Přečtené 269

Syn Nicka Twispa je oproti otci slabý odvar. A to se týče celé knihy. Nejvíc jsem se nasmál, když se oběvila postava z původních knih. Celé to na mě zapůsobilo jako uzvřevní a tečka za Twispovic klanem. Proto nemůžu uvěřit, že jsou další pokračování.

V pubertě jsem se hodně stýkal s punkáčema, ale jejich muziku jsem nikdy moc nemusel. Až na pár vyjímek, které ale nebyli, dle mých tehdejších punkových kamarádů, dostatečné známky punku. Tak jsem se smířil stím, že punk opravdu není pro mě, a naše cesty se rozdělily. To ale nebránilo tomu, abych se snažil, tu hudbu a lidi kolem ní pochopit. Zab mě prosím, funguje k tomu úplně s přehledem. Neuvěřitelné historky se střídají jedna za druhou. Díky tomu celá kniha rychle odsýpá, i když by někomu mohl vadit, ten styl, kterým je kniha psaná. Nebudu si hrát na hrdinu, první kapitola, se mi kvůli tomu nečetla zrovna nejlíp. Ale když jsem si zvykl, tak mi to přišlo jako docela super nápad. Měl jsem pocit, že sedím s aktérama u stolu, a každý mi říká svojí verzi příběhu.

Rozhodně je to dobrá oddychovka, která se čte sama, skoro jako pohádka. Jen tam nevidím ty hlubší myšlenky, o který někteří píšou.

Po té co jsem dočetl Osvícení, jsem si říkal, jak to asi bylo dál s Dannym a Wendy. Doktor spánek je odpověď. A je to dobrá odpověď, i když jsem si občas říkal, no tak to se dalo čekat. Nedalo se říct, že bych se během čtení nudil. Spíš jak jsem se blížil ke konci, trochu jsem s četbou polevoval, protože jsem nechtěl aby to skončilo. Ale zároveň jsem musel číst dál, abych se dozvěděl co se stane. Hlavně jak to dopadne. No, to se mi stává u dobrých knížek často, takže je ve mně malý hlásek, který by chtěl další díl. Jenže mi je jasné, že daší díl by byl asi už jen slabej odvar, takže mi nezbývá, než si přečíst znova Osvícení a pak zase Doktora spánka. Po dočtení jsem dal šanci filmu, který není ani soft verze knihy. A jediné co bylo celkem v pohodě byl návrat do hotelu Overlook, což je u mě jen hra na nostagickou strunu.

KLDR je pro spoustu lidí zajímavá země, která je neblaze prosnulá svým režimem. Myslím, že skoro každý čech jí zná, především díky seriálu M*A*S*H. I když se jednalo o sitcom, tak některé palčivější otázky se v seriálu oběvily. Často otázka rozdělení země na sever a jih. Pamatuji si jeden díl, ve kterým byly dva bratři, které otec rozdělil, aby aspoň jeden byl na straně vítězů. Jeden byl raněn, ač byl nepřítel skončil u 4077. Druhý, mám pocit byl řadový voják v řadách spojenců. I když jeden druhého poznal, tak nemohli spolu promluvit, aby si ostatní nemyslely, že se paktují s nepřítelem. Hawkeye na konec lstí dokázal, že si bratři mohli po dlouhé době promluvit. Takže v uvozovkách happyend. Proč se zmiňuji o epizodě M*A*S*H? Je to jednuduché. Tento díl jen dával další otázky, které se týkají osudu zbytku lidí, a taky otázky, jak to asi vypadá po válce v KLDR. Lecos se člověk dozví z médií a od lidí, kteří utekli. A k tomu je dobrá kniha Svědectví o životě v KLDR. Musím říct, že jsem si tu knihu koupil na základě čtenářské výzvy a nelitoval jsem toho. Autorka zpovídá šest lidí různého společenského postavení a různého věku. Dává tak nahlídnou do různých životů v KLDR. To čtenáře hodí do jiného světa a ůplně jiného myšlení. V každém rozhovoru jsem se přistihl jak si říkám. „No, to je Orwell.“ K této myšlence vede popis kontroly, kterou strana a vůdce má nad lidma. Tto nejen nad těmi, kteří jsou mu blíž, ale i nad těmi co jsou dole. Vlastně se není ani čemu divit, když všem jsou od narození vykládány takové lži a pokroucení dějin. Část lidí si nese sebou tu výchovu i na jih. Zase na druhou stranu, těžko se mění pohled na něco, co se člověk učí celý život. Je dost zázrak, že někteří jsou schopni říct že se Kim Čong-il a Kim Čong-un mílili. Samozřemně Kim Il-song je neomylný. V knížce není ani jeden moment, kdy bych si sám za sebe řekl. „Hm, ten se neměl v KLDR tak špatně.“ I když je v knize paní co se měla na úrovni, tak stejně spadla, a to rovnou na pusu. Život vesničana, je asi to nejbídnější, co je v knize popsáno. I když mám dost načteno a nakoukáno dokumentů o padesátých letech v ČSR, tak tohle je jiný svět, a to o moc. Rozhodně by si rozhovor s převaděčem měl přečist každý, kdo se zajímá o KLDR. Popis jeho mládí, a pak následného života je ekvivalent pekla. Co mě opravdu zarazilo, je to, jak tam lidi na sebe dohlíží. Jednou za čas je provedena kontrola domáctnosti. To namená, že se kontroluje, zda je tam vše, co tam má být. A jestli tam není něco navíc. Když je, dá se to vyřešit úplatkem, když ne tak smůla. Asi nejvíc z jinýho světa je povinná vojenská služba, která trvá deset let. Deset let to je něco pro mě zcela nepochopitelné. Deset let šikany a tvrdého drilu. Samozřemně i sexuálního obtěžováni proti kterému nic neuděláte ať už jste muž či žena. Další trana této služby je, že stát odvede všechny mladé lidi na deset mimo vesnici či město. Takže když je člověk propuštěn na opušťák, to se děje jednou za pět let, tak je ve vesnici sám. Jeho vrstevníci slouží, zatím co staří lidé honí nesmyslné normy na poli nebo ve fabrice. Abych to schrnul. Kniha je opravdu čtivá, jak se člověk začte tak se nemůže odtrhnout. Rozhodně je to zajímavá knížka, veselá už moc není, ale s tím musí čtenář počítat. Chtěl bych opravdu poděkovat autorce Nině Špitálníkové za to, že rozhovory vydala. Doufám, že by mohl být i další díl.