Yummymoon komentáře u knih

Nesmírně podrobná myšlenková mapa a pravděpodobně to nejlepší a relevancí nejobsáhlejší, co lze k problematice přirozeného zákona a přirozených práv nalézt. Nic to ale nemění na faktu, že se to velmi těžce čte a u jistých pasáží má člověk pocit, že se autor snažil nalézt co nejsložitější způsob, jak popsat relativně jednoduše popsatelnou věc. A ty komentáře na konci kapitol a na ně navazující věčné listování knize taky neodpustím - zlaté poznámky pod čarou!

08.05.2022

Obsahově nesmírně přínosná a inspirující publikace. Vedle psychoanalýzy (Freud) a analytické psychologie (Jung) přichází autoři s další komplexní metodou výkladu snů. Daseinanalytická metoda, jak již z názvu plyne, je založená (zejména) na fenomenologické filosofii Martina Heideggera, a narozdíl od předešlých dvou zmíněných metod tak zůstává bytostně u jevu samotného a nesnaží se na něj nabalit tuny symbolů, alegorií a metafor. Daseinanalytický výklad snů nám pomáhá pochopit snění jako specifický druh bytí v našem "pobytu-zde", který je nadbytečně matoucí převádět vždy a nutně do paralely bdění. Snění je něco samostatného a svébytného, co sice s bděním do jisté míry souvisí, nicméně je i tak svébytným druhem existence, který je možno vyložit pouze v něm samém. Výklad snu tak mnohdy může připadat nudný či "uzem(n)ěný", avšak ve své konečné jasnosti nám může pomoci uvědomit si něco, co jsme si buď uvědomovali, ale nedávali jsme tomu velkou pozornost, anebo co na naší mysl nepřišlo vůbec. Daseinanalytický výklad snů se tak nesoustředí primárně na to, co by mohlo být to, co ve snech je, ale jak se k tomu, co ve snech je v konkrétním snu vztahuji, jaké emoce prožívám, jak daný děj ve snu vnímám atd.
Osobně daný přístup považuji za velmi půvabný a velmi oceňuji autory za to, že byť se vymezují vůči psychoanalytickému a Jungiánskému přístupu a poukazují na jeho zjevné nedostatky, zároveň svůj vlastní přístup neabsolutizují jako jediný správný (s čímž měl trochu problémy třeba právě Freud) a nechávají otevřené dveře.
I přes celkový velmi kladný pocit týkající se obsahu nicméně nemohu dát knize plný počet, poněvadž technická stránka knihy (formátování) je místy opravdu špatná a mám pocit, že si ji před vydáním nikdo nepročítal. V mnoha částech je nesourodě užívaná kurzíva (zejména v přepisech snů), texty se na několika místech duplikují slovo od slova, oddělení jednotlivých částí knihy (resp. částí kapitol a podkapitol) jsou nesjednocená (někde je "komentář" či "poznámka" vytučněné nad odstavcem a někdy je to prostě slovo na začátku odstavce) a některé odstavce by si zasloužily propojit, popřípadě rozčlenit méně matoucím způsobem (v rámci jedné kapitoly, resp. výkladu snu, je možno najít části "diskuze", "komentář a poznámka" a "poznámka" hned za sebou). Z mé strany tedy za toto velké mínus. Nicméně i tak rád doporučuji všem psychologům, filosofům, ale i v kontextu vzdělaným lajkům, které dané téma zajímá.

1 30.04.2022

Porovnání s De Sadem se nelze vyhnout. Akorát tam, kde Sade šel do žaludek kroutících extrémů, E. D. zůstává jen u relativně vanilla témat, a tam, kde se Sade alespoň snažil oo nějaký filosofický přesah, mladistvý záletník přináší čistě samoúčelnou a povrchovou záležitost. Jednoduchý a nezajímavý.

