milan.valden komentáře u knih

Druhý ze tří románů jugoslávského spisovatele Iva Andriće (1892–1975), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961), Most na Drině (Na Drini ćuprija, 1945) vznikal stejně jako Travnická kronika a Slečna dělá peníze za druhé světové války v okupovaném Bělehradu, ale vydán byl až po válce. Autor toto své vrcholné a nejznámější dílo věnoval bosenskému městečku Višegrad na řece Drině, kde trávil dětství. Slavný a krásný kamenný most zde byl vybudován v letech 1571–1577 na příkaz Mehmeda paši Sokoloviće, velkého vezíra celkem tří sultánů, a to na strategickém místě, kde stará římská obchodní a vojenská cesta z východu z Istanbulu překonávala řeku Drinu a pokračovala do bosenského vnitrozemí, do Sarajeva a dále k Jadranu. Mehmed paša se narodil nedaleko Višegradu a v dětství byl odvlečen a poturčen.
Andrićův román-kronika ("višegradská kronika") zachycuje dlouhou historii mostu, městečka a krajiny, význam této stavby pro Višegrad a několik staletí válek a etnicko-náboženských sporů, jichž byl most svědkem. Bohatý děj s mnoha postavami a skoky v čase začíná stavbou mostu a končí první světovou válkou; málokterý román se odehrává v tak dlouhém období (a přitom má jen 300 stran). Autor ovšem klade důraz zejména na dobu zhruba od poloviny 19. století. "Hlavní postavou" je most samotný; vše se odehrává na něm nebo v jeho blízkosti, on je svědkem mnoha příběhů, životů, lásek, tragédií, poprav, povstání, nenávisti, válek, povodní i klidných časů a proměn doby i městečka a jako němý svěděk přežívá všechny pohromy; často poškozen, přesto přetrvává jako krásný a užitečný symbol: "...život je nepochopitelný zázrak, protože se sice neustále opotřebovává a drolí, ale přesto trvá a stojí pevně ,jako most na Drině'."

2 08.02.2023

Vezírův slon, výbor z povídek srbského spisovatele Iva Andriće (1892–1975), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961), obsahuje 17 textů, od kratších, jako jsou třeba Most přes Žepu, Ćorkan a tanečnice, Láska v městečku nebo Dopis z roku 1920, až po rozsáhlejší, jako jsou Vezírův slon, Aničiny časy, Neklidný rok, Prokletý dvůr nebo Mara milostnice. V působivých osudech mnoha různých postav z různých společenských prostředí i věr, agů, begů, vezírů, muslimských, křesťanských a židovských obchodníků, kněží a mnichů všech bosenských vyznání, městských i venkovských obyvatel či osudových žen vyvstává sugestivní obraz staré Bosny. Nejednou má v příbězích navrch lidské zlo, osudová vášeň, zničující láska nebo zásahy "velké historie".
Tak jako ve svých třech výborných románech Travnická kronika, Most na Drině a Slečna dělá peníze, i v povídkách je Andrić kronikářem Bosny, Sarajeva, Travniku či Višegradu nebo venkova, z časů turecké nadvlády, rakousko-uherské okupace a prvních dnů královské Jugoslávie, kronikářem pečlivým, barvitým, někdy trochu zdlouhavým, který ale vždy dokáže čtenáře zaujmout svými příběhy lásky, krutosti, násilí, nenávisti, zmařené touhy či lidské směšnosti a podivínství, ať už bosenského lidu nebo cařihradských vězňů (Prokletý dvůr).

08.02.2023

Jedno z vrcholných děl jugoslávského spisovatele Iva Andriće (1892–1975), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1961), román Travnická kronika (Travnička hronika, 1945). Historický román se odehrává během napoleonských válek, v letech 1807–1814, v bosenském městě Travnik, kam byl jmenován francouzský konzul Jean Daville a o něco později i konzul rakouský. V Travniku sídlí též turecký vezír, dorazí sem Davillova pracovitá manželka a jeho tři děti, spolupracuje s ním tlumočník d'Avenat a později mladý tlumočník a úředník Des Fossés, který má zcela odlišnou povahu a názory než téměř čtyřicetiletý Daville.
Sledujeme život v Travniku, kde pospolu žijí Bosňané, Turci či Židé, muslimové, křesťané katoličtí i pravoslavní a lidé židovské víry; autor popisuje diplomatická jednání, spory, vášně, války, odlišnost jednotlivých skupin atd., a to na základě bohatého dokumentárního materiálu z oblasti historie civilizace, etnologie a autentických spisů o historických osobnostech, které jsou v románu prezentovány. Pomalu plynoucí nádherné vyprávění, psané krásným jazykem, je fascinující kronikou dávných časů... Dodám ještě, že Andrić se narodil v obci Dolac u Travniku.
"Člověk, aby se nezastavil a neklesl, klame sama sebe, zasypává nedokončené úkoly novými, které rovněž nedokončí, a v novém podnikání a úsilí hledá nové síly a více statečnosti. Tak člověk okrádá sebe sama a časem se stává větším a beznadějnějším dlužníkem vůči sobě a všemu kolem sebe."
"Není hrozné, že se stárne, slábne a umírá, je ale hrozné, že po nás přicházejí a nás zatlačují noví, mladší a tak odlišní. V tom vlastně teprve spočívá smrt. Nikdo nás netáhne k hrobu, ale strkají nás tam zezadu."
Konzul Daville: "Ach... tento Travnik a všechno na sto mil kolem něho, to je samá blátivá poušť, obydlená bídníky dvou druhů: mučiteli a mučedníky, a my jsme ti nešťastníci, kteří musí žít mezi nimi."

