milan.valden komentáře u knih

Brněnský rodák a moravský patriot profesor Miloš Štědroň (*1942) je renesanční osobnost: skladatel, muzikolog, editor, pedagog, literát, divadelník, chodec, vegetarián, karatista, lektoman, vzdělaný a sečtělý muž s velkým rozhledem a humorem, charismatický vypravěč, znalec Janáčka i Monteverdiho, milovník Haška i Homéra, spoluautor legendární Balady pro banditu; člověk, kterého si velmi vážím. Nedávno jsem četl jeho knižní rozhovor s Jiřím Hanušem o Janáčkovi a hudbě, teď přišel na řadu další knižní rozhovor s Jiřím Kamenem (*1951), spisovatelem, publicistou a rozhlasovým autorem. Název knihy Bandita pro brněnskou baladu upomíná právě na slavnou baladu o Nikolaji Šuhaji loupežníkovi na libreto Milana Uhdeho, která měla v Brně premiéru v roce 1975. I o ní se v knize dočteme.
Renesanční osobností je prof. Štědroň i jako skladatel: komponuje orchestrální, komorní a vokální koncertní skladby a hudbu pro lidové nástroje. Pracuje s hudbou starých slohů, které systémově propojuje se soudobým hudebním uměním. Používá metody koláže, montáže a prostředky vedoucí k banalizaci, zcizení až po uměleckou parodii. V jeho díle převažuje komorní hudba. Řada skladeb je inspirována lidovou hudbou a v instrumentaci využívá i netradiční nástroje. Dlouhodobě spolupracoval s Divadlem Husa na provázku a složil desítky hudebních doprovodů k činohrám i filmům.
V knize vypráví o své rodině, studiích, učitelích, o práci pro divadlo a spolupráci s režiséry, o svém vztahu k hudbě, knihám, čtení, vegetariánství, karate i sauně, o svým přátelích, o skládání atd. Pozornost věnuje i významným osobnostem, na něž zaměřil svůj badatelský a editorský zájem (Leoš Janáček) nebo je rád čte (Jaroslav Hašek), ale i těm, s nimiž se setkal, přátelil či spolupracoval (Milan Kundera a jeho otec Ludvík i jeho bratranec Ludvík, Jan Skácel a jeho žena Božena, Alois Hába, Roman Jakobson, Peter Scherhaufer aj.). Vypráví i řadu komických situací, které s přáteli zažil, stejně jako zajímavé osudy obou svých dědečků nebo jedné tety. Mozaiku doplňují ukázky ze Štědroňových svébytných literárních textů, které překvapí originální komikou.
Ta kniha je výborná, ale má jednu chybu: na takovou bohatou osobnost, jakou je Miloš Štědroň, je až příliš krátká, ještě by bylo mnoho témat k vyprávění, jenže to by pak byla nekonečná...

3 05.01.2024

První kniha, kterou jsem si v novém roce koupil (v antikvariátu), je také první, kterou jsem přečetl. Vyšla před deseti lety, ale tehdy jsem ji ze záhadných důvodů minul, byť je přesně pro mě... Německý publicista a spisovatel Volker Weidermann (*1969) se v útlé knize na pomezí prózy, biografie, eseje a literatury faktu Ostende. 1936 – Léto jednoho přátelství zaměřil na vztah slavných rakouských spisovatelů Stefana Zweiga (1881 - 1942) a Josepha Rotha (1894 - 1939) a na léto, které ve stínu nacismu a blížící se války prožili v belgickém přímořském letovisku Ostende.
Spolu s nimi tu zdánlivě idylické léto tráví další literáti, Egon Erwin Kisch, Arthur Koestler, Ernst Toller, Hermann Kesten a Irmgard Keunová. Právě do Keunové se zamiluje Roth, zatímco Zweig je tu se svou sekretářkou a milenkou Lotte Altmannovou. Oba slavní spisovatelé jsou zároveň velmi odlišní, a to nejen věkově. Těžký alkoholik Roth není tak úspěšný a bohatý jako Zweig, který byl v té době vedle Thomase Manna či E. M. Remarquea nejčtenějším německy píšícím spisovatelem. Zweig Rotha podporuje i finančně a oba si navzájem pomáhají v psaní, vedle vzájemné chvály se nebojí ani kritiky. Ale těžko se čte o tom, jak alkohol ničí talentovaného Rotha, jehož nezachrání ani vztah s Irmgard Keunovou...
Autor zmíní leccos z jejich díla a témat, zabrousí do minulosti obou protagonistů i do osudů dalších postav a v dovětku popíše i jejich další životní peripetie po onom památném létě 1936 v Ostende. Létě, v němž oslavili život tak, jak to dokážou jen lidé bez naděje. Zajímavé čtení to bylo!

1 03.01.2024

Jeden z nejkrásnějších románů, které jsem kdy četl, a to už dvakrát a klidně si ho dám někdy ještě potřetí...

Poslední letošní přečtená kniha... a moc dobrá, silný zážitek! Alena Machoninová (*1980) je známá a skvělá překladatelka z ruštiny, já jsem četl třeba její překlady mé oblíbené Ljudmily Ulické (Zelený stan, Jákobův žebřík aj.) nebo Mariji Stěpanovové (nádherný román-esej Památce paměti). Machoninová píše také výborné doslovy (třeba k Bitovovu Puškinovu domu), přednáší, dvacet let prožila v Rusku; a k vydání připravila rozsáhlé Dějiny ruské moderny (2022) z pozůstalosti své učitelky Miluše Zadražilové. Právě u ní po její smrti v roce 2012 našla román Jiřího Weila Moskva-hranice (1937), jak o tom píše ve své knižní prvotině Hella, a začala pátrat po osudech jeho hrdinů, neboť je známo, že Weil se v románu o atmosféře a průběhu stalinských čistek v SSSR 30. let opíral o skutečné osoby.
Výsledkem je suverénní, jazykově bohatá a hutná próza na pomezí románu, eseje, autofikce, pátrání po osudech titulní hrdinky a dalších osob, (ne)možné rekonstrukce lidského života, "literární detektivky", úvah o psaní a překládání i reflexe vlastního psaní přítomné knihy či pobytů v Moskvě, v níž nechybí ani četné úryvky z jiných knih a z korespondence. Autorka v této pozoruhodné mozaice skládá portrét a vnitřní život Helly - Heleny Frischerové, české Židovky, která byla předobrazem hrdinky Ri z Weilova románu. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky Dny mého života v českém překladu.
Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza jde na dřeň a má mnoho různých témat; obrací se i k osobnostem jako Platonov, Mandelštam, Šalamov, Benjamin či Sontagová. Protože Hella sama překládala, uvažuje Machoninová o překládání, jinde zase o specifikách ruské kuchyně jako místnosti, v níž se nejen vařilo. Uvažuje o paměti, domově či nostalgii nebo o fotografii a psaní dopisů. Hella tu vystupuje jako pozoruhodná a statečná žena trpkého osudu a bohatých zkušeností, která však nezatrpkla. Moc se mi líbila třeba tahle myšlenka z jednoho jejího dopisu přítelkyni Tamaře Petkevičové (její vzpomínky Bolest si věk nevybírá u nás vyšly v roce 2017 právě v překladu Aleny Machoninové): "Salingerova povídka /.../ je báječná. Ale je to jen etuda. A já bych chtěla symfonii." Právě za symfonii je možno Hellu označit, takovou má šíři a hloubku.

