milan.valden komentáře u knih

Po dlouhé době čtu knihu ve slovenštině, protože česky nevyšla, což je škoda. Ale mně se slovenština velmi líbí, takže občas si v ní něco moc rád přečtu... Spojení témat město, osamělost, samota, výtvarné umění a životy umělců mě zlákalo ihned a knihou jsem nadšený. Britská spisovatelka Olivia Laing (*1977) popisuje v esejisticko-autobiografické knize Mesto osamelosti – O umení byť sám (The Lonely City – Adventures in the Art of Being Alone; 2016) i vlastní zkušenosti se samotou a osamělostí poté, co se odstěhovala do New Yorku a začala zde zkoumat životy a tvorbu několika umělců, kteří se se samotou potýkali a ve svých dílech ji reflektovali. Vedle slavných jmen Edwarda Hoppera a Andyho Warhola jsou to pro mě dosud neznámí umělci David Wojnarowicz nebo podivínský a samotářský Henry Darger, po jehož smrti bylo objeveno množství kreseb, maleb a rukopisů, mj. i pohádkový román, který má 15 145 stránek včetně několika set ilustrací a je považován za nejrozsáhlejší román psaný latinkou (pro srovnání: Proustovo Hledání ztraceného času má 3 200 stran).
Autorka probere i témata nemoci AIDS či problematiku života gayů, dotkne se třeba i Klause Nomiho, extravagantního popového zpěváka–kontratenoristy, první slavné oběti AIDS, osamění po krachu milostného vztahu, života s psychickou poruchou, nešťastného a těžkého dětství, virtuální reality a sociálních sítí či výzkumů a názorů psychologů a psychiatrů, kteří se osamělostí zabývali vědecky, atd.
Podobné mnohovrstevnaté knihy mám velmi rád a témata, jimiž se autorka zabývá, se mě hluboce dotýkají: jsem městský člověk a samotář, samotu miluji, ale občas se potýkám i s osamělostí, zajímají mě umělci a umění i podivíni jako Darger, stejně jako problematika lidské psychiky, dětství nebo života gayů atd.
Jediné, co mě na překladu ruší, je podivný přístup překladatelky či redakce k přechylování ženských příjmení. Někdy jsou přechýlena, jindy ne, a to často i jedno a to samé příjmení třeba i v jednom odstavci, jednou přechýleno, pak zase ne; to si redakce tedy měla ujasnit...

08.02.2023

Kniha Silné a křehké výtvarnice Zdeňky Štěpánkové má podtitul Obrazové převyprávění slavných ženských románů a vznikla jako diplomová práce pod vedením akad. mal. Renáty Fučíkové na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Autorka do nádherně výtvarně pojaté velkoformátové knihy vybrala tři odvážné ženy, které šly proti proudu své doby, tedy 19. století. Jane Austenová, Charlotte Brontëová a Louisa May Alcottová napsaly romány, které se čtou dodnes. Zprostředkovávají v nich život tehdejší společnosti a přinášejí romantické příběhy svých hrdinek, které jsou jim podobné, protože i ony jdou tak trochu (nebo více) proti proudu. Autorka vybrala slavné romány Rozum a cit, Jana Eyrová a Malé ženy a v jednotlivých kapitolách nás stručně seznamuje se životem a tvorbou tří spisovatelek a převypravuje děj těchto jejich románů. Hlavní roli zde ale hrají krásné, jemné, poetické ilustrace, které z knihy dělají malý skvost.

2 08.02.2023

Druhý svazek z edice Stručných historií od Paseky nabízí pohled na dobu, kterou jsme si zvykli nazývat Temno podle slavného románu Aloise Jiráska. Historička Ivana Čornejová (*1950) v knize nabízí stručný, hutný a hlavně čtivý přehled toho nejdůležitějšího z více než stodvacetiletého období mezi lety 1618 a 1743, pro které jsou charakteristické válečné utrpení (třicetiletá válka), utužení moci Habsburků v českých zemích, násilná rekatolizace a emigrace elit. Ale je to také doba monumentální barokní kultury a vzdělanosti, doba, kdy se české země otevírají světu; stopy baroka v české krajině jsou dodnes nepřehlédnutelné a také mise jezuitů často provázelo horoucí vlastenectví. Autorka začíná stavovským povstáním a pokračuje přes třicetiletou válku a svatořečení Jana Nepomuckého až k pokusu o českou rebelii proti Marii Terezii v letech 1742–43.
Vyvážený pohled na tuto dobu je potřebný a autorce se to podařilo. Čtenář zjistí, že "temno" nebylo tak temné, jak se traduje a jak to máme často zkreslené z různých zdrojů. Ostatně i "temno" Jiráskovo může být jiné, než jak se nám to snažil vtloukat do hlavy jeho pomýlený vykladač Zdeněk Nejedlý a další...
Knihu doprovází řada ilustrací, každá ze 16 stručných kapitol navíc obsahuje malý medailon osobností (Postavy příběhu) té doby; najdeme mezi nimi Jindřicha Matyáše Thurna, Jana Campana Vodňanského, Albrechta z Valdštejna, císaře Ferdinanda III., Jana Amose Komenského, prince Evžena Savojského, Bohuslava Balbína, pátera Antonína Koniáše či architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera a další.

