Penelopiáda

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Nejvýznamnější současná kanadská spisovatelka převypráví svoji verzi Homérova mýtu o příslovečně věrné manželce Odyssea Penelopě, která na svého muže čekala dvacet let. Čerpala i z ústní a místní tradice a soustředila se na vyprávění o Penelopiných rodičích, jejím životě před svatbou a svatbu, jakožto i na skandální zvěsti, které o ní kolovaly. Po tisíciletí bývá dávána za vzor věrné manželky, která i přes četné nabídky mnoha ctitelů počkala na svého muže. Ten po návratu nejen že zabije všechny nápadníky, ale kupodivu i dvanáct Penelopiných služebných. Atwoodová se rozhodla vtipně a napínavě tuto starověkou epizodu podat a zcela po svém objasnit, co mohla mít Penelopa ve skutečnosti za lubem. Vychází v rámci mezinárodního projektu Mýty....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/31_/3166/penelopiada-b3S-3166.jpg 3.648
Žánr:
Literatura světová, Romány, Mytologie
Vydáno:, Argo
Orig. název:

The Penelopiad (2005)

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (20)

Kniha Penelopiáda

Přidat komentář
iiiccc
04. července

Feminismus everywhere. Tohle mě fakt bavilo. Sarkasmus, nadhled a životní vyrovnanost ve velmi originálním podání. Jedna hvězdička dolů, protože jsem se občas trochu ztrácela, ale možná to bylo záměrné vylíčený ženské povahy a úvah, ve kterých se občas ztrácí úplně každý.

BaruLu
26. června

Atwoodová skrze vtipnou autobiografii Penelopy nabízí nejen nápaditý pohled na známý mýtus, ale také vtipné postřehy o ženství. Pobaví i komentáře Penelopy o moderní společnosti.

"Na bozích bylo cosi nehezky dětinského."

"Chytrost je vlastnost, které si muž na ženě cení pokud ji nemá nablízku."

broskev28
25. června

Miluju apokryfy Karla Čapka a při četbě téhle knihy jsem si je několikrát připomněla. Všichni máme určitou zažitou představu o povaze významných historických postav či událostí. Proto někteří z nás jen těžko nesou, že někdo dokáže být tak drzý a neuctivý a podívá se na stokrát viděnou situaci z jiného úhlu. A logicky mu najednou vyjde něco jiného; mění se charaktery postav, pohnutky vedoucí k jejich činům, "hodnotová orientace".
Čapkovy apokryfy jsou skvělé mimo jiné proto, že jsou tak krátké. S prodlužujícím se příběhem, aspoň já mám ten pocit, roste riziko pochybení ze strany autora, a následně i odmítnutí ze strany čtenáře. Patřím mezi ty, které ani rozsah, ani obsah Penelopiády neodradil, naopak. Dětství Penelopy, vztah s rodiči (matka Najáda a otec spartský král), sestřenice Helena, kde se vzal Odysseus-nápadník, to vše pro mě bylo nové a zajímavě podané.
Neustálé konfrontace se slavnější Helenou - ať už za života obou žen, nebo v Hádově říši - mi naopak připadaly velmi lidské a věčné (nevěrohodné by pro mne naopak bylo, kdyby se Penelopa těmto komentářům vyhýbala). Velmi mě pobavily i různé verze Odysseových dobrodružství: ty vznešené pro pěvce písní, a ty přízemnější, ale snáze uvěřitelné.
A pokud jde o chór, ani tam si nestěžuju. Jednak tvořil vždy příjemnou mezihru mezi kapitolami, a líbilo se mi, jak různorodě ho autorka pojala: dětská říkanka, dětský nářek, lidový popěvek, balada, drama, odborná přednáška, soudní proces, milostná píseň. Uznávám, že někdy se těžko dalo mluvit o verších, ale nijak mě to nerušilo a nedráždilo. Zarazila mě jiná věc: Penelopa přiznává, že na smrti služek měla svůj díl viny, ale ony jí to za vinu nekladou, útočí jen na Odyssea. Jistě, o život je opravdu připravil on, ale zachovaly by se tak, jak učinily, bez "návodu" své paní? Jsem toho názoru, že část z nich určitě ano . . .

