milan.valden komentáře u knih

(SPOILER) Zaslepení (Die Blendung, 1935), jediný román Eliase Canettiho (1905–1994), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1981), jsem četl poprvé v roce 1997 a velmi se mi tenkrát líbil, ostatně Canetti se zařadil mezi mé oblíbené spisovatele. Teď jsem se k románu po 25 letech vrátil a bohužel podobně jako v případě nedávného návratu k Hesseho Stepnímu vlkovi to bylo zklamání...
Canetti se narodil v židovsko-španělské rodině v bulharském Ruse, vyrůstal a žil ve Vídni, psal německy, před Hitlerem utekl do Anglie a od 70. let žil v Curychu; měl britské občanství. Kromě Zaslepení a několika divadelních her psal především eseje, např. rozsáhlý výtečný esej Masa a moc, esej o Kafkovi Druhý proces nebo soubor esejů Svědomí slov, dále zápisky a aforismy. Vydal také skvělou autobiografickou trilogii Zachráněný jazyk, Pochodeň v uchu a Hra očí.
Zaslepení je románem o zániku "knižního člověka", slepého vůči reálnému světu. Význačný sinolog a soukromý učenec Petr Kien vlastní obrovskou knihovnu ve čtyřech pokojích bez oken (ty jsou jen ve stropě), aby na knihy bylo více místa. Žije z dědictví a vnější svět pro něj znamená jen vyrušení z vědecké práce a četby. Nicméně tento nepraktický učenec ve své zaslepenosti podlehne postupně třem individuím, které do jeho hlavy pronikají jako symbol agresivního světa venku. S chamtivou a chlípnou hospodyní Terezou se ožení v domnění, že bude pečovat o jeho knihy. Když opustí svůj byt, dostane se do spárů velikášského hrbatého trpaslíka Fischerleho. A brutální domovník Pfaff je jen zdánlivě Kienovým spojencem... (POZOR, SPOILER) Ani bratr, psychiatr Georges Kien, žijící v Paříži, Petrovi nepomůže v jeho bludech a masochismu; učenec nakonec založí požár a upálí se ve své knihovně.
S nadšením jsem přečetl I. díl Hlava bez světa, kdy se Kien ožení s Terezou a brzy se v ní zklame. Dlouhým II. dílem Bezhlavý svět, v němž Kien přenáší s trpaslíkem z hotelu do hotelu imaginární knihovnu a do děje zasahují opět Tereza a domovník, jsem se ale už prokousával, té grotesknosti a absurdity na mě bylo moc a Kien mi přišel nesmírně hloupý a naivní, což vyvrcholilo ve III. díle Svět v hlavě. Trápil jsem se s knihou skoro dva týdny.
Román je však bezesporu důležitým varováním, aby se člověk neuzavíral před světem ve věži ze slonoviny, protože o to agresivněji pak mohou vnější síly zaútočit a takového člověka zničit; a v knihách opravdu není vše – život je jinde.

08.02.2023

Polská spisovatelka Olga Tokarczuková (*1962), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2018), proslula hlavně svými romány Pravěk a jiné časy (1996), Běguni (2007) a Knihy Jakubovy (2014); česky vyšly i další romány, povídky a eseje. Nečetl jsem všechny, ale většinu ano a autorku mám celkem rád. Nejnověji u nás vyšel esejistický soubor Vnímavý vypravěč (2020), který obsahuje osm samostatných esejů či přednášek včetně té nobelovské a čtyři "Lodžské přednášky".
Autorka se v textech věnuje vlastnímu psaní a četbě a literatuře obecně, nevynechává ale ani témata vztahující se k současnému světu či ke vztahu člověka ke zvířatům a věcem a také k autorčinu oblíbenému cestování. Je to celkem čtivá všehochuť, nahlédnutí do autorské dílny, odhalení některých tvůrčích postupů (třeba jak psala Knihy Jakubovy, podle mě až obludný historický román svým rozsahem a složitostí i množstvím postav, nebo jak se zrodila svérázná postava Jany Dušejkové z románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých), jak se díky internetu změnil náš svět, jak se změnilo čtenářství apod.
Autorka často uplatňuje své psychologické vzdělání a velikou sečtělost a dává rady začínajícím spisovatelům. Nebojí se být kritická a zároveň se vyznává ze svých přání a ze svého vidění světa. Celkově mě kniha ne zcela uspokojila, autorka nepřináší nic výrazně nového, ale řada jejích úvah o čtení a psaní je velmi zajímavých a jsem rád, že jsem teď slavnou autorku poznal i jako esejistku. Asi nejlepší je titulní nobelovská přednáška zařazená na konec knihy.
"Pouze literatura nám umožňuje hluboce vstoupit do života jiné bytosti, pochopit její důvody, sdílet její pocity, prožít její osud."

