milan.valden komentáře u knih

(I)
Mahlerovská literatura není v češtině nijak rozsáhlá, přestože jde o moravského rodáka, který se i v dospělosti na české území opakovaně vracel a na své kořeny nikdy nezapomněl – jsou ostatně rozpoznatelné i v jeho tvorbě. Psal o něm už Zdeněk Nejedlý (Gustav Mahler, 1958). První základní českou monografii napsal Ladislav Šíp (Gustav Mahler, 1973). V roce 1998 vyšla větší monografie Kurta Blaukopfa Gustav Mahler: současník budoucnosti a v roce 2009 stručný Mahlerův životopis Krajan od jeho rodově spřízněného jmenovce Zdeňka Mahlera. Mahlera se tu více, tu méně dotýkají také v češtině vydané vzpomínkové knihy jeho manželky Almy Mahlerové-Werfelové Můj život (1993) a Gustav Mahler – Vzpomínky (2001) a dvě knihy jeho žáka, slavného dirigenta Bruna Waltera: Téma s variacemi: vzpomínky a úvahy (1965) a Gustav Mahler: Portrét (1958), která je doplněna ještě o pásmo Dopisy Gustava Mahlera ve výběru a uspořádání Almy Mahlerové. Obsáhlý výbor ze skladatelovy korespondence vyšel v češtině v roce 1962 (Dopisy, ed. František Bartoš). V neposlední řadě u nás vyšly i dva životopisy manželky Almy: Alma Mahlerová aneb Umění být milována od Françoise Giraudové (1996) a Alma Mahlerová: A vždycky budu muset lhát od Catherine Sauvatové (2014). Kromě toho existuje několik menších publikací, brožurek či průvodců o životě Gustava Mahlera nebo o jeho stopách v rodných Kalištích a v Jihlavě. Nejviditelnější a nejzáslužnější ediční počin v naší mahlerovské literatuře však přišel až v roce 2018 díky nakladatelství Argo, které vydalo rozsáhlý a podrobný životopis Gustav Mahler od Henryho-Louise de La Grange.

Život a dílo Gustava Mahlera v jediném svazku
Francouzský muzikolog Henry-Louis de La Grange (1924–2017) byl jedním z největších znalců života a tvorby Gustava Mahlera (1860–1911) a je autorem nejlepší a nejpodrobnější Mahlerovy biografie, která má ve francouzské verzi tři díly a dohromady 3800 stran! V anglické verzi vyšla ve čtyřech svazcích a je ještě rozsáhlejší. Původní francouzská verze Gustav Mahler – Chronique d’une vie (Gustav Mahler – Kronika života) vycházela postupně takto: Tom 1 – Vers la gloire, 1860–1900 (Díl 1 – Cesta ke slávě) v roce 1979 (1152 s.), Tom 2 – L’âge d’or de Vienne, 1900–1907 (Díl 2 – Zlatý věk ve Vídni) v roce 1983 (1280 s.) a Tom 3 – Le génie foudroyé, 1907–1911 (Díl 3 – Sestřelený génius) v roce 1984 (1368 s.). Této velké biografie se však s největší pravděpodobností právě kvůli jejímu rozsahu v češtině nikdy nedočkáme. Naštěstí vydal La Grange v roce 2007 stručnější, hutnější, jednosvazkovou, aktualizovanou verzi své biografie, kterou vytvořil ve spolupráci s editorem Joëlem Richardem – právě tu Argo vydalo ve zdařilém a čtivém překladu Danuše Navrátilové; odbornou revizi textu provedl muzikolog, hudební producent a vydavatel a pedagog Jiří Štilec, dlouholetý redaktor Československého rozhlasu a později dramaturg a ředitel Supraphonu, od roku 1999 pedagog HAMU, kde je v současné době vedoucím katedry hudební produkce. Štilec v roce 1996 inicioval obnovu rodného domu Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce, založil Nadaci Musica noster amor – dnešní Společnost Gustava Mahlera – a hudební festival Mahler Jihlava. Jeho manželkou je skladatelka Sylvie Bodorová a synem dirigent Marek Štilec. Revize textu tak byla v rukou nejpovolanějších.

Dodejme ještě, že La Grange je též editorem Mahlerovy knižně vydané korespondence a autorem pozoruhodné knihy o hudebních dějinách Vídně, města hudby (Vienne – une histoire musicale, 1995), která by si také zasloužila české vydání.

Vměstnat pestrý, byť nedlouhý Mahlerův život, bohatý na peripetie někdy až románové, do jednoho svazku se autorům podařilo na výbornou, nehledě na to, že velká La Grangeova biografie je opravdu určena jen těm největším Mahlerovým příznivcům; stručnější kniha (i když má šest set stran) jistě osloví daleko širší publikum, navíc je právě jemu určená: nenajdeme zde jediný notový příklad a také s odbornými hudebními termíny se v knize šetří. Bohatší by naopak mohla být obrazová příloha, ale to je snad jediná výtka. V jinak velmi dobrém českém překladu mne osobně trochu rušil často používaný gramaticky sice správný, ale poněkud ohavně znějící a nepěkný tvar slovesa dirigovat ve formě „oddirigovat/oddirigoval“ („Mahler oddirigoval tři koncerty…“, „Mahler se zavázal, že oddiriguje premiéru opery…“ apod.); s tímto tvarem se běžně téměř nikde nesetkávám, píše se prostě „dirigoval“, „dirigovat“, popř. se termín nahrazuje slovesy „řídil“ či „uvedl“. Nicméně to na kvalitě La Grangeovy knihy samotné nijak neubírá.

16.02.2023

(SPOILER) (III)
Kniha je pěkně vypravená i na pohled: od zvoleného písma přes nevtíravé černobílé ilustrace Portie Rosenbergové až po obě nápadné obálky. Také redakční práce je nebývale kvalitní. A pak je tu samozřejmě překlad Viktora Janiše, který je jedním slovem vynikající: čtivý, plynulý, jazykově bohatý, inspirovaný skvělými překlady románů Jane Austenové z pera Evy Kondrysové; přitom překladatel musel překonat řadu problémů, jak o tom píše i na webových stránkách, které český nakladatel k románu připravil (zde najdeme i další zajímavosti); překonal je a na výsledku je to znát.

Komu přijde Harry Potter přece jen příliš dětský, koho ani většina současné fantasy literatury neuspokojuje, kdo hledá fantasy inteligentně a vtipně napsanou fantasy třeba i přesahující rámec žánru (skutečně příhodnější je označení fantastický román, které použil i Neil Gaiman, a novel of fantastic), pak by měl sáhnout právě po románu Susanny Clarkové. Spojení obou žánrů – fantastického a historického románu, který je zde i přes přítomnost magie pojat velmi realisticky – může mnohé nadchnout.

