milan.valden komentáře u knih

K vrcholným a nejslavnějším dílům francouzského spisovatele André Gida (1869 - 1951), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1947), patří román Penězokazi (Les Faux-monnayeurs, 1925). Je z rodu děl, u nichž důležitější než děj a postavy je inovativní formální stránka, která ve své době spoluvytvářela literární modernu a v mnohém předznamenala i estetiku francouzského "Nového románu". Gide využívá techniku románu v románu, deníkové záznamy, prolínající se vyprávění týchž dějů různě zkreslená subjektivními pohledy, kdy se témata objevují, ztrácejí a znovu vynořují; to vše směřuje k tomu, aby různou optikou bylo vyjádřeno napětí mezi realitou a jejím uměleckým zachycením, podtržena neurčitost vztahů, soudů a pohnutek a nedořešenost příběhů postav, těžce hledajících smysl života. Chybí autorské popisy jednajících postav - podle Gida se mají postavy představit čtenáři samy svými činy, jejich zdůvodňováním i jejich vlastním vyprávěním.
K románu je připojen Deník Penězokazů (Le Journal des Faux-Monnayeurs, 1926), ve kterém Gide vysvětluje své tvůrčí postupy.
Román zachycuje prostředí pařížských měšťanských vrstev před první světovou válkou, s konvenčními manželskými svazky a s uvolněnými vztahy mezi rodiči a dětmi, prostředí, v němž se mladí ve snaze být vůbec něčím zainteresováni upnou k pochybným životním individuím, k lidem, kteří šíří falešné peníze a žijí i falešnými životními hodnotami a emocemi, snadno dosažitelnou materiální zabezpečeností, uvolněnými sexuálními vztahy a pohodlností ducha, což je semeništěm neřesti, přetvářky, klamu, zkřivené výchovy mladých, zneužívání vlivu a mravního cynismu dohánějícího jednoho z hrdinů k nemotivované sebevraždě jako důkazu statečnosti a pevné vůle.
Formální stránka z dnešního pohledu ničím nepřekvapí a jelikož mě příliš nezaujal ani děj, ani vesměs nesympatické postavy a jejich jednání, mám ze slavného díla smíšené pocity. Jsem ale rád, že jsem ho v rámci mapování většiny nobelovců přečetl.

16.07.2023

Spisovatel Ivan Bunin (1870 - 1953), první ruský nositel Nobelovy ceny za literaturu (1933), který začínal jako básník a proslul svými novelami (Vesnice, Suchodol, Míťova láska aj.) a povídkami (cyklus Temné aleje aj.), je autorem jediného románu Život Alexeje Arseňjeva (1930/1939/1952), patřícího k vrcholům jeho tvorby i ruské literatury první poloviny 20. století.
Lyrický autobiografický román se odehrává v posmutnělé atmosféře rozpadlých "šlechtických hnízd" v 80. a 90. letech 19. století. Vypravěč a titulní hrdina Alexej, syn zchudlého, nepříliš praktického šlechtice, vzpomíná na dětství, dospívání, gymnaziální léta a mládí v provinciálním městě, na své mladistvé vzpoury, na to, jak zanechal studií a snil o psaní, na své literární začátky a první pracovní povinnosti. V poslední části vzpomíná na svou první velkou lásku k dívce Lice, jak jinak než lásku tragickou...
Dílo je naplněno poetickými reminiscencemi na zmizelou Rus; ve svém sugestivním a jemném časovém předivu připomíná slavnou Proustovu metodu "vzpomínky na vzpomínku". Román mě zaujal trochu méně než Buninovy nejlepší povídky a novely, v těch je jeho největší síla, ale i tak to byla pěkná četba, a to především díky krásnému a nesmírně bohatému jazyku.
Román vznikal dlouho, prvně se jím Bunin zabýval už v roce 1920 ve Francii, pak ho psal v letech 1927 - 1929. První čtyři knihy z pěti, do nichž je román rozdělen, vyšly knižně v lednu 1930 v Paříži. Kniha pátá, nejdelší, vyšla v roce 1939 nejprve samostatně v Bruselu pod názvem Lika. Celý román byl publikován až v roce 1952.
Přeložili Taťjana Hašková (kniha první až třetí) a Jan Zábrana (kniha čtvrtá a pátá a oddíl Z raných verzí).

"Těch opuštěných panství, těch zpustlých zahrad v ruské literatuře a té lásky, s jakou byly vždy líčeny! Proč ruská letora tolik holduje, proč si tak libuje v chátrání, spoušti, v rozkladu?"
"Lidé stále čekají na něco šťastného, zajímavého, sní o nějaké radosti, o nějaké události. Tím mě také láká cestování. A pak ta volnost, prostor... všechno nové je vždycky sváteční, znásobuje to pocit života, a vždyť my všichni nic jiného nechceme, v každém silném citu hledáme právě tohle."
"Život by měl být úchvatný..."

1 10.07.2023

Ve svém novém románu Anatomie rodu (Ancestry, 2022) se britský spisovatel Simon Mawer (*1948) vydal po stopách svých předků z 19. století, aby přišel na kloub jedné rodinné historce; a jak zjistil nebo si domyslel, všechno bylo nejspíš trochu jinak, protože rodinné historky bývají zkreslené a poznamenané předáváním z jedné generace k druhé - a leckdy podobné historky poněkud přikrášlují skutečnost. Mawer každopádně napsal pozoruhodný román, v němž se fakta mísí s fikcí, protože z matrik a jiných úředních záznamů všechno samozřejmě vyčíst nelze. Především ale působivě popsal těžkosti života svých prapředků kolem poloviny 19. století v kontrastu s tím, jak nám různé vymoženosti dnes existenci usnadňují.
Než se v závěru spojí dvě linie rodu, aby z nich povstal Mawerův dědeček, sledujeme nejprve rodinu námořníka Abrahama Blocka od roku 1837 a pak rodinu kaprála George Mawera od roku 1847. Abrahamova vnučka Emily a Georgův vnuk Gordon byli rodiče autorova otce. Oběma hlavním hrdinům, Abrahamovi a Georgovi, je věnován největší prostor, stejně jako jejich manželkám Naomi, resp. Annie, které obě musí snášet podobný úděl: chudobu a dlouhá odloučení od svých manželů, aniž by třeba věděly, co s nimi je a zda jsou vůbec naživu - to když je Abraham dlouhé měsíce na moři; to když je George na dlouhé měsíce odvelen s plukem, a to až do Gallipoli a pak k Sevastopolu. Jak to zvládnou jejich manželky s dětmi? A jaký byl život námořníků a vojáků na tom nejnižším stupni hierarchie?
Mawer uvádí fakta, občas i archivní fotografie nebo kopie úředních záznamů či citáty z dávných novin, a k tomu spekuluje a živě vypráví příběhy drsné i dojemné a především strhující a čtivé. Nezastírá, že přesně neví, jak to bylo, ale doufá, že se přibližuje pravdě. Zamýšlí se nad tím, co je vlastně minulost, kterou nevyčteme jen z artefaktů, a ptá se: "Co byli ti lidé zač? Co prožívali? Kam se poděli?" - "Můžeme se pokusit je poznat jen prostřednictvím útržků, jako jsou zápisy při sčítání lidu, rodné a úmrtní listy nebo ojedinělé památeční předměty, které se dědí z generace na generaci. A přesto žili, milovali, plakali a smáli se, spali a snili, ráno se probouzeli a nakonec umírali. Tohle víme, protože takové jsou atributy lidského života; zbytek si můžeme jen domýšlet."
Z toho, co jsem od Mawera četl (dále Skleněný pokoj, Mendelův trpaslík a Evangelium podle Jidáše), se mi Anatomie rodu líbila nejvíc.