7 31.12.2023

Výborný životopisný román od irského spisovatele Colma Tóibína (*1955), od něhož se mi líbily romány Brooklyn a Mistr, o německém spisovateli Thomasi Mannovi (1875 - 1955), který patří k mým nejoblíbenějším, to je Čaroděj (The Magician, 2021) - takže co víc si přát? Ideální kombinace!
Tóibín sleduje osudy Thomase Manna a jeho rozvětvené rodiny od Mannových 15 let až po jeho 80. narozeniny. Zachycuje klíčové okamžiky Mannova života od dospívání v Lübecku a dlouhého pobytu v Mnichově, který opustil v roce 1933 po nástupu nacistů k moci, přes léta exilu ve Švýcarsku, Francii a USA. Mann se proslavil jako mladý románem Buddebrookovi (1901), oženil se s Katiou Pringsheimovou z bohaté židovské rodiny a měl s ní šest dětí. Úspěchy a slávou zastínil staršího bratra Heinricha, též spisovatele (mj. Profesor Neřád, předloha k filmu Modrý anděl). V roce 1929 získal Nobelovu cenu za literaturu. Celý život v sobě popíral homosexuální sklony, což v Tóibínově románu hraje důležitou roli.
Chladný, odtažitý a pracovitý Thomas prožil s Katiou dlouhé a šťastné manželství, složité vztahy měl ale se svými dětmi, ať už s bisexuální Erikou, herečkou, žurnalistkou a spisovatelkou, která mu pak dělala tajemnici, s homosexuálním spisovatelem Klausem (mj. román Mefisto) nebo s homosexuálním historikem Golem. Život naplněný psaním provázely i četné dramatické okamžiky, názorové střety, platonické lásky k mužům nebo léta v exilu.
Autor nevynechává ani okolnosti vzniku Mannových proslulých děl, jako jsou romány Buddenbrookovi, Kouzelný vrch, Josef a bratří jeho, Lotta ve Výmaru a Doktor Faustus či novela Smrt v Benátkách, ale i kontroverzní esej Úvahy nepolitického člověka.
Na rozdíl od románu Mistr, v němž Tóibín vypráví o krátkém, asi pětiletém úseku života jiného spisovatele Henryho Jamese, takže se více ponořil do jeho vnitřního života a myšlení, v Čaroději toto bohužel chybí. Přes šedesát let, jež román zachycuje, je příliš dlouhých na to, aby byl prostor více se ponořit do hloubky osobnosti Thomase Manna; otázka je, zda to vůbec jde. Je tu spousta situací a postav, ale rozhodně to není povrchní, já jsem si četbu užil. Ovšem možná víc proto, že mám Manna a celou tu rodinu rád. Místy to víc než román připomíná beletrizovanou biografii, což mi ale nevadilo.
Trochu problematický se mi jeví český název Čaroděj, což je přezdívka, kterou dali Mannovi jeho děti. V dosavadní české literatuře, aspoň v té, co jsem četl, je ale Mann přezdíván jako Kouzelník, ostatně originální název románu The Magician slovníky překládají právě jako Kouzelníka; navíc to koresponduje se zažitými českými názvy Mannova románu Kouzelný vrch (název nového překladu Čarovná hora se příliš neuchytil, ani překladatelka ho v Tóibínově románu nepoužívá) a novely Mario a kouzelník. A myslím, že mezi čarodějem a kouzelníkem je rozdíl...

