Počkej na moře

(SPOILER) Asi jsem to měla podobně jako ostatní, nicméně pro mě byl začátek asi naopak horší a dlouho mi trvalo se knihou prokousat, než jsem ji konečně začala číst pořádně, což se stalo spíše až za půlkou.
Sdílím, že ten zacatek se zdá nedokončený, nicméně předchozí komentáře mě donutily se k tomu začátku vrátit a vlastně mi došlo, že to je David, kdo jej píše, a nikoli Lars, jak jsem si původně myslela. To mi vlastně vnuklo myšlenku, že prostě varianta č. 1 a nebo 3 na konci knihy je ta správná. Spis se přikláním k variantě č. 3, a proto vítám, ze příběh nepokračoval, protože by to bylo ještě úplně jiná kniha (a i jinak dlouhá a to by me už asi nebavilo číst) .

Už dlouho jsem nečetla knížku, která by se mi relativně líbila, ale zároveň jsem se nemohla dočkat konce, abych ji konečně dočetla a mohla ji odložit. Hlavní hrdina Lars mně neskutečně iritoval a několikrát jsme přemýšlela, že bych kvůli němu knihu odložila. Ale ani David mě jako postava příliš nenadchl. Nejsem si upřímně ani jistá, co je (nebo spíše Davida) k sobě tak táhlo. No a ten otevřený konec tomu moc nepřidal.

(SPOILER) Příběh Švéda Larse, který jede na studijní pobyt na univerzitu do Anglie, kde se zamiluje do svého profesora literatury a začne ho umanutě „balit“, což se mu povede a mezi ním a Davidem vznikne milostný poměr. Vzhledem k tomu, že se příběh odehrává v šedesátých letech minulého století, čelí samozřejmě velkým předsudkům a David z toho důvodu dokonce přijde o svou práci na univerzitě. Možná jsme od knihy měla příliš velká očekávání. Ne, že by se mi nelíbila, ale úplně nadšená taky nejsem. Jak už zaznělo v předchozích komentářích, začátek byl fajn, ale od poloviny už se to táhlo a ke konci jsme si vyloženě přála, ať už to mám dočtené. Lars mi připadal dost hysterický a ufňukaný, takové rozmazlené žárlivé děcko. Rozebírání jeho pocitů a myšlenek mi přišlo zbytečně zdlouhavé a dost se opakující. No a hlásím se do řad těch, co také nepochopili ten konec. Po dočtení knihy jsem se nejdříve přesvědčila, zda nemám nějakou neúplnou verzi knihy, kde by kus chyběl a hned potom jsem se vrátila k prologu, zda jsme něco nepřehlédla. Teprve při čtení ostatních komentářů jsme se uklidnila, že nejsem sama jediná, co to nepochopila. Moje vysvětlení by bylo asi takto: Na začátku knihy v prologu žije David na malém švédském ostrově Tynningö. Na konci knihy David zůstává v Anglii a Lars o něj odchází zpět do Švédska. A v možnostech jejich budoucnosti, kterými kniha končí, v bodě 1 píše, že se vrátí domů a pošle Davidovi telegram, aby za ním přijel, že si koupí domek na jednom z opuštěných ostrovů u Göteborgu, kde spolu budou žít, aniž by někomu vadili, nebo by je někdo soudil. Takže si říkám, že se to tak skutečně stalo. Proč, ale David žije sám? Kam se poděl Lars? V té době musí být Davidovi tak asi 80 let, pokud dobře počítám. Larsovi o 10 let méně. Odešel od něj? Nebo zemřel dříve, ačkoliv byl o 10 let mladší? Nebo to bylo celé úplně jinak a já to jen špatně pochopila? Od autorky si teď dám na nějaký čas pauzu, ale časem si od ní asi ještě něco přečtu.

Většinou dávám kniham sto stran na to, aby mě zaujaly a tady to bylo opravdu hodně těsné.

