Yummymoon komentáře u knih

Jediná knížka, kterou hodnotím aniž bych jí celou dočetl a jediná knížka, u který se mi zvedal žaludek na každý druhý stránce. Nikoliv z toho, že by dělala ostudu pojmu "literatura" (protože o něčem jako je literatura v tomto případě lze pouze spekulovat), ale z toho, kolik práce je někdo schopen vložit do (tak očividný!!!) manipulace neznalých a naivních členů naší společnosti. Dno veškerý morálky, kterýmu by snad ani ten Nietzsche nezatleskal a jehož děsivá obálka mě bude strašit ve snech. (Pozn. V nejmenovaném online knihkupectví mi byl k této knize doporučen i Mein Kampf - jaký to trefný algoritmus.)

Pro Dawkinse jsem měl vždycky slabost. Jeho přednášky a rozhovory bych mohl poslouchat hodiny a hodiny a stejně by mě jeho vybroušený vědecký jazyk, neodolatelný přízvuk a upřímně zaujatá artikulace přírodních věd neměli šanci začít nudit. Problém ovšem nastává, když se Dawkins překlopí "mimo" své pole působnosti a zabrousí do ošemetných vod, v nichž se do sebe vlévá fyzika a meta-fyzika (buď fakticky, či pouze symbolicky, jste li příznivci NOMA přístupu) a pokouší se na ně aplikovat univerzální vědecký přístup darwinismu. Nejen, že si sám jaksi podráží nohy tím, že ukazuje své vlastní nedostatky ve znalostech a reflexi této komplexní problematiky, ale každé další použití slovního spojení "přírodní výběr" pak působí jako motto jakéhosi nově zakládaného náboženství, proti čemuž sám autor tak silně oroduje (byť se vůči tomuto přirovnání, - radikálně ateistický darwinismus = náboženství-, značně vymezuje, jeho argumenty nejsou příliš přesvědčivé a lze je označit za "pozitivně-eklektické"). Nebudu tady konkrétně vypisovat všechno, u čeho jsem v Božím bludu, v negativním smyslu, pozastavil, protože vesměs všechno velmi pěkně, kriticky a s odstupem (alespoň takovým, jaký samé téma dovoluje) shrnul Filip Jaroš v doslovu k brožovaném vydání knihy z roku 2009. Zmínil bych pouze základní aspekty Dawkinsovy argumentace, s nimiž jsem měl problém. V první řadě jde o celkový koncept knihy. Rozhodně se nedá brát jako odborná publikace, ale ani jako čistě populárně-naučná. Vnímám ji jako spíše takový pokus o "konverzi k ateismu" (což autor sám v knize nepokrytě přiznává), ovšem za využití neupřímných a poměrně manipulačních "verbujících metod", mezi něž lze počítat argumentační fauly (viz. "jediné správné východisko" čtenáře při přečtení knihy ze stran 26-27), v některých bodech až přílišným zjednodušením zkreslených myšlenek (viz. aposteriorní "důkazy" Boha dle Tomáše Akvinského), či vcelku nefér podsouvání myšlenek či světonázorů citovaných postavám (viz. Jung a jeho představa o Bohu, Kant jako "ateista"), o něž se opírá, ale které z nějakého důvodu klade historicky do roviny sebe sama a uchyluje se k tristním výrokům typu: "Kdyby XX.... určitě by byl ateista." Dále se jedná o v mnoha případech z autorovy strany zjevně nepochopené (anebo naopak pochopené a manipulativní) míchání pojmů "víra" a "náboženství" dohromady, kdy oba pojmy silně vyprázdňuje a ponechává jim pouze (ne)líbivé, fundamentalistické a snadno zkritizovatelné aspekty. Jak správně píše Jaroš, Dawkins nelže, nedopouští se zásadních citačních chyb a nevymýšlí si, ale vybírá si to, co se mu hodí pro jeho argumentaci. Popisuje jabloň a poukazuje na větev s hnijícími jablky a na účinky jejich požití, ale jaksi zapomíná zmínit větve, kde jablka nerostou vůbec, větve, kde rostou krásná a zdravá jablka, listy, kmen či dokonce samotné kořeny a vše to, co tyto části stromu přináší... a to nemluvím ani o pojmu "strom" jako celek. Samotné své straně argumentace, tedy vědecké, pak samozřejmě dává nadstandardní péči, takže v kontextu knihy lze sotva mluvit o "vyrovnaném souboji" (o který ale Dawkinsovi zřejmě ani nešlo). Proč tedy dávám tři hvězdy? Protože nehledě na všechny "nekvality" knihy představila dle mého i spoustu zajímavých témat (zamyšlení nad pojmem "křesťanské/muslimské/židovské ad. dítě", "barevné" slyšení a cítění u zvířat) a rozhodně se jedná o dílo, které člověka (ať už je z jakékoliv světonázorové sféry) donutí zamyslet se, což je něco nesmírně cenného. Také je jen těžké nesouhlasit s Dawkinsovou kritikou fundamentalistických náboženských přístupů (když je jablko zkažené, tak je prostě zkažené, o tom není třeba moc diskutovat). Nedoporučuji jako knihu v níž by člověk měl hledat jasné odpovědi (byť ji tak autor sám poměrně ideologicky koncipuje), ale jako knihu k rozvinutí vlastního myšlení skrze tázání. Tahle kniha je jako klíč, pomocí kterého můžete dveře vlastní interiorní "pravdy" ještě více uzamknout, anebo je můžete naopak odemknout, vidět, co se za nimi skrývá a ptát se dál... avšak ve světle Slunce.