2 08.02.2023

Polský novinář, esejista a překladatel Aleksander Kaczorowski (*1969) se věnuje české literatuře a napsal knihy o Václavu Havlovi (č. 2021), Bohumilu Hrabalovi a Otu Pavlovi (č. 2020). Když se v roce 1990 vydal poprvé do Prahy, bylo to hlavně kvůli Hrabalovi, chtěl vidět, kde spisovatel žil a tvořil, ale bohužel jeho dům na Palmovce už tehdy nestál... Svou lásku k české literatuře autor projevil v knize Pražský slabikář. Od Kafky k Havlovi a zpět, která je čtivým průvodcem po nejdůležitějších autorech české literatury 20. století i osobním vyznáním. Jakkoli je kniha určena hlavně pro polské čtenáře a pro ty znalejší české nemusí přinášet nic nového, za přečtení stojí, protože pohled zvenčí je vždy osvěžující. A kdo zas takový znalec není, najde tady spoustu zajímavých informací.
Je to vlastně i malý průvodce po československých/českých dějinách 20. století, jak se zrcadlily v životě a díle Franze Kafky, Jaroslava Haška, Karla Čapka, Jiřího Weila, Johannese Urzidila, Ferdinanda Peroutky, Mileny Jesenské, Bohumila Hrabala, Jiřího Koláře, Josefa Škvoreckého, Milana Kundery (tomu je věnována nejdelší kapitola, mj. dosti kritická k jeho francouzsky psaným románům), Václava Havla a Oty Pavla.
Zajímavá je kapitola "Pražský trip" o experimentech s LSD v Československu v 60. letech nebo poslední kapitola "Pražský hřbitov", v níž se vracíme zase ke Kafkovi a pražské německé literatuře a kde se objeví i Umberto Eco. V knize je spousta zajímavých i absurdních historek a výstižných charakteristik díla našich významných autorů. Třeba se mi líbí tohle o Hrabalově tvorbě, což je podle autora "geniální směsice intelektuální provokace, klauniády a obyčejné – a přitom v literatuře tak vzácné – lidské vřelosti, krásy odhalované hned za rohem a chaplinovské nostalgie. A především smyslu pro humor..."

08.02.2023

Po 29 letech jsem se vrátil k slavnému románu Stepní vlk (Der Steppenwolf, 1927), jehož autorem je proslulý německo-švýcarský spisovatel Hermann Hesse (1877–1962), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1946). Poprvé jsem ho četl v roce 1993, kdy mi bylo 20 let, a velmi se mi tenkrát líbil; myšlenky hlavního hrdiny, spisovatele Harryho Hallera, který o sobě říká, že je "stepní vlk", "cizí, divoký a také plachý, dokonce velmi plachý tvor z jiného světa", mne tehdy jako mladého člověka, který má život před sebou, přemýšlí o své budoucnosti a musí se s lecčíms vyrovnat, dost oslovily.
Bohužel, dvakrát do téže řeky nevstoupíš, jak se říká – velké potěšení z četby se podruhé neopakuje, ten román je jistě dobrý, ale už ke mně nepromlouvá tak jako kdysi, byť některé myšlenky a úvahy hlavní postavy jsou platné pořád. Ale je mi to teď nějak vzdálené, minimální děj mě spíš rozčiluje a záhadný, nevyrovnaný, o sebevraždě přemýšlející, samotářský stárnoucí Harry Haller mi moc sympatický není, i když by mi mohl být vlastně poměrně blízký. Je to zvláštní, ale většinou, když jsem po letech znovu četl své oblíbené romány, líbily se mi ještě víc a objevil jsem v nich leccos nového; se Stepním vlkem se mi to ale teď nestalo, závěrečné scény z "magického divadla" jsem dočítal už jen s pocitem, ať je konec a ještě že ta kniha není dlouhá...
Spisovatel Harry Haller se v knize zpovídá z vlastní jinakosti a z rozpolcených pocitů člověka vnímajícího roztříštěnost světa a zpochybnění tradičních duchovních hodnot. Nenávidí svět měšťáků, jimiž je obklopen, a přece jim jejich zabydlenost a spokojenost závidí. Jeho světem je říše fantazie a ideje velkých myslitelů či básníků jako Goethe nebo Mozartova hudba. Štěstí ani lásku si neumí užít. Setkání s kurtizánou Hermínou a její přítelkyní Marií ho zavede do jiného světa, prostého života a opojení smyslovou láskou. Ale ani tato cesta není ta pravá, musí projít jakýmsi snovým magickým divadlem a zabít v sobě stepního vlka, což je symbol Hallerovy rozdvojenosti a rozpolcenosti. Zda však poté bude šťastný, není jisté...
Zajímavá je experimentální forma románu: Vydavatelova předmluva (člověk, u jehož tety bydlel Haller v podnájmu a který pak našel jeho zápisky) – Zápisky Harryho Hallera – Traktát o stepním vlku – pokračování zápisků – Autorův dovětek.
"Samota je nezávislost, přál jsem si ji a dosáhl jí po dlouhých létech. Byla chladná, to ano, byla však i tichá, nádherně tichá a veliká jako ten chladný, veliký prostor, ve kterém putují hvězdy."
"Intenzívně žít se dá jen na úkor svého já."
"...každý vypjatý individualismus se obrací proti svému já a tíhne opět k jeho zničení."
"Hruď je vždy jen jedna, tělo jen jedno, duše v nich však nejsou pouze dvě či pět, nýbrž bezpočet; člověk je cibule se stovkami slupek, tkanina z mnoha vláken."
"Vždy to bylo tak a vždycky bude, že čas a svět, peníze a moc patří těm nízkým a povrchním a že těm druhým, pravým lidem, nepatří nic. Nic, jen smrt."
"Snadný život, snadná láska, snadná smrt – to nebylo nic pro mne."
"...veškerý vyšší humor začíná tím, že už svou vlastní osobu nebereme vážně."