13.04.2022

Dnes již v několika oblastech překonaná, avšak ve své době nesmírně zásadní publikace. Její křesťanská eticko-spirituální rovina avšak zůstává relevantní i v dnešní době, poněvadž sociální učení církve se (nejen) v oblasti (trans)genderu pohybuje opravdu tiše a pomalu, tedy případná vyjádření a změny učení k nim se vázající trvají dlouho. Celkově je publikace psána velmi odborně, a pro laika tedy ne úplně přístupně, ale zároveň s respektem k danému tématu a jemnocitem a pokorou k lidem, jichž se bytostně týká. Doporučuji všem, kdo by si chtěl trochu rozšířit spirituálně-etické obzory v trans tématice a nebaví ho už číst jenom zkostnatělé sexuologické publikace. Chtělo by to podobnou publikace, která se ovšem netočí pouze kolem křesťanství, ale obdobným způsobem se nad transgender fenoménem zamýšlí i z pohledu judaismu, islámu, karmánových náboženství a "ateistických" filosoficko-etických přístupů. A vůbec by mi nevadilo, kdyby to byla bichle.

09.04.2022

Těžko komentovat takto surovou, intimní a bolestivou existenciální báseň Jinakosti o smutku, nejistotě, víře, lásce, úzkosti a ztrátě. Alespoň tedy okomentuji osekaným výběrem pasáží, díky nimž mohu toto dílo směle zařadit mezi jedno z těch, na které nikdy nezapomenu.

" Samota není v tom, že mě lidé nemiluji, ale v tom, že já je nemiluji - "

"Nelze porozumět úzkosti: když cítím úzkost, nemohu ji popsat nikomu, ani sám sobě - teprve když pomine, když sama ve své moci se stáhne, mohu snít a rozvzpomínat se na skutečnost - ale nemohu o ní vypovídat, protože už ji necítím. Už je to jen zkreslená vzpomínka na to, co bylo hrozné, ale co už BYLO a není..."

"V každém bosem chlapci je Kristus. V každém stromě je chlapec, kterého mám rád-"

"Tolik se bojím o svůj svět, do něhož mě uvěznili..."

"Jsme Tajemství. Svobodu unese jenom ten, kdo miluje - kdo tvoří..."

"Bůh není viditelný očima. Můžeme ho číst právě jen a jen z tváře milované bytosti TOHOTO světa -"

03.04.2022

V zásadě se tomu nic moc nedá vytknout. Kritická část mé duše si občas namířila oči v sloup nad některými názorovými pasážemi autorky, nicméně si následně uvědomila, že právě v tom tkví síla této knihy. Je to taková dlouhá esej na téma (homo)sexuality a spirituality, přičemž autorka její relevantnost podporuje odbornou literaturou a souvisejícími citáty (ať už z Bible či další krásné literatury). Čte se to moc hezky a byť tam na můj vkus bylo chvílemi až moc Ježíše, vše je napráno hezky otevřeně a v zásadě jsem tak neměl pocit nějakého "křesťanského huštění". Hezky to popsal Zdeněk A. Eminger: "Tohle není pseudovědecký bulvár o genderu, který koluje mezi lidi jako kniha o záchraně lidstva. Tohle je kniha, kterou byste měli dát číst svým rodičům a předně těm, kteří jsou schopní vyhodit z domova své vlastní dítě jenom proto, že je jiné než sousedi." Jediná má výtka ke kniha pak koluje k mnou nepřekousnutelné formě poznámkového aparátu, kdy člověk musí při každé referenci listovat na konci knihy místo toho, aby to měl mnohem příjemněji na dané stránce pod čarou. Pekelný zvyk!

1 19.03.2022

V jednotlivých pasážích mnohdy dechberoucí a inspirující, jako celek ovšem poněkud mlhavé a sotva soudržné. Můj pocit z knih(y) Aragon velmi trefně shrnul hned na začátku Pařížského venkovana: "Všechno mě nesmírně rozptyluje, ale mou vlastní rozptýlenost nerozptýlí nic." Anicet už byl potom trošku snazší díky své narativní uchopitelnosti a humoru, nicméně na druhou stranu neposkytl tolik filosoficko-existenciálně relevantních myšlenek. Lepší tři hvězdy.
"Nuda si prohlíží lidi na ulici. Vstoupí do kavárny: ale hned jde zas dál. Zajde k děvkám: jde dál. Zničí něčí život: jde dál. Třeba i zabije: jde dál. Zabije třeba sebe: j`en sors."