12 18.07.2021

Brilantní satira plná groteskních postaviček a situací zkarikaturizovaných do takových rozměrů, že naprosto chápu komentáře těch, které to jednoduše nebavilo. Já jsem v tom ovšem shledal nevídaný humor, který (samozřejmě i díky výtečnému překladu) mi v několika pasážích naprosto brutálně namohl bránici a prostor k zamyšlení (40 let stará kniha a samé jádro problému, na kterém kniha hoduje a tak umě satirizuje, se v mnoha směrech dá považovat za aktuální). Je pravda, že se mi v některých částech, které mi při čtení přišly mnohdy až zbytečné, mohutně uzavírala záklopka (haha), naštěstí ale v závěru všechny ty zdánlivě nepotřebné situace dostaly smysl a krásně do sebe zapadly. Zajímavé je i to, že když čtu různá hodnocení a komentáře k této knize, docela snadno se dá poznat světonázor onoho čtenáře. Lehce líto je mi ale těch, kdo se sžívají s Ignáciem a jen kvůli tomu, že sdílí jeho "pohled na svět" považují tuto knihu za nevtipnou a spíše jaksi smutnou a tudíž si jí nedokáží patřičně užít... spadají tak totiž do přesné definice toho, co si myslím že Toole v této knize primárně satirizoval. Tito čtenáři jsou tedy jednoduše hlupci... ale to jsme ostatně i my, kteří jsme se u této knihy dusili smíchy, není-liž pravda? (viz. Dorian Greene). Radost číst.