1 08.02.2023

Poslední knihou od Virginie Woolfové (1882–1941), kterou jsem dosud nečetl, jsou její Deníky, resp. výbor z nich, který uspořádal a v roce 1953 vydal její manžel Leonard Woolf (1880–1969) pod příznačným názvem A Writer's Diary (Deník spisovatelky). Ten odkazuje k tomu, na co se Woolf ve výboru soustředil především, totiž na Virginiiny zápisky o čtení a psaní či na pasáže, v nichž si ověřovala vlastní umění psát. Dále jsou tu ale i mnohé osobněji laděné postřehy či popisy osob a situací, nálad a zážitků. A samozřejmě se tu setkáme s mnoha slavnými jmény z oblasti literatury a umění...
Woolfová si deníky psala od roku 1915 až do své dobrovolné smrti. Zachovaly se v 26 svazcích. Až v roce 1984 vyšly v Británii kompletně v pěti dílech; těch se však u nás stěží někdy dočkáme, a tak jsem rád, že tu máme aspoň výbor. Ostatně právě problematika literatury a toho, co a jak o ní Woolfová psala a jaká byla její "dílna", mě zajímá nejvíce. České vydání (432 stran) je doplněno předmluvou Leonarda Woolfa, jmenným rejstříkem s vysvětlivkami i poznámkami pod čarou.
"Někdy bych radši zaznamenala, co lidi říkají, než je popisovala."
"Člověk má raději lidi, které zmůže příslovečná nepřízeň osudu, než ty, kteří vítězí."
"...psaní je hluboká rozkoš, zatímco to, jak vás čtou, je záležitost povrchní."

3 08.02.2023

Monografie Jakuba Češky o jednom z mých nejoblíbenějších spisovatelů. O žádném jiném autorovi kromě Kafky jsem nepřečetl tolik knih a studií jako o Kunderovi, jehož samotné dílo jsem četl opakovaně. Je to skoro dvacítka samostatných knih, monografií, biografií či sborníků o Kunderovi a nespočet jednotlivých studií v časopisech či jiných knihách. Češkova kniha se zařadí mezi ty nejzajímavější a zásadní. Zdálo by se, že nic nového už po tolika pracích není možné přidat, ale opak je pravdou. Češka se zaměřil především na Kunderovo rané dílo básnické (knihy básní Člověk zahrada širá, Poslední máj a především Monology), dramatické (Majitelé klíčů a okrajově Ptákovina) a esejistické (eseje a studie z 50. a 60. let, např. O sporech dědických, a vančurovské Umění románu), jemuž ostatní badatelé věnují menší zájem.
Naopak Češka věnuje menší prostor tvorbě románové a povídkové, resp. hledá mimo jiné kořeny pozdější prozaické tvorby v tvorbě rané a nachází zajímavé souvislosti v Kunderově přechodu k próze. Porovnává česky psaná díla (Směšné lásky, Žert, Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí, Nesmrtelnost) s rozdílným pojetím a tematikou francouzsky psaných románů (Pomalost, Totožnost, Nevědění, Slavnost bezvýznamnosti). Zabývá se také rozdílností recepce Kunderovy tvorby u nás a ve Francii a ve světě, vydávání Kunderových děl a jejich překladů, revizi překladů, kritikou Kundery ze strany českého disentu v 80. letech, jeho světovou slávou apod. Pro hlubší zájemce o Kunderovu tvorbu opravdu přínosná a nepostradatelná rozsáhlá práce!