5 09.07.2023

Britského spisovatele Juliana Barnese (*1946) mám rád, i když jsem nečetl vše, co od něj u nás vyšlo; nejvíc se mi líbil brilantní Flaubertův papoušek (jistě i proto, že mám rád Flauberta stejně jako Barnes), zaujalo mě Vědomí konce, Hukot času nebo Muž v červeném kabátě. Z nového románu Elizabeth Finchová (2022) mám dobrý pocit: Barnes zraje jako víno a nabývá moudrosti starého muže, kterou ale nikomu nevnucuje a nedává ji na odiv; připomíná mi třeba pozdního Philipa Rotha a krátkým románem s minimem děje a s esejistickými pasážemi i Milana Kunderu. Elizabeth Finchová je román až filozofický a zaujme každého čtenáře, který má rád náročnější prózu plnou otázek a úvah o plynutí času, o paměti, životě, společnosti a počátcích křesťanství a také o historii a o tom, jak skoro nemožné je poznat druhého člověka (což mi zase připomnělo Nabokovův Skutečný život Sebastiana Knighta). A připomene nám, jak důležité je, když potkáme dobrého a inspirativního učitele nebo učitelku, kteří nás nějakým způsobem ovlivní či formují.
Vypravěč románu (typicky nevěrohodný), neúspěšný bývalý herec Neil, takovou učitelku potkal až po třicítce, když si dodělával vzdělání. Elizabeth Finchová byla charismatická, zvláštní, originální, trochu provokativní a tajemná. Neil s ní udržoval pravidelný kontakt i po studiích a Elizabeth mu odkázala své knihy a zápisky. Neil se pak snaží dopátrat, kdo a jaká Elizabeth vlastně byla; důležitou roli tu hraje osobnost dávného římského císaře Juliána Apostaty, o němž Elizabeth mluvila i psala a Neil o něm napíše esej a uvažuje, že by napsal i něco o Elizabeth, ale nestačí na to...
Je však morální šťourat se v něčí minulosti, v něčím životě? Další otázky a úvahy... A právě ty jsou v nepříliš rozsáhlém díle důležitější než děj. Není to kniha pro každého, pro leckoho bude asi méně přístupná, ale mně se líbila moc.

2 25.06.2023

Ruská avantgarda ve výtvarném umění, poezii, literatuře či divadle před sto lety, to je pojem, za nímž se skrývá bohatá a nesmírně zajímavá, dramatická historie a osudy umělců, kteří chtěli změnit umění i celou společnost; umění změnili, ale společnost za ně měnili jiní a ovlivňovali i jejich tvorbu a životy. Ruská avantgarda se totiž protnula s převratnými událostmi revolučního roku 1917 a následné občanské války a budováním Sovětského svazu a totalitního státu. Všechno se měnilo od základů, takže i staré buržoazní a tradiční umění bylo zavrženo a mělo být nahrazeno uměním moderním a progresivním. Zpočátku tak v čele revoluce stanuli vedle bolševiků také avantgardní umělci. Jejich umělecká svobodomyslnost však po pár letech začala komunistické ideologii vadit a bylo potřeba jejich umění podřídit jednotnému stylu socialistického realismu. Kdo se nepřizpůsobil, byl terorizován nejrůznějšími způsoby včetně vězení a trestů vyhnanství či dokonce smrti, v lepším případě označen za formalistu bez možnosti dál pracovat. Tak by se dal stručně shrnout příběh, který v obsáhlé knize Avantgardisté. Ruská revoluce v umění 1917-1935 vypráví nizozemský slavista a historik umění Sjeng Scheijen.
Ústředními postavami jsou malíř a teoretik umění Kazimir Malevič (1879-1935), průkopník geometrického abstraktního umění a zakladatel avantgardního hnutí suprematismu, a malíř, sochař, architekt, scénograf a průmyslový výtvarník Vladimir Tatlin (1885-1953), jeden ze zakladatelů ruského (sovětského) konstruktivismu. Důležitou roli hráli v revolučních časech také slavní malíři Marc Chagall a Vasilij Kandinskij, ale ti na rozdíl od Maleviče a Tatlina Rusko posléze opustili, Kandinskij v roce 1921 a Chagall v roce 1923. A pochopitelně mnozí další, ať už to byli avantgardní malíři kolem Maleviče a Tatlina nebo básník Vladimir Majakovskij či představitelé nové komunistické moci jako třeba lidový komisař pro vzdělávání Anatolij Lunačarskij. Svou roli sehráli samozřejmě i sovětští vůdci Lenin a především Stalin, za jehož teroru ve třicátých letech byla ruská avantgarda tvrdě potlačena. A pak různí průměrní a podprůměrní umělečtí slouhové nového režimu, závistivci a udavači.
Autor knihy podrobně sleduje působení a soupeření zejména Maleviče a Tatlina, dvou protikladných umělců, jimž nechyběla ctižádost a sklon k výstřednostem; Tatlin například jednou prohlásil, že umění se neobejde bez podivnosti a vedle proslulého a nikdy nerealizovaného projektu Věže třetí internacionály toužil naučit člověka létat a konstruoval létající velocipedy zvané letatlin. Malevič zase proslul vůlí překonat předmětný svět, jako třeba ve slavném obraze Černý čtverec z roku 1915. Scheijenova výborně napsaná kniha je bohatou a skvělou kombinací kolektivní biografie, uměnovědného pojednání a historické kroniky bolševické revoluce a rudého teroru, v níž nechybí dramatické ani tragické okamžiky. Knihu doprovází i obrazové přílohy.