Moc jsem nepochopila proč autorka začala knihu právě tak jak ji začala a pak se k tomu už na konci nevrátila. Začátek mi tedy přišel dost kostrbatý a bránilo mi ve snadném začtení.

Příběh jako takový mi trochu připomínal Dej mi své jméno. Profesor a student. Nečekejte zde žádné explicitní scény, vše je psané velice poeticky, což se mě osobně moc líbilo.

Čekala jsem ale, že konec mě zasáhne trochu více. Dávám plusové body i za vizuálně nádherný přebal knihy.

(SPOILER) „Co jiného je život než série okamžiků, které znamenají věčnost?“

Chci si myslet, že vím, jak si vyložit konec. Ale nepřeložila jsem si všechno jen do svého jazyka? Kdo ví. Jak kdokoliv z nás může tvrdit, že objektivně chápe pohnutky někoho jiného, když se často ztrácíme i v sobě samých. Ale ráda uvěřím svému překladu.
Někdo tady napsal, že vztah vnímal jako toxický, čemuž vážně nerozumím. Každý si do světa před sebou promítáme vlastní obrazy, ale za mě Osudové věci bývají i komplikované, bolestivé, navíc často značně zkreslené našimi předchozími individuálními zážitky. Intenzita nutně neznačí toxičnost a upřímně mi připadá, že to slovo v jeho inflaci ztrácí svůj skutečný význam.

Kniha mě bohužel neoslovila. Přibližně od sté stránky jsem ji chtěl odložit, protože mi vadilo neustále se opakující omílání myšlenek hlavního hrdiny, přemítání nad tím, co by on nebo jeho vysněný muž mohl nebo měl říct, a pak samozřejmě ta chybějící hloubka jednotlivých postav. Hlavní hrdina a jeho pohnutky a myšlenky za mě nebyly důvěryhodné, nějak jsem si ho nedokázal oblíbit, jeho vztah k okolí, rodině a čemukoli mě naprosto upřímně štval. To samozřejmě může být čistě můj problém a třeba to byl autorčin záměr, vykreslit přesně takovou postavu. Na mě to každopádně působilo iritujícím dojmem, protože minimálně třetina knihy tam vůbec nemusela být a o nic bychom nepřišli.

A to je za mě největší problém téhle knížky - byla zbytečně dlouhá a nebylo tam dostatečně děje, který by celý ten příběh táhl dopředu a těch tři sta stran nějak odůvodnil. Člověk už od začátku tak nějak tuší, o čem to celé bude, protože tahle knížka určitě není jediná, která pojednává o zakázané lásce dvou mužů v době, kdy se společnost začala měnit. Takže při čtení jen celou dobu čekáte na něco jedinečného, nového, co dává tomu čtení smysl a proč jste se rozhodli knihu přece jenom neodložit a dát ji šanci. Něco za tím dobrým hodnocením přece musí být. Nakonec jsem ale často jen přelétával řádky očima a nic jsem tam nenašel. Mrzí mě to.

A poslední věc, která mi na začátku přišla zajímavá, ale stala se dalším iritujícím prvkem této knihy, bylo to neustálé vyjmenovávání seznamu věcí, pocitů, nálad. Jakkoli mi to přišlo na prvních stránkách zajímavé, pak mě to jen a jen štvalo. Příklad:

"Tvůj byt: tichý, prázdný, trochu chladný, ale zalitý slunečním světlem.
Já: rozrušený, trochu provinilý, vyděšený, ale plný jarní odvahy."

Když by to bylo použito jednou, asi bych to přežil. Bylo tam toho ale nadbytečně moc.

Byla to první kniha autorky a zkusím ještě jednu, jestli jsem jen omylem nesáhl po knize, která jednoduše nebyla pro mě. Ale jsem z toho upřímně: zklamaný, trochu naštvaný, nervózní, plný nedůvěry a pochyb. Ale dám autorce ještě šanci.

