Normální lidi

Bylo to napínavé. Kniha se mi libila.

Posloucháno na ČRo.
Mám spíš smíšené pocity. Ze začátku to šlo, byli to středoškoláci, ale čím to bylo dál, tím to bylo horší a horší. Obě hlavní postavy mi lezly strašně na nervy. Protivné, depresivní, utápějící se neustále ve svých problémech, a to se píše rok 2011 - 2015 a to se říká, že mladí lidé jsou v depresích teď, takže byli už v roce 2011?
Knihu jsem poslouchala, Jana Plodková jako vypravěčka byla moc dobrá. Vadil mi ale neustále kňourající Petr Uhlík, nemohla jsem si pomoct, v jednu chvíli jsem myslela, že to nedoposlouchám... nicméně knihu v tištěné podobě bych asi nedočetla.

Sakra fakt nemám ráda Mariannu!
A teď dál a proč vlastně ... Smutné a vlastně i depresivní, donutí to zamyslet, a je jedno, jestli už jste mimo věkovou kategorii nebo v ní. Protože celou dobu přemýšlíte, kdo je ten špatný nebo horší. Connell? Marianne? Rooney mapuje moderní, syrově upřímnou formou pohled na současné vztahy mladých. Nechodí moc kolem horké kaše a strohost vyprávění je o to bolestivější a autentická.
Ať jsem se zamýšlela, jak jsem chtěla, Marianna mi zkrátka přijde z nich dvou ta horší. Ano, chybu dělají oba, jak neumí komunikovat o vztahu s tím druhým. To je celé jádro problému, třebaže Connell je ten, kdo chyboval první. Ale pak? Ona o něm moc dobře ví, že je stydlivý, uzavřenější, citlivý a zmatený, a namísto trpělivosti a pochopení mu jen prohlubuje nejistotu podivnými řečmi, jakmile dojde na komplikaci mezi nimi, v jejich vztahu, otočí se zády a najde si jiného. Žádné čekání, nulová snaha problém napravit, pojmenovat ho a řešit, prostě se momentálně rozhodne jít do dalšího vztahu jen tak (na což pak Connell adekvátně reaguje). Co to pak vypovídá o jejích citech ke Connellovi, když se od něj dokáže tak snadno obrátit? Kdyby to ale udělala jen jednou. Udělá to mockrát a on je pořád takový trouba, že se k ní vrací a skáče jak ona píská. Dělá pro ni vše, zatímco ona vlastně pořádně neví, kdo je, snaží se provokovat a po celou dobu se chová způsobem, že Connell je její hračka v soukromém sociálním experimentu. Do určité míry je román i jakási výpověď o emočním masochismu Connella. Nicméně nelze fandit ani jednomu z nich, člověka to vlastně jen strašně bolí celých dvě stě stran.

+ zachycení vztahu dvou lidí v průběhu let, jak se vyvíjeli oni, jejich zájmy, názory, životní cesty a s tím vším i ten vztah
+ zpočátku mi postavy byly velmi sympatické, celá éra jejich vztahu v průběhu SŠ mi přišla velmi realisticky a citlivě pojatá
+ dva vypravěči, dva úhly pohledu, vidíme do situací z obou stran
- od půlky knihy jsem přestala postavám rozumět
- místy poměrně dost drastické scény popisující psychické i fyzické násilí
- autorka má velmi specifický styl psaní, kdy nepoužívá u přímé řeči uvozovky ani ji nijak neodliší od zbytku textu, trvalo mi dlouho než jsem si na to zvykla, místy to bylo dost matoucí

Prvních cca 50 stran, kdy byli Marianne a Connel na střední se mi četlo moc dobře. Onen motiv, kdy se Connel bojí "vyvést" vztah s Marianne na světlo, protože se bojí, že by mu to mohlo pošramotit image a ubrat na popularitě, mi silně připomněl jeden z mých nejoblíbenějších coming-of-age filmů Psychobitch (2019). Pro zajímavost přikládám trailer: https://www.youtube.com/watch?v=58gppJztbVs

S každou další stránkou však můj zájem o knihu upadal, zbylých 150 stran mně přišla jako variace téhož: Connel a Marianne se v dalších letech scházejí a rozcházejí, povětšinou kvůli nějakému předsudku - ať už třídnímu (SPOILER Connel radši sabotuje vztah s Marienne, aby ji nemusel žádat o laskavost společného bydlení SPOILER), či genderovému (SPOILER slušným dívkám se sadomasochistické hrátky přeci musí hnusit!; "tuto svou úchylku přeci Connelovi vysvětlit nedokážu", pomyslí si Marienne SPOILER); kruhovitost, která je únavná i na román o 200 stranách. To bych ale této knize možná dokázal odpustit, horší je, že ač autorka nešetří s popisy nejniternějších myšlenek obou protagonistů, nemám pocit, že bych jim na konci rozuměl lépe než na začátku.

