Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu

Je zvykem na německých gymnáziích v hodinách němčiny / literatury věnovat se týdny, ba měsíce, jedné knize a rozebírat ji do nejmenších detailů. Myslím si, že tak by se mělo nakládat s touto knihou na hodinách dějepisu v ČR. Dokonce může vykrýt osnovy na celý jeden ročník ("Přečtěte si doma kapitolu XY a příští dva týdny, tj. 4x45 minut si o tom budeme blíže povídat..."). Informační nálož, dopodrobna vysvětlené souvislosti, mnohobarevné a nezaujaté charakteristiky hlavních politckých aktérů v podání svědka a často přímého účastníka dějin českých (a československých) Pavla Tigrida patří mezi to nejlepší, co jsem si kdy o českých moderních dějinách přečetl. Všeobjímající, přitom podrobné, ale zároveň neubíjející (Ale nebudete kecat jako Palackej?!).

Poznámka směrem k dnešku: Pánové z Přepiště dějiny často žertem poznamenávají, že jejich vyprávění o českých dějinách končí depresí. Depresivní je, když Tigrid cituje Vaculíka: "Za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka - od primárních potřeb, jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství... až po pocit plné platnost ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti mas." Výrok pochází z roku 1967, nikoliv 2009 nebo 2026. Při četbě některých uštěpačných poznámek na adresu vývoje normalizační společnosti, duchovní prázdnoty, jalovosti kultury v litaratuře, hudbě, filmové tvorbě atd. se často nelze ubránit nepříjemnému pocitu, že se toho tolik tady od roku 1988 zase nezměnilo.

Strašně blbě se to čte, ale je strašně potřeba, aby se to četlo a aby to četlo co nejvíc lidí!

Podrobně, ale přitom čtivě popsal pan Tigrid naše dějiny 20.století od jeho počátku, okolnosti vzniku Československého státu až po 80.léta. Soustředí se hlavně na naše národní průšvihové milníky. Kniha je napsaná v roce 1988, takže nikdo nemůže autora nařknout, že je psaná z pozice, když už věděl, jak to tady nakonec dopadlo. Oceňuji, že se snaží být maximálně nestranný, celou tu dobu prožil a doporučuji přečíst každému, kdo se chce dozvědět, jak to tady tehdy vlastně vypadalo, jak se žilo, ale především kontext jednotlivých historických událostí a jak každá další vyplývala z těch předchozích.
Přitom sám zdůrazňuje, že nemá patent na pravdu, 40 let prožil v emigraci a u některých situací dodnes nevíme, jestli to bylo dobře nebo špatně. Co ale věděl určitě, že tuto zemi má rád a takových je nás doufám víc.

Velmi hutná kniha vysloveně natřískaná Tigridovým osobním pohledem na historii vývoje ČSR, občanské a politické společnosti. Jeho pohled je mnohdy čitelně subjektivní, ale vyplňuje skvěle ony prázdné rohy, do kterých se běžnému člověku nechce - právě tyhle detaily (kritika vlastenců za časů R-U mocnářství, chyb první rebubliky, Beneše, válečného ne/odboje i odlakování pohledu na ´osvíceného´ Dubčeka) modeluje podobu skutečného zájmu o vlast a toho, co skutečně za pevným a silným národem stojí - pochopení, že se za něj musí bojovat a že ona svoboda není automatická. V konečném důsledku kniha nadále aktuální, neb sama říká, že historie je řetěz a my stojíme aktuálně na jeho konci. Pro pochopení dějin vlastní země velmi významné dílo, vkusný a efektivní dějepis velké části dvacátého století v Čechách, na Moravě a Slovensku. Ještě bych dodal, že je to super sonda do jakéhosi genetického vzorce Čechů a vysvětluje mnohé i vzhledem k aktuálním euro-atlantickým problémům (2025)

„Milena Jesenská, nevšední česká novinářka a přítelkyně Franze Kafky - zahynula za války v koncentračním táboře v Ravensbrücku -, napsala v Přítomnosti: »Nikdy nic nebylo zadarmo a nikdy nic nestálo tolik krve jako lidská svoboda. A během desetiletí a staletí vytvořil se na světě nepsaný zákon: nedostane nic, kdo nebojuje, ztratí každý vše, kdo se nebrání.«“

--

Moji letošní knihu roku netřeba představovat. Podle mě by si ji měl aspoň jednou přečíst každý Čech. Jednou ji nutně podstrčím svým dětem, aby rozuměly, proč jsou tahle země a její obyvatelé takoví, jací jsou.