08.02.2023

Kniha 1913. Léto jednoho století německého spisovatele Floriana Illiese (*1971) vyšla v roce 2012 (č. Host, 2013 a 2021) a zaznamenala velký ohlas – a také mně se moc líbila. V krátkých čtivých kapitolkách autor popsal rok 1913 v literatuře, umění, hudbě a společnosti. A protože se toho ten rok stalo opravdu mnoho pozoruhodného a zajímavého, není divu, že se autor mohl k tématu po šesti letech vrátit a napsat druhý díl své mozaiky s názvem 1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět (2018, č. Host, 2021). Obě knihy přeložil Tomáš Dimter.
Opět je to výborné čtení plné zajímavostí, v němž defilují střípky ze života a tvorby osobností jako Kafka, Proust, Stravinskij, T. Mann, Freud, G. Benn, D'Annunzio, Ďagilev, Duchamp, Duncanová, Gorkij, Hauptmann, Hesse, Hofmannstahl, Kandinskij, Kokoschka, Lasker-Schülerová, Malevič, Mondrian, Nižinskij, Picasso, Puccini, Rilke, Schiele, Schnitzler, Schönberg, Wedekind a mnoha dalších. Vedle nevšedních souvislostí a paradoxů knize nechybí ani humor a ironie.

3 08.02.2023

Poslední letošní (2022) přečtená kniha je zároveň tak trochu přípravou na rok nový, protože se týká italského autora, jehož nejslavnější román se chystám konečně přečíst. Je jím Alessandro Manzoni (1785–1873) a jeho Snoubenci (1827/1840). A italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (1916–1991), od níž jsem letos četl román Rodinná kronika, napsala o Manzonim a jeho rodině románový životopis Rodina Manzoniů (La famiglia Manzoni, 1983). Začíná u jeho rodičů a pokračuje postupně přes jeho dvě manželky až k dětem a zahrnuje období téměř 150 let, od roku 1762 do roku 1907. Opírá se o fakta a nefabuluje a bohatě cituje z rodinné korespondence, což je také trochu kámen úrazu na celé knize, neboť ty citace jsou rozsáhlé a někdy dosti nudné, ti lidé si podrobně a mnohomluvně psali i o bezvýznamných věcech; je to samozřejmě cenný pramen, ale méně by bylo více...
Velikán italské literatury, básník, dramatik a prozaik Alessandro Manzoni, jehož Snoubenci znamenají pro Italy asi tolik, co pro nás Babička Boženy Němcové, zůstává v knize spíše v pozadí, hlavní pozornost je věnována členům jeho rodiny. Vzhledem ke svému dlouhému životu (zemřel v 88 letech) přežil Manzoni nejen obě své manželky a řadu ze svých devíti dětí, ale i mnoho dalších příbuzných. O zrodu jeho nejslavnějšího díla se dozvíme jen málo, to nebyl hlavní cíl Ginzburgové. Nicméně i tak jsem rád, že jsem její oceňovanou a úspěšnou knihu přečetl. A budu se těšit na Snoubence.

2 08.02.2023

Zábavná, poučná, velmi otevřená a velice šťavnatě napsaná Podivuhodná historie sexu Kate Listerové pro všechny, kdo se chtějí dozvědět něco z historie sexu. Nejde o soustavné dějiny, ale o řadu zajímavých témat rozdělených do kapitol Sex a slova, Sex a vulvy, Sex a penisy, Sex a jídlo, Sex a stroje, Sex a hygiena, Sex a rozmnožování a Sex a peníze. A podkapitol jako Dějiny klitorisu, Orgasmus a onanie, Transplantace varlat ve 20. století, Středověké zkoušky impotence, Sex a chleba, Dějiny ústřic či afrodiziak, Vibrátory a viktoriáni, Sex a bicykly, Dějiny umělé panny, Sex a pachy ve středověku, Dějiny ochlupení či vaginálních výplachů, Dějiny prezervativu či menstruace, Potrat v Británii v 18. století, Sexuální práce ve středověku, Dějiny sexuální reklamy či mužské sexuální práce. Napsala to žena, takže je to více zaměřeno na to ženské než mužské, ale napsané je to neodolatelně, pečlivě ozdrojované, s ilustracemi, bibliografií, rejstříkem. Pokud jste ale prudérní, nejspíš se budete u knihy červenat. Ovšem především: nejen že se poučíte a něco dozvíte, ale taky se dobře pobavíte, autorka si nebere servítky a umí být pěkně vtipná či sarkastická! Ocenit musím i výkon překladatelky Petra Diestlerová, která si tedy musela docela dost vyhrát se spoustou českých ekvivalentů k bohatému originálu.
Víte například, kdo použil poprvé výraz "nejstarší řemeslo na světě"? Byl to slavný britský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Rudyard Kipling, autor Knihy džunglí, a to v povídce On the City Wall (Na městské hradbě) z roku 1898, která začíná nesmrtelnou větou: "Lalun se věnuje nejstaršímu řemeslu na světě."

