Gepard

Gepard https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16469/bmid_gepard-gNp-16469.jpg 4 103 31

Námět na román nosil Tomasi di Lampedusa v hlavě celou řadu let, a přestože se klíčová část Geparda odehrává v 60. letech 19. století, autor do něj vtělil svou vlastní dobu, své vlastní lásky i úzkosti. Právě v tomto postupu, kdy se historický rámec příběhu stává prostředkem pro vyjádření přítomnosti, se ukázala spisovatelova originalita i tvůrčí novátorství. K jeho zvláštnímu kouzlu však nepochybně patří i vybroušeně nedbalý sloh a neurovnaná kompozice. Po vydání se Gepard setkal s obrovským čtenářským úspěchem (ale také s nepřízní kritiky, která dílu vytýkala znesvěcování vlasteneckých tradic), byl přeložen do celé řady jazyků a jeho slávu nakonec roku 1963 zpečetil i stejnojmenný film režiséra Luchina Viscontiho. Hlavním hrdinou příběhu, jehož kulisy tvoří Garibaldiho vylodění na Sicílii a zhroucení starého bourbornského režimu, je don Fabrizio, kníže a astronom, obr plný slabůstek, nesoucí v rodovém znaku tančícího geparda. Fabriziův životní osud a osud jeho rodiny je v románu sledován v rozmezí celých padesáti let až do roku 1910. Autorovi však nešlo o vytvoření kroniky ani eposu, spíše se pokusil napsat vlastní Vojnu a mír a vyjádřit vztah k nenávratně mizejícímu světu. Svým melancholicky pitoreskním stylem dokázal Tomasi rozzářit v živých barvách to, co mělo být už dávno odsouzeno ke zkáze.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Academia
Originální název:

Il Gattopardo , 1958


více info...

Komentáře (31)

Komentáře 31 Recenze 1

Lesní_chodec
Lesní_chodec
18.10.2023 5 z 5

Jedním slovem nádhera. Nečetl jsem moc lepších románů. Překrásný exkurz do doby, kdy jeden svět končí a nahrazuje ho pomalu jiný. Změna, která musí přijít, aby vše nakonec zůstalo stejné. Oceňuji i kvalitní překlad pana Pokorného (Odeon).

Atanone
Atanone
21.07.2023 5 z 5

Kniha, kde nenajdete moc dialogů, ale v popisech se dozvíte všechno, co potřebujete vědět. O postavách. O sicílii. O životě. O epoše, která odchází spolu s donem Fabriziem.
Jsem ráda, že jsem si většinu komentářů přečetla až po přečtení knihy. Řadím se k těm, kterým se líbila. Její melancholický závěr ve mně bude ještě chvíli "brnět". Doufám, že několik nicneříkajících vět DK opět neoznačí jako spojler, který prozrazuje děj
***********
Neboť teď se dálo něco jiného, úplně odlišného. Seděl v lenošce, dlouhatánské nohy zabalené do přikrývky, na balkóně hotelu Trinacria a cítil, jak z něho život vyprchává v dlouhých vlnách s hučením podobným hučení rýnského vodopádu. Bylo poledne jednoho pondělí koncem července a pod ním se rozprostíralo palermské moře, kompaktní, olejovité, netečné a nepravděpodobně nehybné, natažené jako pes, který se snaží učinit se neviditelným před pánovými hrozbami. Ale nehnuté kolmé slunce stálo tam nahoře rozkročeno do široka a nemilosrdně je bičovalo. Bylo naprosté ticho. V oslnivém světle neslyšel jiný zvuk než niterný zvuk života, který prýštil pryč od něho.


PetrCepek
PetrCepek
17.05.2023 2 z 5

Prvních padesát stran tohoto díla se mně tajil dech nad fascinujícími přirovnáními a detailními popisy věcí, prostředí i myšlenek protagonistů. Jenomže posléze se ukázalo, že nic jiného Gepard nenabízí. Žádná zápletka, nezajímavé figury včetně rádoby úžasného knížete Fabrizia (nejspíš autorovo alter ego) a absolutní rezignace na alespoň náznak nějakého děje. Pouze stále nudnější popisy a postupně čím dál více kulhající přirovnání. Spíš než románem bych ten text nazval literární exhibicí pro obyvatele jižní Itálie. Pro mne však celkově velké zklamání. Nicméně podle komentářů to jiní čtenáři vidí odlišně, a já se s nimi přít nebudu, protože to možná jsou horkokrevní Siciliáni :-)