12 02.05.2020

(SPOILER) Byť jsem se Spalovačem mrtvol byl již ve středoškolských letech seznámen prostřednictvím brilantní filmové adaptace (kterou mimochodem dodnes považuji za jeden z nejlepších filmů z těch vzniklých v tuzemských končinách), setkání s knihou má samozřejmě poněkud jiný dopad. Výhodou mi v tomto případě bylo, že jsem díky filmu již znal mnohé symboly a témata, s nimiž autor v díle pracuje, a tak můj přístup nebyl zcela panický, ba co víc, dokonce jsem mohl hlouběji zkoumat i to, čeho bych si při zcela panickém přístupu napoprvé zřejmě vůbec nevšiml. Po této zkušenosti s velkou komplexností, vrstevnatostí a skromnou košatostí autorovy tvorby se ještě více těším na opětovné shledání s Fuksovým Panem Theodorem Mundstockem, jenž mě při prvním přečtení povrchově zcela zdrtil, avšak se mi do něj nepodařilo proniknout tak hluboko, jak bych chtěl.
Asi nemá smysl snažit se detailně rozklíčovat jednotlivé prvky, kterými nás v díle autor záměrně mate a nutí k zamyšlení, protože jejich smysl jen stěží lze racionálně odvodit od ostatních obrazů, které nám Fuks na stránkách své knihy představuje. Jejich interpretace tak v závěru velmi často podléhá značné subjektivitě a jak se může zdát jedno vysvětlení správné, druhé si klade na svou pravdu obdobný nárok. Zakončení tak bývá zcela běžně interpretováno tak, že pana Kopfrkingla odvezou „andělé“ ve svém bílém voze do „Jeruzaléma“ (Bohnic), což je vyvození, které dává zcela smysl. Poslední dvě stránky se ovšem nesou v duchu takřka halucinogenních popisů, u nichž není pochyb, že se pan Kopfrkingl posunul na zcela jinou úroveň myšlení a vnímání. Navštívil ho tibetský mnich, jenž se ho jako halucinace chystal uvést na tibetský trůn jakožto novou reinkarnaci Buddhy. Následně přicházejí oni andělé chystající se ho odvést do jejich „nebeského“ vozu. Není ovšem i toto halucinace? V posledním odstavce vidíme, že se pan Kopfrkingl dožívá konce války a okénkem sanitního vlaku vidí onen „jeho spasený svět“. Sanitní vlak by napovídal, že skutečně byl celou tu dobu v psychiatrické léčebně, nicméně v dalším momentě tento poměrně jasný dedukt autor opět rozráží větou, že v kupé byli lidé bez nohou a bez rukou, což evokuje válečné zraněné. Byl i pan Kopfrkingl takto zmrzačený? Nevíme. Pokud nebyl, tak co potom dělal v kupé, kde byli samí bezrucí a beznozí? Nevíme. Nebo máme snad brát onu zmrzačenost jako pouhou metaforu? Těžko říct. A jak si vysvětlit to, že jméno jednoho z „andělů“ odvádějících ho z jeho bytu bylo Piskoř (ryba)? Pouze jedna interpretace by se hledala jen stěží. A souvisí to nějak s tím, že autor v díle velmi často dává svým postavám jména zvířat (Fenek, Srnec, Pelikán, Lišková, Zajíc, Beran) a tyto postavy zpravidla souvisí s „jeho“ krematoriem? A jaký je smysl stále opakujícího se motivu mladičké růžolící se dívky v černých šatech, kterou poprvé (?) spatří hned na první stránce knihy a jejíž motiv se line celým příběhem? Lze si jeho podivný vztah pana Kopfrkingla k vlastnímu synovi Milimu interpretovat jako autorův pokus vyrovnat se jaksi skrytě a neexplicitně se svou vlastní odlišnou sexualitou? A proč je vlastně pan Kopfrkingl takový (podivný, ambiguidní, plný rozporů a jaksi „nepevný“), jaký je? Lze to spojovat s pasáží, kde pan Kopfrkingl hovoří o citech zvířat a citové deprivaci u lidí? A bylo manželství pana Kopfrkingla a jeho manželky „Lakmé“ skutečně tak dokonalé, jak o něm Karl/Roman zasněně a typicky „s úsměvem“ hovoří? Nebyl přeci jen sebeklamající a přetvařující se lhář (had, který byl z nějakého důvodu součástí pavilonu dravců i přes to, že hadi měli pavilon vlastní, v pavilonu dravců, v němž jeho vztah s Lakmé začal) podvádějící svou manželku s prostitutkou (možná s tou, kterou spatřil na boxerském zápase a na kterou musel z nějakého důvodu neustále hledět?) a bojící se pohlavních nemocí (opakované prohlídky u doktora Bettelheima, ovšem vždy „racionálně odůvodněné)? Nedokazuje to snad to, že po smrti své Lakmé („Co abych tě, drahá, oběsil?“) mu promiskuita nebyla vůbec cizí? A otázek je bezpochyby mnohem, mnohem více.
Na straně 54 pan Kopfrkingl hovoří panu Dvořákovi při čekání na konec jednoho z pohřebních obřadů: „Nic jiného není lidský život než bytím k smrti, (…) Před námi je tma a po nás je tma, ten život je jen chvilka mezi dvojím temným nekonečnem.“ Pokud (snad až) se k této mistrovské knize dostanu někdy znovu, zcela bezpochyby se ji pokusím číst právě v duchu těchto dvou představených myšlenek. Možná, že se mi odkryje další kus Fuksovi brilantní skládanky.
Devět z deseti.