1 20.06.2023

Od ledna jsem postupně přečetl dva velké výbory z povídek a novel Ivana Bunina (1870-1953), prvního ruského nositele Nobelovy ceny za literaturu (1933), na jehož dílo jsem se dlouho těšil (dosud jsem četl jen krásnou tragickou milostnou novelu Míťova láska). Antonovská jablka obsahují Buninovy nejslavnější prózy, jako jsou Vesnice, Suchodol, Pohár života, Temné aleje, Pán ze San Francisca, Míťova láska, Případ korneta Jelagina, Natali a další. Krásný výbor (více než 700 stran) tak přináší to nejpodstatnější z Buninovy tvorby a mohu jej vřele doporučit každému, kdo se chce s Buninem seznámit. Vybral a uspořádal Jan Zábrana, přeložili Jan Zábrana, Taťjana Hašková, R. Havránková a Zdeňka Psůtková; vydal Odeon, Světová knihovna, 1975.
Svazek Povídky (600 stran) se vlastně skládá ze dvou "knih". První polovina obsahuje Povídky z let 19001944, celkem 27 povídek; některé najdeme i v Antonovských jablcích, většinu ne. A opět je tam několik perel... Druhá polovina obsahuje Buninovu vrcholnou pozdní sbírku krásných milostných povídek Temné aleje (19371946), celkem 37 povídek, jimž světová kritika právem říká "hymny lásky". Těžko vybrat nejlepší, ale třeba titulní Temné aleje a dále Rusja, Táňa, V Paříži, Galja Hańská, Natali, Pomsta nebo Velkopostní pondělí jsou skvosty. Naprostou většinu povídek tohoto svazku (58 ze 64) přeložil Jan Zábrana (Bunin byl jednou z jeho překladatelských lásek), ostatní Taťjana Hašková, Zdeňka Psůtková a Vlasta Tafelová; vydal Odeon, Galérie klasiků, 1990.
Název sbírky je převzatý z básně Nikolaje Ogarjova (1813-1877): "Kol kvetl šípku rudý keř, aleje temných lip tam stály..."
A aspoň dva citáty:
"Ano, rok od roku, ze dne na den čeká člověk v skrytu duše jen na to jediné na šťastné milostné setkání, žije vlastně jenom nadějí na to setkání a pořád marně." (V Paříži)
"Jako by to nebylo jedno, z čeho a jak je člověk šťastný! Následky? Ty přece tak jako tak existují vždycky: vždyť kruté stopy, ty zůstávají v duši po všem totiž vzpomínky, které jsou zvlášť kruté a trýznivé, když člověk vzpomíná na něco šťastného..." (Hostinec na řece)
Samozřejmě ne všechny prózy z obou výborů se mi líbily stejně, celkově mohu říci, že mě Bunin nenadchnul až tolik, jak jsem očekával, ale ty nejlepší povídky a novely jsou opravdu krásné, zejména ze sbírky Temné aleje; Bunin byl prostě mistrem tohoto žánru. Ještě se chystám na jeho jediný román Život Alexeje Arseňjeva.

20.06.2023

Od ledna jsem postupně přečetl dva velké výbory z povídek a novel Ivana Bunina (1870-1953), prvního ruského nositele Nobelovy ceny za literaturu (1933), na jehož dílo jsem se dlouho těšil (dosud jsem četl jen krásnou tragickou milostnou novelu Míťova láska). Antonovská jablka obsahují Buninovy nejslavnější prózy, jako jsou Vesnice, Suchodol, Pohár života, Temné aleje, Pán ze San Francisca, Míťova láska, Případ korneta Jelagina, Natali a další. Krásný výbor (více než 700 stran) tak přináší to nejpodstatnější z Buninovy tvorby a mohu jej vřele doporučit každému, kdo se chce s Buninem seznámit. Vybral a uspořádal Jan Zábrana, přeložili Jan Zábrana, Taťjana Hašková, R. Havránková a Zdeňka Psůtková; vydal Odeon, Světová knihovna, 1975.
Svazek Povídky (600 stran) se vlastně skládá ze dvou "knih". První polovina obsahuje Povídky z let 19001944, celkem 27 povídek; některé najdeme i v Antonovských jablcích, většinu ne. A opět je tam několik perel... Druhá polovina obsahuje Buninovu vrcholnou pozdní sbírku krásných milostných povídek Temné aleje (19371946), celkem 37 povídek, jimž světová kritika právem říká "hymny lásky". Těžko vybrat nejlepší, ale třeba titulní Temné aleje a dále Rusja, Táňa, V Paříži, Galja Hańská, Natali, Pomsta nebo Velkopostní pondělí jsou skvosty. Naprostou většinu povídek tohoto svazku (58 ze 64) přeložil Jan Zábrana (Bunin byl jednou z jeho překladatelských lásek), ostatní Taťjana Hašková, Zdeňka Psůtková a Vlasta Tafelová; vydal Odeon, Galérie klasiků, 1990.
Název sbírky je převzatý z básně Nikolaje Ogarjova (1813-1877): "Kol kvetl šípku rudý keř, aleje temných lip tam stály..."
A aspoň dva citáty:
"Ano, rok od roku, ze dne na den čeká člověk v skrytu duše jen na to jediné na šťastné milostné setkání, žije vlastně jenom nadějí na to setkání a pořád marně." (V Paříži)
"Jako by to nebylo jedno, z čeho a jak je člověk šťastný! Následky? Ty přece tak jako tak existují vždycky: vždyť kruté stopy, ty zůstávají v duši po všem totiž vzpomínky, které jsou zvlášť kruté a trýznivé, když člověk vzpomíná na něco šťastného..." (Hostinec na řece)
Samozřejmě ne všechny prózy z obou výborů se mi líbily stejně, celkově mohu říci, že mě Bunin nenadchnul až tolik, jak jsem očekával, ale ty nejlepší povídky a novely jsou opravdu krásné, zejména ze sbírky Temné aleje; Bunin byl prostě mistrem tohoto žánru. Ještě se chystám na jeho jediný román Život Alexeje Arseňjeva.

