Naruby

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Hlavní postavou této knihy je Francouz des Esseintes, který pochází z francouzského Lourpského zámku. Jeho matka zemřela na vysílení a jeho otec na neurčitou nemoc, a proto zůstal od svého sedmnáctého roku sám. Už v této době byl rád o samotě, četl si knihy nebo jen tak přemýšlel. Poté se dostal do ústavu jezuitů, kde získal svůj pesimistický pohled na svět, který nás provází celou knihou....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/20767/naruby-Gy6-20767.jpg 4.341
Žánr
Literatura světová, Romány
Vydáno, Odeon
Orig. název

À rebours, 1884

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Naruby

Přidat komentář
Bazdiriq
03.11.2019

Naruby není a nechce být knihou pro každého. A vlastně to není kniha téměř pro nikoho. Nicméně pokud patříte k těm několika, kvůli kterým jsem v předchozí větě napsal „téměř“, bude pro Vás její četba znamenat mezní zkušenost, z jejíhož vlivu se Vaše duše podobně jako duše Doriana Graye nevymaní léta, možná vůbec nikdy.

Namátkou vybraný odstavec:

„Zahradníci přinesli ještě nové odrůdy; jevily tentokrát zevnějšek napodobené kůže, rozbrázděné falešnými žilami; a většinou, jakoby byly rozřezány příjicemi a malomocenstvími, vzpínaly zsinalá masa, mramorovaná růžovkou, damašková lišejemi; jiné měly živý růžový tón jizev, jež se zacelují, nebo hnědé zabarvení tvořících se příškvarů; jiné byly kypící kožními temenci, vzedmuté spáleninami; jiné opět ukazovaly chlupaté pokožky, rozryté vředy a porostlé rakovinami; některé posléze zdály se pokryty obvazy, potřeny černým rtuťovým mazadlem, rulíkovými zelenými mastmi, postříkány zrnky prachu a kočičím zlatem jodoformového prášku. Shromážděny pohromadě, tyto květiny se skvěly před Esseintesem obludněji, než když je nenadále zastihl, smíšené s jinými, v zasklených síních skleníků jako v nemocnici.
– Sapristi! pronesl nadšen.“

P. S. Je třeba číst buď v originále, nebo v kongeniálním českém překladu Arnošta Procházky. Překlad Jiřího Pechara je (při vší úctě k Pecharovi jako člověku) až blasfemicky fádní a netvůrčí.

ravenrain
11.05.2018

Perla.


Palivo
25.03.2018

Musím si nalít čistého vína literární rodino. Zjistil jsem, že jsem hloupej člověk.

Neříkám, že jsem si předtím myslel, že jsem hodně chytrej člověk, ale třeba v AZ kvízu vím každý vysílání aspoň pět otázek, v Milionářovi bych došel klidně na 320 000 a dokonce už vím i nějaké věci z oblasti co ženy chtějí (ponožky na zemi ve třech různých místnostech to nejsou). Neumím opravit žárovku v lampě nebo vyžehlit nějaký oděv tou věcí, ale na druhou stranu, vím kde je třeba Tádžikistán a když se mě zeptáte kdo je Schopenhauer, tak vám klidně vyjmenuju všechny jeho sonáty.

I přesto byl můj mozek na Naruby krátkej. Ve své experimentální četbě všech těch patafyziků a surrealistů jsem si již začal libovat, když kniha nemá děj a nic se v ní neděje, a nebo děje, ale nevím co, hrome, dyť já přežil i Temnýho Tomáše od Blanchota, ale zde jsem narazil na dílo, kde se nejenom že nic nedělo, ale o těch věcech, o kterých přemýšlel hlavní hrdina, jsem netušil vůbec nic. Bylo to, jako by na mě celej večer mluvila moje stará a říkala mi něco o lacích na nehty. Trochu jsem se zaradoval, když jednu kapitolu hlavní hrdina věnoval myšlenkám na barvy, takže když napsal třeba slova oranžová nebo červená, tak jsem zaplesal, že vím o co jde, ale pak se zase vrátil ke katolismu, latině, a já myslel, že zemřu. Zcela věřím tomu, že pokud by někdo tuto knihu byť jen otevřel před prodavačkou květin nebo zedníkem, tak by jim vybuchla hlava a vnitřnosti. Je zde i kapitola o literatuře, ale jelikož nemám tolik načteny literáty 5. století našeho letopočtu, tak jsem se moc nechytal, ale aspoň jsem se na pouhých deseti stránkách naučil tyto nová slova:

hexametr, prozodie, cézura, spondej, epitet, výmět, digrese, adverbie, timbra, lunapar, apologet, gnose, koncízní, emfáze, hiát, epistolograf, epiteton,ekloga, homélie, jeremiáda, panegyrika, antifonář, hagiograf.

Myslím, že v tomto bodě se už můj mozek dostal do stavu autopilota, tedy Sagvan Tofife, a nechal se unášet až na konec, přičemž jsem ožil vždy jen na moment, kdy ten aristokrat pronesl nějakou větu. Třeba "Zavolejte drožku," a nebo "připravte mé kufry," tyto věty jsem si opravdu užíval.