2 08.02.2023

Sedmá pečeť (1957) patří nejen k nejznámějším a nejlepším filmům švédského režiséra a scenáristy Ingmara Bergmana (1918–2007), ale i k nejproslulejším dílům světové kinematografie; záběr na šachovou hru mezi rytířem a Smrtí nebo scénu tance smrti zná skoro každý filmový fanoušek. Já Bergmana miluji a Sedmá pečeť patří k mým oblíbeným filmům (vedle třeba jeho dalších, jako jsou Pramen panny, Mlčení, Persona, Šepoty a výkřiky, Podzimní sonáta a Fanny a Alexander), viděl jsem ji mnohokrát. Teď jsem si konečně s radostí přečetl útlou knížku, kterou Sedmé pečeti věnoval známý britský spisovatel, scenárista a televizní dramaturg a producent Melvyn Bragg (*1939).
Bragg v knize popisuje svá první setkání s Bergmanovou tvorbou a se Sedmou pečetí a nelehký vznik filmu; Bergman ho mohl natočit až po úspěchu filmu Úsměvy letní noci. Měl však velmi omezený rozpočet a jen 35 natáčecích dní. Musel se proto omezit na jednoduchou výpravu a kostýmy a scény z lesa natáčet nedaleko panelákového sídliště. Filmu to ale vlastně prospělo, v jednoduchosti je síla...
Dále autor popisuje klíčové scény filmu, zabývá se nádhernou černobílou kamerou Gunnara Fischera i hereckými výkony Maxe von Sydowa (rytíř), Gunnara Björnstranda (zbrojnoš), Bengta Ekerota (Smrt), Bibi Anderssonové (Mia) a dalších. Děj filmu je prostý a odehrává se v polovině 14. století: rytíř se vrací z křižáckých válek do rodného Švédska a začne hrát šachy se Smrtí s tím, že dokud hra neskončí, Smrt si ho nevezme. Putuje krajinou sužovanou morem a setká se se skupinou potulného kejklíře. Je jasné, že Smrt prohrát nemůže... Není to však v prvém plánu film historický, ale působivá filozofická meditace o víře a smyslu života.

08.02.2023

Nejspíš to taky znáte: nikdy by vás nenapadlo číst o nějakém pro vás vzdáleném či neznámém tématu, kdyby o něm nenapsal spisovatel, kterého máte rádi a jehož knihy čtete všechny, ať už jsou o čemkoli. A to je přesně případ knihy Oči moře slavného italského spisovatele, esejisty, literárního historika a germanisty Claudia Magrise (*1939), autora Dunaje či Mikrokosmů, jehož mám moc rád (více tedy jako esejistu než jako romanopisce). To je na čtení úžasné, že vám pořád rozšiřuje obzory...
Magrisova knížka z roku 2019 má podtitul Sochy z lodních přídí a zabývá se tedy něčím, o co bych se asi jinak nikdy nezajímal. Jistě, člověk ty sochy zná z filmů, z obrazů či z fotek nebo modelů historických lodí, ale blíž se o ně nestará. A přitom, jak jinak, je to téma zajímavé a Magris v něm našel spoustu příběhů a podnětů k zamyšlení. Píše o těch sochách poetickým jazykem, nijak systematicky, nepíše monografii, ale esej.
Ty sochy byly převážně ženské, byly to sochy bohyň, múz nebo sirén, ale i královen nebo manželek, milenek či dcer kapitánů apod. Byly to však i sochy bohů, draků, mytologických zvířat, příšer či mužských osobností. "Socha na přídi je něco jako štít mezi mořeplavcem a vznešeností, která ho obklopuje ze všech stran." – "Pro námořníky a jejich nostalgii je socha na přídi duší lodě, její podobou, její tváří, z níž lze vyčíst niternou povahu lodě samotné, její nadutou odvahu, její bachratou nenasytnost, její nemotornost či eleganci."
Magris popisuje řadu soch z námořních muzeí, soch zachráněných a nalezených a dnes vystavených očím veřejnosti; jejich tvůrce či předlohy; i úpadek a zánik tohoto umění. Zmiňuje i pár literárních děl inspirovaných galionovými figurami. To vše dokumentuje bohatým ilustračním doprovodem. A číst Magrise je potěšení!

1 08.02.2023

Americko-britský spisovatel Henry James (1843–1916) se u nás nikdy netěšil příliš velké přízni čtenářů ani vydavatelů; má pověst obtížného klasika jak pro čtenáře, tak pro překladatele, zvláště jeho velké romány. Ostatně z nich byl do češtiny přeložen zatím pouze Portrét dámy, jedno z Jamesových vrcholných a nejznámějších děl (před lety ho poněkud melodramaticky a příliš plačtivě zfilmovala Jane Campionová s Nicole Kidmanovou v hlavní roli). Marně čekáme na překlady Křídel holubice, Vyslanců či Zlaté číše, velkých vrcholných psychologických románů. Naopak tu vyšla řada kratších románů či novel, jako Daisy Millerová, Washingtonovo náměstí, Utažení šroubu či Listiny Aspernovy, výbor z duchařských povídek a tři knihy cestopisné. A teď k nim přibyl kratší román Evropané (The Europeans, 1878), vydaný jako e-kniha.
Jako Američan usazený v Anglii se James zabýval rozdíly mezi Američany a Evropany, což nechybí ani v tomto díle. Sourozenci Eugenie Münsterová, provdaná za německého knížete, a bohémský malíř Felix Young na tom nejsou dobře, a proto odjedou z Evropy do Bostonu za příbuznými, za bohatým strýcem Wentworthem. Ten má dcery Gertrudu a Charlottu a syna Clifforda. Clifford je okouzlen Eugenií, Felixe zase zaujme Gertruda. Jenže na ni si myslí pan Brand, do něhož je pro změnu zakoukaná Charlotta. A do Eugenie se zamiluje Robert Acton, jehož krásná sestra Lizzie miluje Clifforda... Typický Jamesův vztahový propletenec je rozehraný...
Překlad není žádný zázrak, redakce i zlom (PDF) jsou taky odbyté, ale v angličtině bych si na četbu netroufl, tak jsem rád aspoň za toto, je to pěkný román...

