milan.valden komentáře u knih

Alias Grace mohu směle zařadit mezi nejlepší díla Margaret Atwoodové. Kniha by mohla zaujmout každého, kdo si oblíbil třeba viktoriánské romány Sarah Watersové (Špičkou jazyka, Náklonnost, Zlodějka) nebo Faberův Kvítek karmínový a bílý, kdo rád čte historické příběhy vycházející ze skutečných událostí, kdo si libuje v příbězích o zločinech a pátrání po tom, jak to opravdu bylo a v odhalování minulosti, a kdo má rád záhadné a nejednoznačné hrdinky.
Rozsáhlý a propracovaný historický román vychází ze skutečné události, která v polovině 19. století otřásla Kanadou, tehdejší britskou kolonií. Mladičká služebná Grace Marksová a sluha James McDermott byli v roce 1843 obviněni z vraždy svého pána Thomase Kinneara a jeho hospodyně a milenky Nancy Montgomeryové. Oba byli odsouzeni k trestu smrti, McDermott byl vzápětí popraven, ale šestnáctileté Grace Marksové byl trest změněn na doživotí. Trest si odpykává ve věznici v Kingstonu a na některé události si přesně nepamatuje, nebo to alespoň tvrdí. Po patnácti letech, v roce 1859, se jejím případem začne zabývat mladý americký psychiatr Simon Jordan, jehož požádal výbor usilující o milost pro Grace, aby vypracoval zprávu o Graceině duševním zdraví a o celé smutné záležitosti. Kolem zločinu a následného procesu totiž stále panují pochybnosti, a tak mnozí věří, že je Grace nevinná.
Doktor Jordan začne za Grace docházet a ona mu vypráví celý svůj příběh. Scházejí se v domě ředitele věznice, kde Grace vypomáhá přes den v domácnosti, s úklidem či šitím. Grace vzpomíná na dětství v bídě v chudém Irsku, na strastiplnou cestu lodí s imigranty do Kanady, na první službu a na přátelství s Mary Whitneyovou, jejíž osud je pro Grace varováním, aby se nenechala zlákat mužskými sliby a krásnými řečmi, které by ji přivedly akorát do maléru. Zprvu postupuje příběh v pomalém tempu. Atwoodová ústy své hrdinky podrobně popisuje, jak vypadala tehdejší služba ve velkém domě u bohatých lidí či jaké byly tehdejší zvyklosti. Dozvíme se tak opravdu mnoho zajímavých věcí. A toto pečlivě zobrazené pozadí dodává románu na plastičnosti a uvěřitelnosti. Jak se postupně Graceino vyprávění blíží k osudnému zločinu, napětí roste. S ním se ale do čtenářovy mysli – stejně jako do mysli dr. Jordana – čím dál více vkrádají nejrůznější pochybnosti a otázky kolem Grace a jejího podílu na onom hrůzném zločinu…
A tyto pochybnosti nás neopustí ani po dočtení románu, což slouží ke cti autorky, která se nenechala zlákat možností jednoznačnějšího výkladu a ponechala nejasnosti, jež kolem Grace panují, i v knize. Stejně tak nepodlehla lacinému lákadlu milostné zápletky mezi Grace a Simonem Jordanem, naopak dr. Jordan se zaplete s někým docela jiným a nijak romanticky. Také duchařský motiv, stejně jako motiv ztráty paměti, využívá Atwoodová umně k tomu, aby spíše všechny pochybnosti a otázky o vině či nevině Grace prohloubila a nestaví na tom celý příběh, jak jsem se trochu bál.
Většinu příběhu vypráví sama Grace, ale části vyprávění jsou střídavě podávány také z pohledu dr. Jordana (ovšem v er-formě); součástí románu jsou také četné dopisy a každou z 15 kapitol uvádí motta a citáty, jednak z beletrie, jednak z dobového tisku. Autorka si rovněž potrpí na jistou symboličnost, a tak v příběhu hrají důležitou roli např. vzory vyšívaných dek a přehozů či jedna dívčí věštba. Čtenář by měl číst pečlivě a všímat si i drobností, neboť mohou v závěru hrát důležitou roli; a my si zpětně uvědomíme, proč se o tom v knize psalo.
Moc bych si přál, aby se i u nás stávaly takto skvěle napsané a inteligentní, a přitom čtivé a nijak komplikované romány bestsellerem. Což se asi bohužel nestane (Aristokratky, Hartlové, Třeštíkové či skandinávské a jiné thrillery a detektivky budou prostě vždy populárnější), ale i tak doufám, že Alias Grace zaujme co nejvíc čtenářů – román i vynikající autorka Margaret Atwoodová si to zaslouží. A celkem se vydařila i šestidílná televizní adaptace románu, včetně dobře vybraných herců, i když kniha je kniha; minisérii chybí více napětí a působila na mě celkově trochu chladným dojmem, na rozdíl od románu. Grace Marksová mi od dočtení knihy nedá spát, a zřejmě ještě dlouho na ni budu myslet a přemýšlet, jaká byla, co byla pravda a co lež a jak dalece si s Jordanem (a s námi) pohrávala… A to mám na podařených románech rád: když uvíznou ve čtenářově mysli a jen tak neproletí kolem, když postavy vyvolají nejednoznačné emoce.