11 30.05.2021

"Když nemáš vůbec nic, udělej z ničeho obřad a vdechni do něj život."

10 28.09.2019

"Chez moi c'est tout petit..."

9 08.06.2022

Jak tak čtu některý komentáře o tom, že Oslice je knížka pro "pozéry", děti a podobně, běhá mi mráz po zádech z toho, že někdo takhle drasticky dokázal nepochopit smysl toho, co autor do svýho díla vložil. Komplexní mozaika ztracený lidský duše, kterou umí tímto způsobem rozložit a zase složit pouze hrstka autorů a Nick Cave je jeden z nich. Neskutečně barvitý popisy a myšlenkový pochody hraničící až s básnickou lyričností jakou má ve svých písních, který rozhodně nejsou samoúčelně stylizovaný, ale empaticky odráží autorovu schopnost vžít se do postav, který tvoří a vidět svět kolem jejich očima, dost často zabarvenýma krutě sarkastickou vizí existence. Oslice je knížka, kterou můžete číst v jednotlivých fázích života (rád odkazuji na Ericsona) a pokaždé se vám ta mozaika seskládá do trochu jinýho obrazu. O knížku pro děti se rozhodně nejedná, protože si nedovedu představit, že by dítě mladší patnácti let dokázalo Oslici vůbec SKUTEČNĚ dočíst, natož jí díky svojí komplexnosti plně pochopit. Sám jsem ve 12-13 (mrk) letech četl různě náročný věci, ale nedovedu si představit, že by se mi do ruky - jakožto zdánlivě určený skupině - dostalo něco takovýho. Oslice je mistrovský a mnohovrstvý dílo, ke kterýmu se dá přistupovat z několika různejch cest a který zároveň na mnoho dalších cest odkazuje a už se těším, až si v budoucnu na něj zase udělám čas.

9 02.08.2020

Přítel mi jednou řekl, že tuhle knihu pochopí správně jenom ten, kdo někdy přišel o někoho, koho miloval. Skutečně miloval. A asi měl pravdu. S knihou, ač je nádherně psaná, lyrická a emotivní a plně si zaslouží veškerou chválu, kterou dostává, jsem se přes specifickej styl psaní prostě nedokázal sžít (tak jako například s filmem, kterej na mě zapůsobil mnohem víc) a po několika letech už si jen mlhavě vzpomínám na to, co jsem cítil při jejím čtení. Možná se k téhle knize jednou vrátím a budu vše vnímat jinak... a možná taky ne. Jestli jsem někdy četl knihu, která byla spíše jakousi těžce zachytitelnou myšlenkou nebo pocitem vmáčknutým do několika stovek řádků slov, a ke které si člověk musí skutečně něčím projít, aby plně pochopil to, co říká, je to právě tahle. ... "Pokaždé, když si začneme s někým novým, tak tomu člověku můžeme nabídnout stále méně a méně."