5 16.02.2023

(SPOILER) (II)
Strangeovci a norrellovci
Na románu nás může uchvátit mnohé: nesmírně bohatý, doslova nabitý děj, který ospravedlňuje rozsah knihy; množství pozoruhodně vykreslených, dobře zapamatovatelných postav; propracovaná zápletka pomalu spějící k velkému a napínavému finále; do detailu propracovaný svět, uměle, ale dokonale uvěřitelně (i přes ta kouzla) stvořený; množství historických detailů a zajímavostí (např. z vojenské oblasti – jsme v době napoleonských válek a je zajímavé podívat se na tuto dobu z hlediska Angličanů bojujících proti Napoleonovi) i nenásilného, spíše vtipně ironického „vměšování“ magie do dějin (Strange pomocí kouzel např. přemístí na chvíli Brusel do Ameriky kvůli přesunu vojsk); bohatá autorčina představivost v líčení kouzel a v budování fantastického světa za zrcadly, Králových cest či elfí Férie i v jakémsi líčení alternativní historie magie i Anglie; nenásilné a skoro logicky působící propojení historického a fantastického románu; gradující zápletky; čtivý, vtipný, lehký styl připomínající zejména romány Jane Austenové (která zemřela právě v roce 1817 a do té doby vydala své vrcholné romány), jimiž se inspirovala jak Clarková, tak překladatel Viktor Janiš; je to také román o knihách, o čtení, o studiu knih, o lásce ke knihám, která může být vášní i posedlostí; autorka stvořila celý svět knih o magii a knih magie, z nichž rozsáhle cituje, odkazuje na ně a píše o nich nebo o nich postavy diskutují, hledají je, čtou a čerpají z nich. Především je však sympatické to, že magie je tu jaksi přirozená, nenásilná a dobře rozlišená na tu dobrou a temnou, přičemž charaktery ústředních postav Norrella a Strange nejsou tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát – vypravěč je sice vševědoucí, ale přece jen si zachovává jisté tajemství, v němž pak spočívá i čtenářské napětí a nejistota; magie je tu navíc sympatická tím, že vůbec není jednoduchá, ale naopak velmi složitá („Kdo to jen řekl, že mág musí být rafinovaný jako jezuita, odvážný jako voják a duchapřítomný jako zloděj?“).

Jak sama autorka zdůrazňuje, klíčová je věta jedné z postav: „Magie! O magii mi ani nemluvte! Je jako všechno ostatní, plná překážek a zklamání!“ Kouzlit nemůže každý. Kouzlení předchází léta pilného studia knih. Kouzla jsou složitá a ne vždy se úplně zdaří. Stará kouzla se musí kombinovat s jinými a vylepšovat se. Mnohá vůbec nefungují nebo jsou v knihách popsána tak, že jejich praktické provedení není možné. A mnohá jsou hrozivá nebo je k jejich provedení potřeba přivolat na pomoc elfa, což je vždy velmi nebezpečné.

Román má typicky anglický humor a jakési „gentlemanství“, které se projevuje i v přístupu k magii („Může mág zabít člověka magií?“ – „Mág by nejspíš mohl, ale gentleman nikdy.“) Také konec románu není rozhodně happyendem; současně však román nekončí ani tragicky. V závěru se skupina postav rozdělí na dvě části, na strangeovce a norrellovce. Také čtenář se může rozhodnout, na čí stranu se přidat.

Co nás naopak nepotěší? Za sebe mohu říci, že to byly spíš drobnosti, např. časté poznámky pod čarou, mnohdy i velmi rozsáhlé, které jsou sice obsažné a zajímavé, ale občas narušují a zpomalují plynulost vyprávění – jako by se autorka nemohla odhodlat něco přece jen obětovat anebo to plynuleji včlenit do vyprávění. Na škodu pak může být i přece jen velký rozsah románu, který možná mnohé potenciální čtenáře odradí. Kniha je sice dějově opravdu nabitá (až je někdy škoda, že se naopak autorka u mnohého nemůže zastavit na delší dobu), ovšem takřka nikdy rozvleklá (až na některé již zmíněné poznámky), a také tempo všech tří dílů je vzácně vyrovnané, přičemž v závěru jen pomalu, až je to nesnesitelné (ale příjemně!), na tempu kniha nabírá, jak se blíží vyvrcholení a vysvětlení (přičemž opět sympatické je to, že Clarková nemá potřebu dovysvětlovat vše, románu naopak zůstává jisté tajemství a nejasnost, ne však nelogičnost, plynoucí i z nejednoznačného rozuzlení). Zarytým příznivcům fantasy možná bude román připadat málo fantastický, málo magický a příliš „historický“; a naopak milovníkům historických románů (vedle napoleonských válek, lorda Wellingtona a bitvy u Waterloo se tu v rozkošné kapitole setkáme i s tehdejším anglickým králem Jiřím III., který byl šílený, a s řadou dalších skutečných postav, např. s lordem Byronem, s nímž se Strange seznámí při svém pobytu v Itálii a dokonce ho částečně inspiruje pro postavu mága v jeho Manfrédovi…) zase možná bude vadit přítomnost magie, která ve třetí části knihy přece jen převáží nad realitou, jisté pozměňování dějin (alternativní historie) a důraz na magii jako podhoubí všeho, co se v Anglii za posledních tisíc let událo. Také naše představa o elfech, jak je známe z Tolkiena, musí jít stranou (velmi poetické je, že hlavní zloduch románu, elf, jehož vyvolal Norrell, je nazýván „gentlemanem s vlasy jako chmýří bodláčí“).

Autorce se mistrovsky podařilo vnést ironii do situací, které už by byly na pokraji uvěřitelnosti a mohly by působit i směšně. Clarková má dar vyprávět lehce ironicky i tajemně a vtáhnout čtenáře do děje opravdu tak, že se od tlusté (a těžké!) knihy nemůže skoro odtrhnout. Kdo se nechá vést příběhem a kdo má sám bohatou představivost, bude odměněn krásným zážitkem, který vskutku nemá daleko k nadšení Neila Gaimana. Domnívám se, že kladů má tato zdařilá kniha rozhodně víc než případných záporů. Je totiž nejen zábavná, čtivá a napínavá a bohatá dějem i jazykem, ale i poučná, dokonale zkonstruovaná, a přesto psaná lehkou rukou; je znát, že autorka knihu promýšlela do detailů, že jaksi s psaním nespěchala a vyhnula se tak nelogičnostem či trapasům, že si dala práci s historickými detaily i s líčením magie jako něčeho složitého, krásně tajemného a v podstatě stále nebezpečného, co se každou chvíli může vymknout z rukou svému pánovi a stát se mu špatným sluhou.

4 16.02.2023

(SPOILER) (I)
Úspěšný debut Susanny Clarkové z roku 2004 vyšel konečně česky, a to hned ve dvou provedeních (stejně jako v originále): s černou, nebo bílou obálkou (jinak se knihy samozřejmě neliší); čtenář si tak může vybrat, které obálce dá přednost. A po dočtení obsáhlého románu pochopí, proč. Možná by se nyní přidal na jinou stranu…? (Černá, nebo bílá magie? Strangeovci, nebo norrellovci?)

Susanna Clarková a její románová prvotina
Susanna Clarková (*16.11.1959 v anglickém Nottinghamu) je dcerou metodistického pastora. Vystudovala v Oxfordu a pracovala jako redaktorka v několika nakladatelstvích. V letech 1990-1992 učila angličtinu v italském Turíně a ve španělském Bilbau. Po návratu do Anglie začala pracovat na svém prvním románu. Dokončila jej až o deset let později. Během psaní prostudovala obrovské množství nejrůznějších pramenů z historie, magie či vojenství a pro svůj román stvořila svébytné a propracované universum plné odkazů na smyšlené knihy a osobnosti i skutečných událostí a osob z doby, kdy se odehrává děj (první čtvrtina 19. století). Román Jonathan Strange & pan Norrell (Jonathan Strange & Mr Norrell) vyšel v říjnu 2004 (autorka tak debutovala vlastně velmi pozdě, až v pětačtyřiceti) v nakladatelství Bloomsbury (to vydává také Harryho Pottera, a i proto začal být román S. Clarkové označován – dost nepřesně a pouze kvůli reklamě – za „Harryho Pottera pro dospělé“). Nakladatelství investovalo do masivní kampaně a rozeslalo neuvěřitelných 1250 recenzních výtisků. Z knihy se brzy stal bestseller, ačkoli ne všechny recenze byly nadšené.

