Jonathan Strange & pan Norrell

1 03. března

Výborný příběh, krásné vyprávění (a hlavně překlad - tleskám vám, pane Janiši!). Ale proč je to pro pána krále (Havrana?) tak dlouhé? Vyprávění se pak zbytečně táhlo a táhlo. Závěr byl dobrý (cca posledních 300 stran) a hodně mne nutil do čtení. Ale to předtím ... A ty poznámky pod čarou odkazující se na poznámky pod čarou jinde. To už mi hlava nebrala. Až si říkám, zda by té knize nebylo ku prospěchu ji trošku provzdušnit a zkrátit na nějakých rozumných cca 600 stran.
Ale i přes délku jsem nakonec spokojený.
Pozn.: Vzhledem k tomu, že jsem původně uvažoval nad třemi hvězdičkami, tak jsem se raději podíval, čemu jsem dal "jen" 3 a ... tahle kniha by si v tom případě zasloužila 4. Tak je tam má ... Ale paní Clarková, máte to na hraně. ;)

4 01. března

Kdysi dávno koupeno jako "Harry Potter pro dospělé", ale to tu knížku vůbec dokonale nepopisuje. Je to jiné, podivné a zároveň skvělé.

Podruhé čteno po zhlédnutí stejnojmenného britského seriálu a nutno říci, že i když byl dobrý, geniality knihy prostě nedosahuje.

Asi nebude sedět všem, ale posledních 200 stránek se čte prostě samo. Rád si ji zase za dalších cca. 5/7 let přečtu znovu...

2 16. února

(+ SPOILER) (III)
Kniha je pěkně vypravená i na pohled: od zvoleného písma přes nevtíravé černobílé ilustrace Portie Rosenbergové až po obě nápadné obálky. Také redakční práce je nebývale kvalitní. A pak je tu samozřejmě překlad Viktora Janiše, který je jedním slovem vynikající: čtivý, plynulý, jazykově bohatý, inspirovaný skvělými překlady románů Jane Austenové z pera Evy Kondrysové; přitom překladatel musel překonat řadu problémů, jak o tom píše i na webových stránkách, které český nakladatel k románu připravil (zde najdeme i další zajímavosti); překonal je a na výsledku je to znát.

Komu přijde Harry Potter přece jen příliš dětský, koho ani většina současné fantasy literatury neuspokojuje, kdo hledá fantasy inteligentně a vtipně napsanou fantasy třeba i přesahující rámec žánru (skutečně příhodnější je označení fantastický román, které použil i Neil Gaiman, a novel of fantastic), pak by měl sáhnout právě po románu Susanny Clarkové. Spojení obou žánrů – fantastického a historického románu, který je zde i přes přítomnost magie pojat velmi realisticky – může mnohé nadchnout.

2 14. února

Po knize jsem sáhla víceméně náhodně a očekávala jsem popravdě něco úplně jiného. To ale neznamená, že by mě kniha zklamala, právě naopak, jsem knihou zcela nadšená.

Přiznávám, že z počátku (což u téhle knihy znamená zhruba prvních 150 stran) mě příběh až skoro nudil, ale pak se začal pomalu rozjíždět a posledních 150 stran jsem zase přečetla jedním dechem.

Asi jediné, co na ní vidím jako chybu, je opravdu pomalý rozjezd, což může spoustu čtenářů odradit od pokračování v téhle knize.

Knihu doporučuji, ale zároveň varuji, že jí musíte dát čas, protože má velmi, velmi pomalý začátek

2 08.10.2022

Vynikajúca kniha, veľmi si užívam autorkin milý satirický štýl písania. Odporúčam každému, kto má rád britskosť a veci s tým spojené. Šálka čaju umocní našincovi pocit z čítania, bez koloniálnych výčitok.

5 02.09.2022

Kvalitní spisovatelské řemeslo, které skvěle přeložil Viktor Janiš. Čímž končí pozitiva. Bohužel, ačkoli autorka psát věty umí, o příběhu už se to říci nedá. Příběh je tak rozvláčný, že postupně čtenáře více a více ubíjí a pokračovat ve čtení je stále obtížnější a nezábavnější až... Až jsem to nakonec nedočetl. A to se mi nestává často. Vlastně zřídkakdy, většinou knihu zabalím hned na začátku, když ji nemusím.

1 16. února

(+ SPOILER) (II)
Strangeovci a norrellovci
Na románu nás může uchvátit mnohé: nesmírně bohatý, doslova nabitý děj, který ospravedlňuje rozsah knihy; množství pozoruhodně vykreslených, dobře zapamatovatelných postav; propracovaná zápletka pomalu spějící k velkému a napínavému finále; do detailu propracovaný svět, uměle, ale dokonale uvěřitelně (i přes ta kouzla) stvořený; množství historických detailů a zajímavostí (např. z vojenské oblasti – jsme v době napoleonských válek a je zajímavé podívat se na tuto dobu z hlediska Angličanů bojujících proti Napoleonovi) i nenásilného, spíše vtipně ironického „vměšování“ magie do dějin (Strange pomocí kouzel např. přemístí na chvíli Brusel do Ameriky kvůli přesunu vojsk); bohatá autorčina představivost v líčení kouzel a v budování fantastického světa za zrcadly, Králových cest či elfí Férie i v jakémsi líčení alternativní historie magie i Anglie; nenásilné a skoro logicky působící propojení historického a fantastického románu; gradující zápletky; čtivý, vtipný, lehký styl připomínající zejména romány Jane Austenové (která zemřela právě v roce 1817 a do té doby vydala své vrcholné romány), jimiž se inspirovala jak Clarková, tak překladatel Viktor Janiš; je to také román o knihách, o čtení, o studiu knih, o lásce ke knihám, která může být vášní i posedlostí; autorka stvořila celý svět knih o magii a knih magie, z nichž rozsáhle cituje, odkazuje na ně a píše o nich nebo o nich postavy diskutují, hledají je, čtou a čerpají z nich. Především je však sympatické to, že magie je tu jaksi přirozená, nenásilná a dobře rozlišená na tu dobrou a temnou, přičemž charaktery ústředních postav Norrella a Strange nejsou tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát – vypravěč je sice vševědoucí, ale přece jen si zachovává jisté tajemství, v němž pak spočívá i čtenářské napětí a nejistota; magie je tu navíc sympatická tím, že vůbec není jednoduchá, ale naopak velmi složitá („Kdo to jen řekl, že mág musí být rafinovaný jako jezuita, odvážný jako voják a duchapřítomný jako zloděj?“).