9 07.02.2023

Tak tenhle debut se opravdu povedl... Tomasz Jedrowski (*1985) se narodil polským rodičům v tehdejším Západním Německu a svůj debut, útlý román Plavec ve tmě (Swimming in the Dark, 2020), napsal v angličtině a má s ním velký úspěch u čtenářů i kritiky. Romány s tematikou LGBT+ vztahů a životů cíleně nevyhledávám, ale ty kvalitní si ujít nenechám; líbil se mi Alan Hollinghurst, hlavně Linie krásy oceněná Booker Prize, před časem Less Andrewa Seana Greera oceněný Pulitzerovou cenou a letos Dívka, žena, jiné Bernardine Evaristové (Booker Prize). Plavec ve tmě se jistě zařadí mezi nejlepší romány s gay tematikou, jaké jsem četl. Má totiž ještě mnohé navíc...
Vypravěč Ludwik žije v Americe, poslouchá zprávy o dění v Polsku v prosinci 1981 kolem Solidarity a vyhlášení výjimečného stavu a vzpomíná na události z léta 1980, kdy se na brigádě na venkově seznámil s Januszem a oba se do sebe zamilovali. Po idylickém létě, stráveném pak ve dvou u jezera pod stanem, se oba vrátí do šedé a pochmurné socialistické Varšavy a musí svůj vztah tajit. Navíc vycházejí na povrch rozdíly mezi nimi: zatímco Ludwik touží odjet na Západ a vidí zápory života v totalitním státě s všudypřítomným strachem a nedostatkem čehokoli od svobody po zboží v obchodech, Janusz je k vládnoucím pořádkům daleko méně kritický a dokonce začne pracovat na cenzuře... Víc prozrazovat nebudu.
Důležitou roli na počátku hraje četba jedné v Polsku zakázané knihy, Giovanniho pokoje Jamese Baldwina (toto zásadní dílo americké gay literatury stále ostudně nevyšlo v češtině!) a nesmělé sbližování obou mladíků. Jedrowski píše nádherně, úsporně, velmi citlivě, bez laciných erotických scén; máme navíc pocit jakési veliké důvěrnosti, neboť vypravěč Ludwik se často obrací na Janusze v druhé osobě, když o něm vypráví a vzpomíná na vztah s ním. Kolem navíc realita totalitního Polska a strach z prozrazení jejich vztahu. Jsou tu i pěkné poetické popisy přírody nebo naopak chmurné popisy Varšavy apod. A ještě mnohá jiná témata. Zkrátka, čtení románu si vychutnávám a vidím před sebou i filmové obrazy, protože tohle jednou (doufám) bude i pěkný film... Ale především je to báječný román o první lásce se zajímavým a dramatickým dobovým pozadím.
PS: Potěší autorovo věnování "Laurentovi, který je mi domovem" a hezká slova na jeho adresu v poděkování: "Konečně chci poděkovat svému nejlepšímu příteli a manželovi za všechna ta léta podpory a za jeho nádherně jemné oko, ucho a srdce. Laurent, je t'aime."

5 07.02.2023

Novela či krátký román Poklad (1881) patří k Jiráskovým raným dílům, i ten jsem myslím kdysi na gymplu přečetl, ale nejsem si tím úplně jistý, každopádně mě Poklad přitahoval svým námětem a protože se odehrává v mém kraji, totiž na Potštejně, kde v zámku žije hrabě Jan Antonín Harbuval Chamaré (1737–1808), který pátrá po tajemném pokladu v ruinách hradu Potštejna. Hrabě mj. vystavěl můj milovaný rokokový zámek v Nových Hradech u Litomyšle. A kdysi se mi docela líbila filmová verze Pokladu, kterou natočil v roce 1984 Zdeněk Troška pod názvem Poklad hraběte Chamaré.
Děj se odehrává v letech 1780–1781, začíná zprávou o smrti císařovny Marie Terezie, kterou v prosinci 1780 přiveze do Potštejna mladý svobodomyslný doktor Václav Kamenický. Setkává se zde s dávným přítelem, knězem Vojtěchem Rokytou z Těmic, a Renátou, schovankou hraběnky, ve které Václav nachází zalíbení. Spolu s ní pomáhá Václav mladému evangelickému emigrantovi Václavu Horákovi a jeho milé Frantině proti intrikám exjezuity abbé Josefa Steydela a Tomáše Celera. Do toho všeho musí Renáta utíkat před náklonností zamilovaného hraběte, který se zase musí smířit s tím, že žádný poklad na hradě nejspíš není... Nepříznivá doba pro emigranty končí 13. října 1781 tolerančním patentem císaře Josefa II., který zákonně povolil svobodu vyznání.
Nedlouhé dílo (200 stran) se docela dobře čte, má spád i napětí a bohatý děj. A když zná člověk dějiště, tedy Potštejn, obec, zámek i zříceninu hradu, je mu to ještě bližší.

1 07.02.2023

Od milovaného, uctívaného i proklínaného Aloise Jiráska (1851–1930) jsem kdysi na gymnáziu přečetl první díl F. L. Věka, Poklad, Filosofskou historii a část Starých pověstí českých. Později jsem četl jeho hry Lucerna, Vojnarka a Otec. Teď se k němu vracím a chci si znovu přečíst Filosofskou historii a Poklad, tentokrát celé Staré pověsti české a konečně i jeho nejznámější román Temno. Ať už si o Jiráskovi myslíme cokoli a máme ho zprotiveného povinnou školní četbou nebo vyzdvihováním jeho díla za minulého režimu, přece jen je důležitou a nepominutelnou osobností české literatury.
Novelu Filosofská historie (1878) mám ve dvou vydáních: Čs. spisovatel, edice Slunovrat, 1979; a letošní krásné nové vydání s ilustracemi Františka Šmilauera, komentáři a vysvětlivkami, které vydalo Regionální muzeum v Litomyšli ve spolupráci s Městskou galerií Litomyšl a nakladatelstvím Arbor vitae.
Filosofská historie, odehrávající se v prostředí studentů filosofického ústavu v Litomyšli v letech 1847–1848 a za revoluce 1848 v Praze, patří mezi vrcholná díla české literatury. Jde o archetypální příběh horkokrevného mládí, lásky, odhodlanosti a touhy po svobodě, zasazený do maloměstského prostředí. Líčením revolučních událostí roku 1848 však přesahuje lokální zakotvení a podává obecný dobový portrét. V průběhu času lákala novela uměleckou obec natolik, že se dočkala nejen filmové (1937, režie Otakar Vávra), ale i divadelní, rozhlasové, baletní a nakonec i muzikálové adaptace. Byla také přeložena do několika cizích jazyků. Sám Jirásek v Litomyšli žil, tvořil a vyučoval dějepis na gymnáziu v letech 1874–1888.
Musím říci, že novelu čtu s opravdovým potěšením a že to nové vydání je nádherné a obsahuje spoustu zajímavých informací a krásný obrazový doprovod. Jirásek v krátkém díle (120 stran) nenudí a zdlouhavě nepopisuje, děj je bohatý, postavy zaujmou a čeština je krásná. A musím se znovu po mnoha letech podívat i na Vávrův filmový přepis...