Normal people povazuji za nazev velmi trefny, protoze tim hned na zacatku autorka upoutava pozornost otazkou / definici slova "normal". Hlavni hrdinove muzou byt pro vas bezne postavy ze zivota, pribuzni, pratele, kolegove - pro me jsou to spis vyhranene osobnosti, se kterymi se bud nepotkavam velmi casto nebo s nimi nedokazu drzet krok (= vzajemna interakce neni prinosem). Roman me vsak celkem zaujal, i bavil. Sledovat vztahovy vyvoj dvou lidi ruzneho pohlavi byva vetsinou poutave, tady navic vzbuzujici zvedavost, misty mozna uzas. Kazil mi to jen styl vypraveni, ktery bez jasneho pouziti prime reci pusobi misty komplikovane; nicmene jsem nakonec dosla k zaveru, ze to byl zamer a zpusob, jak podtrhnout "normalost" hlavnich postav.

Normal People ve mně zanechalo spoustu pocitů, které si v sobě moc nedokážu přebrat. Odnesl jsem si spoustu krásných myšlenek, četlo se to z pohledu jazyka krásně, a některé aspekty po stránce příběhu byly skvělé - ale když to mám vidět jako celek, vlastně nevím, jestli se mi ta kniha líbila, nebo případně jak moc…
Po stránce jazyka je to krásné. Je to ale náročné číst - chybí značení přímé teči (což mi chybělo z pohledu děje i ve vyhranění toho, co si postavy jen myslí, a co opravdu vyzní nahlas), a kompozičně je to zajímavé ale bohužel nesmírně složité. Mezi kapitolami jsou větší časové prodlevy, které ale popisují přítomnost jako takovou, a zároveň skáčou retrospektivně do těch časů, které se jakoby vynechaly - to se tak za kapitolu opakovaně děje neustále, a je těžké se v nějakém dění při čtení vyznat (o to víc, když jsem četl v angličtině).
Pokud jde o samotný příběh, dost povedeně a skutečně popisuje dnešní podobu vztahů. Skrze právě skutečnost se mi někdy četlo dost těžko, páč se mi to, co čtu, hnusilo i skrz to, že to samé se mi hnusí i v realitě. A tak to podle mě i mělo snad být. Autorka dobře popsala realitu v tom, že se nám nemusí (pls nemá) líbit, nemusíme ji chápat ani s ní souhlasit - ale nemůžeme dělat, že taková není. To, co jsem četl se mi dějově opravdu nelíbilo, ale vlastně tomu tu kritiku za to dávat nemůžu, protože jsem si uvědomoval tu skutečnost všeho toho ducha, kterého znám a vadí mi i v realitě. Já nakonec vlastně cením, že to na mě působí jako vztahový román bez růžových brýlí. Možná by to chtělo dost věcí rozvést více, přidat hlubší emoce, přidat i nějakou naději něčeho zdravého/ne tak toxického. Ale v autentičnosti je to silné. Čekal jsem asi jiný konec - ale i tak zajímavý. Mělo to konec?

Asi 3,5/5 - hvězdičky někdy úplně nejde určit :(
Jsem zvědavý na adaptaci!

(SPOILER) Studie do duší, nechápala jsem Marianne ani connella. Netuším jak tu knihu popsat, ani ty pocity, který z toho mám. Ale nejsou negativní... Jen složitý a bojím se, že takových zmatených a sebe hledajících lidí přibývá. Matku a bratra bych utloukla ...

Ach, jak jsem se na ni tesila. Byla to ma prvni Rooney. Ale vzdala jsem to. Zvladla jsem prvnich 43 stranek, a pak jsem se rozhodla prestat trapit se. Zaujala me scena s vycitkami matky, ale to je velmi malo. Za tech par desitek stranek jsem shledala postavy ploche, nezajimave, popis unyly, plytky. Ano, ta absence uvozovek prime reci, se kterou se setkavam cim dal casteji, mi to take ztezovala. Na svete je mnoho krasnych knih, ze nemam momentalne vuli cekat do 1/3, 1/2 knihy, aby me to chytlo.

