Stepní vlk

Tato kniha nebyla mým šálkem čaje, ale zapřela jsem se a dočetla ji až do konce. Alegorie o padesátiletém spisovateli jménem Harry Haller, který v emigraci řeší svůj rozpor mezi životem měšťáka a vlka samotáře, který je vyděděncem společnosti, popisuje jeho každodenní život, úvahy o sebevraždě a filozofická rozjímání, včetně rozhovorů s Goethem a Mozartem. Určitý zlom nastává po seznámení s mladinkou kurtizánou Hermínou, která ho učí, jak si užívat života. Vše vrcholí na maškarním plese, kde po požití drog navštíví panoptikum, za jehož stovkami dveří může vyzkoušet stovky dobrodružství a životů. Zaujala mě dystopická vize lovu na automobily.
"Byl jednou jeden člověk jménem Harry, zvaný Stepní Vlk. Chodil po dvou nohou, nosil šaty a byl to člověk, ale byl přece jen Stepním Vlkem. Naučil se mnoho z toho, čemu se mohou naučit lidé s dobrým rozumem a byl poměrně chytrý muž. Čemu se však nenaučil, to bylo: být spokojen se sebou a se svým životem. Toho nedokázal, by byl spokojeným člověkem."

Je to tak trochu nepřehledný tok myšlenek, občas jsem nevěděl, jestli se jedná o popis reality, nebo naopak autorova fantazie.
Rozhodně ale obsahuje zajímavé postřehy z života padesátníkova.

Sice o něčem, ale zaobalené do spousty tlachání o ničem, které propírané myšlenky nerozvádí, ale spíše je prázdně mlátí dokola na mnoho a mnoho stran, než se autor uráčí přesunout k další.

Nevím, jak lépe popsat Stepního vlka, než jako neskutečně hustou hmotu, kterou se brodí Harry i čtenáři. Celá kniha je tak hutná a obsahuje v sobě tolik témat, že je velmi těžké je pochytit a porozumět jim při prvním přečtení. Vím, že mi toho mnoho uteklo, ale myslím, že dojem z díla se nezmění, ať už příště objevím cokoliv.

Nutno podotknout, že zhruba první třetina, kdy se Haller utápí ve své mizérii, je poněkud dlouhá, chvílemi až nezáživná. Jakmile však Harry potká Hermínu, děj se stává dynamickým, zrychluje, a řítí se až k velkolepému vyvrcholení.

Jedná se o pozoruhodný vhled do lidského bytí, do "human condition" (v češtině takto trefný výraz bohužel nemáme), které je stejně hutné, neurčité a plastické, jako zmíněná hmota, k níž knihu připodobňuji. Hesseho pokus o zorientování se v této mnohosti je, vzhledem k výsledku, obdivuhodný a každý, komu není bytí lhostejné, by mu měl dát šanci.

Ty nesnesitelná lehkosti bytí, noční můro inteligence, díky :-)

To není knížka jako každá jiná. Tohle jsem si prožíval dost dlouho. Často jsem se vracel a některé pasáže četl i vícekrát. Ze začátku mě rozčiloval ten existencionalismus. Jak hlavní hrdina neví, jak naložit se životem. Jak pořád fňuká, běduje a zaobírá se tím, jak by se odpravil… Ale chápu, že tomu tak mohlo v té době být. Lidstvo se pomalu vyrovnávalo s následky První světové války, což nebylo snadné. Harry (Stepní vlk) je zjevně finančně zajištěn, nemusí se obtěžovat tím, že si na živobytí musí vydělávat prací. Takže jen čte, převážně filosofická díla, a mudruje. A mudruje…
V té době zjevně byly jen minimální možnosti jak aktivně naložit s volným časem. Takže se propadá do beznaděje… Tohle je to, co mi připadlo nepochopitelné.
Pak se příběh láme a tam už je to stravitelnější. Závěr je trochu surrealistický, v drogovém rauši. Je tam spousta podobenství, stačí si vybrat. Nakonec zbydou otázky: Jak to vlastně Hermann Hesse myslel. Ale to on pak napíše v závěru.

Připojuji se k "rozpačitým ohlasům". Nelze se vyhnout porovnání se Siddhárthou, kde Hesse do formátu knihy na jedno odpoledne vměstnal životní návod, nejnovější poznatky z psychoanalýzy, východní filozofii v kostce pro začátečníky a vše ozdobil magickými obrazy – a vše propojil fenomenálním způsobem.