Hodně pro knihu udělal spisovatel Neil Gaiman, který ji velmi chválil na svém blogu („…bezesporu nejlepší anglický fantastický román za posledních sedmdesát let. Je vtipný, dojemný, děsivý, nadpřirozený, praktický a magický… rozkoš pro čtenáře… tento román je od začátku až do konce nefalšované potěšení…“). Filmová práva zakoupilo studio New Line Cinema, které se proslavilo úspěšnou adaptací Tolkienovy trilogie Pán prstenů; v současné době je již hotov scénář, který napsal známý anglický dramatik a scenárista Christopher Hampton (mj. nositel Oscara za scénář k filmové adaptaci vlastní hry Nebezpečné známosti podle románu Choderlose de Laclos, 1988; právě nyní se dokončuje film Pokání podle románu Iana McEwana, k němuž Hampton také napsal scénář – premiéra ve Velké Británii je plánována na 14. září 2007); žádné další podrobnosti o chystaném filmu podle Clarkové však zatím nejsou známy. Román získal množství ocenění nebo nominací na prestižní ceny: Guardian First Book Award (shortlist), Whitbread Book Award (Best First Novel – shortlist), British Book Awards (Literary Fiction Award – shortlist; Newcomer of the Year Award), Hugo Award (Best Novel), World Fantasy Award (Best Novel).

Ještě než Clarková román dokončila a vydala, napsala také několik povídek (první byla uveřejněna v roce 1996), které později shrnula do knihy The Ladies of Grace Adieu and Other Stories (2006, Dámy z Grace Adieu a jiné povídky; obsahuje celkem osm povídek, z nichž sedm bylo předtím publikováno časopisecky). V současnosti spisovatelka pracuje na dalším románu, jehož děj se odehrává ve stejném světě jako první román, ale začne o pár let později; nepůjde však o pokračování. Jak řekla autorka v jednom rozhovoru: „V první polovině devatenáctého století se cítím jako doma a nemám v úmyslu tu dobu opustit.“ Doufejme jen, že po úspěchu prvního románu nebudeme na ten další čekat příliš dlouho.

Návrat magie do Anglie
Děj obsáhlého románu Jonathan Strange & pan Norrell se odehrává od podzimu 1806 do jara 1817 většinou v Anglii, hlavně v Londýně, ale i na jiných místech, zejména v Portugalsku, Španělsku, Belgii a Itálii. Nejprve se seznámíme s panem Gilbertem Norrellem, který se objeví jako praktický mág v Yorku v době, kdy již byla praktická magie v Anglii považována za ztracenou a existovali jen mágové teoretičtí. Starý, samotářský, záhadný, nesdílný pan Norrell vlastní obrovskou sbírku knih (autorka rozlišuje "knihy o magii" a "knihy magie" a Norrell přirozeně vlastní všechny "knihy magie" a těmi druhými víceméně pohrdá) a všechny ohromí tím, že nechá promluvit a oživnout sochy v yorské katedrále. Zdá se, že magie se vrací do Anglie.

Pan Norrell se vydá dobýt svět do Londýna. Je přesvědčen, že magie má sloužit lidstvu, že má být „dobrá“, tedy bílá. Nabídne své služby vládě, ale ta pro něj nejprve nemůže najít žádnou práci (velmi komická kapitola). Později přece jen uspěje, avšak musí se kvůli tomu dopustit kouzla toho druhu, jakému se vždy chtěl vyhnout: musí při něm povolat na pomoc elfa. A tím rozpoutá něco, o čem zpočátku nemá ani tušení a co se má stát později osudné nejen jemu, ale i mnoha dalším osobám. Především pak jeho žákovi, nadanému, ba geniálnímu mladíkovi Jonathanu Strangeovi, s nímž se později seznámí a poněkud překvapivě se stane jeho mistrem.

Zpočátku se jejich vztah vyvíjí dobře, ačkoli Norrellovi vadí, že je Strange ženatý („Mágové se vůbec nemají co ženit.“), a Strangeovi zase, že je jeho mistr poněkud tajnůstkářský a nedává mu číst všechny knihy, které by číst měl a chtěl. Jak už to tak bývá, mezi učitelem a žákem to postupně začne čím dál víc skřípat, žák chce poznat víc a víc a chce se stát lepším než jeho učitel, a tak musí dojít k nevyhnutelné roztržce. Strange odcestuje do Portugalska, kde lordu Wellingtonovi pomáhá svými kouzly v tažení proti napoleonským vojskům, později zasáhne i v bitvě u Waterloo, kdy je Napoleon Bonaparte definitivně poražen. Především ho však láká magie temná, černá, magie dávného mága Johna Uskglasse zvaného Král Havran, jehož postavu se pan Norrell snažil z anglické magie vymýtit. Strange začne psát knihu Dějiny a provozování anglické magie a vydá se na nebezpečnou, osudovou cestu, jíž se však nemůže vyhnout a která směřuje ke střetnutí s panem Norrellem i s elfem, kterého Norrell před lety vyvolal…

2 16.02.2023

(SPOILER) (X)
Dočteno... Čas znovu nalezený (Hledání ztraceného času VII) (6. 12. 2020)

"Finis coronat opus – Konec korunuje dílo." Pro málokteré dílo to platí tolik jako pro sedmý, poslední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Čas znovu nalezený (1927) je úchvatným románem, který shrnuje všechny předchozí motivy, linie a myšlenky a nasazuje jim skutečnou "korunu" filozofickými úvahami o čase, stárnutí, stáří, proměnách života a vztahů a umělecké tvorbě. A je to také nesmírně působivý obraz Paříže v době první světové války...
Léta plynou a vypravěč se dlouho léčí v sanatoriích mimo Paříž, do níž se vrací sporadicky a na delší dobu pak až uprostřed první světové války. Popisuje, jak v té době Paříž vypadá a jak se její obyvatelé změnili. Jedna dlouhá scéna se odehrává v "hotelu Jupien", který vede bývalý krejčí Jupien, milenec barona de Charluse, jemuž pak obstarával milence. Hotel funguje jako mužský bordel pro homosexuály a prochází jím nejen řada klientů včetně Charluse, ale i vojáků, kteří si rádi přivydělají za poskytnutí sexuálních služeb. Vypravěč do hotelu ze zvědavosti nahlédne a pak se setká s Jupienem...
Poté se vypravěč opět léčí mimo Paříž, smířen s tím, že už se z něj pravděpodobně nikdy nestane spisovatel, jak si to vždy přál. Léta opět plynou a my se s ním setkáme zase až několik let po válce, kdy se účastní matiné u knížete de Guermantes, který se po ovdovění oženil s taktéž ovdovělou paní Verdurinovou. Dlouhé úžasné scéně z matiné, na němž se vypravěč setkává s mnoha osobami z předchozího děje, které všechny zestárly a jsou málem k nepoznání, předcházejí úvahy o čase a uvědomění si, jak čas a vzpomínky zachytit – tedy napsat o tom knihu, což bude právě Hledání ztraceného času. Vypravěč tedy končí tím, že doufá, že bude mít ještě dostatek času a sil, aby svou dlouhou knihu napsal...

"...umělecké dílo představuje jediný způsob, jak je možno znovu najít Ztracený čas."

