Dej mi své jméno
kniha od: André Aciman
https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/374388/bmid_dej-mi-sve-jmeno-QHc-374388.jpg
4.1
936
Příběh nečekané a silné lásky mezi dospívajícím Eliem a o pár let starším Oliverem, odehrávající se ve vile na jednom útesu italské Riviéry. Ani jeden z nich není na následky vzájemné přitažlivosti připraven, oba proto nejdřív předstírají lhostejnost. Jenže v průběhu následujících neklidných letních dnů jejich vášeň nesená neúprosnými proudy posedlosti, strachu, fascinace a touhy vzrůstá a oba mladíci začínají opatrně prozkoumávat své pocity. V hloubi jejich duší se zrodí láska trvající šest týdnů a přinese jim zkušenost, která je poznamená na zbytek života. Ti dva totiž na Riviéře a během jednoho dusného večera v Římě objeví něco, co možná už nikdy znovu nenajdou: naprostou důvěrnost. André Aciman zachycuje ve své upřímné, nesentimentální a srdcervoucí elegii na lidskou vášeň psychologické manévry doprovázející přitažlivost tak bravurně jako málokdo. Román Dej mi své jméno se čtenářem nezachází v rukavičkách, nedělá si žádné iluze a je zcela nezapomenutelný.... celý text
Dej mi své jméno 1.
Žánr:
Literatura světová , Romány , Pro děti a mládež
Vydáno: 2018 , #booklab
Originální název:
Call Me by Your Name , 2007
více info...
Komentáře (243)
Komentáře 243 Recenze 8
Dost jsem se na knížku těšila, ale bohužel... Nedopadlo to tak, jak jsem předpokládala. Celkově jsem dost zklamaná. Podle recenzí a ohlasů jsem čekala něco víc a možná i něco trochu jiného.
Styl psaní byl docela zvláštní. Někdy jsem vůbec nechápala, jestli si daný odstavec hlavní hrdina jen myslí, nebo to říká nahlas. Místy to pro mě bylo docela zmatené. Ale na druhou stranu se mi to četlo vcelku rychle.
Některé pasáže byly zvláštní, až divný. Párkrát jsem byla překvapená, jaké věci se tam děly. A z některých jsem byla i mírně znechucená.
Z konce jsem doteď malinko rozladěná a zmatená. Takhle jsem to nečekala, očekávala jsem, že to skončí úplně jinak. Asi bych ocenila i pohled Olivera. Pomohlo by mi to pochopit nějaké věci.
Prostředí ale bylo popisované nádherně, cítila jsem z toho tu pohodu a letní atmosféru.
Jinak to pro mě bylo zvláštní čtení, které nenaplnilo má očekávání. Druhý díl ani číst nehodlám.
Dvě hvězdičky dávám za čtivost a pěknou atmosféru.
Ještě nikdy jsem nečetla knihu, která by tak syrovým způsobem vykreslovala intimitu a lásku mezi dvěma lidmi. Elio prožíval vztah skutečně naplno, ale jelikož se chtěl zachovat správně, čekalo jej spousta utrpení. Ráda bych znala, jak už se v komentářích také někdo zmínil, Oliverovo verzi, protože mě přišlo, že Elia spíše zneužil. Nebyla to rovnocenná láska, Oliver byl bohém, který si šel za svým a Elia zasáhl v plné síle cit, který jej bude ovlivňovat až do konce života.
Kniha se mi nečetla snadno, bylo tam spousta filozofických odboček a cizích slov, které mě rušily. Přesto mě zasáhla a zanechala ve mně velký emotivní zážitek. A rozhodně mě zajímá druhý díl s názvem Najdi mě.
Nádherná kniha plná mladej lasky, nehy, túžby aj sklamania. Tempo je síce pomalšie ale práve vďaka tomu naplno prežijete cely príbeh. Úžasne hlboké a živé postavy a naozaj emotívny zážitok. Maximálne odporúčam!
Z této knihy jsem bohužel velmi zklamaná. Film naprosto zbožňuju a rozhodně patří mezi mé nejoblíbenější, proto jsem měla vysoká očekávání. Vůbec mi nesedl styl psaní autora a tak mi trvalo týden, než jsem tuto krátkou knížku přelouskala. I přesto se mi ale líbilo prostředí a postavy. Elio a Oliver jsou skvělí. Možná si knihu někdy v budoucnu přečtu znova a třeba se mi bude líbit víc, ale teď je to bohužel jen velké zklamání.