3 08.02.2023

Historie a kultura Španělska a Hispánské Ameriky od jejích předkolumbovských kořenů až po současnost v kostce, tak by se dala charakterizovat kniha Pohřbené zrcadlo slavného mexického spisovatele Carlose Fuentese (1928–2012), i u nás známého romány Nejprůzračnější kraj, Smrt Artemia Cruze, Starý gringo či Orlí křeslo. Autor poukazuje na bohatost kulturního dědictví hispánského světa, ve kterém se mísí domorodé indiánské tradice s evropskými křesťanskými hodnotami a černošskou africkou kulturou. Široká škála dobových souvislostí a zápletek umožňuje čtenáři proniknout do tajemství neklidné povahy latinskoamerických národů a zachytit tajemnou atmosféru jejich nejhlubších kulturních kořenů. Poutavé čtení a autorovy úvahy plné otázek vycházejí z historických faktů.
Fuentes se zabývá také vlivem křesťanské, maurské a židovské kultury na kulturu Španělska a jak tato směs kultur významně ovlivnila Latinskou Ameriku, přičemž vliv Latinské Ameriky se zase otiskl zpět do kultury Španělska. Dalším tématem je vliv dění ve Španělsku na celou Evropu i na jihoamerickou historii. Pominuty nejsou ani zásadní osobnosti hispánského umění a kultury (Juana Inés de la Cruz, Cervantes, Velázquez, Goya aj.) a samozřejmě historie (objevitelé, dobyvatelé, králové, prezidenti, revolucionáři, politici, diktátoři).
Publikace je doplněna rozsáhlou komentovanou bibliografií včetně výběru z knih v češtině, podrobným heslářem, jmenným a věcným rejstříkem a obrazovou přílohou. Kniha původně vznikla k 500. výročí objevení Ameriky a na základě televizního dokumentárního seriálu.

08.02.2023

Po mnoha letech jsem se vrátil k některým nejznámějším esejům Václava Havla (1936–2011), a to ve výboru Moc bezmocných a jiné eseje. Ten kromě titulního slavného eseje z roku 1978 obsahuje další čtyři zásadní Havlovy texty z dob, kdy působil jako disident v totalitním Československu: Dopis Gustávu Husákovi (1975), Děkovná řeč za Erasmovu cenu (1986), Příběh a totalita (1987) a Slovo o slovu (1989), což byla děkovná řeč za Mírovou cenu německých knihkupců. Kniha je dále doplněna úvodem Martina Palouše a předmluvou Daniela Kroupy Pozvání k četbě Havlových esejů; v závěru pak fotografickou přílohou, přehledem života a díla Václava Havla a ediční poznámkou.
Stručně řečeno: eseje jsou to skvělé, nadčasové a stále čtivé; podávají brilantní analýzu totalitní společnosti a života v ní nebo filozofickou úvahu o slovech. Havel jako politik byl jistě rozporuplný (který politik není), ale jako esejista a dramatik byl vynikající a já ho jako spisovatele mám pořád velmi rád...
"Člověk je nucen žít ve lži, ale může k tomu být nucen jen proto, že je takového života schopen. Nejen tedy, že systém odcizuje člověka, ale odcizený člověk zároveň podpírá tento systém jako svůj bezděčný projekt. Jako pokleslý obraz své vlastní pokleslosti. Jako dokument svého selhání." (Moc bezmocných)
"Smícháme-li všechny barvy, vznikne špinavá šeď. Intencí totality je totální zestejnění, jejím plodem je uniformita, stádnost, glajchšaltace." (Příběh a totalita)
"...slovo je úkaz tajemný, mnohoznačný, ambivalentní, zrádný. Může být paprskem světla v říši tmy, /.../ ale může být i smrtonosným šípem. A co je nejhorší: může být chvíli tím a chvíli oním, může být dokonce obojím současně!" (Slovo o slovu)