3 29.12.2023

Britského spisovatele Iana McEwana (*1948), autora Betonové zahrady či Pokání, není třeba blíže představovat, jeho dílo tu vyšlo téměř kompletně. Do jisté doby jsem od něj četl vše, až poslední tři prózy Skořápka, Šváb a Stroje jako já jsem vynechal a už jsem příliš nečekal, že se k němu ještě někdy vrátím. Ale pak McEwan vydal nový, sedmnáctý román Hodiny (Lessons, 2022), a ten sklízel vesměs dobré ohlasy a dle anotace jsem se na něj těšil. Také jsem byl zvědavý, jak si autor dosud spíše kratších knih poradil s rozsahem téměř 600 stran. A nezklamal mě. Je to širokodeché, suverénní vyprávění s tématy a postavami, jaké mám rád.
Autor sleduje svého hrdinu Rolanda Bainese v dlouhém období od 50. let až po dnešek, přičemž při ohlédnutí do minulosti rodičů Rolanda a jeho manželky se dostane až do období druhé světové války a po ní. Ve složitém, nechronologickém vyprávění líčí "Rolandův roztěkaný, nevýznamný život s omezeným vzděláním a sériovou monogamií" a Rolandovy tři nejdůležitější vztahy: s pětadvacetiletou učitelkou hry na klavír Miriam Cornellovou, která ho svedla jako čtrnáctiletého; s manželkou Alissou, která ho opustila krátce po narození syna Lawrence, aby se věnovala úspěšné spisovatelské dráze, přičemž o syna se Roland musel postarat sám; a s celoživotní přítelkyní Daphne.
Trauma ze vztahů s panovačnou sexuální predátorkou Miriam a s Alissou, která má složitý vztah s matkou, provází Rolanda celým životem a musí se s nimi nějak poprat a vyrovnat, stejně jako s výchovou syna a s mnoha zaměstnáními, jimiž projde, přičemž sám přílišné ambice nemá. Pracuje manuálně, pak jako tenisový trenér, píše básně a pak různé komerční veršovánky a hraje na piano v hotelových barech a tak nějak se protlouká životem. V dětství musel zvládnout odloučení od rodičů a internátní školu, ve stáří zase četná úmrtí svých blízkých.
Vracíme se do jeho minulosti, dozvíme se o tajemstvích jeho rodiny, podíváme se s ním do Libye i do Německa, zažijeme obavy z černobylské katastrofy, pád Berlínské zdi i epidemii covidu. McEwan ve zkratce vystihuje společenské i politické proměny doby, nebojí se být trochu melodramatický až sentimentální, já se na řadě míst i dojal a jeho obyčejný hrdina Roland mi byl sympatický. A fascinující jsou postavy Miriam i Alissy, Rolandových i Alissiných rodičů, zatímco Daphne vedle nich poněkud bledne. Není to román dokonalý, je až příliš dlouhý, zvláště na konci, ale nenudí a já jsem si ho opravdu užil. A těch témat, kterých se McEwan dotýká, je tam spousta.
(Mnohem lepší by byl ale český název Lekce ve smyslu životních lekcí, protože zdaleka nejde jen o hodiny klavíru; o fádní obálce ani nemluvě, viz ta originální, kterou převzala i různá zahraniční vydání.)

8 26.12.2023

Německý spisovatel Florian Illies (*1971) se po dvou skvělých a úspěšných knihách o roce 1913, v nichž formou mozaiky a desítek krátkých příběhů zachytil kulturní a společenský var jednoho roku, v novém díle Láska v časech nenávisti zaměřil na celé jedno desetiletí, jak napovídá podtitul Kronika citů 1929 - 1939. Lásky manželské i milenecké a propletené vztahy, vzplanutí a rozchody i nejrůznější milostné víceúhelníky ožívají opět v desítkách příběhů a tentokrát na delší ploše a na pozadí čím dál hustější atmosféry desetiletí před začátkem druhé světové války. I proto zde důležitou roli hraje odchod do exilu. Dějištěm jsou především Německo, Rakousko, Švýcarsko a Francie, ale podíváme se i do Anglie či Spojených států. Zlomem je rok 1933, kdy se v Německu dostává k moci Hitler. Léta předtím jsou posledním záchvěvem svobody a moderny, jak je přinesla 20. léta. Roky poté už jsou dramatičtější a osudovější, a to nejen pro umělce židovské, ale i pro mnohé ostatní, kteří se stali pro nacisty nepohodlní, a tak museli přetrpět pálení svých knih a různé zákazy a často i za dramatických okolností opustit svoji milovanou vlast. Láska je ale všudypřítomná v každé době a jako vždy má mnoho podob.
V knize, psané pro Illiese typicky svižným stylem, v němž nechybí ironie a nadhled i kritický pohled a který má daleko k bulvárnosti, defilují desítky slavných i méně známých jmen kulturní Evropy té doby. Některým je věnováno více prostoru a autor se k nim opakovaně vrací, jiné se tu jen mihnou. Čtenář je až zaplaven všemi těmi složitými vztahy, láskami i nenávistmi, ale kdo rád čte o umělecké scéně, přijde si na své. Já jsem měl skoro chuť začít číst hned znovu, tolik je tam příběhů a postav. Láska je tu často zdrojem materiálu pro další knihy nebo obrazy, některé milostné příběhy jsou krásné, jiné tragické a složité, některé postavy sympatické, jiné naopak, prostě lidé se svými chybami i přednostmi.
Ve variaci na slavnou první větu Tolstého Anny Kareninové Illies docela vystihuje, o čem mj. vypráví: "Všechny šťastné páry jsou si navzájem podobné. Ale každý nešťastný pár je nešťastný svým způsobem."
Největší prostor autor věnuje těmto osobnostem: Konrad Adenauer, Theodor W. Adorno, Hannah Arendtová, Josephine Bakerová, Simone de Beauvoir, Walter Benjamin, Gottfried Benn, Bertolt Brecht, Salvador Dalí, Marlene Dietrichová, Lion Feuchtwanger, Francis S. a Zelda Fitzgeraldovi, Gustaf Gründgens, Hermann Hesse, Lotte Lenya, Alma Mahlerová-Werfelová, Thomas, Heinrich, Klaus a Erika Mannovi, Henry Miller, Pablo Picasso, E. M. Remarque, Leni Riefenstahlová, Jean-Paul Sartre, Kurt Tucholsky, Kurt Weil aj.

2 23.12.2023

(SPOILER) Spisovatel Michail J. Saltykov-Ščedrin (1826 - 1889) byl vedle Gogola největším ruským satirikem, dnes je trochu ve stínu slavnějších autorů ze stejné generace, Turgeněva, Dostojevského či Lva Tolstého. Pocházel ze šlechtické rodiny, byl vysokým státním úředníkem, od roku 1848 strávil osm let ve vyhnanství za své názory na nevolnictví, carství a byrokracii. Ve svém díle střídal realitu s lyrikou a humorem. Jeho nejznámější a vrcholný román Golovlevské panstvo (1880) je realisticky pojatým obrazem mravního úpadku statkářské rodiny v období kolem zrušení nevolnictví (1861), v němž nechybí jakási krutá, temná ironie. Je rozdělen do sedmi uzavřených epizod, mezi nimiž uplyne kratší či delší časové období, a sleduje tři generace postupně vymírajícího rodu.