Tigrid ji napsal v roce 1988, po desítkách let v exilu, a píše tam na jednom místě, že už nevěří, že se ještě kdy do Československa podívá. No a za pár měsíců se stal spolupracovníkem prezidenta Havla. Diktatury se zdají být nepřemožitelnými, dokud se jednoho dne nezhroutí. Nebo jak prý řekl Masaryk: „Diktátoři jsou vládci, kteří vždy vypadají dobře, tedy až na posledních deset minut.“

--

„Po staletí se Čechům přikazovalo – a oni to taky už po staletí přijímají jako program a poslání – nejít hlavou proti zdi, zbytečně neriskovat, počkat si na vhodnou, a tudíž potenciálně na obětech méně nákladnou příležitost, být kmánem spíše než pánem. Palacký, Havlíček a i Masaryk (v České otázce) přesvědčovali, že tváří v tvář dějinné nepřízni, ale také výzvě k zápasu, odpověď »českého génia« zní »ne násilím, ale smírně, ne mečem, ale pluhem, ne krví, ale prací, ne smrtí, ale životem k životu«. Takový je smysl našich dějin, odkaz předků - přijmout národní osud spíše než se pokusit ho změnit. Soudím na rovinu, a pokud to někoho zajímá, že jako princip je to zrádná poučka. Svoboda, ať už národní, nebo státní (a rozumí se tu svoboda zasloužená a sdílená jako důsledek vlastního úsilí, tradice a konsensu), se musí hájit, když je ohrožena nebo napadena, stůj co stůj, bez ohledu na možnou porážku. Podobně je to s lidovými vzpourami, s revoltami, i těmi předem ztracenými, které vypuknou, když se poměry stanou nesnesitelné. Pokládám zmasakrované povstání varšavských Židů za slavné a vítězné, a naopak za trapné a poraženecké stržení mariánského sloupu v Praze v listopadu 1918 na důkaz (nic nestál, jen trochu řevu), že jsme »překonali Bílou horu«.

Je zajímavé, kolik lidí přijímá jako samozřejmost, že za byt se platí činže, za vodu vodné, za užívání silnice mýtné, ale svobodu by každý pacifista a často i bezúhonný demokrat chtěl mít zadarmo, bez rizika, bez obětí. Historie oplývá příklady, že to nelze. A není nejmenšího důvodu, proč by svoboda občana měla být levný tovar. Právě naopak, poněvadž je pro občana hodného toho jména hodnotou zvlášť velkou, nenahraditelnou a nezastupitelnou, nutno ji někdy platit nejdráže, taky životem. […] Jestliže tato zásada platí, jde-li o záchranu základních individuálních a kolektivních svobod, platí také o státě? O tom může být vedena učená debata v tom smyslu, že stát sám o sobě není nesporná hodnota, hodná nejvyšší oběti. Jisté je asi jenom to, že ohrožený stát, který nestojí za to, aby byl bráněn, nebo který předem vyhlašuje, že se v nerovných podmínkách a napaden bránit nebude, může nadlouho zůstat samostatným jen podle jména. Nebo aspoň vyvstane otázka, zda si občané takto smýšlející nezávislý stát zasluhují.“

Velmi hutné čtení, ale stojí za to. Výjimečně podrobné rozebrání československé historie, méně i více známých pasáží, a nemálo kritiky výrazných postav našich dějin. Zároveň kniha nabízí i pohled do budoucna, na demokracii a celkové myšlení ve společnosti.