20.06.2023

Siegfried Lenz (1926 - 2014) patřil vedle Heinricha Bölla či Güntera Grasse k nejvýznamnějším poválečným (západo)německým spisovatelům, na rozdíl od těch dvou ale nikdy nedostal Nobelovu cenu za literaturu. U nás byly přeloženy např. romány Muž v proudu, Vzor, Vlastivědné muzeum, Cvičiště a Přeběhlík a také Lenzův vrcholný román Hodina němčiny (Deutschstunde) z roku 1968. Vypravěčem je dvacetiletý Siggi Jepsen, chovanec ústavu pro narušenou mládež. Píše se rok 1954 a Siggi má napsat v hodině němčiny kompozici na téma "Radost z povinnosti". Během hodiny nedokáže napsat nic, a tak za trest píše práci v ústavním karceru. Psaní se prodlužuje, protože Siggi vzpomíná na svůj dosavadní život a především na dětství za druhé světové války.
Siggiho otec Jens je vesnickým policistou v Rugbüllu v nejsevernějším cípu Německa a ztělesněním oné "radosti z povinnosti". Propadne nacismu a s vášní vykonává ty nejnesmyslnější příkazy. Neváhá zavrhnout vlastního syna, Siggiho staršího bratra Klaase, který se raději zmrzačí a dezertuje, než aby byl v armádě. A stejně tak neváhá špehovat, hlídat a udávat svého kamaráda, malíře Maxe Ludwiga Nansena, který má zákaz malovat. Siggi vyrůstá v neláskyplném prostředí, s přísným otcem, chladnou samotářskou matkou a sestrou Hilke, která se doma příliš nevyskytuje. Vlídnější přijetí naopak poznává u malíře a jeho ženy. Drsná severoněmecká krajina se promítá nejen do malířovy tvorby, ale i do okoralých duší a narušených vztahů skoro všech postav románu.
Pro Siggiho je proud jeho psaní a vzpomínek jakousi terapií, ostatně v ústavu se o něj zajímá nejeden psycholog, což je ovšem popisováno s velikou ironií. Kritická lekce o němectví pro Němce je nadčasovým příběhem o tom, že "velké bouře přetrvávají jen ti, co mají hluboké kořeny", nebo jak různě se dá vykládat povinnost a jak různě s ní lze nakládat. Když malíř Nansen nemůže malovat, řekne si: "Blázni, jako by nevěděli, že existují taky neviditelné obrazy." A ptá se: "Může se zakázat to, co člověk dělá ve snu?"
Jens malíři namítá, že on jen plní svoji povinnost. Na to mu Nansen oponuje: "...když si myslíš, že člověk musí konat svou povinnost, pak ti řeknu opak: člověk musí dělat něco, co se příčí povinnosti. Povinnost, to je pro mě jen slepá domýšlivost. Člověk musí nevyhnutelně dělat něco, co jí není po chuti."
Velkolepý román se čtenáři zadere pod kůži jako ten ostrý severní vítr: "Za našeho větru, myslím, měly střechy jemný sluch a stromy byly jako věštci, vítr nechal vyrůst starý mlýn, hnal se naplocho přes strouhy a přiměl je k blouznění, nebo klopýtal přes čluny na rašelinu a plenil jejich beztvarý náklad."

3 04.06.2023

(SPOILER) Móric August Beňovský (nebo též Benyowsky, 1746 - 1786) byl dobrodruh, cestovatel, objevitel, kolonizátor, spisovatel a válečník, král Madagaskaru, plukovník francouzské armády, velitel polské armády a rakouský voják, osvícenec. Narodil se ve Vrbovém na Slovensku, procestoval celý svět a zemřel na Madagaskaru. Ve francouzštině napsal rozsáhlé paměti, které vyšly poprvé v anglickém překladu až po jeho smrti v roce 1790 a téhož roku i v němčině a staly se světovým bestsellerem. V roce 1808 vyšel výbor z pamětí ve slovenštině. V roce 1966 vyšel na Slovensku Beňovského deník, celá kniha Paměti a cesty vyšla ve slovenštině ve dvou svazích až v roce 2006. V roce 1933 napsal známý slovenský spisovatel Jožo Nižnánsky, autor Čachtické paní, obsáhlý poutavý román Dobrodružstvá Mórica Beňovského. A v roce 1975 byl v československo-maďarské koprodukci natočen výpravný televizní seriál Vivat Beňovský vycházející jak z Beňovského pamětí, tak z Nižnánského románu. Osobnost Beňovského přitahovala i mnohé další historiky a umělce, mezi nimiž je i francouzský spisovatel Jean-Christophe Rufin (*1952), nositel Goncourtovy ceny, jehož u nás známe z českých překladů románů Adamova vůně a Červený obojek a esejistických knih Nesmrtelná túra do Compostely a S leopardem v patách. V roce 2017 Rufin vydal román Král Sobol aneb putování Mórice Beňovského (Le tour du monde du roi Zibeline), v němž volně zpracoval životní osudy tohoto dobrodruha a osvícence.
Rufin líčí Beňovského dětství a dospívání na rodném zámku s despotickým otcem, který byl voják. Světlo do jeho života vnese francouzský domácí učitel Bachelet, který chlapce seznámí s myšlenkami osvícenství. Když otec učitele vyžene právě kvůli jeho názorům, August se nechá zasvětit do tajů vojenského řemesla a pak se dá do služeb rakouské armády. Po dobrodružství v polském Krakově v boji proti ruské okupaci je zajat a putuje do sibiřského vyhnanství až na druhý konec Ruska, na Kamčatku. Odtud se mu podaří utéct a ještě si s sebou odveze svoji lásku Afanasii, dceru místního gubernátora. Jako uprchlík se kolem Aljašky a přes Japonsko, Formosu a Macao dostane obeplutím Afriky až do Francie. A pak je vyslán za svým největším dobrodružstvím, na ostrov Madagaskar. Původně si chce území podmanit ve jménu francouzského krále Ludvíka XV., ale nakonec je zde prohlášen králem a pokouší se uplatňovat osvícenské myšlenky
O svém životě vypráví střídavě August a jeho žena Afanasie a celé je to rámováno návštěvou Ameriky v roce 1784, kde se Beňovský pokouší na svou stranu v boji o svobodu Madagaskaru získat právě Američany. Svá dobrodružství vypravuje dvojice Benjaminu Franklinovi. Afanasiino vyprávění je emotivnější a zaměřuje se více na lásku a na vztah s Beňovským, Augustovo líčení je zdrženlivější. V epilogu je pak dopovězen jeho tragický osud po návratu na Madagaskar. V jedné recenzi se píše, že je to historický román s parametry velkofilmu, což není daleko od pravdy. Ale mně tam něco chybělo; vyprávění je to dosti chladné a poslední třetina ("madagaskarská"), která by měla být nejzajímavější, je naopak bez šťávy, jako by autorovi docházela chuť psát a už to musel jen rychle dokončit.

