Yummymoon
komentáře u knih
Ratolest Davidova
David Gans
Bichle, která se, pokud nejste kronikochista, nedá číst souvisle. Jako celek ovšem obdivuhodné okénko do historie (jak obsahem tak stylem pojetí), byť v mnoha směrech zavádějící (jak autor sám uvádí). Rovněž nutno složit poklonu před obdivuhodnou překladatelskou prací a rozsáhlým poznámkovým aparátem. Ani si nedovedu představit, jak dlouho muselo trvat dát tenhle překlad dohromady.
I’m Your Man: Život Leonarda Cohena
Sylvie Simmons
Konzervativní a puritánští čtenáři vám budou tvrdit, že některé pasáže do tohoto životopisu nepatří. Opak je ale pravdou, patří do něj každé slovo a právě pro to se jedná o jeden z nejucelenějších a "nejvypovídavějších" životopisů vůbec. Autorka nehledá glorifikaci toho, o kom píše, ale hledá co největší autenticitu ve výpovědi o jeho životě. A do toho patří i popisy intimního rozměru života, stejně jako popisy prostředí, v němž se občas nacházel, protože právě tyto popisy, jsou-li zvládnuté, nám můžou pomoci pochopit vliv, jaký dané prostředí mohlo mít na danou osobu. A na Cohena bezpochyby vliv mělo.
O filosofii Emmanuela Lévinase
Catherine Chalier
Stručné, jasné a tematicky téměř vyčerpávající hlavní ideje autora. Lepší úvod do Levinasovo filosofie budete hledat jen těžce.
Hlavní proudy židovské mystiky
Gerhard Gershom Scholem
Zcela famózní badatelská práce. Kdo se chce vědecky a systematicky zorientovat v oblasti kabaly - הנה זה הספר!
Rabínka v zácviku
Kamila Kopřivová
Nízkoprahový úvod pro všechny, které zajímá judaismus a neví, kde začít nebo se vždy odstraší nekonečné množství tematické literatury. Rabínka v zácviku je milé, přístupné a stručné uvedení do všech důležitých oblastí židovství optikou (zejména) reformního judaismu. Osobně jsem se těšil na trochu obsáhlejší a více "osobní zpověď" rabínky Kopřivové o své cestě, nicméně má nenaplněná očekávání knihu nikterak nesnižují a mohu vřele doporučit.
Řeka vědomí
Oliver Sacks
V celkem deseti na první pohled spíše méně, ale přesto dle mého zásadně tematicky provázaných statích představil známý neurolog zajímavý a autorsky autentický pohled na různorodé otázky (nejen) lidského vědomí. Od toho, jak se hýbou a cítí květiny a rostliny, přes překvapivě bohatý duševní život žížal, neznámé (ale kritické) začátky Sigmunda Freuda jakožto nadšence do neurologie, komplexní fenomén lidské paměti (a v jakém smyslu se k ní vztahují jevy jako například plagiátorství, halucinace nebo umělecká tvorba), krátký text o bytostně lidském a každodenním jevu přeslechnutí až po samotné zamyšlení se nad proudem vědomí a faktem jakési dějinné prázdnoty mezi jednotlivými (více či méně) zásadními vědeckými objevy Oliver Sacks nechává své myšlení postupně plynout a nostalgicky pohlíží na tato rozličná a zároveň kolem jednoho „slunce“ se točící témata, jednak jako fundovaný vědec, ale zejména jako člověk na konci své existence, pro nějž hledání odpovědí na tyto otázky nebylo pouze profesním zájmem, ale inspirující životní náplní.
„Všichni si do jisté míry půjčujeme látku od druhých, z kultury, která nás obklopuje. Nápady se vznášejí ve vzduchu a my si můžeme, aniž bychom si to uvědomovali, přivlastnit fáze a mluvu doby. () Spornou otázkou není to, že si půjčujeme, nebo imitujeme nebo jsme neoriginální, ovlivnění, nýbrž jak s oním vypůjčeným, imitovaným, odvozeným naložíme“
Dvojí způsob víry
Martin Buber
V sedmnácti kapitolách Martin Buber analyzuje fenomén monotheistické víry a rozlišuje ji na dva druhy. Tou první je židovská emuna, kterou lze nazvat „důvěrou“ plynoucí z dějin národa (Izraele). Tento druh víry lze charakterizovat jako setrvávání člověka ve vztahu „vůči vedení, jež je neviditelné, a přesto se nechává vidět, skryté, ale projevující se“ (s. 170). Jedná se o víru jednotlivce, která je zakořeněná ve víře národa, přičemž svou sílu čerpá ze vzpomínek předešlých generací. Oproti ní autor staví křesťanskou pistis, kterou lze označit za zrozenou z duší jednotlivců (nikoliv národa) vztahujících se k požadavku víry v Ježíšův spasitelský status. „Boží lid“ tak vzniká přijetím „víry v“ a nikoliv „žitím v důvěře k“.
