Neutěšenci
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432103/bmid_neutesenci-HaF-432103.jpg
4
88
27
V románové tvorbě britského nobelisty Kazua Ishigura představují Neutěšenci (The Unconsoled, 1995) význačný předěl. Po světově úspěšném Soumraku dne (The Remains of the Day, 1989, č. 1997), jemuž předcházela dvě raná díla s japonskou tematikou, Vybledlá krajina s kopci (A Pale View of Hills, 1982, č. 2018) a Malíř pomíjivého světa (An Artist of the Floating World, 1986, č. 1999), se autor rozhodl opustit tvůrčí jistoty, jimiž si vydobyl přední postavení na britské literární scéně: ať už jde o postkoloniální tematiku, „tichý“, ale vycizelovaný jazykový styl, realistický způsob vyprávění ve dvou prolínajících se časových rovinách či celkově melancholické ladění próz. Nově se pustil do odvážného experimentu: jeho výsledkem je osobitá románová tragikomedie, která si v mnohém nezadá s absurdní komikou Kafkova Zámku či Beckettova Čekání na Godota, případně se satirickým řízem próz Thomase Bernharda. Do nejmenované evropské metropole, připomínající složený portrét Prahy a Vídně, přijíždí světově proslulý klavírní virtuóz. Od jeho vystoupení si místní občané slibují nejen nevšední hudební zážitek, ale hlavně duchovní obrodu upadající obce. Právě hudba představuje ve světě alegorizujícího románu médium, v němž se odehrává veškerý kulturně-politický život – od tužeb a snů nadaných jedinců přes působení občanských spolků až po dění na radnici a krizové zvraty v politickém směřování společnosti. Podaří se klavírnímu géniovi naladit místní lid na kýženou hudebně-politickou notu dřív, než bude muset na další štaci? Dokáže tento duševně labilní spasitel najít v labyrintu neznámého města – kde je snadné zabloudit, nebo se s někým nepříjemně zaplést –, ten pravý klíč k nastartování obdoby „pražského jara“? Ishiguro získal za dílo, jež v době vydání vzbudilo rozporuplné ohlasy, cenu Cheltenhamského literárního festivalu. S odstupem času je čím dál tím jasnější, že zcela zaslouženě.... celý text
Přidat komentář
Konečně dočteno. Byl to boj už od začátku. Chvíli jsem si říkala, zda je to mou bídnou angličtinou, nebo nesoustředěností nebo vším dohromady. Snad i tím, že jsem zrovna pracovně pod tlakem a proto na mne více dopadala všechna ta tíže a stálé nestíhání ... Postavy tak divné, že z jiného světa, jindy tak reálné, jako soused z vedlejšího domu. Vlastně to nebylo špatné, kniha má svou hodnotu, ale určitě to není kus, ke kterému bych se chtěla vracet.
U téhle knihy jsem skoro až do konce zápasila s nutkáním ji odložit a nakonec (skoro až na konci) jsem byla ráda, že jsem to neudělala.
Do provinčního města blíže neurčené (asi německojazyčné) evropské země přijíždí na vystoupení světově proslulý pan Ryder, k němuž se místní chovají, jako by to ani nebyl klavírní virtuóz, ale spíš nějaký Všeználek, který jim poradí, jak se dostat z jakési duchovně kulturní krize, v níž se už pár let plácají. Ryder je vláčen lidmi i okolnostmi, vždycky si ho někdo uzme pro sebe, čímž všechny jeho dosavadní závazky padají a on se tomu ani nepříčí jako by ani nemohl. Celé je to takové kafkovsky podivné a absurdní včetně všech těch bizarních průchodů a dveří vedoucích někam úplně jinam.
Obdobně těmi stovkami stránek autor vláčí čtenáře, aby ho na konci vyplivl zhruba ve výchozím bodě a on se praštil do čela a došlo mu, proč "Neutěšenci". Víc nechci spojlerovat (dobře to vyjádřila sgjoli).
