Pett komentáře u knih

Děsivě nekompromisní myšlenkový nářez... bez pardonu naservírované mateřství kontra rodina na úkor věku a společnosti... tak nemilosrdné a hlavně sakra fakt až zrůdně pravdivé, že vám to vezme spánek i klid na duši... a když pak přijde nelítostný Kevin, začíná ta nejkrutější jízda... celá tahle hrůzná emoční centrifuga plná úzkosti graduje s každým dalším písmenkem... až užmoulanou záložku zastavíte na poslední stránce a ta vás vyvrhne v samotném pekle této nepochopitelné lidské psýchy...
Aneb tak moc lidsky a živě odvyprávěno tak moc silné a bohužel stále aktuální téma, že lapáte po dechu ještě několik nocí po dočtení.

24 15.10.2019

Tiché nahlédnutí do temné komory jedné duše lapené ve svém vlastním mnohdy rozpixelovaném světě... sledujeme pohlcující vášeň zachycovat okamžiky žití druhých, která nemilosrdně šlape po nevyvolaných negativech jakékoli blízkosti momentů vlastních... geniálně zpracované vyprávění formou výstavy fotografií... výstavy jednoho víceméně smutného bytí... osvěžující bylo i různé vnímání dění ze stran ostatních zúčastněných... nalaďte se na tento katalog života... stojí totiž za to!

23 24.03.2021

Neskutečně skutečná nálož, která vás rozmetá na prach... zůstane jen černočerná tma ve vaší mysli a rezonující vztek kypící v každém póru zanícené duše... ano, dusivý vztek, pak zdrcující bolest a nakonec všeobjímající smutek nad kolektivní slepotou... temný svět plný brutality v tak těsném kontaktu s nuceným "báječně normálním" světem dobového pozlátka... a všechno tohle se dělo tak strašně nedávno a tak strašně blízko! Tady! U nás! Je mi zle!
Zrůdnosti, které rozleptají celé vaše dosavadní bytí a už navždy nechají vaše oči otevřené! Díky za to, že nezapomínáme!

23 24.04.2020

Vděk... pocit, který se v dnešní uspěchané a suverénní době už téměř nenosí. Úcta člověka k člověku... postoj, který se nelítostně kousek po kousku vytrácí z dnešního světa. Láskyplnost... emoce, která má tendence se schovávat před lidskou bezohledností a zlobou.
A právě proto je třeba pobýt nějaký ten čas se ztrácející se Miškou a nasát do sebe veškeré lidství tohoto milého příběhu. Tohle je totiž přesně ten důvod, proč mám Delphiiny příběhy tak hluboko pod kůží... ta krystalická esence života je prostě dokonalá ♥

23 04.01.2020

Zajímavá sonda do života řeckých uprchlíků v komunistickém Československu... jen škoda té příběhové zkratkovitosti a tím způsobené možná jakési emoční nedostupnosti... tohle vše bohužel vytlačilo nějaký můj hlubší zájem o všechny zúčastněné... takto silným tématům občas sluší drobná vybroušenost textu, která podtrhne fatálnost popisovaných událostí a zanechá alespoň malý šrám na chlopni... tento trošičku mornštajnovsky nenáročný způsob vyprávění zdál se mi zkrátka v tomto případě poněkud nešťastný... promiňte ;)

22 27.01.2024

Krutopřísná esence zmaru... bezbřehá nadutost našeho světa... četla jsem v listopadu loňského roku... v kontextu dnešních dnů nabírá příběh chátrání jedné polidštěné mimozemské duše, vyslané zachránit svůj lid a pomoci tak tomu našemu, zase úplně jinou dimenzi... o tolik smutnější... z nadčasovosti až mrazí... ALE... je to opravdu nadčasovost či pouze stále se opakující časová smyčka nepoučitelně povýšeného lidstva... navíc... není přeci jen kousek toho ztrácejícího se a vyčpěle naivního Newtona v každém z nás... zavánělo mi to zkrátka víc osamělou člověčinou než jinou galaxií.

22 08.04.2022

Srdce zahlcené láskou a zároveň opotřebované tím nejtemnějším strachem, rozpouštějící se v hlubinách lidského bytí... ten nejvíc čarokrásný jazyk mi zkrátka utkvěl na chlopni... a i když mnohdy osudy okolo Volhy jen tak splývaly na hladině, byla radost nechat do sebe vpíjet ten prostě život prostřednictvím tak skvostně poskládaných vět... zároveň obohacující aspekt téměř dvacetiletého neklidu povolžských Němců mi nejednou pocuchal mysl... aneb takové to nelehké, leč neobyčejné čtení.

