milan.valden komentáře u knih

Nádherný román, který na malé ploše obsáhne tolik závažných témat a myšlenek, s nezapomenutelnou postavou dona Fabrizia, knížete Saliny... A filmová verze od Luchina Viscontiho z roku 1963 je mistrovským dílem italské kinematografie, jednou z nejlepších adaptací, výpravnou, epickou, s hvězdami Burtem Lancasterem, Alainem Delonem a Claudií Cardinale (nezapomenutelné scény, když se Claudia Cardinale jako Angelica poprvé objeví u Salinů a hned na sebe svojí krásnou strhne veškerou pozornost, stejně jako pak ve scéně z plesu na konci filmu; nebo scéna, v níž Tancredi (Delon) a Angelica bloudí neobydlenými částmi paláce Salinů v Donnafugatě...).

6 26.03.2023

Konečně jsem se znovu dostal k četbě slavného a nádherného románu francouzského klasika Gustava Flauberta (18211880), který jsem poprvé četl v roce 1996. Citová výchova (L'Éducation sentimentale, 1869) je autorovým třetím velkým románem po Paní Bovaryové (1857) o životní prohře romanticky založené mladé ženy na maloměstě a po Salambo (1862) z dějin starověkého Kartága. Na rozdíl od Paní Bovaryové má Citová výchova daleko širší společenský záběr a odehrává se převážně v Paříži, tedy v centru dění, a hlavní postavou je mladý muž s částečně autobiografickými rysy. Flaubert v tomto psychologicko-společenském realistickém románu s bohatým dějem mistrně zachytil desetiletí 18401851 s revolučním děním roku 1848.
Frédéric Moreau odchází podobně jako Balzacovi hrdinové z provincie do Paříže plný iluzí, které ale postupně ztrácí, protože je slaboch; jeho život proběhne z valné části v deziluzi, znechucení, nečinnosti a snění. Platonicky se zamiluje do vdané ženy Marie Arnouxové a naváže přátelství s jejím záletným mužem. Ctnostná Marie je však pro něj nedostupná, a tak je Frédéric přitahován i jinými ženami, zejména kurtizánou Rosanettou a ženou bankéře Dambreuse. Obklopen je spoustou přátel s různými politickými názory. Jeho celoživotním přítelem je ctižádostivý advokát Deslauriers. Bohatou dívku ze sousedství v rodném Nogentu, jež se do něj zamiluje, odmítá, neboť stále doufá, že se mu podaří získat paní Arnouxovou... Dva hořké dovětky z let 1867 a 1869 jen zvýrazní, jak byl Moreau nerozhodný a jak podléhal okamžitým vlivům.

1 24.03.2023

Sir Andrew Marbot (1801-1830) byl anglický šlechtic, především však zřejmě první skutečný kritik výtvarného umění, který sám sice nebyl tvůrcem, ale malířství rozuměl jako senzitivní člověk. Dovedl se zamýšlet nad vztahem umělce a jeho díla a patrně jako první si položil otázku, která vlastně dodnes nebyla zodpovězena: „Umělec hraje na naši duši, kdo však hraje na duši umělcovu?“ Dva roky po jeho záhadné smrti byl vydán výbor z jeho celoživotních Zápisků, v nichž nesystematicky soustředil své názory na malířství a umění vůbec. Během svého života a cest do Paříže, Německa a zejména Itálie se setkal s celou řadou slavných současníků: s Goethem, Byronem, Berliozem, Blakem, Corotem, Delacroixem či Turnerem, na něž pohlížel obdivně i tvrdě kriticky, což se nebál vyslovit nahlas. Byl také milencem Goethovy snachy a Byronovy milenky.

Prvním Marbotovým životopiscem byl roku 1888 Frederic Hadley-Chase. V roce 1981 se pak objevil životopis z pera známého německého spisovatele a výtvarníka Wolfganga Hildesheimera (1916-1991) nazvaný prostě Marbot. Autor zde napravil některé nepřesnosti první monografie a především se nevyhýbal temným stránkám Marbotova krátkého a tragického života. Mohl zde uplatnit své široké intelektuální zájmy a znalosti právě z dějin malířství a zároveň napsal velice čtivou knihu. U nás je známý řadou povídek či her a je též autorem pozoruhodné biografie Mozarta (1977; vyšla slovensky roku 1989).

Kniha o Marbotovi je však dokonalou nakladatelskou fikcí, skoro literárním podvrhem. Marbot je smyšlená postava a Hildesheimer na ní mohl mj. dokumentovat svůj přístup k historickým monografiím, kde požadoval nevynechávat také zákulisí života, to, co není běžně vidět nebo co se dokonce skrývá. V Marbotově případě jde o incestní milostný vztah s vlastní matkou, který naplno propukl po otcově smrti a před nímž oba milenci marně prchali celý zbytek života. Tyto pokusy o únik je dovedly k tragickým koncům: Marbot si stanovil datum sebevraždy a v Itálii beze stopy zmizel, matka zemřela předčasně dva roky po něm. Předtím ještě zničila řadu důkazů ve vzájemné korespondenci, která se k ní vrátila ze synovy pozůstalosti, a svěřila vše svému zpovědníkovi, který byl zároveň Marbotovým mentorem. Tento velmi shovívavý jezuita probouzel od dětství ve svém svěřenci zvídavost a zájem o literaturu a umění i kritického ducha. Marbot vyrostl v tichého podivína, který stále něco skrýval. Považoval se za ztroskotance také proto, že se nestal sám malířem, a raději se rozhodl se životem skoncovat.

Hildesheimer čtenáře mate dokonale: O fiktivním hrdinovi píše vědeckou biografii plnou smyšlených a apokryfních citátů, doplněnou dokonce i rejstříkem osob a dokumentární přílohou. Marbot se setkává se slavnými současníky, kteří o něm píší v dopisech nebo ve svých pamětech. Autor cituje především z Marbotových Zápisků a dopisů, čímž jasně odkazuje na román v dopisech či deníkových záznamech. Sleduje hrdinu pokud možno krok za krokem a domýšlí i nejasné a temné okamžiky jeho životní cesty. Zároveň zde pochopitelně vyjadřuje Marbotovými ústy své názory na umění a své pochybnosti o tvorbě, které ho provázely celý život. Kniha je současně i jakýmsi ironickým románem výchovným a přehlídkou duchovního ovzduší první třetiny devatenáctého století. Vhodně vybraní skuteční umělci jsou velmi různorodí, což umožňuje ukázat tuto dobu v širokém záběru. V pasážích intimních přitom autor nesklouzává k lacinosti a zůstává spíše u náznaků. Dává přednost reakcím obou ústředních postav na jejich poklesek, který však oni sami vnímali jako téměř přirozené vyvrcholení láskyplného vztahu a netrpěli příliš výčitkami svědomí, ale spíše bezvýchodností situace. Hildesheimer tu vychází z Freuda, jehož ostatně Marbot jakoby v lecčems předstihl, ale zůstal bohužel zapomenut.

Hildesheimer je ve své fikci naprosto důsledný a nikdy neopustí styl nadšeného životopisce, který nedokáže svého hrdinu neobdivovat, i když ho nijak neomlouvá. Polemizuje také s neexistujícím Hadley-Chasem. Jeho životopis však není suchopárnou četbou, ale barvitou freskou. Plátnem, na němž na pozadí počátku moderního věku defilují postavy – skutečné i fiktivní – jako živé, skvěle vykreslené osobnosti.

Výborný český překlad doplnila překladatelka vyčerpávajícím doslovem.

1 16.02.2023

Většina prozaických děl Thomase Bernharda (1931-1989) má (na rozdíl od děl dramatických) stručný jednoslovný název: Mráz, Amras, Rozrušení, Ungenach, Moušlování, Vápenka, Chůze, Příčina, Sklep, Dech, Chlad, Dítě, Korektura, Beton, Ztroskotanec, Mýcení, Vyhlazení. Snad nejlakoničtější z nich má pak novela Ano (Ja) z roku 1978. Ačkoli je název tak krátký, je také po přečtení knihy překvapivě výstižný. Navíc jde o trochu jiného Bernharda, než jsme zvyklí. Tato odlišnost nespočívá ve stylu či formě, ale ve vyznění a podtextu příběhu, který má autobiografický základ. I v této novele ovšem najdeme autorův pesimismus a skepsi či typické nesnášenlivé litanie; zde např. o venkovu, kam se ze zdravotních důvodů uchýlil vypravěč (stejně jako Bernhard), nebo o dnešních filozofech. Příkladem za všechny může být např. věta na str. 82: „…sprosťáctví a podlost jsou na venkově mnohem větší než ve městě, stejně jako hrubost, mající podobu buranství, je na venkově mnohem větší, a venkov je, na rozdíl od města, naprosto bezduchý.“

Vypravěč ovšem není pochopitelně úplně totožný s Bernhardem: trpí sice plicní nemocí, uchýlil se na venkov, přebudoval zruinovanou zříceninu na obytný dům, ale je přírodovědcem a trpí těžkými depresemi; svou přírodovědnou studii (o protilátkách) nedokáže dovést do zdárného konce. Své poznámky začíná ve chvíli, kdy se po tříměsíční izolaci vypraví ke svému příteli, realitnímu makléři Moricovi, což je jediná postava, která má v novele nějaké jméno. Vychrlí na Morice všechny své úzkosti a starosti („Celý život jsem uvažoval o sebevraždě, ale spáchat sebevraždu jsem nikdy nedokázal.“ – str. 83), ale z životu nebezpečné izolace jej vytrhne až náhlá návštěva Švýcara a jeho družky, Peršanky, jimž Moric prodal pozemek pro stavbu jejich domu „na stáří“. Peršanka vypravěče okouzlí a ten ji na druhý den pozve na procházku do modřínového lesa. Mezi oběma osamělými a zoufalými lidmi se vyvine zvláštní vztah, který však pro Peršanku přece jen skončí tragicky.