Ústředními postavami díla jsou lakomá, chladná, vrtošivá, rázná a krutá Arina Petrovna, která celé šlechtické sídlo starého rodu Golovlevových spoutává svými intrikami a řídí osudy svých dětí; a její syn Porfirij zvaný pro svou povahu Jidášek nebo Upíreček, zbožný, zlomyslný, hamižný, bezcitný, mstivý a nevyzpytatelný pokrytec a žvanil, který vypouští nekonečný „slovní hnis“. Arina Petrovna postupně přijde o dceru (po ní jí zůstanou dvě vnučky, posléze provinční herečky), dva syny a manžela. Jediného zbylého syna Porfirije se bojí, on kolem ní obtáčí své pavučiny ještě zákeřněji, než to dělala ona, a vysává nejen ji jako upír. I kolem něj ale vše umírá, nejen sourozenci, otec a nakonec matka, ale i oba jeho synové, ti dokonce jeho vinou (jednomu nepomůže z dluhů). Nemanželského syna, kterého Jidášek zplodí se svou tupou hospodyní, pošle do moskevského nalezince. Je nejbohatší v celém okolí, ale sám, ztělesnění posedlosti nesmyslným hromaděním majetku a peněz a vnitřní prázdnoty, což nezvrátí ani návrat neteře Aninky, která po sebevraždě sestry sice skončí s herectvím, ale propadne vodce...

Úpadek rodu je nezvratný, je to jakési osudové předurčení, zvláště patrné „v prostředí drobné šlechty, která bez práce, bez styku s životem celku a bez vedoucího postavení nejdříve živořila pod ochranou nevolnictví, roztroušena po tváři ruské země, a nyní už bez jakékoli ochrany vymírá v rozpadajících se usedlostech“. Není tu ani jedna sympatická postava, jen zmar: „V minulosti ani v přítomnosti se nenašla jediná mravní hodnota, o kterou by se bylo možno opřít. Nic mimo ubohé mamonění na jedné straně a nesmyslnou vnitřní prázdnotou na druhé.“ Právě před tím varuje tento vynikající román podobající se antické tragédii, který však úmyslně postrádá konečnou katarzi. Jedna z nejlepších knih, které jsem letos (2023) přečetl.

17.12.2023

Předčasně zesnulá Margit Kaffková (1880 - 1918), oběť epidemie španělské chřipky, byla první velkou maďarskou spisovatelkou z generace velikánů jako Endre Ady, Ferenc Molnár, Zsigmond Móricz, Mihály Babits, Desző Kosztolányi či Georg Lukács. Začínala jako básnířka, první román Barvy a léta (Színek és évek, 1912) je jejím dílem nejlepším a nejznámějším. Autorka "jemné, precizní prózy plné inteligentní a zdrženlivé melancholie - jeden z talentů, jenž přišel do Budapešti z provincií. Spojovala v sobě dobrovolně zvolenou samotu spisovatelky s povoláním zapálené profesorky na střední škole, bohužel však zemřela mladá." (John Lukacs: Budapešť 1900)
Hlavní hrdinka románu Barvy a léta Magda Pórtelkyová se ve svých 50 letech upřímně a se sebereflexí ohlíží za dvěma ztroskotanými manželstvími. Její kdysi hrdá provinční šlechtická rodina zchudla a Magda je jako mladá dívka vychovávána k tomu, aby se výhodně provdala. Dobrá partie je jediná možnost ženské "kariéry". První manželství dopadne ale tragicky, když se v jádru poctivý a dobrý Magdin manžel advokát stane obětí kariéristické horečky a touhy po společenském vzestupu, k čemuž ho Magda sama podněcuje.
Mladá vdova poté odjede k příbuzným do Pešti; život ve velkoměstě je kontrastem k životu na pustě, kam se Magda zase ráda vrátí. Když ztroskotá i její druhé manželství, zůstane sama s dětmi a pocítí odpor a nenávist k životu, k němuž byla vychována. Doufá, že její tři dcery si život zařídí jinak...

"Procházet ve vzpomínkách celou minulostí, soudit a pátrat v tom, co bylo, nechť si troufá jen ten, kdo je schopen počínat si už, jako by se jednalo o jinou, mimo něj stojící bytost. Ano, musíme se umět alespoň své minulosti dívat do očí, když už to nedokážeme s přítomností a budoucností."

Výborný román o postavení žen a o maďarské společnosti na konci 19. století, tedy z období, které mám velmi rád.

10.12.2023

Po sto let starém klasickém životopisu britské královny Viktorie (1819 - 1901, vládla od roku 1837) od Lyttona Stracheyho jsem si přečetl další životopis této slavné panovnice, který je naopak z doby nedávné: napsala ho známá britská historička, kurátorka a průvodkyně televizních dokumentů Lucy Worsleyová (*1973), její Královna Viktorie. Dcera, manželka, matka a vdova vyšla v roce 2018. Autorka vybrala 24 důležitých dní ze života panovnice (ten první vlastně není o ní, ale o svatbě jejích rodičů v roce 1818), aby nás provedla celým jejím dlouhým životem a vládou. Když poskočí v čase, připomene samozřejmě i to, co se stalo mezitím, ale jinak se soustředí na ony klíčové dny a především na Viktoriin soukromý život a osudy lidí kolem ní. Stranou ale nezůstávají ani proměny doby, společnosti a samozřejmě politika. Tento postup se mi velmi líbí a hlavně: Worsleyová prostě umí psát, je radost číst tento životopis, díky němuž poznáme dobré i stinné stránky života Viktorie a její rodiny a v němž nechybí ani jemný britský humor.
Mezi vybranými klíčovými dny ze života Viktorie nechybí její narození 24. května 1819, seznámení s budoucím manželem Albertem v roce 1836, nástup na trůn (20. 6. 1837), korunovace (28. 6. 1838), svatba s Albertem (10. 2. 1840), narození dcery Viktorie, prvního z celkem devíti Viktoriiných dětí (21. 11. 1840), návštěva Florence Nightingaleové v Balmoralu v roce 1856, smrt prince Alberta (14. 12. 1861), vztah s Johnem Brownem (1884) a přátelství s Munším (1897), oslavy 60 let na trůnu (22. 6. 1897) a Viktoriina smrt (22. 1. 1901).
Jediné, co v knize chybí, je obrazový doprovod a třeba také rodokmen královské rodiny. Ale to se dá naštěstí najít jinde.