milan.valden
milan.valden
26.03.2023 5 z 5

Nádherný román, který na malé ploše obsáhne tolik závažných témat a myšlenek, s nezapomenutelnou postavou dona Fabrizia, knížete Saliny... A filmová verze od Luchina Viscontiho z roku 1963 je mistrovským dílem italské kinematografie, jednou z nejlepších adaptací, výpravnou, epickou, s hvězdami Burtem Lancasterem, Alainem Delonem a Claudií Cardinale (nezapomenutelné scény, když se Claudia Cardinale jako Angelica poprvé objeví u Salinů a hned na sebe svojí krásnou strhne veškerou pozornost, stejně jako pak ve scéně z plesu na konci filmu; nebo scéna, v níž Tancredi (Delon) a Angelica bloudí neobydlenými částmi paláce Salinů v Donnafugatě...).

jaro999
jaro999
07.06.2022 5 z 5

Přečteno před řadou let. Nostalgická a umělecky precisně zpracovaná vzpomínka na dobu, která odchází a již z větší části odešla. Nebo snad platí, že "musíme změnit všechno, aby se nezměnilo nic ?"

Kabuky
Kabuky
06.06.2022 5 z 5

Fantastické čtení.

puml
puml
31.05.2021 5 z 5

Spolu s románem Labuť od Vassalliho asi nejzdařilejší román z prostředí Sicílie. Krásné popisy a děj, který osciluje mezi nostalgií a realismem. Velmi jemná drobnokresba hlavích protagonistů. Je to možná místy takové moc salonní, ale na mě to působilo silně, ta pečlivost autora, který navíc pocházel z urozené rodiny, takže věděl o čem píše. Zároveň Gepard nepůsobí jako nějaký pastiš na ztracenou minulost. Chtělo by se napsat, že ať už je život sladký nebo hořký, jde vždycky dál než my, a často jinudy, než bysme chtěli. Doporučuji.

PS - Doporučuji si přečíst po Gepardovi Labuť. Je to ostrý kontrast. Stejná země, stejní lidé, ale jiné podmínky, už jiný stát a jiný mrav. Sicílie, a chtělo by se říct celá Jižní Itálie, je země obrovských kontrastů.

ludek.n
ludek.n
15.02.2021 2 z 5

To, co mě k románu Gepard přitáhlo, byla poměrně atraktivní anabáze jeho vzniku: byl napsán za několik měsíců sedmdesátiletým vévodou z Palmy, knížetem z Lampedusy těsně před jeho smrtí, nalezen v pozůstalosti a posléze vydán přispěním dědiců. Mezinárodní úspěch a Zlatá palma z Cannes za filmovou podobu jsou už perličky navíc. Jenže… už po několika prvních stranách jsem nabyl přesvědčení, že moje očekávání budou krutě a nemilosrdně zklamána. To se bohužel následně potvrdilo. Byť je gepard jedna z nejúžasnějších divokých šelem, Tomasiho román, jenž si ho jako symbol sicilského šlechtického rodu Salinů vetkl do názvu, zůstal tomuto faktu propastně vzdálen. Vila u Palerma, panství v Donnafugatě, vesnice San Cona a palác Ponteleonů jsou dějišti zcela osamocených, nepropojených a prázdných epizod, které nepřinášejí ani jediný světlý moment, na který by bylo možné upnout pozornost a nechat se jím vést napříč bouřlivou historií. Scény jsou bezzubé, charaktery nedotažené, děj žádný, o napětí ani nemluvě. Dvě hvězdy jen za snahu a neokoukané prostředí.

