Spolčení hlupců

Úplně upřímně? Já jsem si připadala jako velkej hlupec. A to zejména proto, že této knize věnuju tolik času a četla jsem ji opravdu neúměrně dlouho. Je to tím, že jsem raději šla dělat cokoli jiného, než abych ji opravdu četla. Kéž bych se už naučila odkládat nedočtené knihy. Hlavní problém pro mě byl, že v knize nebyla jediná sympatická postava. Příběh sám o sobě nebyl špatný, jen příšerně roztažený. Kdyby to byla novela na 150 stran, příběh by byl svižný a nebylo by to tak vyloženě nekonečné. 

Spolčení hlupců je považováno za klasiku, hodnocení a komentáře zde nejsou špatné, ale mě očividně úplně uteklo to Ono.

Uf, tak tohle byla opravdu typická Pulitzerova cena. Taky jste si všimli, že kniha která tu cenu získá, není kniha, s jejíž hrdiny byste se chtěli potkat? Nebo jinak a lépe, jejíž hrdiny byste si k sobě nepustili ani na délku špinavého mopu?

Jinak smekám před překladem. Tahle kniha stojí a padá na vyjadřování svých postav a tady rozhodně neupadla. Zvlášť jazyk Ignaciuse byl dokonalým vyjádřením namyšleného kreténa s naprosto dutou hlavou. Záklopka nezáklopka.

Kniha, která vás donutí smát se a zároveň tiše trpět a rudnout studem. Ignácius J. Reilly je prudce inteligentní, vzdělaný… a přitom naprostý idiot. Jeho morální kompas (a jeho záklopka) jsou k popukání.
A pokud by někdo tvrdil, že postava jako on existovat nemůže, nejspíš nestrávil dost času na Facebooku. Já dokonce podobného člověka znal osobně.

Všechna čest panu Kořánovi za překlad – neznám mnoho knih, které by byly jazykově náročnější. Což beru i jako hlavní přednost knihy.
Kontrast mezi ultrakorektní, přepjatě učenou mluvou Ignácia a černošským slangem či jinou hantýrkou je naprosto excelentní. Člověk má chvílemi pocit, jako by to skutečně slyšel na vlastní uši.

Hlavní postava Ignatius J. Reilly je natolik specifická – groteskní, odpudivě charismatická a zároveň hluboce literární, že se její filmovou adaptaci nedaří od 80. let dotáhnout do konce. Škoda, moc rád bych ho viděl na plátně. Doufám, že se toho někdy dočkám a že bude takový, jakého jsem si ho představoval.

Knihu můžete milovat nebo nenávidět, ale těžko popřete, že je výjimečná.(Škoda tragického osudu spisovatele Kennedyho, i toho, že se uznání za svou práci nedočkal.)

Verdikt: Kniha by se vydala za obsáhlý Slovník nespisovného jazyka a obskurních a téměř zapomenutých výrazů. Proto je to klenot, i proto je tak lidská, vtipná a uvěřitelná.

Už dlouho jsem se tak nenasmál. Ten jazyk je naprosto parádní. Po dočtení jsem litoval, že končíme, a plánuju si určitě brzo přečíst znovu, už kvůli těm slovním obratům a skvělému překladu.

"Mám na knížce sto padesát dolarů."
"Bože, víc ne? To by mě nenapadlo, že vedeme tak povážlivou existenci. Nicméně můžeš mluvit o štěstí, že jsi to přede mnou ututlala. Kdybych byl věděl, jak blízko máme k žebrácké mošně, už dávno by mi povolily nervy."

Trochu švihlé, napsané dost zvláštním způsobem. Zápletka dost ubohá, ale Ignácius byl tak vtipný, že se to víceméně vyrovnává.

Chápu, proč se kniha nesetkala při svém vzniku s velkým pochopením. Hlavní hrdina je dokonalým popisem typu člověka, se kterým se můžeme setkat v akademickém prostředí, ale i jinde.
Vzbuzuje na jednu stranu hlubokou lítost, na druhou stranu ho nenávidíme pro jeho neschopnost a neochotou fungovat v běžném životě. Soustřeďuje veškerou svou energii na odůvodnění svého parazitního chování.
Přečetl spoustu knih, ale skutečnou morálku u něj nehledejme.
Myslím, že Ignacius je noční můrou každého z nás, kdo v knihách hledáme odpovědi a občas se neubráníme přesvědčení, že víme vše nejlépe a měly by pro nás platit speciální pravidla.
Kniha ve mně doznívá dlouho a byť jsem se občas skutečně zasmála, nebylo to jednoduché čtení.
Za sebe dávám o půl hvězdičky méně, protože mi občas připadalo, že se děj trochu táhne.

