Filosofská historie

přečeštěno díky čtenářské výzvě a po zjištění že Alois Jirásek je vzdálený příbuzný. Velmi zajímavá novela která se odehrává při revoluci 1948 v Litomyšli
určitě si něco přečtu když to byl můj vzdálený předek

přečíst se to se to dalo ale podruhé už ne.

Překvapivě kraťoučká (na Jiráska!) novela, dobře se čte, příběh je nicméně jednoduchý, sladký (v podstatě růžová knihovna) a hraje spíš na atmosféru studentského života a radovánek/strastí milostného života, než že by opravdu reflektovala historické dění kolem roku 1848. Škoda, doufala jsem, že o svatodušních bouřích v Praze tam bude víc než dvě nebo tři strany. (To třeba Victor Hugo se o jiném, proti událostem roku 1848 absolutně bezvýznamném povstání rozepisuje s mnohem větším rozmachem - ale tady aspoň není takové množství mrtvých.)
Kdysi dávno jsem viděla adaptaci tohoto příběhu v divadle a upřímně nechápu, jak se tuhle novelku povedlo natáhnout na standardně dlouhé představení.

Laskavé, příjemné vyprávění. Život studentský, život veselý z první části se promění ve vlastenecké horování, když se zdá, že bude líp... Osudné boje v Praze jsou popsány krátce a výstižně. A nakonec je slečna Elis spokojená, vždyť se dočkala svateb svých milých studentů.
Jenom... Jak se časy mění. "Staré" slečně Elis je teprve padesát...

Jirásek po nějaké době - příjemné čtení. Musím dodat, že film jsem viděl několikrát a teprve po přečtení knižní předlohy jsem zjistil, že film je přímo geniálně natočený.

Kus českých dějin z pohledu mladých lidí. Líbí se mi, že mezi kladné hlavní postavy je zahrnuta starší svobodná a samostatná žena. Líbí se mi citlivě nakombinovaná témata politiky, lásky, štěstí, neštěstí, studií, vztahů, charakterů, šťastných i zoufalých osudů. Silná mi přijde postava nehezkého sirotka, smutného studenta Špíny - otázka, jak si s takto nerovně rozdanými kartami udržet životní elán a radost, je věčná.

Čteno jako povinná četba. Pokud si chcete přečíst Jiráska, ale děsí vás rozsáhlá četba, doporučuji tuto knihu.

Audiokniha, skvěle načtená Martinem Hofmannem. Příběh mě nezaujal, ale ta stará čeština, to jsem si užila. Pan Hofmann to načetl pěkně svižně, moc dobře se to poslouchá.

Přečteno kdysi dávno jako povinná četba. Nyní jsem se ke knížce z nostalgie vrátila. Je to jedna z mála Jiráskových knih, která není tak náročná na čtení. Je to krásný příběh, i když z dnešního pohledu naivní až úsměvný, ze života studentů. O jejich láskách, vlastenectví, kamarádství.

Knihu jsem již kdysi dávno četla a tenkrát se mi - pokud si dobře vzpomínám - moc líbila. Nyní jsem si ji tedy chtěla zopakovat, ale zjistila jsem, že už to nebylo to "pravé ořechové". A že to tedy asi bude věkem ;-).
O co v příběhu půjde, opravdu hodně podrobně prozrazuje anotace, až by možná mohl vzniknout dojem, že knihu již snad ani není potřeba číst. No ale to by byla zase velká škoda, protože osudy studentů filosofie v Litomyšli v letech 1847 až 1848 rozhodně zajímavé jsou. A ne všechny skončí šťastně, jak už to tak v životě bývá... Knihu tedy hodnotím poctivými čtyřmi hvězdičkami a mimo jiné oceňuji současně i autorův krásný jazyk, který je sice už na dnešní dobu docela zastaralý, ale stále ještě malebný a libozvučný.

Tenhle " Jirásek" tolik neunavuje zdlouhavými líčeními. Dá se vcelku se zájmem číst.

Na to, že je to vlastně kniha o národním obrození, navíc z 19. století a navíc od Jiráska, jde o svižně odbývající pohodové čtení. Příběhu prospívá, že jde o krátké dílo, tedy že není nijak roztahané a jsme ušetřeni Jiráskových obávaných popisů maličkostí na mnoho stran.

Klasická kniha.

Velice jsem se při čtení divil, čím si kniha dobyla takové slávy a pozornosti, když se jedná o docela prostý a jednoduchý příběh pár studentíků filosofie. Pak jsem si přečetl předmluvu Zdeňka Nejedlého a již chápu; Jirásek čerpal ze svého života, když byl v Litomyšli, a možná proto je toto dílo tak živé. Vidíme totiž náš odraz v oněch studentech.