04.12.2023

Jsem rád, že jsem se konečně dostal k biografii mé oblíbené spisovatelky Jane Austenové (1775 - 1817) od britské historičky, kurátorky a televizní moderátorky Lucy Worsleyové (*1973), od které jsem minulý měsíc přečetl výbornou Královnu Viktorii. Kniha Jane Austenová. Biografie z roku 2017 u nás vyšla v roce 2018. Od Austenové jsem s velikým potěšením přečetl všech šest jejích slavných románů Rozum a cit, Pýcha a předsudek, Mansfieldské panství, Emma, Opatství Northanger a Anna Elliotová (vyšlo též pod názvem Pýcha a přemlouvání), ale i několik raných či nedokončených posmrtně vydaných děl (Lady Susan, Watsonovi, Sanditon, Láska a přátelství). Nejraději mám Pýchu a předsudek a Rozum a cit. Přečetl jsem také jednu biografii a jednu monografii o Austenové. A viděl jsem řadu filmových a televizních zpracování jejích knih, z nichž slabost mám zejména pro Rozum a cit s Emmou Thompson a Kate Winslet, pro Emmu s Gwyneth Paltrow a pro seriál Pýcha a předsudek s Jennifer Ehle a Colinem Firthem, líbil se mi ale i film s Keirou Knightley.
Worsleyová v rozsáhlé biografii podrobně sleduje nedlouhý život Austenové a její rodinu. Opírá se přitom o dochovanou korespondenci a početnou literaturu a samozřejmě i o dílo Jane samotné. Neuchyluje se ke spekulacím nebo senzacím, vše má zdokumentované a tam, kde se musí jen dohadovat nebo ptát, to dá jasně najevo. Jedním z hlavních témat její knihy je hledání a otázka domova (ostatně v originále se kniha jmenuje Jane Austen at Home), která byla pro spisovatelku a její milovanou sestru Cassandru velmi důležitá. Ani jedna se neprovdala a po smrti otce byly s matkou odkázané na své bratry a jejich dobročinnost. Po opuštění rodné fary ve Steventonu a po pobytech v Bathu a Southamptonu se usadily v domě v Chawtonu, kde je dnes Muzeum Jane Austenové.
Vynikající biografie nás seznámí i s pozadím vzniku Janiných románů i s dlouhou cestou, kterou Jane urazila od psaní do šuplíku po publikování; první román Rozum a cit vyšel až roku 1811. Dojde i na nabídky k sňatku, z nichž ale nakonec nic nebylo. Někdy autorka knihu až příliš zahltila mnoha detaily o četných příbuzných či služebnictvu a přátelích, naopak nesmírně zajímavé jsou detaily o tehdejší době, životě, domácnosti a společnosti a o různých zvycích, mravech a chování.

04.12.2023

Francouzskou spisovatelku Annie Ernauxovou (*1940), nositelku Nobelovy ceny za literaturu (2022), jsem si docela oblíbil, po románových pamětech Roky a prózách Místo, Obyčejná žena a Paměť dívky jsem si přečetl i zatím poslední u nás vydané prózy Mladík a Událost, které vyšly v jednom svazku (přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2023). Krátká próza Mladík (2022) je reminiscencí vztahu padesátileté spisovatelky a učitelky a o třicet let mladšího studenta. V úvodu stojí věta, která vlastně charakterizuje celou tvorbu Ernauxové: „O čem nenapíšu, to se nezavrší a zůstane jen prožité.“ O vztahu se studentem autorka píše: „Vytrhoval mě z mé generace, aniž jsem patřila k té jeho.“ Ráda o sobě uvažovala jako o té, „která ho může změnit“. Na jejich vztah se dalo pohlížet z hlediska zisku: „Já dostávala rozkoš, znovu jsem prožívala to, o čem bych si už bývala nepomyslela, že ještě někdy prožiji. On díky mně mohl cestovat, nemusel si hledat práci, kvůli níž by na mě neměl tolik času. Považovala jsem to za férový obchod, za výhodnou směnu, tím spíš, že pravidla jsem určovala já.“ Z příběhu se dalo vytěžit víc a je škoda, že mu autorka nevěnovala větší prostor.

Mnohem hlouběji se Ernauxová dostala v jedné ze svých nejlepších próz, v delším textu Událost (2000) o traumatu spojeném s pokoutním potratem, který podstoupila jako studentka v roce 1963, kdy jí bylo 23 let, otěhotněla, ale dítě ještě nechtěla; a potraty byly tenkrát ve Francii zakázané. To trauma v ní bylo dlouho a je napořád: „Kolem té životní události obcházím celé roky. Když se v nějakém románu dočtu o potratu, rozruším se tak, že nic nevidím, na nic nemyslím, jako by se slova okamžitě měnila v surové pocity.“ Když na to období vzpomíná, v duchu se jí vybavují literární odkazy jako „plavba“, „mimo dobro a zlo“ nebo „cesta na konec noci“. Působivá směs vzpomínek na ony traumatické dny kolem potratu a hledání andělíčkářky, kdy autorka nevynechává žádné detaily, a současných komentářů a úvah byla v roce 2021 zfilmována a film byl oceněn Zlatým lvem na festivalu v Benátkách.

25.11.2023

Španělský filozof, esejista, kritik, prozaik a básník Miguel de Unamuno (1864 - 1936) patřil k čelným představitelům "generace 1898", která si kladla za cíl duchovní obrodu Španělska. K jeho nejproslulejším dílům patří filozofický esej Tragický pocit života v lidech a v národech (1912) a román Mlha (1914), pro který autor vymyslel pojem nového literárního žánru, tzv. nivoly.
Mlha (Niebla) je obrazem vnitřního života bohatého mladíka Augusta Péreze, který už nemá rodiče a jednoho dne se při náhodném setkání zamiluje do Eugenie, dívky žijící u strýce a tety a vyučující hru na klavír. Augusto pocítí povrchnost dosavadního života, probudí se v něm schopnost milovat a touha oženit se a začne být přitahován i jinými ženami. Eugenia ho odmítá, svolnější je pradlenka Rosario, a tak se Augusto zmítá v pochybnostech, což řeší s přítelem Víctorem, ale i s manželskou dvojicí svého sluhy a kuchařky, s Eugeniinou tetou a strýcem-anarchistou a dokonce v četných monolozích i se svým psem Orfeem.
Když Eugenia, zamilovaná do někoho jiného, posléze svolí, že si Augusta vezme, zesměšní ho nakonec útěkem s původním milencem a Augusto se rozhodne spáchat sebevraždu. Ale to už do hry vstoupí samotný autor Unamuno, s nímž se setká Augusto a román tak nabízí zcela překvapivé vyústění, které jakoby předznamenávalo pozdější postmoderní postupy, přičemž nechybí ani epilog vyprávěný psem (a před vlastním textem románu najdeme zase prolog z pera hrdinova přítele Víctora, na který v postprologu reaguje Unamuno, který pak ještě popíše Historii Mlhy).
Svérázný román je komponován z dialogů a vnitřních monologů, postrádá popisy a vlastně i zápletku, hrdina se skrze lásku dobírá své identity a mlha je zde symbolem nevědomého každodenního života. Augusto stále o všem pochybuje, o sobě, o lásce, o životě: "...myslit znamená pochybovat a jen a jen pochybovat. Věřit, vědět, představovat si můžeš bez pochybování."
Sice jsem původně čekal něco zcela jiného než hořce komediální příběh lásky s tragikomickým "postmoderním" zakončením, ale nakonec to bylo docela pěkné a hlavně zvláštní čtení.

