Návod k použití železnice

Místy se to trochu opakuje a občas bych víc přidal nějaké motivy z projíždějících měst, ne pouze dění na nádraží a ve vlaku. Ale čte se to dobře a kdo jezdí vlakem, tak jistě četby nelituje. Samozřejmě někdo cestuje i po trochu jiných trasách (já bych třeba tam rád viděl i něco z lokálek na Vysočině či z některých východočeských, jihomoravských tratí a z Evropy víc atmosféru nizozemských nádraží a tamějších železnic.)

Bezva kniha pro příznivce vlaků a věcí souvisejících. Na každé stránce je cítit, že autor má železnici rád a nejspíš o ní hodně ví - z vlastních cest i od strýce. Čte se to příjemně, místy je to až poetické a občas se člověku až chce vyrazit na cestu a podívat se tam, o čem autor zrovna píše.
V knize jsou i fotky, což je na jednu stranu fajn, ale chybí popisky, kde to je a taky jsou tak nějak zrnité. Nevím, jestli je to záměr, vypadá to zároveň zajímavě i divně.
Jediný problém je s kapitolami, kde se popisují nádražní hospody, restaurace a jídelní vozy. To hned člověk dostane na něco chuť nebo rovnou hlad, což když už čte v posteli s vyčistěnými zuby je vyloženě nemilé.

Z každé stránky, ba i z každé věty, jsem cítila lásku Jaroslava Rudiše k železnici, k vlakům, k dálavám blízkým i vzdáleným. Lásku opředenou historií, která tak moc s dráhou souvisí.

Člověk hned začne vzpomínat na své zážitky na železnici a dostane chuť se někam, kamkoli, vydat.

A také už vím, co je stavědlo a jak vypadá Bardotka ;)

Výborný a poutavě napsaný průvodce po evropských kolejích. Je prostě vidět, že autor železnici skutečně miluje. Rudiš píše s humorem a velmi poeticky. Na čtenáře přímo dýchne atmosféra krásných nádražních budov, venku pomalu ubíhající malebné krajiny a různých vyšperkovaných typů lokomotiv. Dostavuje se zkrátka pocit, že přímo cestuje spolu s autorem knížky. Velmi osobní, osobité a inspirativní. Doporučuji nejen milovníkům vlaků a železnic.

Velmi milé a příjemné čtení i poslouchání to bylo (na střídačku) - pro všechny milovníky vlaků, cest, cestování, objevování, přemýšlení, historie, potkávání se s lidmi…
Díky panu Rudišovi jsme se už vydali na první dálkovou cestu - do Lublaně přes Semmering - a už teď se těším na další cestu a cesty!

Posedlost železnicí mám pouze zprostředkovanou v rámci rodiny, nicméně tu lásku moc dobře chápu, je to fenomén se spoustou přívlastků. A pokud si spojím železnici a Jaroslava Rudiše, vyjde mi z toho třeba Winterbergova poslední cesta, která mě uchvátila (už třeba tím spojením se starou dobrou Rakousko-uherskou monarchií), nebo Trieste centrale, nebo třeba film Alois Nebel, který jsem viděla dřív, než četla knihy. Anebo třeba právě tahle knížka - Návod k použití železnice…
Začala jsem číst před dvěma lety při cestě vlakem na trase Praha - Malé, s přestupními body Linz, Innsbruck, Trento, a letos pokračovala v souvislosti s cestou Praha - Bruneck s přestupy v Linzi, Innsbrucku, Brenneru a Fortezze. A nazpět zase jinak: Bruneck, Lienz, Villach, Praha.
Ano ano, překolejení Alp, jak o tom vyprávěl starý Winterberg a Jaroslav Rudiš zase v téhle knížce. Cestou tam přes Brennerský průsmyk, cestou zpátky přes slavný Semmering, který tak poeticky a sugestivně autor popisuje.
Kniha je plná cestovatelských železničních zážitků a autorových osobních prožitků spojených s cestou vlakem, s konkrétními místy i lidmi. Samozřejmě se dá číst bez železnice, ale spojení četby s cestou je prostě čtenářský zážitek, a naopak cestu vlakem si lze s pomocí Návodu víc užít; neznamená to ale nutně, že musíte číst ve vlaku…
A pak najednou koukáte, když v Trentu na nádraží narazíte čirou náhodou na bustu Aloise Negrelliho, a říkáte si překvapeně, hele, „náš“ Negrelli… A pak o tom čtete v téhle knížce.
*
„Do Benátek se z Berlína, kde dnes převážně žiju, dostanete přes Brennerský průsmyk a Veronu. Anebo můžete vystoupit v Trentu, dát si na nádraží dobré bílé víno a připít si s železničním pionýrem Aloisem Negrellim (po němž je pojmenovaný karlínský viadukt v Praze), který tu stojí na nástupišti jako socha, protože se narodil kousek odtud ve Fiera di Primiero.“
*
„Tady, na nádraží ve fiktivním Bílém Potoce, kterým je možná Horní Lipová, ale možná také ne, bydlí Alois Nebel, osamělý výpravčí z našeho komixu. Scéna na záchodě a dialog s Jaromírem 99 se později dostaly až do knihy. Já tedy nejsem Alois, příběh je inspirovaný mým dědečkem Aloisem a strýcem Miroslavem… I když, upřímně řečeno, vlastně jsem taky trochu Alois. Ať se mi to líbí, nebo ne.
Alois miluje jízdní řády, stejně jako je miluju já. Na záchodě jsem jich tehdy nashromáždil asi stovku. Sto jízdních řádů. Sto let železnice. Sto let historie naskládané na sebe.“