A vrací se jakoby na začátek – první i poslední větu celého Hledání spojuje jedno slovo, „dlouho“. První věta celého románového cyklu, tedy Světa Swannových, překvapivě krátká, zní: „Dlouho jsem chodil brzy spát.“ A poslední věta sedmého dílu Čas znovu nalezený , již typicky proustovsky dlouhá a komplikovaná, zní: „Přinejmenším ale neopomenu, jestliže mi tato síla vydrží natolik dlouho, abych své dílo mohl uskutečnit, zobrazit v něm lidi (i kdyby se měli následkem toho podobat jakýmsi nestvůrám) především jako bytosti, kterým je v prostoru vyhrazeno místo sice tak omezené, ale které zato zase – protože se jako nějací obři vnoření v proud let dotýkají současně dob navzájem úžasně vzdálených, mezi něž se vsunulo už tolik dní – zaujímají nesmírně rozlehlé místo v Čase.“

3 16.02.2023

(SPOILER) (IX)
Právě čtu: Uprchlá (Hledání ztraceného času VI) (3. 11. 2020)

Šestý, předposlední svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Uprchlá (vyšlo posmrtně roku 1925), je nejkratší (288 stran), přesto mi dává dost zabrat; čtenářskou trpělivost Proust pokouší místy vrchovatě...
Vypravěč se dlouze vyrovnává s tím, že ho náhle opustila jeho milenka Albertine, která s ním několik měsíců žila v bytě jeho rodičů, o čemž vyprávěl předchozí díl Uvězněná (tak si Albertine připadala). Vypravěč se ji pokouší získat zpět, ale pak přijde zpráva o její tragické smrti při pádu z koně. Vypravěč se tedy musí vyrovnat i s její smrtí. Až umanutě ale hlavně hledá a zkoumá důkazy o tom, že mu byla Albertine nevěrná s ženami a dívkami, jak ji vždy podezříval. Až po delší době, když odjede s matkou do vytoužených Benátek, se konečně od posedlosti Albertinou osvobodí. Zde se také dozví, že Gilberte, dcera Swanna a Odetty de Crécy, kterou kdysi miloval a s níž se nedávno po letech setkal u vévodkyně de Guermantes, se provdala za jeho nejlepšího přítele Roberta de Saint-Loup. Z Roberta se po sňatku paradoxně stává aktivní promiskuitní homosexuál... Zábavná postava barona de Charlus se v tomto díle bohužel jen mihne.

"Ale aby se lidé rozešli v dobrém, se stává nesmírně zřídka, protože kdyby jim spolu bylo dobře, nerozcházeli by se."

"Ponechme hezké ženy mužům bez fantazie."

"Svět není pro kohokoli z nás stvořený jednou provždy. Přibývají k němu v průběhu života věci, o kterých jsme neměli tušení."

"...od jistého věku jsou naše lásky a naše milenky dcerami naší úzkosti; naše minulost a naše poranění, jimiž se vepsala do našeho těla, určují naši budoucnost."

"...když máme uvažovat o smrti, nejsme s to představit si nic jiného než život."

"Minulost člověk nevychutnává najednou, ale zrovna tak jako budoucnost, jen kousek po kousku."

"Smrt působí jen jakožto nepřítomnost."

3 16.02.2023

(VIII)
Právě čtu: Uvězněná (Hledání ztraceného času V) (4. 10. 2020)

S pátým svazkem Proustova Hledání ztraceného času čtenář překročí dvě třetiny rozsahu celého cyklu a zbývá mu něco přes tisíc stran. Uvězněná (1923) je také prvním ze tří posledních svazků, které vyšly až po Proustově smrti (zemřel 1922) a autor jim tak už nestačil dát konečnou podobu. Pod čarou občas najdeme jiné varianty textu nebo různé škrty, které jsou zde pro doplnění otištěny.
Děj se točí hlavně kolem vztahu vypravěče k Albertině, která se nastěhuje do domu jeho rodičů, a to k matčině nelibosti – a také k nelibosti služebné Františky. Rodiče jsou však na letním bytě v Combray, a tak má vypravěč svobodu. Ne tak docela, neboť je "vězněn" svojí urputnou, nesnesitelnou žárlivostí, která je jako nemoc. A jako ve vězení se čím dál víc cítí i Albertine. Opakuje se tu historie lásky a žárlivosti Swanna a Odetty ze Swannovy lásky v prvním svazku. Sledujeme také další rozvíjení vztahu barona de Charluse k houslistovi Morelovi a to, jak barona poníží a znemožní paní Verdurinová, když jeho milence Morela poštve proti němu. Je to její pomsta za to, jak se k ní baron zachoval na jejím večírku. Charlus je nesmírně zábavná, zajímavá a nesnesitelná postava, která čtenáře baví i rozčiluje.
Vypravěčova žárlivost je dosti únavná a monotónní, on sám vlastně neví, proč s Albertinou je, zda a proč ji miluje a zda si ji chce vzít. Když už čtenář ztrácí trpělivost s jejich podivným vztahem, naštěstí se po dvou stech stran dostaneme na večírek u paní Verdurinové – a popisy večírků jdou Proustovi náramně! To je pak opět požitek. A je tu také spousta nádherných úvah o lásce a žárlivosti.

3 16.02.2023

(VII)
Právě čtu... Sodoma a Gomora (Hledání ztraceného času IV) (5. 9. 2020)

Čtvrtý svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta, Sodoma a Gomora (1921/22), je po předchozím Světě Guermantových druhý nejdelší (528 stran). Hned na začátku vypravěč odhalí homosexualitu barona de Charluse, když je svědkem jeho intimní schůzky s panem Jupienem. Tím se osvětlí i Charlusovo zvláštní chování i to, že se mu vypravěč líbí a že byl Charlus zklamán, když mladík neopětoval jeho city. Úvahy o homosexualitě následují a v rámci nich si přečteme také vůbec nejdelší Proustovu větu, která zabírá téměř dvě a půl strany (nevím, kolik má slov v českém překladu, ale v anglickém je jich podle příručky Patricka Alexandera 942).
V dalších kapitolách se s vypravěčem ocitneme na večírku u kněžny a knížete de Guermantes (což jsou příbuzní vévodkyně a vévody de Guermantes), kde se mladík mimo jiné setká s nemocným Charlesem Swannem. Následně odjede na svůj druhý pobyt k moři v Balbecu, teď už bez milované babičky, která je po smrti a na kterou často myslí (jaro a léto 1900); zde se nadále sbližuje s Albertinou. Sledujeme také vztah Charluse a Morela...

3 16.02.2023

(SPOILER) (VI)
Právě čtu: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III) (7. 8. 2020)