08.02.2023

Nakladatelství Paseka se dílu světoznámého britsko-indického spisovatele Salmana Rushdieho (1947) věnuje soustavně již dlouho. Řadu jeho knih vydalo v české premiéře (romány Zem pod jejíma nohama, Zběsilost, Klaun Šalimar, Čarodějka z Florencie, Luka a Oheň života, autobiografii Joseph Anton – Vzpomínky), další pak v reedici (romány Děti půlnoci, Hanba, Maurův poslední vzdech, Hárún a Moře příběhů, vloni nový překlad Satanských veršů). Každý román oceňovaného autora, mj. nositele Booker Prize za Děti půlnoci, je očekáván s velkým napětím. O Rushdiem slyšel snad skoro každý v souvislosti s fatwou, kterou nad ním vyhlásil tehdejší íránský duchovní vůdce ajatolláh Chomejní po vydání kontroverzního románu Satanské verše (1988). Rushdie je však především skvělý spisovatel, který si zaslouží pozornost kvůli svému psaní a ne kvůli tomu, že se musel dlouhá léta skrývat, používat cizí jména (odtud i název jeho autobiografie) a zvyknout si na ochranku. Ve svých dílech se zabývá především indickým subkontinentem a často kombinuje magický realismus s historickou fikcí; fascinují ho rozdíly mezi západní a východní civilizací. Rushdieho desátý román (resp. dvanáctý, počítáme-li mezi ně i dvě knihy určené dětem a mládeži) z roku 2015, který letos v květnu vydala Paseka, má dlouhý název Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí (přeložila Barbora Punge Puchalská). Jak brzy zjistíme, je to vlastně to samé jako tisíc a jedna noc – pro děj románu důležitý časový údaj a také samozřejmě odkaz na slavnou sbírku Šeherezádiných vyprávění. Svou fantaskností a imaginací román překonává vše, co jsme od Rushdieho doposud četli. A také svou neuchopitelností a nezařaditelností. Je to směs sci-fi, fantasy, pohádky, báje i utopie, inspirovaná poetikou orientálních pohádek i dobrodružných ság moderní popkultury. Autor si prý chtěl vynahradit práci na vzpomínkách s důrazem na pravdu a fakta a proto nyní dostala prostor nezkrotná fantazie a epický příběh o souboji dobra a zla. Od čtenáře vyžaduje jediné: poddat se této imaginaci a zapomenout na realitu, nechat se unášet příběhy, které Rushdie vrství jeden za druhým a jeden v druhém (podobně jako Šeherezáda), jako by ani nechtěl přestat. Zároveň by to však nebyl Rushdie, kdyby se v jeho románu neskrývala i kritika současného světa a lidstva vůbec.
Román je vyprávěn tak, jako by se jeho současné události (zhruba v naší době) odehrály před tisíci lety. A na začátku nás děj přivede ještě o osm set let nazpět do minulosti, do roku 1195, do Španělska, kde ve vyhnanství žije filozof a lékař Ibn Rušd, do nějž se zamiluje princezna džinů Dunjá. „Toto je příběh o jedné džince, mocné princezně džinů, pro její mistrné ovládání blesku známé jako Princezna blesku, která před dávnými časy, ve dvanáctém století, jak bychom řekli my, milovala jednoho smrtelníka, o jejím četném potomstvu a o tom, jak se po dlouhé nepřítomnosti vrátila na zem a znovu, tedy alespoň načas, se zamilovala, než vytáhla do války. Je to také příběh o mnoha jiných džinech, mužských i ženských, létajících i plazivých, dobrých, zlých i takových, kteří se o morálku nestarají, a o době krize, době vymknuté z kloubů, jíž říkáme doba podivna a která trvala dva roky, osm měsíců s osmadvacet nocí, což v součtu znamená tisíc a jednu noc.“ Tak shrnuje autor v kostce děj románu na jeho začátku. Po prologu ve 12. století se přesuneme do současnosti, kdy na New York udeří katastrofální bouře a na celém světě se začnou dít podivné věci. Jedním z hlavních hrdinů románu je zahradník pan Geronimo, který se po oné ohromné bouři přestane dotýkat země. Právě jemu se po osmi stech letech zjeví džinka Dunjá a zamiluje se do něj podobně, jako se kdysi zamilovala do Ibn Rušda, s nímž měla mnoho dětí – a pan Geronimo je jedním z jejích pra-pra-pra… potomků. Do příběhu postupně zasáhne řada dalších postav i džinů, dějí se neuvěřitelné věci, schyluje se k válce, lidstvo musí být zachráněno, osvobozeno, spaseno… Až mám obavu, že tentokrát Rushdie čtenáře svou fantazií poněkud zahltí. Ovšem základní myšlenka – že by se lidstvo mělo zbavit iracionálna, náboženství a bohů – je mi na tomto románu velmi sympatická.