12.03.2022

Skvělá populárně-naučná publikace pokrývající až nebývale velkou škálu LGBTQ+ témat. Zajímavé a čtivé příběhy, vhodné postranní vysvětlivky "queer" slov a byť otázky mohly být někdy snad méně navádějící, přecejen se nejedná o superodbornou publikaci. Doporučuji jak těm, co se v queer problematice neorientují vůbec, tak těm, kdo ano.

3 03.03.2022

Komplexní výpověď o nejednoduché problematice ctností, udivující svou analytickou hloubkou a myšlenkovou setrvačností. Tyto atributy s sebou nicméně přináší i velké mínus knihy, a sice to, že je psaná poměrně těžkopádně, v mnoha pasážích až zbytečně překombinovaně a kvůli struktuře s mnoha odbočkami a ne-vždy úplně koherentními návaznostmi to čtenáři moc neusnadňuje. Na druhou stranu velmi cením autorův přístup k dílu, a sice jeho otevřenost vstříc vlastní kritice, profesionální náhled na problematiku s odstupem a schopnost distancovat se od subjektivních a dojmologických výkřiků do tmy. Jak sám píše, kniha by se měla číst spíše jako "work in progress", nikoliv jako finální a neotřesitelný postoj k problematice ctností, a právě tato interpretace smyslu knihy jí dodává velmi inspirativní ráz, díky kterému se k ní bezpochyby ještě nejednou vrátím. Ten neprůhledný a mnohdy krkolomný autorův jazyk jí ale jen tak neodpustím.

1 10.02.2022

Obdivuhodně přehledná a srozumitelná publikace, ke které se s radostí budu vracet.

1 17.01.2022

"Svoboda není jen to, co pod tímto názvem nechává prostý rozum rád obíhat: občas se vynořující choutka klonit se podle volby na tu nebo onu stranu. Svoboda není nevázanost chtění konat nebo nekonat. Ale svoboda také není pohotovost k něčemu požadovanému a nezbytnému (a takto tedy k nějakému jsoucnu). Před tím vším (`negativní` a `pozitivní` svobodou) je svoboda oddáním se jsoucna jako takového svému odkrývání. Odkrytost sama je udržována ek-sistentním sebe-oddáním, jímž je otevřenost otevřeného pole - tj. otevřenost `zde` - tím, čím je."

Těžká Heideggerovská filosofie balancující na hraně děsivosti toho, jak je možné, že někdo byl/je vůbec schopen takovým komplexním způsobem přemýšlet a tyto myšlenky tak precizně formulovat, a děsivosti toho, jak musí svět být děsivě nádherný, jsme-li s to se takovému myšlení alespoň přiblížit.

Velmi zajímavé jsou taktéž podmínky, za jakých vyšlo první vydání českého bilingvního překladu, takže velmi doporučuji i doslov (ve vydání z roku 2021), kde je o tom pojednáno.

2 08.01.2022

Rozhodně nesmírně přínosná výzkumná publikace. Kritizovat mohu pouze pár chyb v grafice (u grafu 16 a 17 nesedí barevné zvýraznění jednotlivých sloupců s legendou) a nepříliš profesionálně vedené (leč bezpochyby zajímavé a osvěžující) vložené rozhovory. Publikace by si dle mého také zasloužila trochu přehlednější strukturu. Nicméně výzkum samotný je zpracován kvalitně a přináší velmi zásadní data, která na poli trans problematiky v naší zemi dlouho chyběla.