Na malé ploše komorního příběhu, v němž okrajově vystupuje ještě hostinská a Moricova žena, najdeme množství zajímavých témat: Peršanka obětovala svůj život pro Švýcara, stavitele elektráren, a postrkovala jej v úspěšné kariéře, aby jí nakonec zbylo jen mužovo pohrdání a mlčení; Švýcar pro ni chce postavit nelidský dům podobný elektrárně (stejně jako Roithamer v románu Korektura postavil pro svou sestru dokonalý dům v podobě kužele) a pak ji opustí a zanechá ji v nedostavěném domě na samotě, který rychle chátrá stejně jako Peršanka; Švýcar se totiž cítí zneužitý a vztah jej již nenaplňuje; poté, co dosáhl vrcholu kariéry, nemá už kam jít dál; vypravěč uvažuje o oblíbeném Schopenhauerovi a Schumannovi („…filozofie je hudba a hudba je filozofie a naopak.“ – str. 154), o smyslu života, o izolaci v depresi a o opuštění této izolace pro vlastní záchranu. Ačkoli je příběh dosti pesimistický a konec Peršanky tragický, přesto je konečné vyznění překvapivě uklidňující, protože vypravěč má zřejmě naději na onu záchranu, i když samozřejmě nevíme, jak se jeho osud vyvíjel dále. Najdeme zde myšlenky pozitivní, které přehlušují tragické tóny a zmírňují je. Takové nálady jsou u Bernharda málo časté. Také ženský duch je zde přítomen poněkud více než jinde; Peršanka je sice pasivní obětí, ale má dobrý vliv alespoň na vypravěče. Z hlediska vypravěče je tedy příběh nadějný. Ono konečné (a titulní) ano se však váže k otázce, zda Peršanka jednoho dne spáchá sebevraždu. Odpověď na tuto otázku, znějící ano, se nakonec ukáže být pravdivá.

Na počátku vypravěč říká, že „koneckonců vše, co nás obklopuje, je výsledkem nezdaru“ (str. 47). Nezdarem je jeho život i izolace v naprosté samotě. Na konci však má naději, že dokáže opět číst Schopenhauera a poslouchat Schumanna a dokončit svou přírodovědnou studii. Závěrem pouze dodávám, že výborný český překlad nelehkého textu byl oceněn v překladatelské soutěži Jiřího Levého.

16.02.2023

Britský prozaik Jonathan Coe (1961) vyvolal největší rozruch svým pátým románem Dům spánku (The House of Sleep) z roku 1997. Dostal za něj Writer’s Guild Award za nejlepší prózu a prestižní francouzskou cenu Médicis pro zahraniční knihu; letos pak i vůbec poprvé udílenou Evropskou cenu mladých čtenářů.

Coe v knize skvělým způsobem skloubil působivou formu s bohatým dějem. Většina hlavních postav má problémy se spánkem a většina děje se odehrává ve velkém domě Ashdown na pobřeží moře ve dvou časových rovinách: liché kapitoly v letech 1983 a 1984, kdy byl dům studentskou ubytovnou, sudé kapitoly v roce 1996, kdy dům slouží jako soukromá klinika pro léčení poruch spánku a hlavní postavy, původně studenti, se sem z různých důvodů po letech vracejí.

Na první pohled by se mohlo zdát, že střídání dvou časových rovin je složité, ale Coe především tak umně buduje stavbu románu, že je naopak velmi přehledné a navíc nepostrádá prvky napětí. Děj se skládá jako mozaika, jejíž jednotlivé části do sebe přesně zapadají. Čtenář musí být proto velmi pozorný a ostražitý, protože autor na něj neustále klade pasti v podobě překvapivých propletenců, point a vysvětlení. Napětí trvá až do samého konce a nedá čtenáři téměř vydechnout. Složitá struktura je vyvážena silným příběhem s přitažlivými postavami, dobře charakterizovanými a přitom skrývajícími různé záhady. Umístění do jakéhosi „strašidelného“ domu odkazuje k tradičnímu místu děje např. v anglickém gotickém románu, ale i k Dickensovu Ponurému domu.

Kniha se přitom dotýká mnoha témat: jsou to nejen poruchy spánku a samotný spánek vůbec, ale i sny a jejich vztah k realitě a naopak, problémy milostných vztahů, profese novináře, posedlost filmem či vědou, nesmyslné teoretické semináře a školení, problematika sexuální identity, změna pohlaví, rodičovská odpovědnost, obětování vztahu či rodiny kariéře apod.

V knize se proplétají až k překvapivému vyvrcholení příběhy čtyř hlavních postav: dr. Dudden vede kliniku v Ashdownu; kdysi zde byl ubytovaný jako student. Dudden léčí poruchy spánku, ale především takto postižené lidi studuje; sám spánkem pohrdá, protože bere tolik času, a touží eliminovat jeho potřebu na minimum; jeho vědecká posedlost je zde dovedena až k šílenosti a hrozivé monstrozitě. Druhou hlavní postavou je pak jeho studentská láska Sára, později učitelka v Londýně. Sára je narkoleptička (náhle upadá do mikrospánku a občas nedokáže rozlišit sen od skutečnosti, z čehož plyne řada tragikomických situací) a prožívá složité vztahy s muži i ženami. Další je student a později novinář a filmový kritik Terry; ten vůbec odmítá spát, čímž zaujme dr. Duddena, ale nakonec pochopí, že právě po spánku a po snech touží nejvíc. Jiný student Robert je pro lásku k Sáře ochotný obětovat mnohé a jejich vztah prodělá během let vůbec nejsložitější peripetie; důležitý je pro něj mj. dávný sen a vysvětlení jeho smyslu a tím i nalezení cesty k vlastní identitě.

Ne často bývá kniha tak inteligentní a zábavná (nikoli pouze ve smyslu, že obsahuje i několik opravdu komických situací, scén či dialogů, ale že je také zábavná v tom, jak musí čtenář skládat celý příběh po kouskách a odhalovat všechny ty vztahy a spojení), kniha dotýkající se nepovrchně tolika závažných problémů, kniha tak čtivá a umně zkonstruovaná.

Jistě, příběh je možná místy až příliš vyspekulovaný, některé náhody až příliš „náhodné“, některé proměny osob až příliš účelové (např. Robert se operativně změní v ženu, aby zaujal lesbickou Sáru). Ale nad tím vším zvítězí právě ono napětí z mozaikovité struktury textu: román jako skládanka, román jako puzzle. Ani v tom by pochopitelně nebylo nic nového, ale ve spojení se zvoleným příběhem, postavami a tématy to funguje výborně. Všechno do sebe přesně zapadá – logicky, přesvědčivě a vyváženě. I takové věci – nebo náhody? osud? – se mohou stát.

2 16.02.2023

(II)
Řekne-li se krásná kniha, může to znamenat cokoliv; pro mne to znamená knihu s krásným a velkým příběhem s tajemstvím na pozadí bouřlivé doby, která se dobře čte a přináší i poučení, ne však servírované přímo na stole, ale nenápadně, skrytě, mezi řádky, v samotném příběhu a jeho vývoji a vyústění. Právě to Lebrechtova Píseň jmen obsahuje, a proto si zmíněnou pozornost zaslouží a neměla by náročným čtenářům uniknout. Rozhodně není určena jen zájemcům o hudbu, i čtenáři, kteří zrovna podobnému prostředí neholdují, zde naleznou své. Málokdy se podaří napsat knihu, jejíž všechny složky od příběhu, postav až po jazyk a strukturu by byly v takové zdařilé rovnováze, že vlastně není ani co vytknout. Lebrecht dokáže být kritický i citlivý, ne však zlý nebo sentimentální či melodramatický; kniha je dostatečně realistická i poeticky tajemná a dějové zvraty překvapivé a zvolená prostředí a témata bohatá a různorodá; zkrátka jde o mnohovrstevnatý román vysokých kvalit. Navíc ještě zobrazující sice dlouhou, ale z hlediska dějin vlastně krátkou dobu, během níž však v životě lidí mohlo dojít k tak významným zvratům a dějinným posunům. Kniha je též důkazem, že na některé události nesmíme a ani nemůžeme zapomínat už proto, že náš život tolik ovlivňují a nakonec jim nemůžeme uniknout. I tento román je mj. o tom, jak jsou „malé“ lidské osudy ovlivňovány „velkými“ dějinami a jak jeden člověk může působit na druhého až tak, že kvůli tomu změní svůj život či své názory.

16.02.2023

(SPOILER) (I)
Vlivný britský hudební kritik a publicista Norman Lebrecht (1948) byl autorem již několika knih, avšak do světa krásné literatury vstoupil až roku 2002, tedy ve čtyřiapadesáti letech, kdy vydal svůj první román Píseň jmen (The Song of Names). Lebrechtovi se debut vskutku vydařil a vynesl mu Whitbreadovu cenu za nejlepší románovou prvotinu. V češtině vyšla v roce 2003 jeho asi nejznámější kniha z oblasti hudby Mýtus jménem Maestro, v níž se čtivou formou kriticky ohlédl za kariérami největších dirigentů uplynulých sto padesáti let. Hudba hraje pochopitelně důležitou roli i v jeho úspěšném románu. Nejde zde však jen o hudbu jako o umění, ale též jako o výnosný byznys. Autor nás zavádí do prostředí koncertních agentur i síní a hudebních soutěží ve velkém časovém rozpětí od počátků druhé světové války až do poloviny devadesátých let minulého století. Vedle zajímavostí i kritických pohledů na zvolený mikrokosmos však přináší především velký příběh podaný čtivou formou, kde nechybí napětí a mnohá tajemství – některá objasněná, některá ne.

Vypravěčem a hlavní postavou knihy je majitel hudebního vydavatelství a agentury Martin Simmonds. Příběh začíná v roce 1991, kdy se Martin účastní jako předseda poroty soutěže mladých hudebníků na anglickém maloměstě. Zde mu hra jednoho chlapce připomene techniku, kterou používal jeho dávný stejně starý přítel z dětství a mládí, geniální houslista David Eli Rapoport, který v den svého debutu v londýnské Royal Albert Hall v roce 1951 záhadně zmizel a od té doby o něm nikdo neslyšel. Martin se poté v rozsáhlé retrospektivě vrací k událostem mezi lety 1939–1951. Před vypuknutím války přišel devítiletý Davidl, jak ho Martin zdrobněle oslovuje, z Varšavy do Londýna, aby se zdokonaloval ve hře na housle. Ujme se ho Martinův otec, zakladatel hudební agentury. Posléze rodina Davidla v podstatě adoptuje, neboť za války přijde chlapec o celou rodinu, která zůstala v Polsku. Z jedináčka Martina a z osamělého Davidla se stanou přátelé, víc než bratři, dvě části jedné osoby, ovšem bez homosexuálného podtextu. Geniální a bohémský Davidl a průměrný, ale organizačně schopný a učenlivý Martin se vzájemně doplňují a obohacují a pomáhají si v nelehkých válečných letech. Po válce se však mnohé změní: Davidl se po ztrátě rodiny nakonec přece jen upne ke kariéře houslisty, ale Martin odhalí i odvrácenou stránku svého přítele: sobectví, zahleděnost do sebe, styky s podsvětím, hráčskou vášeň, touhu po penězích. Jejich vztah je narušen. A pak nadejde den Davidlova debutu, avšak mladík záhadně zmizí ještě před koncertem i s drahými vzácnými houslemi, které mu koupil Martinův otec.