27.05.2023

V knižní řadě encyklopedií Velké ideje jednoduše vysvětlené, kterou vydává Euromedia Group v edici Universum a která přebírá obsahově i obrazově kvalitní populárně-naučné publikace z britského nakladatelství Dorling Kindersley Limited, již vyšly svazky např. o filozofii, psychologii, politice, matematice, umění, mytologii či náboženství. Nejnověji k nim přibyl v češtině již čtrnáctý svazek, Kniha filmu(přeložily Iva Hejlíčková a Martina Neradová). Ta jistě potěší všechny zvídavé čtenáře a milovníky světové kinematografie, kteří se chtějí podívat na toto téma blíž a poznat také něco z bohatých, byť nedlouhých dějin filmového průmyslu, který se začal prosazovat od přelomu 19. a 20. století, aby se postupně stal nejmasovějším a nejpopulárnějším uměním i zábavou. Ano, protože filmy nejsou jen umění, ale i zábava; či spíše naopak, nejsou jen zábavnou podívanou, ale i uměním, pokusem podívat se na člověka, na jeho city, vztahy či historii hlouběji, zamyslet se nad tím, jaký je a byl náš život, jaká je a byla či bude naše společnost. Rozličné filmové žánry, ať už jsou to dramata (psychologická, rodinná, milostná aj.), komedie (romantické, konverzační, crazy aj.), tragikomedie, válečné filmy, westerny, pohádky, detektivky, thrillery, horory, fantasy či sci-fi, slavní režiséři, herci a herečky a především samotné nejslavnější a nejdůležitější filmy a jejich stručné rozbory s všeříkající infografikou, to všechno má čtenář díky přehledné knize jako na dlani. Česká kinematografie sice přijde zkrátka, což je škoda (zmíněn je vlastně jen Jiří Menzel a jeho Ostře sledované vlaky; kupodivu chybí i Miloš Forman až na zmínku o Přeletu nad kukaččím hnízdem u herce Jacka Nicholsona), ale příliš to nevadí, od toho jsou jiné publikace.
Od vizionářů v první třetině 20. století (filmy jako Intolerance, Křižník Potěmkin, Metropolisči Modrý anděl) se dostaneme k zlatému věku černé a bílé 19311949 (King Kong, Čaroděj ze země Oz, Pravidla hry, Jih proti Severu, Občan Kane, Casablanca, Děti ráje, Zloději kol, Třetí mužaj.). Od strachu a úžasu 50. let (Rašómon, Sunset Blvd., Tramvaj do stanice Touha, Zpívání v dešti, Příběh z Tokia, Rebel bez příčiny, Sedmá pečeť, Vertigo, Popel a démant, Někdo to rád horké, Nikdo mě nemám rád aj.) k rebelům 60. a počátku 70. let (Sladký život, Loni v Marienbadu, Dr. Strangelove, Za zvuků hudby, Bitva o Alžír, Bonnie a Clyde, 2001: Vesmírná odysea, Bezstarostná jízda, Kmotr, Nenápadný půvab buržoazie, Čínská čtvrť aj.). Nechybí ani proslulé snímky 70. až 90. let jako Čelisti, Taxikář, Annie Hallová, Vetřelec, Stalker, Ponorka, Blade Runner, Modrý samet, Sex, lži s video, Pulp Fiction, Tři barvy: Červená, Vykoupení z věznice Shawshank či Fargo, ani hity posledních let jako Rodinná oslava, Tygr a drak, Amélie z Montmartru, trilogie Pán prstenů, Životy těch druhých, Panův labyrint, Milionář z chatrče, Gravitaceči Parazit. Vedle evropských i mimoevropských filmů (v závěru je ve stručných heslech zmíněna řada dalších) a nejvýznamnějších režisérských osobností (od Ejzenštejna přes Bergmana, Kurosawu či Felliniho až po současná slavná jména) nejdeme v publikaci také množství fotografií a filmových plakátů.

2 27.05.2023

Třicetiletá válka 1618-1648 byla zpracována v mnoha studiích, monografiích, románech, filmech i dalších dílech, v nichž se autoři většinou zaměřovali buď na celkový obraz vleklého evropského konfliktu, nebo na jeho jednotlivé fáze a bitvy, nebo na vojsko a zbraně, nebo na nejvýraznější osobnosti a události s touto válkou spojené, ať už to bylo české stavovské povstání, bitva na Bílé hoře, bitva u Lützenu, magdeburský masakr, švédské dobývání Prahy či Vestfálský mír, nebo osobnosti jako Albrecht z Valdštejna, císařové Ferdinand II. a Ferdinand III., švédský král Gustav II. Adolf, dánský král Kristián IV. či generál Tilly. V beletrii se autoři více zabývali také následky války mezi obyčejnými lidmi, ale odborná literatura toto téma dosud uspokojivě nepojednala. Historik Jiří Kilián (*1976), který vyučuje především české dějiny raného novověku na univerzitách v Plzni a v Hradci Králové a primárně se zabývá sociokulturní problematikou období třicetileté války a dějinami českých měst v 17. století, se tématem soužití městského a vojenského živlu zabývá v knize Měšťan a šelma - S vojskem ve městě za třicetileté války (vydala Paseka). Problematiku studoval dlouhá léta v domácích i zahraničních archivech a vytvořil syntézu, která význačně přispívá k obrazu každodennosti raného novověku. Vojsko v branách města znamenalo ničení, vraždění, loupení, znásilňování, ale vojáci v obsazených městech také obchodovali a navazovali přátelské a často i příbuzenské vztahy. Obyvatelé měst se museli naučit žít s armádou, ať už to byla armáda jejich nebo ta nepřátelská. Dopad na život měšťanů byl obrovský, soužití na omezeném prostoru obydlené lokality bylo komplikované a byly tu nejen kruté zkušenosti se soldatelskou, ale překvapivě i oboustranné sociální a hospodářské benefity. Autor analyzuje válečný prožitek obyvatel, pro které byl nejtíživější realitou všedního dne pobyt žoldnéřů v jejich domě, společně s hospodářovou rodinou; zabývá se i chováním vojáků, jejich fiskálními a naturálními požadavky vůči obyvatelům, škodami, které jim způsobili, i násilím, které vůči nim uplatňovali; ptá se také, zda postupná frustrace opravdu nevedla k otupění a totální deziluzi vůči armádám. Pozoruhodná kniha, v jejímž úvodu nechybí pojednání o metodologii, v textu ilustrace a barevná obrazová příloha, zaujme zájemce o historii nejen svým tématem, ale také krásným grafickým zpracováním, jak je u Paseky ostatně dobrým zvykem.

27.05.2023

Ludwig van Beethoven (1770-1827) patří k mým nejoblíbenějším skladatelům. Rodák z německého Bonnu strávil většinu života ve Vídni a zažil úspěchy i slávu, ale zároveň i nepochopení a složitou osobní situaci - měl komplikovanou povahu, nikdy nenašel vhodnou životní partnerku, léta se soudil o poručenství nad synovcem Karlem a trápila ho postupující hluchota. Jeho pozdní díla, vymykající se tradicím a běžným formám, byla doceněna až posmrtně. Brzy byl ale oslavován jako hudební génius a jako jeden z největších a nejhranějších skladatelů všech dob. K vrcholům jeho tvorby patří Symfonie č. 3 Eroica, č. 5 (u nás známá jako Osudová) a č. 9 s Ódou na radost, pozdní klavírní sonáty a pozdní smyčcové kvartety, Missa solemnis, klavírní Diabelliho variace či jediná opera Fidelio. Uměl také tvrdě vyjednávat s vydavateli svých skladeb či se svými mecenáši, nežil v bídě a zanechal po sobě docela slušný majetek.
Oxfordská profesorka Laura Tunbridge se v knize Beethoven - Život v devíti kusech snažila o trochu jiný pohled na slavného skladatele a o trochu jiné pojetí životopisu. Napsala čtivý, nepříliš rozsáhlý text, aniž by zjednodušovala, ale píše jasně a srozumitelně, takže pokud se chcete s Beethovenovou osobností, jeho tvorbou a životem seznámit, je toto nadmíru vhodná publikace. Autorka vybrala devět Beethovenových děl, a to zdaleka ne pouze těch nejslavnějších, aby prozkoumala rozmanité aspekty jeho života a hudby a mj. se zaměřila i na to, kolik Beethoven vydělával a jak ho vnímalo jeho okolí, přátelé a hudební veřejnost či kritika.
První velký úspěch se dostavil se Septetem op. 20 (1800). Na přátelství se autorka zaměřuje kolem Houslové sonáty č. 9 op. 47 zvané "Kreutzerova" (1803). Hrdinství reprezentuje Symfonie č. 3 op. 55 Eroica (1804). Ambice jsou spojené s Chorální fantazií op. 80 (1808). Láska (a dodnes tajemná "nesmrtelná milenka") s písní Milence z roku 1812. Svoboda s operou Fidelio (1814). Rodina s Klavírní sonátou č. 29 op. 106 Hammerklavier (1818). Duch s Missou solemnis op. 123 (1823). A konce, závěrečná fáze života a tvorby, to je Smyčcový kvartet op. 130 a Velká fuga op. 133 (1826). Autorka se více než na mýty, kterých je kolem Beethovena dost, zaměřuje na realitu a zpochybňuje, že byl Beethoven neurvalý, bez přátel a bez lásky. Také je zajímavé dozvědět se, která díla byla za jeho života nejpopulárnější - Septet a Wellingtonovo vítězství - zatímco dnes patří k těm nejméně známým.