22 21.04.2021

Sám život v rozkvětu toho největšího zmaru... hltala jsem den za dnem tuhle úzkost jejich bytí, která byla přímo k uzoufání... a ta atmosféra... bylo to tak živé a opravdové... že jsem měla nutkání se neustále rozhlížet kolem sebe, jestli jeden z nich nestojí opodál... však s kolika jen osudy se každý den srazíme... mineme je... či o ně jen tak letmo zavadíme. A někdy stačí opravdu málo, abychom se ocitli později třeba někde jinde...
A ten konec?! To je už jen takový pomyslný xanax na dortíčku ;) dobré to bylo!

22 09.09.2019

Lidský osud, který mi způsobil nemalé zemětřesení v srdeční chlopni... úplně nelítostně se stal mojí součástí... jako bych se pročítala svojí vlastní duší... tolik lidské malosti a zla... tolik zmaru a bolesti v jednom jediném životě... jak jen jde něco takového přežít... to božské vykreslení každodenního boje s takovým světem... s duševní temnotou...
Úplně nejvíc nadčasový lidsky nelidský příběh... úplně nejvíc objímající jazyk... úplně nejvíc myšlenek, které bych si sama pro sebe tesala hluboko do duše... to neustálé vstávání z popela je totiž někdy fakt sakra podělaná fuška... občas ani jedny sirky nestačí... klaním se všem životním Fénixům a jejich pomocníkům ♥
Fyzickým pocitem slabosti a koncentrací zla mi trochu připomněla Brodeckovu zprávu.

22 31.07.2019

Mé posečkání v okouzlujícím Japonsku nabralo trochu jiný rozměr... malá Čijo mi nejednou rozmasakrovala duši na camprcimpr... ta atmosféra je zkrátka srdcervoucí...
A pak přijde Sajuri a ta rozmetá všechny zbývající sakury vaší mysli na kousíčky kousíčků těch kousíčků... bez dechu sledujete její boj o své místo na světě... až jsem se přichytila při touze nahlížet přes stránky jejího osudu, abych si ušetřila ten břichobol z napětí momentálně sdíleného okamžiku... jednoduše skvostně odvyprávěno a já fakt nevím, na co jsem tak dlouho čekala... ありがとう !

22 21.05.2019

Jelikož mi osudové prolnutí jejich životů překvapivě dlouho unikalo, rezonovala mi cesta k danému okamžiku v srdeční komoře s o to větší naléhavostí... ta myšlenka propojení síly ženské duše z různých koutů světa je skvostná... žádná pompéznost... prostě život... ať jste už jen šťastné... na věky věků... ámen! Takové příběhy plné naděje mi dělají dobře, více takových...

22 30.05.2018

Dostal mě... zas a znova se mi jeho písmenka zavrtala až do nejzazšího kouta levé komory a pravá ani nedutala... z Markuse se stal můj osobní srdcový král! Vyprávění tak plné života, že vámi zatřese absolutně bez pardónu a tak trochu pohne pohledem na okolní svět... dočtete a běžíte do schránky... co kdyby? Ale kdeže, stačí přeci jen otevřít oči a vidět... nebýt slepý! Ano, poselství bylo doručeno a pečlivě si ho střežím ve své vlastní schránce... pusťte ho i do té své, stojí totiž vážně za to!

22 01.09.2017

Mám pro něj slabost...je tak osvěžující najít něco jiného, ne tak lehce uchopitelného a přeci mnohdy tak okouzlujícího... tentokrát jde o depresivní jízdu naším vědomím i nevědomím, svědomím i podvědomím... oceňuji starého známého Ušikawu... kde jen je Aomame... chybí mi... ale i tak naprostá spokojenost s klasickým odpálením šedé a snad i bílé kůry mozkové...
Dostane se vám až strašidelně pod kůži... jeho příběhy mi vždy dlouho po přečtení zůstávají v hlavě, na duši a i v té správné srdeční chlopni...inu....je stále třeba natahovat pružinu světa, milý Ptáčku na klíček...

22 04.11.2014

Bohužel to očekávání je megaprevít na entou... těšila jsem se na něco uchvacujícího... italsky fatálního a ultrabožího... dostala jsem víceméně povrchní holčičí románek plný dilemat zda chci Rudolfa nebo Milana... pak do toho přišel Miloš a já tak trochu přestala mít přehled v tom jaký, který a čí už jsem netušila vůbec... naťuknutý duch doby plné zmaru byl fajn, ale těch zásnubních dramat bylo na mojí maličkost prostě moc... o otravné Eleně nemluvě.
Čekala jsem do posledního písmenka na to NĚCO... až jsem nakonec trošku otráveně sežmoulala záložku a byla ráda, že mám konečně tohle italské "Walshovic údolí" za sebou. Scusi!