Na doporučení dobrého známeho jsem zakoupil z Knihobotu. Jelikož známy se v literatuře hodně vyzná, tak jsem neváhal a začetl se. Nu, prvních asi devadesát stran jsem nechápal, v čem je kouzlo této knížky, ale pak jednou glosou slečny Trixie se kniha začala jevit zajimavější a zajímavější. Přibývalo skutečně bizarních scén a tak dílko dočtenoo s chutí.

Ignácius J. Reilly je skutečným člověkem, není žádná twainovská karikatura, není ani fašizicujícím nacistou, ani žádným degenerovaným mongoloidem. Bohužel pro Ignácia, musí žít ve světě, který je obýván právě twainovskými karikaturami, degenerovanými mongoloidy, fašizicujícími nacisty, ale také Ignáciovou matkou. Ignácius, se svou urostlou postavou, Boethiovskou filozofií a akademickým géniem, se v tomto dekadentním světě stává historismem. A ještě hůře: Tento historismus se musí snížit k tomu nejnižšímu, k tomu nejzavrženíhodnějšímu – musí si najít práci.

Jakkoliv těžký život může být, jakkoliv špatný den jste zrovna měli, jakkoliv velkou nulou si zrovna připadáte, milý čtenáři – pamatuj na jediné a utěšuj se tím – Nejsi Ignácius J. Reilly. Ach, jak je ten život najednou krásný!

Jako velký fanoušek dokumentárního filmu Crumb od Terryho Zwigoffa již dlouhá hledám něco, co by mi poskytlo podobný zážitek. Zážitek ze sledování Crumba bych popsal přihlížení tomu, jak se člověk, kterého vidíte poprvé, ale na první pohled jste si jistí, že ho nenávidíte, rozhodne na kameře bleskurychle zničit si vlastní život pro vaše pobavení s takovým rozmyslem a elánem a samozřejmostí, s jakými chodíte vykonat ranní stolici. Spolčení hlupců mi tento zážitek znovu poskytlo.

Málokterá kniha mě dokázala rozesmát nahlas. Snad jen Utrpení knížete Sternenhocha a Dobrodružství Huckleberryho Finna. A nyní také Spolčení hlupců.

Kultovní humoristický román a klasika americké literatury. Přiznám se, že jsem se od čtení Stoletého staříka tolik nenasmál. I když kontext jejího vydání je smutný - Toole se marně snažil o vydání rukopisu za svého života a všechny strasti s tím spojené vedly k jeho předčasné smrti. Postavy byly naprosto šílené a jejich chování absurdní, líbil se mi i zvláštně archaický způsob vyjadřování Ignácia a Myrny. Jak se píše v doslovu knihy - souhlasím s tím, že autor nastavil satirické zrcadlo šedesátých letům (včetně všudypřítomnému rasismu) a šlehal zleva i zprava...A přiznám se, že jsem si také zjišťoval, jak funguje ona záklopka:).

Jímá mě podezření, že komentáře p.stranske, Shashlicka, Radimky nebo jozora jsou poprzněním všech zásad teologie a geometrie.
Ale zas musím uznat, že ta audiokniha je neuvěřitelně zprasená.

Legrace k popukání!

Audiokniha. Hodně jsem se snažila, dokonce jsem si to poslechla dvakrát, ale ne, nesedlo si to. Asi nejsem ta správná cílová skupina. Směšné mi to nepřišlo vůbec a žádná moudra jsem v tom taky nenašla. Škoda peněz za audioknihu.

Děj knihy by vydal tak na 20 stran, kdy se oprvadu něco dělo. Zbytek knihy byl vyplněn hádkami. Dialogy byly často spíše nesouvisející monology. Četba byla po většinu knihy utrpením a kdybych ji nepotřeboval do výzvy, asi bych se dostal maximálně do třetiny.

Půlhvězdičku dávám za to, že jsem našel původ názvu hudební skupiny Burma Jones.

Knížce nelze upřít jazykovou vytříbenost a parádní překlad, i když dneska bychom už asi nemuseli překládat název tyčinky Milky Way jako Mléčná dráha. Postava umaštěného upoceného hřmotného excentrického egomaniakálního a neužitečného idiota s doktorátem a záklopkou Ignácia mě ale tak iritovala, že jsem od půlky knížky dost přeskakovala, abych se dobrala kýženého konce a mohla se pustit do nějaké další knížky s mnohem sympatičtějším hlavním hrdinou.

Skvělé, dlouho jsem se tak výborně nepobavil.

Vtipné velmi

Ach Bože!! Královsky jsem se bavila od samého začátku, kde je dokonalý popis jeho veličenstva Ignácia

Audio. "A jakoby to byl vzduch očistný, jeho záklopka se otevřela. A znovu se zhluboka nadechl, tentokrát ještě dychtivěji." A tak došla záklopka, která se proplétá celým příběhem, šťastného konce. Jestli se to týká i Ignáce bůh ví, ale já jsem se u téhle satiry dobře bavila a odpočinula od normálních problémů.

Poslech na ČRo. naprosto šílená kniha o šílených lidech.