Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/2012/bmid_spolceni-hlupcu-wqM-2012.jpg
4
1211
251
Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, humoristicko-satirický román z barvitého prostředí New Orleansu. Hlavním hrdinou je Ignácius Reilly, dnes už legendární postava, výstřední třicátník s akademickým vzděláním, který odmítá pracovat a žije se svou ovdovělou matkou až do dne, kdy se jeho matka rozhodne, že Ignácius si prostě musí najít práci...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1995 , ArgoOriginální název:
A Confederacy of Dunces , 1980
více info...
Přidat komentář
Absolútny, nepochopiteľný ale miestami brutálne dobrý humor. Nezvyknem sa nahlas smiať pri čítaní kníh, ale táto kniha je výnimkou. Absurdný dej absurdných postáv. Vrcholné dielo autora (áno, viem, že napísal len túto jedinú knihu) :)
Absurdně vtipné! Nevím jak bych to jinak popsala. A také mě jímá podezření, že bych 100x radši poklábosila s Ignáciem než s paní Levyovou!!!
odloženo....přiznám se, že mě i reklamy v kině před filmem rozesmály víc. Asi mám jiný smysl pro humor.
Ignácius mi k srdci nepřirostl. Mám ráda nadsázku, ale naprosto předimenzované situace mi prostě pod nos nešly. Zasmála jsem se jednou jedinkrát, ale kniha mi byla doporučována jako ohromná legrace. Tak asi nesedla jen mně.
Čím vícekrát, za posledních pětadvacet let, SPOLČENÍ HLUPCŮ čtu nebo poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že Ignácius J. Reilly je alter egem Johna Kennedy Toola, se vším všudy.
Jemu, žel, nepřišel na pomoc anděl Myrny Minkoffové, aby mohl utéct z nevydržitelného.
Bohužel, John Kennedy Toole nedokázal déle čekat, ani si pomoci sám jinak, než sebezničením.
-
Je to jeden z největších románů vůbec
Zajímalo by mě, proč má tolik lidí potřebu hodnotit a hlavně komentovat knihu, kterou ani nedočetli.
„Máš tady hroznej smrad.“
„Co jsi čekala? Lidské tělo pobývající v uzavřeném prostředí vydává jisté pachy, na něž v tomto věku dezodorantů a jiných zvráceností máme sklon zapomínat. Po pravdě řečeno, shledávám ovzduší této místnosti docela příjemným. Schiller potřeboval ku psaní vůni hnijících jablek na psacím stole. Já mám též své potřeby. Možná si vzpomeneš, že Mark Twain nejraději ležel naznak v posteli, když snoval své dobově obmezené a nudné literární pokusy, jež se dnešní badatelé pokoušejí vydávat za kdovíjak významné. Právě adorace Marka Twaina je jedním z kořenů našeho současného intelektuálního ustrnutí.“
Každý komentář zbytečný. Kdo nečetl nepochopí. Je to prostě úplně jiná kniha než je dnes obvyklé. Slovní hříčky mistrné, násilí žádné. Atmosféra New Orleans vystižena přesně. Byl jsem tam o 30 let později než děj románu,ale Bourbon street je pořád cool.
Po záplavě severských detektivek je to opravdu balzám na duši :-)
Jedna z mála knih, které jsem nedočetla. Fakt jsem se snažila, vrátila jsem se k ní během prázdnin několikrát, ale často jsem se nachytala na tom, že myslím na něco úplně jiného. A jestli jsem se tam něčemu zasmála, tak jsem to vzápětí zapomněla, protože si na nic tak dramatického, jako je smích, nevzpomínám.
Váhám jestli knihu hodnotit, když jsem ji nedočetla do konce. Bohužel jsem se nechala zlákat pozitivními komentáři a knihu koupila. Nicméně bohužel spadám do kategorie těch co si myslí, že hlavní hrdina je donebevolající kretén, kterých se kolem nás pohybuje dost a o jednom takovém číst a ještě mu tleskat, to jsem prostě nedala. Knihu jsem nepřečetla ani do poloviny, odložila ji, že to zkusím později, ale už je to několik týdnů a mezitím jsem přečetla další 3 knížky, takže se k ní pravděpodobně nevrátím.