08.02.2023

Tahle malá novelka Jaroslava Rudiše, Trieste Centrale, potěší všechny, komu se líbil jeho nedávný velký román Winterbergova poslední cesta (obě díla napsal Rudiš původně v němčině a do češtiny je přeložila Michaela Škultéty). Opět se tu setkáme se skoro stoletým Winterbergem a jeho "záchvaty historie" a s jeho monology, kterým trpělivě naslouchá ošetřovatel Kraus. Pan Winterberg vzpomíná na svou cestu vlakem, jak jinak, do italského přístavního města Terst, kam se vypravil se svou nemocnou manželkou, aby zde na jihu pookřála. Nevím, jak dalece novela obstojí samostatně, bez znalosti Winterberga (i když nutně ho znát nepotřebujeme, ale čtenářský zážitek se tím násobí), ale mně se ten návrat k postavě, která čtenáře těší, provokuje i rozčiluje, líbil a potěšil mě, navíc je umocněný ilustracemi Haliny Kirschner, které z malé knížky dělají opravdu pěknou publikaci...

1 08.02.2023

Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny.
Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho.
V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií.
"Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."

08.02.2023

Román Lexikon světla a tmy norského spisovatele Simona Strangera (*1976) získal Cenu norských knihkupců za rok 2018. Autor v něm líčí temnou kapitolu norských dějin, a sice pronásledování Židů a kolaboraci některých Norů s nacisty za druhé světové války, kdy Norsko okupovali Němci. Všechno začalo tím, když se autor dozvěděl, že předkové jeho manželky jeden čas po válce bydleli ve vile v Trondheimu (Barák hrůzy), v němž měl za války základnu Henry Oliver Rinnan, norský mladík, který jako dvojitý agent pracoval pro nacisty a podílel se udáváním, mučením a vraždami na nacistické okupaci...
Román není vyprávěn přísně chronologicky, ale spíše mozaikovitě. Postupně vysledujeme několik základních dějových linií: osud Henryho Rinnana od dětství přes jeho spolupráci s nacisty až po jeho zatčení na konci války a proces s ním a jeho bandou; osudy židovské rodiny Komissarových; osud Hirsche Komissara vězněného za války v koncentračním táboře a popraveného nacisty v roce 1942; autorovo odkrývání rodinné minulosti a studium pramenů a Rinnanova života, když se připravoval na psaní svého románu.
Vyprávění je ozvláštněno tím, že v souladu s názvem knihy tu máme svého druhu "lexikon": místo kapitol jsou tu písmena abecedy od A do Z; jednotlivá písmena autorovi evokují různé pojmy, slova a události a on pak rozvíjí své úvahy a příběh (překladatelka musela vynaložit značnou vynalézavost). Román je to velmi působivý a čtivý a tahle forma "lexikonu" docela zajímavá... A v Norsku se za války tedy děly hrůzné věci...

08.02.2023

Knihy o knihách, o čtení a o literatuře mám rád, a tak mě zlákal Nekonečný zázrak španělské autorky Irene Vallejo (*1979). Podtitul Jak člověk stvořil knihy a jak knihy utvářejí člověka je výstižný. Kniha je dokonalý vynález a předmět, bez něhož si dnes neumíme představit naši kulturu, náš život, naše volné chvíle, naše vzdělávání a zvídavost, ale taky třeba spoustu filmů natočených podle knih apod. Irene Vallejo se vydává k samým počátkům knih, do starověku, a svoji rozsáhlou publikaci (566 stran, z toho téměř 60 stran poznámek a rejstřík) dělí na dvě části: první, delší má název Řecko si domýšlí budoucnost a druhá, kratší, má název Po cestách Říma. Líčení dějin knižní kultury začíná v egyptské Alexandrii, kde stávala legendární velká knihovna, a obrací se k celé řecké společnosti, ale i do Egypta či jiných starověkých světů. Ovšem autorka současně překračuje věky a příběhy a příklady si bere i z pozdějších období i ze současnosti. V druhé části, kterou mám teprve před sebou, bude centrem pozornosti antický Řím, opět s mnoha "výlety" jinam.
Témata jsou tu nejrůznější a velice čtivá kniha je plná zajímavostí a příběhů a úvah o tom, co znamenají pro člověka knihy a co dal člověk knihám, a to včetně autorčina vlastního vášnivého vyznání lásky ke knihám a četbě, tak trochu jako nádherné Dějiny čtení Alberta Manguela, ale zase trochu jinak. Alexandr Veliký, Kleopatra, Homér, Aristotelés, Platón, Hérodotos, Sapfó, řečtí dramatici, filozofové a řečníci, vládci a aristokracie, knihovny, svitky, papyrus, rukopisy, ztracené knihy, obchod s knihami, uspořádání knihovny, písmo, ženy-spisovatelky, studium, přednášky, ničení knih, nebezpečné knihy a zakazované čtení, gramotnost, smích a satira, tragédie a komedie, Ovidius, Julius Caesar, literární kánon, iluminace, knihtisk atd. atd.