08.02.2023

Podle názvu zná román Salmana Rushdieho (1947) Satanské verše z roku 1988 snad skoro každý, málokterá kniha posledních desetiletí totiž proslula tak jako tato, ovšem bohužel nikoli svými literárními kvalitami nebo tím, že by se stala světovým bestsellerem, ale spíše neblahými okolnostmi, které tento čtenářsky náročný, ale výborný román provázejí: 14. února 1989 totiž íránský ajatolláh Chomejní uvalil na Rushdieho fatwu vyzývající zbožné muslimy k likvidaci spisovatele i dalších osob a institucí, které se na vydání knihy podílely. Rushdie se pak musel několik let skrývat (píše o tom ve svých pamětech Joseph Anton, což bylo jeho krycí jméno) a ani dnes si ještě nemůže být jist svým životem, byť aféra již poněkud odezněla. Zastínila však samotné kvality románu, který pochopitelně jen těžko kdy vystoupí ze své skandální pověsti. Ortodoxní muslimy totiž pobuřuje jedna dějová linie Satanských veršů, která popisuje vznik jistého monoteistického náboženství vykazujícího množství společných rysů s islámem i s jeho prorokem Mohamedem, což mohlo být vykládáno jako záměrná urážka tohoto proroka. Nejvíce provokující je pasáž, v níž jsou Mohamedovy manželky údajně popisovány jako prostitutky. To je však příliš zjednodušující výklad a je typické, že je to tak rozšířené; stejně tak se ukazuje, že odsoudit něco je velmi jednoduché a že málokteří z těch, kteří štvali či štvou proti románu a jeho autorovi, román skutečně četli a pochopili ho. Ono také číst Rushdieho není nikdy jednoduchá záležitost a pro Satanské verše to platí dvojnásob, protože se bezpochyby jedná o autorův román nejsložitější: jazykově, dějově, myšlenkově. Český čtenář byl navíc – pokud si nemohl román přečíst v originále – doposud znevýhodněn prvním českým překladem, který vyšel anonymně v roce 1995 ve velmi špatné kvalitě; text románu se v českém vydání ocitl až na hranici srozumitelnosti, naprosto deformovaný myšlenkově i stylisticky, a to kvůli překladatelově omezené znalosti angličtiny i neschopnosti porozumět správně originálu. Později vyšlo najevo, že překlad je dílem indologa Vladimíra Miltnera (1933–1997), tedy jistě odborníka ve svém oboru, ale nikoli v překladu náročné umělecké prózy. (Sám si vzpomínám, že když jsem Satanské verše v tomto překladu kdysi sotva dočetl, byl jsem románem celkově zklamán, tak může špatný překlad čtenáře znechutit a zkazit mu dojem z celého díla.) Dvacet let po tomto prvním českém vydání si ale konečně můžeme Satanské verše vychutnat v plné kráse, a to zásluhou nakladatelství Paseka (jež u nás Rushdieho dílo vydává soustavně už od roku 2001), které vydalo nový, kvalitní, mnohem přesnější a jazykově vynalézavější překlad románu od Jana O. Tichého (z důvodů bezpečnosti jde o pseudonym a totožnost překladatele je neznámá). Můžeme pro srovnání uvést začátek románu v Miltnerově překladu: „Aby ses znovuzrodil“, pěl Džibríl Farišta padaje z nebes, „musíš nejdřív zemřít! Hej, hej! Hola hej! Abys přistál na ňadrech země, musíš předtím letět. Jak by ses vůbec mohl smát, kdybys předtím nezaplakal? Jak si dobýt lásku milenčinu bez vzdechu, pane? Bábá, chceš-li se znovuzrodit…“ A v překladu Jana O. Tichého: „Chceš narodit se znova,“ prozpěvoval si Džibríl Farišta, zatímco se řítil dolů z nebe, „pak smrti nevyhneš se, věru. Džaj ho! Živijo! Snést se zemi do klína, pak letu dopřej zdaru. Pam-pa-dá! Pam-pa-dá! Znova se smát, o slzách nemít páru? Dobýt lásku milované nejde bez vzdechu a sváru. Bábá, chceš narodit se znova…“

