Gepard

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Námět na román nosil Tomasi di Lampedusa v hlavě celou řadu let, a přestože se klíčová část Geparda odehrává v 60. letech 19. století, autor do něj vtělil svou vlastní dobu, své vlastní lásky i úzkosti. Právě v tomto postupu, kdy se historický rámec příběhu stává prostředkem pro vyjádření přítomnosti, se ukázala spisovatelova originalita i tvůrčí novátorství. K jeho zvláštnímu kouzlu však nepochybně patří i vybroušeně nedbalý sloh a neurovnaná kompozice. Po vydání se Gepard setkal s obrovským čtenářským úspěchem (ale také s nepřízní kritiky, která dílu vytýkala znesvěcování vlasteneckých tradic), byl přeložen do celé řady jazyků a jeho slávu nakonec roku 1963 zpečetil i stejnojmenný film režiséra Luchina Viscontiho. Hlavním hrdinou příběhu, jehož kulisy tvoří Garibaldiho vylodění na Sicílii a zhroucení starého bourbornského režimu, je don Fabrizio, kníže a astronom, obr plný slabůstek, nesoucí v rodovém znaku tančícího geparda. Fabriziův životní osud a osud jeho rodiny je v románu sledován v rozmezí celých padesáti let až do roku 1910. Autorovi však nešlo o vytvoření kroniky ani eposu, spíše se pokusil napsat vlastní Vojnu a mír a vyjádřit vztah k nenávratně mizejícímu světu. Svým melancholicky pitoreskním stylem dokázal Tomasi rozzářit v živých barvách to, co mělo být už dávno odsouzeno ke zkáze....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16469/gepard-gNp-16469.jpg 3.975
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Academia
Orig. název

Il Gattopardo, 1958

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (24)

Kniha Gepard

Přidat komentář
ludek.n
15. února

To, co mě k románu Gepard přitáhlo, byla poměrně atraktivní anabáze jeho vzniku: byl napsán za několik měsíců sedmdesátiletým vévodou z Palmy, knížetem z Lampedusy těsně před jeho smrtí, nalezen v pozůstalosti a posléze vydán přispěním dědiců. Mezinárodní úspěch a Zlatá palma z Cannes za filmovou podobu jsou už perličky navíc. Jenže… už po několika prvních stranách jsem nabyl přesvědčení, že moje očekávání budou krutě a nemilosrdně zklamána. To se bohužel následně potvrdilo. Byť je gepard jedna z nejúžasnějších divokých šelem, Tomasiho román, jenž si ho jako symbol sicilského šlechtického rodu Salinů vetkl do názvu, zůstal tomuto faktu propastně vzdálen. Vila u Palerma, panství v Donnafugatě, vesnice San Cona a palác Ponteleonů jsou dějišti zcela osamocených, nepropojených a prázdných epizod, které nepřinášejí ani jediný světlý moment, na který by bylo možné upnout pozornost a nechat se jím vést napříč bouřlivou historií. Scény jsou bezzubé, charaktery nedotažené, děj žádný, o napětí ani nemluvě. Dvě hvězdy jen za snahu a neokoukané prostředí.

sika444
22. ledna

Skvost, jeden z nejlepších románů, brilantně napsaný, obsahující řadu břitkých a výstižných charakteristik sjednocující se Itálie a těch, kteří byli u toho. Don Fabricio je nádherná postava, byť sympatie k ní byly u mě probuzeny už Viscontiho filmem. Také Tancredi je osobnost, kterou si musí čtenář zamilovat, byť jeho hodnocení není jednoduché. Co však je na této knize nejcennější, je zasazení historického děje do hlubších, duchovních souvislostí. Hlavní postavou, dá-li se to takto říci, jsou dějiny jako takové - se všemi peripetiemi, náhodami, knížaty i zbohatlíky. Dějiny, které existují jaksi nadčasově, což se autorovi daří vyjádřit letmými zmínkami o osudu postav či domů v budoucnosti. Jak silně zní úvaha Dona Fabricia o tom, že jeho potomci, kteří budou žít v roce 1960, ho už vlastně nezajímají - to že se ho už netýká. Dějiny jsou víc než lidský osud. A co je pak tedy v tom jednom lidském životě důležité? O tom je román.
A pak je tu Sicílie, země, která snáší všechny události neklidných dějin. Charakteristiky Sicilanů, které pronáší kníže, jsou naprosto dokonalé a výstižné. Škoda, že autor nebyl Čech - co by asi napsal o nás a našich dějinách?
Velký zážitek!