Knihu mi odporučilo niekoľko ľudí, má aj dosť vysoké hodnotenie. Ale sklamala ma. Možno keby som ju čítala ako YA, tak by ma oslovila.
Kniha je psaná formou Eliova vyprávění. Vzájemná přitažlivost a LGBT tématika. Láska a touha má různé podoby. Tady se mladý Elien setká se starším Oliverem. Krátká, vzrušující vášeň vzniká pozvolna zkoumáním, oťukáváním a čekáním něčeho..... Tajemství, intimita, ale i výčitky. Je to jen výstřelek nebo něco víc? Kniha zanechá ve čtenáři plno myšlenkových pochodů , ale i otázek. Velmi se mi líbil a potěšil rozhovor otce s Elienem a jeho slova . "To, jak žiješ svůj život, je jenom tvoje věc." Kéž by všichni rodiče stáli za svými dětmi a žít svůj život by měl každý sám za sebe.
Moře, vila, meruňky a broskve, červené plavky, dva zamilovaní muži... Miluji tu atmosféru Italské riviéry. Zpočátku jsem si myslela, že mi styl autorova psaní nebude sedět, ale když jsem se do ní pořádně začetla, zjistila jsem, že kniha bude skvělá stejně jako film natočen podle ní. Doporučuji. :)
Zklamání. Autorovo styl psaní mi ani trochu nesedl.
Musela jsem se přemáhat, abych knihu dočetla.
Marně jsem se snažila najít nějaký děj.
Za me teda ne, knihu jsem ani nedocetla. Nemam proste rada takovyto styl psani. :-/
Tento příběh jsem si neskutečně užila. A to je knížka tak jiná od těch, které normálně čtu.
Hlavní hrdina Elio je ve spoustě věcech naivní, nerozhodný a pere se svými emocemi. A přesně takový je celý příběh. Je tu hodně přemítání, přemýšlení nad různými věcmi, lidmi nebo situacemi a mě to neskutečně bavilo. Je to poetické a až neskutečně reálné. Styl psaní autora mi v tomto velmi sedl, i když jsem místy měla problém s angličtinou. Vše to skvěle doplňuje i místo, kde se kniha odehrává a to jih Itálie během léta. Děj je uvolnění a nikam nespěchá, takže celkové budování vztahů mezi Eliem a Oliverem postupuje pomaleji a klidněji a k nějakému většímu rozhovoru mezi nimi se dostaneme až skoro v půlce knihy. Mě to takto, ale perfektně vyhovovalo a užívala jsme si toto pomalejší tempo. Konec vás zničí. I mě zničil. Jak jsem již zmiňovala, knížka působí velmi reálně a to i tím nehezkým hořkým způsobem, který vás dostihne na konci.
(SPOILER)
Po celou dobu mi hlavou běžely dvě otázky: Propána, jak mohl někdo podle této knihy natočit film? A druhá: Jak je možné, že se tato kniha stala tak populární?
Hlavní hrdina, rozervaný mladinký intelektuál mi byl od prvního řádku sympatický, košaté filosofické rozbory mě bavily. Tak nějak do půlky. Pak už jsem si četbu musela dávkovat a zachránilo ji pouze stoupající žhavé erotično. Na druhou stranu mi věčné rozbory „ach, tak moc ho miluji, ach, ale vlastně je mi lhostejný a miluji Marzii“, takové to typické „vím, že ví, že vím“ už začaly připadat úmorné. Z Elia se stal rozmazlený manipulativní fracek, z filmové hvězdy Olivera, působícího zprvu jako světák s nadhledem, se vyklubal stydlivý, bázlivý gay.
Bolestně mi scházel děj, zápletka, sebeslabší napětí. Polovinu knihy se čtenář zmítal v nejistotě, zda vůbec k něčemu dojde. Když už tedy tato otázka byla zodpovězena, vlastně se ukázalo, že se jedná jen o letní románek bez úmyslu hlubšího a delšího přesahu.