Třetí svazek Hledání ztraceného času Marcela Prousta (1871–1922), Svět Guermantových (1920–1921), je z celého sedmidílného cyklu nejrozsáhlejší, má 600 stran. Odehrává se asi v letech 1897–1899. Budu se opakovat: četba to jednoduchá není, ale mně se to čte velmi dobře, řada pasáží je strhujících, čtenáře chytnou a nepustí; některé jsou zdlouhavé, Proust někdy neví, kdy přestat.
V první polovině svazku se vypravěčova rodina přestěhuje do přepychové čtvrti Saint-Germain, do jednoho křídla paláce Guermantových. Vévodkyně Oriane de Guermantes se stane Marcelovou obsesí podobně, jako byl předtím posedlý Gilbertou a jako bude později posedlý Albertinou, či jako byl v prvním svazku Swann posedlý Odettou. Marcel vévodkyni sleduje, inscenuje náhodná setkání, ale pyšná, vznešená a krásná žena si ho sotva povšimne. Aby se k ní přiblížil, vypraví se za přítelem Robertem de Saint-Loup, který je vévodkyniným synovcem; doufá, že díky němu dostane pozvání do vévodkynina salónu. Za Robertem odjede do městečka Donciéres, kde Saint-Loup slouží v armádě. Pak se v Paříži setká s jeho milenkou Rachel, což je bývalá kurtizána, která se nyní pokouší hrát.
Pozvání k vévodkyni Marcel nedostane, zato je pozván k jiné Robertově tetě, paní de Villeparisis, která se přátelí s Marcelovou babičkou a vystupovala v druhém dílu (všichni se setkali při letním pobytu v Balbecu). Na večírku se Marcel setká i s vévodkyní a také s baronem de Charlus, s Robertem a jeho matkou. Stostránková pasáž o večírku u paní de Villeparisis je úžasná; témata rozhovorů se točí kolem všeho možného, mimo jiné i kolem Dreyfusovy aféry, která hýbe celou Francií a rozděluje ji na dvě části...
V druhé polovině románu sledujeme umírání vypravěčovy milované babičky, vypravěčovo opětovné setkání s Albertinou a konečně vytouženou večeři s vévodkyní..
Proustova pozorování aristokracie jsou úžasná, ty jemné rozdíly v postavení či původu jednotlivých postav a jejich vykreslení podrobné, někdy s jemnou ironií, takže je před sebou máme jako živé. Baví mě Marcelova touha proniknout do vysoké společnosti, baví mě nedosažitelná vévodkyně, nevyzpytatelný a zvláštní Charlus, svérázná kuchařka a služebná Františka, Saint-Loup jako věrný přítel; dojala mě babiččina podrobně líčená smrt. Těším se na pasáž u vévodkyně a na další vstup Charluse... a na další díly v příštích měsících...
*****
Dočteno! (11. 8. 2020)
Ze třetího, nejdelšího dílu Proustova Hledání ztraceného času jsem měl kvůli jeho rozsahu (600 stran) největší respekt, ale nakonec se mi četl o něco lépe než díl druhý a byla to četba nádherná, zejména ty dvě dlouhé pasáže popisující večeři vypravěče u paní de Villeparisis a pak vytouženou večeři u vévodkyně de Guermantes, k níž vzhlížel, ty jsem si opravdu vychutnal i přes jejich délku (první večeře zabírá přes sto stran); ty úžasné dialogy o všem možném, tu ironii; prostředí vysoké aristokracie; a dále výstupy zábavného, cholerického a nepředvídatelného barona de Charlus.
Posledních pár stran třetího dílu patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem kdy četl: málokde se tak dokonale snoubí ironie a vtip se smutkem. Právě tuhle scénu ze třetího dílu použili tvůrci na konci známé filmové verze Swannovy lásky (což je jinak druhá část prvního dílu). Swanna hraje ve filmu Jeremy Irons a vévodkyni Fanny Ardantová.
SPOILER: Vypravěč jde navštívit vévodkyni a vévodu de Guermantes a oni před ním nejprve rozvíjejí složitou genealogickou při a pomlouvají jednu příbuznou, k níž mají právě odejít na večeři. Přišel také Charles Swann, který se po dlouhé době setká s vypravěčem. Je nemocný a zestárlý a je to na něm vidět. V nervozitě a spěchu před odchodem na večeři se mu Guermantesovi příliš nevěnují, ačkoli vévodkyně se těší na dárek, který jí Swann nechal poslat, na velkou fotografii. Jedna hraběnka ráno nechala vévodkyni místo své vizitky dopisní obálku se svým jménem na znamení, že tu byla. Vévodkyně jí to oplatí po svém: obrovskou obálku od Swannova daru se svým jménem nechá poslat hraběnce místo své vizitky. Do toho zve Swanna na příští rok na cestu do Itálie, ale ten jí oznamuje, že nebude moci pozvání přijmout, protože lékaři mu dávají už jen pár měsíců života. Vévodkyně tomu nevěří, vévoda už ji pohání, aby nastoupila do kočáru, že není čas na hovory. Náhle si ale všimne, že vévodkyně má k červeným šatům černé střevíce a pošle ji přezout se do červených. Na to najednou čas je. Pak volá za odcházejícím Swannem, že jistě bude jako rybička a všechny je přežije...

3 16.02.2023

(V)
Právě čtu: Ve stínu kvetoucích dívek (Hledání ztraceného času II) (11. 7. 2020)

Jsem asi divný, ale mně se Marcel Proust čte docela dobře. Je to ale také tím, že už mám načteno, že jsem se na Prousta připravil četbou o něm a jeho předchozích děl a že jsem zvládl Joyce, Woolfovou, Musila, Brocha, Kafku či T. Manna – před dvaceti lety bych asi mluvil jinak. A taky je to tím, že nemám normální zaměstnání ani rodinu a mohu tomu věnovat čas a trpělivost, protože se to samozřejmě nečte nijak lehce a nedá se to číst rychle… A velmi mi pomáhá čtenářský průvodce Patricka Alexandera, jsem moc rád, že jsem si ho pořídil, báječná kniha!
Když jsem si chtěl původně zapisovat nějaké postřehy či poznámky a psát si „děj“ Hledání, brzy jsem od toho upustil, protože je to nesmysl (a vše je v té Alexanderově příručce). Zaškrtávám si v knize spoustu zajímavých myšlenek, úvah a autorových postřehů, vychutnávám si řadu pasáží, ale vyprávět o ději se opravdu moc nedá. Pochopitelně tu je, ale kouzlo, krása a také náročnost Prousta je v něčem jiném, v jeho stylu, jazyce, dlouhých souvětích, popisech, lyrismu, vzpomínkách, ale i často vtipných dialozích, ve vylíčení života vyšší společnosti, v úvahách na různá témata, v pozorování společnosti atd.
Druhý svazek Ve stínu kvetoucích dívek (1919, Goncourtova cena) se v první části (Kolem paní Swannové) točí kolem Charlese Swanna, který se oženil s nevhodnou ženou, Odette de Crécy, a kolem jejich dcery Gilberte, do níž je vypravěč jako pubertální mladík zamilován. Ještě víc je však okouzlen paní Swannovou, její krásou i dráždivou pověstí bývalé kurtizány, kterou každý nepřijímá a každý nenavštěvuje. Nezralá láska vypravěče k Gilbertě pohasíná, až vyprchá docela…
V druhé části (Jména míst: Místa) vzpomíná vypravěč na svůj pobyt v Balbecu na pobřeží Normandie, kam odjel s babičkou. Vyléčen z lásky k Gilbertě zamilovává se tady do každé dívky, kterou potká – a je jich zde hodně. Spřátelí se s Robertem de Saint-Loup a jeho strýcem, baronem de Charlus, který se postupně stane jednou z nejdůležitějších postav Hledání…
Jak už jsem napsal při četbě prvního dílu, nechávám se Proustem unášet a vůbec mi nevadí, že se někdy ztratím, utopím v těch vlnách dlouhých souvětí a nekonečných úvah; takové vlny jsou mi příjemné a topím se v nich celkem s požitkem. Jsou tam samozřejmě i pasáže opravdu zdlouhavé, které pokoušejí moji trpělivost, ale odměnou jsou pak ty krásné odstavce, hluboké úvahy nebo nádherné dialogy plné ironie, které nastavují zrcadlo vztahům mezi jednotlivými postavami. A Proustovy úvahy nad všemi podobami a zákrutami lásky a milostných vztahů a také žárlivosti jsou nadčasově platné pořád.

3 16.02.2023

(IV)
Dočteno: Svět Swannových / Swannova láska (18. 6. 2020)