Martinův život od té doby nebyl už nikdy takový jako dosud. Jako by přišel o jednu polovinu své osobnosti; o tu lepší, jak sám říká. Vystuduje, ožení se, s menšími či většími úspěchy vede zděděnou agenturu a v době, kdy příběh vypráví, se potýká s chorobami jako zestárlý muž. Pátrání po záhadě Davidova zmizení mu však do života vlije novou krev i naději, ale hlavně touhu po pomstě. Martin má totiž pocit, že je mu Davidl dlužen za to, co pro něj on a jeho rodiče kdysi udělali. Nakonec ho vypátrá v uzavřené ortodoxní židovské komunitě, kde Davidl žije jako rabín s manželkou a jedenácti dětmi. Vydíráním (Davidova minulost by se jeho rodině jistě nelíbila) ho přinutí ke spolupráci: chce z něj udělat znovunalezenou hvězdu. Jenže David zmizí podruhé, teď už navždy…

Široce klenutý příběh nepřináší jen napětí, ale též množství zajímavých témat, skvěle propojených a skloubených v portrét doby i postav. Působivý obraz válečného Londýna bombardovaného německým letectvem, skrývání se v krytech, poválečné město v troskách a jeho problémy, probouzení nového života, důležitost hudby v době ohrožení, cesta k úspěšné kariéře, střípky příběhů mnoha epizodních postav, zejména uprchlíků z Němci okupovaných zemí, holocaust, židovství, víra, přátelství a jeho hodnota, pomsta a její smysl, ztráta a vyrovnání se s ní, nalezení smyslu života… To všechno se do této knihy vešlo ve velmi přesvědčivé podobě. Pozoruhodné jsou např. autorovy úvahy o úpadku hudební výuky i kultury, jak se postupně vytratila tradice domácího muzicírování, o smyslu hudebních soutěží a umění vůbec, o síle hudby a o tom, proč nám může tolik učarovat geniální interpret, nebo kritický pohled na sobectví umělců: „Nikdy by /Davidl/ nedovolil, aby morálka ohrozila umělecký imperativ. Jeho priority stály v tomto pořadí: on sám, umění, ostatní.“ (s. 119)

Nejdůležitější je však to, co příběh přinesl oběma hlavním postavám a jak je naučil změnit vlastní život a vážit si ho: David si uvědomí, že se nechce stát geniálním houslistou za každou cenu, protože se sám necítí být dost dobrý, a očistu nakonec nalezne v tom, co předtím spíš odmítal, totiž v židovském osudu, ve víře, ve smutku za utrpení své rodiny a svého národa; Martin si uvědomí, že pomsta nepřinese úlevu ani nápravu, tu může přinést jen aktivní život a cesta dál, neohlížení se za minulostí, ale poučení se z ní a nasměrování pohledu kupředu. Cesta k takovému poznání je však vždy bolestná.

Tyto závěry, staré jako samo lidstvo, přináší Lebrecht na pozadí netradičního napínavého příběhu, který má skoro detektivní zápletky. Důležitou roli zde hrají i zmíněné drahé Davidlovy housle; na jejich „příběhu“ autor dokumentuje, jak jsou i „pouhé“ nástroje důležité ve světě hudby.

16.02.2023

Rozrušení (Verstörung) vyšlo poprvé roku 1967 jako druhý román Thomase Bernharda (1931-1989). Stojí na počátku Bernhardova výsadního postavení v německy psané literatuře (v roce 1970 mu byla udělena Cena Georga Büchnera). Řada významných autorů jako např. Peter Handke či Ingeborg Bachmannová neskrývala nadšení právě z tohoto románu, který byl čímsi novým v tehdejší tvorbě a dodnes tak působí, i když známe pozdější nejzávažnější Bernhardova díla.

Celému románu vládne naprosto pochmurná atmosféra. Už prostředí, v němž se odehrává, je nevlídné: údolní vesničky Štýrska, většinou ukryté v hlubokých lesích, kam skoro nepronikne slunce. Zde vypravěč, jednadvacetiletý student, podnikne cestu se svým otcem lékařem za několika pacienty. O vypravěči se dozvíme jen kusé a ne právě povzbudivé informace: matka již zemřela, mladší sestra je po několika sebevražedných pokusech naprosto uzavřená, syn těžko hledá cestu k otci i k sestře, otec je samotář („Ve skutečnosti čím víc se otec stýká s lidmi, tím víc je sám.“ s. 36).

První část textu, zabírající jen o něco víc než třetinu z celkového rozsahu, není ještě typicky bernhardovská: text je dělen na odstavce s řadou přímých řečí a působí poměrně konvenčně. Při zpětném pohledu jde však jen o jakousi temnou expozici k ještě temnějšímu zbytku románu. Jak den postupuje od rána až k večeru a noci, a tedy ke tmě, je i román čím dál méně průzračný, čím dál víc temnější. Pacienti, které dvojice otec – syn navštěvuje během brzkého rána a dopoledne, jsou smrtelně nemocní nebo právě zemřeli, mají složité rodinné zázemí, tragickou (i zločinnou) minulost apod., jsou tělesně postižení či šílení, jedna z postav je dokonce zabita. Pro mladého vypravěče je cesta s otcem branou do života, který Bernhard vidí jako nevyléčitelnou nemoc, jako cestu k smrti, jako osamění. Nacházíme se vždy ve stavu rozrušení těsně před katastrofou. Dílo působí jako svérázný bildungsromán, tak tradiční právě v německé literatuře. Bernhard však tuto „výchovu“ nebo „zasvěcení“ nevidí vůbec idylicky ani nadějně: světlo zde nemá místo ani na konci tunelu.

Téměř dvě třetiny textu pak zabírá druhý oddíl nadepsaný Kníže. Cesta lékaře a jeho syna totiž směřovala především na hrad Hochgobernitz ke knížeti Saurauovi. I když se může zdát, že cesta z rokle na hrad bude přece jen cestou ke světlu, opak je pravdou: výšiny hradu jako by byly naopak sestupem ještě níž, do samého pekla lidské existence. Tady už najdeme Bernharda, jak ho známe. Rozsáhlý text je záznamem monologu knížete, který je bezesporu šílený a snad právě proto tak fascinující. Monolog, valící se proudem na oba posluchače, je přerušován pouze graficky uvozovkami a slovy „řekl kníže“ či jen „řekl“ a občasnými vsuvkami o procházení se po hradbách apod. Dělení na odstavce tu skoro nenajdeme. Teprve na konci vypravěč leží ve svém pokoji a ještě si zapisuje několik dalších vět knížete, na něž si vzpomněl. V monologu je opět vývoj: jestliže zpočátku (odpoledne) mluví kníže poměrně jasně např. o tom, jak na inzerát vybíral nového lesního správce, na konci (pozdě večer, za tmy) už je jeho řeč čím dál méně souvislá a pochopitelná, spějící k samé katastrofě, k šílenství, jež hrozí naplno propuknout. Sám kníže využívá lékaře nikoli jako lékaře, ale jako pravidelného posluchače; kníže lékařům stejně nevěří. Na jednom místě říká: „Mé utrpení je vám však nepřístupné.“ (s. 157) Uvědomuje si tedy, v jakém stavu je a že jej nelze změnit? Anebo že by jistá naděje přece jen mohla spočívat v posledních slovech knížete: „Všechno je mystifikace“ (s. 269)? Saurau je také typický bernhardovský chorobný samotář, ale i tyran: na hradě žijí dvě jeho sestry a dvě dcery; manželka zemřela, syn studuje v Londýně a kníže ví, že po jeho smrti syn rodinné panství rozprodá a tím zničí. Kníže tyranizuje ženy na hradě a dělá jim naschvály; dobře ví, že ho mají za šíleného. Tato témata předznamenávají Bernhardův vrcholný text Vyhlazení, vydaný o necelých dvacet let později (1986, dokončený však již 1982).

V Saurauově až děsivém monologu je ukryto tolik myšlenek, tolik filosofických problémů, tolik odstínů, tónů a vrstev, že po prvním přečtení můžeme jen užasle vydechnout, ale současně si přiznat, že netušíme, zdali jsme přečetli opravdu všechno. Velmi zajímavé je např. rozvinutí myšlenky světa jako jeviště, na němž všichni hrajeme role; autor myšlenku posunuje: „Svět, jak už bylo často řečeno, je skutečně jen veliké jeviště, na němž se nepřetržitě zkouší.“ (s. 193) Kde se v jednom člověku (v knížeti, v Bernhardovi) může vzít tolik úzkostí, obav, nejasností, otázek, posedlostí, spekulací, drásavých myšlenek? A přitom text působí jednolitě, téměř jako báseň v próze, rytmizovaná přerušeními i tématy i postupným přechodem od relativní jasnosti až k chaosu. Konec přímo vybízí k tomu, abychom se začetli znovu a znovu si tak tu přitažlivou drásavost vychutnali a pokusili se do ní proniknout. Text je bezesporu nejtemnějším Bernhardovým dílem, ale zároveň jedním z nejhlubších a nejkrásnějších.

3 16.02.2023

(SPOILER) Úspěšný druhý román britské autorky Zoë Hellerové Zápisky o skandálu (Notes on a Scandal, 2003; druhé vydání vyšlo pod názvem What Was She Thinking? a s podtitulem Notes on a Scandal) byl v užší nominaci na Man Booker Prize – v tomtéž ročníku soupeřil mj. s již česky vydanými romány Ve čtvrti Brick Lane Moniky Ali a Přežívá nejsmutnější Margaret Atwoodové; vítězem se stal Vernon Bůh Little DBC Pierra.

Zoë Hellerová se narodila v Londýně (1965), studovala angličtinu v Oxfordu a na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, kde také nyní žije. Přispívá do časopisu The New Yorker a do dalších a je sloupkařkou listu Daily Telegraph; v roce 2002 byla oceněna jako Sloupkařka roku cenou British Press Award. První román, Everything You Know, vydala v roce 1999.