V důsledku mi byl osud hrdinů dočista ukradený, protože si ho nechali ukrást úmyslně a cíleně. Jediné překážky, které překonávali, si do cesty nastavěli oni sami, a to je pro mě prostě málo. Nedokážu se dost dobře vcítit do postavy, která hazarduje se svými city (Oliver a jeho svatba), životem, potažmo jeho smyslem, s láskou, která podle všeho oba zasáhla.
Spousta moudrých postřehů, hlubokých citů, realistických situací, stejně tak spousta jalového žvanění, neupřímnosti (včetně k sobě samému), bezohlednosti (Elio a Marzia). V takové zašmodrchané falši bych nedokázala žít.
Italský jih, majestátní vila, vlhký mořský vzduch, táhlé rozhovory u večeře, broskve a meruňky, červené plavky, vůně tabáku a knih, štěrkové cesty lemované vysokými stromy a jeden mladý muž v rozevláté, s kytarou a se srdcem roztříštěným na milion kousků. Emotivní pochoutka. Neuvěřitelné vykreslení postavy prostřednictvím myšlenek až jsem se skoro já Eliem během čtení stala sama. Sledujeme jeho pocity od prvního střetnutí s Oliverem až do toho posledního pohledu. Autor popisuje lásku tak, jak si ji podle mého všichni přejeme zažít - silnou, chaotickou, spalující, neznající hranic studu, naprosto odevzdanou a až fyzicky bolestivou. Po dočtení jsem chtěla obrátit stránky a začít znova. Romantických knih jsem nepřečetla mnoho, ale Dej mi své jméno pro mě bude už navždy unikátem.
Jak já se na knihu těšila a jak jsem se trápila... Nějak mi vůbec nesedl styl psaní, takže jsem si děj neužila tak, jak jsem očekávala :-/ Ach jo.. a přitom tyto knihy mám moc ráda. Na film se podívám, jsem hodně zvědavá na zpracování.
Dej mi své jméno...
Když přemýšlím nad touhle knihou. Ano, je to kniha pro lidi kteří chtějí uletět z reality, ale ten konec je tak reálný až s vámi hodí o zem. Najednou nebudete vědět kam se slzami, ale zároveň si budete říkat skončilo to vůbec nebo Oliver svou manželku vůbec nemiloval. Nikdy nezapomenu na to co popisuje Elio v posledním odstavci, jen na to vzpomenu a nevím co na to říct, ale kdo ví možná v dalším životě si dali opět svá jména.
Kniha pro mě má z nějakého důvodu stejné vibes jako písnička "right where you left me".
Buď je to váš šálek kávy, a potom je to soulmate lovestory masterpiece, nebo není, a pak je to relativně patetická sbírka nadnesených rádoby chytrých replik.
V některých ohledech chápu i druhou variantu, ale pro mě to byla rozhodně ta první. Pro Elia bych obětovala levou ledvinu.
Z tohohle literárního zážitku se budu muset vzpamatovat. Nejspíš u filmu.
(SPOILER)
Elio a Oliver jsou popravdě asi jedna z mých nejoblíbenějších literárních dvojic. Jejich krátký vztah je tu popsán tak plasticky, že po přečtení mám pocit, jako bych ho s nimi snad prožíval. Elio jako vypravěč může působit lehce nespolehlivě, ale každý kdo někdy procházel nějakou formou přiznávání si vlastní odlišnosti, stejně tak jako každý, kdo byl někdy zamilovaný, musí pochopit jeho někdy zmatečné, rychle se střídající a často i protichůdné myšlenkové pochody ve vztahu k Oliverovi. Jako postava je díky tomu uvěřitelnější než Oliver, který je vylíčen jako až příliš dokonalý. Není mi jasné, jak by během pouze šestitýdenního pobytu stíhal všechno, co je v knize popsáno (od sepisování filosofického spisu, práci pro Eliova otce, cest do města za překladatelkou po tenis, poker a spoustu nicnedělání, ke kterému středomořské prostředí přímo láká) a do toho ještě navázal tak pozitivní vztahy se všemi, které potkal. Kniha je o jejich vztahu, další postavy nejsou podrobněji popsány, i když u některých z nich najdeme zajímavé motivy (Vimini, Eliův otec).
