohl vydat. Leč stalo se, následovaly další hry a z Enquista se stal nejhranější moderní švédský dramatik. V jednom rozhovoru Enquist řekl: Psaní románů je osamělá práce, báječná, ale neurotizující. Divadlo znamená společenství a sounáležitost. V některých svých hrách počínaje výše zmíněnou prvotinou se Enquist zabývá skutečnými, mnohdy velmi slavnými osobnostmi, na které se ale dívá neuctivě a svévolně, bez piety - vždy se přitom však opírá o pečlivé studium pramenů, korespondence či deníků. A jeho hry jsou možná proto tak přitažlivé, že slavné osobnosti odhaluje jako lidi z masa a kostí se všemi jejich chybami. V Noci tribádek je to dramatik August Strindberg (jemu Enquist věnoval i scénář k televiznímu filmu Strindberg - život, jehož literární verze vyšla i v češtině) a jeho žena, herečka Siri von Essen. Ve hře Ze života žížal jsou to slavný pohádkář Hans Christian Andersen, herečka a autorka pamětí Johana Luisa Heibergová a její manžel, dramatik Johan Ludvig Heiberg. Magický kruh si bere na paškál představitele dánských komunistů na podzim 1958. Obrázkáři se odehrávají v roce 1920. Režisér Victor Sjöström chce představit ukázky ze svého filmu Vozka smrti autorce předlohy, slavné spisovatelce a nositelce Nobelovy ceny za literaturu Selmě Lagerlöfové. Do toho zasahuje prostořeká Victorova milenka, herečka Tora Tejová. Blanche a Marie je příběhem Marie Curie-Sklodowské a Blanche Wittmanové, která byla pacientkou profesora Charcota, jehož asistentem v Paříži byl Sigmund Freud. Svazek doplňují známé psychologické drama o mladistvém násilníkovi V hodině rysa, moderní zpracování antického námětu Faidra/Zatmění, polemika s proslulým dramatem Jeana Racina, a konečně osobitá adaptace slavné hry A. P. Čechova Tři sestry, teď staré (Moskva). Zbyněk Černík, překladatel všech her svazku (kromě Noci tribádek, kterou přeložil František Fröhlich), napsal doslov a Johana Vitásková sestavila přehled inscenací Enquistových her na českých jevištích, který dokládá, že i u nás si Enquist jako dramatik našel své místo.

06.08.2023

Román Překladatelka haiku Moniky Zgustové žijící ve Španělsku volně navazuje na její loňský román Potmě jsme se viděli lépe; zčásti autobiografická témata rodiny a emigrace a vztahu matky a dcery tam byla psána z hlediska dcery, v novém díle se autorka zaměřuje na postavu matky a její složitý vztah s vlastní matkou a cestu k sobě samé poté, co se život rodiny radikálně změní emigrací do USA a pak smrtí manžela... Předchozí román se mi líbil víc...

2 06.08.2023

Po Penězokazích jsem si přečetl další slavné dílo francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947). Vatikánské kobky (1914), "Bláznovská fraška", se mi líbily víc než Penězokazi, i když i z této knihy jsem na rozpacích. Jednou z postav je Lafcadio Wluiki, který se v 19 letech dozví, že je šlechtickým levobočkem. Spolu s dalšími postavami je zapleten do zvláštní hry kolem údajného věznění papeže Lva XIII. v Andělském hradě, kam ho zavřeli Svobodní zednáři a místo něj nasadili dvojníka. Román je výsměchem náboženské bigotnosti i různým spiknutím...

1 06.08.2023

Švédský spisovatel Per Olov Enquist (1934 - 2020) patří k mým oblíbeným, proto jsem uvítal výbor z jeho divadelních her; některé jsem již četl v předchozích vydáních, jiné jsem neznal. Svazek jich obsahuje osm: Noc tribádek (o Strindbergovi a jeho ženě), Faidra, Ze života žížal (o Andersenovi a jedné slavné dánské herečce), V hodině rysa, Magický kruh (o dánských komunistech), Obrázkáři (o Selmě Lagerlöfové a Victoru Sjöströmovi a slavném filmu Vozka smrti), Tři sestry, teď staré (podle Čechova) a Blanche a Marie (o Marii Curie-Sklodowské a Blanche Wittmanové).

06.08.2023

Salman Rushdie (*1947) je vynikající esejista, jak dokazuje kniha Jazyky pravdy; bavila mě hlavně první polovina s eseji o psaní a literatuře, méně druhá polovina s eseji na společenská, politická či náboženská témata.

06.08.2023