Kniha, ktorá sa veľmi dobre čítala, ale musela som si robiť veľa prestávok. Ignácius je veľmi výrazná literárna postava, aj napriek popisu a napriek prečítaniu, ja si ho nedokážem predstaviť. :-)))
To je jedna z mála knížek kterou jsem ani ne v půlce odložil. Nějak jsem nepochopil čím je ta knížka krom obecného tlachání přitažlivá, proto jsem ji ani nehodnotil.
Na knihu jsem se dlouho "chystal". A moc se mi líbila. Pěkný absurdity. Doporučuji.
(Možných pár spoilerů, ale nemohu si je tu odpustit. Kdo ještě knihu nezná, čte tohle jen na vlastní nebezpečí).
Kniha, u jejíhož čtení jsem se po většinu doby smál tak, až mi tekly slzy a dostával jsem křeče do břicha, ale musel jsem se smát pořád dál...
Určitě jedna z mých nejoblíbenějších knih, stálá členka mých TOP 5 a z humoristické literatury pro mě vůbec nejlepší.
Zhruba do padesáté strany jsem se tím tak nějak rozpačitě pročítal a čekal, co se z toho vyklube, pak jsem se ale konečně rozhodl akceptovat Ignáciovu neuvěřitelnou monstrózní nakynutou existenci i s jeho pylorickou záklopkou (velmi často neprodyšně uzavřenou) a už jsem se jen královsky bavil.
Pro Ignácia svět od konce středověku postrádá veškerou mravnost, řád a geometrii, proto spisuje už mnoho let obsáhlou obžalobu tohoto světa.
Prakticky nevychází ze svého pokoje, nicméně je okolnostmi donucen vydat se za výdělkem do ulic New Orleans a začíná psát Deník pracujícího mládence.
Sice je Ignácius jakýsi podivný parazit na důchodu své matky, ale něčím těžko definovatelným se nám stane celkem morbidně sympatický a dostane se nám pod kůži, možná za to může jeho originelní Weltanschauung, možná v sobě jako on také cítíme génia, kterého svět dosud neobjevil nebo nás na svou stranu dostane snahou vytřít konečně zrak té "otravně" angažované Myrně Minkoffové svéráznými "za spravedlnost bojujícími" akcemi typu: Křížová výprava za důstojnost mouřenínů... a nebo to, že sledujeme z bezprostřední blízkosti jeho pád.
Neuvěřitelná spousta dialogů, úvah a dopisů z této knihy si zaslouží trvalé místo v síni slávy humoru. Ignáciovy epištoly z Levyho kalhot nebo ty, jež posílal svému přednášejícímu na univerzitě jsou pro mě nezapomenutelné.
Jeho návštěvy kina a hlasité komentáře filmů jen těžko překoná pologramotný pisálek ze Cinemy nebo Premiéry.
Miluji Ignáciův způsob řazení spisů do kartotéky, rád bych jej také jednou někde uplatnil...
Knihu nezaplňuje pouze, mořskou obludu připomínající, Ignácius. Nachází se v ní spousta dalších neméně podivných smích a pláč vzbuzujících postav: obchůzkář Mancuso, věčně nuceně tvrdnoucí na pánských veřejných záchodcích, černošská filozofující "příživa" Burma Jones, sabotující úklid v Noci rozkoše, Darlena s holohlavým papouškem, toužící stát se striptérkou, věčně se bavící a chichotající teploušek Dorian z francouzské čtvrti, osmdesátiletá "slečna" Trixie požadující svoji šunku, paní Levyová snažící se ze slečny Trixie udělat aktrativní a aktivní ženu, monotematický stařík Claude Robichaux, pro kterého za všechno můžou "ti komunardi", Ignácia milující, ale nechápající matka, paní Reillyová, která z cedulky: Mír všem lidem dobré vůle, kterou Ignácius připíchl na dveře, definitivně usoudí, že je zralý pro umístění na psychiatrickém oddělení Charitní nemocnice, Myrna Minkoffová, ušmudlaná bojovnice proti bezpráví, oslovující všechny: "Pánové", pan Levy, majitel Levyho kalhot a patrně jediná objektivně svět vidící postava této knihy a další. Nesmíme zapomenout také na jedno lehátko!