3 07.02.2023

Rozsáhlý historický román Temno (1915) patří k nejznámějším a vrcholným dílům Aloise Jiráska (1851–1930). Je to také jeho poslední velký román, pak už následovala jen díla drobnější a nedokončený Husitský král. Temno se odehrává mezi lety 1723, kdy byl v Praze na českého krále korunován císař Karel VI., a 1729, kdy byl za svatého prohlášen Jan Nepomucký a v Praze se konaly mohutné oslavy, jimiž román vrcholí. Dějištěm je jednak Praha a jednak zámeček Skalka u Dobrušky ve východních Čechách. Román zobrazuje dobu pobělohorské rekatolizace, kdy katolíci a zejména jezuité pronásledují nekatolíky, kteří se musí tajně scházet, svoji víru a náboženské knihy tajit a nejednou opustit i vlast...
Hlavními postavami jsou jednak nekatolíci Machovcovi, myslivec Machovec na Skalce a jeho dospívající děti Tomáš a Helenka, jednak pražská katolická rodina Březinových, zejména mladý student Jiří. Důležitou roli hraje také vrchnost na Skalce a mnoho dalších postav v Praze. Po Machovcově útěku do ciziny se Tomáš s Helenkou dostanou do Prahy a sledujeme jednak různé tajné schůzky nekatolíků a Tomášovu touhu uprchnout za otcem, jednak Helenčino okouzlení katolickou vírou a jejími obřady a velmi zvolna se probouzející milostný cit mezi Helenkou a Jiřím Březinou, u jehož babičky je dívka ve službě.
Musím říci, že Temno, které má hroznou pověst, mě mile překvapilo. Jistě, je to zdlouhavé a četba Jiráskova jazyka nelehká, ale děj je bohatý, většina postav mě zaujala a byl jsem velmi zvědav, jak to všechno dopadne, protože napětí nechybělo. Postava pátera Koniáše tu má mnohem menší prostor, než jsem čekal. Zkrátka, Temno jsem přečetl s velikým potěšením podobně jako nedávno Filosofskou historii.
V roce 1950 bylo Temno zfilmováno (režie Karel Steklý).

6 07.02.2023

Musím říci, že podobně náročné Durychovo Bloudění a triptych povídek Rekviem mě oslovily mnohem více než tato epopej o jezuitských misionářích na přelomu 16. a 17. století, která začíná v Praze a v Itálii a pak se odehrává v Brazílii, Indii nebo Číně, ale především v Japonsku. Nicméně jsem rád, že jsem toto zcela výjimečné české historické dílo zdolal a autor má můj obdiv už jen za to, co vše musel kvůli svému mohutnému románu prostudovat. Učíst to bylo ale málem nad moje síly...
"Durychův styl je sugestivní, poučený na básnické i řečnické próze, funkčně proměnlivý a v mnoha směrech kontrastní, střídmě archaizovaný a exotizovaný, ironický a slavnostně vznešený," píše se v Slovníku české prózy 1945–1994.

4 07.02.2023

Rekviem (1930), "menší valdštejnská trilogie" Jaroslava Durycha (1886–1962), vyšla rok po rozsáhlé "větší valdštejnské trilogii" Bloudění (1929) a obsahuje tři povídky, které již předtím vyšly samostatně a vznikly, když Durych pracoval na románu Bloudění: Kurýr v roce 1927, Budějovická louka a Valdice v roce 1928. Jak píše v doslovu Mojmír Trávníček, tři povídky "nejsou odpadem nebo nevyužitým stavebním materiálem Bloudění. Byly koncipovány samostatně. Chronologií vzniku i postupným vydáním předešly ,větší valdštejnskou trilogii'. Jsou-li chápány jako dějový i myšlenkový dovětek a dozvuk Bloudění, rovnou měrou mají význam a platnost preludia." Tyto tři prozaické skvosty se odehrávají po zavraždění Albrechta z Valdštejna, jímž vyvrcholilo a skončilo Bloudění.