Návod k použití železnice mě zasáhl hned dvojím způsobem – potvrdil mou lásku k železnici a zároveň mi otevřel svět Jaroslava Rudiše, kterého jsem do té doby neznala. Je to dokonalý průvodce pro každého, kdo miluje jízdu vlakem: praktický, inspirativní a překvapivě hluboký. Kniha nabízí nespočet tipů, jak se po Evropě dostat po kolejích doslova do každého kouta, ale její největší síla spočívá ve stylu cestování, který autor vyznává. Pomalý, všímavý, založený na radosti z cesty samotné, s důrazem na nádražky, jídelní vozy a atmosféru míst mezi odjezdem a příjezdem. Je to oslava železnice jako životního postoje. Přála bych si, aby takových knih o cestování po kolejích vznikalo u nás víc.

15.12.2025

Skvělý průvodce na cesty po železnici, ve skvělém podání samotného, pro vlaky a vše kolem nich zapáleného, Jaroslava Rudiše. Vlaky budou vždy vonět jinak, cestování s nimi bude vždy zážitkem, rytmus kol na kolejnicích bude symfonií techniky a romantiky.

Při čtení chcete nastoupit do vlaku a projet celou Evropu. Pro milovníky železnice krásná kniha.

Něžná modlitební knížka všech, kdo milují koleje: poetika nádražních hal, rytmus jízdních řádů a příběhy mezi peróny. Knížka psaná s citem, humorem i melancholií – a z každé stránky je cítit, že vlak je víc než dopravní prostředek: je to způsob života.

Nejsem železniční člověk, cestování vlakem mám moc rád, ale nejsem vyloženě nadšenec, který zná lokomotivy apod. I tak mě ale Návod k použití železnice moc bavil! Je to oslava železnice, dobrého piva, dobrého jídla, příběhů a zajímavých lidí!

Navíc se zde nachází spousta typů na zajímavé výlety vlakem po celé EU.

Cesta vlakem v jídelním voze ve společnosti této knihy je ideální kombinace.

09.07.2025

Každej si v této jízdě načtenou samotným autorem svou zastávku nejen na znamení - najde.

Povinná četba pro všechny milovníky železnice

Kniha pro železniční lidi. Rudiš se vypisuje ze své vášně a mě to moc baví...

Vlaky mám sice rád, ale pravý "železniční člověk" opravdu nejsem a tahle kniha byla vlastně Ježíškův omyl… A taky že mi trvalo než jsem se začetl, přesněji řečeno, než jsem přišel na to, _jak_ knihu číst. Text přetéká názvy, místy, tratěmi, popisy krajin a příběhy lidí s nimi spojenými a já zjistil, že jelikož nejsem tak zcestovalý jako autor, je pro mě nemožné si o tom všem jen tak číst… Můj mozek potřebuje ukotvení, kontakt s realitou, kontext, který místa v knize poskládá do mé vlastní smysluplné mentální mapy. A tak jsem si do mobilu stáhnul běžné i železniční mapy Evropy, nažhavil Wikipedii a místa, která mě v knize něčím zaujala, si rovnou dohledával.

Efekt se dostavil okamžitě: skoro každá kapitola se stala záminkou k malému dobrodružství s "prstem po mapě". Mám nyní spoustu tipů, kam se podívat, co kde po cestě ochutnat či zažít, a pár knih k dalšímu čtení. Došlo to až tak daleko, že jsem koupil síťovou jízdenku Interrail a v létě nás s dětmi čeká týdenní okružní jízda po kousku Evropy…

Kniha je možná ve skutečnosti o něčem jiném - lásce k železnici - to nijak nepopírám, dýchá to z každé stránky. Pro mě osobně ale větší význam sehrála linka "pomalé a pozorné popojíždění Evropou" a to se mi líbilo moc.

Je to o železnici, fakt pořád a pořád o železnici. Kdybych jí milovala a nebyla jen uživatel, tak si kniha i ode mě zaslouží plné hodnocení. Zajímavosti, pocit “na cestě, svěží tempo, vůně nádraží, vítr ve vlasech, když čučíš z okénka vlaku … prostě fajn.