Tragikomický hrdina Ignácius J. Reilly se stal jednou z mých nejoblíbenějších literárních postav a New Orleans pro mě jedním z nejzajímavějších měst světa (nejenom díky tomuto románu).
Kdo postrádá dostatek nadhledu, empatie a sebemrskačství, radši to ani neotevírejte, nebude vás to bavit.
Ignáciovi chybí obrovská spousta sebereflexe, ale jeho existence v tomto kosmosu je prostě natolik jedinečná a neuvěřitelná, že mu všechno odpustím a jen s dechberoucím úžasem sleduji otáčení Boëthiových kol štěstěny a jeho nezadržitelnou strmou jízdu až na samé dno.
U této knihy mě nejcitelněji mrzí, že se nedočkáme pokračování.
(02.12.2015 přečteno popáté)
Moc mě nepotěšil konec, ale jinak to byla místy silně humorná kniha s lidmi, které má každý znás kolem sebe :) no řekněte, kdo z Vás se ještě nepotkal s "odvarem" hlavního hrdiny:)
Knihu mi doporučil jeden kámoš s tím,že hlavní hrdina se mi podobá. Vracel jsem se k ní stále znova nebot jsem se nemohl nabažit komického životopisu svého dvojčete. Tragikomický ráz knihy,moralizující pohled na společnost a především božský Ignacius je pomilování hodný pro každého amatérského filosofa,který je raději pošukem než nudně normální.
Moje pravděpodobně nej nej nej nejoblíbenější kniha... Ignácius mě prostě neuvěřitelně baví. Nemám slov!
U mě za čtyři hvězdy.
Formálně je kniha skvělá. Barvité popisy Nového Orleans, výstižně a živě načrtnuté charaktery, lehce se čtoucí a nenásilně vtipné dialogy, bohatý jazyk, budící dojem, že žádné slovo nebylo použito dvakrát. K tomu několik dějových linií, které svým obsazením pokrývají dobovou společnost a poskytují tak prostor pro společenskou satiru. Všechny příběhy jsou až virtuosně ukočírovány, přirozeně se prolínají a v závěru do sebe přesně zaklapnou. Za umělecký dojem si Toole svého posmrtného Pulitzera zasloužil.
Problém, nejspíše úzce spjatý s příliš vysokým očekáváním které jsem do Spolčení vkládal, mám s obsahovou stránkou knihy. Čekal jsem mnohem sžíravější kritiku společnosti, existenciálnější pojetí, které by ve mě zanechalo hlubší dojem. Takhle se mi dostalo "jen" příběhu, který skončí, aniž by se čtenářem jakkoli hlouběji emocionálně zacloumal.
Štítky knihy
satira humor americká literatura 60. léta 20. století Pulitzerova cena New Orleans
Spolčení hlupcůKniha Spolčení hlupců je v
| Právě čtených | 50x |
| Přečtených | 1 667x |
| Čtenářské výzvě | 173x |
| Doporučených | 182x |
| Knihotéce | 587x |
| Chystám se číst | 735x |
| Chci si koupit | 112x |
| dalších seznamech | 22x |
Zasmál jsem se jen párkrát a plno rozhovorů si v reálu moc nedovedu představit. Vlastně jsem tak dvě třetiny celkem rozvleklé knížky přečetl s jedinou motivací, zjistit, jak hlavní postava Ignácius dopadne a přál mu jen to nejhorší. Takový bastard se jen tak nevidí. Naštěstí zakončení příběhu bylo dobrou odměnou za trpělivost.