7 08.02.2023

Závěr trilogie Vladimíra Neffa o Petrovi Kukani z Kukaně Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975) a Krásná čarodějka (1980). Postupně se z roku 1617 přesuneme až do roku 1630, kdy již naplno zuří třicetiletá válka. Důležitou postavou třetího dílu se stává vojevůdce vévoda Albrecht z Valdštejna...
Autor opět perlí po stránce dějové i jazykové, trilogie si udržuje vysokou úroveň, znovu nechybí napětí, vtip, dobrodružství, nadsázka ani ironie a také odkazy na různá jiná díla, např. Petr je vězněn ve slavné pevnosti If (jako o dvě století později Dumasův Edmond Dantés) a onou titulní krásnou čarodějkou je jistá Libuše zvaná Kuráž.
Atmosféru skvěle doplňují ilustrace Adolfa Borna ve třetím vydání celé trilogie z roku 1984 (nakladatelství Československý spisovatel). Tuhle Neffovu povedenou a zábavnou trilogii je zkrátka radost číst!

4 08.02.2023

Na druhý díl historicko-dobrodružné trilogie Vladimíra Neffa Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975), Krásná čarodějka (1980) jsem se velmi těšil. Opět jsem se s radostí ponořil do barvitých osudů neohroženého a čestného hrdiny Petra Kukaně z Kukaně, vyprávěných krásnou šťavnatou češtinou, s nadhledem, lehkostí, ironií, humorem i napětím.

3 08.02.2023

Hrdina je synem pražského alchymisty, děj se odehrává za vlády Rudolfa II. a pak i za třicetileté války, je bohatý, barvitý, dobrodružný, zábavný, vtipný i napínavý, napsané je to jako vždy u Neffa bohatou češtinou a místy s ironickým tónem a krásně se to čte!

3 08.02.2023

(SPOILER) Čtvrtý díl Neffovy pentalogie Veselá vdova (1961) navazuje bezprostředně na Zlou krev a děj začíná krátce po smrti Martina Nedobyla, v létě 1893. Veselou vdovou z názvu je vdova po Martinovi Marie Nedobylová, která se teď může plně věnovat péči o svých pět dětí, čtyři syny a dceru, a užívat si peníze a majetek, který po škudlivém, chamtivém a nenáviděném manželovi zdědila. Jenže idylka netrvá dlouho, když se její nejstarší syn, osmnáctiletý Metoděj, nadaný houslista, zamiluje do patnáctileté Emy Kittlové a zaplete se s vykonstruovaným tajným spolkem Omladina... Ema Kittlová není nikdo jiný než budoucí slavná operní pěvkyně Ema Destinnová a její osudy se v románu prolínají i s osudy druhého Mariina syna Theodora, který se kromě malování také věnuje zpěvu... V tomto stále velmi kvalitním a skvěle napsaném díle se také naplní život obchodníka Jana Borna a nakonec se sňatkem oba rody spojí...
Mé nadšení z Neffovy ságy nepolevuje, naopak se mi tento díl líbí možná i o trochu víc než předchozí, asi hlavně kvůli postavě Emy Kittlové...
Mimochodem, seriál Zlá krev (1986), natočený podle 3. a části 4. dílu Neffovy pentalogie, končil smrtí Metoděje Nedobyla a procesem s Omladinou.