04.01.2022

Aneb Bible optikou historickou. Rozhodně zajímavé a příjemně svižné čtení poskytující zajímavý náhled na dějinné události (pravděpodobně) ovlivňující podobu výsledných biblických textů. Psané je to opravdu čtivě a pro základní zorientování ve Starozákonních příbězích řekl bych vhodné, pokud je člověk ochoten/schopen to číst s tím, že se jedná pouze o "historii Bible", nikoliv její významový výklad (ten je zde z důvodu celkem pochopitelné stručnosti mnohdy velmi zkreslen a z této knihy tedy určitě není vhodné plně vyvozovat alegorické, metaforické a symbolické roviny textů). Tóra/Pentateuch vyložen a převyprávěn relativně pěkně (ale je vidět, že i autor se v tom občas ztrácel - viz jeho chyba v označení Metuzaléma a potažmo Lámecha jakožto potomky Kainova rodu, kdy si Lámecha z rodu Kaina zřejmě spletl s Lámechem z rodu Seta, o němž, jakožto třetím potomkovi Adama a Evy se jaksi úplně zapomněl zmínit), od soudců už v tom potom začíná bejt samozřejmě trošku větší bordel jmen, bitev, měst a putování, v nichž se zorientovat rozhodně není úkol na jeden večer (fanoušci Tolkiena už budou zřejmě vycvičeni Silmarillionem). V lepší orientaci asi měly posloužit mapky vyskakující ze stránek v průběhu čtení, ale zcela upřímně musím přiznat, že mě spíše mátly, protože většina měst a míst v nich ani zaneseny nebyly, a ty co ano, tak v příbězích zpravidla nehrály skoro žádnou roli, popřípadě je autor uváděl pod jiným názvem, což ho ohně zmatku samozřejmě ještě přilívá pěkný kanystr benzínu. Kritik bych našel víc, který tu ale asi úplně nechci rozpitvávat, protože se vesměs týkají autorova pokusu občas zabřednout do teologicko-religionistických otázek skrz historii (viz dle mého ne úplně přesvědčivě vyložené důkazy "zbytků" polytheismu v Bibli ad.), když mnohdy samotné jeho argumenty nejsou úplně stoprocentně validní (což na což ostatně upozorňuje již autor předmluvy). Z čistě čtenářského hlediska se ale jedná o určitě velmi zajímavou publikaci rozšiřující vzhled do biblické problematiky, která se velmi pěkně čte, je ve většině případech srozumitelná a v autorových reflexích mnohdy nepokrytě zajímavá.

2 31.10.2021

Základ studia etiky ctností. Svým jazykem poměrně náročná kniha (logicky), ale ve svých myšlenkách ne až tak složitá (pokud je vyluštíte), ale rozhodně bohatá. Vedle deontologického (Kant) a konsekvencionalistického (Bentham, Mills) přístupu je Aristotelova (a později Akvinského) etika ctností jakýmsi zdánlivě nejpraktičtějším přístupem, který velmi trefně upozorňuje, že ne vždy můžeme dané situace předpokládat a v tom případě jednáme dle (duševních) stavů a nikoliv dle komplexního myšlenkového zhodnocení dané situace (což předpokládá právě utilitarismus nebo Kantova etika). A právě tyto stavy je třeba kultivovat v kontextu ctností. Můžeme být brilantně schopni v klidu domova rozebrat situaci z hlediska Millových šesti kritériích nad jednáním (intenzita prožitku, doba trvání štěstí, jistota/nejistota očekávaného, časová blízkost, plodnost/následky, čistota prožitku) a aplikovat je na všechny jichž se situace dotkne, nicméně když potom vyjdeme na ulici a dostaneme se do morálně tíživé situace, už jen stěží bude čas a dostatečně čistá mysl na to toto vše provést v aktuálním kontextu. A řešení tohoto problému vidí Aristoteles právě v již zmíněných duševních stavech, které jsou praktické a je neustále třeba je kultivovat, zlepšovat tak, abychom v daných eticky dilematických situacích nemuseli příliš přemýšlet (či vůbec) nad naším jednáním a jednali automaticky dobře, tedy ctnostně.