Ve Stepním vlkovi se pokusil o komplikovanějši formu, nejednoznačnější poselství a zdobil tentokrát spíše drogami a provokativní erotikou (možná je toto spojení blbost, ale "sex" napsat nelze, o ten tu v explicitním slova smyslu nejde). Forma zůstává jaksi nedotvořena, jiné roviny vyprávění vyšumějí nenávratně do ztracena (ale moc to nevadí, protože jste v závěru jako čtenář zcela vtaženi Magickým divadlem - i když i v něm mi některé "sny" přišly prostě jenom divné).

„V důsledku svých názorů stál stepní vlk zcela mimo měšťácký svět, neboť neznal ani rodinný život, ani společenskou ctižádost. Brzy se cítil jako naprosto zvláštní jedinec, jako podivín a chorobný samotář, brzy zase jako mimořádné individuum, nadané geniálními vlastnostmi a povznesené nad nízké normy životního průměru.“

Zase jeden klasický literární dluh, můj první Hesse. Tentokrát mě to úplně odzbrojilo. Je to neskutečně silné, a ano, tak jako mnozí zde, i já jsem se v tom naneštěstí poznal. Děj Stepního vlka nemá cenu příliš komentovat, je zástupný, individuální životní cesta je pokaždé jiná. Románový příběh je podobenstvím, cestou k nalezení a uzdravení sebe sama. Text je krásný, poetický, téměř romantický, silně melancholický a metaforický, slova a věty plynou, hladí na duši, vyvolávají introspektivní otázky, nutí k zamyšlení nad sebou samotným. Mnohé věty a odstavce člověku doslova vystřelí mozek z hlavy. Je to strhující charakteristika osamělosti, touhy, úzkosti, deprese, dobrovolné a zvolené absolutní uzavřenosti před světem, zbloudilá, ztracená a vystrašená duše v neznámém světě. Magický závěr je mimořádně intenzivní, čtenář přestává rozlišovat realitu a sen, snový svět je však klíčem k uzdravení, klíčem, kterým stepní vlk odemkne vlastní mysl a překročí vlastní nepřátelské ego, kladivem, kterým zboří ochranné zdi duše, kompasem, který ukáže nový směr. Jsou závěrečné scény metaforou uzamčené mysli osvobozující se skrze rozpuštění ega, skrze mystický a transcendentní psychedelický zážitek? Čarovné divadlo na mě rozhodně tak působilo, musím si o tom ještě něco přečíst. Je to terapeutická kniha. Časem se k ní vrátím. Doporučuji.

Velmi dobré dílo. Našel jsem v něm spoustu námětů k přemýšlení Děkuji.

Formálně zajímavé, skoro postmodernistické, závěrečné magické divadlo pak jakoby předznamenává magický realismus a je zvláštní, že ho spojuje s postavou hispánského hudebníka. Myšlenkově hluboké, ale tady je třeba předeslat, že jsem se v Harrym dost poznával, takže jsem tam viděl zrcadlo. Závěr trochu překvapivý, ale když si člověk uvědomí všechny náznaky, které autor v textu zanechal (odkazy na Jungovy teorie, stejně jako na v té době se objevující myšlenky kvantové fyziky), tak to až takové překvapení není.
Úsměvný je pak dovětek autora, ve kterém se vyjadřuje k tomu, jak lidé chápou a rozumí jeho knize a kde jakoby předjímá způsob, jakým se k ní později postavilo hnutí hippies.

Jak už tady zaznělo, co čtenář - to interpretace. Mě se Stepní vlk dotkl hodně silně, řádky odrážely mojí tehdejší životní situaci tak přesně, že mě z toho až mrazilo. Bylo to hodně silné a někdy i docela zdrcující zrcadlo. Mám v plánu se ke knize vrátit a nechat se rozebrat na prvočinitele znovu... ;-)

Tuto knihu asi opravdu každý čtenář přečte úplně jinak na základě jeho zkušeností a aktuálního duševního rozpoložení, je plná asociací a podobenství, jež lze číst odlišně. Toto se mi líbilo a nemůžu říct, že by mě kniha nezaujala. Na druhou stranu ovšem byla nastavena na můj vkus příliš narcistně a stavěla postavu pisatele nadmíru nad jeho okolí, bez špetky pokory relativizovala jeho vztahy vůči jiným lidem ve společnosti, trošku taková samolibá filosofická onanie... Asi jsem čekal větší protiválečnou agitaci, když jsem se dočetl o postavení knihy rovnému Bibli pro jistou generaci. Upřímně řečeno, neumím si připustit, že by tento text sepsal padesátiletý autor, třeba to v jeho věku uvidím jinak. Za mě 3*.