(SPOILER) Román mě velice oslovil: autorka dokáže zprostředkovat subtilní hnutí mladého vypravěče, který ve 2. osobě mluví ke své první lásce: "Bojím se doteku jiného člověka, mám hrůzu z té chvíle, kdy se budu muset před někým svléct a ukázat svoje nahé tělo, zato toužím po cizích tělech, po tom tvém (,,,) představuju si, že být svobodný je říct ti tohle všechno a nebát se, co na to řekneš ty. Myslím si, že svoboda je chytit tě za ruku a nemyslet si, že je to špatně. Ale svoboda je taky výhled na moře, možnost plavit se na lodi a spát sám ve svém vlastním pokoji (...)" O svobodě, lásce, obavách (heterosexuální páry kolem se svobodně objímají; jsou 60. léta, změna je na spadnutí, ale muž zamilovaný do muže se musí ohlížet, jestli ho někdo nepozoruje, a přijít o místo na univerzitě je tak snadné), touze, pochybnostech, radosti i bolesti.

A k tomu přitažlivost moře a skleněnému domu, symbolu otevřenosti, světla, svobody, který je tak jiný než stísněné pokojíky tradičních anglických domků. Procházky po pobřeží, koupání v ledovém moři, molo v Brightonu.

Jistě že bolí, když pupen puká,
bolí, co roste
a to co vězní.

(Karin Boye)

“Měl bys vědět, že bohu, jakémukoliv, je tohle jedno“. Zvedneš naše propletené prsty nahoru tak, abych na ně viděl.

Každé tvoje gesto a slovo jsem si vykládal po svém, přetvořil ho ve své hlavě a přeložil do svého jazyka. Nedělá to snad každý?

Nikdy jsem nečetla nic tak silného, krásného a lidského. Tahle kniha mě zasáhla víc, než jsem čekala. Nešlo jen o hezky napsaný příběh, šlo o zážitek. Byla to kniha, kterou jsem ne jen četla, ale opravdu prožívala.

Příběh dvou lidí, který se před čtenářem odkrývá s neuvěřitelnou upřímností a jemností. Díky způsobu jakým je kniha napsaná jsem měla pocit, že sleduji něco opravdového. Jako bych nahlížela do samotné podstaty vztahu dvou lidí. Autorka dokázala vykreslit postavy tak živě, že jsem je cítila jako skutečné lidi. Měla jsem dojem, že je znám. Viděla jsem do nich, chápala jejich pohnutky, i když mě občas jejich chování rozčilovalo. Někdy jsem s nimi nesouhlasila, jindy jsem v jejich slovech a činech poznávala samu sebe.

Čím víc se příběh blížil ke konci, tím víc jsem cítila napětí a obavy. Bála jsem se, jak to celé dopadne. Jejich vztah nebyl jednoduchý. Byl plný bolesti, nejistot, chvílemi až toxický a přesto tam byla láska. Přála jsem jim naději a šanci.

A pak přišel konec. A já pořád nevím, byl to šťastný konec? Rozhodně to nebylo rozuzlení, které by člověk rychle pustil z hlavy. Naopak. Poslední stránku jsem dočetla a cítila, že se musím vrátit zpátky do prvních úvodních kapitol, které jsem četla s novým pochopením.

Tahle kniha ve mně zůstane ještě dlouho.

Co by se mohlo stát, kdyby Lars nikdy neopustil rodné Švédsko? Možná by se toho příliš mnoho nestalo, ale nikdy by nepoznal Davida – muže, kterému Lars dal celý svůj život a srdce od první chvíle, co ho spatřil na pláži. Nikdy by spolu nezažili tolik krás, nástrah, příběhů, hádek a především tolik nádherných chvil, které jim můžeme jen závidět. Víme jen jedno: plán č. 1 vyšel na výbornou... Kniha je ohromně čtivá, zajímavá, promyšlená a troufám si říct, že je strhující. Pocity, které zažíval David, a později i Lars, jsou popsány neuvěřitelně dokonale a realisticky. V mnoha situacích jsem nalézal sám sebe a především své mladší já.