4 07.09.2021

Zajímavá a hodnotná, avšak velmi náročná a neprůhledná publikace. Na druhou stranu je otázka, zda vůbec lze v takto krátké publikaci zpracovat hlavní myšlenky autora, s jehož psaným projevem mají problém i rodilí francouzi. Osobně doporučuji začít závěrečnou statí od Martina Petráše "Lacanův návrat k Freudovi", která poskytuje mnohem přístupnější obrys "lacanovské problematiky" a až potom se pustit do samotného textu od Jiřího Pechara, ve kterém se člověk velmi snadno a rychle ztratí, vynechá-li byť jen na krátký moment naprostou soustředěnost.

07.08.2021

Jediná knížka, kterou hodnotím aniž bych jí celou dočetl a jediná knížka, u který se mi zvedal žaludek na každý druhý stránce. Nikoliv z toho, že by dělala ostudu pojmu "literatura" (protože o něčem jako je literatura v tomto případě lze pouze spekulovat), ale z toho, kolik práce je někdo schopen vložit do (tak očividný!!!) manipulace neznalých a naivních členů naší společnosti. Dno veškerý morálky, kterýmu by snad ani ten Nietzsche nezatleskal a jehož děsivá obálka mě bude strašit ve snech. (Pozn. V nejmenovaném online knihkupectví mi byl k této knize doporučen i Mein Kampf - jaký to trefný algoritmus.)

Pro Dawkinse jsem měl vždycky slabost. Jeho přednášky a rozhovory bych mohl poslouchat hodiny a hodiny a stejně by mě jeho vybroušený vědecký jazyk, neodolatelný přízvuk a upřímně zaujatá artikulace přírodních věd neměli šanci začít nudit. Problém ovšem nastává, když se Dawkins překlopí "mimo" své pole působnosti a zabrousí do ošemetných vod, v nichž se do sebe vlévá fyzika a meta-fyzika (buď fakticky, či pouze symbolicky, jste li příznivci NOMA přístupu) a pokouší se na ně aplikovat univerzální vědecký přístup darwinismu. Nejen, že si sám jaksi podráží nohy tím, že ukazuje své vlastní nedostatky ve znalostech a reflexi této komplexní problematiky, ale každé další použití slovního spojení "přírodní výběr" pak působí jako motto jakéhosi nově zakládaného náboženství, proti čemuž sám autor tak silně oroduje (byť se vůči tomuto přirovnání, - radikálně ateistický darwinismus = náboženství-, značně vymezuje, jeho argumenty nejsou příliš přesvědčivé a lze je označit za "pozitivně-eklektické"). Nebudu tady konkrétně vypisovat všechno, u čeho jsem v Božím bludu, v negativním smyslu, pozastavil, protože vesměs všechno velmi pěkně, kriticky a s odstupem (alespoň takovým, jaký samé téma dovoluje) shrnul Filip Jaroš v doslovu k brožovaném vydání knihy z roku 2009. Zmínil bych pouze základní aspekty Dawkinsovy argumentace, s nimiž jsem měl problém. V první řadě jde o celkový koncept knihy. Rozhodně se nedá brát