Nedá se nic dělat, je to prostě dobrý. Přistupoval jsem ke knize trochu s nedůvěrou a její stavba mne trochu překvapovala a jednu tu část (traktát) jsem považovat za přehnané intelektualizování. Ale když se na to dívám zpětně, musím velmi ocenit, jakým způsobem autor de-konstruoval osobnost hlavní postavy, až na prvočinitele. Vypadá to, že to je smutná kniha o chlapovi, co chce spáchat sebevraždu, protože nesnáší měšťáky, ale zjišťuje, že jím sám je (to je velká zkratka, to má Hess velmi propracovaně odůvodnění a vysvětlené), až zjistí, že ten boj musí nejprve podniknout sám se sebou, resp. s dalšími verzemi sama sebe. Hess vychází z teze, že západ se mylně domnívá, že člověk svýma očima vnímá sebe jako jednotu, ale to se velmi plete - v každém z nás je stovka variací na nás samotné a tato kniha se je snaží právě rozehrát a uvést do pohybu. Je mi jasné, že takový titul se musel líbit mládeži 60. let, protože to je naprostý boj proti autoritě, ale i jednotnému názoru a dokonce s užitím kokainu či jiných drog. Nicméně to je jen efekt a pozlátko, které si někdo může z knihy vzít. Hesse je fakticky psychologický vypravěč, jako například Zwieg nebo náš Havlíček, ale nenoří se na rozdíl od nich do psychologické hlubiny postavy a motivů jejího jednání - on zkoumá postavu ze všech možných stran - jako kdyby vzal pitevní skalpel a odkrajoval kousek po kousku, resp. nařízl a umožnil se podívat se na postavu ještě tudy a ještě tudy. Je to jiná práce s psychologií, než zmínění fenomenální vypravěči. Hesse není vypravěč, ale de-konstruktér. Takže se to někomu může zdát těžké na čtení, nebo nespojité nebo nesrozumitelné a chápu to. Pro mne to byl nakonec zážitek v celistvosti oné mnohosti, kterou chirurg Hesse přede mnou představil, aniž by zcela strhl sterilní prostěradlo z celého pacienta. Nechává prostor si domyslet a případně sebezpytovat. Už se šteluju na jeho další román. Proč je tolik krásných knih na světě? Potřeboval bych tři životy, abych to všechno přečetl?

Ukázky:
"Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by musel žít ve středověku, vy žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti..."

"Ach, je to těžké najít boží stopu uprostřed života, který vedeme, uprostřed této tak spokojené, tak velmi měšťácké, tak velmi bezduché doby, při pohledu na dnešní architekturu, dnešní kšeftaření, dnešní lidi!"

"Měšťák...se pokouší usadit mezi dvěma extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já. A měšťák si necení ničeho jiného, než právě svého já. Za cenu intenzity tedy dosahuje záchovy a jistoty, místo posedlosti Bohem sklízí klid svědomí, místo rozkoše pohodu, místo svobody pohodlí, místo smrtelného žáru příjemnou teplotu. Měšťák je tedy bytostně stvoření s chabou životní hybnou silou, stvoření úzkostlivé, bojící se sebeobětování, snadno ovladatelné."

"A přesto měšťáctvo žije, je silné a prospívá. Proč? Odpověď zní: díky stepním vlkům. Vitální síla měšťáctva nespočívá nikterak ve vlastnostech jeho normálních příslušníků, nýbrž ve vlastnostech mimořádně početných outsiderů, které v důsledku mlhavosti a pružnosti svých ideálů je měšťáctvo schopno do sebe pojmout."

"Všichni lidé mají vrozenou a zcela nutkavou potřebu představovat si své já jako jednotu. Ať se tato bludná domněnka nahlodává sebečastěji a sebevýznamněji, vždy se zhojena znovu vrací....Ve skutečnosti žádné, ani to nejnaivnější já není jednotou, nýbrž neobyčejně mnohostranným světem, malou hvězdnou oblohou, chaosem tvarů, stupňů a stavů, dědičností a možností. Klam, že se každý člověk snaží na tento chaos nahlížet jako na jednotu a hovoří o svém já, jako kdyby bylo jednoduchým, pevně utvořeným a jasně ohraničeným jevem, tento každému (i tomu nejvyššímu) člověku běžný klam se zdá být nutností, zdá se být životním požadavkem jako dýchání a jídlo."

Při setkání s Goethem říká Mistr hlavní postavě: "V mé povaze je mnoho dětského, velká chuť k plýtvání časem. A tak mi trvalo trochu dlouho, než jsem nahlédl, že je již třeba jednou s hraním přestat."

"A že to všechno, tak jako dnes počátky rádia, bude lidem sloužit jen k tomu, aby prchali před sebou a před svým cílem a obklopovali se stále hustší sítí rozptýlení a bezúčelné činorodosti."

"Posledně jsi vypadal, jako kdyby tě zrovna odřízli z oprátky, a teď jsi už skoro zase člověk..."