Knihu je zapotřebí číst skrze autora, jelikož se nejedná o odbornou syntézu dějin, ale autorův subjektivní výklad. Text navíc vznikl v exilu, kde Pavel Tigrid logicky neměl přístup k pramenům. Pokud nebudeme v knize hledat chyby nebo autorovy závěry považovat za absolutní pravdu, pak nám zbyde velice poutavé čtení napsané krásným jazykem.
Při četbě mě mimo jiné zaujaly Tigridovy názory na osobu Alexandera Dubčeka a Edvarda Beneše, jemuž autor vytýká skutečně mnohé. Doporučuji si všímat spíše autorových shrnujících komentářů jednotlivých historických jevů. Za příklad bych uvedl Tigridův popis normalizační mládeže a téměř klinické smrti občanské společnosti po roce 1968.

Historie dějin Československa podaná velmi poutavým způsobem. Líbí se mi, že Pavel Tigrid události jen nepopisuje, ale nebojí se také některé kroky a rozhodnutí vrcholných představitelů První republiky kritizovat.
Jsem rád, že po tom co jsem navštívil několik přednášek věnovaných P. Tigridovi, tak jsem si přečetl i jeho nejslavnější knihu.

At uz jde o subjektivizovane pojeti nasich dejin, ci ne, pro me plno poutavych faktu a syntetizujiciho mysleni autora, ktere mi dava smysl a tak nejak ukazuje jaci jsme a proc jsme stale stejni. Kniha tezce aktuelni a mnohe v dnesku vysvetlujici! Rozhodne za pet hvezd.

Co by měl každý vědět (nejen) o českých dějinách 20. století. Období zahrnující jednotlivé kapitoly vývoje našeho státu od končícího Rakouska-Uherska po předrevoluční normalizaci je tady s neuvěřitelným talentem pro zjednodušení, zhuštění a zároveň analýzu situace převedeno do velmi pochopitelného příběhu. Příběhu o národu, který (a to je z mé strany už velké zjednodušení a zobecnění) dostal stát "skoro bez boje", a i když měl opakovaně velké oči ohledně své světové dějinné role, jeho politici se bez neustálého škorpení, malosti a neschopnosti dohodnout (myšleno vystrčit nos i ze své komfortní zóny) nemohli obejít. A když už šlo do tuhého, bylo pozdě a nepříznivá mezinárodní situace vše nepěkně potrestala. Přesto dodnes panují bolestínské mýty o osmičkových rocích "za které nemůžeme," přestože se "štěstíčku vycházelo naproti". Ať už šlo o vztahy s menšinami v Československu, ustupování komunistům (a Sovětskému svazu) dávno před Vítězným únorem nebo výsledek Pražského jara...

A i kdyby nešlo o hodnotnou interpretaci dějin, ale jen o množství zmíněných historických faktů, kniha by přesto vydala za mnoho hodin středoškolského dějepisu, který se s výkladem do období po druhé světové válce za mých studentských let prakticky nedostal. Uznávám, že jako student jsem se zatvrzele povinné literatuře vyhýbal a asi bych tehdy Průvodce tolik neocenil (nemluvě o nedostatku znalostí, které dodávají další potřebný kontext), ale pro všeobecný přehled je velmi užitečný. Navíc se to na první pohled nezdá, ale velikostí písma a řádkováním v mém vydání z roku 1992 by kniha mohla být klidně vydána jako 500 stránková bichle a ani by to člověk nepoznal.

Proč pak nedávám plný počet hvězdiček? Mně prostě nesedí název knihy (docela dlouhou dobu mě odrazoval) a pojetí "příběhové omáčky" vyplňující okraje historických faktů. V mých očích to knihu trochu shazuje a při jejím čtení jsem si musel opakovat, že to není fiktivní román, ale snaha o populárně-naučný styl. Nevadí mi ani tak historické promíchání kapitol (od Pražského jara, potom teprve období druhé světové války a začátku komunistické totality, pak zpět k Masarykovi a První republice), které ve výsledku docela dává smysl, ale spíš bych ocenil verzi, která by příběh Lucie proškrtala a ona závěrečné zamyšlení sesumírovala trochu faktičtěji, než takto filozoficky.