(SPOILER) Sally Rooney na křehkém vztahu dvou mladých lidí z malého irského města, kteří kolem sebe v průběhu dvou let zvláštně povlávají, dobře ukazuje emoční topornost a celkovou ztracenost generace mileniálů. Navenek suverénní, ale uvnitř nejistí, přešlapují na místě, nechtějí se vázat a navzájem se zraňují... Čest výjimkám, ale pro postavy tohoto románu to platí stoprocentně. Connell je všeobecně oblíbený a pohledný hráč školního fotbalového týmu, jeho matka uklízí v domě bohaté rodiny, jejíž dcera Marianne je "tragédka bez kamarádů", co "ani zdaleka není miss". Co mohou mít společného? Oba jsou citliví a přemýšliví, ale ona je kvůli tomu outsiderka a on svou skutečnou povahu raději skrývá, stejně jako své city k ní, aby si před spolužáky zachoval chlapáckou auru. Jejich vztah nezapadá do maloměsťáckých škatulek, ale nezlepší to ani univerzitní život v Dublinu. Marianne tam bez zátěže minulosti rozkvete, jenže Connell odešel do hlavního města jen kvůli ní a stravují ho finanční problémy, deprese i citové turbulence s Marianne. Na vztazích s jinými lidmi se ukazuje, že ti dva "neumí žít jako normální lidi" a je jim dobře jen pod (jakkoliv trochu tíživým) poklopem jejich vztahu, kam nikdo zvenčí nevidí (pěkně to vystihuje obálka anglického vydání). Je to příběh o tom "divném věku, kdy i malé rozhodnutí může všechno převrátit" a kdy člověka sžírají strachy, které jsou často jen v jeho hlavě. Kniha zároveň názorně předvádí bizarní představy mladých lidí (hlavně na Západě) o světě, v čemž se zrcadlí marxistické, feministické a protiizraelské postoje autorky. Marianne se třeba podivuje, že její kamarádka pracuje, jen aby vydělala peníze, které jsou přece "jen lidský vynález", a kritizuje ji, že "nošením papírů po kanclu nepřispívá k rozvoji lidstva".

Zajimavy nahled na moderni vztahy. Ale pro me dost depresivni, ackoliv je tam hodne otevrenych rozmluv, konsentu, reflexe vlastniho mentalniho zdravi atd. Tak presto je to proste smutne.

Normální lidi je román o lásce, o hledání a pozvání vlastní sexuality, o přátelství a o mnoha dalších tématech. Je to takový přímý pohled do života a duše dnešních dospívajících lidí. Nemusí se nám to líbit, nemusíme s tím souhlasit, ale tak to prostě je.

Podle mého názoru příběh Mariann a Connella velmi dobře vystihuje to, že dnes nejsou žádné pravidla a hranice pro vztahy a sexualitu. Všechno je možné a je v tom pěkný zmatek. Lidé velmi obtížně nachází to, v čem se cítí dobře. Lépe to asi nedovedu vyjádřit.

Kniha se rovněž dočkala seriálového zpracování, které podle mého názoru v mnoha ohledech předčí svou knižní předlohu. Jednak skvělými hereckými výkony hlavních protagonistů Daisy Edgar-Jones a Paul Mescala a dále skvělým hudebním doprovodem.

Podle mého názoru se jedná o skvělý román, který si zaslouží plný počet hvězd. Je velmi čtivý a po jeho přečtení na vás čeká ještě lepší seriál.

Asi jsem jinde díky věku nebo nevím čím to je, ale nějak jsem se totálně minula s Marianne a taky s Connellem. Oba divní, jejich vztah divný, způsob jak si věci neříkali byl divný.... hmmmm. Prostě nejsem cílovka tak to asi nevnímám tak, jak bych měla/mohla.

Velmi čtivá, soudobá, mladistvá, romantická a dokonce existenciální literatura z vysokoškolského prostředí. Autorka, ač mladá, vzbuzuje naději na ještě lepší knihy.

Kniha mi přišla strašně smutná, psychologická, plná nedorozumění.
Životy mladých lidí od střední, vysokou, hledání budoucnosti i sebe sama.

Jedno z tajemství změny vnitřního klidu se příhodně nazývá rozhovor
a pro mnohé z nás vůbec nic neznamená, dokud se nás něčí osobnost
obzvláště nedotkne, pak teprve pochopíme.

