Nejzasutější vzpomínka na lidi

Moc, opravdu moc mě to bavilo. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, co je fikce a co je pravda, co se mohlo a nemohlo stát, a tak hlavní protagonista v mých očích splýval s autorem. Jsem z knihy nadšená a nechápu, že se o ní skoro neví, protože by si to zasloužila.

19.04.2024

Labyrint nelidskosti je (fiktivní) knihou tajemného senegalského spisovatele Elimana. Její francouzské vydání v roce 1938 vyvolalo velkou kontroverzi. V tehdejších francouzských literárních kruzích bylo naprosto neočekávané, že by africký autor mohl vydat takto fascinující dílo. Záhy se ovšem rozšířily kritiky, které vedly ke stažení všech vydání. Do dnešních dní se dochovalo jen velmi málo výtisků a kniha i s jejím autorem upadly do zapomnění. Jeden z výtisků Labyrintu nelidskosti se dostane k mladému senegalskému spisovateli Diéganovi Fayovi. Kniha ho zasáhne takovým způsobem, že se rozhodne vypátrat jejího tajemného autora.

Nejzasutější vzpomínka na lidi je klasickou ukázkou postmoderního románu. Pod zdánlivě žánrovým, detektivním příběhem se ukrývá hluboký a poměrně náročný myšlenkový, mnohdy až filosofický román.
Autor se v knize zamýšlí především nad literaturou, nad její hodnotou, jejím současným stavem a také nad její kritikou. Zamýšlí se také nad samotnými spisovateli. Hodně se zaměřuje na problematiku afrických autorů žijících v západním světě, kteří se musejí potýkat s výrazným škatulkováním, s předsudky, přezíravou shovívavostí a nesmyslným očekáváním. Celá kniha má také výrazný existenciální přesah. Všechna témata jsou zpracovaná natolik zajímavě, že čtenář dle mého názoru nemusí být literárně vzdělaný/spisovatel, aby ho kniha dokázala zaujmout.

Nejzasutější vzpomínka na lidi je zajímavá i po dějové stránce. Celou knihou se táhne silný pocit tajemna, který nutí k dalšímu čtení. Vyprávění postupně rozvíjí několik linií a vyvolává mnoho otázek. Některé vysvětluje přímo, většinu jich ale vkládá pouze mezi řádky a dává velký prostor vlastní interpretaci. Kniha to rozhodně není jednoduchá, nic čtenáři nedá zadarmo a dává velký prostor k zamyšlení. Sám mám po dočtění v hlavě několik otazníků.

Nejzasutější vzpomínka na lidi se určitě nebude líbit všem. Je to kniha pro náročné čtenáře, kteří jsou ochotni proniknout do spletitého a nejednoznačného vyprávění. Já jsem z knihy velmi pozitivně překvapen a budu nad ní ještě nějaký čas přemýšlet.


Hodnocení 4/5

25.02.2024

K románu Nejzasutější vzpomínka na lidi francouzsky píšícího senegalského spisovatele Mohameda Mbougara Sarra (*1990) jsem i přes chválu a ocenění Prix Goncourt 2021 přistupoval trochu obezřetně, knih o knihách či o pátrání po tajemné knize a ještě tajemnějším zmizelém spisovateli jsem už četl několik, není to téma nové, ale pro mne velmi atraktivní a dá se samozřejmě zpracovat všelijak. A dá se říci, že s tímto románem jsem se bohužel zcela minul. Po počátečním nadšení se brzy dostavil pocit zdlouhavého, neskutečně "ukecaného" vyprávění o nepříliš sympatických postavách s řadou odboček, kdy jsem měl chuť přeskakovat. Také africké téma mi bylo dosti vzdálené, i když se román odehrává vedle Senegalu i v Paříži, Amsterdamu a Argentině, nekonečné úvahy o světě literatury a psaní byly místy trefné, vtipné a ironické, ale místy taky dost odtažité a otravné.
O čem román je? Mladý začínající senegalský spisovatel Diégane Latyr Faye v Paříži objeví legendární ztracenou knihu Labyrint nelidskosti, vydanou roku 1938. Její autor, vystupující pod jménem či pseudonymem T. C. Elimane, označovaný dobovou kritikou za „černošského Rimbauda“, se po skandálu rozpoutaném vydáním románu beze stopy ztratil. Diégane, fascinovaný knihou i její historií, se vydá po stopách tajemného autora do nedávných temných dob kolonialismu a holokaustu a do nejrůznějších zemí od Francie přes Senegal a Argentinu zase zpět do Francie...
Román o posedlosti literaturou, která se pro mnohé postavy stává důležitější než život sám, i mnohotvárnosti psaní, o hledání opravdové literatury i osudové lásky je důmyslná literární hra plná skrytých odkazů, citátů a parodií. Román to špatný jistě není, ale mě bohužel neoslovil, dočetl jsem jen silou vůle...

24.02.2024

Jsem nadšená. Sarr předvedl, že umí psát a přišel s fascinujícím románem, který je místy poměrně spletitý, ale nakonec do sebe všechno zapadne. Nádherný styl psaní.

24.02.2024

Nedočetla jsem, na mě moc plácání, nadto s umělou neuchopitelnou různorodou formou (pro formu).

Takže zůstává k zaznamenání hned první věta.:

"O spisovateli a jeho díle lze vědět alespoň tohle: oba společně procházejí nejdokonalejším bludištěm, jaké si dovedeme představit, po dlouhé okružní cestě, jejíž cíl splývá s počátkem: samotou."
(teď koukám, že ani v téhle jediné větě není forma ušetřena)

14.01.2024

Kupodivu docela slabota. I když rozjezd a to co táhne příběh je zpočátku slušně rozjeté, ale pak se to začne utápět v takových dost banálních a rádoby atraktivních situacích. Sarr umí psát, je tam znát vliv Bolaňa, ale je to vše tak nějak na efekt a na sílu a hrozně z toho čouhá taková ta snaha napsat dobrý "bolaňovský" román. Odkaz na Divoké detektivy z toho vyloženě čpí, škoda jen, že to není přetaveno v něco víc originálního. Tedy v rámci subsaharské literatury to asi originální bude, možná i použitým jazykem, totiž specifickou francouzštinou, jen škoda, že to nějak v té češtině nefunguje a ve výsledku je to docela nuda. Něco na tom románu je, rozhodně bych ho úplně nezatracoval. Ale mě to prostě nějak nesedlo. Takový slušný nadprůměr.