1 07.02.2023

Román Jaroslava Rudiše (*1972), který autor napsal v němčině a vydal jej v roce 2019 pod názvem Winterbergs letzte Reise a který do češtiny báječně přeložila Michaela Škultéty, jsem si velmi užil. Winterbergova poslední cesta je velký a působivý evropský román, který obsahuje řadu témat, která mám rád a přitahovaly mě, ačkoli se jinak současné české literatuře vyhýbám a od Rudiše jsem nikdy nic nečetl. Je tu cestování vlaky, je tu starý baedeker z roku 1913, je tu historie, je tu jistá nostalgie po minulosti i její traumata, je tu zaniklé Rakousko-Uhersko, je tu Berlín, Liberec, Hradec Králové, Linec, Vídeň, Budapešť a mnoho dalších měst, je tu dávná tragická láska, vlastně rovnou dvě, jsou tu třinácté komnaty hlavních postav, jsou tu mrtví, hřbitovy a žároviště, bitvy a tunely a tramvaje...
Těmi postavami jsou témeř stoletý Winterberg, který se narodil v roce 1918, a jeho průvodce (pečovatel) na cestě do říše mrtvých Kraus, který na sklonku 80. let emigroval do Německa. Kraus doprovází starého muže z Berlína, který se ale narodil v Liberci, na cestě po bývalém Rakousku-Uhersku a stařec mu vypráví o historii míst i o své minulosti a předčítá ze starého baedekru. Svá traumata má i Kraus, jenž musí snášet Winterbergovy dlouhé a hlučné samomluvy a předčítání z knihy o zaniklé monarchii, jeho "záchvaty historie", která "prochází skrze něj", a vzpomínky na židovskou milenku Lenku, po jejíchž stopách chtějí doputovat až do Sarajeva. Jsou tu tóny tragické, tragikomické, nostalgické i komické – tak dlouho jsem se u žádné knihy nezasmál i nedojal. Winterberg se stále vrací hlavně k bitvě u Hradce Králové z roku 1866, v níž padli dva jeho pradědové, nebo k libereckému krematoriu, prvnímu u nás...
Vyprávění odkazuje k Haškovi, Hrabalovi či Škvoreckému, já tu cítím také vliv mého oblíbeného Thomase Bernharda, ale především jsou Rudiš a jeho Winterberg sví a originální. Rudišovi se povedlo docílit toho, že Winterberg vzbuzuje u čtenáře stejné pocity jako u Krause: ten vitální a skoro pořád mluvící stařík, který občas náhle usne uprostřed věty, vás bude bavit, dojímat i rozčilovat a věci, o kterých vypráví, vás budou zajímat, i když se opakuje a i když konec je možná předvídatelný, ale o to přirozenější.

12 07.02.2023

Jeden z největších a nejkrásnějších, byť velmi "temných", českých nejen historických románů... alespoň pro mne určitě...

7 07.02.2023

Irská spisovatelka Sally Rooneyová (*1991) se díky dvěma svým úspěšným románům Rozhovory s přáteli (2017, č. Argo, 2019) a Normální lidi (2018, č. Argo, 2020) stala oslavovanou celebritou; druhého románu se prodalo přes milion výtisků, byl nominován na Booker Prize a oceněn Costa Novel Award a Irish Book Award a už letos byl podle něj natočen údajně povedený televizní seriál (a chystá se i seriál podle románu prvního). První román jsem nečetl, ale druhý mě zlákal, i když k podobným bestsellerům a fenoménům bývám ostražitý. Ale zvědavost byla silnější...
Jsem z knihy trochu na rozpacích, což může zčásti souviset s tím, že si nejsem jistý, jestli jsem ta správná cílová skupina. Autorka je o 18 let mladší než já a postavám je kolem 20 a příběh se odehrává v letech 2011–2015, čili úplně jiná generace a jiná doba, než ve které jsem dospíval a své první lásky prožíval já. Také autorčin styl je na mne příliš jednoduchý a strohý a místy až příliš banální. Nicméně jsem knihu přečetl s chutí a rychle, čte se dobře, taky není tlustá (224 stran), a byl jsem pořád docela zvědavý, jak se vztah Connella a Marianne vyvine – ty skoky v čase mi vyhovovaly. Postavy mě trochu rozčilovaly, což mám ale rád.
Nejsem tedy z knihy nijak u vytržení, ale nelituji, že jsem ji přečetl a asi i dokážu pochopit, proč se těší takové popularitě, zřejmě i kvůli tomu stylu, který může vyhovovat části mladé "facebookové" generace (a to nemyslím nijak pejorativně, prostě s facebookem a dalšími sociálními sítěmi vyrůstají). Stejně tak ale rozumím, proč ji spousta lidí nesnáší. Pro mě to nakonec byla docela příjemná oddechovka; i na seriál se rád podívám. Teď ale zase něco hlubšího a s více vrstvami...
Připomenu ještě, že příběh sleduje čtyři roky ze života dvou studentů, kteří se do sebe zamilují už na konci střední školy a pak jejich vztah komplikovaně pokračuje i na univerzitě. Connell je synem matky samoživitelky, zatímco Marianne je z bohaté rodiny, v níž Connellova matka pracuje jako hospodyně. Na střední v malém irském městě je oblíbený Connell za hvězdu, kdežto "divná" Marianne outsiderkou. Na univerzitě v Dublinu se jejich role obrátí. Oba svůj vztah dlouho skrývají, Marianne má navíc sklony k submisivitě, rozcházejí se a zase se dávají dohromady. Jejich přitažlivost je velmi silná, stejně jako touha nejen po lásce a sexu, ale i po přátelství a porozumění se spřízněnou duší.