Po dočítaní som mala rozporuplné pocity ohľadom hodnotenia knihy. Na jednej strane chápem, prečo sa kniha môže niekomu zdať jedinečná a silná, ale popravde... tým postavám som to neverila. Možno to bolo tým zvláštnym štýlom písania, ktorý mi úplne nesadol, alebo som sa príliš často pri čítaní nudila... nemalo to na mňa taký wau efekt. V podstate ma to viac začalo zaujímať až v poslednej tretine, a s koncom som bola celkom spokojná. No celkový dojem z knihy mi ostal: meh.

Červen byl zatím ze všech měsíců čtenářsky nejslabší. Jistě to není tituly, ale rozpoložením, které není vždycky stoprocentní. Proto jsem o to víc ráda, že se mi povedlo přečíst alespoň něco a po předchozím krváku jde o příjemnou oddechovku.

Na knihu jsem narážela poměrně průběžně, až mi po dalším tiktoku došla trpělivost a knihu jsem si z knihovny přinesla domů.

Možná, že jsem k ní přišla v nesprávný čas, ale četla jsem ji dlouho. Na to, jak je tenká, obsahuje poměrně dlouhé kapitoly, což není můj šálek kávy.

Celým příběhem nás provází dva protagonisté - Marianna a Connell. Děj se odehrává jak v Dublinu, tak v Carricklea a irské prostředí mě osobně velmi těšilo.

Přeskakujeme v ději nějakých 2 let, kdy se postavy dostávají od střední školy až na prestižní univerzitu v irském hlavním městě a jejich cesty se vzájemně scházejí a rozcházejí.

Asi jsem v celém díle hledala přílišnou hloubku, která nepřišla. Opravdu sledujeme dva normální lidi, kteří bez sebe nemohou být, ale spolu jim to jde ještě méně.

Sledujeme přerod oblíbeného fotbalisty v tichého génia a šikanované dívky v královnu večírků, jejich lásky, úspěchy i pády.

Možná že jde o kousek, který si člověk musí přečíst víckrát, aby našel nějaké skryté poselství, ale po prvním přečtení ji vnímám jako lepší průměr.

Autorka v celé knize nepoužívá přímou řeč, ale na to jsem si zvykla už po pár stranách a četlo se mi to překvapivě dobře. Ostatní knihy si nejspíš přečtu také.

Seriál na motivy této knihy jsem několikrát zahlédla na kanálech ČT a teď je nejvyšší čas si jej pustit a zhodnotit, jak se s tímto námětem tvůrcu poprali!


*3,5

(SPOILER) Minuly měsíc jsem poslouchala tuto audioknihu, která má vyprávět příběh o dvou spolužácích, z kterých se stali přátelé s výhodami.

Bylany v tom city? Ano. Ale celou knihu se opakovalo, jak se protagonisti tajně milují, nemůžou to přiznat v okolí a ani sobě. Vždy spolu začnou údajně chodit, potom si uvědomí, že to chození není, najdou si někoho dalšího a stále dokola.

Přiznají si city? Řeknou vše rodině a přátelům? Abyste to zjistili, musíte si knihu přečíst nebo poslechnout. Já ji poslouchala přes Audiolibrix.

Příběh nebyl až tak špatný ani ne moc nudný, jenže pro mě se nejevil jako světoborný. Nepamatuju si jména postav. Avšak uznávám, tyto situace se mohou dít spoustě lidem a někomu třeba příběh pomůže. Najde se v něm. Uvízl mi v hlavě hlad Terezy Dočkalové, která audioknihu namluvila.

Knihu doporučuji mladším, ale i starším čtenářům.

Jo a najdete zde nějaké ty erotické scény

Najdete mě na:
IG: @terischmetti_books
http://instagram.com/terischmetti_books
Blog: http://blumensprache.hikaru.cz/

Na úvod bych řekla, že kniha se netváří nijak důležitě, prostě pojednává o mladých lidech a jejích pocitech, myšlenkách, problémech mladých atd, takže takové pohodičkové čtení na víkend...
Každopádně autorka ale píše s takovým citem, že i těm nejprimitivnějším myšlenkám dává váhu a vzbudila ve mně pocit, že právě ty nejobyčenější věci jsou kolikrát ty podstatné a jsou to právě ony, které nás formují.
Kniha je psaná s lehkostí, zároveň se vás ale dotkne... za mě jedna z nejlepších knih, jaké jsem doposud četla.