S mírným časovým odstupem knihu vidím zhruba jako "Kavku po japonsku vhodnou pro lidi, kteří mají chuť a čas číst a přemýšlet". Přemýšlet o různých bolístkách na duši, cizích i svých.
---
"A to už jsem Sofii s Borisem odváděl ke dveřím, stále ještě na rozpacích. Bůhvíproč mi přitom vytanuly nesčetné filmové scénky, v nichž některá postava zatouží udělat svých odchodem z místnosti dojem, načež rozrazí nesprávné dveře a napochoduje do skříně."
Britský spisovatel japonského původu Kazuo Ishiguro (*1954), nositel Nobelovy ceny za literaturu (2017), je autorem sedmi románů a jedné knihy povídek. Česky již vyšly všechny, naposledy byl letos na jaře vydán autorův čtvrtý román Neutěšenci z roku 1995, který Ishiguro napsal po svém nejznámějším a nejúspěšnějším románu Soumrak dne (1989), za který dostal Booker Prize. Ishigurovy knihy se mi až na zatím poslední román Pohřbený obr (2015) vesměs velmi líbily; s poetikou, dějem, stylem i náladou Neutěšenců se ale míjím podobně jako u Pohřbeného obra, ne-li ještě víc. Tento autorův nejrozsáhlejší román (640 stran) rozděloval kritiky i čtenáře už od počátku, já se přikláním spíše k tomu, co o něm napsala Michiko Kakutani, která ho označila za "sice obdivuhodně odvážný, ale nepovedený experiment hroutící se pod tíhou schematické struktury" a "zatvrzele rozvleklou povídačku /.../, jež navzdory autorově inteligenci a umu drasticky pokouší čtenářovu trpělivost". Což je naprosto přesné, trpělivost s tímto snovým, absurdním, kafkovským, velmi divným a dost nudným románem příliš nemám... Na své si ale přijdou milovníci tohoto všeho měrou vrchovatou, ani humor občas nechybí...
Kafkův pan K. padající dolů králičí norou… Jen s tím rozdílem, že v Neutěšencích je K. (pan Ryder) vědomou součástí celého šíleného aparátu. Nestojí vně a nesleduje svůj zánik, naopak se alespoň domněle celého cirkusu aktivně účastní, ovlivňuje dění kolem sebe a bez zaváhání, i když občas v polospánku, prochází časovými skoky až k vytouženému Zámku.
Promlouvající postavy se svým vyjadřováním prostřednictvím formálních zdvořilostních obratů pohybují téměř na hranici bezobsažnosti, čtenář je v duchu chytá pod krkem a třepe s nimi, aby z nich konečně vypadlo to, co skutečně chtějí sdělit, a zároveň se klaní neuvěřitelné trpělivosti lyrického subjektu, který šroubované promluvy vyposlouchává a odnáší si z nich sdělení, která ale ve skutečnosti nikdy nezazní. Jakob by měla forma výpovědi napořád dokonale nahradit obsah. (Neděje se něco takového pokaždé s vlnou úspěchu populistických stran, myšlenek a hnutí?) Autor se prostřednictvím popsaných postupů dostává až na samou hranici čitelnosti, kterou ale s až geniální přesností nepřekračuje. I když je čtenář, stejně jako hlavní postavy Tarkovského Stalkera na cestě do Zóny, dokonale ukolébám pomalým vnímáním světa ospalého lyrického subjektu, najednou se rozsype čas i prostor, lyrický subjekt si vzpomíná na detaily z minulosti postav, které potkává poprvé v životě, rozdvojuje svůj vlastní komplikovaný vztah s rodiči mezi sebe, autora (zcela zjevně), postavu syna majitele hotelu…, ztrácí se v nekonečném množství liminálních prostor, snaží se překonat nesmyslnou a uctívanou zeď zjevující se najednou uprostřed města, a pak přichází konec, který je nejspíš nejdepresivnějším positivním závěrem knihy, na který jsem kdy natrefil.