V rámci promýšlení tématu víry se Buber věnuje i učení Pavla z Tarsu a jeho vztahu k původnímu učení Ježíše Krista. Na několika místech pak dochází ke značné desinterpretaci (srov. např. s. 50, 84, 95) založené zejména na neznalosti a neporozumění lingvistických a ideových koncepcí původního Tanachického textu plynoucích převážně z septuagintského překladu a na nich stavějících výroků Krista. Pavlova interpretace se tak podle Bubera značně liší od původního Ježíšova učení a poselství.
V kontextu současné krize víry pak autor poukazuje na možnou transformaci současného převládajícího způsobu víry a doufá, že „povede ze strnulého paulinismu cesta k jinému, emuně bližšímu uzpůsobení pistis“ (s. 173).
„Člověk může věřit, že Bůh jest, ale žít za Jeho zády; kdo Mu důvěřuje, žije před Jeho tváří.“
Filosofie en noir
Miroslav Petříček
Ambiciózní esej Miroslava Petříčka si klade za cíl podat záznam o proměně filosofického diskursu, který je dle autora nutný, má-li filosofie i nadále vypovídat o současné době - tedy o době po holokaustu. Tuto událost Petříček označuje jako katastrofické vyvrcholení krize racionálního a vědeckého myšlení spojeného s projektem osvícenství. První hrom přicházející bouře v podobě nejděsivějšího a nejnepředstavitelnějšího systematického vyvražďování v lidských dějinách dle autora zaslechl již Husserl, když se o tuto změnu diskursu pokusil skrze svou fenomenologickou metodu. Tato metoda založená Husserlem, ale rozvinutá mnoha dalšími mysliteli (Heidegger, Lévinas, Blanchot, Arendt, Derrida ad.) a reagující na krizi čím dál silnějšího odtrhávání člověka od jeho přirozeného světa, poukazuje na odlidštěnost racionálních a empirických věd a navrhuje nový způsob, jak se navrátit k takovému bytí, které je přirozeně lidské, nikoliv rigidní totalitou uchylujícího a škatulkujícího rozumu, likvidujícího možnost neuchopitelné Jinakosti vně nás. Dle autora je tak jediná možnost filosofie po Osvětimi právě ono přijetí možnosti nevypověditelného, neuchopitelného a neracionalizovatelného - protože právě tak se nám ve své podstatě jeví právě událost plynových komor, pecí, koncentračních táborů a Sonnderkomand. Knihu se nebojím označit za mistrovské dílo, která, jak věřím, časem nabyde takové důležitosti jako Ztráta ctnosti od Alisdaira MacIntyrea, ba ji (jak doufám) dokonce překoná. „Je-li holokaust událost mimo všechna měřítka a referenční rámce, vzhledem k nimž se vztahuje naše rozumění, pak je tomu tak i proto, že jde o událost, která nevytvořila svědky. () Přeživší podávali svědectví o chybějícím svědectví chybějících svědků. () Svědectví transcenduje svědka.“ (s. 272).
Devět bran
Jiří Langer
Prostota, špína, jednoduchost, naivita, radost, vděčnost, milosrdenství, vtipnost, radikalita, mystika, moudrost, odevzdanost, tvrdohlavost, víra, zázraky, nepochopení. Svědectví jako z jiného světa... nebo ne z jiného, ale ze skrytého.