První dvě části knihy (Kdy, když zatím ne? a Monetova pěšina) jsou pro mě nejzdařilejší a možná by výsledný dojem byl ještě silnější, kdyby se tu příběh zakončil. Vůbec se tak nedivím tvůrcům filmové adaptace, že další dvě části v podstatě vypustili. Tempo první poloviny je sice pomalé, ale zároveň tak příjemně připomíná líné, prosluněné dny na Riviéře, které Elio popisuje. Zaznamenal jsem, že někteří čtenáři mají v těchto částech problém s 2 věcmi - přehnaným filosofováním a explicitními sexuálními scénami. Ani jedno mi osobně nevadilo. Filosofie a odkazy na umělecká díla byly používány v míře, kdy to pomáhalo dokreslovat charakter postav. Nikdy jsem zároveň neměl pocit, že by tyto odkazy byly nesrozumitelné nebo natolik detailní, že by z autorova pohledu působily snobsky nebo povýšeně. Sexuální scény a obecně Eliovy představy jsou sice jistě pro některé čtenáře za hranou snesitelnosti a minimálně hraničí s fetišem, ale přiznejme si - kdo někdy alespoň nemyslel na něco neobvyklého...
Třetí část Syndrom svatého Klimenta je pro mě asi nejproblematičtější. Nálada se příliš změní a ve chvíli, kdy jsem čekal nevyhnutelné emočně devastující vyvrcholení celého příběhu, jsem se dočkal líčení nepříliš zajímavých a se zbytkem příběhu pouze okrajově souvisejících událostí s nepřehledným množstvím postav, které nic zásadního nepřináší. Poslední čtvrtá část Místa duchů, ač značně zkratkovitá a odehrávající se v epizodách s dlouhými intervaly v průběhu 20 let, vede k poměrně důstojnému zakončení a onoho emočně vypjatého zakončení jsem se tu přece jen dočkal. Mám ale pocit, že události z této části mohly být blíže rozpracovány v dalším díle, protože změna příjemného tempa z prvních dvou částí je tu až příliš patrná. Pokračování nakonec vzniklo a já se na něj chystám se zvědavostí, ale i mírnými obavami, protože podle anotace má být děj zasazen někam mezi již odvyprávěné události a nejsem si tak jistý, jestli vůbec dokáže příběh Elia a Olivera nějak obohatit, když známe začátek a nejspíše i konec.
Recenze může působit daleko negativněji, než jsem ji původně zamýšlel. Většina knihy je pro mě ale velmi silná a na Elia jsem se dokázal opravdu napojit. Kvůli výše zmíněnému, ale nemohu hodnotit plným počtem hvězd, přestože moc nescházelo.
Tahle kniha mě vůbec, ale vůbec nechytla. Téma je už strašně ohrané, připadá mi, že téhle tematiky jee všude kolem nás nějak moc. Děj i dialogy jen tak kloužou po povrchu. Ale jak je vidno, jsem tady spíš v menšině.
Tohle rozhodně není optimální čtení pro racionálně smýšlející realisty, je to spíš atmosférická jednohubka plná chtíče, nadřženosti, zamilováných pocitů a poznávání sebe sama.
Pokud přijmete fakt, že děje je zde poskromnu, zato dumání a erotiky až dost, může se vám Dej mi své jméno zalíbit.
Pro strhující pobláznění a obrovskou touhu bych i měla pochopení, bohužel postava Eliema mi přišla až přespříliš hloubající a málo uvěřitelná, díky tomu jsme se nedokázala do knihy dostatečně ponořit.
Knihu jsem vyhledala na základě filmu, který je hodně zdařilý a z knihy vytahuje to podstatné. Kniha je pro mě hodně zdlouhavá. Myšlenky a úvahy hlavního hrdiny byly zajímavé ale pro mě v některých bodech až nudné a pro příběh a čtenáře mnohé z nich nepodstatné.
Co mě na knize hodně nadchlo, tak to je popis prostředí kdy přesně vidím léto, moře, sad a vilu... Postavy byly také hodně dobře komplexně popsány, což je velké plus.