Na napsání komentáře jsem si výjimečně musela nechat několik hodin tuhle knihu rozležet, abych si to v hlavě ujasnila, jestli se mi to vlastně líbilo, nebo ne. Protože tahle kniha mi dala tak trochu zabrat - nejen tím, jaká je to rozsáhlá cihla. Ve výsledku se mi kniha nakonec spíš líbila, byť teda čtení téhle knihy byl pěkný oříšek a já si to musela dávkovat a v některých pasážích se trochu "nutit".
Připadalo mi to jako zajímavá sonda do lidské duše, kdy člověku strašně moc záleží na tom, jak vypadá a jak působí v očích nějaké externí autority. Řada pitoreskních postav se tu takřka plazí před autoritou a předvádí excelentní výkony v patolízalství, podlézavosti a úslužnosti. Zároveň se to skloubilo do určité snahy si od autority vydobýt nějakou přízeň a získat pomoc, vše zabaleno do hávu slušnosti. Byť mně osobně podobné chování poněkud iritovalo, jako čtenářka musím vyzdvihnout, že tohle uměl Ishiguro vykreslit skvěle.
Vedle toho tu pozorujeme lidi, co se honí za úspěchem, hledají svoji hodnotu, v hlavě si tu svoji hodnotu neumí srovnat a hledají tak povzbuzení a souhlas druhého. A také tu autor otevírá téma očekávání druhých, která v člověku neúměrně zvyšují tlak, v němž se ocitají. Což je taky takový zajímavý rys téhle knihy - vlastně je to něco, co můžeme občas pozorovat i v reálném světě, řekla bych.
A pak tu máme hlavního hrdinu, který ve městě platí za autoritu, jež má v očích ostatních bůhvíproč kdovíjakou moc o všem rozhodnout a svými názory udávat směr, ale přitom se hrdina sám zcela absurdně honí po světě za "tou šancí", "tím velkým dnem", co se člověku přihodí jednou za život, a přitom mu vlastní život nevychází a protéká mezi prsty.
Celkově tak kniha na mne kniha působí jako jeden velký příběh o promarněných šancích a upřednostňování jiných, nedůležitých věcí.
A ačkoliv těmito tématy na mne autor udělal dojem, nedokážu hodnotit naplno. Kniha sama o sobě je dost rozvleklá a rozplizlá, což mi přišlo poněkud na škodu. Víc by mi vyhovoval hutnější styl, který znám z jiných autorových knih. Takhle tam byla řada dost natahovaných pasáží - pro mne zbytečně natahovaných.
Celkově tak 4 hvězdy, možná trošinku slabší 4 hvězdy.
Méně zdařilá variace na Kafku. Poměrně rozvláčné, plné prázdné slovní vaty, zároveň postrádající lehkost a vtip Kafkova Zámku, ale třeba i Dostojevského Běsů či Musilova Muže bez vlastností. Absurdity je zde dostatek, podivný snový svět je fascinující a některé postavy baví. Zajímavý je i důraz na neschopnost komunikace mezi hrdiny, kdy jsou dialogy plny nepochopení či nedorozumění, z čehož následně vyvstávají zajímavé konflikty. Lidé jsou zklamáni z jednání druhých, z toho, že neodpovídají zvnitřněným kategoriím úspěchu či slávy, což dále roztáčí spirálu zmaru či pocitu promarněného a ztraceného času případně celého života. Tyto nepříjemné pocity ztráty, nemožnosti dostát kladeným nárokům blízkých (ale také společnosti) dílo pozvedají. Bohužel jsou často zaneseny silnou vrstvou balastu.
Miluju jeho dialogy, to, jak umí vykreslit atmosféru a napětí mezi postavami. A tady je toho napětí víc než by čtenář mohl zprvu čekat. Doporučuji!
“Tolik nešťastných nedorozumění! A těch termínů schůzek kolik už jsme dostali. A jak dlouho jsme na vás čekali včera večer, víc než dvě hodiny! Ale to nevadí, to se prostě stává. Řekl bych, že nic z toho nebylo vaší vinou. Dokonce o tom vůbec nepochybuju.”