12.11.2023

Neviditelné řemeslo s podtitulem Tajemství redakční práce je kniha nápadů, zkušeností a postřehů nabízející exkurzi do zákulisí nakladatelství knihomolům, studentům či knihkupcům (vydala Paseka). Soubor, ktery uspořádal dlouholety šéfredaktor Paseky Jakub Sedláček, nabízí pohled do tvůrčí dílny řady profesionálů nakladatelského a redakčního světa: Miroslava Balaštíka (Host), Viktora Bezdíčka (Paseka), Petry Diestlerové (Euromedia), Joachima Dvořáka (Labyrint), Lenky Jandákové (Kher), Jindřicha Jůzla (Odeon), Michala Kašpárka (Česky rozhlas), Františka Kotlety (Epocha), Petra Onufera (Argo) a Zuzany Válkové (Seznam); pohled na přípravu komiksů přináší Lukáš Růžička (Paseka) a Pavel Kořínek (ÚČL AV ČR). Knihu doprovází ilustrace Lukáše Fibricha. Podle Sedláčka vznikl soubor, jenž je svého druhu generační vypovědí lidí, kteří se k redakční a nakladatelské práci dostali ve svobodnych poměrech. „Protože však vím, na jak silnou a kvalitní tradici navazujeme, moc mě těší, že jsem mohl do knihy pomyslně přizvat i Evu Slámovou (1959 - 2010), která jako redaktorka začínala ještě v předrevolučním Odeonu a stála u zrodu nakladatelství Argo. Zařadil jsem její úvahu Povolání: redaktor z poloviny devadesátych let, kterou jsem objevil v Literárních novinách,“ říká Sedláček. Podle něj kniha splní svůj účel, pokud zviditelní „neviditelné řemeslo“ nejen pro kolegy z branže, knihovníky, knihkupce a knihomoly, studenty a adepty nakladatelské práce. „Přeji si, aby současně přispěla do veřejné debaty o postavení literárních profesionálů, smyslu jejich činnosti a spravedlivé odměně za ni.“ Nejde však jen o problematiku redigování a redakce, ale i o příběhy z nakladatelského světa jako takového. Joachim Dvořák třeba líčí, jak se vydal do Paříže za Milanem Kunderou nebo jak objevil a začal vydávat Jaroslava Rudiše. Petra Diestlerová je nejen redaktorkou, ale i vynikající překladatelkou z angličtiny a na základě vlastních bohatých zkušeností vytvořila několik neformálních pravidel, mj. redigovat pouze překlady z jazyků, které ovládáte, neredigovat mizerné překlady, nebo že redigovat by se mělo odvážně. Miroslav Balaštík vzpomíná na začátky Hostu, Jindřich Jůzl na vydávání edice Světová knihovna v Odeonu, kde vycházejí Murakami, McEwan, Barnes, Houellebecq či Viganová a kde k jednomu románu Reného Depestra napsal doslov Milan Kundera. Dozvíme se ale také o specifikách redakce komiksů či popularizačních článků z oblasti vědy. A František Kotleta dobře ví, že „psaní je osamělé povolání“, ale že knihu je pak potřeba brát „jako týmové dílo“.

4 12.11.2023

Francouzská spisovatelka Annie Ernauxová (*1940), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2022), si mě získala knihou Roky (2008, č. 2022), a tak jsem se těšil i na její další autobiografické prózy. Místo (1983), oceněné prestižní Prix Renaudot, vypráví o autorčině otci, zatímco Obyčejná žena (1987) o její matce. A Paměť dívky (2016) vypráví o tom, jak osmnáctiletá dívka přišla na letním táboře o panenství. Ve svazku Místo / Obyčejná žena (E.W.A. Edition, 1995) překladatelka Anna Kareninová v doslovu výstižně charakterizuje styl a témata Ernauxové, která je podle ní "jednoduchá, avšak ve své oproštěnosti leckdy i drastická prozaička", takto:
"Jejím záměrem je vzít naše každodenní slova, gesta, postoje a v jistém literárním uspořádání se za oněmi nejbanálnějšími samozřejmostmi dobrat jejich neviditelného, leč determinujícího významu. /.../ vydala několik zdánlivě nenápadných textů, které jsou spíš nevýbojným vyprávěním než románem v pravém slova smyslu, útvarem na pomezí literatury a sociologizujícího zamyšlení. Jejich autorka tiše sbírá střípky všední skutečnosti a sestavuje z nich mozaiku konkrétního života v konkrétních podmínkách – mozaiku, která se postupně stává nejen individuálním svědectvím, ale také obrazem obecné reality. Píše výhradně o sobě a nesnaží se nijak zastírat, že jejím tématem je vlastní životní zkušenost, ve svém vlastním příběhu se však pokouší nalézt širší společenskou pravdu."
Příběh otce i matky začíná jejich smrtí a pak se autorka vrací do jejich minulosti. Obraz otce je širší, obraz matky intimnější. Ernauxová se vymanila z jejich dělnického prostředí tím, že vystudovala literaturu, začala učit a pohybovala se v intelektuálních kruzích. Její rodiče ji v tom podporovali a přáli si to, ale zároveň je to jejich dceři velmi vzdálilo, což si všichni uvědomují. Autorka přesně, otevřeně a ostře popisuje jejich komplikované vztahy, až jakousi směs lásky a opovržení či neporozumění dvou vzdalujících se světů. V příběhu matky se nevyhýbá ani drsnému popisu jejího stárnutí a demence.
V Paměti dívky (přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2023) Ernauxová vzpomíná na rok 1958, kdy měla na letním táboře poprvé sexuální styk s mužem, do něhož se zamilovala, ačkoli on ji měl jen jako povyražení. Následkem jsou její styky s dalšími mladíky a bulimie. Dále autorka vzpomíná na rok 1959, kdy nastoupila na učitelský ústav a pak odjela jako au pair do Londýna, načež se rozhodla studovat literaturu na filozofické fakultě v Rouenu. Tady se možná autorka "hrabe" ve vlastní minulosti, osobě, pocitech a paměti až moc, ale prokládá to pozoruhodnými sociologickými i filozofickými úvahami; navíc se na sebe dokáže podívat s neuvěřitelným nadhledem, kritičností a odstupem (vypráví o té "dívce z osmapadesátého" a o "dívce z Londýna" ve třetí osobě).