(SPOILER) Od začátku se mi to četlo velmi špatně, bylo to až moc hutné a přemýšlivé - ačkoli to mi nikdy dřív nevadilo, tady u tohoto autora mi to prostě nesedlo. Kolikrát jsem se musela vracet na začátek odstavce, i když to byla možná moje chyba, četla jsem vždy před spaním, kdy už se mi oči zavíraly únavou. Ale i tak - jakmile jsem se dostala do bodu, kdy se spolu poprvé milovali, nebylo už nic, co by mě nutilo číst dál, absolutně mě přestalo zajímat, co bude následovat, takže jsem knihu nakonec odložila…
Nejprve jsem viděla film. A i v tomto případě opět platilo, že kniha je lepší. Ale zcela jiným způsobem. Knihu jsem četla téměř měsíc, avšak ne proto, že by mě nebavila. Protože jsem nechtěla, aby ta romance skončila. A ačkoliv jsem věděla jak skončí (nebo to alespoň tušila), stejně mě konec knihy neuvěřitelně zasáhl. Jako by se můj život rozdělil na "před Oliverem a po Oliverovi".
Zajímavý young-adult román či jakýsi "bildungsromán" o dospívání chlapce, který si uvědomil svou "jinakost". Příběh je vyprávěn retrospektivně, z pozice Elia, 17iletého hrdiny, jenž se bezhlavě zamiluje do Olivera, o sedm let staršího. Děj se odehrává během jednoho léta v sídle jejich rodinné rezidence, kam si zvou vybrané hosty z univerzity, a později se přesouvá do Říma.
Sledujeme Eliovy podrobné zápisy. Takřka fyzicky trpí spalující vášní a návalem rozporuplných emocí: nevyzná se sám v sobě, svou nejistotu maskuje a cit zprvu skrývá. Později se však až téměř hladově vrhá do vztahu, který oba dva spolu navážou, přestože si dobře uvědomují jeho neperspektivnost a předurčenost k zániku: proto se z něj snaží vytěžit maximum.
V textu se objevují nebývale otevřené popisy sexuálních scén, což lehce zavání pornografií. Autor používá četné metafory a personifikace, skvěle vystihl povrchní život zdejší smetánky /zábava v podobě sportu, hraní her, sexu a vyjížděk lodí/ a poněkud laxní mentalitu Italů ve stylu "Dolce vita". Je trochu škoda, že blíže nevykreslil charaktery dalších postav: Eliových rodičů, dívek Marzie a Chiary, zahradníka Anchise, řidiče Manfreda a kuchařky Mafaldy. Netrpělivému čtenáři může vadit, že naprostou většinu románu tvoří Eliovy výlevy představ a nenaplněných tužeb, spojené s jeho nejistotou: trvá skutečně dlouho, než se rozhodne svůj cit realizovat. Najdeme zde spousty odkazů na klasickou italskou literaturu a antickou mytologii, včetně zajímavých narážek na jiná literární díla. Hodně mi však vadilo, že některé výrazy v italštině zde nebyly vůbec přeloženy.
"Možná to začalo brzy po jeho příjezdu během jednoho z našich vyčerpávajících obědů. Posadil se vedle mě a já si konečně uvědomil, že navzdory lehkému opálení, k němuž přišel během svého nedávného krátkého pobytu na Sicílii, mají jeho dlaně stejnou barvu jako bledá jemná kůže na jeho chodidlech, hrdle a spodní části předloktí, která nebyla příliš často vystavena slunci. Ta kůže byla téměř světle růžová, lesklá a hladká jako spodek ještěrčího bříška."
"Ten jeho ocelově tvrdý pohled se vždycky vrátil. Jednoho dne, když jsem seděl vzadu na zahradě u bazénu, u toho, z čeho se stal "můj stůl", a cvičil na kytaru, ležel poblíž mě na trávě a já ten pohled okamžitě poznal. Díval se, jak se soustředím na hmatník, a když jsem najednou pozvedl tvář, abych zjistil, jestli se mu líbí, co hraju, byl tam: ostrý a krutý jako lesklá čepel, která se stáhla ve chvíli, kdy ji oběť spatřil. Vrhl na mě mdlý úsměv, jako by chtěl říct: Už nemá smysl to skrývat."
"Dělej si se mnou, co chceš. Vezmi si mě. Jenom se zeptej, jestli chci, a počkej si na odpověď, kterou ti dám, jenom mi nedovol tě odmítnout."
"Nenapadlo mě, že to, co mě na jeho doteku tolik vyděsilo, bylo to, co leká panny při prvním doteku muže, po kterém touží; probudí v nich nervy, o nichž nevěděly, že existují, a které přinášejí daleko víc znepokojující rozkoše, než na jakou jsou o samotě zvyklé."