(SPOILER) Téma, styl vyprávění i jazyk - můj ultra šálek kávy. Miluju knihy, kdy mě baví číst ne jen proto, že chci vědět, jak to bude pokračovat, co se stane, kam to vyústí, ale kdy mě to baví právě proto, že zrovna čtu ty řádky, jež čtu, kdy ku mně promlouvají jednotlivé věty, odstavce, situace jen tak, samy o sobě, kdy si prostě užívám skutečnost, že čtu krásu, ne jen skutečnost, že objevuju příběh... a v podstatě nechci, aby kniha měla nějakou poslední stránku... takové knihy jsou pro mě největší klenot a vrchol literatury. A tohle je určitě jedna z nich. Některé dialogy, věty, scény jsem si pročítala několikrát, předčítala jsem je sama sobě nahlas, nedokázaly mě omrzet. Chce se mi knihu zařadit mezi nejlepší knihy mého života.

Jsem toho názoru, že se hlavní protagonisté skutečně hluboce milovali - oba dva. Postupem stránek se mi to tímhle způsobem vyjevovalo víc a víc. Všechny problémy, rozpory a nedorozumění podle mého pouze stínily skutečnost skutečné lásky, která má šanci tohle všechno přestát.

ALE. Ten otevřený konec velmi zabolel. Člověk se pak jako Sherlock Holmes vrací na začátek a v prvních čtyřech kapitolách pátrá po naději, kterou tam ovšem bohužel nenachází. Nachází pouze nějaké střípky něčeho, co si může nějak vyložit, ale i kdyby nakrásně chtěl, z dostupných faktů si prostě nemůže poskládat žádnou radostnou skutečnost. Na každý pád tam zůstane nějaká díra naplněná bolestí, která se dříve či později v budoucnosti hlavních postav musela odehrát. A tím, že je svým způsobem necháno na čtenáři, aby si možné scénáře po roce 1968 vystavěl sám a pak si třeba pro sebe nějaký vybral, je to o to horší. Smutný závěr knihy je dán, je jen na čtenáři, kolik jich vymyslí. Všechny moje vlastní scénáře mě bolely, a o to víc, když ve mě zanechávaly tolik nejistoty, tolik nezodpovězených otázek. Můžu si domýšlet, že Larsovo rozhodnutí vrátit se zpět bylo nakonec nejlepším hybatelem pro posunutí jejich vztahu mílovými kroky kupředu, ale co já vím.

Možná to všechno bylo psáno schválně tak, abychom si v průběhu celého příběhu mohli vytvářet své vlastní příběhy, aby mohlo vzniknout více představ za stejnými slovy. Ale podle mě by měla beletrie vnášet do světa alespoň naději nebo minimálně já kvituji uzavřené konce, kdy se mi silný příběh v srdci uzavře, ať už jakkoli, ať to není jen něco na způsob: "slyšela jsem něco o sousedech, řešili tohle a tohle, viděla jsem tohle a tohle, ale vlastně nic dalšího k tomu nevím, ani jak to dopadlo." Toho mám z reálného života dost a dost. Za mě by tomuto melancholickému a komplikovanému příběhu slušel dobrý konec, nebo alespoň nějaký konec.

Takhle se cítím, jako kdyby autorka rozcupovala moje emoce na kousíčky, pohodila je na zem a nechala je tam ležet. Proto v konečném důsledku mám z příběhu rozporuplné pocity - kniha je nádherná, ale nejsem si jistá, jestli se k ní chci vracet, svým způsobem spíš co nejdříve se od toho odstřihnout a zapomenout. A to je za mě převeliká škoda... Asi nic pro přecitlivělé povahy...