08.02.2023

V létě roku 2020 způsobila veliký poprask devítisetstránková biografie Milana Kundery z pera spisovatele Jana Nováka (Kundera. Český život a doba; Argo/Paseka); poprask, jaký jsme v našich literárních vodách dlouho nezažili. O Novákově kontroverzně pojaté knize se v médiích a tisku vyjadřoval kdekdo, ať už Novákův přístup hájil nebo kritizoval. Polemiky kolem této knihy a také kolem obvinění vznesenému proti Milanu Kunderovi v týdeníku Respekt roku 2008 (údajné udání agenta-chodce Miroslava Dvořáčka v roce 1950) shrnuje publikace editora Jiřího P. Kříže Český spor o Milana Kunderu (vydal Galén, 2021).
Na jednom místě tu máme téměř padesát článků, recenzí, kritik či rozhovorů vztahujících se především k Novákově knize, jak se objevovaly v tisku a médiích kolem vydání Novákovy biografie. Takto shrnuty v jedné publikaci nabízejí čtenáři možnost připomenout si onen poprask a seznámit se s pohledem zajímavých osobností na Nováka, ale i na Kunderu. Některé studie byly napsány přímo pro Křížův sborník.
Jména autorů zastoupených ve sborníku: Jiří Přibáň, Karel Steigerwald, Karel Hvížďala, Kateřina Tučková, Jan Novák, Petr Onufer, Vladimír Just, Jan Lukeš, Pavel Janoušek, Pavel Kosatík, Milan Uhde, Jan H. Vitvar, Petr Fischer, Martin Reiner, Radim Kopáč, Petr A. Bílek, Ondřej Slačálek, Sylvie Richterová, Václav Bělohradský, Pavel Kohout a další.
Milana Kunderu čtu rád a stejně tak rád čtu knihy a studie o něm, čili jsem si nemohl nechat ujít jak Novákovu knihu, tak tento sborník.

1 08.02.2023

Na novou knihu slavného britského spisovatele Juliana Barnese (*1946), od něhož mám rád romány Flaubertův papoušek, Arthur & George, Vědomí konce či Hukot času, jsem se velmi těšil a hned se do ní pustil. Muž v červeném kabátě (The Man in the Red Coat, 2019) není román, ale něco mezi literaturou faktu, životopisnou knihou, esejem a románem – a takové knihy "na pomezí" mám rád (jako jsou třeba Magrisův Dunaj, Illiesovo 1913, Památce paměti Mariji Stěpanovové, Běguni Olgy Tokarzcukové nebo V existencialistické kavárně Sarah Bakewellové, která mě teprve čeká).
Ale nejde jen o oblíbeného a výborného spisovatele, jenž je známým frankofilem, nýbrž i o témata, která v knize pojednává, a ta mě přitahovala neméně: doba přelomu 19. a 20. století, Fin de siècle, Belle Époque (zhruba 1871–1914), Paříž a Londýn té doby, symbolismus, dekadence, dandysmus, impresionismus, svět aristokracie, buržoazie, umělců, umění, literatury, divadla, hudby, ale díky titulní postavě též medicíny...
Kolem tří hlavních protagonistů, jimiž jsou skladatel kníže Edmond de Polignac (1834–1901), dandy, básník, sběratel a estét hrabě Robert de Montesquiou (1855–1921), předobraz Jeana des Esseintese z Huysmansova románu Naruby a barona de Charluse z Proustova Hledání ztraceného času, a především Samuel Pozzi (1846–1918), chirurg a gynekolog, jenž je na Sargentově obraze na obálce v červeném plášti, rozvíjí Barnes bohatou síť slavných i méně známých osobností té doby a jejich vztahů a spoustu faktů, zajímavostí, příběhů a úvah, o nichž píše nejen s obrovským rozhledem a sečtělostí, ale také s neodolatelnou lehkostí, čtivostí, ironií, vtipem a smyslem pro detail a paradoxní situace. V knize se setkáme se jmény jako Proust, Whistler, Sarah Bernhardtová, Henry James, Oscar Wilde, Joris Karl Huysmans, Maupassant, Flaubert, Daudet, Degas, Sargent, bratři Goncourtové a s mnoha dalšími (až musím litovat, že tu není jmenný rejstřík). Dojem z četby umocňuje bohatý ilustrační doprovod. Zkrátka, to je zase parádní počteníčko!

3 08.02.2023

Dmitrij Šostakovič (1906–1975) patří spolu se Sergejem Prokofjevem a Igorem Stravinským k trojici největších ruských skladatelů 20. století. Autor zhruba 150 děl symfonických, komorních, vokálních i operních, ale také filmové hudby, byl postavou kontroverzní: geniální skladatel, který se proslavil již v útlém mládí, trpěl strachem v područí totalitního systému a nevyhnul se nejrůznějším úlitbám stalinskému režimu, aby měl klid (který stejně nikdy neměl) a mohl tvořit co nejsvobodněji, protože nechtěl Rusko opustit (na rozdíl od Stravinského, který po bolševické revoluci z Ruska navždy odešel; Prokofjev sice také, ale pak se zase do vlasti vrátil a byl na tom podobně jako Šostakovič). Téma střetu tvůrčí umělecké osobnosti s totalitní mocí zaujalo známého britského spisovatele Juliana Barnese (1946), autora románů Flaubertův papoušek, Arthur & George, Vědomí konce či Roviny života. Šostakovič je hlavní postavou jeho nového románu Hukot času (přeložil Petr Fantys, vydal Odeon). Barnes v knize zachycuje klíčové okamžiky skladatelova života i ohlas některých jeho děl, především však ony „dialogy s mocí“ a Šostakovičův strach a morální dilemata. Působivá kniha, psaná úsporným, místy až esejistickým a aforistickým stylem, jenž může připomenout Milana Kunderu, přitom není beletrizovaným životopisem ani dějově bohatým románem, ale spíše čtivou meditací nad osudem nadaného člověka, který chtěl jen skládat co nejlepší hudbu, ale jehož ohrožovala nevyzpytatelná moc; člověka, který nebyl hrdinou a v podřízení se mocným zašel možná dál než mnozí jiní; člověka, který byl svobodný pouze ve své tvorbě, v níž mohl vyjádřit své skutečné cítění, své strachy, bolesti i naděje a odpoutat se také od znechucení nad sebou samým. Byly to jakési vlny, které Šostakoviče provázely po celý život: jednou oslavován, pak zatracován; jednou vynášen, pak zakazován; jednou označován za autora správné „sovětské“ hudby, podruhé za autora buržoazního a formalistického. První útok byl na jeho slavnou a úspěšnou operu Lady Macbeth Mcenského újezdu – když ji v roce 1936 shlédl Stalin, vyšel pak v Pravdě nechvalně známý kritický článek „Mišmaš místo hudby“. A od té doby se útoky opakovaly. Šostakovičův úděl nebyl jednoduchý, jako člověk sice jisté meze nepřekročil, ale čistý štít také nemá, morální korupci se nevyhnul. Naštěstí jeho nejlepší díla k nám promlouvají hluboce a stále.