Román Zápisky o skandálu je psychologickým portrétem dvou velmi odlišných žen, které spojuje přátelský vztah, jenž každá z nich vnímá trochu jinak. Je také příběhem lásky čtyřicetileté ženy a patnáctiletého studenta. Dává též nahlédnout do prostředí londýnské střední školy. Především je však portrétem vypravěčky románu, šedesátileté osamělé učitelky historie Barbary Covettové, která sice vypráví příběh své o dvacet let mladší přítelkyně a kolegyně, učitelky keramiky Sheby Hartové, ale mezi řádky a s postupem textu a děje toho čím dál víc prozrazuje především o sobě samé, aniž by možná chtěla. Román je tak především příběhem o velké osamělosti a životní prázdnotě ženy, která se nikdy neprovdala a neměla děti a, ač si to zřejmě nechce přiznat, je spíše lesbicky orientovaná. Její vztah k Shebě je nejen přátelský, ale také mateřský, milostný a erotický, ačkoli téměř nic z toho nevzejde během jejich vztahu na povrch – jsou prostě blízké přítelkyně a jedna pro druhou oporou v těžké životní situaci.

Přitom se velmi odlišují – a to nejen věkem. Barbara je osamělá, trochu zakomplexovaná a zatrpklá, naopak Sheba je vdaná a má dvě děti, je krásná a stále ještě mladá a žádoucí. Pochází z bohatých poměrů a také se dobře vdala, ačkoli její muž je mnohem starší. Sheba se přímo obětovala rodině a jen příležitostně se věnuje svému koníčku – keramice a sochaření. Jinak se stará o domácnost a o děti a teprve po dlouhé době si našla zaměstnání jako učitelka keramiky, kde se také seznámila a sblížila jednak s Barbarou, jednak i se studentem Connollym. Shebiny dvě děti nejsou bez problémů: starší dcera je v těžké pubertě a bouří se proti rodičům, zejména proti matce. Má problémy ve škole a nakonec je z ní i vyloučena. Mladší syn se narodil s Downovým syndromem. Manželství s Richardem je zdánlivě vzorné, ale Sheba se přesto cítí nespokojena. A pak si začne s Connollym.

Zde spatřuji největší slabinu jinak kvalitního díla: vztah Sheby a Stevena Connollyho, jemuž je patnáct let a není nijak výjimečný (ani jako hezký kluk, ani jako student), a motiv tohoto vztahu není právě nejpřesvědčivější. Proč se Sheba, celkem rozumná žena, zaplete se svým žákem? Co ji k tomu vede? Proč ve vztahu pokračuje a namlouvá si, že toho chlapce miluje, když ví, jaké to může přinést jemu, ale především jí problémy? Jaký může nastat skandál? Že se ztrapňuje sama před sebou a později i v očích svého nezkušeného milence? Že ji takový vztah nemůže uspokojovat ani sexuálně, ani intelektuálně? Že to ohrozí i její rodinu? Tyto otázky nejsou dostatečně zodpovězeny. Nebylo to sice zřejmě ani autorčiným úmyslem, ale jisté objasnění příčin by přece jen bylo namístě. Postava Sheby je tím do značné míry zbytečně zploštěna.

Přátelství Barbary a Sheby se rodí postupně a pomalu, pak je však velmi intenzivní. A po vypuknutí skandálu, jakmile vyjde najevo vztah Sheby a Stevena, je Barbara vlastně jediná, kdo Shebě zůstane oporou. Jejich vztah projde i krizí, nakonec však spolu zůstávají. Postava vypravěčky Barbary se postupně ocitá v centru čtenářovy pozornosti. Zdánlivě se vše upíná jen k Shebě, k její rodině a ke Connollymu (Sheba jí všechno podrobně vypráví, takže Barbara vše může detailně popsat, jakoby byla přímo svědkem jejich schůzek a rozhovorů), nicméně na povrch vyplouvá především Barbařina osamělost. Román tak prostupuje velký smutek.

Kniha je nesmírně čtivá, nechybí jí ani lehká ironie, nadhled a humor, dobře načrtnuté vedlejší postavy (zejména ředitel školy), svižné dialogy a několik vydařených tragikomických scén, ale i jisté tajemství a nedořečenost, spočívající jednak v onom čtení mezi řádky v Barbařině vyprávění a jednak v neukončenosti – nedozvíme se, jak vlastně Shebin „skandál“ dopadl, zda a jak byla potrestána a jak pokračoval vztah obou žen (jelikož je jisté, že vztah Sheby a Stevena Connollyho skončil) a vztah Sheby a jejího manžela, dcery a syna. Ale to vlastně ani není důležité; román by tím ztratil něco ze svého kouzla. I přes některé slabiny jde o kvalitní četbu, na hony vzdálenou typickým „románům pro ženy“, jejichž půdorys obratně využívá k hlubšímu portrétu hrdinek. Pod vnější atraktivitou tématu (ale také třeba názvu díla) se skrývá mnohem víc.

Román byl ve Velké Británii také zfilmován; premiéra se očekává na konci roku 2006. Režisérem je Richard Eyre, který natočil mj. film Iris (2001; u nás jej Česká televize uvedla pod názvem Příběh jedné ženy) o spisovatelce Iris Murdochové. Autorem scénáře je dramatik Patrick Marber, autor úspěšné (a také zfilmované) hry Na dotek. Hlavní role ve filmu vytvořily nositelky Oscara Cate Blanchettová (Sheba) a Judi Denchová (Barbara).

16.02.2023

(SPOILER) Pátý román britského spisovatele japonského původu Kazua Ishigura (1954) Když jsme byli sirotci (When We Were Orphans) z roku 2000 byl v užší nominaci na Booker Prize. Cenu získal Ishiguro v roce 1989 za svůj slavný román Soumrak dne (The Remains of the Day; č. 1997), dobře známý i z vynikající filmové adaptace Jamese Ivoryho z roku 1993, v němž hlavní role vytvořili Anthony Hopkins a Emma Thompsonová. Ishiguro není autor příliš plodný, dává si mezi jednotlivými romány na čas a na jejich kvalitě je to znát. Kritici i čtenáři si je většinou pochvalují.

Román se zvláštním názvem Když jsme byli sirotci patří k těm dílům, které se čtou skoro jedním dechem, ačkoli první třetina se může zdát možná trochu zdlouhavá. Je rozdělen na sedm částí a odehrává se postupně v letech 1931, 1937 a 1958 v Londýně, pak v Šanghaji a nakonec v krátkém epilogu částečně v Hongkongu. Vypravěčem je Christopher Banks, který vyrostl v Šanghaji. V dětství mu za záhadných okolností zmizel nejprve otec a brzy na to i matka. Celý další život pak Banks směřuje k jedinému: objasnit tuto záhadu a rodiče pokud možno najít. A tím i své ztracené dětství. Vyroste u tety v Anglii a stane se uznávaným detektivem. Po letech strávených v Londýně se vrací do Šanghaje vypátrat rodiče.

Mezitím vzpomíná na minulé události, především na dětství a na přítele ze sousedství, japonského chlapce Akiru. Čtenář by možná uvítal více detailů o jeho slavných případech, ale takovou vnější atraktivitu mu autor (místy bohužel) nedopřeje. Zrovna tak není plně vysvětleno, jaké stopy vedou Bankse v pátrání po rodičích. Příznačný je zde symbol staré lupy, na níž je nápis, k jehož přečtení potřebuje detektiv Banks další lupu.

Napětí se zvolna rozjíždí, od chvíle, kdy se děj přesune do Šanghaje, v níž dospělý Banks pátrá po rodičích, se čtenář nemůže od knihy odtrhnout. Jinak se vyprávění nese na vlně vzpomínek. Jednotlivé části jsou sice uvozeny místem a datem děje, ale Banks vždy vypráví ze zpětného pohledu, takže uvedené datace jsou jen vodítkem a přesněji určit, kdy se jednotlivé události (zejména zmizení rodičů) staly, nelze. Vyprávění je navíc znejišťováno tím, že jde právě o vzpomínky; vypravěč se spoléhá na nedokonalou paměť, až máme místy pocit, že tak trochu o minulosti sní. Vzpomíná na ztracený ráj dětství, drasticky přerušený zmizením rodičů. Motiv sirotka zde hraje důležitou roli nejen v případě hlavního hrdiny a vypravěče Bankse, ale i ve dvou ženských postavách: sirotkem je záhadná a ctižádostivá Sarah, kterou Banks platonicky miluje a je jí stále přitahován od prvního setkání a málem s ní později z válečné Šanghaje uteče; sirotkem je i dívenka Jennifer, kterou Banks adoptuje, aby jí nahradil rodiče a umožnil jí lepší život. A Banks sám není jen sirotkem svých rodičů – jeho rodiče jako by byli i sirotky svého syna. Jak se v závěru ukáže, není to nelogické.

V roce 1937 je Šanghaj zmítána válkou a Banks ve svém pátrání, které pečlivě připravoval, neuspěje tak, jak si vždy představoval. Nemůže své životní dílo korunovat vysněným triumfem. Nemůže se opřít o typické stopy, nemůže použít svou lupu, musí se spoléhat spíš na náhodu. Náhodou najde sice Akiru, nyní zraněného japonského vojáka, ale pravdu o zmizení rodičů se dozví až v rozhovoru s jednou záhadnou postavou z dětství. V případě otce jde v podstatě o banální vysvětlení, matčin případ je však mnohem složitější a osudovější pro Christophera i pro ni samotnou.

Závěrečná část, odehrávající se více než dvacet let po událostech v Šanghaji, je smutným dovětkem o matčině osudu, jenž je symbolem právě nespolehlivosti paměti i slabosti lidské psýchy. Útěchou může být jen to, že hluboko uvnitř věřila, že si v zájmu synovy budoucnosti zvolila sice nelehkou, tragickou, ale správnou cestu. A Banks konečně může žít nikoli minulostí, ale přítomností; avšak jako věčný sirotek s hlubokou ránou, jež nemůže být nikdy zacelena.

Příběh, vycházející ve zdařilém českém překladu a ve vkusné, jednoduché vnější grafické úpravě, vypovídá především o osamělosti lidí, o tom, že všichni jsme vlastně sirotky; o tom, jak s námi zacházejí „velké“ dějiny, jaký vliv má na lidské osudy nelehká doba; o tom, že životní poslání, k němuž směřujeme, nemusí být vždy naplněno a nemusí se stát smyslem života; a konečně i o tom, že žádný jedinec nemůže napravit nešvary a problémy doby. Je to román působivý, který zanechá nesmazatelný dojem a vyvolá spoustu otázek. A Ishiguro jím opět potvrzuje svůj vysoký kredit.

2 16.02.2023

Novela Konzumenti levných jídel (Die Billigesser) z roku 1980 patří k méně známým pozdním dílům Thomase Bernharda (1931-1989), přináší však na malé ploše a v kondenzované formě téměř vše, co je pro jeho tvorbu typické, a zcela jistě si zaslouží naši pozornost.