jako odborná publikace, ale ani jako čistě populárně-naučná. Vnímám ji jako spíše takový pokus o "konverzi k ateismu" (což autor sám v knize nepokrytě přiznává), ovšem za využití neupřímných a poměrně manipulačních "verbujících metod", mezi něž lze počítat argumentační fauly (viz. "jediné správné východisko" čtenáře při přečtení knihy ze stran 26-27), v některých bodech až přílišným zjednodušením zkreslených myšlenek (viz. aposteriorní "důkazy" Boha dle Tomáše Akvinského), či vcelku nefér podsouvání myšlenek či světonázorů citovaných postavám (viz. Jung a jeho představa o Bohu, Kant jako "ateista"), o něž se opírá, ale které z nějakého důvodu klade historicky do roviny sebe sama a uchyluje se k tristním výrokům typu: "Kdyby XX.... určitě by byl ateista." Dále se jedná o v mnoha případech z autorovy strany zjevně nepochopené (anebo naopak pochopené a manipulativní) míchání pojmů "víra" a "náboženství" dohromady, kdy oba pojmy silně vyprázdňuje a ponechává jim pouze (ne)líbivé, fundamentalistické a snadno zkritizovatelné aspekty. Jak správně píše Jaroš, Dawkins nelže, nedopouští se zásadních citačních chyb a nevymýšlí si, ale vybírá si to, co se mu hodí pro jeho argumentaci. Popisuje jabloň a poukazuje na větev s hnijícími jablky a na účinky jejich požití, ale jaksi zapomíná zmínit větve, kde jablka nerostou vůbec, větve, kde rostou krásná a zdravá jablka, listy, kmen či dokonce samotné kořeny a vše to, co tyto části stromu přináší... a to nemluvím ani o pojmu "strom" jako celek. Samotné své straně argumentace, tedy vědecké, pak samozřejmě dává nadstandardní péči, takže v kontextu knihy lze sotva mluvit o "vyrovnaném souboji" (o který ale Dawkinsovi zřejmě ani nešlo). Proč tedy dávám tři hvězdy? Protože nehledě na všechny "nekvality" knihy představila dle mého i spoustu zajímavých témat (zamyšlení nad pojmem "křesťanské/muslimské/židovské ad. dítě", "barevné" slyšení a cítění u zvířat) a rozhodně se jedná o dílo, které člověka (ať už je z jakékoliv světonázorové sféry) donutí zamyslet se, což je něco nesmírně cenného. Také je jen těžké nesouhlasit s Dawkinsovou kritikou fundamentalistických náboženských přístupů (když je jablko zkažené, tak je prostě zkažené, o tom není třeba moc diskutovat). Nedoporučuji jako knihu v níž by člověk měl hledat jasné odpovědi (byť ji tak autor sám poměrně ideologicky koncipuje), ale jako knihu k rozvinutí vlastního myšlení skrze tázání. Tahle kniha je jako klíč, pomocí kterého můžete dveře vlastní interiorní "pravdy" ještě více uzamknout, anebo je můžete naopak odemknout, vidět, co se za nimi skrývá a ptát se dál... avšak ve světle Slunce.