3 07.02.2023

Před pár dny jsem poprvé četl něco z díla významného současného maďarského spisovatele Pétera Nádase (výbor z novel a povídek Dům paní Kláry) a náhoda tomu chtěla, že se teď poprvé seznamuji i s dalším významným Maďarem, jímž je s Nádasem generačně spřízněný György Spiró (*1946). V češtině už od něj vyšlo několik románů (např. Pod značkou X) a je znám i jako dramatik, mne ale zlákal až jeho román Diavolina z roku 2015.
Spisovatel Maxim Gorkij (vl. jm. Alexej Maximovič Peškov, 1868–1936) patří k nejkontroverznějším osobnostem ruské/sovětské i světové literatury. Já jsem četl jen jeho slavné hry Na dně a Letní hosté a kdysi jsem se pokoušel číst často vysmívaný sociálně politický román Matka (a to mi tak nějak od Gorkého stačí). Gorkij, ve své době velmi úspěšný a proslulý prozaik, dramatik a básník, žil dlouhá léta (1906–1913, 1921–1928) v emigraci, hlavně v Itálii, a nebál se kritizovat bolševiky ani Lenina a pomáhat mnoha lidem. Současně však sloužil sovětské propagandě, zejména když se na Stalinovu výzvu v roce 1928 vrátil do Ruska, odkud ho vypudil Lenin. Byl také průkopníkem socialistického realismu.
Vypravěčkou Spiróova románu je Olympiada Čertkovová řečená Diavolina, která byla nejprve služkou v domácnosti Gorkého a jeho milenky, herečky Marie Fjodorovny Andrejevové. Pak se stala ošetřovatelkou a gynekoložkou a po letech odjela za Gorkým do Itálie jako jeho pečovatelka. Nakonec se stala jeho poslední láskou. Byla při všem, co Gorkij prožil někdy od počátku 20. století a tedy i při tom, co se tehdy dělo v Rusku.
Diavolina je útlý román (ani ne 160 stran) a až zamrzí, že není delší, protože některé příběhy, témata či postavy a jejich osudy by si zasloužily větší prostor; ale na druhou stranu právě v tom je jeho kouzlo a přednost: Diavolina vypráví strhujícím způsobem a nemá čas u všeho se zastavit stejně podrobně, vzpomínek je mnoho a také postav kolem ní a Gorkého je hodně. Je to vyprávění neveselé, místy mrazivě groteskní, o děsivých časech revolucí, intrik, budování sovětského státu, inscenovaných procesů a mnoha mrtvých, v němž samozřejmě nechybí ani bolševické zrůdy Lenin, Stalin či Zinovjev. Vyprávění o časech, jejichž hrůzy si musíme stále připomínat, aby se neopakovaly. Vyprávění ženy, která byla při tom.

07.02.2023

Román Hamnet britské spisovatelky Maggie O'Farrellové (*1972) vzbudil velkou pozornost a měl úspěch a vyhrál Women's Prize for Fiction za rok 2020. Titulním hrdinou je jediný syn dramatika Williama Shakespeara, který zemřel v roce 1596 ve věku pouhých 11 let. Shakespeare měl ještě starší dceru Susannu a mladší dceru Judith, Hamnetovo dvojče. Dalo by se ale říci, že hlavní postavou románu, jíž autorka věnuje největší pozornost, je Shakespearova manželka Agnes (Anne) Hathawayová (1556–1623). Naopak jméno Shakespeare v románu nepadne ani jednou, dramatik tu vystupuje jako Will, otec, manžel, rukavičkářův syn apod. Agnes je krásná postava, silná, svérázná žena s hlubokou intuicí a léčitelskými schopnostmi, kvůli níž se mladík Will vzepře konvencím a také Agnes se za něj provdá proti vůli nevlastní matky.
Sledujeme namlouvání Willa a Agnes a posléze jejich rodinný život v domě Willových rodičů, kde vládnou napjaté vztahy, zejména mezi vznětlivým otcem Johnem a synem Willem. V druhé linii pak autorka líčí umírání malého Hamneta a to, jak se se smrtí syna (o níž ví čtenář už od prvních stran, resp. z anotace, takže nic neprozrazuji) vyrovnává celá rodina. Hamnet je totéž jako Hamlet; netrvalo dlouho a Will napsal slavnou tragédii Hamlet...
Autorka využila toho, jak málo informací o Shakespearovi a jeho rodině máme a mohla se opřít hlavně o svou fantazii a vypravěčské umění se smyslem pro detail, rytmus a strhující napětí. Dramatik je tu v pozadí, teprve začíná, později se i ve Stratfordu tuší cosi o jeho úspěchu v Londýně. Je rodině vzdálený a rodina se musí spoléhat hlavně sama na sebe. Krásně napsaný (a přeložený!) román mě po stránce dějové sice trochu zklamal, ale bylo to jinak moc pěkné počtení; navíc je tu strhující konec, na který se nezapomíná, a něha jednak lásky mateřské, jednak sourozenecké mezi dvojčaty Hamnetem a Judith a také lásky muže a ženy na počátku vztahu.

2 07.02.2023

Tak tohle byl jeden z nejdivnějších a nejzvláštnějších románů, jaké jsem kdy četl. Těšil jsem se na něj, spíše mě zklamal, chvílemi mě strašně nebavil a rozčiloval, nicméně jsem ho dočetl... Arturův ostrov je román z roku 1957, druhý ze čtyř románů slavné italské spisovatelky Elsy Morante (1912–1985), která za něj dostala Premio Strega. Další její dva romány vyšly i v češtině v překladu Zdeňka Frýborta: Příběh v historii (1974, č. 1990) a Aracoeli (1982, č. 1988); na slavný Arturův ostrov jsme si museli počkat dlouho. Příběh v historii se mi kdysi velmi líbil (v roce 1985 byl zfilmován s Claudií Cardinale v hlavní roli), Aracoeli jsem si teď pořídil a brzy si přečtu. Připomenu ještě, že i Arturův ostrov byl zfilmován, a to v roce 1962 v režii Damiana Damianiho.
Hlavní postavou a vypravěčem Arturova ostrova je Arturo Gerace, který vzpomíná na své dětství a mládí až do svých 16 let, které prožil na ostrově Procida v Neapolském zálivu a opustil ho až právě v 16 letech. Arturo vyrůstá málem jako divoch na ostrově v zámečku, jeho matka zemřela při porodu, otec Wilhelm s německými předky odjíždí na kratší či dlouhé cesty a k synovi se chová poněkud chladně a odtažitě, svoji lásku k němu neumí dávat moc najevo. O Artura se stará vychovatel, později vlastně nikdo, po smrti milované fenky Immacolaty je skoro pořád sám, hodně čte. Je to až pohádka či jakási báj...
Vše se změní, když je Arturovi 14 let a otec na ostrov přivede svoji novou nevěstu Nunziatu a brzy opět odjede. Děj se pak odvíjí spíše nečekaně a překvapivě, Arturo mladičkou šestnáctiletou a poněkud hloupou a nepříliš hezkou Nunzii nesnáší, ovšem my tušíme, že za tou nenávistí potlačuje zcela jiné city a také probouzející se tělesné touhy...
Víc neprozradím, jen ještě to, že v lyrickém románu je skrytý i homosexuální motiv. Postavy se ovšem na můj vkus chovají dosti zvláštně a nevyzpytatelně, Arturo je chvílemi dost nesnesitelný kluk, který prostě musí jednou dospět a odejít ze svého ráje a jeho otec to nemá v životě jednoduché, stejně jako Nunziata, která se potácí ve svých citech a změní se po narození syna... Opravdu zvláštní dílo; i když se mi román příliš nelíbil, budu na něj asi často myslet...