boxas
16. ledna

Našla jsem tuto knížku jednoho dne na poličce na chodbě před knihovnou v našem městě. Osvícené knihovnice než by vyhodily vyřazené knížky, tak je tam už dlouhé roky dávají pro takové jako jsem já. Tak jsem si ji spolu s životopisem Alexandra Fleminga odnesla domů, abych si ji přečetla. A hele, jak dobré knihy se najdou vyřazené před knihovnou!
Vyprávění o zásadním období pro Itálii v letech 1860-1861, o době Giuseppe Garibaldiho, o tom, jestli Sicílie byla, nebo nebyla Itálie.
Staré pořádky mizí nenávratně do historie, aby uvolnily cestu těm novým, dravým. To, co bylo neměnným zákonem, je rozbito na prach a starý kníže, jehož rod Salina má ve znaku geparda, se marně snaží zvrátit kolo dějin. A z veškerého marasmu, (ne)morálky, divokých změn, dravého egoismu nových zbohatlíků pomalu a s vrčením zvedá hlavu sicilská mafie... Konečně dostala svoji šanci...
Rámec těmto historickým změnám tvoří Garibaldiho vylodění na Sicílii, ale události podobné těm v knize, se staly už tolikrát na tolika místech! Jen kulisy se mění, charaktery ne! Už navždy mi zůstal v hlavě citát, který říká starý unavený kníže, marně vzdorující době:
VŠECHNO SE MUSÍ ZMĚNIT, ABY SE VLASTNĚ NIC NEZMĚNILO...
Kolikrát jsem si tohle říkala při různých politických a společenských kotrmelcích u nás, ale i v cizině! Co to bylo jen od Sametové revoluce řečí o nových pořádcích a jak bude všechno jiné, lepší! A já si řekla to, co starý kníže.
Myslím, že kniha je neprávem pozapomenutá. Škoda. Stojí za přečtení.
A mimochodem film Gepard podle ní natočený Luchino Viscontim, to je učiněný herecký koncert Burta Lancastera, Claudie Cardinale a mladého Alaina Delona.
P. S. Knížku jsem po přečtení dala zase na podobnou poličku volně k dispozici někomu dalšímu... :-)

mirektrubak
29.12.2020

Líbilo se mi, že hodnota tohoto historického románu nezůstává pouze u vylíčení dějů a postav v konkrétním čase a prostoru (jakkoli i v této klasické roli byl pro mě užitečný – o procesu sjednocování Itálie z pohledu Sicilanů jsem toho věděl jen velmi ... no vlastně skoro vůbec nic :-), že v postavě hraběte Fabrizia ukáže i něco nadčasovějšího, než jen popis hlavního hrdiny, vypořádávajícího se s úbytkem sil a vitality a se změnou poměrů ve své zemi.
Don Fabrizio chápe nevyhnutelnost své situace, trochu s tím novým i sympatizuje, ale srdcem a svojí osobností je na straně původního režimu (ne režimu ve smyslu konkrétního státního zřízení, ale obecně na straně světa jistých konzervativních hodnot) - a tak vlastně nepatří pořádně tam ani tam, ale k jeho povaze (a k povaze jeho role ve společnosti, kterou akceptuje: on žije takovou svoji specifickou sicilskou noblesse oblige) se nehodí stáhnutí se do soukromí. Takže je trochu jako Pseudo-Lot v Čapkově apokryfu, Vančurův Megalrogov nebo – volněji – jako některé Greenovy postavy (třeba dvojitý agent z Lidského faktoru): vidí zkázu svého světa, ale nezbývá mu než zahynout s ním. A ani se tomu nebrání, vždyť žít jinak by znamenalo popření sebe samého.
Nejvíc zajímavý (a také srozumitelný) pro mě byl Fabrizio v kontrastu se zbohatlíkem Calogerem, symbolem nastupující epochy: „Mnohé problémy, které připadaly knížeti neřešitelné, rozřešil don Calogero jako dvakrát dva jsou čtyři. Pro sta pout, jimiž svazuje jednání mnoha jiných lidí čest, řádnost, a dokonce dobré vychování, postupoval pralesem života s jistotou slona, který vyvraceje kořeny a rozdupávaje úkryty zvěře, jde kupředu, ani si nevšimne škrábanců trní a bolestných výkřiků těch, které srazil.“