MichelleS
28. května

Zajímavé převyprávění známého příběhu. Zaujalo mě pojetí odlišného přístupu k ženství - Penelopa versus Helena. Naopak motiv zabitých služek mě neoslovil, obžalobu by zasloužil celý způsob zacházení s nimi (z dnešního pohledu) nejen smrt.

miuk
29. dubna

Tak tohle mě nějak minulo. Ano, promarnila život čekáním na "manžu", stále žárlí na Helenu...bbb a co jako? Prostě pokud jsi xxx, zůstaneš xxx celý život. Okolnosti se mění, xxx zůstává.

Kateřin-a
02. dubna

Atwoodová s humorem a ironií podala svoji verzi příběhu o Penelopě, která promarnila čekáním na Odyssea dvacet nejlepších let svého života strávené většinou rozplýváním se v slzách a omdléváním. Hrdinka z feministického pohledu netypická a neprůbojná. Chór dvanácti služebných mi přišel místy nevkusně přisprostlý, ale co mě nadchlo, byla brilantní antropologická a justiční vsuvka!

Kiisaki
25.06.2018

Útlá knížka, která více než na děj spoléhala na styl. Chvílemi se mi to líbilo, ale mnohem častěji jsem těkala očima po čísle stránky, abych to už měla co nejrychleji dočtené.
Penelopiáda vypráví příběh Penelope, která (zatímco Odysseus deset let bojoval ve válce a poté se deset let vracel domů) jen tak nějak... čekala. Ovšem v sexistickém a patriárchálním světě, který jí dávil a omezoval. Spíše než o hlubší rozmítání o takových podmínkách a o jejich nesprávnosti šlo o jejich pouhou reflexi, která byla dosti ovlivněná beztvarým charakterem naší protagonistky. Penelope nemá žádnou zajímavou vlastnost, snad jenom kromě toho, že dělá ostatním rohožku a o všem pak v hlavě přemítá. Když to srovnám s bohatým vnitřním světem a vnitřním odporem protagonistky z autorčina Příběhu služebnice, přijde mi Penelopiáda celkem nedotažená. Penelope sice demonstruje nějaký vnitřní nesouhlas s tím, jak se věci mají, ale vše moc rychle přejde a přijímá. Jako například nespravedlivou vraždu svých věrných služek. Dokazuje i nějakou vnitřní bystrost, ale ani se nesnaží využít ji ve svůj nebo v obecný prospěch.
Také mi není úplně jasné, proč v knize s tak silnými feministickými podtóny dochází k opakovanému démonizování Heleny jenom proto, že se nachází na opačném spektru ženskosti než věrná, zamlklá a neprůbojná Penelope. Ta zahořklá závist ze strany Penelope mě dosti nudila a tak nějak mi nejde dohromady s tím, co jsem si o Atwood myslela. Musí být snad hlavním znakem feministické hrdinky (hrdinky utlačované, která s nelibostí popisuje mužnou hegemonii své doby) to, že nesnáší svou krásnější sestřenici a prostě a jednoduše nedokáže "let it go"?

000nugatovej
10.06.2018

Penelopa stále i po smrti žárlící na Helenu, Penelopa nedělající si iluze o svém manželovi a přesto čekající. Penelopa sebeironická. Až si čtenář říká, nakolik nás lstivě s tou svou proklamativní věrností vodí za nos. (Zdá se mi, že tahle Penelopa se svou lstivostí vyrovná Odysseovi.) A do toho rozmanitý chór dvanácti popravených služebných.
I tahle podoba Atwoodové mne baví.