Vypravěč portrétuje svého bývalého spolužáka z gymnázia Kollera a jeho tragikomický osud. Tento „duchovní člověk“ (jako takový „má dav proti sobě“; „Duchovní člověk se ovšem ve chvíli svého zrození pustí do boje s davem a vzdoruje mu, neboť teprve útok na dav legitimuje člověka jako duchovní bytost.“ /s. 77/) vždy mířil k vědecké dráze, ale až štěstí v neštěstí jej správně nasměrovalo: pokousal jej pes průmyslníka Wellera, a Koller kvůli tomu přišel o nohu. Ovšem díky zmrzačení dostal od Wellera velké jednorázové odškodné a navíc i pravidelnou rentu. Další náhody jej přivedly do Vídeňské veřejné jídelny (VVJ) ke stolu tzv. konzumentů levných jídel, kteří se stali ideálními typy pro jeho studii o fyziognomice, která má nést právě název Konzumenti levných jídel. Studii, nakonec pochopitelně neuskutečněnou (novela končí větou: „Konzumenti levných jídel byli ztraceni stejně jako tolik duchovních výtvorů, o nichž nám jejich tvůrci vyprávěli.“ /s. 141/), nosí Koller v hlavě a líčí pak čtyři konzumenty levných jídel vypravěči: obchodníka a podvodníka Weningera, knihkupce Goldschmidta (v jeho osobě podává Bernhard nádherný portrét skutečného knihkupce, také „duchovního člověka“, nikoli „podavače“ knih), skladníka Grilla, který odešel do Vídně z Tyrolska a „vypracoval se“ až na skladníka velkoobchodu se železem, a vysokoškolského učitele, prolhaného chvastouna a alkoholika Einziga, prohlašujícího, že pochází ze šlechtického rodu a je vlastně von Einzig. Pátým portrétem má být sám Koller, který však umírá dřív, než stačí studii napsat. Sám vypravěč se domnívá, že Koller je šílený nebo k šílenství rozhodně spěje. V jeho postavě tedy nacházíme mnohé z typických Bernhardových „hrdinů“: napůl šíleného „duchovního člověka“, považujícího se za vědce, jenž v hlavě nosí nakonec neuskutečněné veledílo o fyziognomice. Jde o osamělého člověka stranícího se společnosti, rodiny i lidstva, jenž se přátelí s jediným člověkem (vypravěčem novely). A navíc je vedle postižení „duševního“ postižen nešťastnou náhodou také fyzicky (sám to ale považuje za štěstí).

Nesmírně sevřený text ve výborném a v dobrém slova smyslu čtivém překladu Tomáše Dimtera tentokrát není tak litanický, kritický a složitý jako jiná autorova díla. Typické výpady zde najdeme víceméně jen proti školství, např. na s. 133: „…na stejné vysoké škole, kterou Koller vždy označoval za přední rakouský duchamorný ústav, z něhož podle Kollera rok co rok vycházejí stovky a stovky zničených duchů, kterým v podstatě naše země a stát vděčí za svou sešlost a tupost a směšnost.“ Zato je tu však dostatek ironie i sebeironie, který se váže již k úvodnímu mottu z Novalise: „Hledáme plán ke světu – tímto plánem jsme my sami.“ A najdeme zde i další pro Bernharda typickou vlastnost, totiž inspiraci Ludwigem Wittgensteinem v pozoruhodné úvaze o jazyku: „…(jazyk) se skládá především ze slov stejné váhy, jimiž jsou myšlenky ustavičně stlačovány k zemi, a proto nemohou být v žádném případě sděleny v celém významu a skutečné nekonečnosti. (…) Myšlení ještě nikdy nebylo předvedeno ve své dokonalosti a nekonečnosti (…) Na tom se nic nezmění, dokud bude reprodukce myšlení odkázána na jazyk.“ (s. 124-5) Ještě že ale Thomas Bernhard nevzdal tento svůj „boj“ a dokázal takovým geniálním způsobem „reprodukovat“ své myšlení, své příběhy, své postavy a obsese tak dokonalým jazykem, jaký je v jeho textech, a že především sám nepatřil k tomu početnému zástupu svých hrdinů, kteří svá „veledíla“ nosili jen v hlavě a nikdy je nedovedli do zdárného konce.

16.02.2023

Próza nejvýznamnější současné kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové (*1939) je příspěvkem do mezinárodního projektu Mýty, v němž známí autoři nově převyprávějí mytologické příběhy. Iniciátorem je britské nakladatelství Canongate; u nás se k projektu přidalo nakladatelství Argo, kde dosud vyšly tyto svazky: Karen Armstrongová: Stručná historie mýtu, Jeannette Wintersonová: Tíha, Viktor Pelevin: Přilba hlíny a konečně příspěvek český, Pole a palisáda Miloše Urbana (který převyprávěl příběh kněžny Libuše a Přemysla ze Stadic).

Atwoodová si vybrala mýtus Penelopy a Odyssea a podívala se na něj očima Penelopy, proto již název napodobuje Homérovu Odysseu. Autorka převyprávěla příběh moderně, vtipně, ironicky, ale ne výsměšně nebo parodicky ústy samotné Penelopy, která je v podsvětí, odkud místy štiplavě komentuje i dnešní dobu. Představuje se nám jako nepříliš krásná, zato však chytrá sestřenice krásnější Heleny, která se má později stát příčinou Trojské války a tím i Penelopina dvacetiletého neštěstí, neboť do války odejde bojovat i její manžel, ithacký král Odysseus. Penelopa okouzlí Odyssea právě tím, že je podobně jako on velmi bystrá a chytrá. Samu sebe vidí takto: „Byla jsem však chytrá: na svou dobu hodně chytrá. Tím jsem se nejspíš proslavila: chytrostí. A ještě tkaním, oddaností manželovi a taktem.“ Penelopa není jen manželka věrně čekající na Odysseův návrat (deset let trvala válka a dalších deset let jeho bloudění), ale statečná, chytrá žena, která musí vzdorovat houfu nápadníků i vlastnímu dospívajícímu synovi Télemachovi. Zkrátka, antická Penelopa řeší problémy, které jsou věčné a osloví i dnes, zvlášť když jsou podány skvělou vypravěčkou tak čtivě. Penelopino vyprávění je přerušováno chórem dvanácti služebných, které Odysseus po návratu zabil v domnění, že přisluhovaly nápadníkům a byly proti Penelopě. Chór, který byl obvyklý v antickém dramatu, využila Atwoodová tak, že se pokaždé nese v jiném duchu: je tu dětská říkanka, žalozpěv, lidový a námořnický popěvek, idyla, balada, drama, přednáška, proces (natočený na video) a milostná píseň. Služebné, taktéž v podsvětí, obviňují nejen Odyssea, ale i Penelopu.

Tato moderní verze starého mýtu je vskutku pěkná a z dosavadních v edici česky vydaných titulů ji považuji za nejzdařilejší: není nudná a rádoby filosofická (jako Wintersonová), ani zbytečně experimentující a modernizovaná za každou cenu (jako poněkud neprůhledný Pelevin); pojetím je ovšem zase modernější než poměrně tradiční Urban (což ovšem není v jeho verzi mýtu o kněžně a sedlákovi na škodu). U Atwoodové najdeme i špetku feminismu, Penelopa je sebekritická i sebeironická a šlehá kolem sebe výstižné charakteristiky a postřehy, pohled z podsvětí je vlastně jen logický, stejně jako povzdech nad tím, že dávní bohové a hrdinové už dnes nemají žádný vliv. I když Penelopiáda bude spíše nenápadnější položkou v rozsáhlém a rozmanitém díle Margaret Atwoodové, rozhodně tato próza opět potvrzuje kvality autorky i to, proč má dnes v kanadské i světové literatuře takové postavení.

4 16.02.2023

Švédský prozaik a dramatik Per Olov Enquist (1934) pokračuje ve svém posledním románu Kniha o Blanche a Marii (Boken om Blanche och Marie, 2004) v linii, kterou známe i u nás např. z jeho knih Strindberg – život, Hamsun, Návštěva osobního lékaře nebo z některých divadelních her (např. Ze života žížal nebo Obrázkáři): za hrdiny si vybírá skutečné, často velmi slavné osobnosti (v minulosti to byli vedle Augusta Strindberga a Knuta Hamsuna dále např. Selma Lagerlöfová či Hans Christian Andersen), ale nepíše biografie, nýbrž romány, v nichž – někdy až neuctivě – mísí fakta s fikcí, zaměřuje se i na detaily z jejich života, které nejsou právě lichotivé nebo sympatické. Jeho styl je zvláštní směsí strohosti faktů na jedné straně a poetických úvah, vizí a domýšlení skutečnosti na straně druhé. Jeho románové „biografie“ jsou vždy především romány o lásce a jejím hledání, o bolesti, kterou způsobuje, neboť láska není nikdy jednoduchá nebo černobílá.

V Knize o Blanche a Marii uvádí na scénu jednak slavnou vědkyni Marii Skłodowskou-Curieovou (1867-1934), dvojnásobnou nositelku Nobelovy ceny (1903 za fyziku, 1911 za chemii – stále zůstává jedinou laureátkou oceněnou dvakrát ve dvou rozdílných oblastech), jednak Blanche Wittmanovou, což je postava sice méně známá, ale o to zajímavější: v poslední čtvrtině 19. století byla oblíbenou pacientkou (a v románu i milenkou) francouzského lékaře (neurologa) Jeana-Martina Charcota (1825-1893), který na ní veřejně demonstroval léčbu hysterie pomocí hypnózy, přičemž skutečnými svědky těchto ve své době proslulých a oblíbených podívaných byli např. Freud, Strindberg či Munthe. Blanche se později setká s Marií a stane se její asistentkou i přítelkyní. Marie právě prožívá těžké chvíle: krátký, leč skandální vztah s ženatým mužem, kolegou Langevinem, ji málem připraví o druhou Nobelovu cenu, neboť veřejné mínění se postaví ostře proti ní. Obě ženy zápasí s láskou, Blanche i s následky laboratorních experimentů: postupně se z ní stane „torzo“, jak přichází o další a další části svého těla. Příběh je pojat mozaikovitě, román má fragmentární formu: je složen z osmi zpěvů a závěrečné Cody. Enquist se až umanutě vrací k jednotlivým situacím, motivům, myšlenkám i větám a dále je rozvíjí a v jednotlivých zpěvech variuje jako hudební skladbu. Toto jakoby „urputné“ opakování, podané strohým stylem, souzní i s urputností a umanutostí obou hrdinek, s jakými se potýkají s vědou, se životem i láskou. Obě se sobě navzájem velmi podobají, jejich příběh je jakoby zrcadlový. Vhled do jejich soukromého světa je velice působivý a odkrývá nám i odvrácenou stranu vědeckého bádání a kýžené slávy.

