Spolčení hlupců

23.06.2011

Hlavní hrdina opravdu dokáže čtenáři lézt na nervy (stejně jako postavám v jeho okolí). Nebavily mě snad jen mnohdy zdlouhavé Ignáciovy deníkové záznamy. Celkově zajímavá kniha, avšak neřekla bych, že něco převratného. Dobré na odreagování, určitě se u některých částí pobavíte.

15.04.2011

S Neonovou bibliou sa Spolceni hlupcu neda porovnavat, pretoze su uplne rozdielne stylom aj zanrom, avsak obe vykazuju mimoriadne kvality. Tieto dve knihy akoby pisali dvaja rozdielni ludia. Aj to svedci o velkosti J. K. Toola. Pre Spolceni hlupcu Pulitzerova cena absolutne zasluzena.

31.03.2011

Suprová knížka, i když si většinu času říkáte, jaký je Ignácius... no... jak to říct slušně ... idiot ;oD Určitě plánuji ji někdy přečíst znovu.

18.03.2011

Snad nikdy jsem nepřečetla knížku, ve které mi byl hlavní hrdina tak silně nesympatický. Doufala jsem v jiný konec, ale i tak se mi líbila.

27.02.2011

Ignácius je geniální zoufalec. Na konci knihy do sebe všechno krásně zapadne, člověk si i trošku oddychne.

26.02.2011

Nejvíce mě rozesmály dopisy a vzkazy, které Ignácius psal.

"Vaše naprostá nevědomost v oboru, který předstíráte vyučovat, zasluhuje trest smrti." Zorro

Jinak se kniha velmi dobře čte a samotného Ignácia jsem si dokázal živě představit v každé absurdní situaci, ve které se zrovna nacházel.
Tuto knihu si buď zamilujete, nebo Vás vůbec neosloví a budete ji nenávidět.

09.01.2011

Tooleovo 'Spolčení hlupců' je, nechci říct (ale pravděpodobně ano) má nejoblíbenější, ale pro mě velmi zásadní kniha. Jedna z nejlepších, jakou jsem četl, když jsem se čtením začínal a skutečně mě bavilo - což jsem si uvědomil asi tak čtyři roky poté, co jsem ji poprvé přečetl. Ignácius je génius na zabití a celý příběh má zajímavě lehký a zvláštní humor, který jednoduše funguje za předpokladu, že čtenář není dutý mongoloid. Co každá třetí stránka si tam nejdu něco, co mě rozesměje a někdy to ani nemusí být inteligentní jako spíš situační (kupříkladu mě rozesmálo, jak Jonese drželi na policejní stanici na začátku knihy za krádež kešu oříšků, které mu podstrčili, a on se po delším dialogu o tom, proč je zatčený bránil tím, že řekl: "Vždyť já ani kešu nežeru.").

Ačkoliv si lidé rádi hrají na kritiky, zastíraje tím jen svoje vlastní neumětelství a snobství (alias "To bych zvládl taky, kdybych..." na čež odpovídám "Ne, drž hubu, prostě to zkus, ukaž mi to tvoje, "to bych dokázal taky", protože i bez toho "kdybych..." v tobě pořád musí něco být." ), pravdou je, že beletrie vám málokdy dá přetrvávající humor, raději se od něj distancuje - zde se ovšem Toole trefil do černého. V případě této knihy jde o nesmrtelnou kultovní záležitost, to ani není třeba rozepisovat, každý její příznivec moc dobře ví proč. Nenarazil jsem dosud na tak skvěle napsané postavy (s ohledem na fakt, že knihu psal muž mě překvapuje ta pestrost ženských charakterů) - až na manželku pana Levyho... vážně jsem byl jediný, koho ta baba tak nebetyčně vytáčela?

V neposlední řadě musím říct, jak obdivuju to dospělé poselství knihy, přičemž musím nejprve ocitovat svého oblíbeného komika Dylana Morana: "První půlku života se jen snažíme vyrovnat s vlastním pocitem geniality a tu druhou zjistíme, že jsme stejní, jako každej druhej idiot... až na to, že jsme víc nudní." No a tady vidím, že Toole na tom zjevně nebyl jinak, jako spousta nás dalších měl špatný vztah s matkou, intelektuál, chtěl obdiv a přitom na konci knihy podává důkaz o Ignáciově 'zkrotnutí' a skromnosti, o lásce k ženě, i když pošahané, ale svým způsobem, která láska není pošahaná?

Nejzajímavější ovšem je, že i přesto, jak mám knihu rád a jak mi z mé éry, kdy jsem začínal řádně číst a intelektuálně se formovat, tak dnes, s odstupem času, mi připadá místy opravdu šíleně infantilní a Ignácius už ne jako génius, ale víc jako obtloustlý pošuk, kterého absolutně nesnáším za jeho aroganci a životosprávu. Zkrátka a dobře ho vidím jasněji ve světle faktů, dal bych mu nejradši facku a už se nenechávám obalamutit jeho pseudokomplexníma řečma, ač je to pořád zábavná figurka.

A tady se vracím k tomu, proč je pro mě Spolení hlupců tak zásadní - protože možná mělo značný vliv při tvorbě mého prvního příběhu, mé knihy - motiv zneuznaného génia. A to jsem si taky uvědomil až nyní. Spolčení si každopádně čtu potřetí (a to je snad unikum)... a je to pořád zatraceně povedený a kultovní kus, ač takový tragikomický. Skvělá práce nadaného a svou nadanost si uvědomujícího (resp. zdravě arogantního) spisovatele J. K. Toolea, který si kvůli neúspěchu této knihy u nakladatele vzal život, což tak trochu nechápu, mě nakladatelé a všichni lidi, u kterých bych mohl mít profesionální úspěch taky ignorují nebo (v lepším případě) odmítají, ale plyn si kvůli tomu nepouštím, ne, že bych na to denně nepomyslel, ale třeba budu v Toolově věku a později mluvit jinak, nebo až budu starej a k ničemu. Nejsem asi jediný, kdo si občas opakuje, co by na nás byl býval vytasil potom a kolik by se změnilo, kdyby to tehdy Toole neudělal. No, buďme rádi alespoň za tohle a, v šestnácti sepsanou a velmi solidní, Neonovou bibli.

30.11.-0001

Mňo... jakkoliv nesnáším, když tímto "paslovem" začíná psaný text, tady nemůžu začít jinak. Dvakrát jsem se poctivě pokoušel prokousat prvními kapitolami, ale prostě to nešlo. Možná jsem suchar, ale to, co mělo být patrně humorem, ve mně vyvolávalo vlny dmoucí se trapnosti. Pro mě osobně nečitelná a nestravitelná kniha, u které nedovedu pochopit její vřelé přijetí laickou i odbornou veřejností.

Knížka je to vtipná, což o to, ale Ignácius mě tak šíleně vytáčel, že jsem s ní měla co dělat..

30.11.-0001

Mne sa táto kniha zo začiatku moc nechcela čítať, no časom sa mi veľmi zapáčila a ako komplex je geniálna! Množstvo momentov je tu fakt strašne vtipných, hlavne ku koncu. (miniSpoiler! Ignáciova záklopka, slečna Trixie, papagáj, šavlička... hold, niet čo dodať :D)