Ještě slůvko k literárnímu stylu: chvíli jsem si na psaní knížete Tomasiho zvykal, občas byl trochu příliš strojený (divan zasténal pod jeho vahou atp.), ale celkově na mě zapůsobil velmi dobrým dojmem svěžího a suverénně vyprávěného příběhu, kde nic zásadního nechybělo ani nepřebývalo. Nadbytečnou se mi naopak jevila předmluva Louise Aragona, která nejspíš sloužila jen jako jakási „ideologická průvodka“, protože pochvalné věty uznávaného komunistického autora jistě pomohly ukonejšit československou cenzuru – ale jinak (svým vnucováním komunistického vidění světa do klasického románového příběhu) sloužila pouze jako nezamýšlená ilustrace poměrů v druhé polovině minulého století.

jadran
20.12.2020

Skvělý román, který má co říct i k dnešku, ovšem za předpokladu, že chápete širší souvislosti doby a pozadí vlastního děje. Pokud by to někoho zajímalo, mohu vřele doporučit související pasáže ze skvělých Procacciho dějin Itálie, kde je dokonce z tohoto románu citace ve vazbě na volby v čerstvě sjednocené Itálii. Itálie byla Itálií i když byla rozdělena do menších zemí. Nakonec sama Sicílie představovala jeden z oněch pěti kamenů onoho italského polycentrismu (společně s Římem, Benátkami, Milánem a Florencií) který vzal za své a přestal vydávat své často fascinující plody (věda, kultura) po více méně násilném sjednocení Piemontem, který měl k vlastní Itálii dál, než třeba k mnohem bližší Francii a nebo starému Rakousku. Knihu jsem četl ve slovenštině, ale i tam vynikl skvělý jazyk autora, stejně jako zvláštní "plynutí" času v kombinaci se zdánlivě jednoduchým dějem. No a k tomu dnešku promlouvá snad nejvíc slova: "Jestli chceme, aby všechno zůstalo jako dřív, musí se všechno změnit." Vysvětluje synovec knížete, proč on, aristokrat, odchází bojovat po boku Garibaldiho "osvoboditelů". A tak je to pořád. Vždycky jde o to, aby při podobných převratech ta stará vládnoucí vrstva včas rozpoznala, že postaru to nepůjde a včas převlékla kabáty. Nakonec, bylo to tady před a po roce 1989 jiné? Naivní Garibaldi má své následovníky dodnes a vždycky ty změny proběhnou na úkor někoho jiného, než těch "včerejších", kteří pochopí díky svému postavení, kterým směrem zamířit. Tady to poněkud odnesla církev, ale ona šlechta si v nových poměrech svoje privilegované postavení našla. Itálii ono slavné risorgimento a sjednocení pod savojskou dynastií nakonec (mám na mysli normální lidi) nic tak převratného nepřineslo. Jinak Viscontiho film perfektně duchu a smyslu knihy odpovídá, je to jedna z těch ukázek, jak by se to dělat mělo, když scénáristé dokážou z knihy vytáhnout podstatu...

ddkk
14.11.2020

Zvláštní historický román, popisující Sicílii v době, kdy Garibaldi bojoval za sjednocení Itálie. Dílo G.T. Di Lampedusy je vysoce ceněno, ale u mne bohužel nenašlo příslušnou odezvu. Specifický styl autora mi nedovolil se úplně soustředit na obsah, přesto přiznávám, že příběh dona Fabizia byl pozoruhodný.

Viděla jsem i film podle knihy natočený, který byl o něco pochopitelnější.

Dávám za tři.

Jaruš7
26.10.2020

Skvělý román noblesního stylu s nostalgií postupující změny v době po Garibaldových bojích za sjednocení Itálie 1860 - 1910.
Sicílie - Palermo, ještě ani zmínka o mafii, ale po přečtení se dá pochopit ten naturel, ve kterém se zrodila.
Patriotismus ostrovanů je tu v krvi a naturel se nemění.
Citace:" Nebylo dovoleno nenávidět nic než věčnost."
Vulgárnost nevědomců mu řekla ze všech pórů."
"Nikdy nebyli tak nejednotni, jako když byli sjednoceni."
"Vedl ji do středu smyslné smršti."

Uchu lahodící poslech z audiočetby, s představou filmových hrdinů A. Delona a C. Cardinálové, byl fajnový zážitek.
(Jen pro změnu v roli hraběte jsem si vysnila Roberta de Nira.)
Film jsem zatím neviděla, ale ty popsané pocity a emoční hnutí by mi ve filmu určitě chyběly.
Super.

Vesper001
04.08.2020

Podle mě nejlepší historický román vůbec. Monumentální freska zachycující historickou a společenskou proměnu Sicílie na prahu nové doby pomocí příběhu šlechtické rodiny.

1