1 16.02.2023

Rushdie děj postavil na jakémsi protikladu minulého ráje (jímž je Kašmír v době mládí hlavních hrdinů) a současného pekla terorismu. Román je široce rozkročen jak časově (odehrává se před druhou světovou válkou i během ní a pak až do devadesátých let), tak i prostorově (Kašmír, Štrasburk, Londýn, Los Angeles). Hlavní příběh je v podstatě jednoduchý a točí se kolem lásky, zrady a pomsty. Ústřední postavy jsou čtyři – Nomán Šer Nomán řečený klaun Šalimar, jeho životní láska Bhúmi Kaulová alias Búnyi, americký velvyslanec Maximilian Ophuls a jeho nemanželská dcera India alias Kašmíra, kterou zplodil právě s krásnou tanečnicí Búnyi, která Šalimara zradila. Šalimar se chce pomstít, nejdřív se z něj ale stane nepolapitelný zabiják ve službách teroristů. Román začíná v Los Angeles na počátku 90. let, kdy Šalimar zavraždí Maxe Ophulse.

Román vyniká nabitým a barvitým dějem a opět prokazuje, jaký má Rushdie úžasný vypravěčský dar, který dokáže zastřít i občasnou schematičnost a povrchnost postav i příběhů i jejich někdy až příliš okatou symboličnost (viz jen jména India a Kašmíra). Zatímco postavy Šalimara i Búnyi jsou trochu matné a jejich jednání možná trochu nepochopitelné či málo propracované, postavy Maxe Ophulse, jeho manželky Peggy a jeho dcery Indie alias Kašmíry jsou plnokrevné, bohaté a barvité (stejně jako několik dalších vedlejších postav, např. rodiče Šalimara nebo otec Búnyi). Zejména Maxova minulost ve válečném Štrasburku a jeho působení v odboji proti nacistům (kdy se také seznámí s podobně činnou Peggy) je jakýmsi „románem v románě“, napínavým příběhem, který ve stručnosti ukazuje i pozoruhodnou historii jednoho z „hlavních“ měst dnešní Evropy. Max je poživačný hlavně co se týče žen a na tuto poživačnost doplatí i jeho kariéra velvyslance v Indii. Příznačné je, že zatímco Šalimar i Búnyi si sami změní jméno, India své pravé jméno nezná a musí jej hledat; vždy však cítila, že jméno India není její, že jí nepatří, není s ním spokojená. Musí hledat samu sebe, svůj příběh, své kořeny: a to pochopitelně i v zemi svých předků, tedy v Kašmíru, který už dávno není tím, čím býval, ale naopak nebezpečným územím vzbouřenců, teroristů, vojáků a zkorumpované policie. V románu samozřejmě vystupuje celá řada dalších postav, zejména obyvatel dvou kašmírských vesnic, kde se odehrává podstatná část dramatického děje. Rushdie má ještě jeden velký dar, a sice schopnost vytvořit určité alegorie především tím, že se inspiruje starými indickými legendami a příběhy, že k nim odkazuje, cituje je, pozměňuje nebo je i paroduje (ať už skrytě či zcela otevřeně). Čtenář neznalý všech těchto odkazů (část z nich mu mohou zprostředkovat vysvětlivky na konci knihy) bude bohužel o některé významy ochuzen, ale na to jsme si už museli u Rushdieho zvyknout. Ovšem vynahradit to zase může jeho „magický realismus“, kterého je v románu dostatek. Děj pak místy právě tím odkazem ke kouzlům a legendám přerůstá až v jakousi novou mytičnost. Rushdie ukazuje svět plný násilí, terorismu a náboženského fanatismu; je to obraz temný, pesimistický, ale bohužel pravdivý a aktuální. Jak říká jedna z postav – Peggy Ophulsová: „Člověk chce, aby svět byl takový, jaký není. – Drží se naděje. A pak se s tím musí smířit. – Berme svět takový, jaký je, co říkáte?“ (s. 206) Rushdie zaujímá postoj možná i provokativní, a to je dobře: „Zase ty náboženské metafory. Nutně potřebujeme vytvořit nové metafory. Metafory pro svět bez Boha.“ (s. 26)

Klaun Šalimar byl přijat vesměs poněkud vlažně. Jistě, vrcholů Dětí půlnoci či Hanby se dosahuje znovu těžko, ale román příznivce Rushdieho zřejmě nezklame (na rozdíl od předchozí Zběsilosti), protože přináší právě to, na co jsou zvyklí a co od „svého“ autora očekávají; a to přece není málo. Rushdie si stále udržuje vysoký standard a právem patří mezi přední současné světové spisovatele s velkým vypravěčským darem a s citem pro jazyk, jehož každá nová kniha zaslouženě vyvolává velkou pozornost.

1 16.02.2023

Každý se může ocitnout v krizi, kdy je nespokojen se svým dosavadním životem či kariérou a má pocit, že je v pasti, z níž by nejraději utekl. Pokud člověk navíc vede dvojí život jako hrdinka románu Pýthie kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové (*1939), pak je ta touha zmizet asi ještě větší. Joan Fosterová to v románu vyřeší tak, že předstírá smrt a z Toronta tajně odjede do malého městečka v Itálii. Jenže se ukáže, že ani útěk nic nevyřeší: Joan se ocitne v pasti jiné.

Atwoodová si ve svém třetím románu z roku 1976 (v originále Lady Oracle) klade otázku, zda člověk vůbec může uniknout sobě samému a své minulosti a také tomu, jak se na nás dívají ostatní, jak si nás zaškatulkovali. Její hrdinka potají, pod pseudonymem Louisa K. Delacourtová píše historické hororové románky pro ženy, které chtějí uniknout vysilující všednodennosti („Únik pro ně nebyl luxus, ale nutnost.“); sama však svou touhu po úniku vezme hodně vážně („eskapistická literatura by měla být únikem jak pro čtenáře, tak pro spisovatele“). O její předstírané smrti a útěku do Itálie se dovídáme hned na počátku knihy. Joan pak vzpomíná na své dětství, kdy byla ohavně tlustou holčičkou a tloustla ze vzdoru ke své akurátní matce; vypráví o svérázné tetičce Lou, k níž měla z rodiny nejblíže a po níž si později zvolila svůj literární pseudonym, o svém manželovi Arturovi, levicovém politickém aktivistovi, o svém dvojím životě (před každým něco tají a Arturovi se chce přizpůsobit jako „správná“ manželka), o dlouho nepřítomném otci, jenž do jejího života výrazněji nezasahuje ani po návratu z války, což Joan samozřejmě hodně poznamená. Skoro všechny postavy románu ale vedou dvojí život, něco předstírají, něčím chtějí být a něčím jiným skutečně jsou – nejvýraznější je to u Joanina londýnského milence, polského hraběte Paula, který také píše laciné románky pod pseudonymem, či u jejího pozdějšího torontského milence s honosnou přezdívkou Královský Dikobraz, jenž pod maskou extravagantního umělce skrývá obyčejného, tuctového chlapíka Chucka Brewera. Joanin otec byl za války vrahem zrádců odboje a po válce pracuje jako anesteziolog v nemocnici…

Joan nežije ve lži až po své předstírané smrti, žila tak už předtím: před manželem tajila své psaní i fotografie z dětství a školních let, aby nevěděl, jak bývala tlustá. Bojí se mluvit o svých citech a být upřímná („Z vlastní zkušenosti mohu říct, že upřímnost a vyjadřování vlastních pocitů může vést jen k jedinému. Ke katastrofě.“). Byla vlastně vždy na útěku („O úniku jsem věděla všechno, vyrostla jsem s ním.“). Chtěla mít víc než jeden život („Proto jsem si opakovaně vymýšlela svůj život: pravda nebyla přesvědčivá.“). Jinou osobností se stává i poté, co radikálně zhubne. Už v devatenácti uteče z domu a změní si identitu, aby ji matka nevypátrala; delší čas pak žije v Londýně, kde začne i psát právě pod vlivem svého tamějšího milence.

Atwoodová vytváří parodii na červenou knihovnu, a to už v samotném komplikovaném ději svého románu či přímo v ukázkách z Joaniných dílek. Joan se proslaví i pod vlastním jménem jako básnířka knihou Pýthie a hned dostane nálepku feministky. Nejen tím se vše ještě různě zamotá (místy je děj možná až příliš překombinovaný) a Joan nezbývá než další útěk. Ten ji ale dovede zase do pasti: ví už, že útěk není řešením, že touží po svém manželovi; v Itálii ji navíc zachvátí (logicky) i paranoia, protože se zároveň bojí, že ji vypátrají a že se jí chce někdo zbavit.

Bohatý děj doplňuje neodolatelný atwoodovský humor a samozřejmě i ironický feminismus („Většina žen podle mě dělá jednu základní chybu: očekávají, že jim manželé budou rozumět. Promrhají spoustu vzácného času vysvětlováním, překládáním svých emocí a reakcí, své lásky, vzteku a jemnocitu, svých požadavků a nedostatečností, jako by pouhým vylíčením těchto záležitostí něčeho dosáhly.“). Její hrdinka se sice motá v začarovaném kruhu, své konání ale reflektuje s dokonalým odstupem: Joan se snaží řídit svůj vlastní život jako život svých romantických románových hrdinek, ale vůbec se jí to nedaří, život se jí vymyká z rukou. Každá další maska je jen komplikací, z níž už není cesty zpět. Snad jen ta schopnost nadhledu ji ještě drží nad vodou. A že se nedočkáme laciného happyendu, jaký by nechyběl v Joaniných románcích, či naopak nějaké konečné tragédie, je nasnadě.

16.02.2023

(III)
Vídeňský vrchol a poslední roky
Nejslavnějším a zároveň nejnáročnějším desetiletím Mahlerova života a díla jsou vrcholná léta 1897–1907 prožitá ve Vídni ve funkci hudebního ředitele Dvorní opery. Jmenován byl na základě svého úspěšného působení v Hamburku a řízení jiných orchestrů, La Grange však podrobně, až napínavě líčí drama, jež Mahlerovu jmenování do funkce v jednom z nejpřednějších operních domů světa předcházelo. Provázelo jej jak nadšení jeho příznivců, tak odpor zavilých odpůrců a všemožné intriky. Opět tu hrál roli Mahlerův židovský původ i přísné požadavky na kvalitu a změnu chodu operního provozu. Aby se mohl funkce ve vídeňské opeře vůbec ujmout, musel Mahler přestoupit ke katolictví. Celých deset let pak sice v operním domě na Ringu vládl pevnou rukou, ale také neustále zápasil s tvrdými kritiky, rozmazlenými diváky, citlivými primadonami i vrtošivými zpěváky. Vytvořil však éru, která je dodnes legendární a Vídeň se jí pyšní; nespravedlivé útoky jsou zapomenuty a na Mahlera se vzpomíná jako na velikého dirigenta i skladatele. La Grange ale útoky a peripetie nevynechává a líčí i to, jak často si sám Mahler komplikoval práci neústupností a prchlivostí.