5 07.02.2023

Po zklamání z opětovného čtení Stepního vlka po mnoha letech jsem se rozhodl dát Hermannu Hessemu (1877–1962), nositeli Nobelovy ceny za literaturu (1946), ještě jednu šanci a přečetl jsem konečně jeho další slavné a vrcholné dílo, román Narcis a Goldmund (1930). Líbil se mi, ale asi bych si ho užil mnohem víc, kdybych ho četl kolem svých dvaceti let, kdy se člověk ještě hledá a tápe a více řeší různé rozpory; nyní mi místy přišel trochu naivní a odtažitý. Nicméně jsem ho četl s chutí a zájmem až do konce a rozčarování naštěstí nenastalo.
Příběh se odehrává někdy ve středověku a svede dohromady dva mladé muže, kteří snad nemohou být rozdílní. V klášteře Mariabronnu žije asketický a vzdělaný Narcis, který se spřátelí s Goldmundem, umělecky nadaným mladíkem neposedného ducha, který v dětství ztratil matku. Zatímco Narcis má svoji životní dráhu mnicha a učence jasně danou, neklidný Goldmund prahne po něčem jiném než po životě v klášteře a když jednou okusí lásku ženy, z kláštera odejde a roky pak putuje krajinou a městy, zažívá různá dobrodružství a setkání včetně morové rány a delší či kratší milostné románky. Nakonec se u jednoho mistra řezbáře a sochaře vyučí řemeslu a v umělecké tvorbě najde smysl života. To ale neznamená, že by se jeho duše uklidnila...
Hesse proti sobě v románu staví dva životní postoje, rozpor mezi duchem a smyslovostí, rozumem a citem, etikou a estetikou, vědou a uměním; logos a eros, život myslitele a umělce. Je nasnadě, že žádný postoj nevítězí, rozpor není vyřešen, neboť obě cesty jsou možné, dokonce se najdou i tací, kteří oba tyto světy dokážou skloubit. Krásným jazykem psaný lyrizující román s mnoha filozofickými úvahami i bohatým dějem a nezapomenutelnými kontrastními titulními postavami.
"Že v něm však přebýval duch a vůle, že byl umělcem, proto byl jeho život bohatý a těžký. Vždyť každý život se stane bohatým a rozkvete teprve rozpolcením a rozporem. Co by byl rozum a střízlivost bez znalosti opojení, co by byla slast smyslů, kdyby za ní nestála smrt, a co by byla láska bez věčného smrtelného nepřátelství pohlaví?"
Přeložil Vratislav Slezák, vydal Odeon, 1978.

1 07.02.2023

Občas se asi každému stane, že ho zaujme a baví kniha, která by ho přitom možná na první pohled zaujmout nemusela. Co asi tak já a hory, lezení po horách, život na horách a na salaši, venkov? Jenže v románu italského spisovatele Paola Cognettiho Osm hor (Le otto montagne, 2016) je vedle tohoto převládajícího prostředí, které je mi dost vzdálené, ještě mnoho jiného, a proto se mi ta kniha velmi líbí a čtu ji s nadšením. Jsou to témata vztahu rodičů a dětí, zejména otce a syna (a to je pro mě z osobních důvodů vždy dost zajímavé téma); přátelství mezi dvěma muži od dětství do dospělosti (což mě v životě bohužel minulo), ač jsou velice rozdílní, ale mnohé je spojuje; kontrast mezi životem ve městě (v údolí) a na horách a na venkově, v přírodě; postava otce s jeho rozpory a chladem, ale i citlivostí; rodinná minulost; osudové volby a jak málo by stačilo, aby šel život jinak; domov; samota...
Vypravěč Pietro vzpomíná na svůj složitý vztah s komplikovaným otcem a na přátelství s venkovanem Brunem a popisuje svoji lásku k horám a horolezecké výstupy nejen v Itálii, ale i v Himálaji. Úsporným stylem, čtivě, tak, že se od nedlouhého románu (220 stran) nemůžete odtrhnout. A možná dokonce zatoužíte do hor se vypravit...
Když ještě dodám, že román získal nejprestižnější italskou literární cenu Strega, stal se bestsellerem v Itálii i ve světě a že ho přeložila Alice Flemrová, je pozornost na místě o to větší. Vydal Odeon, 2017.
"Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou."
"'Když jde někdo žít nahoru, znamená to, že tam dole ho nenechají na pokoji.' / 'A kdo je tam dole?' / 'Panstvo. Vojska. Kněží. Vedoucí oddělení. To je různý.'"
"V dospělosti se vám místo, které jste jako malí milovali, může jevit úplně odlišné a přinést vám zklamání, anebo vám může připomenout to, čím už nejste, a zavalit vás velikým smutkem."