1 08.02.2023

Nový román Salmana Rushdieho Quijote mě velmi bavil, což jsem moc rád, protože několik posledních autorových děl mě příliš nenadchlo... Je vtipný i vážný, trochu ujetý a absurdní, čtivý, s originálními postavami a bohatým propleteným mnohovrstevnatým dějem; a řeší se zde témata jako populární kultura a televize, sláva, láska v mnoha podobách, rasismus, závislost na opiátech a obchod s nimi, vztahy v rodině a především mezi sourozenci, odpuštění, víra v blížící se konec světa, psaní knihy... Nakonec mě víc baví postavy vedlejší než ta titulní, což je bývalý obchodní cestující, který putuje Amerikou za svým idolem, televizní hvězdou, do které se zamiloval a píše jí dopisy pod jménem Quijote, a to ve společnosti svého velmi zvláštního syna jménem Sancho. Těch literárních či filmových narážek je ale v románu mnohem víc, třeba kapitola, v níž se lidi mění v mastodonty, je variací na Ionescovu hru Nosorožec. A nechybí ani zápletka špionská jak z nějakého thrilleru apod. Je to takový kaleidoskop žánrů a motivů, který překvapivě funguje a baví a má mnoho vážných podtónů. A Rushdie tady na uzdě udržel i svůj jindy květnatý styl a jazykovou ekvilibristiku, což je dobře.
"Televize zničila myšlení celé Americe..."
"...možná nejpřesněji se dá dnešní skutečný život popsat prostřednictvím surreálna, nebo dokonce absurdity."
"Kyberválka je útok lží na pravdu. Je to znečištění skutečného neskutečným, faktů fikcí. Je to nahlodávání a rozkládání empirického intelektu a jeho nahrazení donekonečna potvrzovanými starými předsudky."

1 08.02.2023

Francouzský spisovatel Raymond Radiguet (1903–1923) se dožil pouhých 20 let a zanechal po sobě rozsahem malé, ale významem velké literární dílo, dva krátké romány, básně a drama. V roce 1923, kdy vyšel jeho nejslavnější román Ďábel v těle (Le diable au corps), který způsobil poprask a skandál, zažil mladý talentovaný autor slávu, ale v prosinci toho roku bohužel podlehl tyfoidní horečce. Druhý román Ples u hraběte d'Orgel (Le bal du comte d'Orgel) vyšel až posmrtně v roce 1924. Oba romány mají za námět lásku mladíka k vdané ženě, v obou případech opětovanou. Radiguet při jejich psaní vycházel z vlastních zážitků.
Hrdina a vypravěč krátkého románu Ďábel v těle (ve vydání, které mám, má text 80 stran), patnáctiletý mladík, se v době první světové války zamiluje do osmnáctileté nejprve zasnoubené a pak provdané dívky Marty, která již ochladla ve vztahu k svému snoubenci/manželovi Jakubovi právě díky tomu, že poznala onoho chlapce. Jakub je na frontě jako voják a neví, co se děje, ačkoli jinak Martini sousedé a obyvatelé městečka u Paříže neskrývají své pohoršení z cizoložného vztahu, navíc se studentem, když je manžel na frontě. Jejich vášnivá láska, plná touhy, ale i výčitek, žárlivosti a nedorozumění či problémů ze strany rodičů, trvá několik měsíců, ale nemůže skončit šťastně...
Je obdivuhodné, jak vyzrálé dílo, krátké, sevřené, hutné a jazykově úsporné, a tím působivější, napsal tak mladý autor – jemuž navíc v době vzniku románu bylo pouhých 18 let (chvíli pak trvalo, než mohl Ďábel v těle vyjít). Skutečný skvost světové milostné literatury!
Není divu, že román přilákal opakovaně i filmaře. V roce 1947 vznikla ve své době skandální adaptace Clauda Autanta-Lary s Gérardem Philipem a Micheline Presleovou v hlavních rolích (moc rád bych tento film viděl). V roce 1986 natočil volnou modernizovanou verzi Ital Marco Bellocchio (film je proslulý odvážnými erotickými scénami a mj. i tím, že Maruschka Detmersová zde provádí explicitní orální hrátky na svém hereckém partnerovi). Australská adaptace z roku 1989 zase děj přenáší do australské Victorie v době druhé světové války.

2 08.02.2023

První z šesti románů francouzského klasika Guy de Maupassanta (1850–1893), od něhož jsem dosud četl Miláčka a velký výbor z povídek. Román Jeden život (Une vie, 1883) vyšel česky naposledy před 50 lety pod názvem Příběh jednoho života. Nový překlad Dany Melanové vydal letos Odeon. Román na nevelké ploše (256 stran) sleduje životní osudy Jeanne de Lamare od jejích šťastných 17 let do období stárnutí.
Po několikaleté klášterní výchově se mladičká Jeanne, dcera venkovského barona z Normandie, po návratu k rodičům zamiluje do vikomta Juliena de Lamare. Prvotní romantickou zamilovanost naivní dívky vystřídá po svatbě rozčarování ze sexu; na svatební cestě na Korsiku však přece jen přijde na chuť intimnostem, jenže po návratu domů se manžel hodně změní a Jeanne je zklamána jeho chladem, přetvářkou a také skrblictvím – Julien šetří, kde může. Život se promění v jednotvárnou a ubíjející nudu. K tomu všemu navíc Jeanne odhalí manželovu nevěru. Naštěstí přijde dítě, ale Jeanne se i nadále musí potýkat s různými zklamáními a vyrovnávat se s nimi...
Krásný román a čtenářský požitek! Mimochodem, třeba L. N. Tolstoj považoval Jeden život po Hugových Bídnících za druhý nejlepší francouzský román, poněvadž jsou v něm podle něj spojeny takřka zcela vyváženě tři nezbytné podmínky vzniku skutečného uměleckého díla: morální vztah mezi autorem a jeho námětem, krása formy a upřímnost.