3 08.02.2023

Z pokračování úspěšného a výborného románu Olive Kitteridgeová (2008, č. 2010 a 2021), za který americká spisovatelka Elizabeth Stroutová (*1956) získala Pulitzerovu cenu a který se stal námětem povedené minisérie (2014) s Frances McDormandovou v titulní roli, jsem měl trochu obavy, přece jen "nevstoupíš dvakrát do téže řeky". Ale ty se při čtení románu Olive Kitteridgeová je zpět (Olive, Again; 2019) brzy rozplynuly. Olive, bývalá učitelka matematiky, je svérázná stará žena, ne zrovna sympatická a oblíbená, která čtenáře trochu rozčiluje, což mám rád, ale zároveň vzbuzuje i neodolatelné sympatie. Její příběh se prolíná s osudy dalších postav, obyvatel městečka Crosby ve státě Maine, a to ve formě třinácti propojených povídek, stejně jako v románu prvním. V některých je Olive jen okrajovou postavou, v jiných je tou hlavní.
Olive se musí vyrovnat se ztrátou manžela, s novým vztahem a se stářím a osamělostí; má složitý vztah se synem, který má na její vkus až moc dětí (dvě vlastní a dvě nevlastní), i s jeho ženou. Olive neodolatelně upřímně glosuje události či sousedy a přátele, za její tvrdou maskou se ale skrývá citlivá žena plná životní moudrosti, která mimochodem pomůže porodit i dítě nebo navštěvuje bývalou žákyni procházející chemoterapií, od níž se jinak skoro všichni odvrátili, protože mají strach z nemoci a smrti. Což má i Olive, ale nebojí se o tom mluvit.
Některé povídky, jako třeba úchvatná Pomoc, by vydaly na samostatný působivý román. Kniha se čte doslova jedním dechem a je plná humoru, tragiky i tragikomiky a především (ne)obyčejných lidských příběhů se vším, co k životu patří (láska, smrt, nemoc, stáří, osamělost, nevěra, rozchody, vztahy ve všech formách, rodiče vs. děti, zločin, drogy, kariéra...). Oba romány mohu vřele doporučit! (Škoda, že nebyl čas přečíst si ten první znovu, ale někdy se k němu snad vrátím, stejně jako k minisérii.)

5 08.02.2023

Za víkend jsem doslova zhltal román Holandská vila (The Dutch House, 2019) americké spisovatelky Ann Patchettové (*1963), od níž už jsem četl romány Bel canto a Společenství. Po náročném a dlouhém, ale pěkném Zrcadle a světle Hilary Mantelové jsem potřeboval přesně něco takto čtivého a normálního rozsahu a ještě s tématy, které mám rád. Holandská vila byla ve finále Pulitzerovy ceny (porazil ji Colson Whitehead s románem The Nickel Boys).
Příběh, odehrávající se od konce druhé světové války během následujících pěti dekád, se točí kolem titulní krásné přepychové a velké vily ve Filadelfii, která rozvrátí celou jednu rodinu. Sourozenci Maeve a Danny Conroyovi ztratí v dětství matku a zůstanou s chladným, nepřístupným otcem, který zbohatnul na realitách. Ten se pak podruhé ožení a spolu s manželkou Andreou do vily přivede i její dvě malé dcery. Jenže po pár letech pan Conroy zemře a Andrea své nevlastní děti vypudí z domu. Již dospělá Maeve a ještě studující Danny tak zůstanou sami a musí se vypořádat nejen s radikální změnou života, ale postupně i se svou minulostí...
Čtivý román o dědictví, lásce, odpuštění a stínech minulosti má překvapivý vývoj a ještě překvapivější konec a obě ústřední postavy (přičemž Danny je vypravěčem románu) prožijí zajímavý život a jejich vzájemný sourozenecký vztah je po celé roky drží nad vodou. Kdo má rád příběhy o rodiných vztazích, bude spokojen. Román má i svá slabší místa a chvílemi ztrácí tempo a rozkročen je snad až do příliš dlouhého časového rozpětí, ale i tak se mi dost líbil.