Kdyby bylo celé Proustovo Hledání ztraceného času – což asi nebude – jako druhá část prvního svazku Světa Swannových, tedy Swannova láska, bylo by to skvělé. Tato samostatná epizoda v podobě kratšího románu se dá číst nezávisle na zbytku sedmidílného cyklu a občas také tak vychází, u nás takto vyšla v roce 1964 v překladu Josefa Hejduka (a pak ještě znovu, též v Levných knihách) a kdysi jsem ji už četl a už tenkrát se mi velmi líbila. Strhující příběh lásky bohatého a noblesního znalce umění Charlese Swanna k nevhodné ženě z polosvěta („kokotě“) Odettě de Crécy nás provází od prvotního vzájemného svádění a poznávání přes počáteční okouzlení a vášeň až po muka žárlivosti, do níž Swann upadá, aniž by si mohl pomoci, přitom ví, jak je Odette povrchní a hloupá a že vlastně ani není nijak krásná a že ho trápí. Přesto se s ní pak ožení, i když ví, že tím pádem nebude přijímán v lepší společnosti nebo že tam nebude přijímána jeho žena. Swannova láska končí těmito zdrcujícími slovy samotného Swanna ve fázi ještě před sňatkem, kdy se zdá, že Odettu ztrácí: „Když si pomyslím, že jsem promarnil celá léta, že jsem chtěl umřít, že mou největší láskou byla žena, která se mi nelíbila, která nebyla můj typ!“ (překlad Prokopa Voskovce; Rybka Publishers, 2012)
Ale my víme z předchozího vyprávění, že z Odetty se nakonec stala paní Swannová a že do jejich dcery Gilberty se jako mladíček zamiluje vypravěč Hledání, tedy vlastně sám Marcel Proust, jehož rodiče přijímali Swanna ve venkovském domě v Combray, jak o tom vypráví první část prvního svazku.
Swannova láska se také dočkala v roce 1984 známé filmové verze režiséra Volkera Schlöndorffa, specialisty na filmové adaptace (dále natočil mj. filmy Mladý Törless podle Musila, Plechový bubínek podle Grasse, Příběh služebnice podle Atwoodové či Král duchů podle Tourniera). Byl to vůbec první pokus o zfilmování alespoň části Hledání, předchozí plány Viscontiho či Loseyho (podle scénáře Harolda Pintera) ztroskotaly na financích. Swanna hraje ve filmu Jeremy Irons, Odettu italská sexbomba Ornella Muti (která zvedala tlak nejednomu muži, i když kdovíjaká herečka to není, ale v roli Odette byla myslím docela přesná), barona de Charluse, světáckého homosexuála, Alain Delon (v dosti nezvyklé roli) a vévodkyni de Guermantes Fanny Ardant.
Další filmy podle Hledání později následovaly. Na Swannovu lásku se určitě rád znovu brzy podívám.
První svazek Hledání se samozřejmě nečte nijak lehce, někdy je rozvleklý a plný lyrických popisů a nic se tam zdánlivě neděje, ale je tam také spousta krásných úvah o všem možném, od umění po lásku či žárlivost, slavná pasáž s madlenkou, která vypravěči připomene chvíle dětství, nebo pasáž s Vinteuilovou sonátou, která se stane pro Swanna i Odettu jakýmsi hudebním symbolem či vyjádřením jejich lásky. Scény se salónů vyšší společnosti jsou plné břitkých dialogů i jemné ironie a dokonce vtipu, na mnoha místech jsem se opravdu od srdce pobavil a zasmál! V dlouhých souvětích se čtenář lehce ztratí jako v proudu vody, ale mě to nijak netrápilo, nechal jsem se tím proudem unášet a bylo to krásné… Budu se těšit na další díl zase příští měsíc…
Pasáží a myšlenek jsem si v celé knize (384 stran) zaškrtnul opravdu mnoho, ocituji alespoň samotný závěr prvního dílu: „Místa, která jsme znávali, nenáležejí jen světu prostoru, kam je pro usnadnění umisťujeme. Byla jen úzkým výsekem mezi souvislými dojmy, vytvářejícími náš tehdejší život; vzpomínka na určitý obraz není než pouhým steskem po určité chvíli; a domy, cesty, aleje jsou, žel, prchavé jako léta.“

3 16.02.2023

(III)
Svět Swannových (Hledání ztraceného času I) (14. 6. 2020)

Na četbu sedmidílného Hledání ztraceného času Marcela Prousta (3100 stran) jsem se chystal čtvrtstoletí. Letos jsem se na to připravil četbou několika Proustových jiných knih včetně raného, posmrtně vydaného románu Jean Santeuil a také četbou několika biografií, knih a studií o Proustovi. A bezpochyby i tím, že jsem v uplynulých letech zvládl takové těžké knihy, jako jsou Joyceův Odysseus, Musilův Muž bez vlastností, Náměsíčníci a Smrt Vergilova od Brocha, Vlny a další od Virginie Woolfové, Kouzelný vrch, Josef a bratří jeho a Doktor Faustus od Thomase Manna, Kafkův Zámek a celá jeho korespondence a deníky či Knihy Jakubovy Olgy Tokarczukové (a zatím nedošlo na pověstně obtížné autory, jako jsou William Faulkner či Thomas Pynchon). Takže si říkám: to dám!
Jsem asi v polovině prvního svazku Hledání, Světa Swannových, začínám číst část Swannova láska, která je relativně samostatnou epizodou (kdysi jsem ji už četl a mám docela rád film s Jeremy Ironsem a Ornellou Muti, první pokus o film podle aspoň části Hledání). Nečte se to samozřejmě lehce, vyžaduje to klid a soustředění (a to není někdy jednoduché najít, mobil musím vypínat), ale je to nádhera. Občas jsou některé pasáže vskutku rozvleklé, ale vyvažují to nejrůznější zajímavé úvahy a postřehy a občas také ironie a vtip vypravěče.
"Dlouho jsem chodil brzy spát," zní první věta Hledání, překvapivě krátká na to, jak je Proust pověstný svými dlouhými, komplikovanými souvětími. "Dlouho budu chodit pozdě spát," říkám si já... Nevím, co mě čeká v dalších objemných svazcích, resp. vím, co se tam bude odehrávat, ale jak se to bude číst, netuším. Zatím jsem však nadšen. A jaký pokrok oproti nezralému a upovídanému Jeanu Santeuilovi Proust učinil, to je taky pozoruhodné...
Čtu vydání z nakl. Rybka Publishers z roku 2012, přeložili Prokop Voskovec (díl I a II) a Jiří Pechar (díl III až VII).

3 16.02.2023

(II)
Proust... už se začítám... (12. 6. 2020)

Pomalu se začítám do 1. dílu Proustova Hledání ztraceného času, tedy Světa Swannových (obsahuje i v podstatě samostatnou a známou epizodu Swannova láska, kterou jsem už kdysi četl v překladu Josefa Hejduka). Začátek mě tedy nijak neodradil, naopak... A k tomu jsem si udělal další "přípravu" a průběžně si k tomu budu číst skvělého Průvodce Hledáním od profesora literatury Patricka Alexandera (*1946), který vyšel v roce 2009 (Vintage Books). Obsahuje podrobný obsah Proustova sedmidílného cyklu, heslář hlavních postav a informace o Proustovi a jeho době. A aspoň si zase pocvičím angličtinu, česky bohužel nevyšlo...

4 16.02.2023

(I – kvůli délce je komentář rozdělen na deset částí)
Příprava na Prousta začala! (2. 1. 2020)

Než se pustím do Proustova Hledání ztraceného času, ještě to pár měsíců potrvá, protože na takový kolos je potřeba důkladná příprava... Věnoval jsem se jí ale občas už v minulých letech, když jsem o Proustovi četl nějaké studie a články, přečetl jsem kdysi samostatně vydanou Swannovu lásku (jinak druhou část prvního svazku Hledání) a viděl jsem ji zfilmovanou, stejně jako film podle posledního dílu Čas znovu nalezený. A loni jsem četl text dramatizace Hledání uváděné v ND Brno.
Teď si před Hledáním musím jednak přečíst čtyři jiné Proustovy knihy, jež mu předcházely – Dnové četby, Radosti a dny, Eseje a především rozsáhlé torzo nedokončeného románu Jean Santeuil, vydaného posmrtně (728 stran). A také dvě Proustovy biografie, velkou od Tadiého a malou od Clauda Mauriaca, a dvě knižně vydané monografie a také řadu dalších, různě rozptýlených menších studií o jeho díle, např. od Waltera Benjamina, Ingeborg Bachmannové či Jiřího Pechara, jednoho z překladatelů Hledání. V angličtině mám navíc podrobného "čtenářského průvodce" Hledáním.
První knihou, do které se v novém roce pouštím, je tedy nejuznávanější a nejpodrobnější Proustova biografie, kterou napsal významný francouzský znalec Prousta a editor jeho díla Jean-Yves Tadié (*1936), který Proustovi věnoval i další knihy a nespočet studií. Originál biografie je z roku 1996, česky ji vydal Dauphin v překladu Miroslava Drozda v roce 2015. Dva svazky mají dohromady 1110 stran (samotný text má přes 800 stran, zbytek jsou poznámky a rejstříky).