08.02.2023

Prozaik, básník a výtvarník Günter Grass (1927–2015), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), patří k nejvýznamnějším německým spisovatelům. Jeho první a nejslavnější román Plechový bubínek (1959) mám rád, i když je to už dávno, co jsem ho četl. Z ostatních děl mě ale už žádné nenadchlo (četl jsem Kočku a myš, Potkanku, lokální umrtvení, Žabí lamento, O konečnosti a pár her) a jiná jsem zkoušel číst, ale nešlo to (Psí roky, Platejs), k dalším česky vydaným jsem se ani nedostal (Širé pole, Mé století, Jako rak, Příběhy z temné komory). Doma jsem si nakonec nechal jen tři svazky: Plechový bubínek, Kočku a myš a Při loupání cibule. Brzy vyjde novela Setkání v Telgte, na kterou jsem už dlouho zvědav.
Teď jsem konečně přečetl Grassovy vzpomínky Při loupání cibule (tuhle knihu bych nedal už jen proto, že ji mám s autorovým podpisem z roku 2007, když v prosinci knihu osobně představoval v pražském Goethe-Institutu). Grass v knize z roku 2006, napsané jeho typicky šťavnatým a jazykově bohatým stylem, vzpomíná na období od počátku druhé světové války v roce 1939, kdy mu bylo 12 let a vyrůstal v polském Gdaňsku, do roku 1959, kdy vyšel Plechový bubínek. Těch dvacet let bylo určujících pro jeho život, zrání, uměleckou tvorbu a psaní.
Když kniha vyšla, strhla se mela, protože Grass se poprvé přiznal, že na konci války, jako ani ne sedmnáctiletý mladík, sloužil krátce u Waffen SS. Ta kniha je ale především o jiných věcech: o nelehkých válečných a poválečných letech, o Grassových studiích nejprve na kamenické škole v Düsseldorfu a pak na Univerzitě umění v Berlíně, o jeho četbě a psaní, o jeho rodičích a sestře, o přátelích, o prvních láskách a prvním manželství... Dozvíme se také o tom, co Grasse ovlivnilo, jak psal a co z jeho života se odrazilo v jeho románech. Zajímavé a důležité vzpomínky působivě vykreslují poválečná léta a Grassovo zrání. Chvílemi jsem ale neměl trpělivost na Grassovu přílišnou upovídanost...

08.02.2023

V mapování tvorby většiny nobelistů došlo tentokrát na mé první setkání s V. S. Naipaulem (1932–2018), britským spisovatelem narozeným na Trinidadu, který Nobelovu cenu za literaturu získal v roce 2001 a je též nositelem Booker Prize za knihu In a Free State (Ve svobodném státě, 1971; česky nevyšla). V češtině vyšly tři jeho romány: Dům pro pana Biswase (A House for Mr Biswas, 1961, č. 1982), V ohybu řeky (A Bend in the River, 1979, č. 1985) a Pouť (A Way in the World, 1994, č. 2003). A právě Pouť jsem si nyní konečně přečetl.
České vydání Pouti má podtitul Sled příběhů, protože tato kniha vlastně není románem, ale souborem tematicky provázaných devíti kapitol, z nichž některé jsou samostatné povídky a další jsou něco mezi autobiografickými vzpomínkami, esejem a cestopisem. Kniha tak bohužel trpí značnou roztříštěností, přesto není nezajímavá a jako seznámení s tvorbou a tématy V. S. Naipaula splnila svůj účel; nicméně k četbě další jeho tvorby mě nenalákala.
Vyprávění spojuje autorův zájem o historii a zejména postkoloniální vývoj zemí třetího světa. V životopisných črtách nás Naipaul seznamuje s kořeny vlastní literární tvorby a se zajímavými lidmi, s nimiž se setkal na své cestě napříč světem. V povídkách se vrací hlouběji do minulosti a snaží se postihnout atmosféru a smysl historických pohybů v bývalých britských koloniích. Asi nejzajímavější je kapitola o poslední plavbě sira Waltera Raleigha za bájným El Doradem na počátku 17. století. Nejdelší a bohužel také dosti nudná, stostránková povídka je věnována dobrodružnému životu venezuelského revolucionáře Francisca de Mirandy (1750–1816), který bojoval za nezávislost a sjednocení španělských kolonií v Americe a byl předchůdcem Simóna Bolívara.