Jeden z nejkrásnějších literárních výletů. Knížku jsem poslouchala v podobě audioknihy. Krásně ji načetl Dan Krejčík, byla radost ji poslouchat. Příběh mě nesčetněkrát dojal, rozesmál, přiměl zamyslet se nad svým životem. Časté hudební reference mě nakonec dovedly k tomu, že jsem si začala dělat playlist s písničkami z Počkej na moře (dodělám ho při čtení papírové knihy). Autorka naprosto nádherně dokázala vykreslit zpočátku dramatický vztah dvou hlavních hrdinů, jejichž jména nám až do poslední kapitoly zůstávají skryta - za tohle jí obrovsky tleskám, sama jsem se ve své tvorbě o něco podobného pokoušela, ale vždy jsem nakonec postavu potřebovala oslovit. Verče se to povedlo úžasně. Velmi mile a bez nutnosti explicitních výrazů jsou popsané i milostné scény, které ani nezavání žádným klišé.
Kniha v sobě nenese žádná obrovitánská dramata, kdy by člověk nemohl přestat číst, naopak velmi příjemně pluje jako řeka a čtenář/posluchač si tak může kapitoly dávkovat tak, jak mu vyhovuje. Občas se poklidně a líně převaluje, občas je proud velmi silný a bouřlivý, ale přesto vždy máme pocit, že to ustojíme. Až do té doby, kdy se řeka vlije do moře. Moře, které znamená všechny možnosti života.
Děkuji za tento literární zážitek. Ráda se k němu budu vracet.

Tohle byl jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků mého dosavadního života! A začalo to již u věnování...
Počkej na moře je niterný, melancholií opředený příběh o lásce dvou mužů v nepříznivé době. Je to emoční horská dráha, u které není možné si ani na moment oddychnout.
Už na začátku mi bylo jasné, že tohle bude jedna z nejlepších knih roku.
Těžko se mi hledají slova, která by dokonale vystihla mé pocity ze čtení. Jen těžko se předává něco tak silného.
Nečekejte románek z prosluněných pláží, připravte se naopak na hluboce vystavěný příběh s osobitými, možná přímo skutečně působícími postavami, které si vás získají, naštvou vás, zklamou a pak opět přitáhnou zpět. Připravte se na dokonale vykreslené prostředí anglického ostrova.
V jednu chvíli jsem měla pocit, že je příběh zbytečně natahovaný, zpětně už si to ale nemyslím a ačkoli jsem se rozhodovala, zda dát knize plný počet hvězdiček a nebyla si zcela jistá, dnes už je to samozřejmostí. Mám pocit, že tohle bude TA kniha roku. Skvělá.

23.02.2025

Jedna z těch knih, které mě zasáhly a budou ve mně ještě dlouho rezonovat a je to stejnou měrou zásluha autorky jako Daniela Krejčíka a jeho emotivního přednesu. Prostě… Au!

Dobře napsané a řekla bych, že i docela realistické, hlavně popis vztahu. Toxického vztahu. Nechápu, proč chlap musel bejt jeho profesor, prostě, proč...
Hodně pomalý a moc se toho nestane.

Zásah. A to tak, že totální. To prožívání, nejednoduchost, dospívání, učení se číst druhého i sebe, pocit osudovosti a plíživost reality... Pro čtenáře fantastický jazyk, práce s metaforou, napětí. Po Písni L. další velké potěšení, díky!

Niterný, hluboký a důvěrný popis vztahu. Je úplně jedno, že mezi dvěma muži. Veronice Opatřilové se podařila zachytit láska a zamilovanost s veškerými pochybami a očekáváním.
Vztah samotný je na můj vkus poměrně toxický. Na druhou stranu poměry v Anglii 60. let vztahu dvou mužů nic neulehčovaly, takže částečně je ten nepoměr mezi studentem a profesorem tou nepřející dobou ještě umocněný.
Autorka má úžasný poetický jazyk, podařila se jí perfektně zachytit atmosféra a vývoj postav. A navíc se celý příběh houpá na vlnách melancholie, a to já mám ráda.
Celý zážitek z knihy potom ještě podtrhnul svým přednesem Daniel Krejčík, jedna z top audioknih, co jsem v roce 2024 slyšela.

Silný příběh. Tuhle knihu si budu dlouho pamatovat. Zasáhla mě.