Kniha, kterou by si měl přečíst každý Čech. Protože je to skvělé, poutavé, čtivé a přitom stručné shrnutí dějin Československa včetně odkazů na další literaturu. A protože školský vzdělávací systém se pořád nedostatečně věnuje moderní historii a 20. století a tahle jediná kniha dokáže tu mezeru ve vědomostech o nás samých vyplnit. Jen ten název je poněkud zavádějící.

Byl to tvrdý oříšek na čtení.


Věnováno těm, kteří to neprožili, ale odskákali.

Jak uchopit obsah této knihy? Z mého úhlu pohledu by měla být povinnou výbavou pro neznalé československé historie.

Pochopila jsem řadu souvislostí, do kterých nás žádné hodiny dějepisu nezasvětili. Přitom z čeho vzniká národní hrdost? Proč jsme toužili po svobodě, proč nám ji dali a pak několikrát vzali? Proč se historie tak dramaticky opakuje? Protože neznáme vlastní historii. Jsme odsouzení stejné chyby opakovat? Při čtení mrazí, obzvlášť závěrem, kde autor zmiňuje jak k událostem z jeho vlastní zkušenosti došlo.

Připomíná mi to dnešní dobu, kdy skoro nikoho nezajímá, co bylo. A proto se nelítostně zejména politicky řítíme do dalšího průseru. Třeba jsem jen zbytečně moc pesimistická.
Ovšem ta podobnost a agitace je věru šílená!!! Zaslouží si národ svobodu, když o ní nebojuje a nepečuje?

Knihu zařazuji do klenotů literatury, neboť co je víc, než vědomí a znalost vlastních kořenů a historie.

Vždycky kolem podzimu mi tahle knížka padne do ruky. Je to asi tím 9/1938. Pokaždé se do ní začtu, abych tam našel něco nového, nebo co mi časem doklaplo. Určitě bych knihu doporučil všem těm onásbeznásmistům, uvědomělým kapitulantům, odborníkům na útěk a mistrům v sebelítosti. Ne, vážně, moc takových publikací do novodobé historie této země není. Starej Schönfeld tohle zažil a podává z první ruky. A tohle po přečtení okecat nejde.

Na můj vkus nedostatečně doceněná persona českého politického, mezinárodního a dnes snad i historického významu jménem Pavel Tigrid. Úctyhodný člověk a skutečný intelektuál, takřka celoživotní nucený emigrant, jehož odkaz by měl zaznívat vskutku častěji a jehož literární dílo by zasluhovalo přece jenom více pozornosti... Nějak je mi z toho všeho smutno; z neustálého zapomínání na skutečně veliké osobnosti; ze sporadického čtení ku příkladu právě tohoto titulu, z něhož čpí tolik Tigridovy důvěry v tehdy nastupující generaci mladých lidí - dle jeho soudu nadějeplnou, nesoucí si na bedrech méně historických křivd i chyb... viděno současnou optikou se bohužel tolik mýlil. Alespoň po mnoha letech od revoluce bychom se už měli vzpamatovat a sami žít v demokratických hodnotách, aby mohlo dojít k regeneraci celé společnosti. Přesně tak, jak Pavel Tigrid píše a jak si to jistě přál...

Jedna z nejlepších knih , které jsem kdy četl .

Jednoduše podané poměrně vážné a těžké téma... - toť za mě definice a hlavní myšlenky knihy, jako celku.

Velmi zajímavá kniha, trošku složitější na čtení, ale vnáší na spostu zásadních historických momentů novodobých českých dějin určitým způsobem jiný pohled. Velmi zajímavé jsou pak stránky o pokusu charakterizovat Čecha, kým je nebo kým chce být, jak je vnímán, jak se vnímá sám v pohledu přímého, ale zajímavější pohled z boku.

Dřív to asi mohla být pecka, dnes nevím. Příliš složitá souvětí a informační hutnost mi bránily v tom, abych udržela pozornost. Možná jindy, možná jinak.