08.02.2023

Komorní psychologický román Věrnost italského spisovatele Marca Missiroliho (*1981) byl v roce 2019 oceněn Premio Strega Giovani (tedy "pro mladé") a líčí příběh manželské dvojice Carla, redaktora a vysokoškolského učitele, a Margherity, realitní makléřky, kteří žijí v Miláně, jejichž ideály pohltila šedá realita a jejichž věrnost je právě pokoušena: on se zakouká do jedné studentky a ona do svého mladého fyzioterapeuta. I tito dva mladí lidé však mají své problémy a všichni tápají a hledají jistotu v dnešním světě... Román dokáže čtenáře překvapit nečekaným vývojem a přesvědčivými postavami, jejichž problémy, touhy a hledání nám mohou být blízké.

1 08.02.2023

Po pěti česky vydaných knihách ruské spisovatelky Ljudmily Ulické (*1943), kterou jsem si oblíbil (Soněčka a jiné povídky, úžasný Zelený stan, Případ Kukockij, Daniel Stein, překladatel, Ženské lži), čtu její další tři romány, které česky nevyšly, ale jsou dostupné ve slovenských překladech. Po románu Medea a jej deti (1996), který mě příliš nezaujal, jsem nyní přečetl Veselý pohreb (dokončený roku 1997), a ten mě zklamal ještě víc, naštěstí byl krátký a celkem čtivý. Ale už v průběhu jeho čtení jsem si říkal, proč to autorka vlastně napsala? Není tu žádná hloubka a ani příliš zajímavý příběh či postavy a jako pokus o jakousi melancholickou grotesku to také selhává. Snad jen vhled do života ruských emigrantů v New Yorku je celkem zajímavý...
Děj se točí kolem umírajícího bohémského malíře Alika, jehož v rozpáleném letním New Yorku v ateliéru-bytě doprovázejí na jeho poslední cestě různí přátelé, manželka, bývalá manželka s dcerou, milenky atd., do toho lékař, pravoslavný kněz či rabín. Víc k tomu nějak nemám co říct...

1 08.02.2023

(SPOILER) Dočetl jsem poslední, pátou část Bídníků, která má název Jean Valjean podle hlavního hrdiny, a tedy celý veliký román Victora Huga (1802–1885) z roku 1862. Vlastně se v tom románu skrývá hned několik knih, a to nejen díky rozsahu (1470 stran), kdy pět částí, z nichž každá má zhruba tři sta stran, vydá za pět "normálních" knih (taky jsem si četbu dávkoval, každý měsíc jednu část), ale i proto, že je to dílo žánrově velmi rozmanité: v pozdně romantickém románu je spojena patetická sociální obžaloba s realistickým líčením dobových mravů, velká společenská freska má dobrodružný děj s řadou záhad, tajuplností, záměn, převleků, špehování a skrývání či až nepravděpodobných náhod a setkání, dramatické pasáže se tu střídají s lyrickými i úvahovými, s mravním patosem i humorem, postupy románu-fejetonu udržují čtenářovu pozornost v napětí, bohatý děj naopak zpomalují četné odbočky, popisy, výklady a úvahy na nejrůznější témata včetně třeba barvitého popisu bitvy u Waterloo, vlastně je to i román historický (děj se odehrává v letech 1815–1833).
(Spoilery) Pátá část vrcholí na barikádách v revolučním červnu 1832, kdy umírá mj. chlapec Gavroche; v podzemních stokách Paříže, kdy Valjean zachrání Maria a šlechetně se zachová ke svému pronásledovateli Javertovi, který nakonec, zahanben, spáchá sebevraždu v Seině; svatbou Maria a Cosetty; Valjeanovým přiznáním Mariovi, že byl galejníkem; odpuštěním, resp. vysvětlením všech záhad kolem Valjeana a Cosetty a Valjeanovou smrtí.
Jen těžko zapomeneme na hlavní postavy Bídníků: Jean Valjean alias pan Madeleine alias pan Fauchelevant, nešťastná Fantina, její dcera Cosetta, policista Javert, mladý Marius Pontmercy, jeho dědeček, revolucionář Enjolras a další, zahradník v klášteře Fauchelevant, chlapec Gavroche a jeho sestra Eponina, jejich rodiče Thénardierovi, jedny z nejodpornějších postav světové literatury.
Osobně mě sice více nadchnul jiný Hugův román, Chrám Matky Boží v Paříži, stejně jako jiná velká díla francouzské literatury 19. století (Paní Bovaryová, Citová výchova, Miláček, Červený a černý, Kartouza parmská, Otec Goriot, Evženie Grandetová, Ztracené iluze, Tereza Raquinová), ale bezpochyby jsou Bídníci velkolepým dílem; jen mě místy rozčilovala jistá rozvláčnost, až přílišná patetičnost a nejrůznější výkladové odbočky odvádějící od hlavního děje. Ten je ovšem podán strhujícím způsobem.