2 08.02.2023

Císařské fialky (1958), druhý díl pentalogie Vladimíra Neffa o rodu Bornů a Nedobylů, si naprosto udržují vysokou úroveň, kterou nasadil díl první, Sňatky z rozumu (1957). Geniálním tahem autora je, že vyprávění obohatí hned na začátku rodinou akurátního jurisdoktora Mojmíra Váchy (v seriálu Sňatky z rozumu ho kongeniálně a nezapomenutelně ztvárnil Miloš Nedbal) s jeho pokornou manželkou Magdalénou a „přeslicemi“, tedy dcerami Hanou a Bětuší (v seriálu Jiřina Jirásková a Iva Janžurová), přičemž Hana se pak stane druhou manželkou Jana Borna. A opět je tu mnoho míst s úžasnou autorovou ironií, kdy se čtenář – tedy já určitě – směje nahlas. Když čtu Váchovy repliky, zní mi v uších tón hlasu Miloše Nedbala, jak je pronáší v seriálu… A líbí se mi, že část děje se odehrává v Hradci Králové kolem let 1865–66 (tehdy ještě pevnostním městě) a pak v mé rodné Chrudimi, takže zhruba vím, kde Váchovi bydleli a kudy chodili… Také v tomto díle se objevují i postavy reálné, například Vojtěch Náprstek a Antonín Dvořák. Opět čtenářská slast!

5 08.02.2023

Poslední, desátou knihou, kterou jsem si chtěl přečíst od Vladimíra Neffa (1909–1983), po románu Srpnovští páni, pentalogii Sňatky z rozumu a trilogii Královny nemají nohy, jsou vzpomínky Večery u krbu, které napsal ve spolupráci se svým synem Ondřejem Neffem (*1945), jenž k otcovu vyprávění přidal komentáře a vlastní vzpomínky. Knihu ilustroval Kamil Lhoták a poprvé vyšla v roce 1986, já mám druhé vydání z roku 1995 (Paseka). Neffovo vyprávění původně vycházelo na pokračování v sobotní příloze deníku Práce.
Vladimír Neff s nadhledem a vtipem vzpomíná na své dětství a mládí, na školní léta v Praze a v Ženevě či na praxi v Brémách a na to, jak netoužil převzít rodinný obchod – neměl na to talent a chtěl se věnovat psaní. Od dětství rád četl, neměl dobrý vztah s rodiči, hlavně s otcem, a ve škole trpěl. Takže to nejsou žádné vzpomínky na idylické dětství. Píše také o válečných letech a o svých knihách a inspiraci a samozřejmě o svých předcích, jejichž osudy ho inspirovaly k pentalogii Sňatky z rozumu. Dozvíme se také leccos o jeho spisovatelských začátcích či o působení v redakci Melantrichu před válkou, a tedy i o tom, jak to tenkrát chodilo ve světě vydávání knih, ale nejen tam, třeba i ve škole nebo v obchodě. Syn Ondřej pak doplňuje některé vlastní postřehy a v závěru píše o posledních letech otcova života...

2 08.02.2023

(SPOILER) Třetí díl pentalogie Vladimíra Neffa o rodu Bornů a Nedobylů vyšel poprvé v roce 1959. Born a Nedobyl jsou zde tentokrát trochu v pozadí, Nedobylův život se v závěru tohoto dílu dokonce předčasně završuje. Born řeší hlavně upadající obchody a nezvedeného a problémového syna Míšu z prvního manželství či vztahy mezi Čechy a Němci, Nedobyl zase pád rozestavěného domu na Žižkově, který zde levně a ze špatného materiálu stavěl, ale u soudu je nakonec osvobozen a vina padne na jiné. Velká pozornost je věnována Míšovi Bornovi, který je poslán do vídeňské internátní polepšovny, kde propadne velkoněmeckým myšlenkám svého učitele Kiesela. Ten pak pracuje u pražské tajné policie a z Míši se po návratu domů stane jeho donašeč, když studuje práva a pohybuje se ve studentských kruzích, a to v době počátků bojů o pravost Rukopisů v letech 1886–87. Míša nakonec bezvýchodnou situaci řeší sebevraždou. V poslední třetině románu je pak hlavní postavou zedník Karel Pecold a jeho socialistické smýšlení a nenávist k Nedobylovi…
Zlá krev už je o malinko slabší než skvělé první dva díly Sňatky z rozumu a Císařské fialky. Chybí tu onen úžasný kontrast mezi povahově zcela rozdílnými hrdiny Bornem a Nedobylem, také poněkud mizí autorova ironie. A počátky dělnického hnutí mě taky moc nebaví. Naopak Míšův tragický osud a jeho rozpory líčí Neff strhujícím způsobem, stejně jako náladu v Praze a vztahy mezi Čechy a Němci či boj o Rukopisy a také Jubilejní výstavu 1891. Ovšem pětistránkový podrobný popis pánské cestovní skříňky uprostřed knihy už byl i na mě moc. Nicméně se (zase za měsíc) těším na další, čtvrtý díl, Veselá vdova. Titul, vypůjčený ze slavné Lehárovy operety, odkazuje k Marii Nedobylové, vdově po Nedobylovi, s nímž šťastná nebyla, navíc ji chamtivý Martin držel vždy zkrátka a stále jí namlouval, jak je na tom jeho podnikání bídně…
Podle třetího a části čtvrtého dílu pentalogie byl v roce 1986 natočen seriál Zlá krev jako volné pokračování seriálu Sňatky z rozumu (1968) podle prvních dvou dílů. Oba skvělé seriály režíroval František Filip – a zejména ten první patří k našim nejlepším televizním počinům vůbec.