9 19.07.2020

Po přečtení posledních řádek jsem vůbec nevěděl, co ke knize napsat... a nyní, po několika hodinách od přečtení, to pořád nevím. Těch myšlenek je prostě tolik a jsou tak nejasně mlhavý (a přesto tak skutečný), že je nedokážu sesumírovat do smysluplnýho komentáře. Napíšu teda jen, že na to, jak jsem prvních cca sto stran byl skoro přesvědčenej, že celou knížku spíš protrpím, po epilogu jsem byl utvrzen v tom jak moc jsem se mýlil. Krvavá "odysea" plná symbolů a vágních podobenství, hnusu v činech a srdcích a kráse v nečinných momentech, které McCarthy umí popsat tak neskutečně barvitě a originálně bez jediného pocitu opakování se ( i přes to, že mnohdy popisuje tu samou věc). Démonickýho Soudce Holdena jakožto neskutečně pevně symbolickej, děsivej a "nadpřirozenej prvek v naprosto nenadpřirozený knížce" asi jen tak nezapomenu a směle si ho řadím vedle Kingova Flagga. Závěr potom naprostá mozkodrtička, nad kterou musím neustále přemejšlet. ... "Vše, co z veškerenstva existuje bez mého vědomí, existuje bez mého souhlasu."

7 24.08.2020

Achjaj, jsem jaksi v úzkých. Na Draculu jsem se chystal dlouhou dobu, jelikož filmovou adaptaci od Coppoly (se kterou ho v následujícím komentáři nebudu porovnávat) jsem si již v pradávných dobách naprosto zamiloval, a přistupoval jsem k němu (jak ostatně přistupuji u všech knih, u kterých jsem nejdříve viděl filmovou adaptaci) s velice otevřenou myslí a s pouze jedním očekáváním - skvělou atmosférou. Jediné očekávání se mi splnilo. Začátek atmosféricky slušně navnadil a i když jsem v některých částech cítil mírné výkyvy, v závěru zase pěkně zhoustla. Pochválit musím i některé opravdu skvěle a barvitě napsané hororové, popisné ale někdy i humorné pasáže. V tomto směru ale musím hned představit mou největší výtku celému dílu, která, ač se zřejmě jednoduše jedná o styl psaní, na mě nepůsobila příliš dobře. Tou výtkou je podivná, skoro až divadelní teatrálnost postav, kdy jsou ticho, následuje monolog na půl stránky a najednou v hysterickém řevu propuknou v pláč, následuje další půlstránkový monolog a pláč je pryč. To by se samozřejmě dalo pochopit, kdyby jednotlivé situace k onomu chování reálně vedly a bylo jich za celou knihu pár (mně ale přišlo, že to bylo v každé druhé kapitole a situace nebyly tak vyhrocené, popřípadě nebyly jednoduše dobře popsané, aby se tak postavy musely chovat). Tento faktor mi v mnoha pasážích, spolu s někdy až zbytečně dlouhými rozbory situací toho, co se postavy chystají dělat, značně znepříjemňoval čtení a nabourával onen pocit "reálnosti, který se snaží autor navodit tím, že je dílo napsané formou deníků, a když už jsem si říkal, že to konečně má spád, přišla další pasáž s těmito problémy. Na druhou stranu... právě díky těmto pasážím se kniha stává poměrně vděčným dílem k rozborům, ať už z hlediska literárního (střet gotického románu a melodramatu), psychologického (tuna sexuálních podtextů, na kterých by se Freud jistě vyřádil) či symbolického (celý příběh jako podobenství partnerského vztahu skrze své postavy poukazujícího na jednotlivé milostné archetypy?). Dojem z knihy je tedy značně nejasný a i když mám mnoho výtek, stejně ta mám mnoho pochval. Celkový pocit je nicméně znatelně pozitivnější, nežli negativnější a proto se prozatím usadím na hezkých 4 hvězdách a uvidím, co udělá další přečtení, ke kterému se nejspíše donutím nejdříve za několik let. Ale alespoň už vím, do čeho půjdu a díky tomu právě dokáži ocenit i to, co mi teďka spíše drásalo oční nervy (a nesvádím to na překladatele). ***POZNÁMKA K VYDÁNÍ:*** Čteno vydání od Argo z roku 2018, které musím, kromě jednoho detailu, pouze a jedině vynachválit do nebes. Vazba je skutečně mistrovské dílo a dřevoryty Františka Štorma (jehož tvorbu jsem si zamiloval už přes Lovecraftovy Spisy) mají neskutečnou atmosféru a obdivuji autorův smysl pro detaily a symboly. Formální výtka směřuje k závěrečnému doslovu, který velmi úspěšně přejmenoval herce Garyho Staříka (Oldman) na Garyho Starou Šunku (Gary Oldham) a dokonce obsahuje dvě podkapitoly s řadovým číslem II.!