1 08.02.2023

Prozaik, publicista a esejista Josef Jedlička (1927–1990) je autorem pouhých dvou beletristických děl – novely Kde život náš je v půli se svou poutí (1966) a rozsáhlé románové kroniky Krev není voda (1991), v níž zachytil historii vlastního rodu od poloviny 19. století do druhé světové války i smysl své životní cesty –, přesto patří k nejvýznamnějším českým poválečným spisovatelům.
Z české literatury byl dvakrát vyhoštěn, nejprve po únoru 1948, kdy vystoupil z komunistické strany a byl vyloučen ze studií estetiky a etnografie na Univerzitě Karlově (pracoval pak jako dělník, učitel, vychovatel a etnograf a od roku 1953 žil v Litvínově); podruhé po roce 1968, kdy odešel do exilu (žil v Německu a pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa a oženil se tam s básnířkou Violou Fischerovou).
Je autorem literárněvědných studií (např. o Kafkovi) a řady esejů, z nichž nejznámější je soubor České typy (1992), v němž s fejetonovou lehkostí ironicky analyzoval typické české vlastnosti demonstrované na známých literárních postavách (Babička, otec Kondelík, Jan Cimbura, Jan Ratkin, Švejk aj.).
Jedličkova prvotina s dantovským názvem (jedná se o první verš Dantova Pekla) vznikla v Litvínově v letech 1954–57, vyjít však mohla až o desetiletí později. Miroslav Zelinský ji pokládá za „jedno z nejpronikavějších a zároveň nejnemilosrdnějších svědectví o prvních letech budování socialismu v naší zemi“ (Slovník české prózy). Podle Jiřího Zizlera zde Jedlička „poúnorovou realitu spodobnil s nesmírnou kondenzovaností, syrovostí i výsostnou lyrikou“ (V souřadnicích volnosti).
Když próza v roce 1966 vyšla, ptalo se Rudé právo, jak je možné toto psát a toto vydat? Esejista Peter Urban o německém vydání (1969) uvedl, že nezná v české literatuře po roce 1948 knihu, „která by s takovou koncentrací, s takovou intenzitou a agresivní melancholií a přitom tak věrohodně zobrazila ono tristní bezčasí těch, kteří – bez budoucnosti – měli být integrováni do nejistého světa její vize a kteří se tomu vzpírají, vědomě – a z dobrých důvodů.“
Reflexivní novela nemá celistvý příběh, vypravěč se zamýšlí nad svým životem od války do 50. let a zaznamenává tragické či tragikomické příběhy většinou litvínovských občanů (třeba osamělé stařeny rozprodávající knihovnu se zastaralými lékařskými knihami po manželovi a čekající na jakýkoli telefonát; nebo hádku, jíž vrcholí jedna manželská krize: po večerech studující manžel zanedbává manželku a když ta mu vytrhne knihu o Máchovi, on ji bije v rytmu pětistopého rozměru verše).
Beznadějná krajina města s chemickými závody a ubikacemi přestavěnými z bývalého německého koncentráku je pozadím filozofických i zvláštně lyrických pasáží: „Ano, moje poetika je poetikou policajta; shromažďuji fakta: nepíšu příběh, ale vydávám svědectví. A říkám, že je to pravda, že tomu tak bylo, říkám to teď, zde, kde život náš je v půli se svou poutí (…)“
"Hledám motivaci svého osudu."

1 08.02.2023

Raný román Marcela Prousta – nedokončený Jean Santeuil vyšel až třicet let po jeho smrti, v roce 1952 (přeložil Michal Novotný, vydala Academia 2009). Nebyla to četba jednoduchá, navíc rozsáhlá (728 stran), a musel jsem ji prokládat něčím jiným (Brendelovy básně, Lichtenbergovy aforismy). Kniha, s níž jsem měl občas chuť praštit nebo to vzdát, která mě místy strašlivě nudila a rozčilovala, kniha zdlouhavá a chvílemi velice nudná a nestravitelná nekonečnými popisy. Ale také kniha, která tyto pasáže naštěstí pravidelně vyvažuje stránkami, kvůli nimž stojí za to se s tím poprat a vytrvat: úžasné myšlenky a úvahy (v málokteré knize jsem si zaškrtnul tolik míst jako v této), ironické popisy vysoké pařížské společnosti, líčení milostných vztahů a žárlivosti, úvahy o lásce...
Příprava na četbu Hledání ztraceného času je dokončena, do sedmidílného Hledání o třech tisících stran se pustím od června a už vím, co mě čeká, tedy že jednoduché to nebude, ale těším se...
"Blahobyt, koketerie, mlsnost a přepych jsou příjemní vládci, jejichž nesčetné zločiny, páchané denně a beztrestně už dlouhá staletí, udržují blaženost a zajišťují moc." (s. 111)
"Politika hodně ubližuje. I když máte nejlepší úmysly." (s. 431)
"Velké změny v našem životě se odehrávají bez varování, sami se na nich podílíme jen bezděčně..." (s. 622)
"Láska nás velmi sbližuje a také nás velmi korumpuje. Přizpůsobuje si nás, odcizuje nás." (s. 693)