3 16.02.2023

(Komentář III)
Když si přečte knihu někdo, kdo toho o Kunderovi moc neví, vyjde mu z něj, že to byl váhavec („Vahab“, „kunktátor“), prospěchář, lhář, mystifikátor, nevěrník, děvkař, kariérista, stalinista a komunista, který se tohoto přesvědčení možná nikdy nezbavil, že byl na peníze a druhé včetně své ženy jen využíval a podváděl atd. Opravdu by s ním manželka Věra vydržela šedesát nebo kolik let? A odešla s ním do Francie? Kdyby byl Kundera tak strašný padouch, jak se ho Novák místy snaží vylíčit, nestal by se spíše hvězdou normalizační literatury? Neudělal by podobnou sebekritiku jako Hrabal či Šotola?
U Novákovy knihy jsem zažíval řadu střídajících se rozporuplných pocitů jako u málokteré jiné knihy: Úžas. Napětí. Hltání. Radost z informací a řady objevů a odhalení. Netrpělivost, únavu a nudu. Naštvanost. Nevěřícný úsměv až smích na řadě míst (jak díky komickým či absurdním situacím, které Novák občas líčí, tak někdy i nad tím, jak to líčí a jaký zvolil přístup). Alergii na otazníky. Stud nad indiskrétností. Tady bych škrtal, tady bych upustil od spekulací, tohle bych nezveřejňoval. Bolení rukou a za krkem z toho, jak je ta kniha těžká a velká. Pocit, že s ní praštím a nedočtu ji. Že s ní zabiju buď Nováka, nebo Kunderu. Nadšení. Nedočkavost, až zase budu číst. Ať už to mám za sebou!
Provokativní knihy mám rád a je fakt, že Kundera si svou rozporuplnou osobností a jistým zastíráním minulosti o něco podobného asi „koledoval“. Méně je ale někdy více.
Mnoho otazníků v knize a zároveň kniha s mnoha otazníky, které zůstanou i čtenáři… Přesto ji mohu jen doporučit, ať si každý udělá obrázek a názor sám. A těším se, až Jan Novák napíše druhý díl o Kunderově „francouzském“ životě. Také se ale těším, až v Argu vyjde překlad biografie z pera Jeana-Dominiqua Brierra, která vyšla ve Francii loni ke Kunderovým devadesátinám jako vůbec první životopis slavného česko-francouzského spisovatele. Řada dosud vydaných knih se totiž zabývala Kunderovým dílem, jsou to literárněvědné či esejistické monografie nebo studie, o životě autora je toho v nich málo, okrajově či jen základní data a informace.

2 16.02.2023

(Komentář II)
Dočteno: Novákův Kundera – úžasná kniha, avšak s mnoha problémy a otazníky
(8. 7. 2020)
Co dodat k tomu, co jsem napsal před pár dny, když jsem měl knihu Jana Nováka Kundera – Český život a doba rozečtenou? Rozhodně ji nebudu až hystericky zatracovat jako někteří kritici, ale ani ji do nebe vychvalovat. Jsem moc rád, že vyšla a že jsem ji přečetl, protože Milan Kundera patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům. Úžasná je Novákova devítisetstránková biografie v tom, jak je podrobná a co vše Novák vypátral – sám bych nikdy neměl ani čas, ani schopnosti vyhledávat Kunderovy dávné články, horoskopy nebo díla, která napsal pod cizími jmény a o nichž jsem neměl ani tušení, a srovnávat různé verze a změny v textech v různých vydáních. Natož abych pročítal svazky, které na něj a jeho ženu vedla komunistická StB. Místy byla Novákova kniha strhující čtení, místy ale i dost únavné.
Kniha je tak nabitá informacemi, že to snad ani nejde vše vstřebat a zapamatovat si. Asi bych nemusel vědět všechno, hlavně co se týče toho, kde, s kým a jak Kundera souložil nebo jak se bavil s manželkou (přepisy StB z odposlechů) a co na něj prozradil Ivo Pondělíček a jiní; mnozí další naopak zachovali diskrétnost, a tak se Novák musí jen domýšlet a ptát se a spekulovat. Těch otazníků je tam ale až příliš mnoho… Líbilo se mi, jak je vše vsazeno do portrétu doby, kterou Novák sleduje (od Kunderova narození 1929 až do roku 1975, kdy odešel do Francie, občas s přesahem dál). Leccos sice znám, ale přesto mě například popisy sjezdů spisovatelů či okolností kolem zákazu různých časopisů nebo toho, jak to chodilo v nakladatelstvích či s pokrývačstvím textů apod., velice zaujalo.
Co se mi zdá problematické: Na mnoha místech bych krátil. Portrétní kapitoly kurzívou jsou dost neústrojné, buď jich mělo být mnohem více, nebo naopak žádné. Proč je tam třeba dlouhý portrét Jana Zahradníčka, jehož tragický osud je kontrastem téměř ke každému jinému osudu, nejen je ke Kunderovu (který mu odmítl pomoci, ale to přece nebyl zdaleka jediný)? Proč portrét Apollinaira, Fučíka? Na to stačil odstavec dva a další si zvídavý čtenář může dohledat… Chápu, že je tam portrét pana Dvořáčka, agenta-chodce, na nějž Kundera podal v roce 1950 oznámení (udání je snad silné slovo), nebo zajímavý portrét Kunderova přítele Ivo Pondělíčka (o jeho dramatických peripetiích v mládí jsem neměl ani ponětí) – mohly být ovšem kratší.
Na řadě míst Novák spekuluje na můj vkus až moc. A hlavně manipuluje se čtenářem tím, jakým tónem občas něco podá a lehce negativně to zabarví (a ono stačí málo): Co je špatného na tom, že byl Kundera podle Nováka na peníze? Že se chtěl živit psaním, když nic jiného kromě učení neuměl? Že nechtěl vydávat v samizdatu a kamarádit se s Havlem, Kohoutem nebo Vaculíkem? Že mu šel „marketing“ kolem jeho knih a že chtěl mít úspěch v cizině, potažmo že toužil po Nobelově ceně? To jiní spisovatelé nechtějí? Proč podávat negativně, kolik měl našetřeno a že si mohl koupit drahé auto? Že na filmech podle svých knih dostal za práva a scénář největší odměnu? Že byl „privilegovaný“ – jistě nebyl sám… Že „recykloval“ své texty a témata? Kdo to nedělá? Že je upravoval a cizeloval? Že nechrlil díla jako Hrabal a jiní? Že byl perfekcionista vážící každé slovo? Že si později dával pozor na překlady svých knih? (Po zkušenostech s překlady Žertu, o nichž Novák píše, se Kunderovi ani nelze divit.) Pro Hrabala a jeho sebekritiku v Tvorbě v roce 1975 má Novák skoro pochopení a omluvy, ale běda, kdyby to samé udělal Kundera! Že rád mystifikoval? Že si přibarvoval minulost? Že tolik váhal s odchodem do Francie? Ono je to tak lehké odejít z vlasti a pro spisovatele ze svého jazyka? Tady jsem měl pocit, že se Novák neumí nebo ani nechce vcítit – rodiče ho v 16 letech vzali do Ameriky a on pak nemusel řešit dilemata života umělce v normalizaci a rozhodovat se, zda odejít do exilu či ne…