7 09.05.2020

I když by podle hodnocení jednotlivých povídek průměrově vycházely spíš hodně hezký čtyři hvězdičky, celkový pocit ze sbírky je jednoznačně pětihvězdový. Lovecraft má jedinečný styl, který i ve svých nejslabších momentech může stále konkurovat téměř komukoliv. Brilantní (ne vždy) hororové fikce plné snové (ne)reality a neuvěřitelně atmosférických popisů prostředí a myšlenek postav. Už teďka vím, že se během nějakého času k jistým příběhům určitě budu chtít vrátit.

7 15.04.2020

Syrový a naturalistický pohled do života vyvržence, u kterého člověk neví, zda ho má litovat nebo jakkoli soudit. U některých kapitolek jsem se opravdu od srdce zasmál (kovář), u některých jsem moc nevěděl, co si myslet a u jiných jsem se naopak začetl tak, že jsem se nemohl odtrhnout. Chvílemi jsem byl téměř přesvědčený o absolutním hodnocení, ale pak vždycky přišla nějaká část, která se sice do daného kontextu knihy hodila, ale na mě osobně zapůsobila trochu jinak, než asi měla... ostatně tak jsem vnímal i závěr, který byl fajn a chápu, proč to autor takhle napsal (koneckonců to bylo jen další Dítě boží), nicméně já bych asi příběh Lestera zakončil trochu jinak. Vesměs k "tomu" pocitu plnosti něco chybí, takže dávám hezké čtyři hvězdy.

6 04.11.2019

Výtečně napsaná jižanská gotika. Mozaikovitej styl vyprávění mi ohromně sedí a všechny postavy mi přišly skvěle vykreslený... nicméně pro pátou hvězdu mi chybí nějakej větší přesah a něco, kvůli čemu bych se chtěl k tý knize znovu vrátit.

5 18.09.2020

To na mě zapůsobilo asi trochu sugestivněji, než jsem po předešlé knize čekal.

5 23.07.2020

Vždycky, když už jsem si říkal, že mě King nemůže v týhle knize ničím překvapit, přišlo nějaký boom, který celej zážitek posunulo o level výš. Zcela upřímně obdivuji Kingovu schopnost půlku knihy se tvářit, že se nic moc zásadního neděje, a potom v závěru poskládat všechny ty zdánlivě přebytečné detaily, kterými nás krmí většinu knihy, do dechberoucího, osudového a hlavně logického a promyšleného závěru. A vůbec se nestydím, když řeknu, že v posledních cca 30 stránkách jsem hned několikrát cítil, jak se mi do oka dere slza... "Everything's smaller, when it's out." (osobní poznámka - čteno v originále).

5 14.09.2019

Základ studia etiky ctností. Svým jazykem poměrně náročná kniha (logicky), ale ve svých myšlenkách ne až tak složitá (pokud je vyluštíte), ale rozhodně bohatá. Vedle deontologického (Kant) a konsekvencionalistického (Bentham, Mills) přístupu je Aristotelova (a později Akvinského) etika ctností jakýmsi zdánlivě nejpraktičtějším přístupem, který velmi trefně upozorňuje, že ne vždy můžeme dané situace předpokládat a v tom případě jednáme dle (duševních) stavů a nikoliv dle komplexního myšlenkového zhodnocení dané situace (což předpokládá právě utilitarismus nebo Kantova etika). A právě tyto stavy je třeba kultivovat v kontextu ctností. Můžeme být brilantně schopni v klidu domova rozebrat situaci z hlediska Millových šesti kritériích nad jednáním (intenzita prožitku, doba trvání štěstí, jistota/nejistota očekávaného, časová blízkost, plodnost/následky, čistota prožitku) a aplikovat je na všechny jichž se situace dotkne, nicméně když potom vyjdeme na ulici a dostaneme se do morálně tíživé situace, už jen stěží bude čas a dostatečně čistá mysl na to toto vše provést v aktuálním kontextu. A řešení tohoto problému vidí Aristoteles právě v již zmíněných duševních stavech, které jsou praktické a je neustále třeba je kultivovat, zlepšovat tak, abychom v daných eticky dilematických situacích nemuseli příliš přemýšlet (či vůbec) nad naším jednáním a jednali automaticky dobře, tedy ctnostně.