"Modrá je v křesťanství barva nebe a Marie, Matky Boží. Kdepak kapitán nebo major, železničáři jsou duchovní, světci a mučedníci, jejichž svatým písmem je jízdní řád. A okřídlené kolo, které mnozí železničáři hrdě nosí na čepici, vypadá jako malý anděl s křídly. Tento prastarý symbol železnice má v sobě také něco božského. Ne nadarmo se o velkých nádražích mluví jako o dopravních katedrálách...."

Tomuhle říkám adorace! A to je teprve začátek. Hned v úvodu ale čtenář pochopí, proč Rudiš a proč železniční román pějící ódy na krásu pomalého cestování. Železnice představuje něco jako rodinnou genetickou dispozici. Dědeček Rudiše byl výhybkář, strýc výpravčí a bratranec strojvedoucí. Ne nadarmo jsou i další Rudišova díla spojena se železnicí (Alois Nebel, Nebe pod Berlínem). A Rudiš sám? Jak uvádí, diskvalifikován pro povolání u dráhy dioptrickou zátěží, stal se z něj "železniční člověk", cestovatel vlakem po Evropě. Ve svém románu komplexně pojímá železniční svět - historicky, literárně, architektonicky společensky, filozoficky... Neopomenuty jsou nejen nádražní budovy, ale i nádražní restaurace, hotely, mosty, tunely a krajina, kterými koleje ubíhají, výpravčí, průvodčí a strojvedoucí - "knězi a kněžky železničního Boha. Tedy vlastně železniční Bohyně - Bahnzeit, která dohlíží na všechny, jak později upřesňuje Rudiš.

Rudiš z mého pohledu stvořil jedinečný milostný román o lásce k železničnímu světu, ale taky cestopis a filozofické pojednání o demokracii a svobodě. Zajímavé je, že v celém tomhle železničním příběhu nepadne ani slovo o žádném z železničních neštěstí, krom snad jednoho odkazu na železniční film Věry Chytilové Kalamita, kdy cestující ve vlaku zasype lavina. Je to ale komedie, ujišťuje Rudiš, takže tak. Prostě ultrapozitivní železniční román :-D. Taky jsem zjistila, že existují dva druhy železničních lidí, mostoví a tuneloví, kteří znají všechna jména všech mostů a tunelů. Kdybych patřila do tohoto specifického okruhu lidí, možná bych byla tunelový člověk. Protože tunel vede do jiného, nového světa a otevírá nové perspektivy ;-). Ale mostový je taky dobrý. A co se člověk dozví o železničních řádech!

Vyjadřovací a popisné schopnosti má Rudiš vynikající, prokazuje sečtělost a vítaný je i logický žánrový přesah. Člověk dostane nejednou chuť při poslechu se zvednout a vyrazit na železniční stanici a vydat se na cestu vlakem, už jen pro tu samotnou cestu. Zajímavý mi přijde fakt, že Rudiš píše německy a až poté jsou jeho díla překládána do češtiny a jiných jazyků. Řekla bych takový novodobý exulant (Berlín střídá s Prahou), který zdá se neprchá, ale je přitahován jiným jazykovým a kulturním prostředím, nejen železnicí. Pokud se chcete s touto železniční apoteózou seznámit, velmi doporučuji audioknihu načtenou samotným autorem, železničním člověkem.

Nejednou jsem si při poslechu románu vzpomněla na svého strýce Miroslava (podobně jako Rudišův strýc Miroslav), který celý svůj život dělal u dráhy a všude jezdil zásadně vlakem. Auto ani řidičák nevlastnil. Díky Rudišovi za tuto milou vzpomínku. A tak, i když nejsem železniční člověk, nemohu než dát plný počet hvězd.

Je to literární, propagační óda a návod na zážitkové použití evropské železnice. Určitě si některé tratě a místa „dám“. Musím si ještě udělat výpisky…protože v tom je kniha trochu nepřehledná. Je vidět, že autor železnici miluje a já mu naprosto rozumím. Prostě na kolejích i cesta je cíl. Rudiš je románový spisovatel, a tak se mu „klávesy“ samozřejmě někdy rozjedou více než by odpovídalo (spíše faktickému) pojetí návodu či průvodce.

Nejhůř utracených 400 kč v mém životě. Neustálé opakování stejných témat. Přeskakování na nejrůznější témata. Po kapitole z Finska, kde se na 5 stránkách dozvíme jen že Rudišův spolucestující vypil víno, a po dalších 5 stránkách odešel z nádraží; načež se děj vrátí po desáté k "legendárnímu" panu Peterkovi z jídelního vozu. ??? WTF ??? Autor by neměl nikdy nic dalšího říkat, natož psát.