Podrobně autor líčí také Mahlerův manželský zápas s vídeňskou krasavicí se skladatelskými a uměleckými ambicemi Almou Schindlerovou. Ta se svých ambicí musela na Mahlerovo přání zcela vzdát a být mu oddanou manželkou a matkou jejich dvou dcer. Že tyto ústupky nemohla společnost milující Alma dlouho snést, je nasnadě. Mahler tak brzy neměl klid ani doma, což jeho oslabenému srdci a celkově křehkému zdravotnímu stavu jistě nepřidalo. Navíc ho neustále trápilo, že místo aby se více věnoval komponování, otrocky diriguje koncerty a operu pro často nevděčné publikum a kritiky, kteří hledají jen chyby…

Nevelký rozsah Mahlerova vlastního díla je vyvážen jeho kvalitou a významem. Čas na komponování měl prakticky jen o letních prázdninách a v zimní pauze. Devět dokončených symfonií, Desátá nedokončená, Píseň o zemi, cykly Písně potulného tovaryše, Písně o mrtvých dětech, Pět Rückertových písní a Chlapcův kouzelný roh a raná kantáta Píseň žalobná – to je v podstatě celý úhrn Mahlerova díla. La Grange popisuje jejich vznik, první a další uvedení, ohlas, přijetí u obecenstva a kritiky i to, jak se Mahler postupně prosazoval jako skladatel s jinou, novou hudební řečí. Pročítání úryvků z kritik nebo Mahlerových dopisů rodině, přátelům či kolegům, kde se svěřuje s úzkostí při tvorbě i při uvádění výsledných děl, je vskutku strhující. Stejně tak zajímavý je popis složení programů tehdejších koncertů a vůbec průběžný výčet Mahlerova bohatého dirigentského repertoáru jak v opeře, tak na koncertech.

V roce 1907 byl Mahler z Vídně víceméně vyštván, nemohl už dále snášet útoky proti své osobě a jeho postavení ve Dvorní opeře bylo již neudržitelné. Začíná poslední, krátká éra v Americe, kde Mahler s velkým ohlasem a úspěchem diriguje v Metropolitní opeře a za pultem Newyorské filharmonie. Čím dál větší úspěchy má také jako skladatel. Životním triumfem je potom premiéra obří Osmé symfonie (tzv. „Symfonie tisíců“) v Mnichově v roce 1910. V roce 1911 Mahler umírá.

Poslední kapitola Díla Gustava Mahlera nabízí stručný, čtenářsky velmi přístupný, čtivý, a přitom zasvěcený rozbor všech Mahlerových skladeb včetně překladu zpívaných textů (nebo alespoň jejich úryvků). V celé knize La Grange také uvádí na pravou míru některé legendy a vžitá tvrzení o Mahlerovi, např., jak si v některých skladbách „předpovídal“ vlastní smrt nebo se „loučil se životem“. Líčí Mahlera nikoli jako nedotknutelného velikána a génia, ale naopak jako člověka rozporuplného, s chybami i přednostmi, nešťastného a trpícího, ale i přesvědčeného o tom, že jeho „čas přijde“; jako muže nijak zvlášť zdravého, ale přesto silného, který musel podstoupit nejeden zápas o vlastní uznání v roli dirigenta, skladatele, ale i manžela a člověka, pro něhož by neměl být určující ani limitující židovský původ; člověka, jehož donutili přestoupit ke katolické víře, ale vzápětí mu to vyčítali; člověka, pro něhož byla vším hudba a její kvalitní provedení, nikoli sláva, peníze a moc. Mahler nám zanechal velké dílo, které dodnes uchvacuje dirigenty, hráče i posluchače. A uchvacuje i četba o všem, co prožil, přetrpěl, vydobyl – a nenechal se přitom zlomit, protože věřil v moc a sílu (své) hudby.

16.02.2023

(II)
Zápasy, vášně a trnitá cesta Gustava Mahlera
Když si projdeme Mahlerovu biografii, napadne nás možná jedno slovo, které charakterizuje jak jeho cestu životem, tak jeho kariéru skladatele a dirigenta: zápasy. Povahově komplikovaný, tvrdohlavý, neústupný, vášnivý a výbušný Mahler zápasil nejenom v soukromí (s rodinou, milenkami, později s manželkou Almou, a také s nepříznivým zdravotním stavem – jeho srdeční choroba nakonec vedla k předčasné smrti v nedožitých jednapadesáti letech), ale i při práci dirigenta s orchestry a v opeře (s hráči, s intendanty, se zpěváky, s diváky, a především s kritiky) a ve své skladatelské práci (s nedostatkem času na komponování, o uznání svých děl u diváků a opět u kritiky). Mahlerovy četné a celoživotní zápasy před námi plasticky vyvstanou i při četbě La Grangeovy knihy. Autor postupuje přísně chronologicky, vyprávění o dětství a školních letech v Kalištích a v Jihlavě brzy přechází v líčení Mahlerovy cesty ke slávě a jeho prvních krátkých dirigentských angažmá v Bad Hallu, Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze a Lipsku. Souběžně popisuje i vznik jeho prvních děl: kantáty Píseň žalobná, raných písní, cyklu Písně potulného tovaryše a První symfonie. Důležitým objevem je pro Mahlera v roce 1887 sbírka lidových básní autorů Clemense Brentana a Achima von Arnima Chlapcův kouzelný roh, z níž v následujících letech čerpal texty k převážné většině svých děl a která dala dokonce název celému jeho pozdějšímu písňovému cyklu. Dirigentské slávy a vesměs i uznání dosahuje Mahler za působení v opeře v Budapešti (1888–1891), a především v Hamburku (1891–1897). Tehdy postupně vznikají Druhá a Třetí symfonie. A začínají ony zmíněné tvrdé zápasy s diváky a kritikou.

Mahler si umí leckoho znepřátelit, neumí být příliš diplomatem. Za svou vizí si jde poměrně tvrdě, a to jak jako dirigent, tak jako skladatel. Nechce ustupovat z kvality v práci v opeře, s orchestrem a zpěváky, ani ze svých postupů v komponování, které je nezvyklé, nové a pro většinu publika a kritiků zpočátku těžko přijatelné, resp. pochopitelné. Zatímco v opeře a orchestru nemohou Mahlerovi kritici ani diváci upřít zásluhy o skutečnou kvalitu operních představení a symfonických koncertů, při uvedení svých děl naráží na neporozumění, nesouhlas a velmi ostré útoky. Nachází sice i věrné příznivce, těch je ale menšina. Na vlastní kůži pak zažívá hlavně antisemitismus – jako Žid, ačkoli se k židovské víře nijak výrazně nehlásí, musí snášet ohavné útoky antisemitských kritiků. Při pročítání četných úryvků z dobových recenzí, jež La Grange hojně cituje, si znovu uvědomíme, jak byl na přelomu 19. a 20. století antisemitismus silný, rozšířený a zcela běžný a jak ovlivňoval úsudek některých kritiků i části obecenstva, resp. jak dokonce u řady kritiků převažoval nad objektivním posouzením kvality umělcovy práce. Mahler měl proti sobě brzy zaujaté četné kritiky, kteří ho doslova nenáviděli a cupovali každý jeho výkon; ale též pár kritiků, kteří ho začali podporovat a chválit.

16.02.2023

(I)
Mahlerovská literatura není v češtině nijak rozsáhlá, přestože jde o moravského rodáka, který se i v dospělosti na české území opakovaně vracel a na své kořeny nikdy nezapomněl – jsou ostatně rozpoznatelné i v jeho tvorbě. Psal o něm už Zdeněk Nejedlý (Gustav Mahler, 1958). První základní českou monografii napsal Ladislav Šíp (Gustav Mahler, 1973). V roce 1998 vyšla větší monografie Kurta Blaukopfa Gustav Mahler: současník budoucnosti a v roce 2009 stručný Mahlerův životopis Krajan od jeho rodově spřízněného jmenovce Zdeňka Mahlera. Mahlera se tu více, tu méně dotýkají také v češtině vydané vzpomínkové knihy jeho manželky Almy Mahlerové-Werfelové Můj život (1993) a Gustav Mahler – Vzpomínky (2001) a dvě knihy jeho žáka, slavného dirigenta Bruna Waltera: Téma s variacemi: vzpomínky a úvahy (1965) a Gustav Mahler: Portrét (1958), která je doplněna ještě o pásmo Dopisy Gustava Mahlera ve výběru a uspořádání Almy Mahlerové. Obsáhlý výbor ze skladatelovy korespondence vyšel v češtině v roce 1962 (Dopisy, ed. František Bartoš). V neposlední řadě u nás vyšly i dva životopisy manželky Almy: Alma Mahlerová aneb Umění být milována od Françoise Giraudové (1996) a Alma Mahlerová: A vždycky budu muset lhát od Catherine Sauvatové (2014). Kromě toho existuje několik menších publikací, brožurek či průvodců o životě Gustava Mahlera nebo o jeho stopách v rodných Kalištích a v Jihlavě. Nejviditelnější a nejzáslužnější ediční počin v naší mahlerovské literatuře však přišel až v roce 2018 díky nakladatelství Argo, které vydalo rozsáhlý a podrobný životopis Gustav Mahler od Henryho-Louise de La Grange.