Hlavní hrdina Ryder se prostřednictvím vzpomínek vrací k důležitým etapám svého života. Jeho hotelový pokoj je náhle pokojem, ve kterém trávil jako dítě prázdniny. Nepozná rodné město, vlastního tchána, manželku, dítě ...postmoderní vyprávění pracuje jako paměť, která také reprodukuje jen určitou část reality, takže ve výsledné vzpomínce často něco chybí nebo přebývá a výsledkem jsou jen střípky skutečnosti.
Když jsem příběh četla, připadala jsem si jako ve snu-dny nemají pevné hranice, neexistuje zákon času a prostoru, cesty vedou odnikud nikam stejně tak jako tramvaje, auta. Řada scén kompletně přebírá znaky noční můry: náhlá nahota na veřejnosti, neschopnost někoho dohonit bez ohledu na rychlost běhu, potácení se v kruhu, dialogy bez návaznosti.
Rydera stále někdo zdvořile (typické Japonsko) prosí o drobnou laskavost - jeho poslání (klavírní koncert) se stále něco staví do cesty, zamotává se do sítě povinností a závazků. S každým dalším úkolem ale Ryder nachází další dávno zapomenutý kousek sebe samého a dozvídá se něco víc o tom, kým dřív býval.
“Neutěšenci nejsou čtení na dobrou noc, spíš dřina a plody vydá až po čase”
Doporučuji k přečtení a dávám 5⭐️
Čas nehraje roli.Cesta výtahem se může protáhnout na půl hodiny.Podzim se může změnit během dne na jaro.A neznamená že je večer tak si za pár minut přijde snídaně.Vzpomínky se prolínají se snem a naopak.
Vítejte ve světě Neutěšenců.Prolínání je tu dosaženo k dokonalosti.Ne každý si užije.
Neutěšené odpoledne na sklonku léta.
Co si představit kromě respektu z obsáhlého románu.Zaujme po celou dobu ? Obavy nejsou na místě.Ishiguro nezklamal ani na chvíli.
Košatý nicméně velmi čtivý text.Tisková esence určená pro podivné bytosti z rodu homo knihus.
To tajemství z odhalování když se prodíráte osaháváte očicháváte stránky.Ubíhající vzletné odstavce černobílého spadaného listí vám nedají vydechnout.Šustí při otáčení s typickou obálkou od Arga.Pod tíhou stránek láme se hřbet a lupe vazba.
No prostě to vyžaduje určitou výdrž a odhodlání.
To není jako práce s buzolou děti !
.......................................................................................
V příběhu kde si nemůže být ničím jistá ani hlavní postava natož čtenář.Neustálý neuspořádaný tlak všem a vždy vyhovět každému.No vždyt to znáte třeba z práce a VY neřeknete NE : Někdo po vás něco chce...někde máte v určitou dobu být...po tom co potkáte toho co po vás něco chce potkáte někoho dalšího kdo po vás něco TAKY něco chce...a pořád máte být už v tu chvíli na jiném místě...a tu si vzpomenete že jste včera někomu něco slíbili !
A do toho vám vždycky někdo něco co po vás chce sáhodlouze vysvětluje.Vyhovíte s největší ohleduplností slíbíte.No prostě na palici.Rozkočhlava.
To jsem přeci zažil a jistě ne jednou řeknete si.
Děj se odehrává sice v jakési nedefinované moderní době ale ne přímo současnosti.Ale co to znamená.Nojo ale nebyl by to Kazuo.Po celou dobu mám neodvratný pocit že čas je minulejší než se zdá být.
Všechno je stejně Matrix.
Pšššt ani muk.
Pardonus a soráč.To byl jenom spoiler :-D
........................................................................................
Sním či bdím ? Je to sen ? Totéž ráno tentýž den ? Ale ted už jinde jsme je to jiná vesnice !
Silná pasáž v kapitole v hospodě s portýrama a hlavní hvězda večera Gustav.
Bezútěšné neutěšené stále pokračuje.Ovšem z důrazem na grotesknost a zesměšnění stereotypů kdejakých snobů s předsudky.
Zmatenost flustrace a chaos jak příznačně komické.No jak se to vezme.
