Mesto osamelosti přehled

06.09.2023

Mesto osamelosti je výnimočná a neskutočne obohacujúca kniha. Žánrovo by som povedal, že je to niečo medzi esejou, reportážou a možno aj recenziou. Predstavuje spojenie osobného príbehu s umeleckým výskumom doplneného o psychologické prvky. Kniha sa veľmi dobre číta. Druhú polovicu som zhltol za jeden večer. Je to jedna z tých kníh, ktoré vás nenechajú len tak sedieť. Pri čítaní som si musel googliť diela umelcov, prebudila vo mne veľkú zvedavosť a túžbu vedieť o nich viac. Dokonca som vďaka nej objavil ďalšie, úplné iné dve knihy, ktoré si chcem prečítať. Tému osamelosti autorka spracovala veľmi jemne, citlivo a zároveň prakticky. Nehovorí o nej ako o abstraktom pojme, ktorý sa nás tak nejak všetkých dotýka, ale ukazuje ju na životoch a dielach skutočne žijúcich ľudí. Okrem toho sa venuje aj témam LGBT, chudobe, izolácie, diskriminácie, epidémie HIV a psychickým chorobám. Nemusíte sa však báť, že by sa jednalo o depresívne čítanie. Mesto osamelosti poskytuje aj určitý nadhľad a nádej. Toto je bezpochyby jedna z najlepších kníh, aké som tento rok prečítal a aké som vôbec v živote prečítal. Výborná a odvážna kniha, ktorá bezpochyby stojí za prečítanie, odporúčam.

08.02.2023

Po dlouhé době čtu knihu ve slovenštině, protože česky nevyšla, což je škoda. Ale mně se slovenština velmi líbí, takže občas si v ní něco moc rád přečtu... Spojení témat město, osamělost, samota, výtvarné umění a životy umělců mě zlákalo ihned a knihou jsem nadšený. Britská spisovatelka Olivia Laing (*1977) popisuje v esejisticko-autobiografické knize Mesto osamelosti – O umení byť sám (The Lonely City – Adventures in the Art of Being Alone; 2016) i vlastní zkušenosti se samotou a osamělostí poté, co se odstěhovala do New Yorku a začala zde zkoumat životy a tvorbu několika umělců, kteří se se samotou potýkali a ve svých dílech ji reflektovali. Vedle slavných jmen Edwarda Hoppera a Andyho Warhola jsou to pro mě dosud neznámí umělci David Wojnarowicz nebo podivínský a samotářský Henry Darger, po jehož smrti bylo objeveno množství kreseb, maleb a rukopisů, mj. i pohádkový román, který má 15 145 stránek včetně několika set ilustrací a je považován za nejrozsáhlejší román psaný latinkou (pro srovnání: Proustovo Hledání ztraceného času má 3 200 stran).
Autorka probere i témata nemoci AIDS či problematiku života gayů, dotkne se třeba i Klause Nomiho, extravagantního popového zpěváka–kontratenoristy, první slavné oběti AIDS, osamění po krachu milostného vztahu, života s psychickou poruchou, nešťastného a těžkého dětství, virtuální reality a sociálních sítí či výzkumů a názorů psychologů a psychiatrů, kteří se osamělostí zabývali vědecky, atd.
Podobné mnohovrstevnaté knihy mám velmi rád a témata, jimiž se autorka zabývá, se mě hluboce dotýkají: jsem městský člověk a samotář, samotu miluji, ale občas se potýkám i s osamělostí, zajímají mě umělci a umění i podivíni jako Darger, stejně jako problematika lidské psychiky, dětství nebo života gayů atd.
Jediné, co mě na překladu ruší, je podivný přístup překladatelky či redakce k přechylování ženských příjmení. Někdy jsou přechýlena, jindy ne, a to často i jedno a to samé příjmení třeba i v jednom odstavci, jednou přechýleno, pak zase ne; to si redakce tedy měla ujasnit...