3 08.02.2023

Závěrečný díl pentalogie Vladimíra Neffa o rodech Bornů a Nedobylů Královský vozataj vyšel v roce 1963. Časově se po prologu, který zachycuje vznik Čs. republiky v roce 1918 a první literární pokus ani ne desetiletého Cyrila Borna (tedy vlastně Vladimíra Neffa), přeneseme do let 1929–1933 a dále a následně pak až k druhé světové válce a ke květnovému povstání v roce 1945.
Pátý díl je slabší než předchozí, ale naštěstí ne tolik, jak jsem se bál, spíš je trochu jiný: jsou tu jiné postavy (ze "starých" je tu už jen Marie Nedobylová, "veselá vdova" po Martinu Nedobylovi, která už veselá není ani trochu, spíš zahořklá), jiná doba, Neff postupuje v čase rychleji než v předchozích dílech (přitom je tento díl nejkratší, jen 250 stran)... a s novou dobou jsou tu také jiné problémy. "Kouzlo" Rakouska-Uherska a starých časů se vytratilo, více nastupuje problematika sociální a nejednou i tragické osudy některých postav a samozřejmě houstnoucí atmosféra druhé poloviny 30. let a pak válka...
Když Marie pozoruje svou rodinu u stolu, píše Neff: "Jak jsou všichni šerední! myslila si Marie bezmála s údivem, jako by je právě teď viděla poprvé. Šerední, zestárlí, chudí, neúspěšní, zklamaní. Ani jedna osobnost mezi nimi. Jediný Viktor je osobnost. A Viktor je daleko." To Marie ještě netuší, co se s jejím synem, bývalým důstojníkem a nyní ředitelem textilky, stalo...
Je tu ale třeba také zábavná část o Cyrilově působení jako lektora románů na pokračování v nakladatelství Melantrich. Těch románů tu ročně vycházelo v různých tiskovinách až 130, pak až 190! A přirozeně šlo o romány zábavné. Když Cyril dovolí otiskovat Zweigovu Marii Antoinettu, dostane vynadáno od šéfredaktora, protože čtenářky byly pohoršeny kapitolou o impotenci Ludvíka XVI. "Život je samou svou podstatou nemravný, a my proto nemůžeme tisknout literaturu, která o věcech života říká pravdu," trvá na svém cynický a pragmatický šéfredaktor. "Člověk nestojí ani tolik o to, aby byl klamán, jako o to, aby byl zpitomován. To je jasné jako násobilka."
1600 stran pentalogie Sňatky z rozumu mám tedy skoro za sebou a jsem moc rád, že jsem se k ní konečně dostal. Byla to nádherná četba, zvláště první dva díly, taková šťavnatá a plná živě a plasticky vykreslených nečernobílých postav a skvělé ironie, ale i další dva, které byly jen o malý stupínek slabší. Pátý díl už je jen takový přívažek či "dovětek", který snad ani nemusel být, oproti předchozím možná i trochu odbytý, ale i ten čtu nakonec docela s chutí a zvědavostí... Pentalogie určitě patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy z české literatury četl.
A zpětně musím ocenit, jak povedený je první tv seriál Sňatky z rozumu (1968) a o trochu méně pak i Zlá krev (1986). Je čas si je po četbě zase připomenout...

1 08.02.2023

Historický román Vladimíra Neffa jsem dočítal málem se slzami v očích, závěrečné kapitoly byly strhující a hlavně velmi smutné a pochmurné, jak jsem to zažil u málokterého díla, tolik zmaru a mrtvých a víceméně beznaděje... Smutek a ustrnutí nad historií, nad tím, jak člověk žil a žije, jak je člověk člověku vlkem, jak páni zacházeli s poddanými, jakou úlohu hrála církev, víra a různé stupně fanatismu a samozřejmě a hlavně ta věčná chamtivost... Neff podrobně popisuje politické i hospodářské poměry na malém fiktivním českém panství kdesi na Benešovsku v letech zhruba 1290–1318, za panování Václava II., Václava III. a Jana Lucemburského. Ti se však románem jen mihnou kdesi v povzdálí a ve zprávách, hlavní pozornost je věnována obyčejným lidem. I přes jistou rozvláčnost je to velmi dobrý román, jen musí mít čtenář trochu trpělivosti...