Takové "Utrpení mladého Werthera" 21. století. Knížku jsem viděl dřív než film, který mě upřímně trochu rozčiloval zvláštní kamerou a značným foot-fetishem režiséra, proto preferuji román. (Ale díky filmu jsem objevil dokonalého Sufjana Stevense, takže díky.) Tato kniha mi přirostla k srdci nejen kvůli nostalgické náladě, ale i krásnému jazyku, italskému prostředí a autorově filozofii. "Dej mi své jméno" v sobě nese určitou nadčasovost a lyričnost, která z díla dělá román přístupný pro většinu věkových kategorií. Byť je to pomalá kniha a velmi titěrná, co se popisů téměř všeho týče, Aciman stejně našel prostor, jak vytvořit scény a pasáže, které čtenář nezapomene. Upřímně věřím, že tohle bude jedna z těch knih, o které se v budoucnu bude učit v literatuře.
Začátek mi přišel trochu až moc opakující se ale hned jak se dali dohromady tak mě to opět začalo bavit. Celkově to byl další naprosto nádherný, ale srdcervoucí milostný příběh u kterého jsem na konci vzlykala a ptala se sama sebe proč je láska všechno, jen ne snadná. Těším se teď až se podívám na film.
Ještě jsem v žádné knize neviděla tak autenticky popsaný cit k druhému člověku, to šílenství a zbláznění. Myslím, že mnoho lidí se v tom najde a pak to prožije s tou knihou znova. Přečetla jsem to jedním dechem.
Rok 1983, Itálie, letní prázdniny. Kdo zažil letní lásku, chápe, jak bolí odloučení a pocit, že už toho druhého pravděpodobně neuvidí. Kniha byla plná touhy, zranitelnosti, radosti i smutku. Nechyběly ani filosofické úvahy. Sice mě mrzelo, jak se Elio zachoval k Marzie, ale i to se v životě stává. Nejvíce se mi líbil a dojal mě proslov Eliova otce po odjezdu Olivera:
„Většina rodičů na mém místě by doufala, že to přejde, nebo se modlila, aby jejich syn zase brzy stál nohama pevně na zemi. Já ale takový rodič nejsem. Pokud ve své situaci cítíš bolest, konejši ji, a jestli cítíš plamen, nezhasínej ho, nebuď k němu krutý. Chceme se vyléčit dřív, než je záhodno, a vyrveme přitom ze svého nitra tolik, že před třicátým rokem zkrachujeme. Pokaždé, když si začneme s někým novým, tak tomu člověku můžeme nabídnout stále méně a méně. Konec něčeho může být hrozný, když nám v noci nedá spát, a dívat se, jak na nás ostatní zapomenou rychleji, než bychom si přáli, není o nic lepší. Ale necítit nic, abychom se vyhnuli veškerému citu – to je plýtvání!“
přiznávám, že i přes naprosto úžasnou atmosféru filmové adaptace, kterou jsem nikdy nezhlédla do konce, jsem si knížku koupila a moc od ní neočekávala. nicméně jsem se do knížky i stylu jakým je napsána okamžitě zamilovala a patří k nejlepším které jsem kdy četla. nemám slov, vepsala se mi do srdce.
Širokou škálu hodnocení chápu. Někoho příběh a způsob psaní osloví, někoho vůbec. Buď s hlavními postavami souzníte, nebo ne.
Láska, touha, v té chvíli se nám nezdá nic divné, nepatřičné, či dokonce za hranou, aspoň pro mě to tak je. Kdo nezažil, nepochopí… Tohle se nedá číst moc rozumem, spíš se ptáme, nepřipomíná nám ten příběh něco z našeho života? Nemáme i my někde schovaný nějaký tajný, možná zakázaný příběh, který nás ovlivnil na celý život? Kdy nám rozum říkal, takhle ne, ale ono nešlo jinak?
Ze stejného důvodu se mi nezdá moc vhodné označit tuto knihu za četbu pro dospívající, nepředpokládám, že by ji autor psal cíleně pro náctileté. Celý příběh je vzpomínka na dávno minulou, pohledem mnohých nepřípustnou lásku, která teprve prověřením času a odstupem získala pro vzpomínajícího tu pravou sílu a hodnotu.