Neustálé výlevy se stupnují.Téměř k neudržení leckdy k neusnesení.Ti všichni po nás něco chtějí.Důvěřivý.Loajální.Empatický.Laskavý.Je opravdu za každou cenu život právě takový ?
A právě ted...hmm nebo to bylo včera ne asi vloni ? Bylo to ehm.Pardon zeptám se a dopíšu (výhledově).Co jsem to vlastně ještě ...
V knize si memůžete být vždy jisti.Čas je relativní.Takže jestliže je večer neznamená to že se nemůže podávat snídaně.Proč tomu tak je na to si přijde vnímavý čtenář sám.Pokud si tedy chce vůbec něco takového užívat :)
Nejednoznačné pojednání.Košatě zamotané jak jen může být.Nejistota plíživá.Neuchopitelnost okamžiku.Neurčitá zahalenost.Bezprostředně čtivé ač se to nemusí zprvu zdát.
Pamět.Vzpomínky.Definitivní Kazuo Ishiguro a jeho Neutěšenci.
Silný literární zážitek jak jen může kniha být.
Z komentářů mám pocit, že jsem možná četla jinou knihu. I kvůli tomuhle hlodání ponechám bez hvězdičkového ohodnocení, protože mi přijde nepatřičné.
Příběh mě bavil i nebavil. Často jsem měla pocit, jako bych několik stran nedávala pozor a najednou byla v naprosto jiné části příběhu. A tak to bylo po celou dobu vyprávění.
Já tak úplně netuším, co si o této knize myslet. Ishigura jsem přečetla, snad všechny jeho díla, ale tohle nevím kam zařadit. Všechny postavy na mě působily dost nejistě, prostředí bylo snové se všemi svými průchody a tajnými dvířky, čas zde neexistoval v rovině v jaké ho známe normálně. Občas jsem byla z děje silně nervózní a rozčilovalo mě, že hlavní postavu zdržují ostatní nějakými zbytečnostmi. Pokud toto byl autorův záměr, v tom případě je to napsáno bravurně. Opět se text četl lehce, krásná skladba slov.
U této knihy je patrně veliká škoda že nebyla přeložena dříve. Ovšem je na ni vidět proč autor ustoupil v budoucnu od rozsáhlých knih. Tolik stran je na něj hodně. Na něj samotného. Jeho vypravěčský talent a celková narace tu dostává zabrat je znát nakolik jebto i z jeho nstrany vysilující. To v ostatních knihách není tam svůj tón nevyplňuje tak divnym podkreslenim.
Jako další vidím trochu nedostatky u našeho vydavatelství Argo ( kupodivu, až se mi tomu nechce věřit) a to v tom že mám pocit že tam tu knihu neměl asi nikdo v ruce. Srovnání s Kafkou je minimálně nepřesné a zavádějící, ačkoliv jisté prvky se nesou zdánlivě celou jeho tvorbou, bere si jen inspiraci nikoliv atmosféru, tu zadává jinou. Vlastní. Nebo místy naopak, takže z toho vychází vzdy jiný dojem i efekt. Ovšem toto je autor, který nemá špatných knih. S tím že se člověk v nějaké části knihy rozbije, že mu Kazuo prostě nepěkně uštědří, s tím se člověk musí smířit. Nedoporučuji s touto knihou u něj začínat.
Mě kniha zmátla svou šířkou, protože to není typický Jazuo a vylo mi jasné že něčím sám sobě musel jít nannetvy protože do takoveho eposu už pitom nešel. Což zrovna u něj jen dobře.4/5
porovnávanie s Kafkom tejto knihe skôr škodí, ako osoží. stále je to však priechodný, ale predsa labyrint plný humoru a nedorozumení. Mám rád Ishigurove knihy, ale po tejto už sa budem báť mať od neho dajaké očakávania...ako úvod do Ishigura túto knihu rozhodne neodporúčam, ono by vás ostatné knihy, mohli sklamať!