Autonomie a alterita: Kant a fenomenologie
Jakub Sirovátka
Autor se v knize zabývá vztahem mezi autonomií a alteritou, tedy mezi sebeurčením subjektu a jeho vztahováním se k jinakosti druhého člověka. Velmi čtivě a srozumitelně je toto téma zpracováno prostřednictvím myšlení Immanuela Kanta (zejména jeho praktické filosofie), které je následně dáno do dialogu s vybranými představiteli fenomenologické tradice, mezi nimiž jsou Edmund Husserl (rekonstrukce druhého člověka teoretickým vědomím), Martin Heidegger a Maurice Merleau-Ponty (společné bytí ve světě s druhými) a Jean-Paul Sartre s Emmanuelem Lévinasem (bezprostřední vztah k Druhému zpochybňující autonomii subjektu), přičemž poslednímu jmenovanému je věnován největší prostor. Autor čtenáři představuje i exkurz jehož obsahem je krátké pojednání na téma fenoménu morálního zla u Immanuela Kanta a Paula Riœura. Publikace tak poskytuje obohacující, smysluplně strukturovaný a orientovaný komparační náhled na toto bytostně etické téma, přičemž autor v úplném závěru dodává, že se často zapomíná na skutečnost, že na nejvyšší rovinu etiky, kterou lze charakterizovat jako hledání nejlepšího, se nelze dostat tím, že dodržuji pravidla. S odkazem na Jana Sokola pak uvádí, že do této oblasti etického vynikání se nelze dostat pouze strojovým dodržováním pravidel, ale skrze následování nějakého cíle a ideálu, či poměřováním se s výkony jiných. Etika má tak bytostně tvořivou podstatu, které si dle autora všimla právě (i) fenomenologická etika hodnot.
Sociální práce a nová náboženská hnutí
Jiří Tůma
Dobře nakousnuté, ale otřesně nedodělané jak formálně (spousta stylistických chyb, mnohdy příšerná větná skladba a odfláknuté některé kapitoly, přičemž autor mnohdy zapomíná citovat i když uvádí obsahově poměrně vážné výroky), tak obsahově (chybějící lepší reflexe konkrétních možností sociální práce s lidmi jakožto oběťmi NNH). Publikace je spíše deskriptivní a shrnující a v zásadě postrádá přínos čehokoliv nového do řešeného tématu.
V myšlenkovém světě Tomáše Halíka: Od modernismu k neomarxismu
Jiří Fuchs
Kniha by se měla jmenovat spíše "V myšlenkovém světě Jiřího Fuchse: Od filosofie k ideologii". O intelektu a pilném zaujetí autora v oboru ani přinejmenším nepochybuji (je ostatně poměrně obdivuhodné, kam se až dokázal bez akademického titulu v oblasti filosofie vyhoupnout), nicméně právě on je krásným důkazem, že intelekt nerovná se moudrost, pokud jej neumí vhodně užít. Jednou z hlavních premis Fuchsovy motivace studia filosofie a zároveň podmínkou "správného dělání filosofie" je "hledat pravdu, tedy to, jak to doopravdy je" (srov. Léta letí k andělům - Jiří Fuchs na YT). Zdá se mi ovšem, že Jiří Fuchs již v základu tuto premisu nedodržuje, poněvadž způsob jeho myšlení připomíná spíše sekačku nežli hnojivo. Místo toho, aby nechal trávu růst a pozoroval, jak ta tráva vypadá a posléze jí porovnával s jinými trávníky, které by analyzoval stejnou metodou a z toho vyvodil, co to tráva "doopravdy je", si Fuchs na svoje travní cesty bere příruční sekačku a všechny trávníky se snaží osekat do určité podoby, přičemž pokud se mu to nedaří (ať už z důvodu neobratné ruky, nekvalitní sekačky, nepříznivého počasí nebo prostě "zvláštní trávy") tak se jedná o špatnou trávu. A tato publikace je čistou esencí tohoto pokřiveného myšlenkového nastavení. Nemám nic proti kritické práci díla, či myšlenek druhých (ostatně velká část dějin filosofie je na tom založena), nicméně pokud se tato kritika sama zdiskredituje již ve svém úvodu a v závěru se stane tím, před čím se snažila (v tomto případě mnohdy nepříliš přesvědčivými argumenty) varovat, není moc o čem dále vypovídat. Myšlení Halíka je dle mého jistě v několika směrech problematické (z mého pohledu ve směrech trochu jiných, než na které poukazuje Fuchs), nicméně nelze popřít, že myšlení Jiřího Fuchse také a dokazuje to právě toto (pravděpodobně zcela) neplánované studium jeho křečovitého světonáhledu.
Kierkegaard a existenciální filosofie
Lev Isaakovič Šestov (p)
Esej(e) "proti rozumu" aneb jak si přebrat zkušenosti s nimiž se nelze pomocí spekulativní filosofie smířit, poněvadž sahají mimo lidskou schopnost kategorizace a racionalizace. Počátkem (existenciální) filosofie je existenční "zoufalství" a pouze lidská schopnost "věřit" s to se postavit tomu, co tento fenomén přináší.