20.05.2023

Ohníčky všude kolem (Little Fires Everywhere, 2017), druhý román americké spisovatelky Celeste Ng(*1980), znám z povedené televizní minisérie z roku 2020 (v hlavních rolích Reese Witherspoon a Kerry Washington), která se mi líbila tak, že jsem si řekl, že si knihu časem přečtu. Nejprve jsem ale minulý měsíc přečetl s nadšením autorčinu prvotinu Vše, co jsme si nikdy neřekli, která je výborná. A druhý román, na který došlo nyní, je ještě lepší; od knihy jsem se nemohl odtrhnout a četbu jsem si užil i přesto, že děj už znám z oné minisérie. Román je propracovanější, dějově bohatší a hlubší než prvotina autorčin pokrok je znát a vyplatí se ji sledovat i nadále.
Polovina 90. let, Shaker Heights, předměstí Clevelandu, kde se dobře žije a kde se dodržují pravidla a vyhlášky o barvě fasád na domech, o pořádku a o výšce trávníků, kde jsou dobré školy a spořádané rodiny. Jenže pod povrchem není všechno tak, jak se zdá. Dvě rodiny, o nichž román vypráví, a jejich matky nemohou být odlišnější. Na jedné straně perfekcionistická Elena Richardsonová, místní novinářka, a její manžel právník a čtyři dospívající a úspěšně studující děti, z nichž jen nejmladší Izzy je vzpurná a problematická. A na druhé straně bohémská umělkyně a svobodná matka Mia Warrenová, fotografka, která se živí příležitostnými pracemi a s dospívající dcerou Pearl cestuje po celých USA a nikde se dlouho nezdrží.
Elena pronajme Mie byt v domku, který pronajímá, a obě rodiny se zvláštním způsobem sblíží. Pearl se začne přátelit s Eleniným synem Moodym i ostatními dětmi a je okouzlena jejich spořádaným životem v obrovském domě; Izzy zase vzhlíží k Mie, která začne u Richardsonových pracovat jako hospodyně. Mia pomáhá čínské kolegyni z bistra Bebe, která usiluje získat zpět svoji dceru, kterou po porodu ve složité situaci odložila a kterou chce adoptovat Elenina kamarádka Linda. Elena zase pátrá po Miině záhadné minulosti. Do toho zasahují další postavy a události a vše spěje k tragédii, o níž víme hned od prvních řádků knihy: podivínská Izzy, která má konflikty s matkou a vlastně se všemi a s celým světem, založila ničivý požár domu Richardsonových, kde v tu chvíli byla jen matka, jíž se podařilo dům včas opustit
Co k tragédii vedlo? Jakou minulost má za sebou Mia, která toužila stát se úspěšnou a slavnou fotografkou? Co skrývají Eleniny děti a co skrývá Pearl? Podaří se Bebe získat zpět své odložené dítě? Autorka čtivým, strhujícím způsobem řeší témata rodinných vztahů, konfliktů mezi matkami a dcerami a obecně mezi rodiči a dětmi, složitého dospívání a zmatků a chyb, které mladí dělají, mateřské touhy a lásky; vypráví o životě na předměstí, o cestě mladé ženy za vzděláním a uměleckou tvorbou navzdory všem překážkám, ať už jsou to nesouhlas rodičů nebo nedostatek financí, i o tom, že každý by měl dostat druhou šanci.
Přeložila Jana Kunová, vydal Odeon, 2017 (2. vydání vyšlo v roce 2020 s obálkou k minisérii, 3. vydání vyjde v říjnu 2023).

9 14.05.2023

Knižní rozhovor Když ticho mluví s anglistou, překladatelem a pedagogem prof. Martinem Hilským (*1943), který nedávno oslavil osmdesátiny, vedla Ludmila Korecká. Točí se jak jinak hlavně kolem Shakespeara, ale dozvíme se i něco o mládí a školních letech pana profesora a jiných zkušenostech. Nejdelší prostřední kapitola rozebírá blíže některé ženské postavy Shakespearových her, sonety, historické hry, tragédie o lásce Romeo a Julie a Antonius a Kleopatra, dále Kupce benátského, Hamleta, Krále Leara a šašky v Shakespearových hrách a další témata. Třetí kapitola se zamýšlí nad tím, kdo psal Shakespeara a stručně se v ní probírají některé teorie o tom, že Shakespearovo dílo napsal někdo jiný; pan profesor ale věří, že Shakespeara napsal prostě William Shakespeare ze Stratfordu nad Avonou... Opravdu moc zajímavá kniha!
Na závěr tady nebudu citovat nic z toho, co pan Hilský říká o Shakespearovi, nevěděl bych, co vybrat, ale něco osobnějšího, co říká pan profesor o smyslu života:
"Myslím, že k lidské povaze patří, že touhu po životě a po radosti provází někdy taky pocit propasti. I když se vám velmi daří, jsou věci, které se vám nedaří. Někdy se vám svět jeví smysluplný, někdy smyslu zbavený. A není to závislé na materiálním blahobytu. Můžete mít peněz, kolik chcete, a nedostanete to, čemu se říká štěstí. Ale jakmile vidíte smysl v tom, co děláte, ať je to cokoli, tak život smysl má. Musíme si umět vytvářet smysl věcí i smysl života. On sám nikde není."