21 06.08.2020

Zneklidňující skvost z nelehkých dob děsivě krutého a lidsky vyprázdněného režimu... sovětsko-ruské dějiny vnímané skrz duše několika generací rodiny Džašiů... tak neuvěřitelně uvěřitelné osudy, že se má srdeční komora téměř zalkla smutkem a bolestí nad tím, že je v dějinách lidstva tak moc odporně bezcitné nelidskosti... navíc tak mistrovsky vysoustružené žití nežití, že jakékoli nářky dnešní doby mi přišly hanebně nicotné a svoboda bytí je mi zase o kousek vzácnější... čtěte a zůstávejte ve střehu, ať historie nedostane šanci nás tu opět sevřít v područí bezmezné touhy po moci... už jen kvůli tomuhle ráznému zabušení na často přivírané dveře hrozivé minulosti si tohle Nicčino úchvatné vyprávění pro Brilku prostě musíte prožít!

21 29.04.2020

Nemilosrdná Aljaška v celé svojí uhrančivé rozmanitosti... tečka. Ta sněhobílá vata okolo mi bohužel tak nějak oblemcala mysl... možná příliš předvídatelné... možná příliš málo uvěřitelné... možná... možná... možná mi prostě ze všech málem ruplo.
Je mi líto... fatálnost všech osudů jakoby klouzala prvoplánově po povrchu a ne a ne se propadnout hloubš k té mojí oblasti srdeční... holt si se slavičím popěvkem na duši počkám na příště, no.

21 17.03.2020

Už od prvního nakročení do Anglie jsem se ocitla v mlze, kde neexistoval nikdo krom Axla a jeho princezny... skvostná myšlenka ulehčování životu skrz zapomínání mi naprosto zamotala srdeční chlopeň... bylo by nám lépe nepamatovat si bolavo? Byl by svět lepším místem nebo je nás bez vzpomínek a životních karambolů jen kousek?
Ti dva jakoby cestovali mnou samotnou... soužila jsem se úzkostí a strachem a zároveň se tetelila tou něhou a vřelostí... to oni se stali nosným pilířem celého vyprávění a že mě nejednou bez milosti řádně pomačkali... pozadí jejich osudu bylo už jen takové lehké pošimrání mého písmenkového já...
Navíc... tak dlouho jsem okolo ní kroužila svou čtenářskou duší, až mi jí přihrála do ušáku sama magičnost života... a sakra to stálo/stojí za to ;)

21 06.07.2018

Eleanor přišla jako zjevení... to nejbožejší zjevení... měla jsem pocit, že se opět hrabu ze své vlastní duševní stínohry... nejednou to i dost zabolelo... byla mi tak moc blízká... vyvolala ve mně tolik myšlenek, že jen stěží je zvládám všechny pochytat a poslat dál... a přesto mi s ní bylo vážně skvěle... dokázala mě rozesmát i vrátit se sama k sobě... a vymoudření? ... prdět na zalíbení se, ale být sám sebou je prvním klíčem k tomu našemu vlastnímu otci Fura ;) a dál? ... staňme se kamarády... je to víc než si mnohdy myslíme...

21 23.02.2018

!!! Ach, můj milovaný Jude... Willeme... Harolde! Je mi to líto, je mi to tak moc líto!
Tohle vyprávění mi doslova ukradlo kousek sebe samé... velký příběh o neuvěřitelném poutu přátelství... tolik citu, tolik bolesti, tolik lásky... že mi z toho šlo srdce kolem... rozervalo mě to na kusy... zastavoval se mi dech u obyčejného Willemova pohledu... a Judova ztracená duše se mnou zůstane už napořád... bolela mě každá zatracená stránka... ale i přesto prosím, přečtěte si osudy jeho/jejich Velkých životů... protože on si to zaslouží! On si zaslouží kousek té vaší srdeční chlopně, zaslouží si být milován! A nejen on, oni všichni!
Jeden z nejsilnějších příběhů, které mnou prošly!

21 22.09.2017

Z provoněné letní tmy mě to Anny bolavo nemilosrdně hodilo na dno... na dno lidské společnosti... do bažin lidských myslí... a že mi v tom vymáchala čumec jak se patří... nečekala jsem takové ponuro... ano, i první příběh, kdy se vydáváme Do tmy si s depresí potykal, ale měl v sobě takové zvláštní voňavé vesnické kouzlo... tady se bohužel mlelo dvanácté přes patnácté a já nestačila vytáhnout nad hladinu ani jednoho z nich, natož sebe... ale i tak, díky bohu za tyto české dary a jsem zvědavá na další bolavý počin!

21 05.06.2017