1 05.11.2023

Francouzská spisovatelka Annie Ernauxová (*1940), nositelka Nobelovy ceny za literaturu (2022), si mě získala knihou Roky (2008, č. 2022), a tak jsem se těšil i na její další autobiografické prózy. Místo (1983), oceněné prestižní Prix Renaudot, vypráví o autorčině otci, zatímco Obyčejná žena (1987) o její matce. A Paměť dívky (2016) vypráví o tom, jak osmnáctiletá dívka přišla na letním táboře o panenství. Ve svazku Místo / Obyčejná žena (E.W.A. Edition, 1995) překladatelka Anna Kareninová v doslovu výstižně charakterizuje styl a témata Ernauxové, která je podle ní "jednoduchá, avšak ve své oproštěnosti leckdy i drastická prozaička", takto:
"Jejím záměrem je vzít naše každodenní slova, gesta, postoje a v jistém literárním uspořádání se za oněmi nejbanálnějšími samozřejmostmi dobrat jejich neviditelného, leč determinujícího významu. /.../ vydala několik zdánlivě nenápadných textů, které jsou spíš nevýbojným vyprávěním než románem v pravém slova smyslu, útvarem na pomezí literatury a sociologizujícího zamyšlení. Jejich autorka tiše sbírá střípky všední skutečnosti a sestavuje z nich mozaiku konkrétního života v konkrétních podmínkách – mozaiku, která se postupně stává nejen individuálním svědectvím, ale také obrazem obecné reality. Píše výhradně o sobě a nesnaží se nijak zastírat, že jejím tématem je vlastní životní zkušenost, ve svém vlastním příběhu se však pokouší nalézt širší společenskou pravdu."
Příběh otce i matky začíná jejich smrtí a pak se autorka vrací do jejich minulosti. Obraz otce je širší, obraz matky intimnější. Ernauxová se vymanila z jejich dělnického prostředí tím, že vystudovala literaturu, začala učit a pohybovala se v intelektuálních kruzích. Její rodiče ji v tom podporovali a přáli si to, ale zároveň je to jejich dceři velmi vzdálilo, což si všichni uvědomují. Autorka přesně, otevřeně a ostře popisuje jejich komplikované vztahy, až jakousi směs lásky a opovržení či neporozumění dvou vzdalujících se světů. V příběhu matky se nevyhýbá ani drsnému popisu jejího stárnutí a demence.
V Paměti dívky (přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2023) Ernauxová vzpomíná na rok 1958, kdy měla na letním táboře poprvé sexuální styk s mužem, do něhož se zamilovala, ačkoli on ji měl jen jako povyražení. Následkem jsou její styky s dalšími mladíky a bulimie. Dále autorka vzpomíná na rok 1959, kdy nastoupila na učitelský ústav a pak odjela jako au pair do Londýna, načež se rozhodla studovat literaturu na filozofické fakultě v Rouenu. Tady se možná autorka "hrabe" ve vlastní minulosti, osobě, pocitech a paměti až moc, ale prokládá to pozoruhodnými sociologickými i filozofickými úvahami; navíc se na sebe dokáže podívat s neuvěřitelným nadhledem, kritičností a odstupem (vypráví o té "dívce z osmapadesátého" a o "dívce z Londýna" ve třetí osobě).

3 05.11.2023

Francouzský dramatik a spisovatel rumunského původu Eugène Ionesco (1909 - 1994) patří vedle Samuela Becketta, Harolda Pintera či Edwarda Albeeho nebo u nás Václava Havla k předním představitelům tzv. absurdního divadla. Četl jsem jeho slavné hry Plešatá zpěvačka, Král umírá, Židle, Nosorožec, Improvizace Almy či Nenajatý vrah, román Samotář, povídky Fotka plukovníka a Střípky deníku, ale to už je všechno dávno. Teď jsem si autora připomenul v knižním rozhovoru, který s ním vedl Claude Bonnefoy a který u nás vyšel pod názvem Mezi životem a snem.
Ionesco v knize vzpomíná na idylické dětství s matkou na francouzském venkově, na mládí v Rumunsku a na složitý vztah s tyranským otcem, na první léta ve Francii poté, kdy za druhé světové války navždy opustil Rumunsko, a na svou cestu k divadlu a k světové proslulosti významného dramatika. Především se ale oba pánové baví o divadle a Ionescových hrách; nejde přitom přímo o výklady, ale o hledání inspirace k hrám, o jejich provedení a obecně o divadlo a literární tvorbu. Zaznívá tu i Ionescův hluboký odpor k totalitním a socialistickým režimům. Kniha nabitá myšlenkami a úvahami potěší nejen každého milovníka Ionesca, ale divadla obecně. I tazatel Bonnefoy, liteární a divadelní kritik, totiž divadlu a Ionescovi rozumí...
"Já jsem pro samotu. Říká se, že mé divadlo je nářek osamělého člověka, který nedokáže komunikovat s druhými. Ani náhodou. Člověk není nikdy osamělý, a je-li nešťastný, je tomu tak proto, že nikdy není osamělý."
"Představivost není únik. Představovat si znamená stavět, dělat, vytvářet nějaký svět..."
"V literatuře nesejde na tom, co nám říká, ale jak to napíše."
"Divadlo nemá být filozofické, ale protože veškerá poezie je filozofie, nepřímo takovým je. Není snad filozofické uvědomit si, že stojíme tváří v tvář světu a klademe si otázku: ,Co to je?'"
"Divadlo, to je člověk, který se předvádí před sebou samým."