4 07.09.2021

Fenomén detranzice je skutečně něco, o čem se moc nemluví a co by mělo být v odborném ale i veřejném diskurzu diskutováno mnohem více (byť samozřejmě stále omezeně, neboť výzkumů stále moc není, o to víc ale by bylo dobré se v tomto směru odborně angažovat). V tomto směru má kniha Walta Heyera opravdu velký přínos - vznáší téma, které je bolestné a o kterém (ať už jsou důvody jakékoliv a v tomto směru se nehodlám snižovat ke konspiracím) není příliš slyšet, a dodává na populárně-naučnou knihu poměrně velké množství zajímavých zdrojů, nad jejichž relevancí je rozhodně dobré se zamyslet. Skrz celé dílo se táhnou ovšem táhne obrovský problém, jehož strůjcem je sám autor. Publikace je ve většině částech psaná velmi afektovaným, demagogickým a dojmologickým jazykem (autor kritizuje "druhou stranu" za nevalidní argumenty, ale sám kolem sebe poté šermuje nepodloženými tvrzeními, které bychom mu měli věřit jen proto, protože si "tím sám prošel"), autor se nebojí podbízivých a racionalitu-ničících emocionálně nabitých otázek a už vůbec se nebojí naprosto nemorálně a nepodloženě paušalizovat. Jsem si vědom toho, že se nejedná o čistě odbornou publikaci, ale knihu, která má danou problematiku přiblížit co nejširšímu okruhu společnosti, nicméně toto dle mého opravdu není ta správná cesta. Edukovat? Ano. Ale Walt bohužel spíše než edukuje poštvává a démonizuje "druhou stranu" a zcela neadekvátně tak rozevírá nůžky největšímu problému, s nimž se může člověk, který chce něco vyřešit, dostat - rozdělování na "my" a "oni". Nepomáhá tomu ani poměrně dogmatické a nevhodné odkazování na "záchranu v rukou Božích a ve jménu Ježíše Krista", které v daném kontextu působí spíše jako jeho snaha konvertovat co největší množství lidí s poruchou genderové identity ke křesťanství. Člověka, který tak již nějaké ty publikace týkající se sexuality, genderu a pohlaví obecně četl, pak asi nemine pocit značné nedůvěryhodnosti knihy "Trans Life Survivors" , jejíž důvěryhodnost zachraňují pouze občas již zmíněné citace odborných článků. Nechci autora z čehokoliv podezírat, ale pokud kniha působí takto afektovaně, čtenáři samozřejmě vyvstane namysli, jestli si autor sám některé z prezentovaných e-mailů od nespokojených trans lidí přece jen malinko nepoupravil pro své autorsky neetické potřeby... a pokud takto kniha působí (vynecháme-li otázku, zda je to pravda či ne), tak je jasné, že někde ve Waltově autorském aparátu nastala chyba. V závěru bych se pak chtěl vyjádřit k českému vydání knihy. Zde bych chtěl ocenit snahu rozšířit povědomí o této problematice do naší kotliny i pro ty, kdo nejsou schopni číst publikace v angličtině (ale takoví si bohužel moc neužijí zmíněné citace, protože jsou všechny samozřejmě v angličtině). Tím ovšem moje chvála víceméně končí. Má velká kritika míří k značně zaujaté a amatérské předmluvě V. Šťastného, která ani v populárně-naučné knize neměla co dělat. Když si člověk poté přečte něco takového hned na začátku, důvěryhodnost k obsahu knihy samotné opět klesá. Zvláště pak, jedná-li se o předmluvu od překladatele dané knihy, jehož neschopnost odstupu od tématu v předmluvě je nezpochybnitelná, a jehož neschopnosti odstupu od tématu v případě samotného překladu knihy se můžeme zcela právoplatně obávat. Doslov paní dogmatické-demagožky Jochové v závěru z nechvalně proslulé Aliance pro rodinu příliš nepomohl, byť, jak již bylo zmíněno, zcela nepokrytě cením jejich snahu vnést téma detranzice na světlo. Neopouští mě ale pocit, že to šlo udělat způsobem, který by jak odborné, tak laické nůžky přivřel, ne naopak rozevřel.