Jak sama autorka zdůrazňuje, klíčová je věta jedné z postav: „Magie! O magii mi ani nemluvte! Je jako všechno ostatní, plná překážek a zklamání!“ Kouzlit nemůže každý. Kouzlení předchází léta pilného studia knih. Kouzla jsou složitá a ne vždy se úplně zdaří. Stará kouzla se musí kombinovat s jinými a vylepšovat se. Mnohá vůbec nefungují nebo jsou v knihách popsána tak, že jejich praktické provedení není možné. A mnohá jsou hrozivá nebo je k jejich provedení potřeba přivolat na pomoc elfa, což je vždy velmi nebezpečné.

Román má typicky anglický humor a jakési „gentlemanství“, které se projevuje i v přístupu k magii („Může mág zabít člověka magií?“ – „Mág by nejspíš mohl, ale gentleman nikdy.“) Také konec románu není rozhodně happyendem; současně však román nekončí ani tragicky. V závěru se skupina postav rozdělí na dvě části, na strangeovce a norrellovce. Také čtenář se může rozhodnout, na čí stranu se přidat.

Co nás naopak nepotěší? Za sebe mohu říci, že to byly spíš drobnosti, např. časté poznámky pod čarou, mnohdy i velmi rozsáhlé, které jsou sice obsažné a zajímavé, ale občas narušují a zpomalují plynulost vyprávění – jako by se autorka nemohla odhodlat něco přece jen obětovat anebo to plynuleji včlenit do vyprávění. Na škodu pak může být i přece jen velký rozsah románu, který možná mnohé potenciální čtenáře odradí. Kniha je sice dějově opravdu nabitá (až je někdy škoda, že se naopak autorka u mnohého nemůže zastavit na delší dobu), ovšem takřka nikdy rozvleklá (až na některé již zmíněné poznámky), a také tempo všech tří dílů je vzácně vyrovnané, přičemž v závěru jen pomalu, až je to nesnesitelné (ale příjemně!), na tempu kniha nabírá, jak se blíží vyvrcholení a vysvětlení (přičemž opět sympatické je to, že Clarková nemá potřebu dovysvětlovat vše, románu naopak zůstává jisté tajemství a nejasnost, ne však nelogičnost, plynoucí i z nejednoznačného rozuzlení). Zarytým příznivcům fantasy možná bude román připadat málo fantastický, málo magický a příliš „historický“; a naopak milovníkům historických románů (vedle napoleonských válek, lorda Wellingtona a bitvy u Waterloo se tu v rozkošné kapitole setkáme i s tehdejším anglickým králem Jiřím III., který byl šílený, a s řadou dalších skutečných postav, např. s lordem Byronem, s nímž se Strange seznámí při svém pobytu v Itálii a dokonce ho částečně inspiruje pro postavu mága v jeho Manfrédovi…) zase možná bude vadit přítomnost magie, která ve třetí části knihy přece jen převáží nad realitou, jisté pozměňování dějin (alternativní historie) a důraz na magii jako podhoubí všeho, co se v Anglii za posledních tisíc let událo. Také naše představa o elfech, jak je známe z Tolkiena, musí jít stranou (velmi poetické je, že hlavní zloduch románu, elf, jehož vyvolal Norrell, je nazýván „gentlemanem s vlasy jako chmýří bodláčí“).

Autorce se mistrovsky podařilo vnést ironii do situací, které už by byly na pokraji uvěřitelnosti a mohly by působit i směšně. Clarková má dar vyprávět lehce ironicky i tajemně a vtáhnout čtenáře do děje opravdu tak, že se od tlusté (a těžké!) knihy nemůže skoro odtrhnout. Kdo se nechá vést příběhem a kdo má sám bohatou představivost, bude odměněn krásným zážitkem, který vskutku nemá daleko k nadšení Neila Gaimana. Domnívám se, že kladů má tato zdařilá kniha rozhodně víc než případných záporů. Je totiž nejen zábavná, čtivá a napínavá a bohatá dějem i jazykem, ale i poučná, dokonale zkonstruovaná, a přesto psaná lehkou rukou; je znát, že autorka knihu promýšlela do detailů, že jaksi s psaním nespěchala a vyhnula se tak nelogičnostem či trapasům, že si dala práci s historickými detaily i s líčením magie jako něčeho složitého, krásně tajemného a v podstatě stále nebezpečného, co se každou chvíli může vymknout z rukou svému pánovi a stát se mu špatným sluhou.