Eliovo počáteční tápání, trápení, toužení i sblížení, pozdější loučení, a nakonec přijetí a smíření mě chytlo za srdce víc, než bych čekala. Snad k tomu přispěla i ta téměř idylická atmosféra italského Středomoří, slunce, olivových a cypřišových hájů, cikád, mořského příboje a teplých večerů, kdy se zdá, že je dovolené toužit po čemkoliv.
„Vzpomínám na ty dny a ničeho nelituju, ani rizika, ani toho studu, ani naprostého nedostatku předvídavosti. Lyrický sluneční svit, pole hemžící se vysokými rostlinami přikyvujícími v silném odpoledním žáru, vrzání našich dřevěných podlah, zaškrábání hliněného popelníku lehounce odsunutého po mramorové desce mého nočního stolku. Věděl jsem, že naše minuty jsou sečteny, neodvážil jsem se je však přepočítat. Stejně tak jsem věděl, kam tohle všechno směřuje, ale neobtěžoval jsem se číst si ukazatele. V jedné chvíli jsem úmyslně přestal odhazovat drobečky na zpáteční cestu; namísto toho jsem je snědl.“
Pro mě to bylo velmi obtížné čtení. Myšlenkovým pochodům Elieho jsem nedokázala porozumět. Kniha mě ničím nepobouřila, i když mě celkem překvapilo, jak moc je nemravná.
Poté, co jsem zhlédla film s úžasným Timothéem Chalametem v roli Elia, jsem měla obří nutkání si přečíst knihu. Film ve mně nechal intenzivní pocit něčeho nenaplněného. Doufala jsem, že kniha mi vyprázdněná místa zaplní. Místo toho mi rozcupovala srdce na atomy. Úžasný příběh, úžasný jazyk, úžasné postavy. Zamilovala jsem si to líné tempo vyprávění, ty detaily. Místy jsem se i zasmála, většinu času jsem ale měla pocit, jako by to byl můj příběh a příběh mnohých dalších lidí, kteří prožívají to samé, co Elio. Kéž bych mohla restartovat život a přečíst si tuhle knihu znovu, aniž bych věděla, jak to skončí.
Call Me By Your Name pro mě byla knížka, kde jsem téměř každou druhou větu četla tak třikrát, protože jsem se toho nemohla nabažit. Doporučuju čtení v originále, protože to, jaká slova André Aciman vybíral a pak je skládal, je nádherné. Zároveň mi bylo moc příjemné to prostředí italského bezstarostného léta. Narozdíl od spousty lidí se mi vztah Elia a Olivera nehnusil a cítila jsem tam tu lásku, provázenou stovkou dalších emocí. Je to zároveň jediná knížka, kterou jsem si přečetla, i když už jsem viděla film (protože ten film, to je něco). Při čtení jsem si přehrávala v hlavě - a občas nahlas - CMBYN soundtrack a bylo to prostě boží. Taky bych chtěla vyzdvihnout monolog otce Elia (který byl zároveň mojí velmi oblíbenou postavou) na konci, protože to byla asi jedna z nejhezčích částí celé knihy. Chápu, že to není kniha pro každého, ale pokud vás zrovna zaujme, tak věřte, že to bude stát za to.
Tahle kniha se hezky čte, mnoho hlubokých myšlenek ale dost připomíná lolitu. Nezdravi až závislí vztah či posedlost na starším "muži". Někdy dost zvrácené a jindy depresivní. Není to oddechové čtení ale stojí za zamyšlení
Velmi nepříjemná a místy nechutná kniha o chtíči, nezdravé posedlosti a vztahu nezletilého kluka s o sedm let starším mužem; ať se na to dívám jak chci, lásku v tom prostě nevidím.
Jazykově mi to taky nesedlo, text se navíc jenom hemží pseudohlubokými úvahami á la John Green a i samotné postavy jsou správně greenovsky ploché a nevýrazné (a k tomu stokrát tak nesympatické).
Nedočteno.
Na tuhle knihu jsem si dávala s recenzí trochu na čas. Jak jsem ji dočetla, tak jsem si tak sedla a přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo kdybych jsem se tak cítila já, přemýšlela jsem o těch "paralelních životech" které všichni nevědomky máme a máme jich spustou,jeden zastrčený pod tím dalším nebo hned vedle něj. Přemýšlela jsem o autorovi ‐ André Acimanovi, věřím že on něco takového také prožíval. Také píšu, a vím že když se píše kniha nebo příběh, tak ten autor tam pokaždé dá kousíček sebe, třeba aniž by si to uvědomoval.