4 08.02.2023

Britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro (*1954), nositel Nobelovy ceny za literaturu (2017), je autorem sedmi románů a jedné knihy povídek. Česky již vyšly všechny, naposledy byl letos na jaře vydán autorův čtvrtý román Neutěšenci z roku 1995, který Ishiguro napsal po svém nejznámějším a nejúspěšnějším románu Soumrak dne (1989), za který dostal Booker Prize. Ishigurovy knihy se mi až na zatím poslední román Pohřbený obr (2015) vesměs velmi líbily; s poetikou, dějem, stylem i náladou Neutěšenců se ale míjím podobně jako u Pohřbeného obra, ne-li ještě víc. Tento autorův nejrozsáhlejší román (640 stran) rozděloval kritiky i čtenáře už od počátku, já se přikláním spíše k tomu, co o něm napsala Michiko Kakutani, která ho označila za "sice obdivuhodně odvážný, ale nepovedený experiment hroutící se pod tíhou schematické struktury" a "zatvrzele rozvleklou povídačku /.../, jež navzdory autorově inteligenci a umu drasticky pokouší čtenářovu trpělivost". Což je naprosto přesné, trpělivost s tímto snovým, absurdním, kafkovským, velmi divným a dost nudným románem příliš nemám... Na své si ale přijdou milovníci tohoto všeho měrou vrchovatou, ani humor občas nechybí...

08.02.2023

Po dočtení románu Maryse Condéové Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu, jehož hrdinkou je skutečná postava z historie, otrokyně z Barbadosu, která se málem stala jednou z obětí nechvalně známých čarodějnických procesů v americkém Salemu v roce 1692, jsem se opět vrátil k nejznámějšímu literárnímu dílu, které z těchto procesů čerpá a v němž se Tituba také objeví. Jde samozřejmě o slavné drama Čarodějky ze Salemu (The Crucible) amerického dramatika a spisovatele Arthura Millera (1915–2005). Hra, která se u nás hrála či vyšla i pod názvy Zkouška ohněm nebo Hrdelní pře, měla premiéru na Broadwayi v lednu 1953 a je po Smrti obchodního cestujícího druhou nejslavnější a nejhranější Millerovou hrou a jedním ze základních děl moderní i světové dramatické tvorby. I u nás se hra uvádí často, naposledy na Vinohradech (2017), v Brně (2018) a Plzni (2022). Na jevišti jsem ji ale zatím nikdy neviděl, zato teď jsem ji četl už potřetí, tentokrát v novém překladu Kateřiny Hilské.
Miller sice vychází ze skutečných událostí, ale pro potřeby sevřeného dramatu si leccos přizpůsobil. Hlavní konflikt se přenáší na farmáře Johna Proctora, jeho poctivou ženu Elizabeth, kněze Samuela Parrise, s nímž se Proctor nemá rád, a na Parrisovu neteř Abigail, s níž měl Proctor poměr a která se mu mstí poté, co ji zavrhnul. Dívka rozpoutá v puritánské farnosti davovou hysterii z přítomnosti ďábelských sil, čehož pak využívají i další lidé k osobním mstám a získání majetku. Miller navíc napsal svou hru jako analogii k právě probíhajícímu McCarthyho "honu na čarodějnice", tedy na komunisty a levičáky v době studené války.
Působivé a nadčasové drama bylo dvakrát zfilmováno. K francouzské verzi z roku 1957, kterou bych někdy rád viděl, napsal scénář Jean-Paul Sartre a manžele Proctorovy zde hrají Yves Montand a Simone Signoret, Abigail hraje Mylène Demongeot. K filmu z roku 1996, který jsem viděl, napsal scénář sám Arthur Miller (nominace na Oscara) a hlavní role hrají Daniel Day-Lewis, Joan Allen a Winona Ryder.

3 08.02.2023