2 03.11.2023

Vydání 1999 je v pověstně špatném a nečitelném překladu Libuše Bryndové, který zcela zkazil dojem z výborného románu. V roce 2023 vydalo Argo konečně nový a vynikající překlad Bílého šumu od Aleny Dvořákové v edici AAA.

Anglický esejista a autor biografií Lytton Strachey (1880 - 1932) byl členem Skupiny Bloomsbury a přátelil se tak třeba s Virginií Woolfovou nebo E. M. Forsterem. Proslavil se knihou Významní viktoriáni (1918), napsal biografii Královna Viktorie (1921), kterou věnoval právě Woolfové, a k jeho dalším slavným knihám patří Alžběta a Essex (1928), strhující vylíčení tragického příběhu lásky a nenávisti anglické královny Alžběty I. a jejího favorita Roberta Devereuxe, hraběte z Essexu, kterou jsem četl minulý měsíc.
Téměř 64 let trvající vláda královny Viktorie (1837 - 1901) dala jméno celé jedné epoše - viktoriánské - a dosud nepřestává fascinovat historiky, životopisce i filmaře. Kdyby ji v délce vlády nepřekonala loni zesnulá Alžběta II., která vládla 70 let, držela by Viktorie rekord stále. Narodila se roku 1819 a na trůn nastoupila v 18 letech. Jako první se usadila v Buckinghamském paláci, kde britští monarchové sídlí dodnes. V roce 1840 se provdala za milovaného prince Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského, který se musel vyrovnat s rolí pouhého manžela královny. Princ zemřel předčasně v roce 1861 v pouhých 42 letech. Viktorie ho přežila o téměř 40 let a nikdy se z jeho smrti zcela nevzpamatovala. Prince obdivovala a měla s ním devět dětí.
V roce 1876 se stala indickou císařovnou. Za dobu její vlády se proměnila nejen Británie, ale celý svět. Vystřídala se řada premiérů, z nichž nejblíž měla královna k lordu Melbournovi a k Benjaminu Disraelimu. To vše líčí Strachey ve čtivém životopisu. Vedle soukromého života a královniny povahy, názorů a zájmů podrobně popisuje její vztahy s vládou a premiéry a různá politická jednání a vývoj v Evropě i ve světě, stejně jako Viktoriiny vztahy rodinné, k dětem či k jiným panovníkům. Nezastírá ani stinné stránky Viktorie, její jistou intelektuální omezenost a konzervativnost či úzkostné lpění na tradici a zvycích: "Královna, která dala své jméno věku Millovu a Darwinovu, nikdy nepokročila za své staré názory." Klasická biografie stojí za čtení i sto let po svém vzniku.

22.10.2023

(SPOILER) Novela Kočka a myš (1961) německého spisovatele a výtvarníka Güntera Grasse (1927 - 2015) je součástí volné tzv. Gdaňské trilogie a vznikla mezi dalšími dvěma díly, rozsáhlými romány Plechový bubínek (1959) a Psí roky (1963). Můj vztah k tvorbě nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1999 je trochu komplikovaný, po nadšení z Plechového bubínku před třiceti lety se mi už žádné jeho další dílo tak nelíbilo (a četl jsem postupně Kočku a myš, Potkanku, Žabí lamento, lokální umrtvení, Setkání v Telgte, O konečnosti a několik dramat), s výjimkou výborné autobiografie Při loupání cibule; a některá jsem ani nebyl schopen číst (Širé pole, Psí roky) nebo jsem je rovnou vzdal či vynechal (Platejs, Jako rak, Mé století, Příběhy z temné komory). Nedokážu přesně pojmenovat, co mě na jeho většinou košatém, barokním, upovídaném, groteskním, čtenářsky náročném stylu a nekonečné fantazii rozčiluje. A zajímalo by mě, jak se mi bude líbit Plechový bubínek, pokud se k němu někdy znovu dostanu, jak mám v plánu. Teď jsem si řekl, že se po třiceti letech vrátím aspoň ke Kočce a myši. A opět jsem na rozpacích.
Novela se odehrává v Grassově rodném Gdaňsku před a za druhé světové války. Vypravěč Pilenz vzpomíná na svého spolužáka z gymnázia Joachima Mahlka, který je ústřední postavou díla. Mahlke je kluk s nadměrně velkým ohryzkem, což je typická grassovská groteskní hyperbola. Jednou po něm skočí kočka, protože si ohryzek splete s myší (nebo tu kočku někdo položil na krk spícího Mahlka). Rozený outsider Mahlke se stane obětí do hlavy vtloukané dobové ideologie - chce se stát válečným hrdinou. Nejdřív ale ukradne válečný kříž jinému hrdinovi a je přeřazen na jinou školu. V zázračně rychlé kariéře je posléze jako velitel tanku sám dekorován válečným křížem, jímž může konečně zakrýt onen fatální defekt na svém krku. Na tomto zdánlivém vrcholu však tragikomický hrdina dezertuje...
Autor nijak nemoralizuje ani neideologizuje, což je dobře. Je tu spousta humorných a tragikomických situací, jak se to v životě dospívající a hledající se mládeže nabízí, i obraz svedené a zničené generace, která byla současně spolupachatelem i obětí zrůdného režimu. Přesto jsem z novely na rozpacích stejně jako před třiceti lety a vlastně nevím proč. Nicméně: pokud by chtěl někdo od Grasse něco zkusit, tahle novela může být dobrým začátkem, Plechovým bubínkem nebo jiným jeho tlustým románem bych asi nezačínal; a sám pak uvidí, jestli ho Grass "chytne".
Přeložil Zbyněk Sekal, revidoval Jiří Stromšík, vydal Atlantis, 2009 (3. vydání, revidované).

1 17.10.2023