12 18.07.2021

Fenomén detranzice je skutečně něco, o čem se moc nemluví a co by mělo být v odborném ale i veřejném diskurzu diskutováno mnohem více (byť samozřejmě stále omezeně, neboť výzkumů stále moc není, o to víc ale by bylo dobré se v tomto směru odborně angažovat). V tomto směru má kniha Walta Heyera opravdu velký přínos - vznáší téma, které je bolestné a o kterém (ať už jsou důvody jakékoliv a v tomto směru se nehodlám snižovat ke konspiracím) není příliš slyšet, a dodává na populárně-naučnou knihu poměrně velké množství zajímavých zdrojů, nad jejichž relevancí je rozhodně dobré se zamyslet. Skrz celé dílo se táhnou ovšem táhne obrovský problém, jehož strůjcem je sám autor. Publikace je ve většině částech psaná velmi afektovaným, demagogickým a dojmologickým jazykem (autor kritizuje "druhou stranu" za nevalidní argumenty, ale sám kolem sebe poté šermuje nepodloženými tvrzeními, které bychom mu měli věřit jen proto, protože si "tím sám prošel"), autor se nebojí podbízivých a racionalitu-ničících emocionálně nabitých otázek a už vůbec se nebojí naprosto nemorálně a nepodloženě paušalizovat. Jsem si vědom toho, že se nejedná o čistě odbornou publikaci, ale knihu, která má danou problematiku přiblížit co nejširšímu okruhu společnosti, nicméně toto dle mého opravdu není ta správná cesta. Edukovat? Ano. Ale Walt bohužel spíše než edukuje poštvává a démonizuje "druhou stranu" a zcela neadekvátně tak rozevírá nůžky největšímu problému, s nimž se může člověk, který chce něco vyřešit, dostat - rozdělování na "my" a "oni". Nepomáhá tomu ani poměrně dogmatické a nevhodné odkazování na "záchranu v rukou Božích a ve jménu Ježíše Krista", které v daném kontextu působí spíše jako jeho snaha konvertovat co největší množství lidí s poruchou genderové identity ke křesťanství. Člověka, který tak již nějaké ty publikace týkající se sexuality, genderu a pohlaví obecně četl, pak asi nemine pocit značné nedůvěryhodnosti knihy "Trans Life Survivors" , jejíž důvěryhodnost zachraňují pouze občas již zmíněné citace odborných článků. Nechci autora z čehokoliv podezírat, ale pokud kniha působí takto afektovaně, čtenáři samozřejmě vyvstane namysli, jestli si autor sám některé z prezentovaných e-mailů od nespokojených trans lidí přece jen malinko nepoupravil pro své autorsky neetické potřeby... a pokud takto kniha působí (vynecháme-li otázku, zda je to pravda či ne), tak je jasné, že někde ve Waltově autorském aparátu nastala chyba. V závěru bych se pak chtěl vyjádřit k českému vydání knihy. Zde bych chtěl ocenit snahu rozšířit povědomí o této problematice do naší kotliny i pro ty, kdo nejsou schopni číst publikace v angličtině (ale takoví si bohužel moc neužijí zmíněné citace, protože jsou všechny samozřejmě v angličtině). Tím ovšem moje chvála víceméně končí. Má velká kritika míří k značně zaujaté a amatérské předmluvě V. Šťastného, která ani v populárně-naučné knize neměla co dělat. Když si člověk poté přečte něco takového hned na začátku, důvěryhodnost k obsahu knihy samotné opět klesá. Zvláště pak, jedná-li se o předmluvu od překladatele dané knihy, jehož neschopnost odstupu od tématu v předmluvě je nezpochybnitelná, a jehož neschopnosti odstupu od tématu v případě samotného překladu knihy se můžeme zcela právoplatně obávat. Doslov paní dogmatické-demagožky Jochové v závěru z nechvalně proslulé Aliance pro rodinu příliš nepomohl, byť, jak již bylo zmíněno, zcela nepokrytě cením jejich snahu vnést téma detranzice na světlo. Neopouští mě ale pocit, že to šlo udělat způsobem, který by jak odborné, tak laické nůžky přivřel, ne naopak rozevřel.