2 08.02.2023

Úžasné je, že i po těch stovkách a stovkách přečtených knih se pořád těším na každou další. Ale na některé přece jen o trochu víc, což je i tento případ. Sňatky z rozumu Vladimíra Neffa (1909–1983), první díl pentalogie, jsem kdysi četl na gymnáziu a k tomu i díl druhý Císařské fialky, čili před třiceti lety, dál jsem se ale nedostal a na celou pentalogii jsem se už dlouho chystal. Miluji seriál z roku 1968 natočený podle prvních dvou dílů (a o trochu méně druhý seriál Zlá krev z roku 1986 podle dalších dvou dílů) a na celou pětidílnou ságu rodu Bornů a Nedobylů (takovou českou obdobu slavné Galsworthyho Ságy rodu Forsytů) se tedy těším o to víc.
Neff se při psaní románů inspiroval osudy vlastních předků. Jednotlivé díly vycházely postupně takto: Sňatky z rozumu (1957), Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961), Královský vozataj (1963). Mají (ve vydání z roku 1969, které mám doma) celkem 1600 stran a děj se odehrává od 50. let 19. století až po druhou světovou válku.

11 08.02.2023

Slečná dělá peníze z roku 1945 je na rozdíl od autorových dalších dvou románů mnohem kratší a komornější a soustředí se na postavu Rajky Radakovićové, jíž se všeobecně říká Slečna. Je to bezcitná lichvářka a skrblík a jejím jediným cílem je hromadění peněz.
Postavy lakomců, skrblíků, mamonářů či lichvářů, kteří snad mají místo mozku jen peníze, mě fascinují; většinou známe z literatury takové postavy mužské (Shylock v Shakespearově Kupci benátském, Harpagon v Molièrově Lakomci, Balzacův Gobseck a Grandet, otec v O'Neillově Cestě dlouhým dnem do noci), v Andrićově románu jde o ženu, navíc v době, kdy obchod a lichva nebyly pro ženy právě typické...
V roce 1935 v Bělehradě umírá osamělá Rajka. Děj se pak vrací o třicet let zpět do Sarajeva, kdy se mladá slečna po otcově smrti rozhodne pokračovat v jeho upadlých obchodech a lichvě. Nic jiného ji nezajímá, žádný společenský život, přátelství, vztahy, natož manželství, jen hromadění peněz a skrblictví, kde se dá... Její osudy naberou dramatický spád na pozadí sarajevského atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d'Este a následně rozpoutané první světové války. Rajka se snaží své okolí i sama sebe přesvědčit, že politika nemá na její podnikání žádný vliv a její egoismus a ignorance okolí postupně nabývá podoby naprostého úpadku morálních hodnot...
Na motivy románu byla v Čs. televizi natočena v roce 1978 televizní inscenace Slečna Rajka v titulní roli s Gabrielou Vránovou

08.02.2023

Postupně se snažím číst některá velká a slavná díla antické a středověké literatury, po Dantovi, Petrarcovi, Homérovi a Vergiliovi, které jsem přečetl v uplynulých měsících a loni, jsem nyní sáhl po nejslavnějším díle španělské středověké literaury. Píseň o Cidovi (El cantar de mio Cid) opsal mnich jménem Per Abbat roku 1307 podle staršího textu, který vznikl kolem roku 1140, tedy ani ne půl století po Cidově smrti. První kompletní český překlad Miloslava Uličného vyšel až v roce 1994 v nakladatelství Práce.
Hrdinský epos Píseň o Cidovi má tři zpěvy, každý o více než tisíci verších, celkem má dílo 3730 veršů. Rodrigo (Ruy) Díaz de Vívar (kolem 1040–1099), známý též jako El Cid Campeador, El Cid či jen Cid, byl kastilský rytíř a později politický a vojenský vůdce, který v době počátku reconquisty dobyl a ovládl Valencii. Ve Španělsku ho považují za svého národního hrdinu. Přezdívka El Cid je odvozena z al-sīd, což v arabštině znamená "pán" nebo "velitel", zatímco přízvisko El Campeador (bojovník, válečník…) mu přiřkli křesťanští obdivovatelé.