13.05.2023

Dumasův klub - pár citátů a úryvků z knihy, která mě velmi bavila:

"...když zemře nějaký bibliofil, čtyřiadvacet hodin po vynesení rakve obvykle týmiž dveřmi vynášejí knihovnu." (s. 43)

"...v literatuře se jen těžko stanovují jasné hranice; všechno souvisí se vším, věci se na sebe vrství a nakonec se z nich stává složitá intertextuální hra zrcadel a ruských matrjošek, v níž stanovení přesné skutečnosti či konkrétního autorství obnáší riziko, jakému se odvažují čelit jen někteří velice hloupí či velice sebejistí kolegové. Je to jako tvrdit, že Robert Graves navazuje na Quo vadis, kdežto na Suetonia či Apollonia Rhodského ne." (s. 99)

"Vy asi víte, co je to vášnivý bibliofil; ale já jsem bibliopat. Pouhá představa, že by se měla moje knihovna rozpadnout, mi působila strašné utrpení." (s. 144)

"...na filmy se můžeš dívat ve dvou a povídat si o nich. Kdežto ty tvoje knihy jsou sobecké. Samotářské. Některé ani nejsou ke čtení, rozpadají se, jen co se otevřou. Koho zajímají jenom knihy, nikoho nepotřebuje, a z toho já mám strach." (s. 212-213)

"První řádky. /.../ Vždycky ty báječné první řádky... /.../ Existují první věty, které mohou ovlivnit celý život..." (s. 322)

"Existují smyšlené literární postavy, které se časem mění ve skutečné, mají vlastní nezávislou identitu a jsou důvěrně známé i milionům lidí, co o nich žádné knihy nečetli. V Anglii jsou takoví tři: Sherlock Holmes, Romeo a Robinson. Ve Španělsku dva: don Quijote a don Juan. Ve Francii jeden: d'Artagnan." (s. 324)

"...taková literární, nostalgická hra, v níž se vracíme ke staré dětské četbě a zároveň k tomu, jací jsme tehdy byli, ke své původní nevinnosti. Když člověk dospěje, stane se z něho flaubertovec nebo stendhalovec, přísahá na Faulknera, Lampedusu, Garcíu Márqueze, Durrella nebo Kafku... Rozrůzňujeme se, dokonce se z nás stávají protivníci. Ale všechny nás spojuje spiklenecké mrknutí, jakmile se začne mluvit o jistých kouzelných autorech a o knihách, které pro nás objevily literaturu, ale nevnutily nám žádná dogmata ani pomýlená ponaučení. To je naše pravá společná vlast: příběhy řídící se ne tím, co lidé vidí, nýbrž tím, o čem sní." (s. 330)

"...nevinní čtenáři už neexistují. Každý si do textu promítá svou vlastní úchylku. Čtenář je to, co dosud přečetl, co viděl v kině a v televizi. K informaci, kterou mu poskytuje autor, si vždycky přidá i něco vlastního. A právě v tom tkví nebezpečí: příliš mnoho různých referencí vám může vyrobit falešného nebo neskutečného protivníka.
/.../
Informace, které poskytují knihy, bývají objektivní. Zlomyslný autor je třeba může rozvrhnout tak, aby vedly k mylným řešením, ale nikdy nejsou falešné. To vy jste je falešně přečetl." (s. 340)

2 08.05.2023

Konečně jsem se dostal k slavnému a výbornému románu pro bibliofily a knihomoly, k románu o knihách, lovcích knih, sběratelích a obchodnících se vzácnými knihami, k románu o bibliopatech, pro něž jsou staré tisky a rukopisy takovou vášní a posedlostí, že se kvůli nim neštítí ničeho... Dumasův klub (El club Dumas, 1993) je něčím mezi detektivkou a intelektuální hrou; upomene na Ecovo Jméno růže či ještě spíš na Foucaultovo kyvadlo, na Borgesovy povídky nebo na Posedlost A. S. Byattové, ale je čtivější a přístupnější, a současně je na daleko vyšší literární i jiné úrovni než pozdější bestsellery Dana Browna. Autorem je španělský spisovatel Arturo Pérez-Reverte (*1951), z jehož díla česky vyšly dále třeba romány Vlámský obraz, Obléhání či Hřbitov bezejmenných lodí.
Hlavní postavou Dumasova klubu je nájemný lovec knih Lucas Corso, který má ověřit pravost rukopisu jedné kapitoly Dumasových Tří mušketýrů. Současně má vypátrat, který ze tří zdánlivě identických exemplářů kacířského návodu, jak vyvolávat ďábla, Devět bran Říše stínů, je pravý a tudíž i funkční. Děj, plný pátrání po knihách i rostoucího napětí a záhadných úmrtí a dalších událostí i odkazů na mnoho jiných literárních děl, nás zavede do Madridu, Toleda, Sintry, Paříže a Meungu. Čtenář se stejně jako Corso ptá, zda spolu mají obě zakázky něco společného; a je překvapen, jakou roli v knize hraje její vypravěč, jímž není Corso, ale znalec literatury, překladatel a spisovatel Boris Balkan.
Dumasův klub zaujme každého, kdo má rád intelektuální skládačky, v níž splývají hranice mezi literaturou, hrou a realitou či mezi okultním a zjevným. Z románu volně vychází film Devátá brána (The Ninth Gate, 1999) režiséra Romana Polanského, v němž po tajemství Devíti bran pátrá Dean Corso v podání Johnnyho Deppa. Film ale sleduje jen "ďábelskou linii" a vynechává "linii dumasovskou", která mě v románu bavila o něco víc. Bral jsem ji i jako "přípravu" na to, že se příští rok chystám konečně se k Dumasovi a jeho Třem mušketýrům vrátit.

2 08.05.2023

Nejznámějším románem britského spisovatele Forda Madoxe Forda (1873-1939) a zatím také jediným, který vyšel v češtině, je Nejsmutnější příběh (The Good Soldier, 1915). Z Fordových zhruba pětasedmdesáti knih (románů, básní, vzpomínek, esejů, biografií, kritik i cestopisů) do dnešní doby přežila ještě historická trilogie o Kateřině Howardové, páté manželce Jindřicha VIII., Pátá královna (The Fifth Queen, 1906-1908) a válečná tetralogie Konec přehlídky (Parade's End, 1924-1928), kterou u nás můžeme znát z televizní minisérie s Benedictem Cumberbatchem z roku 2012 (scénář napsal Tom Stoppard).
Nejsmutnější příběh je vyprávěn podvedeným manželem, Američanem Johnem Dowellem, který zpětně, bez respektování přirozené chronologie dějů a s neustálým střídáním časů líčí zkázu způsobenou jeho anglickým přítelem a milencem jeho ženy Florence Edwardem Ashburnhamem (oním "dobrým vojákem" z originálního titulu), ženatým s krásnou Leonorou. John se hlouběji snaží proniknout k pravdě o lidských vztazích a k tragédii, na jejímž konci jsou dvě sebevraždy, dva zničené životy, jedna smrt a jedna dívka, která zešílí...
Bohužel ani příběh, ani jeho zpracování mě příliš nezaujaly a vyhlášený modernistický román byl pro mě zklamáním. A to mám jinak podobné tragické příběhy z vyšší společnosti rád a název je tak slibný.
Román se měl původně jmenovat The Saddest Story, což se ale nakladateli v době první světové války nezamlouvalo, a tak Ford zvolil (sarkasticky) název The Good Soldier. V češtině by ovšem název Dobrý voják nevhodně evokoval Haškova Švejka, a tak byl na doporučení překladatele Jana Zábrany zvolen název Nejsmutnější příběh. Ostatně první věta díla zní: "Tohle je ten nejsmutnější příběh, jaký jsem kdy slyšel."