10 07.02.2023

Norská spisovatelka Sigrid Undsetová (1882–1949), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (1928), se proslavila hlavně historickou trilogií Kristina Vavřincova, ale psala i romány ze současnosti, z nichž k nejlepším patří Jenny (1911), tragický příběh mladé, vzdělané a citově bohaté norské malířky, která touží po lásce i po umělecké tvorbě.
Sedmadvacetiletá malířka Jenny Wingová pobývá v Římě s přítelkyní Francescou a seznámí se zde s norským mladíkem Helgem Gramem. Zamilují se do sebe. Jenny se po čase vrátí k matce do Norska a čeká na návrat Helgeho. Mezitím se ale sblíží s jeho otcem Gertem a seznámí se i s žárlivou Helgeho matkou Rebekkou. Po Helgeho návratu se potácí mezi dvěma muži, otcem a synem, a ve lžích a poznává, že s city, s láskou, se vztahy a s životem i tvorbou je to někdy ještě složitější, než by člověk čekal...
Docela pěkný román, s úvahami o lásce, tvorbě a postavení ženy. Jako seznámení s tvorbou slavné nobelistky ideální.
Jenny Wingovou si zahrála slavná norská herečka Liv Ullmannová v televizním filmu Jenny z roku 1983, který jsem kdysi viděl a od té doby jsem si chtěl předlohu přečíst; no, trvalo to... Mimochodem, kvůli roli Jenny musela Ullmannová odmítnout spolupráci se svým dvorním režisérem a bývalým milencem Ingmarem Bergmanem na filmu Fanny a Alexander (1982) a pak toho trpce litovala, když natáčení Jenny probíhalo velmi složitě. A když pak Liv viděla Fanny a Alexandera, film prý probrečela jednak proto, jak byl krásný, a jednak proto, o jakou nádhernou roli přišla. I když role Jenny byla také pěkná...
Přeložil Hugo Kosterka, vydalo Lidové nakladatelství, 1972.

07.02.2023

Italská spisovatelka Natalia Ginzburgová (rozená Leviová, 1916–1991) vyrůstala v Turíně v rodině významného biologa a ve svém autobiografickém románu Rodinná kronika (Lessico famigliare, 1963), za který získala Premio Strega, vzpomíná na dětství a mládí a na svou rodinu, mrzoutského otce a veselou matku i na své čtyři starší sourozence a jejich rozmíšky, na přátele rodičů, sourozenců i své (byl mezi nimi i spisovatel Cesare Pavese); je to živě vyprávěná, často i vtipná kronika života mezi dvěma světovými válkami, plná každodenních běžných událostí. Sílící fašismus a pak druhá světová válka a doba poválečná, kdy román končí, vnesou do vyprávění mnohem vážnější tóny.
Ginzburgová píše i o svém prvním manželovi Leonu Ginzburgovi (1909–1944), což byl politický aktivista, spisovatel, překladatel a kritik původem z ukrajinské Oděsy, který se aktivně účastnil antifašistického hnutí; s Cesarem Pavesem se podílel na založení nakladatelství Einaudi. V roce 1943 byl zatčen, mučen a ve vězení nakonec zemřel. Předtím byl ve 30. letech i s rodinou konfinován v Abruzzách. Ginzburgová se pak v 50. letech znovu provdala za anglistu G. Baldiniho.
V Rodinné kronice hraje důležitou roli to, co zná každá rodina nebo každá partnerská dvojice, totiž jakýsi soukromý slovník, vlastní řeč, různá opakovaná a ustálená přirovnání a průpovídky či přezdívky, které jsou srozumitelné a pochopitelné jen jejím členům. A právě prostřednictvím nich autorka připomíná svoji rodinu a její život, s upřímností a otevřeností, láskou i ironií.
"Ty věty jsou naší latinou, slovníkem našich prožitých dní /.../, svědectvím o jádru života, které sice přestalo existovat, ale které přesto žije dál ve svých textech, uchráněných před zlobou vod, před zubem času. Tyto věty jsou základem naší rodinné soudržnosti, která potrvá, pokud budeme na světě..."

07.02.2023

Německý spisovatel Theodor Fontane (1819–1898) psal básně, balady či cestopisy a první prózu vydal až v 59 letech. K vrcholům jeho díla i celé německé literatury 19. století patří jeho román Effi Briestová (1895), který můžeme tematicky řadit k jiným velkým románům o nešťastném manželství podaným z pohledu ženy, jako jsou Flaubertova Paní Bovaryová a Tolstého Anna Kareninová. Sedmnáctiletou Effi provdají rodiče za barona Innstettena, který je o dvacet let starší. K Effi se chová hezky, není to žádný tyran, ale je citově chladný a pracovně zaneprázdněný, pořád samé povinnosti a řád, a citlivé mladé dívce nerozumí. Ta se také velmi nudí v pomořanském městečku Knessin, kde manžel působí jako okresní přednosta. Ani narození dcerky ji z nudy provinciálního prostředí a manželova citového chladu nevytrhne...
Pozor, SPOILER!!! Effi prožije dobrodružství se světáckým (a ženatým) majorem Crampasem, což autor přímo nespecifikuje, ale čtenář se domyslí. Po Innstettenově povýšení se rodina přestěhuje do Berlína, kde Innstetten až po několika letech objeví díky dopisům, které náhodou najde, co se kdysi stalo mezi Effi a Crampasem. Vyzve Crampase na souboj a zabije ho, Effi zapudí a dceru si nechá u sebe... Effi trpí, zapuzena nejdřív i rodiči, samotou. A tragický konec je neodvratný, jen to tentokrát není sebevražda jako u Emmy Bovaryové nebo Anny Kareninové, ale spíš zlomené srdce...
Realistický, psychologický, nijak rozsáhlý román, jehož si velmi cenil třeba Thomas Mann (jeden ze svědků souboje mezi Instettenem a Crampasem se jmenuje Buddenbrook!), byl celkem čtivý, už dlouho jsem si ho chtěl přečíst, ale musím říci, že Anna Kareninová a zejména moje milovaná Paní Bovaryová mne oslovily daleko více. Effi Briestová byla několikrát zfilmována, mj. v roce 1974 Rainerem Wernerem Fassbinderem s Hannou Schygulla a v roce 2009 s Julií Jentsch a Sebastianem Kochem.
Přeložil Josef Menzel, vydalo SNKLHU, Světová četba, 1954.