2 16.02.2023

(Komentář I)
Právě čtu: Novákův Kundera (1. 7. 2020)
Knihy Milana Kundery (*1929) vesměs miluju, všechny jsem četl opakovaně a jistě se k některým zase vrátím. A čtu taky rád knihy a studie o něm. Takže ani kniha Jana Nováka (Argo / Paseka), věnovaná Kunderovu životu a tvorbě do odchodu do Francie v roce 1975, mi nemohla ujít. Je to už asi patnáctá, kterou o Kunderovi čtu. Tahle je samozřejmě nejobjemnější a nejpodrobnější (a nejvíc z ní bolí ruce, jak je těžká a velká). Čte se dobře, je na ní znát rozsáhlá Novákova práce s prameny, výzkumem a rozhovory. Obsahuje veliké množství informací a citací, takže je místy slast to číst, pokud vás Kundera zajímá. A protože podtitul knihy zní Český život a doba, je tam také spousta informací o tehdejších poměrech v literárním provozu, školství, vydavatelstvích, svazu spisovatelů atd.
Ale každopádně i po prvních 250 stranách mi z toho vysvítá, že je to spíš Novákův Kundera než Kundera od Jana Nováka... Vyčítat mu, že byl na peníze? Že rád mystifikoval a asi se tím bavil? Že dobře zvládal marketing kolem svých knih (to dnes přece chce každý)? Že si přibarvoval minulost? Kdo z nás to nedělá? A umělci zvlášť... Že nechrlil vyprávění jako Hrabal? Že "recykloval" myšlenky a texty a opečovával každý nápad? Argumentovat tím, že když něco popsal přesvědčivě a dobře v románu, že to musel i prožít, že se to muselo stát? Na mnoha místech cítím našeptávání pro čtenáře a jakési podprahové, nepřímé narážky: tohle dělal špatně, takhle se dobrý člověk nechová...
Případ s udáním agenta-chodce Dvořáčka v roce 1950 je ale popsán věcně a zasazen do kontextu doby a následná kapitola o osudech Dvořáčka je strhující.
O Kunderovi si nedělám žádné iluze, ale Novákův pohled na něj je místy až příliš jednostranný, některé jeho závěry dost spekulativní a těch otazníků, kterými se zaštiťuje, je tam snad až příliš mnoho. Je to ale jeho pohled, střípek do mozaiky, tedy spíš pořádný střep, a má na něj právo. A vyvolal diskuzi, za kterou jsem rád. Knihu samozřejmě s napětím a zvědavostí (a možná i únavou) v příštích dnech dočtu...

1 16.02.2023

(SPOILER) Na další knihu britské spisovatelky Susanny Clarkové (*1959) jsme čekali dlouho: Piranesi (2020) vyšel až 16 let po jejím úspěšném a skvělém debutu, románu Jonathan Strange & pan Norrell (2004), a 14 let po druhé knize Dámy z Grace Adieu a jiné povídky (2006). Ačkoli nejsem čtenářem fantasy (četl jsem jen Tolkiena, Nekonečný příběh a právě Clarkovou, která mě svou první knihou nadchla), na Piranesiho jsem se velmi těšil. Je to román originální a dobře napsaný, ale já jsem se s ním trochu minul a čekal asi něco malinko jiného...
O ději se toho nemůže mnoho prozradit. Vypravěč a hlavní hrdina, zvaný Piranesi podle slavného italského grafika 18. století, který vedle vedut proslul především cyklem fantaskních žalářů (Carceri), žije v Domě, který je nekonečným labyrintem stovek Síní a Předsíní, v nichž se nacházejí tisíce soch; dolní patra jsou zaplavována mořem, v horních plují oblaka a hnízdí ptáci. Kromě Piranesiho je v Domě už jen Ten druhý. Jak se v Domě oba muži ocitli? Je v Domě někdo další? Je ještě někdo naživu? Kdo je přítel a nepřítel? Jak se Piranesi do Domu dostal? A co když se objeví někdo nový? Kdo je vlastně Piranesi a kdo je Ten druhý? Samé otázky...
Nekonečný labyrint Domu je působivý, magický a tajemný. Napětí roste pomalu až k thrillerovému finále. Inspirace nejen tvorbou grafika Piranesiho, ale též třeba Borgesem a jeho fantastickými povídkami (hlavně Asteriónův dům z knihy Alef). Dovedu si představit, že jednou podle knihy vznikne film, na němž se tvůrci vizuálních efektů a výpravy vyřádí... Popis Domu podněcuje čtenářovu fantazii...
Při čtení prvních stran jsem byl zmaten, co se vlastně děje, pak rozčilen, co to má být, což mám rád, pak již plně vtažen do magie prostoru, znepokojen osudem hrdiny, napnutý... Ale jakmile se začaly objevovat náznaky vysvětlení a dostavilo se finále, byl jsem trochu na rozpacích. Asi nejvíc mi vadilo zasazení děje do současnosti. K tomu labyrintu by se mi víc hodila minulost (jako v předchozích knihách Clarkové) nebo nějaké bezčasí, neurčitost. Ale to je možná způsobeno jen tím očekáváním, nevím. Každopádně budu na knihu myslet asi dlouho a některé obrazy nebo představy z hlavy jen tak nevymažu. Nakonec to vlastně byl i přes lehké zklamání vskutku nevšední čtenářský zážitek. A já mám rád, když mě kniha i trochu rozčiluje...

2 16.02.2023

Tlustý román Grandhotel Evropa (2018) o 640 stranách, jehož autorem je nizozemský spisovatel Ilja Leonard Pfeijffer (*1968), mě lákal obálkou, názvem i tématy: spisovatel Ilja se po rozchodu s přítelkyní usadí ve starém hotelu Evropa, aby se vyrovnal se zkrachovalým vztahem, něco napsal a vzpomínal na minulost, do čehož se mu připletou nejen hoteloví hosté, majordomus, poslíček Abdul, nový čínský majitel hotelu nebo tajemná bývalá majitelka žijící v pokoji č. 1, který nelze najít, ale také četné zajímavé úvahy o minulosti a budoucnosti Evropy (kontinentu, který je tak nabitý minulostí, že už v něm nezbývá místo pro budoucnost), o umění a fenoménu masového turismu či imigrantů z třetího světa. Důležitou roli hraje nejen Iljův rozpadlý vztah k italské kunsthistoričce Clio a jejich život v Janově a pak v Benátkách, ale také pátrání po zmizelém posledním obraze malíře Caravaggia nebo skupina filmařů, která chce natočit jakýsi dokument ve spolupráci s Iljou.
Jenže udržet čtenářovu pozornost a zájem na více než šesti stech stranách se nepodaří každému, alespoň u mne se to autorovi nepodařilo. Zhruba poslední třetina už pro mě byla spíše nudou a utrpením a nezachránil to ani konec, u něhož jsem měl pocit, že prostě nic lepšího autora nenapadlo a že bych si u tak dlouhého románu zasloužil něco lepšího. Škoda, zpočátku mě román bavil, i když postavy Ilji a Clio mě děsně štvaly, stejně jako celá linie se skupinou filmařů; ani téma Caravaggio mě nakonec neuspokojilo. Leckteré autorovy úvahy však stojí za pozornost, jen se pak už spíš opakovaly...

1 16.02.2023

Ruskou spisovatelku Ljudmilu Ulickou (*1943) jsem si velmi oblíbil, první autorčin román Medea a jej deti (1996) mě tentokrát ale bohužel zklamal... Děj je roztříštěný a nepostupuje chronologicky, kolem titulní postavy, bezdětné krymské Řekyně Medey, se točí mnoho postav, v jejichž vztazích jsem se ztrácel. Jsou to synovci a neteře Medey a jejich děti, přátelé a další. Medea se narodila na začátku 20. století a prožila ho téměř celé, tudíž sledujeme i vliv historie na životy postav v Rusku. Medea prožila šťastné manželství i léta samoty. Ale nějak tu chybí to, co znám z děl pozdějších, možná větší vypravěčská suverenita, tragika, strhující osudy a příběhy; zkrátka tentokrát mě Medea a postavy kolem ní nechaly spíše chladným, byť tam samozřejmě byly i momenty zajímavé a silné...

16.02.2023