A na konec jen ukázky z nápisů komor, kam se člověk v rámci magického divadla může dostat:
Sebevražda požitkem - Usměješ se k smrti!
Rozbrečíš se smíchy - Kabinet humoru!
Poustevnické hry - Plnohodnotná náhrada veškeré družnosti.
a dvě nejlepší:
Mít tak tisíc jazyků! Jen pro pány.
ZÁNIK ZÁPADU - Za snížené ceny. Dosud nepřekonáno!

Zvláštní kniha, která se velmi dobře četla, ale jen stěží dokážu převyprávět děj.

(SPOILER) Stepní vlk je knihou, ke které se budu vracet, stejně jako k jiným Hesseho knihám. Jedná se o podobnou příběhovou konstrukci jako v Demianovi a Narcisu a Goldmundovi - hluboký ponor do vnitřního světa protagonisty, do kterého výrazně zasáhne zajímavá vedlejší postava. Stepní vlk je však o poznání starší než dospívající Emil Sinclair a Goldmund ze zmiňovaných děl. Ze začátku téměř chybí děj, proto jsem se zprvu trochu bála, že předestřená ústřední témata Harryho smýšlení se budou beze změny opakovat, díky novým podnětům ale strach z repetitivnosti asi ve čtvrtině knihy odezní. Zbytek knihy jsem si opravdu užila, sledovat Harryho cestu bylo inspirativní a surrealistický bizárek na konci mě v dobrém překvapil.

Zhruba před padesáti lety se mi příběh Stepního vlka četl snáz. Dnes cítím, že autor si musel vytvořit jako symbol ústřední postavu Harryho, aby mohl všem ukázat, jak smýšlí. Tato jistá obřadnost (úvod, traktát) nám je dnes na překážku. Zdržuje. To třeba Cunningham nechává své postavy (které jsou podobně excentrické) jednat napřímo bez podobných obezliček. Hesse teskní po staré Evropě a přitom by ji chtěl překonat, ale nemá na to. Jeho hrdina, i když se cítí jako stepní vlk, pořád lne k měšťáckému životu. Hesse odhaluje měšťáctví, ale dnes se to tak sotva nazývá. I Cunninghamovi hrdinové touží po domově, ale je těžké je nazvat měšťáky. Doba se hodně změnila. Pokud vám to nevadí, zateskněte si s Hermannem po staré dobré Evropě.

(SPOILER) Stepní vlk je pro mě kniha vskutku jedinečná! Mnohé autorovy úvah my zkrátka mluví z duše. Tato kniha se dá interpretovat prostřednictvím autorova života. Rozpad manželství a následná duševní krize, Hesseho pacifistické postoje. Postava Hermíny jakožto ženský ekvivalent jména Hermann koneckonců i jméno protagonisty Harry začíná na písmeno H a tak dále, jelikož jsem zastáncem živoucí teze Autora Rollanda Barthese :D A tak se pokusím o vlastní interpretaci, slovo interpretace berte prosím s rezervou.
Pablo a Mozart- představují protiklady, jeden pro Harryho představuje vrchol kultury, ten druhý představuje kulturní úpadek- jedná o jazzmana. Jak so tyto dvě postavy vyložit? Pomocí Dionýského a Apolónského komplexu, Pablo- Dionýsos a Mozart Apolón, této interpretaci nahrává fakt, že samotný Nietzsche je v textu několikrát zmíněn, ještě jsem nečetl Zrození tragédie, takže má interpelace může být chybná, osobně mi to zatím dává smysl uvidíme po přečtení.
Další věci, kterou bych chtěl vyzdvihnout, je celá problematika okolo Stepního vlka. Harry, ho totiž vnímá jako nemoc, ze které se chce vyléčit, přitom však se mu to zdá nemožné a shledává sebevraždu jako lepší řešení. Paradoxní.
Další otázkou je to, jaký je význam postavy Hermíny
1. Slouží jako průvodce po světě, tzv úpadku v jeho očích.
2. Je prvním člověkem kterému se Harry svěřuje.
3. Je Harryho alter egem, takže její zavraždění v závěru knihy, možná znamená překonání sebevražedných sklonů.

Tuto knihu, byť dějově nevýraznou, je potřeba především procítit. Jde o psychoanalýzu osobnosti hlavního hrdiny, kdy autor jde opravdu až ke kořenům. Čtenář postupně odlupuje jednotlivé slupky osobností stárnoucího hrdiny, který se potýká s myšlenkami na smrt, vlastní rozpolceností a jinakostí. Tento proces je poněkud bolestný, pro hrdinu i pro čtenáře. A na konci dochází k uzdravení ... snad. Nezbývá než doufat...

Nejsem cílová skupina. Dal jsem 10 % a nevtáhlo mě to.