4 07.06.2021

(SPOILER) Byť jsem se Spalovačem mrtvol byl již ve středoškolských letech seznámen prostřednictvím brilantní filmové adaptace (kterou mimochodem dodnes považuji za jeden z nejlepších filmů z těch vzniklých v tuzemských končinách), setkání s knihou má samozřejmě poněkud jiný dopad. Výhodou mi v tomto případě bylo, že jsem díky filmu již znal mnohé symboly a témata, s nimiž autor v díle pracuje, a tak můj přístup nebyl zcela panický, ba co víc, dokonce jsem mohl hlouběji zkoumat i to, čeho bych si při zcela panickém přístupu napoprvé zřejmě vůbec nevšiml. Po této zkušenosti s velkou komplexností, vrstevnatostí a skromnou košatostí autorovy tvorby se ještě více těším na opětovné shledání s Fuksovým Panem Theodorem Mundstockem, jenž mě při prvním přečtení povrchově zcela zdrtil, avšak se mi do něj nepodařilo proniknout tak hluboko, jak bych chtěl.
Asi nemá smysl snažit se detailně rozklíčovat jednotlivé prvky, kterými nás v díle autor záměrně mate a nutí k zamyšlení, protože jejich smysl jen stěží lze racionálně odvodit od ostatních obrazů, které nám Fuks na stránkách své knihy představuje. Jejich interpretace tak v závěru velmi často podléhá značné subjektivitě a jak se může zdát jedno vysvětlení správné, druhé si klade na svou pravdu obdobný nárok. Zakončení tak bývá zcela běžně interpretováno tak, že pana Kopfrkingla odvezou „andělé“ ve svém bílém voze do „Jeruzaléma“ (Bohnic), což je vyvození, které dává zcela smysl. Poslední dvě stránky se ovšem nesou v duchu takřka halucinogenních popisů, u nichž není pochyb, že se pan Kopfrkingl posunul na zcela jinou úroveň myšlení a vnímání. Navštívil ho tibetský mnich, jenž se ho jako halucinace chystal uvést na tibetský trůn jakožto novou reinkarnaci Buddhy. Následně přicházejí oni andělé chystající se ho odvést do jejich „nebeského“ vozu. Není ovšem i toto halucinace? V posledním odstavce vidíme, že se pan Kopfrkingl dožívá konce války a okénkem sanitního vlaku vidí onen „jeho spasený svět“. Sanitní vlak by napovídal, že skutečně byl celou tu dobu v psychiatrické léčebně, nicméně v dalším momentě tento poměrně jasný dedukt autor opět rozráží větou, že v kupé byli lidé bez nohou a bez rukou, což evokuje válečné zraněné. Byl i pan Kopfrkingl takto zmrzačený? Nevíme. Pokud nebyl, tak co potom dělal v kupé, kde byli samí bezrucí a beznozí? Nevíme. Nebo máme snad brát onu zmrzačenost jako pouhou metaforu? Těžko říct. A jak si vysvětlit to, že jméno jednoho z „andělů“ odvádějících ho z jeho bytu bylo Piskoř (ryba)? Pouze jedna interpretace by se hledala jen stěží. A souvisí to nějak s tím, že autor v díle velmi často dává svým postavám jména zvířat (Fenek, Srnec, Pelikán, Lišková, Zajíc, Beran) a tyto postavy zpravidla souvisí s „jeho“ krematoriem? A jaký je smysl stále opakujícího se motivu mladičké růžolící se dívky v černých šatech, kterou poprvé (?) spatří hned na první stránce knihy a jejíž motiv se line celým příběhem? Lze si jeho podivný vztah pana Kopfrkingla k vlastnímu synovi Milimu interpretovat jako autorův pokus vyrovnat se jaksi skrytě a neexplicitně se svou vlastní odlišnou sexualitou? A proč je vlastně pan Kopfrkingl takový (podivný, ambiguidní, plný rozporů a jaksi „nepevný“), jaký je? Lze to spojovat s pasáží, kde pan Kopfrkingl hovoří o citech zvířat a citové deprivaci u lidí? A bylo manželství pana Kopfrkingla a jeho manželky „Lakmé“ skutečně tak dokonalé, jak o něm Karl/Roman zasněně a typicky „s úsměvem“ hovoří? Nebyl přeci jen sebeklamající a přetvařující se lhář (had, který byl z nějakého důvodu součástí pavilonu dravců i přes to, že hadi měli pavilon vlastní, v pavilonu dravců, v němž jeho vztah s Lakmé začal) podvádějící svou manželku s prostitutkou (možná s tou, kterou spatřil na boxerském zápase a na kterou musel z nějakého důvodu neustále hledět?) a bojící se pohlavních nemocí (opakované prohlídky u doktora Bettelheima, ovšem vždy „racionálně odůvodněné)? Nedokazuje to snad to, že po smrti své Lakmé („Co abych tě, drahá, oběsil?“) mu promiskuita nebyla vůbec cizí? A otázek je bezpochyby mnohem, mnohem více.
Na straně 54 pan Kopfrkingl hovoří panu Dvořákovi při čekání na konec jednoho z pohřebních obřadů: „Nic jiného není lidský život než bytím k smrti, (…) Před námi je tma a po nás je tma, ten život je jen chvilka mezi dvojím temným nekonečnem.“ Pokud (snad až) se k této mistrovské knize dostanu někdy znovu, zcela bezpochyby se ji pokusím číst právě v duchu těchto dvou představených myšlenek. Možná, že se mi odkryje další kus Fuksovi brilantní skládanky.
Devět z deseti.

11 30.05.2021

Jako bych tam byl... jako bych jimi byl.

2 08.02.2021