Do knihy jsem šla minulý rok s tím že to bude nějaký "obyčejný", obvyklý Young Adult LGBT příběh. Teď jsem přečetla knihu po druhé. Není to kniha zaměřená jen o tom lgbt, to vůbec ne, myslím že autor nám tím vlastně ukazuje, jak žijeme, jak se díváme na čas a na smrt, na přátelství a lásku, touhu a to všechno. A to proč právě ty lidi, na kterých mám nejvíce záleží, necháme z našeho života odejít.
100% empatie vůči hlavnímu hrdinovi Eliovi.
Kniha vlastně nemá žádný děj, je plná zajímavých myšlenek, pocitu, emocí., Stále jsem si tam musela něco zvýrazňovat :D
A ještě k tomu to prostředí tam ! Připadalo mi jako kdyby jsem tam byla s nima, někde uprostřed severní Itálie, teplé neklidné večery, plavání v řece, broskeve, apod. Skvělé. Obdivuju jak to André tak ohromně všechno vylíčil.
Kniha ale určitě nesedne každému, kdo četl tak ví..
Film taky moc doporučuji, první si ale přečtěte knihu, aby jste tomu lépe porozuměli :‐) Herci úžasní ! Těším se na druhý díl toho filmu, jestli vůbec vyjde.
"Nebo proto, že pokud už nějaké podezření má ‐ a každý, kdo má podezření, musí být nevyhnutelně na stejné vlně ‐ , mohl by být v pokušení podle toho jednat ? Chtěl jsem, aby jednal ? Nebo bych raději celý život jen toužil, za předpokladu, že oba nadále budeme hrát tuhle přehazovanou: neví; neví, že neví; neví, že neví, že neví ? Prostě jen mlčet, nic neříkat, a když nemůžeš říct "ano", neřekneš "ne", nýbrž "zatím ne". To proto lidé říkají "možná ", když vlastně myslí "ano" ? Doufají, že si to ten druhý vyloží jako "ne", i když doopravdy tím myslí: ,,Prosím, zeptej se mě ještě jednou a potom znovu ?"
Knížku jsem přečetla anglicky a tím můj čtenářský zážitek trochu utrpěl protože moje angličtina rozhodně není dokonalá .
Stejně se mi ale knížka líbila a zvažuji i přečtení v češtině.
Knížka je taková přemýšlivá? Dalo by se asi říct, chvíli mi trvalo než jsem se sžila s autorovým stylem ale povedlo se mi to.
Elio je dobrý hlavní hrdina a líbil se mi jeho přístup k situacím ikdyž občas se choval trošku zvláštně. Olivera jsem si také oblíbila a k jeho postavě mám pár otázek které se mi za celou dobu nezodpověděly.
Celkově mi všechno v knížce nebylo úplně jasné ale věřím tomu že je to právě čtením v angličtině.
Celý děj byl pomalejší ale za to plynulý. Líbilo se mi, že se autor vyhýbá momentům kde by se dalo lehce sklouznout ke klišé (jako loučení Elia a Olivera na letišti).
Celá romantická linka se mi líbila a svým způsobem se mi líbil i konec. Já to tak nějak čekala ikdyž ke konci knihy jsem se bála úplně jiného závěru.
Trochu mi nevyhovovala absence kapitol a občas jsem se trochu ztrácela v čase, který hlavně ke konci dost rychle skáče.
Celkem by mě zajímal i druhý díl podle anotace a protože se mi postavy nechce opouštět. Celkem 4/5*
Štítky knihy
homosexualita umění láska zfilmováno 80. léta 20. století Itálie posedlost léto pro dospívající mládež (young adult) bisexualita
Dej mi své jméno
Kniha Dej mi své jméno je v
| Právě čtených | 45x |
| Přečtených | 1 211x |
| Čtenářské výzvě | 324x |
| Doporučených | 148x |
| Knihotéce | 424x |
| Chystám se číst | 588x |
| Chci si koupit | 136x |
| dalších seznamech | 10x |