Nakonec jsem to přežil, ale vůbec netuším jak hodnotit. Asi 6/10, přičemž se snažím pochopit z různých esejů a článků o co tom šlo a chápu to, ale stejně nemůžu hodit za hlavu fakt, že jsem při tom málem umřel.

honzaknihovna
01.10.2017

Podobnou knihu jsem nikdy nečetl. Děj ani zápletku vlastně nemá. Nějaké hluboké myšlenky, úvahy, postřehy jsem v nich také nenalezl, (ve srovnání se současnou literaturou to spíš neobstojí) ale přesto jsem tu knihu musel přečíst. Je psaná opravdu prastarobylým jazykem. Tak se nemohlo mluvit ani v 19. století. V každém souvětí několik přechodníků, slovesné vazby snad ze středověku. V knize jsou stovky slov, která jsem četl poprvé a u mnohých jsem se musel domýšlet, co vlastně znamenají. A nejsem si jistý, jestli se mi to podařilo. Myslím, že překladatel si mnoha slova vymyslel, nebo převzal z jiných jazyků a počeštil je. Znějí ovšem krásně a vynikne to asi o to víc, že kniha jsou vlastně jen úvahy o literatuře, obrazech, náboboženství, přírodě. A samozřejmě i popisy. Zajímalo by mě, jestli i originál působí na francouzské čtenáře obdobně. Překladatel Arnošt Procházka mě nadchnul a budu si muset od něj něco přečíst. Jinak jsem četl denně tak maximálně 7-8 stránek. Víc to nešlo, vnímám tu knihu jako poezii.

MrKrahujec
29.01.2017

Tahle kniha je opravdu naprosto výjimečná - a docela by bylo zajímavé zjistit, kolik čtenářů si toho všimne. Jedná se totiž jen a výhradně o popis, případně o experiment, zda by popis mohl zabrat celý román a jaké všechny polohy může nabírat. Čtete-li totiž pozorně, zjistíte, že v tomto románu-nerománu není ani náznak nějakého děje, jakéhokoliv vývoje. Vážně to vypadá, jako by se autor vsadil, či chtěl alespoň vyzkoušet, jestli může být kniha, postavená jen na popisu a s téměř chirurgicky dokonale odstraněným dějem, poutavá a zajímavá. Nutno dodat, že se mu to podařilo. Další možnou interpretací by mohlo být, že je to nejdelší dosud vytvořená lyrická (tedy bezdějová) báseň v próze. Jak je ctěná libost....

zazvorek
24.10.2016

Velmi zvláštní kniha - místy až pobaví, místy je to k uzoufání nudné (Esseintovy názory na literaturu...), ale umím si představit, že svého času to mohl být zjev. Zajímavě ji reflektuje Umberto Eco ve svých Dějinách ošklivosti, kde z ní cituje celé pasáže.

jardadr
04.04.2013

Po mrazivém nadšení, které jsem cítil po přečtení jiné Huysmansovi slavné knihy Tam dole, jsem se na Naruby dost těšil. Ale musím přiznat, že kniha úplně nesplnila má očekávání, jak to tak občas bývá. Krom několika scén, jako návštěva zubaře, marná cesta do Londýna, nákup prapodivných květin a úžasně děsivé vize démona příjice, by se prakticky celá kniha dala brát jako soubor esejí o estetice a umění a úvah o probíhajícím "úpadku" lidstva a v neposlední řadě duševním stavu des Esseintese, zřejmého syfilitika. Občas problesklo pár "kacířských" myšlenek na svět, církev a lidskou společnost vůbec.
A pak ještě jedna věc, a to je vydání této knihy z roku 1993, které je vlastně reedicí z roku 1913. Je v překladu Arnošta Procházky a tento překlad, ač mu člověk nemůže upřít určitý půvab a velikou jazykovou hloubku, je poněkud svérázný. Zde plně platí rčení, že překladatel vlastně píše knihu znova. Procházka si, tak jako jeho přítel Karásek, liboval v hutném, složitém jazyce, budícím zdání starobylosti, ačkoliv tento sloh byl stejně jako u Arbese, hlavně jejich vlastním výtvorem. Ne nadarmo ho F. X. Šalda (což se vydavatelé knihy -považte- nebáli v doslovu uvést) označoval za živoucí mumii.
Čte se to hrozně těžce a pomalu, což sice nemusí být na škodu - i věty složené z deseti jiných mají své kouzlo :-) - jen kdyby člověk neměl občas pocit, že si Procházka některá slova prostě vymýšlel. Ale i tak to byl svým způsobem zážitek.

LordSnape
22.02.2013

Musím se přiznat, že já jsem z této knihy nebyl tak nadšen, jako ostatní mí kolegové zde na databázi. Neobjevuje se zde téměř žádná přímá řeč, mluva, ale jen zdlouhavé popisy des Esseintových oblíbených kratochvílí, jeho oblíbených malířských děl či literatury. Navíc jsem sáhl po vydání, kde byl použit starý překlad od Arnošta Procházky i když v moderní gramatické úpravě. Celé čtení na mě působilo dosti zdlouhavě, o ničem a velmi depresivně, až na velmi dobré rozuzlení a konec. Dekadentní literatura asi nebude to pravé ořechové pro mou mysl.

1

Doporučujeme

Metro 2033
Metro 2033
Heidi, děvčátko z hor
Heidi, děvčátko z hor
Běh o život
Běh o život
Ještě jsem to já
Ještě jsem to já