08.02.2023

Po letech čtu znovu slavné drama amerického spisovatele a dramatika Arthura Millera (1915–2005), za které získal v roce 1949 Pulitzerovu cenu. Hra Smrt obchodního cestujícího (Death of a Salesman) patří k nejvýznamnějším dílům americké i světové dramatiky 20. století. Aktuální je vlastně pořád: hrdina Willy Loman chtěl naplnit svůj "americký sen", tedy mít úspěch a peníze, zajistit rodinu, splatit hypotéku na dům. Ve chvíli, kdy už je starý a ubývá mu sil, stává se nepotřebným a z práce je propuštěn, i když celý život poctivě pracoval. Ale ani sen o šťastné rodině s manželkou a dvěma syny se tak úplně nenaplnil, i když si to Willy jen těžko přiznává – je to tragédie člověka, který svůj život vystavěl na iluzi, tragédie snílka...
Hru jsem zatím nikdy neviděl na divadle, znám jen skvělý film s Dustinem Hoffmanem z roku 1985, který se textu drží velmi věrně. Hra se hrála nedávno (a snad ještě bude) v Divadle ABC s Miroslavem Donutilem, ale to mě moc nelákalo. A bohužel mi kdysi utekla inscenace Národního divadla (1993), k níž mám program s textem hry (přeložili Luba a Rudolf Pellarovi) a v níž hráli Alois Švehlík a Věra Galatíková. Hra vyšla také ve výboru Millerových her v SNKLHU v roce 1962 ve stejném překladu a pak taky v nakladatelství Artur v roce 2009.

2 08.02.2023

Po dlouhé době čtu knihu ve slovenštině, protože česky nevyšla, což je škoda. Ale mně se slovenština velmi líbí, takže občas si v ní něco moc rád přečtu... Spojení témat město, osamělost, samota, výtvarné umění a životy umělců mě zlákalo ihned a knihou jsem nadšený. Britská spisovatelka Olivia Laing (*1977) popisuje v esejisticko-autobiografické knize Mesto osamelosti – O umení byť sám (The Lonely City – Adventures in the Art of Being Alone; 2016) i vlastní zkušenosti se samotou a osamělostí poté, co se odstěhovala do New Yorku a začala zde zkoumat životy a tvorbu několika umělců, kteří se se samotou potýkali a ve svých dílech ji reflektovali. Vedle slavných jmen Edwarda Hoppera a Andyho Warhola jsou to pro mě dosud neznámí umělci David Wojnarowicz nebo podivínský a samotářský Henry Darger, po jehož smrti bylo objeveno množství kreseb, maleb a rukopisů, mj. i pohádkový román, který má 15 145 stránek včetně několika set ilustrací a je považován za nejrozsáhlejší román psaný latinkou (pro srovnání: Proustovo Hledání ztraceného času má 3 200 stran).
Autorka probere i témata nemoci AIDS či problematiku života gayů, dotkne se třeba i Klause Nomiho, extravagantního popového zpěváka–kontratenoristy, první slavné oběti AIDS, osamění po krachu milostného vztahu, života s psychickou poruchou, nešťastného a těžkého dětství, virtuální reality a sociálních sítí či výzkumů a názorů psychologů a psychiatrů, kteří se osamělostí zabývali vědecky, atd.
Podobné mnohovrstevnaté knihy mám velmi rád a témata, jimiž se autorka zabývá, se mě hluboce dotýkají: jsem městský člověk a samotář, samotu miluji, ale občas se potýkám i s osamělostí, zajímají mě umělci a umění i podivíni jako Darger, stejně jako problematika lidské psychiky, dětství nebo života gayů atd.
Jediné, co mě na překladu ruší, je podivný přístup překladatelky či redakce k přechylování ženských příjmení. Někdy jsou přechýlena, jindy ne, a to často i jedno a to samé příjmení třeba i v jednom odstavci, jednou přechýleno, pak zase ne; to si redakce tedy měla ujasnit...

08.02.2023

Kniha Silné a křehké výtvarnice Zdeňky Štěpánkové má podtitul Obrazové převyprávění slavných ženských románů a vznikla jako diplomová práce pod vedením akad. mal. Renáty Fučíkové na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Autorka do nádherně výtvarně pojaté velkoformátové knihy vybrala tři odvážné ženy, které šly proti proudu své doby, tedy 19. století. Jane Austenová, Charlotte Brontëová a Louisa May Alcottová napsaly romány, které se čtou dodnes. Zprostředkovávají v nich život tehdejší společnosti a přinášejí romantické příběhy svých hrdinek, které jsou jim podobné, protože i ony jdou tak trochu (nebo více) proti proudu. Autorka vybrala slavné romány Rozum a cit, Jana Eyrová a Malé ženy a v jednotlivých kapitolách nás stručně seznamuje se životem a tvorbou tří spisovatelek a převypravuje děj těchto jejich románů. Hlavní roli zde ale hrají krásné, jemné, poetické ilustrace, které z knihy dělají malý skvost.

2 08.02.2023