Další kniha z knihovny mého mládí, která mně přirostla k srdci . Maloměstské prostředí, studentská rebelie s podtextem lásky, naděje i zmaru. Vavřena, to byl idol mých 15 let. Nad Špínou jsem plakala a s Frýbortemu jsem jela na stejné duchovní notě, Zelenka, ten suchar a lakomec mě neoslovil.
Dějinné události jsou zde tak úžasně a srozumitelně popsány, že mě s naprostou přesností směrovaly k zájmu o revoluční dění .
Litomyšl, město nedaleko mého rodného města, kam jsme chodili s rodiči na nedělní vycházky, pamatuji moje velké zklamání nad Nedošínem a jakýsi Genius loci, co
cítím, kdykoli se po náměstí procházím... V zámeckém parku vidím sice krásnou, ale nabubřelou Loty, kousek dál slečnu domácí s Frýbortem...a nad tím vším veselý studentský majáles který patří k bezstarostnému studentskému životu.
Z dálky se ozývá Herodes ..to byl král....a revoluce klepe na dveře...
Jirásek a jeho historie...je pevně provázána s mým dětstvím a s mou rozvíjející se láskou jak ke knihám, tak k historii .
Litomyšl již dávno není tím studentským a filozovským městem, jak za Jiráska, zámecký park sice pořád svádí k romantickým procházkám, ale my ho nějak míjíne, semletí dobou a stresem.

Od milovaného, uctívaného i proklínaného Aloise Jiráska (1851–1930) jsem kdysi na gymnáziu přečetl první díl F. L. Věka, Poklad, Filosofskou historii a část Starých pověstí českých. Později jsem četl jeho hry Lucerna, Vojnarka a Otec. Teď se k němu vracím a chci si znovu přečíst Filosofskou historii a Poklad, tentokrát celé Staré pověsti české a konečně i jeho nejznámější román Temno. Ať už si o Jiráskovi myslíme cokoli a máme ho zprotiveného povinnou školní četbou nebo vyzdvihováním jeho díla za minulého režimu, přece jen je důležitou a nepominutelnou osobností české literatury.
Novelu Filosofská historie (1878) mám ve dvou vydáních: Čs. spisovatel, edice Slunovrat, 1979; a letošní krásné nové vydání s ilustracemi Františka Šmilauera, komentáři a vysvětlivkami, které vydalo Regionální muzeum v Litomyšli ve spolupráci s Městskou galerií Litomyšl a nakladatelstvím Arbor vitae.
Filosofská historie, odehrávající se v prostředí studentů filosofického ústavu v Litomyšli v letech 1847–1848 a za revoluce 1848 v Praze, patří mezi vrcholná díla české literatury. Jde o archetypální příběh horkokrevného mládí, lásky, odhodlanosti a touhy po svobodě, zasazený do maloměstského prostředí. Líčením revolučních událostí roku 1848 však přesahuje lokální zakotvení a podává obecný dobový portrét. V průběhu času lákala novela uměleckou obec natolik, že se dočkala nejen filmové (1937, režie Otakar Vávra), ale i divadelní, rozhlasové, baletní a nakonec i muzikálové adaptace. Byla také přeložena do několika cizích jazyků. Sám Jirásek v Litomyšli žil, tvořil a vyučoval dějepis na gymnáziu v letech 1874–1888.
Musím říci, že novelu čtu s opravdovým potěšením a že to nové vydání je nádherné a obsahuje spoustu zajímavých informací a krásný obrazový doprovod. Jirásek v krátkém díle (120 stran) nenudí a zdlouhavě nepopisuje, děj je bohatý, postavy zaujmou a čeština je krásná. A musím se znovu po mnoha letech podívat i na Vávrův filmový přepis...

Poslouchala jsem jako audioknihu, načtenou Jiřím Štědroňem, a jsem za to vděčná. V audio verzi naše krásná stará čeština opravdu vyzněla. Kdybych si knihu pouze četla, myslím, že bych z ní takový požitek ani zdaleka neměla.

Z celé knihy mě nejvíce zasáhl příběh Špíny. Skutečně měl životní smůlu naprosto ve všem. Bylo mi ho neuvěřitelně, hrozně moc líto, a upřímně přiznávám, že jsem si nad ním pobrečela. Byla to tak strašně moc smutná postava.

"Ač vypadám na páska, čtu Aloise Jiráska", smával jsem se před lety. K Filosofské historii se však dá vrátit/vracet i po letech. Pobaví, je celkem svěží ... Možná zkusím ještě nějaký návrat k jinému Jiráskovi. Uvidím. (Knih, které jsou lákavé, a které jsem na rozdíl od těch Jiráskových nečetl, je takové množství!)

Znovu přečteno, už ani nevím pokolikáté, je to už skoro jako tradice číst to začátkem května spolu s Máchovým Májem. I po tolika přečteních to pro mne má své kouzlo. Romantické vztahy mezi mladými postavami jsou možná sice pojaté z dnešního pohledu jako naivní či staromilské, pomalé, ale mně se to prostě líbí. K té době mi to patří, takové to pomalé obřadné namlouvání. Je na tom cosi dojímavého číst si o těch láskách mladých studentů... Zobrazení doby, bojovného ducha a tehdejší atmosféry ve společnosti mne tu taky vždycky dost chytne... Já jsem prostě nadšená a k Filozofské historii se hodlám vracet i v budoucnosti...