sika444
sika444
22.01.2021 5 z 5

Skvost, jeden z nejlepších románů, brilantně napsaný, obsahující řadu břitkých a výstižných charakteristik sjednocující se Itálie a těch, kteří byli u toho. Don Fabricio je nádherná postava, byť sympatie k ní byly u mě probuzeny už Viscontiho filmem. Také Tancredi je osobnost, kterou si musí čtenář zamilovat, byť jeho hodnocení není jednoduché. Co však je na této knize nejcennější, je zasazení historického děje do hlubších, duchovních souvislostí. Hlavní postavou, dá-li se to takto říci, jsou dějiny jako takové - se všemi peripetiemi, náhodami, knížaty i zbohatlíky. Dějiny, které existují jaksi nadčasově, což se autorovi daří vyjádřit letmými zmínkami o osudu postav či domů v budoucnosti. Jak silně zní úvaha Dona Fabricia o tom, že jeho potomci, kteří budou žít v roce 1960, ho už vlastně nezajímají - to že se ho už netýká. Dějiny jsou víc než lidský osud. A co je pak tedy v tom jednom lidském životě důležité? O tom je román.
A pak je tu Sicílie, země, která snáší všechny události neklidných dějin. Charakteristiky Sicilanů, které pronáší kníže, jsou naprosto dokonalé a výstižné. Škoda, že autor nebyl Čech - co by asi napsal o nás a našich dějinách?
Velký zážitek!

boxas
boxas
16.01.2021 5 z 5

Našla jsem tuto knížku jednoho dne na poličce na chodbě před knihovnou v našem městě. Osvícené knihovnice než by vyhodily vyřazené knížky, tak je tam už dlouhé roky dávají pro takové jako jsem já. Tak jsem si ji spolu s životopisem Alexandra Fleminga odnesla domů, abych si ji přečetla. A hele, jak dobré knihy se najdou vyřazené před knihovnou!
Vyprávění o zásadním období pro Itálii v letech 1860-1861, o době Giuseppe Garibaldiho, o tom, jestli Sicílie byla, nebo nebyla Itálie.
Staré pořádky mizí nenávratně do historie, aby uvolnily cestu těm novým, dravým. To, co bylo neměnným zákonem, je rozbito na prach a starý kníže, jehož rod Salina má ve znaku geparda, se marně snaží zvrátit kolo dějin. A z veškerého marasmu, (ne)morálky, divokých změn, dravého egoismu nových zbohatlíků pomalu a s vrčením zvedá hlavu sicilská mafie... Konečně dostala svoji šanci...
Rámec těmto historickým změnám tvoří Garibaldiho vylodění na Sicílii, ale události podobné těm v knize, se staly už tolikrát na tolika místech! Jen kulisy se mění, charaktery ne! Už navždy mi zůstal v hlavě citát, který říká starý unavený kníže, marně vzdorující době:
VŠECHNO SE MUSÍ ZMĚNIT, ABY SE VLASTNĚ NIC NEZMĚNILO...
Kolikrát jsem si tohle říkala při různých politických a společenských kotrmelcích u nás, ale i v cizině! Co to bylo jen od Sametové revoluce řečí o nových pořádcích a jak bude všechno jiné, lepší! A já si řekla to, co starý kníže.
Myslím, že kniha je neprávem pozapomenutá. Škoda. Stojí za přečtení.
A mimochodem film Gepard podle ní natočený Luchino Viscontim, to je učiněný herecký koncert Burta Lancastera, Claudie Cardinale a mladého Alaina Delona.
P. S. Knížku jsem po přečtení dala zase na podobnou poličku volně k dispozici někomu dalšímu... :-)

mirektrubak
mirektrubak
29.12.2020 4 z 5

Líbilo se mi, že hodnota tohoto historického románu nezůstává pouze u vylíčení dějů a postav v konkrétním čase a prostoru (jakkoli i v této klasické roli byl pro mě užitečný – o procesu sjednocování Itálie z pohledu Sicilanů jsem toho věděl jen velmi ... no vlastně skoro vůbec nic :-), že v postavě hraběte Fabrizia ukáže i něco nadčasovějšího, než jen popis hlavního hrdiny, vypořádávajícího se s úbytkem sil a vitality a se změnou poměrů ve své zemi.
Don Fabrizio chápe nevyhnutelnost své situace, trochu s tím novým i sympatizuje, ale srdcem a svojí osobností je na straně původního režimu (ne režimu ve smyslu konkrétního státního zřízení, ale obecně na straně světa jistých konzervativních hodnot) - a tak vlastně nepatří pořádně tam ani tam, ale k jeho povaze (a k povaze jeho role ve společnosti, kterou akceptuje: on žije takovou svoji specifickou sicilskou noblesse oblige) se nehodí stáhnutí se do soukromí. Takže je trochu jako Pseudo-Lot v Čapkově apokryfu, Vančurův Megalrogov nebo – volněji – jako některé Greenovy postavy (třeba dvojitý agent z Lidského faktoru): vidí zkázu svého světa, ale nezbývá mu než zahynout s ním. A ani se tomu nebrání, vždyť žít jinak by znamenalo popření sebe samého.
Nejvíc zajímavý (a také srozumitelný) pro mě byl Fabrizio v kontrastu se zbohatlíkem Calogerem, symbolem nastupující epochy: „Mnohé problémy, které připadaly knížeti neřešitelné, rozřešil don Calogero jako dvakrát dva jsou čtyři. Pro sta pout, jimiž svazuje jednání mnoha jiných lidí čest, řádnost, a dokonce dobré vychování, postupoval pralesem života s jistotou slona, který vyvraceje kořeny a rozdupávaje úkryty zvěře, jde kupředu, ani si nevšimne škrábanců trní a bolestných výkřiků těch, které srazil.“