08.02.2023

Mladá fronta vydala už jedenadvacátý svazek z díla amerického spisovatele Philipa Rotha (1933) – novelu Ňadro z roku 1972 (přeložil Jiří Hanuš). Hlavní postavu, profesora literatury Davida Kepeshe, známe z pozdějších románů Profesor touhy a Umírající zvíře, poprvé se ale Kepesh objevil právě v Ňadru. Roth se inspiroval Kafkovou Proměnou či Gogolovým Nosem (obě díla si v novele, jejímž je vypravěčem, Kepesh také připomíná) a nechal svého hrdinu proměnit se nikoli v brouka jako u Kafky, nebo mu nechat utéct vlastní nos jako u Gogola; ne, Kepesh se jedné noci promění v obří ženské ňadro s velkou a velice citlivou bradavkou. Proměněný Kepesh, následně hospitalizovaný v nemocnici pod dohledem udivených lékařů, slyší, cítí, mluví, ale nevidí. Pak se roztočí vtipný kolotoč Davidových úvah o tom, proč se mu to stalo a zda je to pravda, jestli není šílený a zda je opravdu v nemocnici; má také obavy, jestli jeho proměna není vysílána v přímém přenosu do televize a neinformují o ní zvědavá média. Komu má věřit, když nevidí a všichni mu mohou leccos namluvit a lhát mu? Má věřit lékařům? Svému otci, který ho navštěvuje, nebo své milence Claire, jejímiž dokonalými a krásnými ňadry byl tak trochu posedlý? Stalo se mu to kvůli této jeho posedlosti a jednou vyřčenému skoro přání, protože ta ňadra své milence záviděl? Nebo se mu to stalo posedlostí literaturou? Kolikrát svým studentům přednášel právě o Kafkovi a Gogolovi? David Kepesh si stále dokola klade otázky a hledá vysvětlení své proměny, jakou lékařská věda nedovede vysvětlit. A čtenář se baví, protože Roth píše ironicky a celkem vtipně. Smích vyvolává hlavně Kepeshova posedlost sexem i poté, co se promění v ňadro, nebo jeho představy, jak mu nejlépe porozumí mladý kolega z fakulty, pověstný svým bohatým sexuálním životem… Ňadro nepatří k Rothovým nejlepším dílům, ale pobaví a dobře se čte. Bohužel končí jaksi do prázdna, tedy na rozdíl od tragického konce Kafkova Gregora Samsy nebo od Gogolova Nosu, v němž se nos ke svému majiteli nakonec vrátí. Roth končí citátem jedné Rilkovy básně, jež se uzavírá slovy: „Svůj život musíš změnit.“ Roth tak nechává nezodpovězené otázky nejen svému hrdinovi, ale i čtenáři.

2 08.02.2023

Čtenář nemusí nutně vědět, že román ŽÍT JAKO MUŽ amerického spisovatele PHILIPA ROTHA (1933) je silně autobiografický, ale pokud to ví, dodává to četbě přece jen další rozměr: neuvěřitelná postava hrdinovy manželky tím možná získá na větší uvěřitelnosti, i když nemůžeme přesně vědět, co si Roth v románu přidal a co vychází z jeho vlastního příběhu. Románem z roku 1974, nyní poprvé vydaným česky v Mladé frontě v překladu Jiřího Hanuše, se Roth pokusil vyrovnat s traumatem nepovedeného manželství s notorickou lhářkou, žárlivou hysterkou a manipulativní psychopatkou, která není schopná pracovat, ale myslí si o sobě, že je umělkyní (herečkou, malířkou, řezbářkou, flétnistkou, spisovatelkou, abychom jmenovali pár oblastí, ve kterých zkouší vyniknout) a že ze svého třetího, o čtyři roky mladšího manžela, začínajícího spisovatele a vysokoškolského učitele, udělá zodpovědného a dospělého muže a bude jeho múzou. Hrdina románu, Peter Tarnopol, se i vlastní vinou ocitne v několikaleté pasti, z níž ho vysvobodí až manželčina smrt, jak se dozvíme na začátku knihy. Než začne Tarnopolovo vlastní vyprávění, předešle nám Roth na začátek knihy dvě Tarnopolovy „užitečné fikce“, autobiografické povídky „Rozverné mládí“ a „Flirt s katastrofou“, v nichž svého hrdinu pojmenoval Nathan Zuckerman – tedy jménem pozdějšího Rothova alter ego v románu Elév a dalších osmi. V těchto povídkách, napsaných již po smrti manželky Maureen, se Tarnopol vyrovnává se svým mládím a právě s nepovedeným manželstvím (v druhé povídce navíc včetně volné variace na Nabokovovu Lolitu). Teprve pak začíná „Můj skutečný příběh“, jak se nazývá druhá, delší část románu Žít jako muž. K Maureen se Tarnopol dostává zprvu oklikou, nejdřív vypráví o milence Susan, kterou poznal po odluce s Maureen a s níž udržoval několikaletý vztah, přesto se nakonec rozhodl, že si ji nevezme. Má z dalšího manželství hrůzu a nechce mít děti. Pak vypráví o Maureen, která mu po třech letech manželství, naplněného hádkami a nekonečným bojem, prozradí, jakým podvodem ho do manželství vlákala, což Petera konečně donutí manželku opustit. V New Yorku začne chodit k psychoterapeutovi doktoru Spielvogelovi, takže jednu část vyprávění sledujeme z psychoterapeutovy pohovky. Maureen manžela následuje také do New Yorku, jsou soudem odloučeni, ale protože Maureen odmítá rozvod, nemůže Peter nic dělat, naopak musí manželce platit výživné. Útěchou mu může být Susan, mladičká, bohatá, krásná vdova, jež je ovšem také psychicky nepříliš vyrovnaná, byť naštěstí ani zdaleka takovým šíleným způsobem jako Maureen. Peter, který se proslavil románem „Židovský otec“, je následně ochromený i ve své tvorbě, na pokraji sil, zoufalý, přesvědčený, že snad jedině zavraždění Maureen by mu pomohlo. A čtenář s napětím sleduje, jak jejich zápas probíhá, co dalšího si Maureen na tápajícího Petera vymyslí a jak tento nezralý spisovatel, který chce žít jako zásadový muž, jenž drží slovo, ale je trochu mimo realitu a snad až příliš žije „v literatuře“, již miluje, najde východisko z pasti hororového manželství a stane se znovu svobodným mužem. Vyprávění nechybí ani ironie a humor, jak jsme u Rotha zvyklí, byť je ho tu méně než v jiných dílech. Je zkrátka znát, že tento román o manželství je především Rothovou terapií. Snad mu pomohla.

08.02.2023