Dialogy o přirozeném náboženství
David Hume
Brilantní a neskutečně plné dílo. Na rozdíl od některých Platónských dialogů se nejedná o Sókratovskej monolog občasně prošpikovanej "S tím se nedá než souhlasit, Sókrate." "spoludiskutujících" žáků (tedy aktérů), ale vyrovnanej rozhovor tří odlišných pohledů (no dobře, Démeas se sám trochu zdiskreditoval a dostal méně prostoru) poukazující na plusy a (overall především) mínusy daný optiky. Komplexní rozbor, kterej se hezky čte, ale je velmi náročné se v něm orientovat, protože obsahuje ohromné množství myšlenek. Vydání však skvělé a předmluva fantastická.
Silmámilion
Adam Roberts
Jako krátký parodický článek/povídka by to bylo super. Po deseti stranách se ale člověk začne z monotónního stylu humoru škrabat tak různě po těle jen aby odvedl pozornost od nudy. Po 50 stranách už to začne bejt vyloženě trapný.
Heidegger: Selhání Já
Arturo Leyte
Až na ono ohavné a všude se zjevující slovo "filoZofie", občasné chyby v interpunkci nebo spojovnících a občas podivný překlad je to velmi příjemný vstup do Heideggerova myšlení. Je ale potřeba si načíst i primární literaturu, to bez debat.
Jáma a kyvadlo a jiné povídky (převyprávění)
Sara Torrico
Šikovné převyprávění pro studenty, kteří nemají čas číst celé knihy a potřebují se s dílem seznámit pouze letmo. Mínusem budiž možná až příliš velké zjednodušení (Jáma a kyvadlo tak ztrácí docela dost na atmosféře) a plusem budiž závěrečné představení autora a historické souvislosti jeho tvorby. Do školní knihovny ideálka.
Adam a kabalistický strom
Z'ev ben Shimon Halevi (p)
Kniha o jádru mystiky a esoteriky a tom, do jakého eklektického monstra se dnes v obecném povědomí transformovala, ale především kniha o člověku a jeho transcendentním původu a potenciálu. Ortodoxním vědcům pravděpodobně nepříjemná, poněvadž do svého konceptu zahrnuje a reflektuje i vědu; esoterikům pravděpodobně nepříjemná, protože poukazuje na nabubřelost a nelogičnost jejího moderního a post-moderního pojetí; mnoha teologům (ať už židovským, ale i křesťanským) pravděpodobně nepříjemná, protože se nebojí pokusit nahlížet za otazníky. Na svět/kosmos/univerzum je možno nahlížet čtyřmi způsoby, optikou: smyslovou (věda), alegorickou (umění a část psychologie), metafyzickou (filosofie a teologie) a mystickou. Nejsou to ovšem 4 rozdělené světy. Mnohost je podmínkou jednoty. Vše je Jedno a Jedno je vše.
P.S.: Za to množství překlepů a jazykových chyb v překladu by někdo zasloužit menorou přes prsty.
Mystika – Podstata a cesta duchovního vědomí
Evelyn Underhill
Monumentální svědectví o transcendentním potenciálu lidské přirozenosti. Vzhledem k autorce reflektováno spíše z pohledu křesťanství, nicméně nepotlačující ostatní mystické přístupy (kabala, buddhismus, hinduismus, islám) a kompletující esenci lidské cesty k Absolutnu. Velmi náročné čtení, plné barvitých, symbolických, alegorických a nejednoduchých výpovědí mystiků, které se ovšem odvděčuje velkou inspirací, autenticitou a pokorou. Skvělá je i průběžná konfrontace s psychologií (náboženství), o níž se velmi často opírají fundamentální empirici a racionalisté (byť to je samo o sobě trochu paradoxní). Výborný je i stručný historický přehled mystických osobností v závěru knihy (doporučuji nicméně přečíst po úvodu), který během čtení pomáhá v mnohdy nesnadné orientaci mezi jednotlivými mystiky. Pokud se člověk chce do hlubší míry zabývat mystikou, myslím, že tohle dílo je jedno z těch (ne-li právě to první), po němž by měl v úvodu sáhnout. Není jednoduché, ale pokud se jím prokoušete, bohatě se vám odmění. Podobně jako bossové v Dark Souls.