Ještě slůvko k literárnímu stylu: chvíli jsem si na psaní knížete Tomasiho zvykal, občas byl trochu příliš strojený (divan zasténal pod jeho vahou atp.), ale celkově na mě zapůsobil velmi dobrým dojmem svěžího a suverénně vyprávěného příběhu, kde nic zásadního nechybělo ani nepřebývalo. Nadbytečnou se mi naopak jevila předmluva Louise Aragona, která nejspíš sloužila jen jako jakási „ideologická průvodka“, protože pochvalné věty uznávaného komunistického autora jistě pomohly ukonejšit československou cenzuru – ale jinak (svým vnucováním komunistického vidění světa do klasického románového příběhu) sloužila pouze jako nezamýšlená ilustrace poměrů v druhé polovině minulého století.

jadran
jadran
20.12.2020 5 z 5

Skvělý román, který má co říct i k dnešku, ovšem za předpokladu, že chápete širší souvislosti doby a pozadí vlastního děje. Pokud by to někoho zajímalo, mohu vřele doporučit související pasáže ze skvělých Procacciho dějin Itálie, kde je dokonce z tohoto románu citace ve vazbě na volby v čerstvě sjednocené Itálii. Itálie byla Itálií i když byla rozdělena do menších zemí. Nakonec sama Sicílie představovala jeden z oněch pěti kamenů onoho italského polycentrismu (společně s Římem, Benátkami, Milánem a Florencií) který vzal za své a přestal vydávat své často fascinující plody (věda, kultura) po více méně násilném sjednocení Piemontem, který měl k vlastní Itálii dál, než třeba k mnohem bližší Francii a nebo starému Rakousku. Knihu jsem četl ve slovenštině, ale i tam vynikl skvělý jazyk autora, stejně jako zvláštní "plynutí" času v kombinaci se zdánlivě jednoduchým dějem. No a k tomu dnešku promlouvá snad nejvíc slova: "Jestli chceme, aby všechno zůstalo jako dřív, musí se všechno změnit." Vysvětluje synovec knížete, proč on, aristokrat, odchází bojovat po boku Garibaldiho "osvoboditelů". A tak je to pořád. Vždycky jde o to, aby při podobných převratech ta stará vládnoucí vrstva včas rozpoznala, že postaru to nepůjde a včas převlékla kabáty. Nakonec, bylo to tady před a po roce 1989 jiné? Naivní Garibaldi má své následovníky dodnes a vždycky ty změny proběhnou na úkor někoho jiného, než těch "včerejších", kteří pochopí díky svému postavení, kterým směrem zamířit. Tady to poněkud odnesla církev, ale ona šlechta si v nových poměrech svoje privilegované postavení našla. Itálii ono slavné risorgimento a sjednocení pod savojskou dynastií nakonec (mám na mysli normální lidi) nic tak převratného nepřineslo. Jinak Viscontiho film perfektně duchu a smyslu knihy odpovídá, je to jedna z těch ukázek, jak by se to dělat mělo, když scénáristé dokážou z knihy vytáhnout podstatu...

ddkk
ddkk
14.11.2020 3 z 5

Zvláštní historický román, popisující Sicílii v době, kdy Garibaldi bojoval za sjednocení Itálie. Dílo G.T. Di Lampedusy je vysoce ceněno, ale u mne bohužel nenašlo příslušnou odezvu. Specifický styl autora mi nedovolil se úplně soustředit na obsah, přesto přiznávám, že příběh dona Fabizia byl pozoruhodný.

Viděla jsem i film podle knihy natočený, který byl o něco pochopitelnější.