Život a dílo Gustava Mahlera v jediném svazku
Francouzský muzikolog Henry-Louis de La Grange (1924–2017) byl jedním z největších znalců života a tvorby Gustava Mahlera (1860–1911) a je autorem nejlepší a nejpodrobnější Mahlerovy biografie, která má ve francouzské verzi tři díly a dohromady 3800 stran! V anglické verzi vyšla ve čtyřech svazcích a je ještě rozsáhlejší. Původní francouzská verze Gustav Mahler – Chronique d’une vie (Gustav Mahler – Kronika života) vycházela postupně takto: Tom 1 – Vers la gloire, 1860–1900 (Díl 1 – Cesta ke slávě) v roce 1979 (1152 s.), Tom 2 – L’âge d’or de Vienne, 1900–1907 (Díl 2 – Zlatý věk ve Vídni) v roce 1983 (1280 s.) a Tom 3 – Le génie foudroyé, 1907–1911 (Díl 3 – Sestřelený génius) v roce 1984 (1368 s.). Této velké biografie se však s největší pravděpodobností právě kvůli jejímu rozsahu v češtině nikdy nedočkáme. Naštěstí vydal La Grange v roce 2007 stručnější, hutnější, jednosvazkovou, aktualizovanou verzi své biografie, kterou vytvořil ve spolupráci s editorem Joëlem Richardem – právě tu Argo vydalo ve zdařilém a čtivém překladu Danuše Navrátilové; odbornou revizi textu provedl muzikolog, hudební producent a vydavatel a pedagog Jiří Štilec, dlouholetý redaktor Československého rozhlasu a později dramaturg a ředitel Supraphonu, od roku 1999 pedagog HAMU, kde je v současné době vedoucím katedry hudební produkce. Štilec v roce 1996 inicioval obnovu rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, založil Nadaci Musica noster amor – dnešní Společnost Gustava Mahlera – a hudební festival Mahler Jihlava. Jeho manželkou je skladatelka Sylvie Bodorová a synem dirigent Marek Štilec. Revize textu tak byla v rukou nejpovolanějších.

Dodejme ještě, že La Grange je též editorem Mahlerovy knižně vydané korespondence a autorem pozoruhodné knihy o hudebních dějinách Vídně, města hudby (Vienne – une histoire musicale, 1995), která by si také zasloužila české vydání.

Vměstnat pestrý, byť nedlouhý Mahlerův život, bohatý na peripetie někdy až románové, do jednoho svazku se autorům podařilo na výbornou, nehledě na to, že velká La Grangeova biografie je opravdu určena jen těm největším Mahlerovým příznivcům; stručnější kniha (i když má šest set stran) jistě osloví daleko širší publikum, navíc je právě jemu určená: nenajdeme zde jediný notový příklad a také s odbornými hudebními termíny se v knize šetří. Bohatší by naopak mohla být obrazová příloha, ale to je snad jediná výtka. V jinak velmi dobrém českém překladu mne osobně trochu rušil často používaný gramaticky sice správný, ale poněkud ohavně znějící a nepěkný tvar slovesa dirigovat ve formě „oddirigovat/oddirigoval“ („Mahler oddirigoval tři koncerty…“, „Mahler se zavázal, že oddiriguje premiéru opery…“ apod.); s tímto tvarem se běžně téměř nikde nesetkávám, píše se prostě „dirigoval“, „dirigovat“, popř. se termín nahrazuje slovesy „řídil“ či „uvedl“. Nicméně to na kvalitě La Grangeovy knihy samotné nijak neubírá.

16.02.2023

(SPOILER) (III)
Kniha je pěkně vypravená i na pohled: od zvoleného písma přes nevtíravé černobílé ilustrace Portie Rosenbergové až po obě nápadné obálky. Také redakční práce je nebývale kvalitní. A pak je tu samozřejmě překlad Viktora Janiše, který je jedním slovem vynikající: čtivý, plynulý, jazykově bohatý, inspirovaný skvělými překlady románů Jane Austenové z pera Evy Kondrysové; přitom překladatel musel překonat řadu problémů, jak o tom píše i na webových stránkách, které český nakladatel k románu připravil (zde najdeme i další zajímavosti); překonal je a na výsledku je to znát.

Komu přijde Harry Potter přece jen příliš dětský, koho ani většina současné fantasy literatury neuspokojuje, kdo hledá fantasy inteligentně a vtipně napsanou fantasy třeba i přesahující rámec žánru (skutečně příhodnější je označení fantastický román, které použil i Neil Gaiman, a novel of fantastic), pak by měl sáhnout právě po románu Susanny Clarkové. Spojení obou žánrů – fantastického a historického románu, který je zde i přes přítomnost magie pojat velmi realisticky – může mnohé nadchnout.

5 16.02.2023

(SPOILER) (II)
Strangeovci a norrellovci
Na románu nás může uchvátit mnohé: nesmírně bohatý, doslova nabitý děj, který ospravedlňuje rozsah knihy; množství pozoruhodně vykreslených, dobře zapamatovatelných postav; propracovaná zápletka pomalu spějící k velkému a napínavému finále; do detailu propracovaný svět, uměle, ale dokonale uvěřitelně (i přes ta kouzla) stvořený; množství historických detailů a zajímavostí (např. z vojenské oblasti – jsme v době napoleonských válek a je zajímavé podívat se na tuto dobu z hlediska Angličanů bojujících proti Napoleonovi) i nenásilného, spíše vtipně ironického „vměšování“ magie do dějin (Strange pomocí kouzel např. přemístí na chvíli Brusel do Ameriky kvůli přesunu vojsk); bohatá autorčina představivost v líčení kouzel a v budování fantastického světa za zrcadly, Králových cest či elfí Férie i v jakémsi líčení alternativní historie magie i Anglie; nenásilné a skoro logicky působící propojení historického a fantastického románu; gradující zápletky; čtivý, vtipný, lehký styl připomínající zejména romány Jane Austenové (která zemřela právě v roce 1817 a do té doby vydala své vrcholné romány), jimiž se inspirovala jak Clarková, tak překladatel Viktor Janiš; je to také román o knihách, o čtení, o studiu knih, o lásce ke knihám, která může být vášní i posedlostí; autorka stvořila celý svět knih o magii a knih magie, z nichž rozsáhle cituje, odkazuje na ně a píše o nich nebo o nich postavy diskutují, hledají je, čtou a čerpají z nich. Především je však sympatické to, že magie je tu jaksi přirozená, nenásilná a dobře rozlišená na tu dobrou a temnou, přičemž charaktery ústředních postav Norrella a Strange nejsou tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát – vypravěč je sice vševědoucí, ale přece jen si zachovává jisté tajemství, v němž pak spočívá i čtenářské napětí a nejistota; magie je tu navíc sympatická tím, že vůbec není jednoduchá, ale naopak velmi složitá („Kdo to jen řekl, že mág musí být rafinovaný jako jezuita, odvážný jako voják a duchapřítomný jako zloděj?“).

Jak sama autorka zdůrazňuje, klíčová je věta jedné z postav: „Magie! O magii mi ani nemluvte! Je jako všechno ostatní, plná překážek a zklamání!“ Kouzlit nemůže každý. Kouzlení předchází léta pilného studia knih. Kouzla jsou složitá a ne vždy se úplně zdaří. Stará kouzla se musí kombinovat s jinými a vylepšovat se. Mnohá vůbec nefungují nebo jsou v knihách popsána tak, že jejich praktické provedení není možné. A mnohá jsou hrozivá nebo je k jejich provedení potřeba přivolat na pomoc elfa, což je vždy velmi nebezpečné.

Román má typicky anglický humor a jakési „gentlemanství“, které se projevuje i v přístupu k magii („Může mág zabít člověka magií?“ – „Mág by nejspíš mohl, ale gentleman nikdy.“) Také konec románu není rozhodně happyendem; současně však román nekončí ani tragicky. V závěru se skupina postav rozdělí na dvě části, na strangeovce a norrellovce. Také čtenář se může rozhodnout, na čí stranu se přidat.

Co nás naopak nepotěší? Za sebe mohu říci, že to byly spíš drobnosti, např. časté poznámky pod čarou, mnohdy i velmi rozsáhlé, které jsou sice obsažné a zajímavé, ale občas narušují a zpomalují plynulost vyprávění – jako by se autorka nemohla odhodlat něco přece jen obětovat anebo to plynuleji včlenit do vyprávění. Na škodu pak může být i přece jen velký rozsah románu, který možná mnohé potenciální čtenáře odradí. Kniha je sice dějově opravdu nabitá (až je někdy škoda, že se naopak autorka u mnohého nemůže zastavit na delší dobu), ovšem takřka nikdy rozvleklá (až na některé již zmíněné poznámky), a také tempo všech tří dílů je vzácně vyrovnané, přičemž v závěru jen pomalu, až je to nesnesitelné (ale příjemně!), na tempu kniha nabírá, jak se blíží vyvrcholení a vysvětlení (přičemž opět sympatické je to, že Clarková nemá potřebu dovysvětlovat vše, románu naopak zůstává jisté tajemství a nejasnost, ne však nelogičnost, plynoucí i z nejednoznačného rozuzlení). Zarytým příznivcům fantasy možná bude román připadat málo fantastický, málo magický a příliš „historický“; a naopak milovníkům historických románů (vedle napoleonských válek, lorda Wellingtona a bitvy u Waterloo se tu v rozkošné kapitole setkáme i s tehdejším anglickým králem Jiřím III., který byl šílený, a s řadou dalších skutečných postav, např. s lordem Byronem, s nímž se Strange seznámí při svém pobytu v Itálii a dokonce ho částečně inspiruje pro postavu mága v jeho Manfrédovi…) zase možná bude vadit přítomnost magie, která ve třetí části knihy přece jen převáží nad realitou, jisté pozměňování dějin (alternativní historie) a důraz na magii jako podhoubí všeho, co se v Anglii za posledních tisíc let událo. Také naše představa o elfech, jak je známe z Tolkiena, musí jít stranou (velmi poetické je, že hlavní zloduch románu, elf, jehož vyvolal Norrell, je nazýván „gentlemanem s vlasy jako chmýří bodláčí“).

Autorce se mistrovsky podařilo vnést ironii do situací, které už by byly na pokraji uvěřitelnosti a mohly by působit i směšně. Clarková má dar vyprávět lehce ironicky i tajemně a vtáhnout čtenáře do děje opravdu tak, že se od tlusté (a těžké!) knihy nemůže skoro odtrhnout. Kdo se nechá vést příběhem a kdo má sám bohatou představivost, bude odměněn krásným zážitkem, který vskutku nemá daleko k nadšení Neila Gaimana. Domnívám se, že kladů má tato zdařilá kniha rozhodně víc než případných záporů. Je totiž nejen zábavná, čtivá a napínavá a bohatá dějem i jazykem, ale i poučná, dokonale zkonstruovaná, a přesto psaná lehkou rukou; je znát, že autorka knihu promýšlela do detailů, že jaksi s psaním nespěchala a vyhnula se tak nelogičnostem či trapasům, že si dala práci s historickými detaily i s líčením magie jako něčeho složitého, krásně tajemného a v podstatě stále nebezpečného, co se každou chvíli může vymknout z rukou svému pánovi a stát se mu špatným sluhou.

4 16.02.2023