4 07.06.2021

Moc hezky psaný, čte se to úplně samo a má to krásnou atmosféru. Nicméně to ve mně téměř nic nezanechalo. Celej příběh je psanej dost zkratkovitě (což je ve formátu novely pochopitelný) a člověk tak má jenom malou šanci se sžít s nějakou postavou, která není Gwendy. Richard Farris samozřejmě suprový propojení s Kingovým multiversem, nicméně samotnej bohužel ten prázdnej pocit moc nezaplňuje. Podobně to vidím s myšlenkou celýho příběhu, která je moc hezká, ale v tomhle formátu dle mýho drasticky nevyužitá - resp. přeužitá. Dovedu si představit, že ve formě kratší povídky by to fungovalo mnohem líp na formě symboliky a naopak na poli románopisectví by se lore kolem "skříňky" dal mnohem líp rozpracovat. V tomhle výsledku to je ale zůstalo tak na půli cesty, což mě zamrzelo. I tak ale hezký tři hvězdičky, protože Gwendy byla fajn, atmosféra taky a člověka přecejenom zajímá, jak se to celý vyvrbí. (Pozn. čteno v originále.)

4 04.10.2020

Jako první začnu pozitivy. Musím uznat, že autor má skutečně mistrovsky načtený a nacvičený styl H.P. Lovecrafta - ve většině popisných částí jsem měl pocit, jako by to psal sám Mistr, ale o skoro sto let později a s někdy trochu aktualizovanou dobovou terminologií. Samotné dílo je tedy velmi čtivé a těch 140 stránek uteče jako voda. Zároveň musím pochválit humorné vložky (hlavně závěrečný odkaz na seriál Big Bang Theory) a barvité, nicméně nikoliv nutně podbízivé popisy erotických pasáží. Při čtení jsem ale měl ohromný problém se dvěma věcmi, díky kterým tu čtvrtou hvězdičku prostě vyhrabat nedokážu. První problém byl ten, že dialogy a přímé řeči působily opravdu křečovitě a neuvěřitelně (a zvláště pak v erotických pasážích dle mého totálně rušily atmosféru). Zadruhé jsem pak měl strašný problém obecně s tím, že nehledě na to, jakkoli kvalitně napsané to je, stále je to jen jistá "fanfiction", která zajisté částečně působí jako parodie a jako pocta zároveň, nicméně přítomnost samotného Lovecrafta v příběhu obě zmíněné kategorie degraduje. Celá kniha na mně tedy nezanechala nejmenší umělecký dojem, který, jak věřím, by měl být součástí každého plně-kvalitního díla, nehledě na to, pod jaký literární (sub)žánr spadá. (+ jedno pozitivum na závěr - Obálka knihy je vážně úžasná.)

4 26.11.2019

Náročné a rozhodně silně působivé čtivo. Zajímavé prohazování přítomného a minulého času a mnohdy značný labyrint myšlenek, který ale vždy vede nějakou cestou ven - ať už ve formě symbolů nebo uvědomění, že myšlenky člověka pod neskutečným stresem a strachem prostě jednoduché být nemůžou. A závěr pak naprosto infarktoidní - představoval jsem si asi čtyři různé konce, ale takovéhle zakončení jsem opravdu nečekal. ... "Mone, Mone..."

4 24.11.2019