Dávám za tři.

Jaruš7
Jaruš7
26.10.2020 5 z 5

Skvělý román noblesního stylu s nostalgií postupující změny v době po Garibaldových bojích za sjednocení Itálie 1860 - 1910.
Sicílie - Palermo, ještě ani zmínka o mafii, ale po přečtení se dá pochopit ten naturel, ve kterém se zrodila.
Patriotismus ostrovanů je tu v krvi a naturel se nemění.
Citace:" Nebylo dovoleno nenávidět nic než věčnost."
Vulgárnost nevědomců mu řekla ze všech pórů."
"Nikdy nebyli tak nejednotni, jako když byli sjednoceni."
"Vedl ji do středu smyslné smršti."

Uchu lahodící poslech z audiočetby, s představou filmových hrdinů A. Delona a C. Cardinálové, byl fajnový zážitek.
(Jen pro změnu v roli hraběte jsem si vysnila Roberta de Nira.)
Film jsem zatím neviděla, ale ty popsané pocity a emoční hnutí by mi ve filmu určitě chyběly.
Super.

Vesper001
Vesper001
04.08.2020 5 z 5

Podle mě nejlepší historický román vůbec. Monumentální freska zachycující historickou a společenskou proměnu Sicílie na prahu nové doby pomocí příběhu šlechtické rodiny.

bob0985
bob0985
17.11.2019 4 z 5

Kniha, kterou bych hodnotil 3-4 hvězdami. Ze způsobu psaní, vyprávění a především použití jazyka bych řekl, že autor měl rád spisovatele 19. století, jejich styl, který bych řekl, že je z knihy patrný. Kniha se i proto nečte lehce.

mgeisselreiter
mgeisselreiter
02.04.2019 2 z 5

Trvalo mi několik dní, než jsem se prokousal začátkem - asi 20 stran. Nejdřív jsem je přečetl, pak po cca 2 dnech pausy jsem vůbec nevěděl, co jsem četl a musel začít znovu. Text je tak nezáživný a nudný, jak jen může být někdy vypravěč, kterého nejste schopni vnímat, nevíte, o čem vlastně mluví a nakonec vás uspí, i když jste předtím byli svěží. Román se později občas rozjede i do čitelné podoby, ale celkový dojem je ten, že na 210 stranách jsem se dozvěděl opravdu strašně málo o Sicílii a jejích lidech, o historii. Umělecký přínos díla byl pro mě také prakticky nulový. 45%, 2. 4. 2019.

dagsvob
dagsvob
09.09.2017 3 z 5

Zajímavý pohled do mysli tehdejších šlechticů na Sicílii. Na styl psaní jsem si musela nejprve zvyknout, ale rozhodně kniha stála za přečtení.

KnihovniceVěra
KnihovniceVěra
15.08.2017 3 z 5

Lyrické vzpomínkové vyprávění starého šlechtice dona Fabrizia na přelomu 19. a 20. století na Sicílii mistrně líčí atmosféru tohoto ostrova zalitého sluncem, žijícího si svým tradičním životem, který nechce změnit ani po připojení Sicílie k Itálii Garibaldim. Pyšný Don Fabrizius je prototyp sicilského kmotra, který vládne a umírá s grácií končícího šlechtického rodu pod znamením Geparda, když pomohl zajistit budoucnost svému synovci Tancredimu, kterého měl raději než své vlastní děti. Román je psán stylem ironizujících memoárů, postrádá složitější zápletku. Tak úplně mě to nechytlo.

Taťka Hraboš
Taťka Hraboš
29.05.2017 5 z 5

Jedna z knih, od níž jsem nic zvláštního nečekal, ale nakonec mě velmi příjemně překvapila. Přesto jsem váhal, jestli dát plný počet hvězdiček, protože nalákán předmluvou Louise Aragona, v níž mimo jiné tuto knihu označil za největší italský román, čekal jsem dramatický děj a ono se toho v knize moc neděje. Nakonec mě přesvědčil hlavně styl, kterým je kniha psána - autor v ní velmi čtivě - lehce, svižně, vtipně a upřímně - popisuje poslední dny slávy italské šlechty (a vlastně šlechtického stavu ve světě jako celku). Je to takový podmanivý výlet do doby před cca 150 lety a do naprosto jiného, dá se říci až exotického společenského prostředí, než ve kterém se většina čtenářů pohybuje.