Tak toto bola parádna jazda. Dlhá, ale stála za to. Vôbec to na mňa nepôsobilo neprístupne, práve naopak, veľmi čítavým štýlom napísané. Iná vec je však interpretácia. Kto si chce užiť neprístupný štýl, nech sa páči začať si niečo s José Donosom, to bolo únavné, Ishiguro je čarovný, magický, halucinačno horúčkovitý, neskutočný...mne to teda hodne evokovalo Kafku, ale aj Becketa....v doslove je spomínaný aj Bernhard, ale to dielo - Beton, som nečítal, takže neviem posúdiť. Užíval som si to plnými dúškami, mohlo to byť aj dlhšie. Myslím, že by som mal siahnuť aj po ďalších tituloch tohto skvelého japonského angličana.
Ishiguro se pustil do Kafky a sepsal rozsáhlý román o návštěvě slavného klavíristy v jednom nejmenovaném městě. Autorovo osobní témata jako nespolehlivost lidské mysli či společenská konverzační konvence, která zabraňuje říci cokoliv podstatného, vložil do kafkovského světa s prapodivným ohýbáním prostoru a času.
Někdy se mi zdá, že je nesnadné pro mnohé říci, že král je nahý. A tady je, s tím se nedá nic dělat. Že je upovídaný a pěkně mu to jde od pusy, nezamaskuje, že nemá, co říct. Škoda. (A srovnávat to se Zámkem? No, to snad ne!)
Kniha vymykající se běžným standardům nabízí to nejlepší z Ishigura. Popravdě, i když jsem se dříve s obdivem vyjadřoval ke všemu, co jsem kdy od něho četl, Neutěšenci nasadili v mých očích jeho tvorbě "zlatou korunu".
Román psaný v ich-formě obsahuje prvky komické nebo spíše tragikomické (například amputace dřevěné protézy) a mnohdy vygradované "ad absurdum" (postava hotelového zřízence Gustava a jeho svérázná portýrská filozofie). Knihu rozhodně nelze číst jako chronologický sled událostí, tady se prostor a čas zvláštním způsobem ohýbají. Hlavní hrdina má zjevné výpadky paměti, což ho často přivádí do rozpaků a zmatenosti. Nedomnívám se však, že by popis jeho duševního rozpoložení měl být dominantním pro celkové vyznění románu. Tady jde o otázky hlubšího významu, jež se vynořují na povrch a nutí čtenáře k zamyšlení.
Ačkoliv nejsem přívržencem pětset a více stránkových děl, v případě Neutěšenců mi větší rozsah vůbec nevadil. Kniha mě zaujala svou nevšedností a osobitostí hned od první stránky. Oceňuji také výborný překlad paní Dvořákové.
Doporučuji všem autorovým fanouškům, ale nejenom jim.
Nejdelší Ishiguro, nejdivnější Ishiguro, nejnepřístupnější Ishiguro. Asi ne nejlepší Ishiguro, ale stále je to ten autor, který dokáže vylíčit neporozumění člověka člověku nejlépe na světě. Zde své umění roztáhl do mnoha set stran, během kterých budete zažívat frustraci ze (zdánlivě) neuspokojivé hlavní linky, ze (zdánlivě) nikam nevedoucích dialogů, z toho (zdánlivě) nemožného světa, v němž se postavy pohybují. A zároveň budete knihu milovat.
Kdybych mohl, dám pět hvězdiček ze šesti. Takhle to bude zkrátka zase plný počet.
Je to uplne jine nez nejslavnejsi kniha tohoto autora a jsem nadsena. Jak se pise, ze kniha pripomina Kafkuv styl, tak s tim nesouhlasim, ale jinak je to skvele!
Štítky knihy
anglická literatura absurdní romány
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Neutěšenci je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 110x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 88x |
| Chystám se číst | 103x |
| Chci si koupit | 28x |
| dalších seznamech | 1x |
Občas mi to přišlo, že Ishiguro popisuje moje sny - ty časové nesrovnalosti a nemožnost vyhrabat se z banálních situací, následované nahodilými dějovými asociacemi...
Je to přece jen možná až moc opulentní, nestane se to mojí nejoblíbenější knihou od autora, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že tahle tlustá bichle byla pro mne nějaký trápení.