2 07.02.2023

Osamělost prvočísel, prvotina italského spisovatele a fyzika Paola Giordana z roku 2008, je dnes už proslulý román, který si získal oblibu i u českých čtenářů (vyšel u nás již třikrát). Autor (nar. 1982) za něj získal Premio Strega jako nejmladší vítěz a román byl v roce 2010 zfilmován. Já jsem se k němu dostal až nyní, v sérii románů italských autorů oceněných prestižní Premio Strega, které postupně čtu – po Osmi horách Paola Cognettiho a Kolibříkovi Sandra Veronesiho; ještě mě čeká starší Rodinná kronika Natalie Ginzburgové a čekám, až v Argu vyjde Arturův ostrov od Elsy Morante. Mimochodem, až na Ginzburgovou všechny tyto knihy přeložila Alice Flemrová. V jejím překladu se těším i na Giordanův nový román Dobývání nebe (další dva mě nelákají).
Jako osamělá prvočísla jsou hlavní postavy románu, Alice a Mattia, které sledujeme v časových skocích v letech 1983–2007, od jejich dětství, dospívání a studií až po dospělost a věk přes třicet let. Pochmurný román (což mám rád) o jejich přátelství a zvláštním vztahu, kdy tušíme, že jsou pro sebe možná jako stvoření a jsme napjatí, jestli se jejich vztah naplní, mě nadchnul – na ty italské romány mám zatím štěstí. Oba hrdinové si z dětství nesou traumata, kterých se nikdy nezbaví, důsledek rozhodnutí, který si pak nesou celý život. U Alice, pozdější fotografky, je to nehoda na lyžích, po níž kulhá, spojená s nenávistí k otci, navíc se pak přidá anorexie. Mattia, nadaný matematik s Aspergerovým syndromem, má mentálně postiženou sestru-dvojče, s jejíž ztrátou, kterou zavinil, se nikdy nevyrovná...
Kolem těchto dvou osamělých lidí jsou i další postavy kolem nich ne právě šťastné, ať už jsou to rodiče Alice i Mattii, Alicina chůva, Mattiův kamarád a další. Vedle osamělosti a (ne)schopnosti milovat a mít vztah se tu řeší i kamarádství, vyloučenost odlišného jedince mezi spolužáky ve škole a později i ve společnosti, neschopnost učinit jednoduchý krok ke změně a naplnění citu (přitom o tom kroku postavy ví, ale neudělají ho), vztah mezi dětmi a rodiči, kariéra.
Mám samozřejmě rád, když jsou mi postavy a témata knih blízké, a to jsem v Osamělosti prvočísel našel vrchovatě; stejně tak se mi líbil střízlivý, odtažitý, až chladný, jazykově přesný autorův styl (kdo má raději metaforičtější a jazykově bohatší vyprávění, tady si na své nepřijde); a nevadil mi ani některými kritizovaný, možná trochu uspěchaný konec, který je však takový, jaký jsem čekal, i když bych si přál jiný... A jsem docela zvědav, jak si s předlohou poradili filmaři, takže se brzy podívám i na film. (PS: Film se bohužel moc nepovedl...)

6 07.02.2023

K nejslavnějším mexickým spisovatelům patřil Carlos Fuentes (1928–2012), z jehož díla vyšly česky např. slavné romány Nejprůzračnější kraj a Smrt Artemia Cruze. Já jsem od něj kdysi četl jen novelu Vlad, moderní variaci na upírský mýtus, která mě zklamala. Teď jsem sáhl po jeho románu Starý gringo (1985) a bohužel to bylo také velké zklamání...
V útlém románu, na němž Fuentes pracoval s přestávkami dvacet let, se vydáme do Mexika na přelomu let 1913/1914, kdy zde probíhala revoluce Pancha Villy. Do Mexika přijede starý Američan, spisovatel a novinář, který zde chce zemřít a je zvědavý i na průběh revoluce. Setká se s učitelkou španělštiny Harriet Winslowovou a s generálem Tomásem Arroyo. Ten starý gringo je ve skutečnosti slavný Ambrose Bierce (1842 – asi 1914), autor povídek z americké občanské války nebo Ďáblova slovníku, který opravdu odjel v roce 1913 do Mexika a jehož zmizení a smrt nejsou dodnes vysvětleny... Fuentes nabízí jeho možný příběh po odjezdu z USA i jeho možnou smrt...
Bohužel ani příběh ani autorův zvláštní styl mě nijak zvlášť nezaujaly. Ale nevzdávám to a ještě si chci od Fuentese přečíst knižní kultorologickou esej Pohřbené zrcadlo.
Mimochodem, Starý gringo byl v roce 1989 zfilmován, Bierce hraje Gregory Peck a Harriet Jane Fondová, ale film se příliš nezdařil a komerčně propadl a Fondová si vysloužila dokonce nominaci na Zlatou malinu za nejhorší herečku...

07.02.2023