Penězokazi

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

V románě autor zachycuje formou, která v mnohém předznamenává estetiku dnešního „nového románu“, pařížské prostředí měšťanských vrstev před první světovou válkou. Jde o prostředí s konvenčními manželskými svazky a s uvolněnými vztahy mezi rodiči a dětmi, prostředí, v němž se mladí ve snaze být vůbec něčím zainteresováni upnou k pochybným životním individuím, k lidem, kteří šíří falešné peníze a žijí i falešnými životními hodnotami, snadno dosažitelnou materiální zabezpečeností, zvrácenými sexuálními vztahy a pohodlností ducha, což je semeništěm neřesti, přetvářky, klamu, zkřivené výchovy mladých, zneužívání vlivu a mravního cynismu dohánějícího jednoho z hrdinů k nemotivované sebevraždě jako důkazu statečnosti a pevné vůle. Kniha autora proslavila i svou formální stránkou (román v románu, deníkové záznamy, prolínající se vyprávění týchž dějů různě zkreslená subjektivními pohledy, kdy se témata objevují, ztrácejí se a znovu se vynořují) směřující k tomu, aby různou optikou bylo vyjádřeno napětí mezi realitou a jejím uměleckým zachycením, podtržena neurčitost vztahů, soudů a pohnutek a nedořešenost příběhů postav, těžce hledajících smysl života. Především v románu chybějí autorské popisy jednajících postav. Podle Gidova záměru se mají postavy představit čtenáři samy svými činy, jejich zdůvodňováním i vlastním jejich vyprávěním. Pro tuto kompozici, techniku a řešení postupu románu je zdrojem poučení autorův esej Deník Penězokazů (Le Journal des Faux-Monnayeurs) z roku 1926....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23067/big_penezokazi-denik-penezokazu-bIu-23067.jpg 3.837
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Les Faux-monnayeurs, 1925


více info...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Kniha Penězokazi

Dominik_13
16. ledna

Byla by škoda knihu vnímat jen jako literární experiment, na němž bychom měli ocenit především jeho (geniální) formu. Gideovo dílo je nesmírně mnohovrstevnaté, pohybuje se v něm velké množství postav, z nichž žádná není hlavní; jakmile si některou oblíbíte, můžete si být jisti, že ji autor brzy převede na vedlejší kolej a v dalších pasážích se objeví jen jako jméno. Žádná z dějových linek není ústřední, proto ani závěr knihy neposkytuje očekávané rozuzlení či vyvrcholení. Kniha je vlastně komplexem jednotlivých postav a jejich příběhů, které se v určitých momentech setkávají – a to je na ní tak úžasné a osvěžující! Přidejte k tomu ještě pasáže reflektující samotné psaní románu a bude vám jasné, že musíte být trpěliví a nesmírně pozorní, jinak se vše rozpadne v užvaněnou nudu. Odměnou vám bude například jeden z nejnádhernějších momentů v dějinách literatury: sebevražda z přílišného štěstí.

osman111
16.11.2020

Nejspíš budete mít pocit, že forma převyšuje nad obsahem a asi tomu tak skutečně je. On se tento román asi čte právě pro onu zcela novátorskou formu.
Děj knihy byl někdy malinko chaotický, snadno se v něm ztratíte (kvůli formě). Také jsem měla problém se zorientovat v postavách-jména mužských postav mi přišla dost podobná a vztahy velmi propletené. Nicméně hodnotím velmi kladně díky formě a také díky nadčasovému tématu.


ziriant
05.04.2020

Začala bych od konce, ten mi vrtal hlavou. To tak čtete, čtete... a najednou si uvědomíte, že jste knihu dočetli, ani nevíte jak. Tentokrát to nemyslím ve smyslu, že by vše tak rychle odsýpalo, spíš ve smyslu, že bych čekala ještě samotné ukončení, závěrečnou kapitolu, cokoli. Ano, autor nemusí vždy vysvětlovat vše, nejsem proti otevřeným koncům a podobně. Ale tady nešlo o otevřený konec, tady mi to přišlo jako absence konce. Přišlo mi to škoda, tolik potenciálu vniveč. Jako by někdo z knihy vytrhl závěrečné strany. Tušila jsem, že to bylo záměrné, jen jsem si plně nedokázala vysvětlit proč. Při čtení autorova doslovu jsem se dostala k větám, které to popisují natolik výstižně, že si myšlenku dovolím opsat, ač patřila zřejmě další knize (?): "Tato kniha skončí náhle, ne že by se námět vyčerpal, ten musí působit dojmem něčeho nevyčerpatelného, ale že se naopak rozšíří a jeho obrys se jaksi vytratí. Nesmí se zapnout na přezku, musí se rozptýlit, rozvázat..." A tak se mi příběh vytratil pod rukama, což mě natolik zasáhlo, že v mých očích kniha klesla o něco více, než bych čekala. Protože jinak to bylo nadmíru zajímavé v tom pravém smyslu "zajímavosti", nikoli "zajímavé" (= vlastně mě to nezajímá a nevím, co jiného napsat). Gide nahlíží svůj román z mnoha úhlů a mně se nadmíru líbí tento až vědecký postup, kdy chceme dohlédnout za zrcadlo a vypočítat si všechny úhly, vzdálenosti, postoje... A líbilo se mi nejen začlenění principů literární teorie do příběhu, ale také příběh sám. Proto mě nejspíš tak vzalo, že se nakonec rozplynul v pár větách do ztracena.

rostwin
17.01.2016

neobvyklý vypravěčský postup, deník, román v románě, spisovatelské úvahy o vlastní knize, žádný popis postav které za sebe mluví svými činy, skvěle popsané rozpory subjektivní pohledy postav. Děj není strhující, přesto knihu doporučuji pro styl(y) jakým(i) je napsaný.