30.04.2023

(SPOILER) Loni jsem si po letech připomněl film italského režiséra Maura Bologniniho Dědictví Ferramontiů (L'eredità Ferramonti; 1976) s hudbou Ennia Morriconeho a s Anthonym Quinnem a Dominique Sandovou v hlavních rolích a zapátral jsem po autorovi románové předlohy; když jsem zjistil, že román z roku 1884 vyšel pod názvem Dědictví i v češtině, sehnal jsem si ho v antikvariátu a teď ho s chutí přečetl, protože podobné náměty mám rád. Autorem díla je Gaetano Carlo Chelli (1847-1904), úředník a později redaktor jednoho římského časopisu; většina jeho především povídkového díla ovlivněného poetikou naturalismu a verismu je dnes zapomenuta, ale jeho jediné dva romány z roku 1884 (tím druhým je méně zdařilá Blančina vina) si zaslouží pozornost jako příspěvek k římskému verismu - odehrávají se totiž v prostředí středostavovského Říma po sjednocení Itálie, města zbaveného iluzí, ideálů a skrupulí. Zájem o Dědictví vyvolalo až nové vydání z roku 1972 a právě Bologniniho zdařilá filmová verze (Sandová za svou roli získala cenu na festivalu v Cannes).

(POZOR, SPOILERY) Román líčí morální a fyzický rozklad jedné římské rodiny způsobený intrikami "femme fatale", jež touží po bohatství a společenské prestiži. Bohatý ovdovělý majitel pekařství Gregorio Ferramonti nemá dobré vztahy se svými dvěma syny a dcerou. Prodá živnost, dětem dá menší částky a už je nechce vidět s tím, že je později vydědí. Syn Pippo se ožení s Irenou, od jejíchž rodičů koupil obchod s železářským zbožím. Syn Mario si vydělává finančními machinacemi a dcera Teta se provdala za úředníka. Irena skrývá pod krásnou nevinnou tváří intrikánku toužící po penězích a celou rodinu si postupně omotá kolem prstu. Pippa podvádí s Mariem a později se vloudí i do přízně jejich otce, který je mladou ženou okouzlen. Zdá se, že Ireně spadne do klína všechno jeho bohatství... Vskutku působivý nedlouhý román o rozkladu jedné rodiny zaslepené chamtivostí a honbou za penězi.

1 23.04.2023

Vše, co jsme si nikdy neřekli je velmi povedený debut Celeste Ng (*1980), americké spisovatelky, jejíž rodiče pocházejí z Hongkongu. Román z roku 2014 měl velký ohlas a úspěch a získal i několik cen. Ještě úspěšnější byl autorčin druhý román Ohníčky všude kolem (2017), který znám ze zdařilé televizní minisérie (2020) a na který se také chystám. Letos u nás vyjde i nový román Naše ztracená srdce (2022).

Román začíná větou "Lydia je mrtvá." Lydia je prostřední, šestnáctiletá dcera manželů Marilyn a Jamese Leeových, která je v květnu 1977 nalezena mrtvá na dně jezera, které leží nedaleko domu Leeových v Middlewoodu ve státě Ohio. Vyprávění se pak vrací jednak do minulosti rodičů i Lydiiných sourozenců, o dva roky staršího Natha právě přijatého na Harvard a desetileté Hannah, jednak popisuje, jak se rodina snaží se smrtí milované a protežované dívky vyrovnat a dobrat se toho, co se vlastně stalo.

Je to taková povedená rodinka, navenek šťastná a spokojená, ale uvnitř plná tajemství, křivd a hlavně zamlčených skutečností, toho, co si nikdy neřekli; rodina osamělá, bez přátel, jiná. Smíšené manželství Jamese, jehož rodiče přišli do Ameriky z Číny, a Marilyn, Američanky z Jihu, budí v té době pozornost a stejně tak se vymykají i jejich děti. Zatímco otec, profesor literatury na univerzitě, chtěl vždy zapadnout, matka, žena v domácnosti, která kdysi toužila stát se lékařkou, chtěla vyniknout. Tyto své protichůdné touhy projektují do dcery Lydie, zatímco Natha a Hannah přehlížejí. Unese osamělá dívka to, co si do ní promítají její rodiče? Že se jí studium nedaří, jak si přeje matka, a že nemá kamarády, jak si přeje otec? Nebo že její milovaný bratr a opora odjede na studia? Strhující román o jedné nešťastné rodině, která má problém komunikovat, se čte vskutku jedním dechem...

8 16.04.2023

Middlemarch (1872), rozsáhlý vrcholný román anglické spisovatelky píšící pod mužským pseudonymem George Eliot (vl. jm. Mary Ann Evans, 18191880), čekal na český překlad na rozdíl od jiných autorčiných děl (Silas Marner, Červený mlýn, Adam Bede, Romola aj.) velmi dlouho, až do roku 2006. Odehrává se ve fiktivním městečku Middlemarch a jeho okolí kdesi ve střední Anglii v letech 18291832 s výjimkou pasáže z Říma, kam jedna dvojice odjede na svatební cestu. Z velkého množství postav, spojených příbuzenskými, sousedskými či přátelskými vztahy, postupně vynikne sedm hlavních. Dorothea Brooková, jedna z nejkrásnějších ženských postav britské literatury, se zklame v manželství s o mnoho let starším učencem a knězem Edwardem Casaubonem (naopak jedna z nejméně sympatických postav, i když to nebyl žádný zloduch, jen upjatý a sobecký knihomol); složitou cestou se pak odvíjí její vztah k manželovu mladému vzdálenému příbuznému Willu Ladislawovi.

Lékař Tertius Lydgate se ožení s Rosamundou Vincyovou, ale jejich manželství projde krizí kvůli dluhům, do kterých se dostanou, protože lékaři se v jeho praxi moc nedaří. A Rosamundin bratr Fred Vincy si zase musí hodně zasloužit Mary Garthovou (další skvělá postava!) a dokázat jí i její a své rodině, že není jen povrchní floutek, ale že si dokáže najít zaměstnání.

Složitě komponovaný román má mnoho dalších dějových linií a témat (bankéř vydíraný kvůli své minulosti; problémy zdejší nemocnice a spory mezi lékaři; volební reforma a industrializace; stavba železnice; vzdělání mladých mužů a jejich zaměstnání; starost o hospodářství, pozemky a majetek; rodinné a příbuzenské vztahy aj.) a autorka svým hrdinům a hrdinkám s jemnou ironií klade do cesty za štěstím řadu nejrůznějších překážek a morálních a jiných dilemat, které čtenář sleduje s narůstajícím napětím až do finále. Vskutku velký román a četba, která sice vyžadovala značnou pozornost a trpělivost, ale byla též požitkem!

3 09.04.2023